Víla

                                                         I.

Byla jedna vesnice a v ní bydlel rod barevných vil.

Vesnička se jmenovala Údolí, a bydlela jsem tam také já,  víla Moj,  se svojí rodinou.

Údolí bylo na kraji lesa,  kde je i jezero.

Nedaleko naší vesnice žili hraničáři, kteří nám čas od času pomáhali s údržbou Údolí, my jsme přece jen na všechno nestačili.

Byli jsme rádi, že je tu  máme.

Každý si asi řekne, že by víly měly umět čarovat, ale to se mýlil, my jsme byli rod, který neměl kouzla rád.

Jednoho vlahého večera  se objevil jeden z hraničářů, říkali mu Sorm.

Každý ho považoval za velitele těch podivných lidí.

Všichni říkali,  že je spolčený s lesním lidem.

Vždy, když se ukázal v Údolí, tak se nikoho nezapomněl zeptat jak se má, nebo jestli něco nepotřebuje. Vždy měl pro každého radu nebo novinku.

Občas se objevili i jiní hraničáři.

Sorm i lesní lidé, zvaní elfové , hlídali naše Údolí pro případ, že by nás někdo chtěl přepadnout . Měli jsme sice své hlídače a bojovníky , ale ti vcelku nic nezmohli.

Jeden jediný den  změnil naše vílí životy . Stalo se to, co by nikdo nečekal.

Nikdo toho večera nehlídal a skoro všichni spali. Nikdo netušil, že by nás někdo mohl napadnout. Ani hraničáři ne, ti se rozloučili bez jakéhokoliv tušení.

Stalo se tak. Od jezírka nás napadla tlupa skřetů.

Ve vesnici nastalo pozdvižení, všechny víly létaly sem a tam . Snažily se bojovat.

Já jsem byla na starém dubu. Vždy jsem tam létala.

Ukrývala jsem se tam,  když mi bylo smutno.

Nikdo nevěděl o mém úkrytu až na Sorma , který mě tam našel. A od té doby, když měl čas jsme si tam povídali.

Zpozorovala jsem, že naše vesnice hoří a s ní celý náš svět.

Nemohla jsem tomu uvěřit a tak jsem tam stála neschopná cokoliv udělat .

Jen si přála, aby si toho někdo z našich ochránců všiml.

Můj bratr Lar neváhal a i přes nebezpečí letěl pro pomoc.

Když se  Sorm dozvěděl,  co se v naší  vesnici děje, okamžitě svolal hraničáře i  elfy.

Šli nám na pomoc.

Když dorazili, bylo Údolí tak zpustošené, že si mysleli že nikdo nepřežil.

Okamžitě začali bojovat ze skřety. Pozabíjeli je a někteří dokonce prchli, avšak Údolí už nezachránili. Shořelo.

Sorm i jeho druhové se unaveně posadili, on se se smutkem v očích podíval na dohořívající vesničku.

I z dubu, který stál nedaleko, jsem viděla tu hrůzu, kterou skřeti napáchali.

Viděla jsem , jak umírali přátelé a nebyla jsem schopna jim pomoct. Seděla jsem tam se slzami v očích.

Mezitím se k Sormovi  přiblížili všichni,  co z rodu přežili.

Pustili se do elfů i hraničářů: „Kde jste byli, když jsme vás potřebovali.“

Sorm stále seděl zdrcen, když najednou vstal a promluvil: „ My vás ochráníme a už tohle nedopustíme, postavíme vám nové příbytky a domy. A taky nedovolíme, aby se na vás kdokoliv silnější vrhl. Pro dnešek budete spát všichni v tom velkém srubu, ve který nemáte důvěru.“

Všem co nemohli létat pomohli. Dokonce některé museli opatrně přenést, nechali hlídky, kdyby se útok opakoval. Hlídal i Sorm.

Když byli všichni v bezpečí a hlídky rozestavěny, přiletěl Lar k Sormovi a pravil mu: „Poohlédni se po víle Moj, ztratila se a máme o ní velký strach.“

Sorm přislíbil, že mě bude hledat, Lar s jeho slibem odletěl.

Sorm věděl kde se schovávám, ale nevěděl jestli tam budu.

Seděla jsem v úkrytu s nohama přikrčenýma a přitisknutýma k tělu. Plakala jsem nad ztrátou svého domova.

Elfové i hraničáři obcházeli Údolí, někteří se vydali do lesa.Dokonce obcházeli i jezero a několikrát prošli  kolem dubu. Mě si však nevšimli.

Sorm si sem tam popovídal ze svými druhy, nebo z lesním lidem, obhlížel co se dalo, dělal jako že mě hledá, přišel až ke starému dubu, prohlížel si ho a jen tak promluvil k místu, kde jsem byla schovaná: „Jsi tam?“ Celá roztřesená jsem mu odpověděla : „ Ano, ale bojím se vylézt“.

Sorm mne ujistil,  že se nemám už čeho bát a natáhl ke mě ruku, a pak  jsme šli  ke srubu, rodiče mě vyhlíželi a když uviděli Sorma okamžitě,  k němu letěli.

