zpět na hlavní stranu

Tento dokument je velmi stručným shrnutím gramatiky hidštiny. Rozhodně se z něj hindština naučit nedá. Člověk však může získat přehled o systému a povaze jazyka.

Devanagárské písmo

Font

Výslovnost

Zkratky

Rod jmen

Číslo jmen

Skloňování podstatných jmen

Jednotlivé pády a jejich záložky

Slovesa

Vedlejší věty

Zájmena

Číslovky

Pořádek slov ve větě

Slovník

Klávesnice - klávesa při použití fontu krischna.ttf - použití tohoto fontu je značně náročné, ale dá se naň zvyknout.

samohlásky, dvojhlásky:

znak klávesnice

anusvár (nosovka, nebo nosová souhláska stejné řady jako písmeno pod ním ): a a

( ~,ņ,ñ,ń,n,m)

anúnasik (nosovka): ¡ ˇ (Ctrl+Alt+Shift+§)

(~)

visarg ( ,,výdech¨): % %

(´h)

virám (po znaku s virámem není samohláska) ~ (AltGr+1)

”r” za souhláskou z  z

souhlásky- řady:

+šýáíé=)-.°(/POIUZTREDFGHJKL”!‘

ńka œva hya ddha ņ- dh- c- v- p- n- r- j- t- m- k- th- bh- œra- jña- s-

: ? CXY~×™®| \ ]$ ߤ* }@&#`{

gh- b- g- l- j- aĩ dya dba ru kş-

většinu zkratek si musí každý nastavit sám 

Adjektiva:

Adjektiva zakončená –á nebo –ã´ se většinou v rodě, čísle a pádě přizpůsobují slovu, které rozvíjejí:

m.: -á -ã´

f.: -í -ĩ´

Výjimky jsou ve slovníku označena ,-´ (např.: ftM+Uk zindá, -, P.)

V plurálu mají všechna adjektiva jen jeden tvar pro všechny pády.

nom. sg. pl.

Přehled tvarů přímého a nepřímého pádu:

Přímý a nepřímý pád u zájmen viz. Zájmena.

Skloňování jmen rodu ženského zakončená na –í a přejatá ze sanskrtu na -i :

Ostatní feminina se liší od ”dívky” v nom. a ac. pl. kde si ponechávají tvar přímého pádu.

Skloňování jmen rodu mužského zakončených na –á a -ã´ :

V nom. a ac. pl. si ostatní m. nechávají tvar přímého pádu.

ds ke

dh kí

Genitiv má zpravidla tvar na kí, když slovo ,které je použito v platnosti záložky je původné rodu f. . Jinak je genitiv na ke :

mere kamre ká darûazá – mého pokoje dveře (sg.)

mere kamre ke darûaze - mého pokoje dveře(pl.)

mere kamre kí díûárë – mého pokoje stěny

in kitábo ká dám – těchto knih cena

Madan ke bháí ká nám – Madanova bratra jméno

us ke dost ke bháí ká baccá – jeho přítele bratra dítě (dítě bratra jeho přítele)

Gen. se sponou hai (jsou, jest atd.) se používá:

kamre kí cár díûarë haĩ – pokoj má čtyři stěny

us ke anek mitr(a) haĩ – jeho hodně přátel jest (má hodně přátel)

Záložka pás k přisuzování vlastnictví:

Pojí se s genitivem (na ke) jména vlastníkem. Podmět a přísudek jsou spojeny sponou honá-býti. Takto se přisuzuje vlastnictví, jestliže přivlastňovaný předmět je věc přenosná, movitá.

U zájmen 1. a 2. osoby je genitiv nahrazen přivlastňovacím zájmenem. Ve spojení s pás má přivlastňovací zájmeno tvar na –e:

mere pás rup(a)yá nahí – nemám peníze

V tvaru na ko kladou se jména osobní, jména příbuzenská a zájmena značící osoby. U jiných jmen má-li se vyjádřit určitost předmětu:

”psát (tento) dopis”

ls se ,od, ,z, s,

us ne

Vazbou ne s nepřímým pádem se vyjadřuje původce děje u většiny předmětových sloves v dokonavých časech.

V hindštině má infinitiv příponu –ná. Oddělí-li se tato předpona zůstane kmen.

Infinitiv se často užívá v platnosti substantiva. Je rodu m. a skloňuje se jako sklonné m. na –á, ale jen v sg. Zároveň však vyžaduje předmět v témže pádu jako slovesné tvary určité:

pustak likhná ,psát knihu,

pustak likhne ká kám ,knihu psát úkol,(úkol psát knihu)

ek mitr(a) se milne par ,přítel s setkání při, (při setkání s přitelem)

likne kí mez psací stůl

píne ká pání pitná voda

pitá jí ko merá praņįm kahná – otci můj pozdrav vyřiď(te)

Záporka je u na nebo er mat (někdy ughs nahĩ´ ).

