Vzpomínky

Carollin se s trhnutím probudila. Tričko měla hrůzou úplně propocené. Už zase ta noční můra. Zase byla v tom lese, kde ji nikdo nepomohl. Zase viděla jeho- Billovu smrt, zase cítila tu bolest, jako by ji doopravdy mučil. Po kolikáté už? Snad po milionkráte. Už na to nechtěla myslet. Ale musela. Byla to její jediná vzpomínka, kterou měla. Při tom mučení zcela ztratila paměť. Nevěděla nic... V hlavě měla naprosto prázdno... Musela si vytvořit novou identitu. Dala si jméno Carolline Greenová. Po šesti letech cestování a hledání své pravé identity si vzpomněla na  svou sestru Sarah Likeovou. Sarah ji řekla vše, co mohla, ale přesto si na nic nevzpomněla. Se Sarah udržovala kontakt. Viděly se naposledy včera. Sarah si myslela, že je Carollin mrtvá. Když se setkaly poprvé, tak hodně brečela. Teď je jen hodně smutná. Carollin se totiž hodně změnila. Už se skoro nesmála, i když měla moc krásný smích. Její smích všem vždy dodával sílu a optimismus. Na její zamyšlenou a utrápenou tvář si Sarah nezvykne snad nikdy...

 

              Teď ,po osmi letech po mučení, neměla Cara žádnou novou vzpomínku. Už nemohla dále spát. Bylo osm hodin. Šla do kuchyně a vzala si sklenici mléka. Zhroutila se na židli. Pořád si kladla jednu jedinou otázku: " Kdo vlastně jsem?" Po několika minutách si odpověděla. Jsem NIC. Po tvářích jí stékaly slzy. Jak dlouho tam tak seděla a litovala se? Pár minut nebo pár hodin? Zvonek ji vyrušil z apatie. Utřela si slzy, zastrčila pramen sněhobílých vlasů za ucho  a šla otevřít. Jen v tričku a krátkých kalhotách. Když otevřela, zastyděla se za to, jak nedbale vypadá. Na prahu stál muž s bílým plnovousem a půlměsíčkovitými brýlemi na orlím nose. Jemně se usmíval. Vypadal klidně a vyrovnaně. V pomněnkových očích mu hrály jiskřičky. Byl ji povědomý i z minulosti. Neviděla ho jenom na čokoládových žabkách. Na jejím prahu stál Albus Brumbál. Největší kouzelník doby.
" Dobrý den" Pozdravila Carollin se zdržením. Byla ohromená. Kolikrát do života za vámi přijde největší kouzelník na světě? Moc často ne.
"Dobré ráno, Charlotte." Pozdravil hlubokým hlasem a zkoumavě se na ni díval, co s ní udělá její pravé jméno. Téměř to nepostřehla. Tolik se změnila. Její oči byly tak smutné, tvář ztrhaná a ramena jí klesala pod tíhou ztrát. Jindy vysoká, dnes se zdála být nízká. Mladá žena ho pustila do bytu. Švihla svou hůlkou a na stole se objevilo občerstvení. Posadili se.
" Co vás ke mně přivádí?" Zeptala se zvědavě.
" Lord Voldemort se vrátil jak už určitě víš z novin. Ministerstvo však je ještě zdrženlivé. Potřebuji tvoji pomoc. Byla by to pomoc i pro tebe."
" O co jde?" Zeptala se unaveně.
" Potřebuji, aby jsi nastoupila do Bradavic jako žákyně šestého ročníku a dávala pozor na Harryho Pottera, Ronalda Weasleyho a Hermionu Grangerovou. V této době mi velice záleží na tom, aby zůstali naživu."
" A jak by to pomohlo mi?" Nechápala. Vzdychl.
" Když jsi přišla o své vzpomínky, studovala jsi v Bradavicích. V šestém ročníku. Třeba by jsi si na něco vzpomněla. Ani nevíš, jak si to vyčítám. Měl jsem ti zakázat jít do Prasinek za Sarah, ale nemohl jsem tušit, že to byla léčka. Kdybych ti to zakázal, tak by se nic nestalo. Žila by jsi normální život." Carollin sebou cukla. Nervózně si začala hrát s pramenem vlasů. Tohle nečekala. Přiznání a omluva za to, co se před tolika lety stalo. Ale ta nabídka... Nezněla špatně. A co když si vzpomene? To by bylo úžasné. Za pokus to stojí.
" Tak dobře. A proč jste si vybral mě?"
" Všichni si myslí, že jsi mrtvá. Nikdo neví, že jsi ve Francii složila zkoušky na bystrozora. Byla by jste i výhodný špeh."
" To máte pravdu. Kdy mám nastoupit?" Usmál se na ni.
" Ještě dnes. Mám tady přenášedlo, kterým se dostaneš do Bradavic. Dnes je prvního září. Za čtyři hodiny by mělo začít zařazování. Měla by jsi se přenést rovnou do velké síně. Změň si ještě prosím barvu vlasů na světle hnědou a mírně si raději i pozměň rysy v obličeji. No, už půjdu. Přeji hodně štěstí. A moc děkuji. Zatím sbohem."
" Nashle." Odpověděla Cara. Brumbál se s hlasitým prásknutím přemístil pryč. Už zase měla o něčem přemýšlet. Rychle mávla hůlkou. Kufr vyletěl z pod postele na postel. " Balit," zamumlala. Všechny potřebné věci se začaly skládat do kufru. Podívala se na hodinky. Bylo půl čtvrté odpoledne. No bezva. Stihla to tak akorát. Už by měla jít. Vzala si kufr a dotkla se přenášedla. Ocitla se na konci řady nějakých dětí. Někteří na ni vykulili oči. Rychle schovala přenášedlo. Kufr poslala švihnutím za dveře Velké síně. Brumbál se spokojeně pousmál. Profesor s černými vlasy se na ni nevraživě podíval. Všichni studenti ji sledovali. Neměla uniformu jako ostatní, ale zelený sváteční hábit. K tomu byla krásná. Světle hnědé vlasy jí padaly na záda a rysy byly jemné, ale ne nevýrazné.
" Carollin Greenová." Řekl někdo. Cara šla k učitelskému stolu. V hlavě slyšela Brumbálův hlas. " Nasaďte si ten klobouk." Mírně kývla. Posadila se na stoličku a nasadila si Moudrý klobouk.
" Tys už tady jednou byla. Pamatuji si tě velice dobře. Bylas velice nadaná. Tehdy jsem tě poslal do Zmijozelu. Mám své pokyny. Nebelvír." Kolej vykřikl nahlas. Usmála se a sejmula klobouk. Sedla si k tleskajícímu stolu k prefektce, která vypadala velice smutně. Cara se zazubila.
" Ahoj. Já jsem Carollin. Většinou mi říkají Cara." Dívka vedle se usmála. Byl to takový smutný úsměv. Plný starostí a beznaděje.
" Ahoj Caro. Já jsem Hermiona Grangerová, tohle Ron Weasley a Harry Potter."
" Ahoj," kývla na ně. Harry nevnímal. Ron se pousmál. Už byli zařazení všichni studenti. Tento rok bylo zařazeno i spoustu starších. Cara nebyla sama, kdo šel do šestého ročníku. Do Zmijozelu šly dvě dívky a do Havraspáru jedna. Pak dal Brumbál pokyn k jídlu. Všichni to rádi přijali. Takovou oslavu si Cara nepamatovala. A tak dobré jídlo ještě taky nejedla. Cestou jí vyhládlo. Po hostině se znovu Brumbál ujal slova.
" Vítám tady všechny nové, ale i ty ostřílené studenty. Tento rok budu vyučovat obranu proti černé magii pravděpodobně já. Nenašli jsme totiž žádného profesora, který by to místo vzal." Ozval se hrozně velký potlesk. Profesor Brumbál si zvednutím ruky sjednal klid. Caru vůbec nepřekvapilo, že všichni ztichli. Vyzařovala z něj autorita a byl to člověk, který hodně dokázal. Alespoň podle toho, co o něm přečetla a slyšela. V očekáváni se na něj také dívala.
" Já budu učit první až čtvrté ročníky obranu a profesor Snape páté až sedmé." Studenti zaskučeli. To přece nemůže myslet vážně. Cara si všimla, jak se Harry nenávistně podíval na Snapea. Jen nechápala proč. Hermiona a Ron si vyměnili zděšené pohledy. Cara se podívala na profesora. Zatočila se jí mírně hlava. Ho už někdy viděla. Jen ještě vědět kdy. Byl jí hrozně povědomý. Hermiona si všimla její bledosti.
" Je ti něco?" Zeptala se jí tiše. Cara zavrtěla hlavou a malinko se pousmála.
" Ne, to nic není. Jen jsem hrozně unavená. Vážně to nic není." Ujišťovala ji, když viděla její znepokojený pohled. Harry stále seděl na židli a díval se před sebe. Byl nějaký pobledlý, velké kruhy pod očima a apatický pohled. Zpytavě se na něj podívala. " Proč mi Brumbál neřekl, co se mu stalo? A proč mi neřekl, v jakém je stavu? Je zralý na sebevraždu." Přemítala. Prvákům se už zavíraly oči.
" Už je čas jít spát. Všem vám přeji dobrou noc." Popřál Brumbál. Prefektové svolávali prváky. Hermiona chytla Caru za rukáv.
" Pojď s námi. Stejně máš ložnici s námi společnou." Carollin se usmála. Měla radost, že se s nimi tak rychle spřátelila.
" Jsi přece prefekt." Hermiona se ušklíbla.
" Tak je odvedou ti mladší. Musí se učit." Řekla šibalsky. Cara se rozesmála. Po osmi letech se poprvé doopravdy rozesmála. Brumbál sebou trhl a usmál se. V očích mu zajiskřilo. Harry se probral z apatie a okouzleně se na ni díval. Všichni strnuli a sledovali ji. Cara se zarazila, když si to uvědomila. Uchichtla se. Brumbál jako jediný z profesorů už někam zmizel. Ostatní na ni nevěřícně zírali. Tohle se ještě v Bradavicích nestalo. Takovou pozornost si neuměl vynutit nikdo jiný. A k tomu si ji zasloužila smíchem. Žádnými blbinami. Snape se na Carollin tak podivně díval. " Tohle přece není možné. Takhle se uměla smát jen jedna dívka. Ta už ale byla osm let mrtvá." Přemýšlel. Rentgenoval ji pohledem. Byla jí i docela podobná, jen rysy měla mnohem jemnější a jinou barvu vlasů. Ale oči měla stejné. Ten tvar a mechově zelená barva ... " Třeba někdo z rodiny." Uvědomil si smutně.
Ředitel šel hned poslat zprávu její sestře. Hned jí chtěl oznámit tu překrásnou novinu, že se zase smála.
Harry začal komunikovat. Byl Carollin úplně okouzlen. Ten smích mu vlil do žil novou naději. Zase měl chuť bojovat za dobro a porazit Voldemorta. Cítil v sobě naději.
" Páni, Caro, ty válíš. Takhle hezky jsem ještě nikoho neviděla se smát." Řekl Ron. Pokrčila rameny. Vždyť se směje úplně normálně. Všimla si Harryho přeměny.
" Já za to nemůžu. Chce to jen, ať to jde od srdce. Tak se podívejte na Harryho. Jde vidět, že něco myslí opravdu vážně a je proto zapálený. Úplně mu září oči." Teprve nyní si všimli jeho proměny ostatní. Hermiona zavýskala a skočila mu kolem krku. Harry ji s úsměvem objal. Přicházela k nim rozzuřená rudovlasá dívka.
" Nerada ruším, ale kdyby jste byli tak hodní a odvedli první ročník do ložnice. Pořád stojí a zírají na tebe." Otočila se ke Caře. Ta kývla. Vyšla ke dveřím síně, následována Hermionou. Její přátele je následovali. Teprve nyní se dav pohnul. Všichni šli za nimi.