Když také uviděli mě, byli rádi,  že se mi  nic nestalo.

        Všichni jsme vešli do srubu, pár hraničářů tam zůstalo s námi a vyprávěli nám o svých podivných dobrodružstvích .

Probudila jsem se, když už slunce bylo hodně vysoko. Letěla jsem do Údolí, ale tam už byl čilý ruch. Lesní lid pomáhal stavět novou vesnici.

 Zanedlouho byla postavena, útok skřetů se neopakoval, ale hraničáři hlídali dál.

Jednoho dne jsem zaslechla , že Sorm odešel. Nikdo nevěděl proč.

Většina se shodla , že se vrátil k elfímu národu, který sídlí hluboko v lesích.

Často chodíval k Jezeru kde sedával, když byl smutný. Také se říkalo, že už se nevrátí.

A tak odešel ten,  který nám byl blízký.

V Údolí se stmívalo, v lesích bylo veliké ticho, nikde se nic nehýbalo.

V tom tmu a ticho, protnul  výkřik.

Byl to křik, při kterém tuhla krev, ačkoliv ho vydalo zcela maličké stvoření,  které bylo sotva vidět.

Byla jsem to já, malinkatá vila Moj. Byla jsem bezbranná a všechno mě  děsilo.  Ačkoliv se mi tohle nezdálo, bylo to opravdové.Byl to člověk, vlastně ne člověk, podobalo se to zvířeti.

Bylo to něco mezi zvířetem a člověkem, byl to skřet.

Letěla jsem, co mi síly stačily, abych mu unikla, ale on už mě skoro měl, najednou jsem uslyšela ránu.

Byl to skřet, který padl na zem a za ním se objevil muž v kápi. Poznala jsem v něm Sorma.

Od té doby,  co náš vílí národ napadli skřeti, jsem ho neviděla a najednou stál přede mnou. Usmíval se,  jako kdyby se nic nedělo.

Hlídali nás Elfové a jejich skoro příbuzní hraničáři, ale bez něho to nebylo ono.

Sorm mne zachránil. Letěla jsem k němu a  když jsem přilétla, on místo pozdravu jen řekl: „Dávej na sebe pozor  a hlavně na to,  kam létáš“.

Dohlédl, abych se vrátila zpátky do Údolí. A on se vrátil ke své práci.

Já jsem věděla, že už nás nikdy neopustí. ( To jsem však nevěděla jak hluboce jsem se zmýlila)

Hraničáři i Elfové byli stejně divní, nikdy se moc neukázali, ale vždy byli na blízku, když jsme je potřebovali. Nenechali nás nikdy o samotě.

Sorm se sice vrátil do Údolí, ale byl stále smutný, stále se zdržoval jen v dřevěné chýši nebo býval z ostatními hraničáři.

Naší vesnici už skoro nenavštěvoval a mě z toho bylo smutno, protože ve vílím rodě se začalo šuškat,  že už mu na nás nezaleží a jemu to bylo očividně jedno, nebo o tom co se povídá nevěděl.

Také se už nezastavoval u Starého dubu a o to více mě to mrzelo.

Už to nebyl ten Sorm kterého jsme znali.

         Od té doby co se Sorm vrátil do Údolí bylo všechno jiné, hraničáři chodili dál do Údolí hlídat,  ale Sorm se tu už neukázal, nikdo nevěděl proč jestli se bál dalšího útoku nebo pomluv to nikdo nevěděl. Vídali jsme ho zamyšleného chodit do lesa nebo k jezeru vždy se odsuď vracel pozdě večer kdy už skoro všichni spali sem tam si popovídal s někým z hraničářů a pak zase odešel do srubu. A tak plynul den za dnem a nic se neměnilo .

V jednu chvíli si už všichni mysleli že se Sorm zase vrátil k hlídání Údolí vídali jsem ho v blízkosti vesnice chodil zabalený v plášti přestal se holit a to ho dělalo starším než byl .  Hlídával většinou v noci, sedával u dubu a přemýšlel bylo na něm vidět jako kdyby se pro něco rozhodoval.

                                                               II.

 V Dalekých lesích jižního svahu vesnice Údolí , žili temní elfové. Byl to prokletý národ vyvražďovali vše co jim vlezlo pod  ruce, naši hraničáři zvýšili hlídky, jak ve vesnici tak v širokém okolí, protože tyhle elfové začali  zabírat i místa které jim nepatřili.

Hraničáři kteří uměli i stopovat se vydávali dál do lesů,  a přinášeli zprávy o aktivitách temných elfů, které zrovna nebyli příznivé, doslechly se prý že tu někde v našich lesích žije elfí princezna ale mi jsme nikdy o žádné neslyšeli i když u lesa elfů žijeme už spousty let a sami lesní elfové o ní nic nevěděli až na moudrého a nejstaršího muže . Za kterým se vydal Sorm a pár chodců, cesta trvala dva dny stařešina už je očekával a pravil jim tato slova : „ Dávej pozor na to nejmenší stvoření které tam je , ona víla může být to nejcennější v tvém životě nikdy nikomu nedovol aby jí ublížil až přijde čas dozvíš se ty i Rod Barevných Vil víc“. Teď jdi a hlídej jí.

