Bůh jí dal krásu, bezmála nadpozemskou krásu: překrásnou pleť, velké, hluboké oči barvy smaragdu, jemné vlasy jako hedvábí se jí lehce vlnily kolem tváře. Její něžná, dobrá duše jako by se zrcadlila v jejích očích. I ti, kteří ji dobře znali, ji nelitovali proto, že nevidí, nýbrž ji milovali pro to, co nosila ve své duši.
,,Tak takové slátaniny fakt číst nebudu“ řeknu si znechuceně pro sebe a rozhodně zaklapnu knížku. Vždyť lidé s osudy podobnými těm od Esmeraldy jsou fakt jenom v knížkách.
,,Já bych nechtěla nějakého bohatého José Armanda, mně by úplně stačil jeden profesor lektvarů, který učí v Bradavicích.“ říkám si o chvíli později, když už ležím v posteli. Moc daleko se ale v myšlenkách nedostanu, protože mě za chvíli přemůže spánek a já se nechávám unášet do říše snů…
,,Panebože, to už je ráno? Jak to, že mi nezazvonil budík? Sakra, jestli mi ujede autobus tak se asi zabiju, protože to by bylo tento měsíc už po třetí! Ale moment! Kde to jsem?“ zarazím se uprostřed lamentování a rozhlédnu se kolem. ,,To přece není můj pokoj! Vypadá to tady jako..No tak to snad ne! Snad nejsem v Bradavicích?“ neustále se rozhlížím kolem a nemůžu tomu uvěřit. Vypadá to tady úplně stejně, jak je to popisované v knížkách. Kamenné zdi, svícny… A hábit! Hábit s nebelvírským znakem! Takže já jsem asi studentka Nebelvírské koleje? Fajn, jak myslíte…
O chvíli později už scházím s ostatními studenty na snídani. Cestu jsem nehledala moc dlouho, jednak protože je stejná jako v knížkách a taky proto, že tam míří všichni studenti!  Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale nedám na sobě nic znát. Na své posteli jsem kromě hábitu našla hůlku a knihy společně s rozvrhem, ze kterého jsem se dozvěděla, že jsem studentka pátého ročníku. Nějak tak to odpovídá, protože mně je ve skutečnosti 16.
Ve Velké síni je dost rušno, protože už tak jsou všechny koleje. Dokonce jsem mezi zmijozelskými zahlédla Draca Malfoye. Je to neuvěřitelné, ale vypadá úplně stejně, jako ve filmu. Celé Bradavice vypadají jako ty z filmu…
Konečně dojdu k nebelvírskému stolu a sednu si na jediné volné místo, které jako by zbylo jen pro mě.
Když se rozhlédnu kolem, ke svému úžasu zjistím, že jsem si sedla vedle Harryho Pottera a té jeho partičky! ,,Panebože, on je ještě hezčí, než ve filmech!“ řeknu si potichu pro sebe. ,,Ale existuje ještě někdo hezčí…“ A ten někdo právě vešel do dveří. Ve svém typickém černém hábitu se svými typickými vlasy a hlavně s typickou podobou (ano, vypadá stejně, jako ve filmu!)
Jen, co jsem ho uviděla, krve by se ve mně nedořezal! Kdybychom byli v animovaném filmu, vypadly by mi oči z důlků a čelist by mi poklesla, asi tak, jako tomu policajtovi v reklamě na Disko poprask!