Cara hned zapadla do postele. Byla šíleně unavená. Pokud to takhle půjde dál, tak večer padne vysílením. Noc neměla klidnou. Kolem půlnoci se probudila se zařváním. Tím probudila celou ložnici. Omluvně se usmála.
" Omlouvám se. Jen se mi něco zdálo." Zamumlala a klepala se děsem. Hermiona k ní přiskočila. Vzala ji za ruku.
" Pojď se mnou. Zajdeme na ošetřovnu. Madam Pomfreyová ti dá něco na uklidněnou." Cara se pořád hodně třásla. Neuměla to zastavit. Tentokrát ta noční můra byla tisíckrát horší. Uvědomovala si, jak to místo přesně vypadalo. Vybavovaly se jí detaily. Cítila strach, bolest a smutek intenzivněji, než kdy dřív.Vybavilo se jí i kdo byl Bill. Byl to její nejlepší kamarád z Nebelvíru. Hermiona ji podepřela a přehodila přes ní župan. Odváděla ji. Cara se pomalu přestávala třást. Na chodbě potkaly školníka Filche. Zase se roztřásla. Cítila k němu odpor. Filch si na nic neptal, když ji viděl. Jen se ušklíbl. Caře se podlamovaly kolena. Měla nohy jako z vaty. Hermiona ji už ale neudržela. Cara se svalila na zem. Hermiona se zděsila. Hůlku si nechala v ložnici. Dělala si o Caru starosti, že zapomněla na tak důležitou věc.
" Pomóóóóc," zaječela z plných plic a snažila se ji zvednout. Byla však na ni těžká. Hermiona k ní přiklekla. Cara se ještě třásla. Někdo se k nim blížil dlouhou chodbou. Byly to dvě vysoké postavy. Hermiona si oddychla. Byl to ředitel a Snape.
" Co se stalo?" Zeptal se ředitel naléhavě.
" Caře se něco zdálo. Začala se třást. Chtěla jsem ji odvést na ošetřovnu, ale složila se mi tady. Hůlku jsem nechala v ložnici." Vysvětlila vyděšeně Hermiona. Snape beze slova vzal ležící dívku a odnášel ji na ošetřovnu. Brumbál poslal Hermionu spát a sám se rychlou chůzí vypravil na ošetřovnu. Dělal si o ni starosti. Snape právě vycházel ze dveří.
" Jak jí je?" Zastavil ho Brumbál. Snape pokrčil rameny.
" Něco mumlala, ale nerozuměl jsem jí. Poppy si ji vzala do péče." Odpověděl a odcházel. Brumbál zaklepal a vešel. Starostlivě se podíval na pořád se třesoucí dívku. Poppy jí právě dávala nějaký lektvar.
" Co je s ní?"
" Nejspíše šok nebo něco takového. I když nechápu z čeho." Brumbál kývl a odešel. Ráno školou kolovaly hotové pohádky. Hermiona vše řekla Harrymu a Ronovi.
" Ona se prostě začala jen tak třást?"
" Jo. Když jsem s ní šla chodbami, tak se uklidnila, ale pak jsme viděli Filche a ono to zase začalo. Půjdeme ji navštívit?" Harry kýl. Byl zamyšlený.
" Víte, co by mě zajímalo?" Zeptal se jich Ron. Zavrtěli hlavou.
" Je toho hodně. Třeba proč se tak bojí Filche a kdo to vlastně je. Vždyť o ní nic nevíme. Jen to, že se umí hezky smát." Ušklíbl se. Harry a Hermiona se zvedli.
" Kam jdete?" zeptal se vykulený Ron.
" Navštívit Carollin." odpověděla Hermiona. Zmýlili se. Madam Pomfreyová je odmítla pustit na ošetřovnu. Cara prý spala. Slyšeli, jak Cara Křičela ze spaní hrůzou. Madam k ní rychle přiskočila. Na okamžik zahlédli její obličej. Byl bledý, uplakaný a strhaný. Zkroušeně odešli. Cara na ošetřovně zůstala celý týden. Ani jednou je madam Pomfreyová za ní nepustila.