Sorm celou zpáteční cestu přemýšlel kdo je ona nejmenší víla a však v rodě bylo hodně malinkatých vil a tak se rozhodl že  do Údolí povolá ještě lesní elfy a zvýší ostrahu .

Život a doba hraničáře SALA

Jmenuji se Sala. Jsem člověk a mé povolání je hraničář. Toto je můj příběh, který vám budu vyprávět.

Narodil jsem se velice zvláštním lidem. Moje matka je čarodějka a jak už to bývá, čarodějky nesmí mít potomky. Můj otec byl člověk - hraničář, ale toho jsem nestačil ani poznat, umřel dřív, než jsem se narodil.

Ani si už nepamatuji, kde jsem vyrůstal. Moje matka žila v Šedém lese u elfů, kteří jí vždy podporovali v jejích rozhodnutích a tedy i v tom, že budu vyrůstat u pěstounů.

Jelikož mě velmi přitahoval les, utíkal jsem jim. Vždy jsem se v lese cítil svobodný a tak, když jsem tam jednou potkal jednoho chodce, který les znal dokonale začal mě, ač jsem si to nejdříve neuvědomil, učit starým zvykům a elfskému jazyku. Moc jsem ho neposlouchal, ale časem si získal moji důvěru a já začal propadat lásce k hraničářskému umění.

Pěstouni nejdříve byli proti tomu, abych se ho naučil znát, později si však uvědomili, že je to pro mě to pravé a že by mě měli nechat dělat, co je mému srdci nejbližší, i když to prý bylo proti vůli mé čarodějnické matky.

Chodec se jmenoval Darmo a naučil mě vše, co jsem k životu v divočině potřeboval. Nakonec mě přivedl i do vesnice, které se vždy říkalo Send a tam jsem se seznámil se spoustou hraničářů, chodců a druidů.

Tam jsem také poznal svého nejlepšího přítele jménem Sidr, který měl, stejně jako Darmo, pochopení pro mé vylomeniny. Nikdy jsem ale nezapomněl na své pěstouny a chodil jsem je často navštěvovat. Také jsem tam chodil proto, že u nich vyrůstala dívka, která mi byla nejbližší. Říkali jí Nicky a byla to elfka. Tichá, ale krásná.

Jednou projevila zájem o hraničářské umění. Slíbil jsem jí, že ji naučím všemu potřebnému a jelikož uměla starý elfský jazyk, tak si za ní občas přišel popovídat i mistr Darmo.

O něco dříve než Nicky dospěla, jsem odešel nadobro do vesnice, kde jsem složil hraničářský slib a za půl roku mi byla navrhnuta přísaha chodce, kterou jsem složil také.

Cestoval jsem po různých krajích a pomáhal tam, kde bylo potřeba. Zjistil jsem však, že mi začíná něco chybět. Na svůj věk jsem vypadal staře a s hraničářskými městy se začaly dít podivné věci. Všichni tam totiž stárli. Začalo se mluvit o prokletí a já věděl, že tohle mají na svědomí mí rodiče, kteří rozešli se ve zlém.

Čarodějka Inah se totiž ucházela o místo v Radě, která byla kdysi založena v hraničářských městech, ale to se nelíbilo některým chodcům a nejvyšším představeným a tak se rozhodli pro Inah připravit past, která měla bohužel nepěkné následky. Má matka se rozešla s mým otcem Nirem a proklela všechna hraničářská města. Můj otec nevydržel nátlak a vzal si život.

O tom stárnutí jsem věděl pramálo a vůbec jsem z toho neměl radost. Jednou jsem se opět setkal s Nicky. Byla taková, jakou jsem si jí vždy pamatoval, a ani nebyla z mého zestárnutí překvapená. Dozvěděla se o mém nelehkém osudu. Ona, já i mí přátelé jsme se vydali do Šedého lesa, hledat tajemství prokletého města a vesnice hraničářů.

Krom tajemství jsem tam našel i svojí matku, moudrou čarodějku Inah. Naše setkání bylo víc jak rozpačité. Bylo plné smutku i smíchu.

Neřekla nám nic o prokletí, které uvalila na Marnouw a Send, avšak byl jsem si jist, že toho, co udělala, velmi lituje. Šli jsme tedy hledat svitek prokletých. Každý z nás věděl, že se nemusíme vrátit.

My jsme však tento nelehký úkol zvládli a vrátili se zpět do šedého lesa, kde Inah, za pomoci svitku prokletých, zrušila všechnu zkázu.

Když jsme se měli vrátit do Send, rozhodl jsem se, že zůstanu v Šedém lese na žádost své matky. Nedalo se jí sice odpustit to, co učinila, ale věděl jsem, že když tam zůstanu, udělám tu nejpřirozenější věc, kterou jsem kdy mohl udělat.

Elfka Nicky tam zůstala se mnou. Sidr se vrátil do vesnice a vzal si elfku Nelly, kterou potkal během našeho dobrodružství. O tom je však už jiný příběh, který vám bude vyprávět někdo jiný.