Rytíři z Ilnor

                                                            Poslední rytíř

Vracel se domů po dlouhých letech v Severním království. Měl zvláštní pocit, že jej potká něco nehezkého, jenomže povinnosti rytíře mu to nařizovaly.

            Vjel do bran města Ilnor. Nadechl se, konečně doma. Když projížděl křivolakými uličkami, měl pocit, jako by to bylo teprve nedávno, co odešel. Vyrůstal jenom s matkou v malé vesničce nedaleko Ilnor. Mohl by říct, že měl spokojené dětství. Jenomže vyrůstat bez otce nebylo zrovna to nejšťastnější. Radši zahnal tyto vzpomínky, nerad se k nim vracel.

Nikdo si jej nevšímal. Hluboká kápě mu spadala do obličeje. U koně měl přivázaný dlouhý luk a toulec s šípy. Zpod pláště mu vykukovaly rukojeti dvou krátkých mečů.

            Kdysi se v tomto městě učil pod vedením královských rytířů. Jeho matka jej kolikrát varovala, aby si nic nezačínal s královskou rodinou a jejich rytíři. Nikdy mu neřekla proč. Neposlechl ji, nemohl. Chtěl být rytířem, a proto když dostal možnost se jím stát, neváhal ani chvilku a odešel z vesnice.

            Pomalu jel nádvořím připomínajícím podkovu. Na pravé straně bylo tržiště a na  levé domky ze dřeva. Prostředkem vedla cesta, která směřovala do mírného kopečku, kde stál hrad.

Vydal se tou cestou k hradu. Před branami jej zastavil strážný. Přistoupil k němu. „Vaši propustku do hradu!“ řekl přísně. Chvíli ji hledal a pak konečně vytáhl kousek pergamenu s pečetí Severního království.

Podal strážnému obálku. Zahleděl se na nádvoří, kde se vždycky odehrávalo  verbování. Byla to vlastně taková zkouška - dva nezkušení kluci stáli naproti sobě a mlátili do sebe dřevěnými meči, aby si neublížili víc než bylo nutné. Jenom silnější a obratnější z nich se mohl přidat do řad rytířů. Najednou s ním někdo zatřásl. Málem upadl, ale byl to voják co mu vracel propustku a ptal se: „Jste v pořádku, pane?“ Rytíř souhlasně kývl.

Voják mu vrátil pergamen. „Dobře, můžete jet dál. Dům řádu najdete, když pojedete touto cestou,“ ukázal na cestu vedoucí středem nádvoří. „Je to prastarý kostel.“ Rytíř poděkoval. Za branou sesedl z koně a vedl jej až ke kostelu.

Kostel byl opravdu velmi starý. Oprýskaná omítka a děravá střecha mluvily samy za sebe. 

Neodvážil se koně přivázat, co kdyby to spadlo. Opatrně vstoupil po schodech ke dveřím. Vešel. V kostele to nebylo o moc lepší. Modlitební lavice byly rozpadlé a páchly hnilobou. Jediné, co ještě drželo pohromadě, byla modlitebna.

Místnost byla prázdná a zanedbaná, on si ji však pamatoval plnou života. Bylo to jediné místo, kde se oba řády rytířů setkávaly, jediné, kde si mohli popovídat, aniž by si musely dát pozor na to, co říkají.

Prošel až k modlitebně. Nikoho nenacházel. Opatrně prošel celým kostelem a když vcházel do vyšších pater, musel být ještě opatrnější.

V horních patrech to bylo ještě horší než dole, ale přece jen tam měl větší štěstí na živou bytost. V jedné místnosti našel shrbenou postavu rozmlouvající s nějakým člověkem, kterého on jenom slyšel. Za chvíli tu druhou osobu spatřil.

            Byla to dívka a o něčem se se starcem hádala. Neslyšel přesně o čem, protože v tu chvíli něco zapraskalo.Naštěstí nikde nic neodpadlo, bylo to jen praskaní starého dřeva běžně se ozývající ve starých domech jako byl tento.