Já , on (ona, ono)- maĩ; yah, ûah (1. a 3.os. sg.) se v hindštině používá jako v češtině.

Ty – tú (2.os. sg.) se užívá v modlitbách v hovoru s dětmi a poezii. Jinak je projevem velké důvěrnosti nebo pohrdání.

My – ham ( 1. os. pl. ) se v hind. používá jako v češtině. Někdy se však používá místo ”já”- takové vyjadřování se však pro cizince nehodí.

Vy - tum (2. os. pl. ) se používá v rozhovoru s osobami nižšího společenského postavení, nebo s důvěrnými přáteli.

Oni (ony, ona) – ye, ûe (3.os. pl.) užívá se jako u nás, nebo v rozhovoru s výše postavenými kde se navíc použije zdvořilostní zájmeno áp.( áp log – při oslovení více lidí s vyšším postavením).

Větné členy závislé na tum, áp, ye, ûe jsou vždy v plurálu.

hindí më ise kyá kahte hal ? – jak to nazývají v hindštině ?

Při záporce nahĩ´ se jednoduchý prézens slova honá v platnosti spony často neklade:

maĩ bĩmár nahĩ´ , maĩ bĩmár nahĩ´ hü´ - nejsem nemocen

Tvoří se připojením přípony –tá ke slovesnému kmeni. Skloňuje se jako sklonné adj. na –á:

calná jíti

caltá jdoucí

Skládá se z nedokonavého příčestí slovesa významového a z jednoduchého prézentu pomocného slovesa honá – býti:

Záporkou je nahĩ´ . Pomocné sloveso se u ní obyčejně neklade.

maĩ abhí játá hü´- hned jdu

Nedokonavým časem přítomným slovesa honá – býti vyjadřuje se jev pravidelný obecný:

saptáh më sát din hote haĩ – sedm týden dní jest je (týden má sedm dní)

áj somûár hai – dnes pondělí je

ûah caltá – chodil

Záporkou je na:

ûah na clata – nechodil

ûah nahí caltá - nejde

Tvoří se připojením přípony –á ke slovesnému kmeni. Vyjadřuje mluvnický rod a číslo a skloňuje se jako adjektivum na –á.

Končí-li kmen na –á , -e nebo –o, vkládá se před příponou polosamohláska y:

áyá ( f.: áí , áyí ; m.pl.: áe , áye ) - přišedší

Končí-li kmen na –í vkládá se y a kmenové –í se mění v –i. Ve femininu se samohlásky zpravidla stahují:

piyá (f.: pí , pií ; m.pl.: piye) - vypit, vypitý

V kmenech na –ú se –ú mění v –u.

Dokonavé příčestí slovesa honá –býti,stávati se je huá (f.:huí; m.pl. hue)

Dokonavé příčestí v platnosti adjektivní má u sloves bezpředmětových význam činný, předmětových význam trpný. Často bývá zesíleno příčestím huá shodným v rodě a pádě s příčestím slovesa významového a s řídícím jménem.

Nepravidelná slovesa jsou tato:

Je to dokonavé příčestí mající platnost slovesného přísudku:

ûah calá – (ode)šel

Záporkou je na:

ûah na calá – ne(ode)šel

Většina sloves předmětových tvoří dokonavé časy vazbou neosobní. Je tomu tak proto, že jejich dokonavé příčestí má význam pasivní: likhná – napsaný. Vazbou tohoto příčestí s agencíálem příslušné osoby tvoří se dokonavý čas vyprávěcí. Otvaru příčestí platí tato pravidla:

1. Není-li předmět vyjádřen nebo je-li vyjádřen předmětovou větou vedlejší nebo přímou řečí, má příčestí tvar maskulina na –á:

us ne likhá – jím bylo napsáno

2. Je-li předmět vyjádřen pádem přímým, je předmětem jen z hlediska logického.Gramaticky je podmětem a sloveso se s ním musí shodovat v rodě a čísle:

Skládá se z dokonavého příčestí slovesa významového a z jednoduchého prézentu pomocného slovesa honá – býti:

ûah calá hai – odešel, je pryč

Záporkou je nahí. Pomocné sloveso se u ní obyčejně neklade:

ûah nahí calá (hai) – neodešel

Jestliže se pomocné sloveso neklade, má femininum v plurálu koncovku –í:

laŗkiyã´ nahí calĩ – dívky neodešly

Skládá se z dokonavého příčestí slovesa významového a z préterita pomocného slovesa honá – býti:

ûah calá thá – odešel, byl pryč

Záporkou je obyčejně na :

Adjektivní příčestí má tvar sklonného adjektiva. Často bývá zesíleno příčestím huá, huí, hue:

rotá huá laŗká – plačící chlapec

rotí huí laŗkí – plačící děvče

rote hue laŗke – plačící chlapci

Záporkou je na nebo nahĩ´ :

maĩ na thá , maĩ nahĩ´thá - nebyl jsem

V 2.os. sg. se imperativ tvarem rovná slovesnému kmeni

cal – jdi

V 2.os.pl. tvoří se z kmene připojením koncovky –o

calo – jdi,jděte

honá – být ; ho – buď ; hoo – buďte

Zdvořilostní imperativ tvoří se z kmene připojením koncovky –iye (-ie). Užívá se ho ve významu jednotném nebo množném, se zájmenem áp nebo bez něj:

(áp) caliye - jděte prosím

Jiný zdvořilostní imp. se tvoří z kmene připojením koncovky -iyegá (-iegá). Vyjadřuje že se očekávaný děj klade do budoucna. Přitom je rozkazovací význam zmírněn nebo zcela mizí:

áiyegá – přijďte, prosím

áp kab áiyegá? – vy kdy přijdete prosím?

dená – díjiye – díjiyegá – dávati

lená – líjiye – líjiegá – bráti

karná – kíjiye(kariye) – kíjiyegá(kariyegá) – konati

honá – hújiye(hoiye) – hújiyegá(hoiyegá) – býti

-a podobně končí-li kmen na –í:

píná – píjiye – píjiyegá – pít

Záporky

Při ipm. je záporkou na či mat. Záporka mat je však dosti příkrá.

Při důrazu se někdy klade záporka klade za imp. V tomto případě se tu a tam používá i záporky nahí :

kisí se kahiegá nahí – nikomu (to) neříkejte, prosím

Někdy má však na za imp. platnost tázací věty a zesiluje rozkaz:

dekhko na – podívej se přece

Jednoduchý přechodník je tvarem shodný s kmenem slovesa. Zesílený přechodník se tvoří tak, že se k jednoduchému přechodníku připojí kar (ke, karke). Zesílený přechodník se píše jako jedno slovo, nebo odděleně:

calkar, cal kar, calke – šed (Eng. having gone)

karke – učiniv (Eng. having done)

Jednoduchý přechodník s jáná

Vyjadřuje změnu stavu nebo děj s jistým ohraničením; jáná přitom ztrácí svůj slovní význam.

kháná - jísti

khá jáná – snísti

Ve spojení s jednoduchým přechodníkem slovesa předmětového jáná často podrží svůj význam.

Připojí-li se ûálá k nepřímému pádu infinitivu, vzniká přídavné jm. slovesné, či jméno činitelské:

calná ûálá – adj. jdoucí ; subst. chodec

likhne lagná – začínati psát

V tomto spojení má sloveso páná význam ”moci”.

Jestliže je páná ve spojení s přechodníkem předmětového slovesa, je v dokonavých časech buď vazba s nominativem, nebo s agenciálem:

Jinak je vazba s nominativem :

maĩ já na páyá – nemohl jsem jít

Slovesa sakná – ”moci” se užívá jen ve spojení s jednoduchým přechodníkem slovesa významového. V dokonavých časech je vazba s nominativem:

maí uttar na de saká – nemohl jsem odpovědět.

V tomto spojení sloveso lená ”bráti” zpravidla naznačuje, že se činnost vyslovená přechodníkem koná pro původce děje, kdežto dená ”dávati” obyčejně vyjadřuje, že se koná pro někoho jiného:

maĩ ne us ká patá likh liyá – napsal jsem si jeho adresu

us ne mujhe apná patá likh diyá – napsal mi svou adresu

Tvoří se tak, že se k jednoduchému subjunktivu připojí –gá – vyjadřuje mluvnický rod jako adjektivum na –á:

calegá – půjde

Záporkou je na nebo nahí:

na calegá – nepůjde

áp mere sáth calëge ? – půjdete se mnou ?

Futura I. slovesa honá se často užívá na označení přítomného děje pravděpodobného:

ûah baģíce më hogá – bude v zahrádce = pravděpodobně je v zahrádce

Skládá se z nedokonavého príčestí slovesa významového a z futura I. pomocného slovesa honá – býti :

ûah caltá hogá – půjde, asi jde

Záporkou je na nebo nahí.

Futurum II. zpravidla vyjadřuje děj nejistý, ale pravděpodobný nebo předpokládaný, a to v přítomnosti, nebo s pravděpodobností očekávaný v blízké budoucnosti.