Okamžitě začnu hledat rozvrh, abych se podívala, jestli dneska máme lektvary.,,Jupí!“ zakřičím v duchu, protože máme lektvary hned první dvě hodiny! A asi vám dojde, že se na ně těším jako dítě na Ježíška! Rychle do sebe naházím snídani a letím na kolej pro učebnice. Cestou se ale srazím s Harrym. ,,Jé! Promiň Harry, ale já strašně spěchám“ omlouvám se zadýchaně. ,,To někde hoří? A odkud mě vůbec znáš?“ptá se Harry s úsměvem.,,Prosím tě! Kdo by tě neznal? Promiň, ale už musím jít!“ ještě to nedopovím a už jdu dál. Ještě chvíli cítím, že se za mnou Harry dívá…
Samozřejmě jsem před učebnou lektvarů první. Jindy by mi to vadilo, ale teď jsem spíše ráda. Alespoň si můžu promyslet, co budu dělat dál. ,,Budu tady už napořád? To je ze mě do smrti čarodějka?“ takovéhle otázky si pokládám v hlavě a neklidně přecházím sem a tam. Jelikož nevnímám okolní svět, nevšimnu si, že do sklepení jde Snape, a tak do něj vrazím. Okamžitě pocítím nějakou divnou kořeněnou vůni, až se mi z toho zatočí hlava. Teprve to mě probere. ,,Promiňte pane profesore, já jsem to neudělala schválně, jen jsem se zamyslela“ začnu se koktavě omlouvat aniž bych se na něj podívala. Protože kdybych se na něj podívala, asi bych se rozplynula nebo v lepším případě se mu vrhla kolem krku. Vždyť on je každý den součástí mých snů, součástí mých myšlenek a… MYŠLENEK! Ten chlap, co stojí přede mnou (mimochodem nádhernej chlap!) umí číst myšlenky! ,,Ehm, pane profesore? Nechci být drzá, ale nečetl jste si v tuto chvíli mé myšlenky, že ne?!“ zeptám se ho s naléhavostí v hlase. ,,Protože jestli jo, jsem… no, to je jedno! Ale je jisté, že jsem hodně daleko a hodně hluboko!“ pomyslím si. Sakra, už zase jsem myslela! ,,Panebože pomoz mi!“ poprosím tiše toho, co je nahoře. ,,Samozřejmě, že… Ano!“ odpoví tím svým nádherným hlasem. ,,Cože? Vy jste mi četl myšlenky a ještě se k tomu přiznáte?“ začnu na něj řvát aniž bych si uvědomila, že on je profesor a já obyčejná studentka. ,,Hm, tak za ten řev odečítám Nebelvíru 10 bodů“ Ne, tak tohle si doopravdy nenechám líbit! ,,Já ti dám! No počkej! To, co si budu myslet teď, tě určitě nenechá chladným!“ pomyslím si a už si v hlavě připravuji plán.
V hodině nám Snape zadá přípravu nějakého lektvaru a sám si sedne za stůl a pozoruje nás. A to je chvíle na můj myšlenkový plán. Jsem si jistá, že se mi zase pokusí hrabat v myšlenkách! A to já tentokrát chci!
V klidu připravuji lektvar a nenápadně pozoruji Snapea. Číhám na okamžik, kdy se konečně objeví v mé hlavě. Pokud se vůbec objeví, protože zatím to tak nevypadá. Pořád si něco zapisuje a nějak se k tomu nemá. Možná jsem se přepočítala a on už nemá zájem, možná…
,,Bingo!“ řeknu potichu, když uvidím Snapea, jak se na mě upřeně dívá. Dělám, jakože jsem si toho nevšimla, dále klohním lektvar a připravuji si předem nacvičené myšlenky.
,,Ach jo! Já se na to vůbec nemůžu soustředit, když mě takhle pozoruje.“ rozjíždím svou hru. ,, Kdyby alespoň neměl tak nádherné oči a tak tajemný pohled!“ nenápadně se podívám na Snapea. A vida, začíná se tvářit nějak podivně! ,, Já se asi doopravdy zblázním z toho jeho záhadného úsměvu, z jeho pohybů, gest, prostě z něho celého.“ To, co jsem do té doby držela hluboko v sobě bylo najednou venku a já se cítila skvěle. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že budu sedět v Bradavicích a Snape se dozví, co si o něm myslím, považovala bych ho za blázna. Ale teď?
Jako bych si dodala odvahy a pokračovala ve svých myšlenkách zcela mimo můj propracovaný plán.,,Ano, já vím pane profesore, že jste v mých myšlenkách. A taky vím, že jste si přečetl, co jsem právě teď říkala. A věřte mi, je to pravda.“ Pokračovala jsem jako by nic a dál se věnovala přípravě lektvaru. ,,Taky je pravda, že se mi o vás každou noc zdá a že skoro každá má myšlenka patří vám. Myslíte si, že si dělám legraci? Ne, věřte mi, nikdy jsem nemluvila vážněji!“ dokončila jsem svou myšlenkovou řeč a nenápadně jsem se podívala na Snapea, jak na to bude reagovat. Věděla jsem, že už není v mé hlavě, protože se díval na svůj stůl a vypadalo to, jako by přemýšlel nad tím, co teď slyšel. Ani nevíte, jak já si přála umět v té chvíli číst myšlenky stejně jako on!
Do konce hodiny se věnuji lektvaru a oddaluji okamžik, kdy s ním budu muset jít ke Snapeově stolu. ,,Tomu se stejně nevyhneš, tak se zhluboka nadechni a vzhůru do jámy lvové.“ Povzbudím se v duchu a sebevědomě se vydám ke Snapeovi. ,,Prosím pane profesore.“ Podám mu flakón s mým lektvarem a je mi jasné, že ho nepotěším, protože jak jsem se celou hodinu soustředila na své myšlenky, tak jsem ten lektvar totálně zkazila. No jo, je mi jasné, že dostanu minimálně H, ne-li rovnou T.