 

Cara v pondělí ráno přišla do Velké síně ne snídani. Kráčela k Nebelvírskému stolu ztichlou síni. Všichni se dívali na její obličej. Byl bledý a velké kruhy pod očima svědčily o tom, že toho moc nenaspala. Tvářila se velice ledově. Nedávala na sobě znát žádné emoce. Hermiona vyskočila ze svého místa a běžela ji obejmout. Cara se pousmála.
" Ahoj Hermiono, jsem moc ráda, že jsi mě dopravila na ošetřovnu."
" To nic. Co s tebou bylo?" Zajímalo Hermionu. Cara mávla rukou.
" Ale... Jen to byl důsledek malé nehody. Už by to mělo být v pořádku."
" A co se ti vlastně stalo?" Cara sebou trhla. Tohle nebylo domyšlené. Měla si to pořádně vymyslet.
" Skoro nic. Jen jsem něco zkoušela. Raději se neptej co." Uchichtla se. Hermiona se na ni nedůvěřivě dívala. Moc ráda by jí pomohla, ale ona jí nic neřekla. Spolu šly k Harrymu a Ronovi. V síni se zase rozproudil hovor.
" Ahoj." Pozdravila je. Usmáli se.
" Čau. Tak jak je, marode?" Ptal se Harry a familiárně ji dal herdu do zad, až poskočila.
" Už dobře. Hele, kdy budete po snídani? Potřebuju si ještě zajít pro učebnice. Můj orientační smysl je dnes v troskách. Všechno mi tady připadá stejné. Potřebovala bych doprovod. A ani nevím, co dnes máme." Hermiona se chápavě usmála.
" Jasně. Doprovodím tě." Hned vyšly. Ron s Harrym se ještě ládovali.
" Co se ti tu noc zdálo?"
" Nevím. Nepamatuju se. Proč?"
" Jen tak. Po nějakém snu jsi byla úplně mimo. Začala ses třepat. Stejně tak, když jsme potkaly Filche."
" Kdo je Filch?" Nechápala Cara.
" Zdejší školník. Bacha na něj. Zná spoustu tajných chodeb."
" Díky za upozornění. A co dnes máme?"
" Dvouhodinovku lektvarů, obranu, dějiny, oběd a pak péče o kouzelnické tvory."
" A koho máme na lektvary?"
" Snapea." Řekla Hermiona mírně znechuceně. Cara se rozesmála tím svým zvonivým smíchem.
" A proč se tak tváříš?"
" Hned to poznáš. Pořád nám odečítá body. Je ředitelem Zmijozelské koleje." Cara jen kývla. Proto ho tedy zná. Byl ředitelem její koleje. Ještě si to ověřit.
" Jak dlouho tady učí?"
" Asi šešnáct let. Nevím přesně. Proč?"
" Jen tak. Chci být informována. A proč ho Harry tak nenávidí?"
" Jak jsi na to přišla?"
" Na co?"
" Že ho nenávidí." Protočila oči vsloup Hermiona.
" Tak se na ně podívej. Kdyby mohli, tak se zavraždí navzájem. Jsou jako pes a kočka."
" To je složité. Prostě se nesnáší navzájem. Zeptej se na to Harryho. Nemám právo ti něco říkat. Třeba ti to poví sám. Nerad o tom mluví, ale TOBĚ to poví." Řekla Hermiona a na slovo TOBĚ dala přízvuk.
" Proč jsi zvýraznila to TOBĚ?" Hermiona se usmála.
" Jen tak. Tak se nad tím zamysli. Ty ho vytrhneš z apatie. Komu jinému by to měl říct? A co o Harrym víš?"
" Skoro nic. O drby se nezajímám." Hermiona vykulila oči. " Měla bych o něm snad něco zvláštního vědět?"
" Ani ne. On je celý zvláštní. Však ho poznáš. Měly by jsme si pospíšit. Pokud přijdeme pozdě, tak nás Snape zabije." Cara se ušklíbla. Na hodinu přišly přesně na čas. Dnes měli připravit jed — Temerity. Jed, který způsobuje velké bolesti, než člověk zemře. Cara se dala do práce. Byla do ní úplně zabraná. Cítila, jak se jí někdo snaží dostat do hlavy. Rychle ho vykopala a ohromeně se podívala po ostatních. Profesor Snape seděl za stolem a dělal, že si čte nějakou knihu. Zase sklonila hlavu nad kotlík. Bude si muset dávat větší pozor. Snape ji celou dobu pozoroval. " Je jí tak podobná. Proč musela Charlotte Likeová být jen mrtvá? Proč ji zabili?" Ptal se sám sebe. I když o ni přišel před osmi lety, ta rána bolela, jako by o ni přišel dnes. Miloval ji. Více než sám sebe. Bez ní neměl jeho život smysl. Zavrtěl hlavou. Už se nechtěl užírat vzpomínkami. Raději vstal a šel obejít studenty. Nebelvíru srazil dvacet bodů. U Cary se zastavil. Lektvar už měla téměř dodělaný. Teď jí někdo musel pomoct. Hned se toho ujal. Oba je překvapilo, že byla sehraná dvojka. Cara se po práci usmála a poděkovala. Snape zůstal stejně ledový jako vždy. Jen oči mu potemněly. Zase mu ji připomněla. Cara měla ale plavé vlasy, ona je měla hnědé. Jeho milovaná Charlotte měla vlasy jako čerstvě napadlý sníh. Byl to však jen detail. Dneska neměl náladu urážet Nebelvírské. I studenti si všimli, že je nějaký zamlklý. Dnes je to přesně osm let po její smrti. Podíval se na hodinky. 9:29. Tak v tuto hodinu před osmi lety odešla do Prasinek pro smrt.
" Běžte," zasyčel vztekle. Žáci to velerádi splnili. Severus se díval z okna. Už je to osm let, ale mu to připadá jako včera. Pořád doufá, že se někde objeví a poví mu, že to byl jen omyl. Už si nechtěl nic nalhávat, ale pořád cítil jako by byla s ním... Od té doby se uzavřel ještě více do sebe.
" Co se mu dneska stalo? Ani jednou mě neurazil." Ptal se Harry vykuleně, když vyšli z učebny.
" Nevím. Byl nějaký divný. Teď máme obranu. Zajdeme odpoledne za Hagridem?" Ptala se Hermiona.
" Kdo je Hagrid?" Zajímala se Cara. Ještě tady skoro nikoho neznala.
" Jeden přítel. Je tady hajný a učitel péče o kouzelné tvory. Určitě si ho oblíbíš. Je fajn."
" Když to říkáš."
" Proč musí být Snape takový blbec?" Naříkal Harry. Cara se na něj shovívavě podívala.
" Přísný učitel tě nejvíce naučí. Na něj a jeho narážky nikdy nezapomeneš. To mi věř." Všechny překvapil její upřímný hlas. Cara rychle zrychlila krok a zamířila na dívčí toaletu. Hermiona se zmateně podívala na Rona a Harryho. Jen pokrčili rameny. Vypadali stejně nechápavě jako ona. Harry se podíval na Hermionu a kývl směrem k dívčím záchodkům. Hermiona také zrychlila a šla za Carou. Cara už vycházela z místnosti.