            Dívka pohlédla tam, kde stál cizinec. Trochu panovačným hlasem řekla:  „Co tu chcete?“ Rytíř se uklonil a podal jí  listinu, avšak stařec jen pověděl: „Vítám tě tu, už jsem tě očekával, Logane,“ a pohlédl na něj. Dívka mu vrátila listinu a přitom jí neuniklo, že si ji prohlíží. Měla na sobě šaty ušité z hnědé látky. Byla vysoká a její obličej lemovaly dlouhé plavé vlasy. Tvářila se nepřístupně.

„Myslím, že jsme právě skončili s naším rozhovorem,“ řekla starci a na rytíře se už ani nepodívala. Potom chvatně odešla.

Stařec se jí uklonil. Když se za ní s třísknutím zavřely dveře, stařec si oddechl. Rytíř byl v rozpacích. „Nechtěl jsem vás ... “  Stařec jej přerušil. „Neomlouvej se, to byla naše královna. Myslí si, že náš řád už je nepotřebný a asi má pravdu. Rytíři odcházejí, Logane, aby nemuseli poslouchat příkazy Temného krále.“

            „Temného krále? On tu snad nevládne králův syn Richard?“ Jeho hlas zněl zděšeně. „Ano, ano, měl tu vládnout, ale zmizel a nikdo o něm neví. Říká se, že se vzdal trůnu. Jeho sestra, královna Mar, si vzala rytíře z Temné říše a ten chaos je tu jenom kvůli němu.“  Stařec pokynul rukou, aby šel za ním. Vstoupili do místnosti, která jediná vypadala v pořádku a posadili se ke stolu.   

            Stařík přinesl džbán toho nejlepšího vína, jenž tu našel a rozlil jej do vysokých kalíšků. Logan si sundal plášť. Meče položil tak, aby je měl při ruce, Byl vysoký a jeho postava vzbuzovala respekt. Černé delší vlasy lemovaly jeho opálený obličej, pomněnkové oči byly smutné.Vzal si pohár do ruky a upil trochu vína.

            Když se zahleděl do zbytku tekutiny, vybavilo se mu to co, se stalo před lety. Dvořil se králově dceři. Když se to král dozvěděl, nechal si jej povolat do svých komnat a tam spolu dlouho do noci mluvili. Tam za padnoucích slov se dovtípil, že se Mar nemůže z jistých důvodů dvořit. Král také věděl, kdo byl jeho otec, proto ho také vzal k rytířům. Pak mu dal něco, co pro Ilnorského krále mělo a má velkou cenu. Přívěsek  z nejčistšího bílého drahokamu. Tomu přívěsku se říkalo Ilnorská růže.

 Když od krále odcházel, honily se mu hlavou divné myšlenky, a tak si osedlal koně a odjel. Nenechal žádný vzkaz.

Stařeček jej sledoval. Logan rychle zavrtěl hlavou, aby rozehnal všechny myšlenky na minulost. Rozhlédl se po místnosti. Pak podal starci listinu, kterou pořád držel v ruce. Ten ji začal číst. Když dočetl, pokýval hlavou. „Takže ty se chceš vrátit do řádu?“ Chvíli mlčel než odpověděl. „Ano, chci. Rytíři byli pro Ilnor vždycky důležití, Severní Království se obejde i bez mé přítomnosti.“

            Seděli, povídali si a popíjeli víno, avšak Logana stále tížila jedna otázka. „Kde je pravý dědic trůnu?“

***

Špinavé vlasy mu spadaly do zarostlého obličeje zkřiveného bolestí. Pokolikáté už musel čelit bičování a ponižování. Jeho sestra nikdy taková nebyla, ale od té doby, co si vzala krále Temného království, se mnohé změnilo.

   „Kde jsou ty  přívěsky?! Řekni mi to a já tě dál nebudu trápit!“ nesl se ozvěnou v hradním vězení ženský hlas. „Nevím, kde jsou, už sem ti to řekl několikrá,t“  zašeptal unaveným hlasem.

