VLKODLAČÍ
V duši je prázdnota
V srdci je díra
Ztracená je víra
Štěstí se rozbilo
Když měsíce nabylo
Já hledám cestu zpět
Říkám změť nesouvislých vět
Nic už nemá smysl
Navždy ztrácím mysl
Jizvy stokrát smíchem skryté
Do srdce přes noc zas vryté
To jen z luny odplul mrak
A ze mě je zas vlkodlak
Přede mnou je dlouhá noc
Já křičím zoufale o pomoc
Někde tady cítím strach
To je přece lidský pach
Moje večeře tady voní
To už srdce slzy roní
Ta má večeře – můj vlastní muž
Mi právě do zad vrazil nůž
Možná si to ani neuvědomuje
Že mě, vlastní ženu prokletí zbavuje
Když mi dýku pořád vráží do těla
Tak to nemá skončit, tak jsem to nechtěla
Jsem konečně navždy zbavena bolestného prokletí
A má duše jako všechny vlkodlačí do pekla poletí…