" Co to mělo znamenat?" Zeptala se.
" Co?" Dělala Cara nechápavou.
" No to o těch přísných učitelích. Kdo vlastně jsi? Chováš se, jako bys byla o hodně starší než mi." Cara se na ni zamyšleně podívala.
" Jsem Carollin Greenová. Měla jsem učitele, který mě učil pouze jeden měsíc, ale naučil mě toho více něž všichni dohromady. Co chceš vědět ještě?" Zeptala se mírně naštvaně. Hermiona se na ni podívala konejšivě.
" Promiň. Já to tak nemyslela. Nechtěla jsem tě nějak urazit, ani se tě dotknout. Všechno dobrý?" Podala jí ruku. Cara ji stiskla. Usmály se. Harry a Ron se k nim přidali. Pomalu kráčeli k učebně obrany. Vypadali jako chodící mrtvoly. Jen Cara vypadala vyrovnaně. Ale právě ona by se měla cítit nejhůře. Kdyby jen věděla... Zatím však o ničem neměla ani páru. Nevěděla, kdo je. Její sestra Sarah jí nic nemohla prozradit.
Snape se už dostal z té podivné nálady. Navážel se do Nebelvíru. Cara nechápala, kde se to v něm bere. Když neurážel, tak byl celkem v klidu. Teď už chápala mrzutost Nebelvírských žáků. Moc se jim nedivila. Přesto věřila, že je jiný než dělá. Něco ji na něm zaujalo. Sama nevěděla co. Možná ty černé oči. Byl celý jiný než ostatní. Líbilo se jí to. Hned po vyučování šli navštívit Hagrida. Caře byl stejně sympatický jako jejím přátelům.
" To byl dneska den." Vzdychla a sesula se do křesla u krbu. Všichni se na ni pobaveně podívali.
" Budou i horší?" Zeptala se podezřívavě.
" Jasně že budou. Nejhorší hodiny jsou ve čtvrtek. Zajímalo by mě, proč máme vždy obranu a lektvary se Zmijozelem." Zamračil se Harry. Cara pokrčila rameny.
" Rozvrhy dělá profesor Brumbál. Možná má k tomu nějaký důvod."
" Leda tak mě nechat od Snapea nechávat poslouchat ty jeho řeči." Cara vykulila oči.
" Všimla jsem si, že tě nemá v lásce, ale to je tak u každého Nebelvírského. Ještě sis nevšiml, jak komanduje Nevilla?"
" Ale tebe nekomandoval," poznamenala Hermiona. Cara se usmála.
" Síla osobnosti." Vybuchli smíchy. Cara zívla.
" Nevím jak vy, ale mi se chce děsně spát. Tak zatím ahoj." Zvedla se a šla k dívčím ložnicím.
" A co ty pojednání?" Zavolala za ní Hermiona. Cara se ušklíbla.
" Už ho mám napsané. Dobrou." Ohromeně na ni zírali. Tohle se tady ještě nedělo. Cara šla schválně brzy spát. Doufala, že se brzo probudí. Musela zajít ještě za profesorem Brumbálem.
Ráno se probudila za svítání. Líně vstala a po chvíli rozmýšlení šla do ředitelny. Štěstí jí přálo. Na chodbě nikoho nepotkala. Kdo by tam v pět ráno taky mohl být? Už na sobě měla oblečenou školní uniformu. Vypadala v ní tak na patnáct. Pobaveně se pousmála. U chrliče řekla heslo: " Bertík fazolka." Chrlič se odklopil. Caru překvapilo, že ji Brumbál hned po prvním zaklepání vyzval dovnitř. Nebyl však sám. Seděl tam profesor Snape.
" Dobré ráno," pozdravila vychovaně, i když byla mírně zaražená. " Musí být všude?" Myslela si.
" Je to všechno, Severusi?" Zeptal se Brumbál. Snape kývl a šel směrem ke dveřím. Caře poklesla brada. Jasně poznala, že ho někdo mučil. Hodil ještě zvědavý pohled po Caře a pak zavřel zvenčí. Cara mávla hůlkou — zajistila jim soukromí. Brumbál vypadal velice unaveně.
" Co tě ke mně tak časně ráno přivádí?" Zeptal se jí, když se posadila.
" Nebylo by dobré, kdybych tady chodila přes den. Vypadalo by to velice podezřele. Potřebuji, aby jste mi posílal dopisy od rodičů. Všem by to bylo nápadné."
" Máš naprostou pravdu. Stejně si myslím, že by jsi měla říct pravdu profesorce McGonagallové a profesoru Snapeovi." Zatvářila se nechápavě.
" Proč jim?"
" Oba jsou v Řádu. Mohou vám pomoct a chránit vás, kdyby se tady zase objevil Ralph Gregory. A profesor Snape se po vaši takzvané smrti před osmi lety pořád trápí."
" Má k tomu nějaký zvláštní důvod?" Brumbálovy oči mírně pohasly.
" Vy si na nic nevzpomínáte? Ani na tohle? Vy a profesor Snape jste byli víc než jen student a učitel. Měli jste k sobě velmi blízko. Chybíte mu." Cara v úžasu otevřela pusu. Bylo to možné?
" Já si na nic nepamatuji a Sarah mi nic o tom neřekla. Proto mi připadal tak podivně blízký. A jak to myslíte s tím, že jsme byli více než učitel a žák?"
" Sarah ti nic nemohla povědět, jelikož o tom nic nevěděla. Museli jste vše držet v tajnosti. Byla jsi přece jeho žačka. Miloval tě více než svůj život. Po tvé ohlášené smrti se uzavřel ještě více do sebe. Začal hodně lidí nenávidět. Pořád si vyčítá, že ti nepomohl. Trápí ho ta bezmoc. Proto měl včera tak špatnou náladu. O půl desáté před osmi lety jsi odjela do Prasinek. Nenávidí se za to, že tě tam pustil." Zhluboka vzdychl. Cara byla velice zmatená. Nevěděla, jak se má zachovat.
" Já... Nevím co říct. Vím jen to, že ještě nejsem připravená říct komukoliv pravdu. Nemám žádné vzpomínky. V hlavě mám jen jednu, která se mi stala noční můrou. Chci nejdříve najít sama sebe. Nevíte něco o Sarah? Co jsem tady, tak se mi ještě neozvala."
" Ne. Myslel jsem, že ti něco psala."
" Ne. Už si o ni dělám starosti. Nestalo se jí něco?" Brumbál se tvářil velice ustaraně.
" Je možné, že někam odjela. Třeba tě chce překvapit a přijet sem." Chtěl ji povzbudit, i když tomu sám nevěřil.
" Kéž by." Cara tomu taky nevěřila, ale nedala to moc najevo. Tušila, že se něco stane. Jak blízko byla pravdy.

