O smyslu zivota, o vyznamu vyrcenych slov, o tom, jak lehke je nekomu ublizit. O tom, co znamena obsah a forma, kterou volime.

Je neuveritelne, jaky rozdil je mezi stejnymi slovy, jinak recenymi. Hlas, ktery volime, dokaze do takove miry ovlivnit to, co rikame, ze jsme schopni behem par minut znicit naprosto vsechno, co mame. Duveru, lasku, vztah...

Staci, abychom se neovladli a muze nastat moment, kdy uz nemusime dostat prilezitost k tomu, abychom se omluvili, nebo vysvetlili, jak jsme to vlastne mysleli. Je tedy zivot opravdu o tom, ze se musime kazdou hodinu, minutu, sekundu hlidat? Ano. Kdybychom si kazdy rikali, co chceme, nebyl by zadny rad, zadna pravidla slusneho chovani, pravdepodobne bychom tedy nemeli ani partnery, pratele, ani nasi oblibenou prodavacku, ktera nam kazde rano prodava koblihy. Byli bychom zli, spatni, cynicti. Zili bychom sami. Zeny by nebyly zeny a muzi by nebyli muzi. Vsichni by si byli rovni. Zena by mela smulu, ze je slaba a zranitelna, chlap by ji dal stejnou ranu jako chlapovi a nepocitoval by nejmensi pocit nespravedlnosti. Nebrali bychom na nic a nikoho ohled. Zeny by faraly v dolech a muzi by delali v kosmetickem ustavu. Desne, ze?

Rikam si, ze je tedy fajn, ze mame jakasi pravidla, ktera se (alespon nekdy) respektuji a cti. Bez nich bychom nebyli nic.

Az ve chvili, kdy jsem zjistila, jak moc dokazou slova ublizit a zahubit, jsem si uvedomila, jakou moc vlastne mame v rukou. Kazdy z nas. I vy. My vsichni mame neuveritelnou moc ovladat zivoty jinych, formovat je a menit. Meli bychom si uvedomit, ze slovo je vic nez jen slovo. Diky nim dokazeme cokoli ziskat, ale i ztratit.

LU