Rozhovor - Xantypa - červenec 1998

Jmenuje se Linda Rybová

Světlé vlasy, velké hnědé oči, proměnlivá tvář. Chvílemi připomíná Janu Brejchovou, chvílemi Magdu Vášáryovou, někdy i Brigitte Bardot. Taková tvář se totiž hned tak nevidí. Má štěstí na dobré scény: Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Komedie, zkouší v Divadle v Řeznické. Je jí dvaadvacet a je svá.

Mladá herečka jedné z pražských scén s klasickým repertoárem - Divadla pod Palmovkou. Žije dvojí život. Jeden v téžké realitě, druhý v ještě těžších a spletitějších snech, kterých má na rozdávání. V jednom podle ní vězí skrytá informace, proč dělá právě divadlo. "Když jsem byla malá, viděla jsem představení v Divadle Jiřího Wolkera. Od té doby mám příšerný sen o bábě, která koulí po jevišti velikým sluncem. Děti, které nespí, strká do pytle a odnáší do pekla. A já nespím, takže mě pochopitelně odnese taky. Z divadla do pekla. Proto jsem si jako profesi vybrala docela přirozeně a logicky divadlo. " V závěru druhé sezony má v Divadle pod Palmovkou za sebou osm rolí: Adélu v inscenaci Dům Doni Bernardy, Cecilku v Nebezpečných vztazích, Célii v Jak se vám líbí, Kristu ve Slečně Julii, Polly v Krejcarové opeře, Halinku v Kouzelnékovi z Lublinu a další. Většina lidí si o herectví myslí, že je to nejsvobodnější povolání na světě. Linda Rybová si to nemyslí. "Herec si vlastně nic moc nevybírá, všechno je dané: režisér, partneři, hra, role i její pojetí. Samozřejmě si svůj prostor najít musíte, ale těch představení, kdy to všechno ve vztahu k vám a naopak zafunguje a spojí se, takových opravdu kouzelných představení je nepoměrně málo oproti tomu nesvobodnýmu, co musíte absolvovat. "Místo pro vnitřní zklidnění a radost ze svobody si našla v přírodě a ve vztazích k nejbližším. Nejlíp funguje doma, když je se svým mužem Robertem Kodymem, hudebníkem ze skupiny Lucie a Wanastowi Wjecy. Takových chvil si užívá poskrovnu, protože doma se spíš míjejí. "Když jsem docela sama, cítim se taky poměrně svobodná... Myslím na vesmír, na energii a na lásku. To mě naplní štěstím a svobodou. Někdy si potřebuju svobodu užít docela hmatatelně: jedu do přírody, do New Yorku, nebo na chatu do Krhanic. Mám výhodu, že po Praze jezdím autem a nemusím se vyrovnávat s psychickým terorem v dopravních prostředcích. Pustím si kazeťák, otevřu střechu a fouká na mě vítr. K tomu hraje hudba a já řídím... Když jsem unavená, zastavím, sklopím sedadlo a koukám do nebe. To je pro mě taky druh svobody který mi pomáhá."

Miluje povltavské čtvrti: Podolí, kde se narodila, a Bráník, kde žije dnes. Jako malá holka si hrála na zpěvačku. V ruce držela držátko od rolety coby mikrofon a kroutila se na songy Helenky Vondráčkové. Se zdravým exhibicionismem se asi narodila. Po konzervatoři a pár letech na divadle je všechno jinak. "Teď radši zkouším, než hraju. Nemám už potřebu exhibovat, být středem pozornosti, což je v mé profesi přirozené. Myslím, že je ve mně určitý stud. Mám problém dívat se do hlediště. Radši koukám nahoru, do strany, točím se zády k lidem - v těchhle věcech je to se mnou horší než dřív." Linda Rybová je i pamětníkem temné nesvobody. "Jesle - to byly za prané uniformní fialové tepláky s muchomůrkama. Vždycky v poledne nás svázali i s rukama do spacích pytlů, dvě hodiny nás prudili se spánkem a já se počůrávala. Spacáky od té doby nesnáším." Přes školku plnou kluků a první čtyři třídy základní školy se protrpěla na baletní přípravku Taneční konzervatoře v Praze. Do baletu se zamilovala pro jeho vznešenost, éteričnost a francouzská slovíčka. Do té doby jsem byla spíš kluk. Když si na ni vzpomenu, mám zas dlouhou mikinu až pod kolena, modry milovaný džíny mustangy a jsem rozcuchaná," vypráví herečka, jejíž současný šatník zkoumal před nedávnem jeden noblesní módní