„ Tak já už půjdu. Mějte se hezky. Nashledanou." Rozloučila se s Brumbálem. Ten se za ni díval a přemýšlel, proč právě ona.
Cara si za dveřmi hlasitě oddechla. Před Brumbálem se vždy cítila na rozpacích. Když vešla do společenské místnosti, seděla v křesle Hermiona. Vypadala naštvaně.
" Kdes byla?" Vypálila na ni. Cara pokrčila rameny.
" Pokud vím, tak ti do toho nic není. Ale že jsi to ty... Miluji ranní procházky." Zazubila se. Hermiona jen pokývala hlavou. Něco jí tu nesedělo. Sama nevěděla co, ale chtěla tomu přijít na kloub. Hned po snídani šla do knihovny. Hermiona šla najisto. Věděla, jakou knihu potřebuje. Zaznamenávají se tam všechny jména. Stačí, když ho vypíšete na první stránku. Měla štěstí. Kniha nebyla půjčena. Mnoho studentů o ní nemělo ani tušení. Hermiona na první stránku vepsala jméno Carollin Greenová. Chvíli čekala. Kniha nic nenalezla. Až po chvíli se tam ukázal nápis Charlotte Likeová. Bylo tam datum narození i smrti. Hermiona na to zírala. Tohle přece nebylo možné. Cara je živá až dost. Mrkla na hodinky. Měla by jít už na hodinu. Její přátele právě vycházeli z velké síně.
" Kde jsi byla?" Ptala se Cara Hermiony. Ta se na ni ledově dívala.
" V knihovně."
" Opravdu? A co jsi tam zjistila?"
" Hodně zajímavých věcí. Třeba pravdu o tobě." Zasyčela nenávistně.
" Pravdu o mně jsi nemohla zjistit, jelikož já ji nevím ani o sobě." Hermiona se na ni dívali velice nazlobeně. Cara se podívala z okna.
" Sarah," vykřikla. Rychle strčila věci Ronovi do rukou a běžela za svou sestrou. Objala ji. Sarah vypadala hrozně.
" Kdo tě mučil?" Zeptala se po pohledu do jejích očí.
" Do toho ti nic není."
" Ale je. Byl to Voldemort, Smrtijedi a nebo náš známý Ralph Gregory?" Sarah při vyslovení posledního jména cukla.
" Kde je a co chce?" Sarah se začala svíjet v bolestech. Cara zaklela. Byla propojená s Ralphem.
" Kde je?" Zeptala se ledově. Sarah začala mluvit jeho hlasem.
" Jsem u portálu v Prasinkách. Pojď sem nebo ji zabiju. Máš na to tři minuty." Sarah vrtěla hlavou. Už nebyla schopná mluvit. Ven se řítila Hermiona, Harry a Ron. Cara se nerozmýšlela. Rychle utíkala k portálu. Věděla, že by jí v tom chtěli zabránit. Objevila se v Prasinkách.
" Crucio," poslal ji ten známý hlas do pekla bolesti. Vzal jí hůlku. Po nekonečně dlouhé době to přestalo. Třásla se. Takhle moc ji už dlouho nikdo nemučil. Zvedl jí hlavu. Dívala se do tváře asi 30letému Ralphovi Gregorymu. Pocítila hroznou nenávist.
" Zruš to spojení." Zašeptala.
" Už se stalo. Já chci tebe. Tvoje sestra Sarah je mi ukradená. Nemá žádné předky Elfy. Myslela sis, že tě nenajdu? Schovávala ses mi velice dlouho. Celých osm let. Bylas dokonce prohlášená za mrtvou. Ale já Tě našel. Já jsem totiž dobrý. Nepomohlo ani to zbarvení vlasů. Jaká škoda, že?"
" Co chceš?"
" Tebe. Staň se Smrtijedkou a nebudu tě brát jako holku pro všechno."
" Nikdy. To raději umřu." Vypadal zklamaně. Jen to hrál. Neuměl dávat najevo city. Neuměl milovat. Znal jen nenávist a zlo. Nenáviděla ho.
" V tom případě, máš velkou smůlu. Mohlo by být s tebou zacházeno docela dobře. Teď budeš jen další děvka pro mé nové známé. Možná i pro samotného Voldemorta." Cara se vzchopila.
" To mě raději zabij. Nikdy nebudu tvoje děvka." Rozchechtal se.
" To by bylo velice snadné." Cara potřebovala získat čas.
" Proč já?"
" Tvá babička byla Elfka. To je ten důvod. Já nenávidím elfy. Vzali mi všechno, co jsem měl." Cara vrtěla hlavou.
" Elfové jsou krutí, ale spravedliví. Oni by něco takového neudělali, pokud by k tomu neměli důvod. Zničil ses sám." Švihl hůlkou. Její barva se vrátila na čistě bílou.
" Proto tě chci zabít. Podobáš se elfům. Jsi tak čestná, spravedlivá, obětavá... A ty tvoje vlasy. Nenávidím tě. Budeš trpět než zemřeš." Cara se ušklíbla.
" Nemíním zemřít." Najednou se portálu objevil  Fénixův řád. Ralph se přemístil pryč. Moody zaklel.
" Nestalo se vám nic, slečno?" Sklonil se k ní Kingsley. Zavrtěla hlavou. S jeho pomocí se postavila. Vypůjčila si jeho hůlku a rozklepanou rukou si změnila barvu vlasů.
" Kingsly, zaveď ji k Brumbálovi. My mizíme." Jen to Moody dořekl, přemístil se pryč. Cara nestihla ani poděkovat.
" Děkuji vám. Přišli jste včas." Kingsley se pousmál a podepřel ji. Moc se neuměla udržet na nohou. Spolu se dostali do Bradavic. Kingsley ji odváděl do hradu. Brumbál k nim pospíchal.
" Děkuji ti, Kingsley. Už si ji vezmu." Kingsley kývl a otočil se. Brumbál Caru podepíral a odváděl na ošetřovnu. Na jedné posteli ležela Sarah. Kolem ní stáli Ron, Hermiona a Harry.
" Sarah," řekla tiše a šla k ní. Sedla si na její postel a stiskla jí ruku. Sarah otevřela oči. Tvář měla strhanou.
" Carollin, neměla jsi to dělat. Mohl tě zabít."
" Nemluv. Unavuje to. Nechtěl mě zabít. Chtěl mě na něco jiného. Chtěl, abych se stala Smrtijedkou a nebo jeho věrnou. Naštěstí tam přišel Řád. Jak ti je?"
" Dobře." Cara se usmála. Sarah zavřela oči a usnula. Madam Pomfreyová je vyhnala z ošetřovny. Jen Caru zahnala do postele. Podala jí malý flakónek s tmavě modrým lektvarem. Za chvíli cítila, jak bolest po crutiatu pomalu mizí. Usnula posilujícím spánkem. Spánek neměla klidný. Nejdříve viděla svou vzpomínku, která se stala její noční můrou a pak se jí vybavilo ještě něco. Byl to pocit. Pocit bezpečí a lásky. Ten pocit se jí zjevil, když se jí ve snu objevily oči profesora lektvarů. Pak se probudila. Mírně zakroutila hlavou. Podívala se na postel od Sarah. Už tam už neležela. Mrkla z okna. Venku bylo slunečné počasí. Slyšela smích.
" Už jste se probudila? Bylo na čase." Vykoukla madam Pomfreyová ze své pracovny.
" Jak jsem tady dlouho? A kde je Sarah?" Zasypala ji otázkami pacientka.
" Jste tady od včerejška a ta žena dnes ráno odešla. Myslím, že nyní učí obranu proti černé magii." Cara vykulila oči. Rychle se vyhrabala z postele a oblékla se. Musela jít za profesorem Brumbálem. Před chrličem se zastavila. neznala heslo. Chrlič se sám odklopil. Vyšel profesor Snape. Podíval se na ni. Usmála se. Snapeovi ztvrdly rysy ještě více, pokud to šlo. Cara rychle vklouzla na schody a za okamžik stála před Brumbálovou pracovnou. Zaklepala a po vyzvání vstoupila. V pracovně seděla také sestra.
" Neruším?" Zeptala se preventivně. Zavrtěli hlavou.
" Ne, kdepak."
" Stalo se něco?" Ptala se Sarah znepokojeně.
" Ano. Včera mi Ralph Gregory zabavil hůlku. Potřebovala bych si koupit novou." Brumbál se na ni zamyšleně díval.
" Dobře tedy. Zítra s vámi půjde profesor Snape na Příčnou ulici. V sedm hodin se hlaste v jeho kabinetě, ano?"
" Ano. Děkuji vám." Cara se usmála.
" Na shledanou," rozloučila se a vypadla z pracovny. Fénix Fawkes se na ni celou dobu díval.
Cara šla do Nebelvírské věže. Když tam vešla, Hermiona vyskočila z křesílka od krbu.
" Caro," objala ji.
" Hermiono. Děkuji, že jste se postarali o mou sestru Sarah." Hermiona se usmála.
" To nic nebylo. Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Je to velice důležité. Jde o to, co se stalo včera. Něco jsem si dala dohromady, ale chci vědět celou pravdu, tak jako Harry a Ron." Cara zbledla a vyděšeně se na ni dívala. Sedla si ke krbu. Ve společence nikdo nebyl. Všichni byli venku. Což bylo jen dobře. Ti tři ji pozorovali.
" Tak co víš?" Zeptala se.
" Třeba to, že se nejmenuješ Carollin Greenová, ale Charlotte Likeová. Že tobě a tvé sestře jde někdo po krku a proto jsi v Bradavicích. Řekneš nám pravdu? My to nikomu nepovíme. Umíme být tiše." Cara se dívala do ohně. Tohle nečekala. Věděli toho o ní hodně. Hermiona byla velice inteligentní. Cara vzdychla.
" To, co jsi tady řekla, je pravda. Ralph Greory mi jde po krku. Mou sestru Sarah se snaží použít proti mně. Proto jsem pod Brumbálovou ochranou. Musela jsem si změnit jméno." Šeptala. V očích se jí zaleskly slzy. Věřila jim, ale nemohla jim povědět celou pravdu.Neccítila se na to dost silná. Nechtěla, aby použil proti ní ještě někoho jiného než Sarah. Zpytavě se na ni dívali.
" A to je vše? Myslíš si, že jsme úplně blbí? Proč nám neřekneš všechno? Kdo jsi?" Skoro řval Harry. Cara se tvářila velice vyděšeně. Takový projev od něj ještě nezažila.
" Proč vám nepovím všechno? Protože víc nevím. Chápeš to? Já nic nevím. V hlavě mám prázdno. Tak proto," zařvala. " Nevím, kdo jsem. Nevím. Jsem prostě Carollin Greenová. Víc nevím. Jsem nikdo." Plakala. Polekaně se na ni podívali. Pak se Hermiona na ni dívala ledově. Harry také. Ron ji chytl za ruku. Jen on zůstal polekaný a dal najevo nějaký cit.
" Jak to myslíš, že nevíš, kdo jsi?" Zeptal se opatrně. Cara se na něj dívala velmi bolestně.
" Jste moji jediní přátelé, ale nemůžu vám to říct." " Už nejsme. Když nevíme, kdo jsi, tak nemůžeme být tvojí přátele," řekla rozhodně Hermiona. Cara se na ni dívala velice smutně, lítostivě a bolestně. Doufala, že pochopí, že není připravená jim to povědět. Copak to nemůžou pochopit? Musí být tak dokonalí? Harryho polekalo tolik lítosti v očích. U nikoho jí tolik neviděl.
" Nemůžu vám to říct," řekla tiše a s pláčem vyběhla pryč. Utíkala do Severní věže. Moc lidí se tam totiž nezdržuje. Neměla však štěstí. Ve věži seděla Sarah. Cara jí skočila kolem krku.
" Co se stalo?" Ptala se polekaně a hladila jí po vlasech. Cara plakala a vše jí řekla.
" Tak jim pověz pravdu." Navrhla jí Sarah. Carolline odmítavě vrtěla hlavou.
" To nemůžu. Ráda bych jim to pověděla, ale on by je zabil. Pokoušel by se je zabít tak jako tebe. Už nechci, aby někdo kvůli mně umřel. Nechci!" Vzlykla.
" Někdy není na výběr. Nemůžeš se jim divit. Oni chtějí pravdu proto, že tě mají rádi. Chtějí ti pomoct."
" Tak proč mi ubližují, když mě mají rádi? Proč? Nestačí to, co cítím já?" Zařvala zoufale. " Já nevím nic o sobě. Nic. Všichni toho ví o mně více než já. Já už takhle nemůžu. Už nemůžu. Musím někam odjet a znovu hledat." Sarah se na ni rozhodně podívala.
" To ať tě ani nenapadne. Pokud chceš najít nějaké vzpomínky, tak je najdeš jedině tady. Mělo mě to napadnout dříve." Cara se na ni podívala.
" Zůstaneš se mnou?" Sarah kývla.
" Pokud někomu řekneš pravdu, tak ano."
" Komu?"
" Buď těm třem a nebo Severovi Snapeovi. Dozvěděla jsem se, co k tobě cítil a ty k němu. On si nezaslouží žít v nevědomosti. Pomohl by ti." Cara se na ni dívala vyčítavě. Podmínky neměla ráda.