ûah caltá – šel by, byl by šel

Záporkou je na. Touto záporkou se jednoduchý kondicionál liší od záporného přítomného času nedokonavého:

ûah nahí caltá - nejde

Někdy se před koncovku klade û.

Subjunktiv sloves honá – býti,stávati se ; dená – dávati; lená – bráti:

Záporkou je na:

na cale – ať nechodí

Jednoduchý subjunktiv vyjadřuje:

1. žádost, rozkaz nebo splnitelné přání.
2. Třetí osoby plurálu jednoduchého subjunktivu se užívá jako zdvořilé formy rozkazovací:

áp calë - račte jít

Spojovací výrazy:

táki - aby

Spojovací výrazy:

kahí - jestliže, -li, kdyby

Často je však vedlejší věta bez spojovacího výrazu. Řídící věta je pravidelně uvozena slovem to – pak, v tom případě

Spojka ki .

Spojovací výrazy:

yadyapi - ačkoli

cáhe – ať, byť, třebas

cáhe jo – ať kdokoli, ať cokoli

aj.

Používá-li se zájmena v přívlastku, klade se před substantivum, které blíže určuje. Jde-li o záložkovou vazbu, připojuje se záložka jen k řídícímu substantivu:

is díûar pílí hai – tato stěna žlutá je

us cáqú ká dám – toho nožíku cena

is ká ranģ pílá hai – její barva bílá je

ek dost, jis ká nám Giridhar hai – (jeden) přítel, jehož jméno Giridhar je (přítel, jehož jméno je Gridhar)

or - směr, strana

is or - tudy, na této straně

V hind. není určitého ani neurč. členu někdy se však užívá číslovka ek – jeden, nebo neurčité zájmeno koí – nějaký, jakýsi.

Vyjadřují mluvnický rod a skloňují se jako adjektiva na –á:

merá – můj

hamará – náš

tumhárá – tvůj, váš

us ká – jeho, její

un ká – jejich

áp ká – váš

Zvratné zájmeno – má stejný tvar pro všechny osoby, přivlastňuje gramatickému nabo jen logickému podmětu. Skloňuje se jako adj. na –á:

apná – svůj, vlastní

V platnosti adj.:

dir. obl.

sg. jo ghar jis ghar - dům, který (dosl. který, dům)

pl. jo ghar jin gharõ

V platnosti substantivní:

dir. obl.

sg. jo jis (dat., ac. jise)

pl. jo jin (dat., ac. jinhé ; ag. jinhõ ne)

jis ká duħka hai ûahí jántá hai – dosl.:čí je bolest, ten ví (každý sám nejlépe ví, kde ho bota tlačí.)

Na první místo klade se i taková vztažná věta, která zastupuje přívlastek. Substantivum, k němuž se vztahuje vztažné zájmeno, je pak pojato do samé věty vztažné a zájmeno vztažné se klade před ně jako přívlastek:

1.os.:

2.os.

Zájmeno áp má ve všech tvarech stejný tvar.

V platnosti substantivní ”kdo?”:

kaun-kaun – kdo všechno

V platnosti adjektivní ”který, jaký ?”:

kaun baccá ? – jaké dítě ?

-připojuje se k adj. a značí podobnost nebo přibližnou míru vlastnosti.Skloňuje se jako sklonné adjektivum na –á :

pílá sá darûázá – (nažloutlé) žluté dveře

-koncovky adj. a sá se shodují.

Ve výrazu kaun sá – který? jaký? se skloňuje jen sá.

kaun sá din? který den

kaun se din?(obl.sg.) – v který den?

zvl.:

ek sá – stejný, rovný

Dále:

101 ek sau ek

183 ek sau tírásí

300 tín sau

Příslovečné určení zpravidla stojí před slovesným přísudkem, nebo předmětem- je-li vyjádřen. Často je však na začátku věty.Určení času se klade před určení místa. Přívlastek se zpravidla klade před podst. jm. Záporky se kladou před sloveso. Stejný pořádek slov má i věta tázací. Tázací zájmeno nebo příslovce je obyčejně před slovesným přísudkem nebo sponou:

og d;k gS \ ûah kyá hai ? To co je ?

;gk¡ fdruh dqjfl;k¡ g® \ yahã´ kitní kursiyã´ haĩ ? Zde kolik židlí je ?

Zjišťovací otázka bývá úvozována slovem d;k kyá, které se buď nepřekládá nebo se může přeložit jako ” zda ” :

d;k og d+ye uhyk gS \ kyá ûah qalam nílá hai ? Zda to pero modré je ?