Nemocný Vakkali si velmi přál uvidět Buddhu, ale byl příliš nemocen a tak se za ním Buddha vypravil sám.

Když ctihodný Vakkali viděl, že Buddha přichází, pokusil se vstát. Ale Buddha mu řekl: "Nech toho, Vakkali, nevstávej. Jsou zde místa, připravená k sezení. Tady si sednu." Pak se zeptal:

"Cítíš se už lépe, Vakkali? Lepší se to? Zlepšují se tvoje bolesti nebo se zhoršují? Jsou nějaké známky zlepšení?"

"Ne, Pane, necítím se lépe; není to lepší. Mám kruté bolesti a pořád se zhoršují. Nejsou žádné známky zlepšení, jen se to zhoršuje."

"Máš nějaké pochybnosti, Vakkali? Máš nějaký důvod k lítosti?"

"Ano, Pane, mám mnoho pochyb. A mám důvod k lítosti."

"Udělal jsi něco nemorálního, co by sis musel vyčítat?" "Ne, Pane, neudělal jsem nic nemorálního, co bych si musel vyčítat."

"Dobře, Vakkali, ale jestli jsi neudělal nic nemorálního, máš zcela určitě nějakou starost nebo úzkost, která tě trápí."

"Už dlouho, Pane, jsem chtěl přijít a spatřit Vznešeného, ale moje tělo nebylo dost silné, abych byl schopen to udělat."

"Zadrž, Vakkali! Co bys chtěl vidět na tomhle ubohém těle? Ten, kdo vidí Dhammu, Vakkali, ten vidí mne; a kdo vidí mne, vidí Dhammu. Vskutku vidět Dhammu znamená vidět mne a vidět mne znamená vidět Dhammu."