" Já mu to nemohu říct. Já si na něho nepamatuji. Něco k němu cítím. Cítím se u něho v bezpečí, ale ještě nejsem připravená, chápeš? Nevím ani jestli je to láska. Já nevím, jak se k němu mám chovat. Nevím, jak se on bude chovat ke mně. Jestli mě má ještě rád. Jestli mi to bude vyčítat. Já ještě nechci." Sarah ji pevně objala.
" Já vím, Carollin, ale on tě má opravdu rád."
" Hmm... Říkal mi to už i Brumbál. Je to ale těžké. Až moc. Já nechci ranit ještě někoho jiného." Popotáhla.
" Právě proto mu to musíš říct." Cara po chvíli přemýšlení kývla.
" Tak dobře. Máš pravdu. Ale až jindy. Ne dnes. Chci se nejprve trošku uklidnit. Povím mu to zítra po snídani. Dnes to musím říct těm třem." Sarah utřela Caře slzy a popřála jí mnoho štěstí. Cara se nejistě vypravila do Nebelvírské místnosti. Měla celkem štěstí. Byli tam už ostatní, ale byli tam i ti tři. Přišla k nim. Neušly jim její uplakané oči a červený nos.
" Chci vám říct pravdu." Zašeptala sotva slyšitelně. Ohromeně se na ni podívali.
" To nám už nejde o životy?" Zeptala se Hermiona ironicky.
" Jde. Ale chci mít kamarády. Je to pro mě velice těžké, ale chci vám vyhovět." Zašeptala. Kývli.
" Půjdeme k jezeru?" Zeptala se tiše. Pochopili, že to nechce řešit před ostatními. Celou cestu k jezeru byli ticho. Cara si rozmýšlela, co jim poví. Pak si řekla, že jim poví všechno. Až na profesora lektvarů. Sedli si na břeh jezera.
" Před osmi lety jsem studovala tady v Bradavicích v šestém ročníku. Chodila jsem do Zmijozelu. Měla jsem totiž v rodině babičku elfku. Alespoň to tvrdí rodokmen a sestra. Jednou, když jsem měla jít do Prasinek za Sarah na zvláštní schůzku, mě přepadnul Ralph Gregory. Sarah se mě nedočkala. Ralph mě mučil. Přišla jsem o paměť. Byla nalezena urna s popelem. Prý mým. Blbost. Neudělali ani rozbor. Ten popel byl od spolužáka Billa, který se mi snažil pomoct. Dala jsem si nové jméno. Odjela jsem do Francie, kde jsem pod jménem Carollin Greenová udělala zkoušky na bystrozora. Tady si všichni myslí, že jsem mrtvá. Po několika letech cestování jsem našla jednu vzpomínku. Byla to vzpomínka na tu část dne, kdy mě mučil a zabil Billa. A vlastně i mě. Vzpomněla jsem si i na Sarah. Ihned jsem ji kontaktovala. Pro mé bezpečí jsem si tady do Bradavic změnila barvu vlasů na černou. Jinak jsem je měla čistě bílé a mé rysy jsou také upravené. Teď po osmi letech,  když mi profesor Brumbál nabídl, abych sem jela a dávala na vás pozor a hlavně, abych našla své vzpomínky, tak mám občas bolesti hlavy. Třeští mi a já se nemůžu na nic soustředit. V noci mám noční můry. Hned tu první noc jsem si vzpomněla na detaily mučení. Proto jsem se zhroutila. Cítila jsem takovou bolest, jako by mě znovu mučil. Bála jsem se každého, kdo se ke mně přiblížil. Jen ne profesora Snapea. K němu jsem cítila důvěru. Teď přišel Ralph znovu. Spojil se s Voldemortem. Proto unesl Sarah a chtěl ji použít proti mně. On mě nenávidí. Nenávidí každého, kdo má v sobě jen kapku Elfí krve. Sarah je mu ukradená, protože ji moji rodiče adoptovali.Je to moje nevlastní sestra. On chce mě. Proto sem přišla Sarah. Byla s ním spojená. Mučil ji. Musela jsem jít do Prasinek. Chvíli mě taky mučil. Pak přišel naštěstí Řád, jinak bych byla teď u Smrtijedů a dělala jim tam děvku. A nebo bych byla možná mrtvá." Caře stékaly po tvářích slzy. Její přátele ji objali. Ještě přes hodinu si povídali u jezera. Celkem se jí ulevilo. Byla Sarah nesmírně vděčná. Šli spát až v jednu ráno. Cara se dozvěděla vše o Harryho smutku, který prožíval, když zemřel Sírius. Dozvěděla se toho i spoustu o Hermioně a Ronovi.

