Jak se Bůh dostal do pekla
Na balkóně jednoho panelákového domu seděl Bůh. Na sobě měl modrou košili a jeansy, které byly značně vybledlé a místy dokonce ohořelé, to jak musel na záskok za Satanem; na obou nohách Vietnamky, také místy děravé. Pod vousy si pobrukoval nějakou písničku od Eminema a vyčkával, dívajíc se přitom na sídliště, které se před ním rozprostíralo jako na dlani. Nehty se snažil seškrábnout pár mozolů na dlaních a pořád se nervózně otáčel, jestli ho někdo nesleduje.
Zanedlouho se vedle Boha objevil Svatý Petr. Měl tlusté brýle a klepavku. Na prsou se mu nepohupoval za provázek přivázaný zlatý těžký klíč ze strany na stranu jako vždycky. Dneska byl ten zelený provázek roztrhaný napůl.
„Ó Nejsvětější. Nesu špatné zprávy.“
„Poslouchám Tě, Petře.“ Odpověděl Bůh
„Ztratil se klíč od Nebeské brány.“ Řekl s patrným strachem v hlase Svatý Petr. Očima nervózně těkal od svého provázku na krku až k očím Boha, který jen pohupoval nohama a díval se, jak vedle nich po silnici jezdí auta a vydávají příšerný hluk.
„Nic se neděje, Petře. Ale děkuji, žes mi to nahlásil.“ Odvětil s klidem Bůh. Petr jen nevěřícně vyvalil oči
„Ale Pane, bez klíče se duše lidí nedostanou do nebe!“ zhrozil se Svatý Petr a v duchu už se fackoval, že spackal tak důležitou věc. Jak pro všechno na světě mohl ztratit klíč právě od Nebeské brány?!
„Nic se neděje, Petře. Tihle lidé“ a pokynul hlavou směrem k silnici „jsou úplní neznabozi. Nejenže už ani nechodí do kostela, ale oni nevěří ve mě! Nevěří ani v mého syna, Ježíše! Proč bych je měl pouštět do nebe? Vždyť ani tu cestu před bránu by už nezvládli.“ A na čele se mu prohloubily vrásky
„Víte, Pane. Moc mě to mrzí. Ale myslím si, že kdyby se zase stal nějaký zázrak, tak lidé uvěří a v nebi by bylo více duší.“ Namítl Svatý Petr
„Ale to je hloupost, Petře. Pro lidi už jsem udělal dost! Stačí, že jsem jim obětoval svého prvního syna. A taky je myslím až příliš, že ta cesta k nebi už je asfaltovaná.“ Zamračil se
„To sice je, Pane, ale duším to nijak nepomůže. Jistě víte, že to byla zbytečná investice.“
„Tvé duše to přece nebyly, Petře!“
„Ale proč se platilo duší toho papeže, Jana Pavla II.? Vím, že peklo chtělo za tu asfaltku sto duší, ale proč zrovna jste platil i duší tohoto moudrého člověka? Všichni lidé ho milovali!“
„No a? Mu to může být jedno, vždyť je mrtvý.“ Pokrčil rameny Bůh
„To sice je, ale jeho duše by žila na věky v pokoji a míru, kdyby jste ji ovšem nedaroval peklu. Za tu zbytečnou novou cestu k nebi.“ Nedal se odbýt Svatý Petr
„Ty si troufáš mi říkat, že něco dělám špatně?!“ rozkřikl se Bůh
„Promiňte, Nejsvětější. Musím před Nebeskou bránu. Ještě před tím, než jsem přišel k Vám mi volali, že je tam nějaká vzpoura. Tak se to pokusím urovnat.“ Pak se Svatý Petr zvedl a odešel.
Bůh opět osamotněl. Teď už byl zuřivý. Ten Petr musí všechno pokazit. Kdyby neztratil ten klíč, tak by se teď neděly takové hlouposti. A zahloubán do svých myšlenek ani nepostřehl, že se za ním objevil jeho syn Ježíš. Ruce a nohy měl spoutané okovy a u dolních končetin měl ještě vězeňskou kouli. Nějak se mu podařilo zase utéct, Na sobě děravý pruhovaný úbor, vlasy po ramena slepené špínou, na bradě třídenní strniště a v očích nenávist. Jemně položil ruce na Otcova ramena a vydechl:
„Můj Otče. Jsem rád, že Tě zase vidím.“ Bůh spokojeně zavřel oči
„Jsem rád, můj Synu, že opět slyším Tvůj hlas. Máš pro mě nějaké novinky?“
„Žádné, Otče. Ale něco pro Tebe mám.“ A v Ježíšových očích se zablesklo. Poté rukama zajel do náprsní kapsy, aby zkontroloval, že má stále u sebe klíč od Nebeské brány. Ten samý klíč, který ukradl Svatému Petrovi dnes ráno. Poté zajel do kapsy u boku a vytáhl dýku. Opatrně ji uchopil, aby se nepořezal a přitiskl její čepel k hrdlu svého Otce. Poté jen Ježíš dýku více přitiskl na obnaženou kůži a Bůh zasípěl. Poté se bezmocně rozpřáhl rukama a pak se jen lehce svezl k podlaze toho špinavého balkónu. Ježíš upustil dýku dolů na zem, potom vytáhl z kapsy Sonny Ericsson, vytočil dobře známé číslo
„Halo, tady Ježíš. Můžete si vzít k Vám do pekla dalšího …“