Istanbul: V Istanbulu jsme shlédli Modrou mešitu (vlevo), která funguje jako běžná mešita, a pak kostel předělaný na mešitu a pak na muzeum(vpravo). Ale protože je hrozné vedro, tak nakonec končíme v altánku v parku a střídáme se v hlídání batohů a osvěžování u vodovodů u mešity. Večer byla Modrá mešita krásně osvětlena a k tomu byl dokonce nějaký slovní doprovod (střídá se v turečtině, angličtině, němčině a francouzštině - každý den jinak). Pak ale začalo pršet a tak jsme rychle prchali k přístavu, abychom nasedli do trajektu na druhou stranu Istanbulu.. Jsme v ASII. Chvíli hledáme nádraží, ze kterého nám zítra ráno jede vlak na východ. V Istanbulu by se dalo sehnat ubytování tak za 3 dolary, ale kluci už jsou celí natěšení, že se bude spát na nádraží, že i zadarmo by to pro ně bylo drahé. A tak trávíme (k mé smůle) noc na istanbulském nádraží

Erzurum je největší středisko východního Turecka. Jsou tu velmi milí lidé, ale taky je tu pár žebrajících dětí. Našli jsme hotel a usmlouvali na 5 mil TL na jednoho, ochutnali první turecké jídlo - Kebab (tentokrát jako malinké kousky masa s rajčaty) a co hlavně po pěti dnech ve vlaku jsme se konečně umyli.

Ráno jsme vyrazili autobusem (na fotce) do Yusufeli (7 mil TL). Cesta byla krátká, přesto jsme museli mít uprostřed pauzu (místní musejí svačit). V Turecku mají pravidlo, že v autobuse musí sedět žena se ženou, takže na každé zastávce přicházejí škatulata batolata.

Hory: Vydáváme se do hor. Stoupání se zvětšuje, ale vrcholky se příliš nepřibližují. V tom nás míjí náklaďák a nabírá nás na korbu. Náklaďák se šine po serpentinách, v zatáčkách musí couvat (tak jsou prudké) a v blízkosti jedné vesničky nás vyhazuje. Malý chlapec, který jel na korbě s námi nám říká, že nám ukáže kudy na Altiparmak daglari (náš první vrcholový cíl). Kluk má ale nějaké přídavné motorky, protože po kopcích letí jak blesk. My za ním s batohy jen tak tak stačíme s jazykem na vestě. Asi po 4 km běhu po horách, vysokohorských vesničkách a pastvinách se s chlapečkem (námi přezdívaný Superboy) loučíme a vydáváme se sami do kopce už bez jakýchkoli cestiček. Stany stavíme kousek pod sedlem, v místech kde končí les a už jsou pouze louky. Vaříme těstoviny s omáčkou a uléháme.

Kačkar: Další den vyrážíme dolmušem z Pazaru do Ayderu (3 500 000 TL). Tak se strhnul hrozný liják a tak stavíme stany a usínáme unaveni už kolem šesté. Ráno jedeme dolmušem (4 mil TL) až do nejvyšší vesnice - Kavrun, odkud vyrážíme do hor. Druhý pokus zdolat Kačkar, tentokrát z druhé strany. Stále jsme ale brali antibiotika a měli průjem a někteří z nás téměř nejedli, takže jsme byli stále dost slabí. Šli jsme podél potoka, pak jsme z tohoto údolí odbočili podél jiného potoka do kopce. Překážkou se nám stal tento potok, který byl poměrně rychlý a široký.

Nakonec jsme ho překonali a vylezli na krásnou loučku, která byla v naší mapě jako kemp. Rozhodli jsme se, že vyrazíme velmi brzy ráno (ve 4h, kdy jsme brali antibiotika), to se ovšem nevyvedlo a tak vyrážíme v půl sedmé, směr Kačkar, bez Míry (je mu blbě). Jdeme po šutrech, začíná se před námi rýsovat Kačkar v celé své kráse. Naše cesta do sedla vpravo od Kačkaru (ta zaoblenější hora) a pak na Kačkar zezadu) je ale kvůli velkému ledovci neschůdná a tak volíme jinou alternativu - alespoň vylézt do vedlejšího sedla (vlevo od Kačkaru). Tam nakonec vylézáme a to je náš nejvyšší turecký výkon - 3565 m. n. m. Cesta dolů jde snáze, hlavně po sněhových polích, která už rozmrzla, jde krásně jezdit, jako na lyžích. Přestože to nebyl asi nijak extrémní výkon, jsme díky naší nemoci dost unaveni a tak se další den vracíme do Kavrunu a odsud

pěšky do Ayderu, ke konci cesty chytáme stopa. Ještě tento den odjíždíme busem do Trabzonu (Ayder-Pazar 3 500 000 TL, Pazar-Trabzon 4 mil TL). Spíme v hotelu (5 mil TL/noc, pozor dost ruských hotelů/bordelů). Další den si prohlížíme Trabzon, píšeme pohledy, jíme a odpočíváme. Večer v šest až osm se naloďujeme na trajekt ANKARA do Istanbulu přes Samsun a Sinop (41hodin, se studentskou slevou sedačka za 22 mil TL). Vše je tu drahé, ale není problém jíst svoje jídlo, i když je to tu zakázané. My jsme dokonce vařili na vařičích. Potkali jsme tu spoustu Čechů - hold je to nejlevnější způsob dopravy z východu do Istanbulu (pro srovnání: busem z Trabzonu do Istanbulu to stojí 35 mil.)

celkem asi

8000Kč

 Tomáš + Klary

 Kavrun pod mraky

Trabzon

Trajekt

Hasiči ?

Míra

 voda

 pouliční prodavač pečiva

Banány se tu sháněly poměrně špatně, o čemž nesvědčí tato fotka.

Bazar v Istanbulu