 

PŘÍČNÁ ULICE
Cara se probudila časně. Už za svítání. Byla překvapená, že po včerejším ponocování nespí ještě teď. Podívala se na hodinky. Bylo půl šesté. Rychle se vymrštila z postele. Za hodinu a půl by měla být u profesora v kabinetě. Chtěla tam být dříve, aby mu řekla pravdu. Neuměla se však odhodlat. Cítila, že na to ještě není správný čas. Ale kdy bude? Možná nikdy...Nechtělo se jí říkat mu pravdu. Měla hrozný strach...Zvláště, když si na nic nepamatovala. Sešla do společenské místnosti ke krbu. Zamyšleně se posadila do křesla a snažila si urovnat své myšlenky v hlavě. Nešlo to. Byla velice zmatená. Jen tam tak seděla a zírala do ohně. Rozhodla se, že mu řekne pravdu až se vrátí z Příčné ulici. Před sedmou šla do sklepní. Profesor Snape ji už čekal. Ledově si ji změřil. Podal jí Letax. Trošku si vzala do hrsti.
" Kam?"
" Do Děravého kotle. Běžte první a buďte opatrná." Cara kývla. Hodila ten známý prášek do krbu a zařvala místo. Objevila se v hospodě. Odstoupila od krbu a očistila se. Všichni se na ni dívali. Takhle brzy tady asi moc lidí nechodí letaxem. Omluvně se usmála. To už tam dorazil i Snape. Hned vyšli. Na Příčné ulici bylo hodně lidí hned po ránu. Ihned šli k Ollivanderovým.
" Hůlku pro vás, madam?" Ptal se starý pán.
" Ano, prosím." Cara zkoušela jednu po druhé. Pak ji podal jednu, která vypadala jinak, než ty ostatní.
" Tahle hůlka je velice vzácná. Většinou ji mají jen ti, kteří mají v rodokmenu elfa. Je tam totiž elfí vlas." Cara věděla, že tahle jí bude sedět. Švihla s ní. Z hůlky vystřelily jiskry. Pan Olivander zatleskal a mírně se uklonil.
" Gratuluji vám, tahle hůlka má vlas přímo od královny elfů." Cara zbledla. Pan Ollivander vypadal velice potěšeně. Ona ne tak moc. Jedna legenda se totiž váže přímo na vlasy elfí rincezny. Její vlasy prý přinášejí někomu lásku a jiným až do smrti jen nenávist. Lásku dává těm, kteří jí jsou hodni. Cara se bála, že jí není hodna. Snape se nezabýval jejími pocity. Popohnal ji, aby už vyšla. Museli se vrátit do školy. Když vyšli na ulici, k Snapeovi se vrhla nějaká dívka. Objal ji velice radostně. Dali si pusu. Cara jen stiskla rty a šla do Děravého kotle. Snape si toho ani nevšiml. Moc se zabýval tou dívkou. Cara stěží potlačovala slzy. Moc jí to nešlo. A to mu chtěla říct pravdu. Snape za ní běžel. Nevšímala si toho. V Děravém kotli si vzala hrstku Letaxu a zase cestovala do JEHO kabinetu. Čekal tam na ně Brumbál. Ihned si všiml, že něco není v pořádku.
" Tak jak jste pořídili?" Cara pokrčila rameny.
" Co se stalo?" Vyzvídal dál. Mlčky zavrtěla hlavou.
" Nic. Vůbec nic. To je právě to. Ještě jsem si na nic nevzpomněla. Už takhle dále nemůžu." Vymyslela si Cara. Brumbál ji objal.
" To bude dobré. Zase si vzpomeneš." Cara se mu vytrhla a utekla. Právě včas. Z krbu totiž právě přilétl profesor Snape. Cara utíkala k jezeru. Cestou vrazila do několika studentů. Bylo jí to jedno. Chtěla být prostě jen chvíli sama. Sedla si pod vrbu a dívala se na klidnou hladinu. Po tvářích jí stékaly slzy. Někdo ji objal. Poznala Sarah. Opřela se o ni. Sarah ji čechrala vlasy.
" Co se stalo?"
" Severus... Chtěla jsem mu to říct, až se vrátíme. Vybírala jsem si hůlku. Mám v ní vlas od Elfí královny. Přináší mi smůlu. Hned když jsme vyšli ven, tak k Severusovi přiběhla nějaká žena. Objímali se a líbali." Sarah Caru pevně tiskla k sobě.
" Nemůžeš mu to mít za zlé. Je to už osm let. Osm let jsi oficiálně po smrti. Co by jsi dělala po osmi letech ty?" Ptala se naléhavě.
" Nevím, já nevím," vybuchla Cara.
" Pst.. To bude dobré. Všechno zase bude dobré. Jednou se všechno vyřeší." Cara vrtěla hlavou.
" Nebude. Nikdy nic nebude dobré. Už jsem zameškala osm let života. Za všechno mi jednou Ralph zaplatí. Za celých osm let, za tebe a za to, že mi vzal naději. Zabiju ho." Šeptala nenávistně. Sarah se polekala.
" Tohle neříkej. Nepoužívej tak silné slova. On je mnohem silnější než ty i já. Jedním švihnutím hůlky tě zabije. Měj přeci rozum. Nedělej to. Prosím." Sarah vypadala zoufale.
" Zabiju ho. Ale ještě není ten pravý čas. Bude trpět. Nechám ho zavřít do Azkabanu. Musí trpět." Sarah se v duchu modlila, aby to nemyslela vážně. Věděla, jak pomstychtivá její sestra umí být. Když jí někdo ublížil, tak mu chtěla ublížit také. A Ralph Gregory jí ublížil ze všech nejvíce. Sarah vzdychla.
" Měly bychom jít. Za chvíli bude zvonit a pokud se nemýlím, tak máš obranu." Cara si utřela slzy a společně se vydaly do hradu. Každá o něčem přemýšlela. Profesor Snape právě vycházel z Velké síně. Cara se vyhnula jeho pohledu. Severus si přesto všiml jejich uplakaných očí. Sarah se po něm zkoumavě podívala. Severus to nechápal. Sarah byla podobná Charlott Likeové. " Ty tři jsou asi vážně něco do rodiny." Pomyslel si.
V obraně probírali podrobně kletbu crutiatus.
" Na koho kdy byla použita kletba crutiatus?" Zeptala se na úvodu. Přihlásila se Cara, Neville a Harry. Sarah kývla.
" Kdy?" Na Caru se ani nepodívala. Cara byla na Sarah nesmírně naštvaná. Tohle byl podraz. To jí přece nemohla udělat. Asi mohla.
" Harry?" Vyvolala ho.
" Ve čtvrtém ročníku. Po posledním úkolu v Turnaji tří kouzelnických škol, když se zrodil Voldemort." Žáci se při vyslovení Voldemortova jména otřásli. Harrymu to bylo jedno.
" Neville?"
" Minulý rok na Ministerstvu kouzel." Sarah Caru nevyvolala. Tušila, že by mohla udělat scénu. Ihned začala s výkladem. Parvati se hned přihlásila.
" Ano, Parvati?" Zeptala se mírně.
" Ještě jste se nezeptala Cary, kdy na ni byla použita kletba crutiatus." Sarah se usmála.
" Já vím. Nevěděla jsem, že se musím ptát každého." Parvati zrudla. Cara se dívala do lavice. Byla velice bledá. Sarah si toho všimla.
" Je ti něco, Carollin?" Zeptala se ustaraně. Cara pomalu zvedla oči. Byl tam výraz štvané zvěře. Všichni se dívali na Caru. Někteří si toho výrazu všimli. Sarah zbledla. Tohle nechtěla. Vždyť věděla, že na to myslí ve dne v noci. A ona jí to ještě připomněla. Hermiona chytla Caru za ruku. Stiskla jí ji. Začala zase nabírat barvu. Sarah byla velice ustaraná. Měla výčitky svědomí.
" Měla by jste si zajít na ošetřovnu." Navrhla. Cara zavrtěla hlavou. Na ošetřovně by s ní stejně nic neudělali. Sarah byla po zbytek hodiny velice nervózní.
" Carollin, počkejte prosím chvíli." Řekla na konci. Když všichni odešli, tak Sarah švihnutím hůlky zajistila soukromí.
" Promiň mi to. Ale já tu kletbu musela probrat."
" Já ti nic nevyčítám." Řekla Cara. Sarah kývla. Cara odešla na další hodinu.
" Jak je ti?" Zajímali se o její stav její přátele. Cara se pokusila o úsměv.
" Trošku lépe. Za chvíli to bude úplně v pořádku. Nebojte se," Dodala, když viděla jejich znepokojené obličeje. Neochotně kývli. Měli právě přeměňování. Začala ji bolet hlava. Po obědě ji bolela čím dál tím více. Nešla ani na odpolední vyučování. Místo něj šla za Sarah.
" Děje se něco?" Zeptala se, když ji viděla před svým kabinetem. Cara kývla a zhroutila se jí do náruče. Sarah mávla hůlkou a se vznášející se Caro šla na ošetřovnu.
" Co se děje?" Zeptala se ihned ošetřovatelka. Na ošetřovně byl i Snape. Právě tam přinesl lektvary. Zvědavě s přeměřil Sarah.
" Jen je jí špatně. Pokud jí dáte Ustalovač, tak by to mělo přejít." Snape zpozorněl.
" Ustalovač se používá, když je bolest hlavy způsobena vzpomínkami nebo nějakým kouzlem, které vám ukazuje před očima jednu a tu samou vzpomínku." Řekl nechápavě. Sarah kývla.
" Já vím. Právě proto chci, aby jste jí ho dali. V mých zásobách už došel." Madam pokrčila rameny. Zašla pro ustalovač a probouzející se dívce trošku nalila do krku. Cara měla v očích slzy. Raději je rychle zavřela. Sarah zastřela kolem postele závěsy. Snape se na ni nechápavě díval.
" Co se děje?" Zašeptala jí do ucha. Caře se po tvářích znovu rozeběhly slzy. Po kolikáte už dnes? Momentálně to ovšem byly slzy štěstí.
" Vzpomněla jsem si." Zašeptala.
" Co.. Cože?" Zeptala se Sarah nahlas. Museli to slyšet i ti venku. Cara si dala prst před pusu.
" Vzpomněla jsem si. Jen na něco. Mohla bys mi sem zavolat profesora Brumbála?" Sarah kývla a odběhla za ním. Za okamžik tam přišla Sarah i s Brumbále.
" Dobré odpoledne, Carollin," popřál mi. Zářivě se usmála.
" Děkuji vám. Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal." Brumbál se pousmál a podíval se na ostatní.
" Můžete nás, prosím,chvíli nechat o samotě?" Jen kývli a odešli. Brumbál si u její postele vykouzlil pohodlné křeslo a posadil se.
" Sarah mi říkala, že jste si na něco vzpomněla." Cara šťastně kývla.
" Ano, vzpomněla jsem si na pár věcí, co se dělo, když jsem byla ve škole. Chci vám moc poděkovat, kdybych tady nepřijela, tak bych si nevzpomněla vůbec na nic." Cara sklopila oči. Brumbál mávl hůlkou a zajistil jim soukromí.
" Co se dnes stalo mezi vámi a profesorem Snapem? Pořád se mu vyhýbáte." Cara zamžikala. Tuhle otázku nečekala.
" Dnes, když jsme šli kupovat hůlku, mi padla hůlka s vlasem od Elfí královny. Ten vlas přináší lásku a nebo nenávist až do konce života. Mě si vybrala nenávist a smůla. Vyšli jsme z toho obchodu. K Severusovi přiběhla nějaká žena. Objímali se a líbali. Nemohla jsem se na to dívat. Nemohla... Pořád je mám před očima. Já ho mám hrozně moc ráda, ale teď mu nemůžu říct pravdu.. Nemám mu to za zlé. Už osm let jsem oficiálně po smrti." Brumbál Caru objal. Dával si dohromady to, co mu řekla. O žádném novém Severusově vztahu nevěděl. Bylo to zvláštní. Vždy se o jeho vztazích dozvěděl jako první. Už ho dokázal prokouknout. Tohle bylo velice podivné. Podle toho, jak se choval, by usuzoval, že pro ni ještě truchlí. Miloval ji více než sebe a odmítal připustit, že je mrtvá.
" Musíte mu říct pravdu. Věřte mi. Řekněte mu o vás pravdu." Cara se na něj nevěřícně dívala. Tohle přeci nemohl myslet vážně.
" Já mu nechci zasahovat do života. Ne teď, když s ní může být šťastný. Nechci mu znovu ublížit. Takhle to bude lepší pro nás oba." Brumbál se na ni smutně podíval.
" To si myslíte teď, ale co si budete myslet potom, co zjistí pravdu a bude se chtít vrátit k vám a nebude moct. Co pak? Pak budete oba bez naděje. Prosím vás, řekněte mu to." Cara nevěděla, co říct. Tohle bylo složité. Velice složité. Němě zavrtěla hlavou. Brumbál vzdychl. Ještě chvíli si povídali a potom odešli. Sarah a Brumbál se večer sešli v ředitelně a vymýšleli, jak ty dva dát zase dohromady.