„Dobře, jak chceš.“ Chvíli na to se ozvaly rány bičem a tlumené úpění. Když skončili s dalším neúspěšným mučením, odvedli vězně do jeho kobky. Tam jej spoutali kovovými řetězy. Nemohl si skoro ani sednou jenom do pokleku a to zrovna nebylo příjemné. Záda jej pálila bolestí, ale nedal na sobě nic znát. Královna se k vězni otočila a naposled pravila „Měj rozum, bratře. Řekni mi, kde se schovávají dvě zbývající růže,  stejně na ně už lidé zapomněli a ti tví rytíři utekli jak prašiví psi.“ On na to však nic neřekl. Snad doufal, že někdo z řádu rytířů Ilnorské růže přežil a neutekl, jenomže jak dny ubíhaly, ztrácel naději. Jen ten přívěsek ho držel při životě.

Jen myšlenka na slib, který dal rodičům, že sjednotí Ilnorský lid a dá dohromady zase řády rytířů, ho povzbuzovala před ničivým zoufalstvím. Jenomže žádní z rytířů nepřicházeli. Ti, co už se  pokusili jakýmkoli způsobem jej vysvobodit, skončili na šibenici nebo připíchlí na kůlech pro výstrahu ostatním.

                                                        ***

Druhého dne po Loganově návratu do města se začaly chystat slavnosti. Kdysi to bývaly slavnosti růže. Teď si to mnozí překřtili na slavnosti vrahů. Z doslechu se Logan dozvěděl, že rytíři bojují v jakési aréně s nejbrutálnějšími vrahy, a že nemají téměř šanci na přežití. Ti, co přece jenom přežijí, jsou stejně uvrhnuti do nejhlubšího žaláře hradu, aby nevyzradili, co se zde děje.

 Procházel se zahalený v plášti tržištěm. Nakoupil trochu jídla, a aby nebyl moc na očích, zašel i do hostince, kde jeho matka měla nějaké známé. Věděl, že pokud by potřeboval vědět, kde ji najde, oni by mu to určitě řekli a navíc krčma byla dobrá na různé drby. Lidé si mezi sebou vyprávěli leccos. Kdo ví? Třeba se dozví i něco o pravém následníkovi trůnu.

Vešel do krčmy s doškovou střechou. Byla plná lidí, dokonce tu byl i lesní lid, který do měst většinou nechodil. Výjimky byly jen v případě, když potřebovali víno, které měli v oblibě. Jinak se o sebe dokázali postarat sami.

Sedl si k jednomu jedinému prázdnému stolku skoro za krbem. Neodhalil se víc, než bylo nutné. Sice pochyboval, že by jej někdo poznal, ale nechtěl nic riskovat. Určitě by zde neviděli rádi bývalého rytíře řádu Růže. Když k němu přistoupila krčmářka, objednal si kuře a džbán piva. Přinesla mu to, ale jemu neuniklo, že se mu snaží podívat pod kápi. Jeho oči se jen zaleskly ve svitu svíčky. Nebyl to nějak zlý pohled, ale případné nenechavce a zvědavce to vždy odradilo. Krčmářka se šla tedy věnovat své práci.

Kolem půlnoci se začal lokál pomalu vyprazdňovat, Logan však zůstával sedět dál na svém místě. Krčmář k němu přistoupil. „Pane, omlouvám se, ale musíme zavřít před půlnocí.“ Pak rychle zmlkl. „Vážně? Odkdy máš zrovna ty nařízeno zavírat před půlnocí?“ ozval se zpod kápě. Krčmářka se po tom hlasu otočila a přistoupila ke stolu „Logane?“ zašeptala s posvátnou hrůzou. „Ano, jsem to já,“řekl a sundal si kapucu z hlavy.

„To není možné. Ty jsi naživu?“

„Ano, proč bych neměl být?“ optal se trošku zmateně.

„Pojďme si o všem popovídat nahoru do obydlené části,“ podíval se plaše na dveře krčmář.

„Dobrá, pojďme,“ souhlasila s ním jeho žena a Logan je následoval. Všichni se vydali do zadních místností. Krčmář pozhasínal všechny svíčky, byla už skoro půlnoc.

Vstoupili do malé ale útulné místnosti. „Tady budeme v bezpečí před nechtěnými zraky,“ zašeptala krčmářka a pokynula Loganovi aby si sedl. Ten se posadil a vyčkával příchodu krčmáře, přece jen mu přišlo nevhodné vyptávat se jenom jeho ženy.