To, co ale Snape udělá mě překvapí: Podívá se na mě takovým zvláštním způsobem a tiše řekne: ,,Ale, ale slečno Bartoníková už zase jste to zkazila? Na co asi v mých hodinách myslíte, co? No, dnes vám to ještě nebudu klasifikovat, ale příště to bude T. A teď můžete jít!“ v davu mých spolužáků to překvapením zašumí, protože to je snad poprvé, co Snape neklasifikoval Nebelvírského studenta! Mně je ale asi jasné, proč to udělal…
Vůbec by mi to nevadilo, že mě neklasifikoval, ale když za to samé, co jsem měla (nebo spíše neměla) já, dal Nevillovi T, tak to mě naštvalo. Já totiž nemám ráda křivdu, a proto se rozhodnu za Snapem zajít.
Ne večeři ho hledám marně, protože tam prostě není. Marně přemýšlím, jak to udělat, abych za ním mohla jít, aniž by to v někom vzbuzovalo podezření
a aby si někdo něco nevymyslel. Pak mě ale napadne něco geniálního!
Zajdu do kuchyně, kde se to v době večere jen hemží domácími skřítky. Je
těžké mezi nimi najít Dobbyho, ale nakonec se mi to podaří. ,,Ahoj Dobby!
Jak se daří?" zeptám se ho opatrně a mu se ihned rozzáří ty jeho velká
kukadla. ,,Paní se Dobbyho přišla zeptat, jak se má? Dobby se má dobře!
Paní přišla jenom kvůli Dobbymu!" začal nadšeně vykřikovat, až jsem ho
musela utišovat. ,,Ne Dobby, já jsem se přišla zeptat, jestli už jste
odnesli profesorovi Snapeovi večeři." ,,Ne paní, ještě ne!" odpověděl
pohotově skřítek. ,,Tak to je dobře a mohla bych mu to odnést já? Vy toho
máte beztak hodně a mě to obtěžovat nebude." Řekla jsem s nadějí v hlase.
,,Ale jistě, to by byla paní moc hodná." Přikyvoval horlivě Dobby a než
jsem se nadala, už jsem měla na rukou podnos s večeří pro Snapea.
S podnosem na rukou jsem se opatrně vydala tmavými chodbami směrem ke sklepení. Celou cestu jsem si na cestu svítila hůlkou, ale zkuste držet těžký tác a zároveň svítit hůlkou!
Po dlouhé a strastiplné cestě jsem konečně dorazila ke dveřím Snapeova kabinetu a s vypětím posledních sil jsem zaklepala. Když nikdo neotvíral myslela jsem si, že třeba spí a už chtěla odejít, ale v tom se dveře otevřeli tak prudce, že jsem málem spadla, protože jsem o ně byla opřená a taktak jsem se neskácela do Snapeovy náruče. I když, nebylo by to tak marné… 
,,Co tady chcete?“zavrčí na mě a já mám co dělat, abych mu nechrstla tu večeři přímo do toho jeho krásného obličeje. ,,Promiňte pane profesore, ale jelikož jste nebyl na večeři a jelikož vám chci něco říct, tak jsem si dovolila vám tu večeři přinést.“ Začnu, nevšímajíc si jeho ,,kouzelného“ tónu hlasu. ,,Tak to vám děkuji! A o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ zeptá se , sedajíc si přitom do křesla a mně přitom nenabídl místo k sezení. Rozený gentleman, fakt! To mě dopálí, dojdu k jeho stolu a hlasitě mu položím (nebo spíše třísknu) jeho večeři přímo před něj. ,,Jen jsem se chtěla zeptat, proč jste můj lektvar neklasifikoval a Nevillovi jste dal T? Nepřijde vám to tak trošku nefér vůči Nevillovi? Jestli to bylo kvůli těm… myšlenkám, tak to je úplně něco jiného a neměl byste to zatahovat do školních věcí.“ Spustím na něj svou plamennou řeč. ,,Dobře, jak myslíte. Píšu vám T, spokojená?“ řekl líně a možná čekal, že se začnu vykrucovat a vymlouvat, ale já mu vytřela zrak. ,,Jistě, děkuji. Každému se nemusí vždy vše povést.“ Řeknu stejně líně jako on a vydám se ke dveřím. ,,Počkejte moment! Mám ještě jednu otázku.“ Zastaví mě jeho hlas napůl cesty. ,,To, co jste si myslela v lektvarech jste myslela vážně?“ zeptá se tiše. Já se k němu otočím, podívám se mu pevně do očí a odpovím: ,,Nikdy jsem nemluvila vážněji pane profesore.“ Poté odejdu, jen ve dveřích se otočím a tiše řeknu: ,,Dobrou chuť, Severusi.“ A potom už bez otočení odejdu.