NAVŽDY

Den po oslavě Všech svatých při snídani jako obvykle létaly sovy s dopisy. Cara měla objednaný Denní věštec. Jen ho rozložila, tak před sebou viděla svou fotku, která byla focená před osmi lety. Polkla. Tehdy měla vlasy svázané do uzlu. Její tvář vypadala ne na 16, ale na 14. Oči měla ještě krásně rozzářené. Celá vypadala velice šťastně. Hermiona si také ihned všimla fotky.
" To jsi ty?" Zeptala se tiše. Cara kývla. Její přátele se okouzleně dívali na tu fotku. Cara se podívala k učitelskému stolu. Profesorovi Snapeovi také přišly noviny. Jeho tvář se nezměnila. Jen výraz v očích. Perfektně umě maskovat sv pocity. Caru začaly přepadat výčitky a myšlenky, jestli mu přece jen neměla říct pravdu. Odvrátila tvář a začala číst novinový článek.

 

KDO BYL PRVNÍ OBĚŤ RALPHA GREGORYHO?
Kdo byl první oběť Ralpha Gregoryho? Nebyl o nikdo z těch, kteří byli nalezení mrtví v posledních týdnech. Jeho první obětí v Anglii byla jedna z bradavických studentek- Carollin Likeová a to už před více než osmi lety. Carollin Likeová byla velice nadaná studentka, která navštěvovala kolej Zmijozel. Přesto jako jedná z jejího ročníku se nechtěla vyučovat černou magii u bývalých Smrtijedů, jak by se dalo čekat. Byl to snad důvod k její vraždě? To se dnes můžeme pouze domnívat. Víme pouze, že Ralph Gregory má u svých obětí jedno společné. Byli za Zmijozelu nebo Nebelvíru a měli potomky Elfy. To je možná ten pravý důvod.
Nikdy nezapomeňte na Carollin Likeovou, která se nikdy nechovala povýšeně a ke každému se chovala stejně. Nedělala rozdíly mezi lidmi a vždy byla každému ochotna pomoci.

Cara se dívala na tu fotografii. Byla na ní tak šťastná. Proč není ještě teď? Vždyť se nezměnila. Pořád stejně milovala Severuse Snapea, stejně nenáviděla Ralpha Gregoryho a její povýšené spolužáky. Tak proč není šťastná? Rychle zavřela oči. Hermiona jí stiskla ruku.
" Píšou tam o tobě moc hezky. Měli tě moc rádi. Psala to holka, která sem chodila. Byla v Nebelvíru. Co je ti?" Cara zavrtěla hlavou.
" Přemýšlím. Proč se to všechno tak zkomplikovalo? Co jsem udělala špatně? Proč nemůžu už být konečně šťastná? Stačilo by mi být šťastná jen několik minut, vteřin... Jen zase cítit ten hezký pocit," šeptala Cara.
Hermiona na ni vykulila oči.
" Tvoje vlasy... Mění se. Máš je úplně bílé." Šeptla jí. Všichni se teď dívali na Carollin a srovnávali ji s dívkou na fotce.
" To už je jedno. Všechno už je jedno." Řekla Cara tiše. Hůlkou si změnila své rysy v obličeji. Zase byly výrazné a ostré. Pomalu se postavila. Podívala se k učitelskému stolu. V očích měla tolik bolesti, smutku a lítosti. Brumbál a Sarah se na ni dívali zaraženě. Takhle jí chtěli pomoct. Místo toho jí jen ublížili. Cara se otočila a se svěšenými rameny odcházela ze síně. Sarah se za ní chtěla rozběhnout. brumbál ji zadržel.
" Dej jí čas." Sarah nerada uznala, že má pravdu. Snape se díval velice ledově. Ve svém srdci cítil smutek, zklamání a zároveň radost, že ji neztratil. Nevěděl, co převažuje. Nevěděl, co dělat. Rychle dojedl a pak co nejrychleji odešel.

 

Cara šla spíše podvědomě do sklepení. Ta cesta jí byla tak podvědomá. Trefila by tam i za tmy. Sedla si pod dveře Severusova kabinetu a čekala. Jako ovce na porážku. Teď mu už musela říct pravdu. Vždyť si už mohl ledacos domyslet. Seděla tam a přemýšlela o svém životě. Začaly se jí vybavovat vzpomínky, které se jí ještě nikdy dříve nevybavily. Pak slyšela něčí spěšné kroky. Zvedla oči. Chodbou šel Severus Snape. Cara se zhluboka nadechla. Postavila se a dívala se mu do očí. Severus se na ni díval pohledem, kde se mísily různé pocity. Odemknul svůj kabinet. Cara za ním beze slova vešla. Posadila se do křesla u krbu. Snape si sedl do druhého.
" Proč?" Zeptal se tiše. Bylo tam hodně lítosti. Smutně se na něj dívala.
" Před osmi lety, když jsem šla do Prasinek, mě přepadl Ralph Gregory. Kdyby nepřišel Billy, tak by mě zabil. Takhle mi vzal "jen" vzpomínky. Nic jsem nevěděla. Vzala jsem si nové jméno. Byla jsem úplně nový člověk. Po několika letech jsem si vzpomněla na Sarah a na to mučení. Stalo se mi to noční můrou. Všechny jsem nenáviděla a nejvíce sebe. Na konci prázdnin mi Brumbál nabídl, abych sem šla hlídat ty tři. Tady jsem si začal vzpomínat. Když jsme byli spolu na Příčné ulici a k tobě přiběhla ta žena.. tak jsem si uvědomila, že už nemám právo ti zasahovat do života. Proto jsem ti to neřekla. I když mě přemlouvali, abych ti všechno řekla. Miluji tě. Přesto ti musím říct, aby jsi mě nechal být. Ta žena tě určitě hrozně miluje a ty jí. Tak jako jsme se milovali my dva." Měla skloněnou hlavu. Severus si před ní klekl a zvedl jí hlavu.
" Nikdy, opravdu nikdy, jsem nemiloval nikoho jiného než tebe a ještě jednu ženu, která je už mrtvá. Ta žena, kterou si viděla, si mě s někým spletla." Cara mu skočila kolem krku. Teprve nyní se cítila kompletní. Oči se jí rozzářily. Popadl ji do náruče a horečně líbal ta plná ústa, tváře, oči, nos, vlasy…
Jen tam tak stáli a byli šťastní. Snad navždy... Charlotte veděla, že teď už své vzpomínky nalezne. Cítila to uvnitř v srdci...

Zpět