 Krčmář vešel s hlubokým nespokojením do místnůstky „Neměl ses vracet. Doba je zlá. Nikdo z rytířů tu není, nikdo ti nepomůže, jedině se dostaneš do problémů,“ zahudroval.

„To nevadí, to bych snad nebyl ani já, kdybych se nedostal do problémů. Věř mi, jen chci vědět... Co jsi to říkala? O tom, že jsem živý? Proč bych neměl být?.“ Krčmářova žena se dala tedy do vyprávění „ Poté, co jsi odešel z hradu, se událo hodně věcí najednou. Hledali tě. Nikdo přece nechtěl, abys odešel. To moc dobře víš. Nevím, jaké rozhodnutí tě k tomu vedlo, ale nebylo to dobré ani pro řád, ani pro tvou matku a ani pro krále. Měl tě rád vážil, si tě jako...“ 

„Jo. Já vím,“ skočil jí do řeči Logan. „Povězte, kde je teď má matka a kde by mohl být náhodou Richard?“ Při těch slovech sebou oba trhli.

„ Kde je Richard, to ti nepovíme - sami to nevíme. A tvoje matka odjela do Skalního města, víc opravdu nemůžeme říct.“

Logan měl ještě spoustu otázek, ale věděl, že bude potřebovat čas, aby mu všechny byly zodpovězeny. Vstal a rozloučil se s přáteli, i když jejich chování jej vyvádělo trošku z jistoty.

Vracel se ke kostelu a tu náhle zaslechl hlasy Jeho směrem šli dva vojáci, kteří se hlasitě smáli. Byl to takový nepřirozený smích, až z něho šel strach. Logan se pro jistotu schoval do stínu jednoho z domů, ale i tak upoutal na sebe pozornost. Jeden z vojáku zamířil jeho směrem a pak hrubým hlasem zavolal: „Je tu někdo? Jestli ano, vylezte, nic se vám nestane.“ Jenomže Logan už měl zkušenosti s tímhle typem odhalení, a tak byl tiše. Voják ještě chvíli vyčkával, jestli neuslyší nic podezřelého a pak se vrátil k tomu druhému, který řekl: „ Asi se ti jenom něco zdálo. Musíme jít rychle nebo se do vězení nedostaneme včas a král bude zuřit. Dneska se konečně rozhodne o osudu toho zrádce,“ a tak oba přidali do kroku. Logan slyšel vše, co si říkali a zvědavost mu nedala. Vydal se potichu za nimi. Šli temnými uličkami. Párkrát je ztratil z dohledu, pak jako kdyby se znovu objevili těsně před ním. Musel dávat veliký pozor, aby do jednoho z nich nevrazil. U vstupní brány do hradu nikdo nehlídal. Přišlo mu to velice zvláštní, protože za krále Mirna byl vchod stále střežen.

Prošli dlouhou chodbou vedoucí napravo od brány. Sešli pár schodů. Logan začínal být čím dál tím víc ve střehu. Vytáhl potichu jeden z krátkých mečů. Věděl, že se blíží k vězení. Poznal to podle toho, že vzduch byl těžký, páchlo to tu hnilobou a rozkladem mrtvol. Pak také uslyšel rány bičem a sténajícího člověka. Oba vojáci zmizeli ve vchodu na konci úzkého schodiště. Loganovi bylo divné, že cestou nepotkal moc strážných. Vždyť vězení by mělo být nejvíce střežené. Potichu sešel schody a přikrčil se za jedním pilířem vchodu.

Pak uslyšel tiché vyhrožovaní: „Máš poslední možnost mi to říct. Kde jsou všechny ty přívěsky a kolik jich je?“ Logan neviděl toho člověka vyhrožujícího vězni, ale zato viděl moc dobře vězně, kterého poznal.

Vězeň zašeptal: „Klidně mě umučte, ale nikdy vám to neřeknu. Nikdy nebudete vládnou Ilnor!“

Loganovi došlo, že teď bude muset začít opravdu bojovat za čest a svobodu.

„Dobrá,“ prohlásila osoba která nebyla vidět. „Odedneška za dva dny budeš každý den na mučidlech, dokud to z tebe nedostaneme, a třetího dne uděláme veřejné mučení. Odveďte ho!“