magazín. "Oproti roztrhaným šatům a věčným boulím vypadal balet jemně, průsvitně a žensky. Největší zážitek pro ni představovala hudba, která s ním bytostně souvisí. Od školky ji zajímali kluci, takže si hlavně pamatuje, s kým se kdy líbala na Vyšehradě. "Přesto, že mám vrozenou náklonnost pro mužské pohlaví, teď mi mnohdy sedí holčičí společnost víc než mužská. Mám totiž vzácně moc dobrych přítelkyň. Ale nechtěla bych být v divadle, kde jsou samý ženskv a hrajou se jen ženský věci, z toho bych se stoprocentně zcvokla. Stíhám vnímat lidi jen jako celek a to, co z něj jde na jeviště. Buď jsou vnímaví, nebo zabírají jen na osvědčené věci, popřípadě úplně spí (smích). Nebo jsou tam puberťáci... pro ně hraju ráda, protože v podstatě patřím někam mezi ně. Je dobrý pro ně hrát něco vtipnýho. Při takových představeních, který je fakt baví, mám strašnou chuť sedět v hledišti s nima, ta jejich energie je mi příjemná. Když je to nebaví a dělají bordel, tak tomu taky rozumím. Pamatuju se, že jsme chodili se školou povinně do divadla, a já flusala verzatilkou po hercích rejži (smích). Myslím, že není dobrý je nutit a nudit." Balet opustila těsně před přestupem na konzervatoř. Místo toho se přihlásila na herecké oddělení. "Nejsem si jistá, že jsem měla dělat balet profesionálně. Od pátý třídy jsem vstávala v sedm ráno a v šest se vracela ze školy. To nebyl moc dětský život. Chtěla jsem hlavně improvizovat na krásnou hudbu. Neměla jsem tolik vytrvalosti, abych přečkala tu dřinu u tyče." Pohybové nadání a taneční základy se herečce neztratí, zvlášť jde-li o osobu jako stvořenou pro televizní pohádky (O Aničce s lískovými oňšky, O princezně Hvězdě a Měsíci, O splněných přáních) nebo filmové (Žabí princ). Základy baletu využila i na divdle, a to hned při prvním angažmá v Divadle Komedie. Consuellu, křehkou krasojezdkyni v šapitó plném šašků a bláznů, si tam zahrála v představení L. Andrejeva Ten, který dostává políčky, režiséra Michala Dočekala. Consuella byla první hlavní divadelní rolí a pro Lindu Rybovou její první zaměstnání na poloviční úvazek.
Asi by jí nenapadlo přemýšlet o herectví, kdyby nebylo aktivní babičky, která si přečetla v novinách, že se hledá blondátá holčička. Konkurs na dětský film Můj přítel D´Artagnan v režii Radovana Urbana tenkrát třináctiletá Linda Rybová vyhrála a před vytíženou baletkou s vlasy pečlivě staženými do drdolu se objevily vysněné prázdniny. "Byla jsem ve strašným věku, kdy jsem nevěděla, jestli se mám stydět, nebo mám být příšerně drzá. Ale když jsme odjížděli z posledního natáčecího dne, byla noc, za sklem svítila světla a já hrozně brečela." Prvním kritikem a učitelem, který ji zasvěcoval do hereckých technik a připravoval na přijímačky na konzervatoř, byla profesorka Vildová. "Je to starší dáma, ale tak nadšenýho, mladýho a raráškovskýho člověka jsem do té doby nepotkala. Tyhle lidi pro divadlo hořeli a hoří dote+d. Milujou ho nade vše, všechno mu obětovali. Moje generace taková není." Na konzervatoři byla v ročníku, ktery stál za to. Díky sehranosti a přátelství, které za roky studia dozrálo, vydařila se i ročníková představení v Žižkovském divadle: Shakespearův Večer třikrálový a recitálové pásmo Jed, den hec a druhý den kec s jazzmankou Janou Koubkovou. Na herectví měla učitele, kteří pro ni byli ti nejlepší a nikým nenahraditelní: Janu Preissovou, Jaroslava Satoranského, pana Spáčila a Ladislava Mrkvičku. "S lidma z ročníku se každý prázdniny scházíme u mě na chatě, a spolu i s profesory občas u mě v bytě. Udržujeme komunikaci. Vypije se nějaký alkohol, vykouří se cigarety, propálí se koberce a snědí chlebíčky. Kluci se zhulej trávou a my holky nadáváme, že jsou zase zhulení. A pak se držíme za ručičky a povídáme si, jak to bylo a jak to je. A k tomu všemu hraje Garáž."