Celá zamyšlená nad tímto setkáním dojdu až do Nebelvírské společenské místnosti, ve které nikdo není. Je mi to divné, ale nějak se nad tím nepozastavuji. Dokonce jsem trošku ráda, že tady můžu posedět v klidu a o samotě. Ale to my nevydrželo dlouho…
Pochvíli z krbu vyšlehly zelené plameny a z nich vystoupil Severus Snape. Chvíli jsem seděla neschopná pohybu, prostě totálně v šoku! Severus Snape v Nebelvírské společenské místnosti! Když jsem konečně našla ztracenou rovnováhu, začala jsem na něj chrlit jednu otázku za druhou: ,,Jak jste se sem dostal? Víte, jak jste mě vyděsil? Jsem mohla dostat infarkt!“ chvíli mě mlčky pozoroval, načež začal klidným hlasem vysvětlovat. ,,Dostal jsem se sem jednoduše přes Letax“ ,,Přes Letax? Vždyť proti podobným věcem jsou přece Bradavice chráněny, ne?“ vydechnu šokovaně. ,, Ano, jsou chráněny, ale jen zvenčí. Po hradě se mohou pomocí Letax přemisťovat profesoři, aby si usnadnili práci. Ale jen profesoři!“ vysvětluje trpělivě, jako bych byla malé dítě. ,,A k vaší poslední poznámce, byla by opravdu velká škoda, kdybyste umřela. Vždyť se známe tak krátce.“dodal tiše. To, co řekl jsem asi slyšet neměla, ale opak byl pravdou. Já to slyšela a moc dobře. ,,Vy… To nebyla náhoda, že jste přišel, že? Vy jste přišel za mnou, že? A přišel jste kvůli té hodině lektvarů, kvůli těm myšlenkám, ve kterých jsem řekla to, co jsem řekla. Já… Já vlastně neznám váš názor na ty mé myšlenky, nevím, jestli jsi naštvaný nebo cítíš to, co já. Panebože, já vlastně nic nevím. Severusi, tak řekni sakra něco!“ začnu rozčíleně chodit po místnosti a ani si neuvědomím, že jsem mu začala tykat. Po chvíli se na něj podívám a v jeho očích objevím něco, co jsem u Snapea nikdy neviděla. Je to něco jako…jako obdiv, a taky něco jako láska. Zastavím se v půli kroku a váhavě se na Snapea podívám. ,,Severusi, cítíš ke mně něco nebo si to jen nalhávám!“ zeptám se váhavě a radši nechci slyšet odpověď. ,,Víš Petro, já hodně dlouho odolával citu jménem láska. Ale pak ses najednou objevila ty. Ty, studentka, která mi doslova vletěla do náruče. Před ničím ses nezastavila a já věděl, že zeď obehnaná kolem mého srdce se pomalu, ale jistě bortí. Nemůžu se tomu ubránit a myslím, že ani nechci!“ odpoví tiše a já mám v tu chvíli pocit, že dokážu létat. Všechny obavy, které se ve mně nahromadily jsou najednou pryč.
,,Severusi, já…“ nenechá mě ani dopovědět a prostě mě vezme do náruče. ,,Teď, prosím tě, mlč.“ zašeptá mi do vlasů a já s radostí poslechnu. Chvíli tam jen tak stojíme až k němu zvednu hlavu a on mě políbí. Jeho ústa chutnají po nějakém koření, které neznám, ale vím že odteď si jej budu pamatovat do smrti. V tu chvíli jsem chtěla zastavit čas, ale to v mé moci nebylo. Po chvíli jsme uslyšeli hlasy a on byl nucen mě opustit . Ještě než zmizel v zelených plamenech, stačil zašeptat: ,,Miluji tě, teď už to vím“
Byla jsem šťastná a chtěla to vykřičet do světa, ale moc dobře jsem věděla, že to nejde.
V noci za mnou přišel nějaký zvláštní pán a položil mi otázku: ,,Chceš zůstat tady, v kouzelnickém světě nebo chceš zpět do normálního života?“ chvíli jsem musela přemýšlet, ale moc těžké rozhodování to nebylo. ,,Chci zůstat tady, děj se co děj.“ Odpověděla jsem pevně a ten pán zmizel. Až po chvíli mi došlo, kdo to byl. Byl to osud.
Se Severusem se budeme muset skrývat, aby na nás nikdo nikdy nepřišel, tedy alespoň do té doby, dokud nebudu dospělá. Někoho by to možná odradilo, ale já budu šťastná za každou chvíli s ním…
Jo, na něco jsem zapomněla. Odvolávám, co jsem řekla a začátku tohohle příběhu. Takové příběhy podobné Esmeraldě se přece jen stát mohou!