Naše společnost se zatím nedokáže vyrovnat s problémem drog, ale jinak jsou na tom studenti, kteří se s nimi setkávají docela běžně. "Drogy jsou samozřejmě svinstvo, kterým si lidi strašně ubližujou. Měla jsem obrovský »štěstí«, že poté, co jsem nějaké pozřela, přišel ten nejstrašlivější stav mysli, kterej trval dost dlouho a málem mě zabil. Jsem navždy vyléčená. Když jsem ale slyšela návrh zákona o drogách pana poslance Severy, vzteky jsem málem rozmlátila televizi. Nevěřila jsem, že by taková téměř fašistická myšlenka mohla kdy nabýt právní formy. Nedávno prošel parlamentem dvakrát zamítnutý zákon, pojednávající o trestnosti držení jakéhokoli množství a druhu drog, i přes varování našich největších odborníku, kteří se tím zabývají třicet let. Důsledek zákona bude znamenat korupci, zavírání téměř osmdesáti procent středoškoláků, odliv narkomanů z center, strach, zdražení drog... A přitom ho prezident Havel vrátil. Je na rozdíl od ostatních politiků hlavně humanista. Tváříme se jako vyspělá společnost platíme daně na lidi postižené z legálních drog - alkoholiky a nemocné rakovinou plic z cigaret - to nikomu nevadí. Ale nemocní z nelegálních drog, ze kterých nemá stát peníze, pro nás nejsou lidi, ale hnusní feťáci, co se mají někam zavřít. A nikdo nechápe, že právě oni potřebujou naši pozornost a pomoc."
Dnešní, televizí a filmem ovlivněná společnost herce obdivuje a hýčká. Linda Rybová si radši žije ve svém soukromí a ke své profesi se hlásí nerada. "Vždycky jsem uhybala. Řekla jsem že studuju. Když se zeptali co, odpověděla jsem: konzervatoř. A dotyčný zase: na něco hraješ? Já si v duchu říkala: tak už s tím musím ven, a tak jsem řekla: nó na sebe. To byl můj trapný pokus o vtip. Pak byla pauza... jako na flétnu? Ne, studuju herectví. Teď říkám, že dělám divadlo." Z deseti uváděných her na scéně Palmovky, hraje v sedmi. Kromě toho hostuje v Divadle Komedie, občas natáčí (např. tv insccnace: Ohnivé námluvy, Anďelský smích, Liščí doupě, Ex offo nebo Bakaláři), zkouší Williamsovu Vytetovanou růži v Divadle v Řeznické a natáčí pro rozhlas. Tak se stává, že v divadle stráví celý den: dopoledne a odpoledne zkouší večer hraje. "Včera jsem si řekla, že se budu dívat na televizi, neviděla jsem ji skoro půl roku. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem jen ležela na posteli pod otevřeným oknem. Nakonec jsem zjistila, že čistých devět hodin jsem si prosnila v nespánku. Jen tak jsem si ležela s otevřenýma očima a vymýšlela věci... prožila si hodně příběhů a pohybovala se pár cenťáků nad sebou. Někdy je to strašně příjemný dát průchod věcem, který máte v hlavě. Ze spousty hereček kolem čtyřicítky cítím, že jsou vycukaný a nervózní. Herců se to snad tolik netýká, protože jsou od přírody větší egoisti. Nestát se nervózní přecitlivělou bytostí je asi umění." Satisfakcí za stres a kritiky bývá veřejné ocenění a popularita. "O ní moc mluvit nemůžu, ale je neskutečně příjemný, když mě někdo pochválí. Jednou po Kouzelníkovi z Lublinu mi řekl kluk u šatny že jsem se mu moc líbila. Takovou věc neumím přijmout tak, aby na mě byla vidět radost, ale pamatuju si to až do smrti. Je to bomba a satisfakce, kterou herec na jevišti zažije na konci čtyři minuty, když lidi tleskají, ale to je zrovna ve stavu, kdy si to neužije."
Půvab mladé herečky nejlépe zachytil Juraj Jakubisko na filmu pro představení Laterny magiky Cassanova, ve kterém se objevilajako Angelika. "V divadle jsem nejmladší, a tak hraju většinou naivky: hloupý, chytrý, vtipný. Každou snad trochu jinak. Zatím mě docela baví, ale samozřejmě pořád čekám a čekám a čekám na postavu strašně zvláštní holky s hodně problémama a na vyzrálou šíleně dramatickou sebevražednou hrdinku (smích). Je pravda, že blondýnky jsou pozorně sledované bytosti."
Lindiny oděvní kreace v ležérně francouzském stylu, kdy kombinovat se dá vše se vším, ale hlavně jde o nápad, se nedají lehce přehlédnout. Dřív nosila pod krátkou sukní tátovo spodní prádlo, teď zase šaty ze second handu kompletované s věcmi ze značkových butiků a martensky k tomu. "Šaty patří k mým vášním, jsou to hezký věcičky, a já jsem estét. Tím, že se mi líbí, na mě priznivě působí a činí mě harmonickou. Ta harmonie mě často přijde velmi draho, protože se tímto způsobem »harmonizuju« tak pětkrát do měsíce (smích). Nedá se nic dělat, nahá chodit nemůžu, ani bych nechtěla. Módu chápu jako doplnění své osoby, šaty mě zveřejňují. Když mám na sobě něco, co se mi nelíbí, tak trpím. Asi je to úchylka, ale když oblečení po ránu nesladím s mým rozpoložením, tak mě to znechutí natolik, že se musím vrátit domů a převlíct se."
Kluci ji vždycky ovlivňovali nejvíc, alespoň to Linda Rybová tvrdí, jenže možná jinak, než by se na první pohled zdálo. "Erotika a láska jsou nádoby spojité, to že je lidé rozdělují, je velký omyl. Sex pro mě neexistuje bez lásky, a když ho někdo tak provozuje, ochuzuje sám sebe. A když někdo miluje bez sexu, takje to romantický, ale taky ne moc normální. Lidi se takhle chovají v mnoha věcech: sex oddělují od lásky, svou prezentaci na veřejnosti od sebe samých. Říkají, že tenhle stát se nejdřív musí postavit ekonomicky a pak bude čas na rozvoj kultury... Pak se diví, že nic nefunguje. Lidi (i já) jsou porušení výchovou, zkušenostma a tím, co mají v sobě. Karmou, chcete-li, dispozicema, se kterýma se musí vyrovnat, nebo tvrdě na sobě pracovat, aby se změnily. Dřív jsem věděla, že mám spoustu špatnejch nebo nějakejch vlastností, ale říkala jsem si, taková jsem já a byla na ně vlastně pyšná. To byl nesmysl - jedna z největších blbostí, které jsem si kdy myslela. Tenhle princip neměnnosti patří k lidskému egoismu. Težko lpět na své nezměnitelnosti, když celý svět je v neustálém pohybu, takže i já se mám vyvíjet ve své »úžasné povaze«" (smích). Svérázný životní styl Lindy Rybové se odráží i v jídle. Nejí maso. "Já sama nechci, aby mě někdo zabil, abych cítila strach nebo bolest. A co bych nepřála sobě, nechci dělat jiným. Zvířata představují akorát jinou vývojovou formu života. Nechci, aby se zvířata rodila proto, abych já je zabíjela a jedla. Ve vyhrocené situaci, kdy není jiná možnost, má pro mě větší cenu život člověka, i když jak kterého (smích). Myslím, že podobný pohled na svět, jako mám teď alespoň v principu, jsem měla od narození. Asi v jedenácti jsem si začala klást různé »existenciální« otázky (smích). Většinou spoustu věcí chápu jakoby správně, jen mi často chybí podnět, který by mi dal věci do určitého tvaru. Většinou se objeví kniha nebo člověk, a pak se život rozjasní. Měla jsem štěstí, že jsem potkala Roberta. To ale neznamená, že jsem automaticky přejala jeho myšlenky. Jen jsme se bavili a mně se propojilo mnoho věcí. Vždycky, když se mi tohle stane, přestanu mít v hlavě šum a myšlenky se mi slejou do jednoho toku. Lidi mě někdy považují za pozéra, fanatika nebo za divnou, protože nepiju alkohol, nejím maso, neberu drogy a tak. To, co dělám a nedělám, mě činí harmonickou. Tím chci říct, že v tomto stavu je snazší a účinnější pomáhat jiným lidem. Nebo si vlezu na střechu, stojím, ruce k nebi, a šifrovaně tu dobrou energii posílám ufonům" (smích, smích...).
Linda Rybová se z posledních dní poučila asi takto: "Z divadla mám poslední dobou poučení, že kvalita je důležitější než kvantita. Z tohoto rozhovoru se poučím, že už žádný dlouho neudělám. Vycházím z faktu, že když čtu rozhovor s nějakým člověkem, kterého třeba dobře znám, vypadá najednou, jako by to neměl v hlavě v pořádku. Proto mě tahle prostituce baví až do té doby, než vyjde a lidé mě s ní budou konfrontovat."
Proč to teda děláte?
Odpovědí je smích.