— KAPITOLA TŘINÁCTÁ —

Po škole s Dolores

Večeře ve velké síni nebyla tentokrát pro Harryho moc příjemná. Novinky o jeho překřikovací bitvě s profesorkou Umbridgovou se šířila rychlostí slušnou i na bradavické poměry. Seděl s Ronem a Hermionou a všude kolem slyšel špitání. Zajímavé bylo, že se nikdo nestaral, jestli je uslyší nebo ne. Bylo to jako by doufali, že se naštve a začne zase křičet, takže se všichni jeho příběh dozvědí z první ruky.

"Říkal, že Cedrik Diggory byl zavražděn..."

"Tvrdil, že se bil s ty-víš-kým..."

"Cože, nepovídej..."

"Co si o sobě vůbec myslí?"

""Víš co nechápu," procedil Harry skrz zaťaté zuby a položil nůž a vidličku (ruce se mu třásly tak, že je nemohl udržet), "proč všichni před dvěma měsíci uvěřili Brumbálovi..."

"Já si nejsem jistá, Harry, jestli mu věřili," pravila chmurně Hermiona, "pojďte, vypadneme odsud."

Praštla nožem a vidličkou na stůl; Ron sice toužebně sledoval nedojedený koláč, ale netrhal partu. Šli velkou síní k východu a v zádech cítili upřené pohledy.

"Co tím myslíš, že si nejseš jistá, jestli mu uvěřili?" zeptal se Harry Hermiony, když dorazili do prvního poschodí.

"Ty nevíš, jaké to bylo, když se to stalo," řekla Hermiona tiše, "objevil ses uprostřed trávníku s Cedrikovým mrtvým tělem... Nikdo z nás neviděl, co se událo v bludišti... Měli jsme jen Brumbálovo slovo, že se ty-víš-kdo vrátil a zabil Cedrika a bojoval s tebou."

"A to je taky pravda!" řekl nahlas Harry.

"Já vím, že je, Harry, mohl bys mě prosím přestat pořád osočovat?" řekla Hermiona unaveně. "Jenže než si všichni mohli uvědomit, že je to pravda, odjeli na léto domů a tam si dva měsíce četli, že jsi cvok a Brumbál je senilní!"

Mířili k nebelvírské věži a do oken bušil vytrvalý déšť. Harrymu připadalo, že první den byl dlouhý jako celý týden, ale i tak měl ještě kupu domácích úkolů. Nad pravým okem se mu usadila tupá pulzující bolest. Když zahýbali do chodby k Buclaté dámě, podíval se z okna směrem k pozemkům za školou. V Hagridově chýši se pořád nesvítilo.

"Mimbulus mimbletonia," řekla Hermiona ještě než se Buclatá dáma stačila zeptat. Obraz se otevřel a všichni tři se protáhli dovnitř.

Společenská místnost byla skoro prázdná; všichni ještě večeřeli. Zpod jednoho křesla se vyřítil Křivonožka a s hlasitým předením je běžel pozdravit, a když se Harry, Ron a Hermiona usadili do svých oblíbených křesel u krbu, vylezl Hermioně na klín a stočil se do klubíčka jako chlupatý zrzavý polštářek. Harry koukal do plamenů a cítil se úplně vyčerpaný.

"Jak jen může Brumbál tohle dopustit?" vykřikla najednou Hermiona a Harry s Ronem nadskočili; Křivonožka seskočil na zem a tvářil se uraženě. Hermiona praštila pěstmi do opěradel, takže z děr vylezly kousky vycpávky. "Jak může nechat tu strašnou ženskou, aby nás učila? Navíc před NKÚ!"

"No, vždyť jsme nikdy v podstatě pořádného učitele obrany proti černé magii neměli, ne?" řekl Harry. "Víš, co se povídá, Hagrid nám to říkal - nikdo to místo nechce, protože je prý prokleté."

"To sice ano, ale zaměstnat někoho, kdo nás doslova odmítá učit kouzla! Co má Brumbál za lubem?"

"A ještě k tomu chce, aby jí lidi donášeli," dodal temně Ron. "Vzpomeňte si, jak říkala, že za ní máme přijít, kdyby někdo mluvil o tom, že se ty-víš-kdo vrátil?"

"Ale to je jasné, že tu je proto, aby špehovala - proč jinak by ji sem Popletal posílal?" odsekla Hermiona.

"Jen se zase nezačněte hádat," přerušil je unaveně Harry, když Ron otevíral pusu. "Nemohli bychom prostě... Prostě udělat ty domácí úkoly, ať to máme za sebou..."

Přinesli si tašky, které odložili v rohu. Ostatní se vraceli z večeře. Harry se schválně nedíval ke dveřím za obrazem, ale i tak cítil upřené pohledy.

"Uděláme nejdřív ten pro Snapea?" zeptal se Ron a namočil brk do inkoustu. "Vlastnosti... měsíčního... kamene... a jeho použití... při přípravě lektvarů," diktoval si polohlasně. "Tak." Podtrhl nadpis a pak se podíval na Hermionu a čekal.

"Takže, jaké jsou vlastnosti měsíčního kamene a jeho použití při přípravě lektvarů?"

Ale Hermiona neposlouchala; pošilhávala do vzdáleného rohu místnosti, kde seděli Fred, George a Lee Jordan, obklopeni hloučkem nevinně vyhlížejících prvňáků, kteří žvýkali cosi, co jim Fred podával z velkého papírového pytle.

"Je mi líto, ale zašli moc daleko," řekla a vstala, tváříc se krajně rozzlobeně. "Rone, jdeme."

"Já - co?" hrál Ron o čas. "Ne - heleď, Hermiono - přece jim nemůžeme zakázat rozdávat cukrátka."

"Víš moc dobře, že to jsou nugátky Krvácení z nosu - nebo Blinkací pastilky nebo -"

"Omdlévací řezy," dodal Harry tiše.

Prvňáci se jeden za druhým, jako by je po hlavě praštila neviditelná palička, svezli v bezvědomí z židlí; někteří rovnou na zem, jiní zůstali s vyplazeným jazykem viset za paže za opěradlo. Několik lidí se rozesmálo; Hermiona ale napřímila ramena a odrázovala k Fredovi a Georgovi, kteří drželi v rukou desky s papíry a pozorně prvňáky sledovali. Ron se nadzdvihl z křesla, chvíli tak vydržel a pak zamumlal k Harrymu: "Má to pod kontrolou" a zapadl do křesla tak hluboko, jak jen to šlo.

"To to jste přehnali!" řekla rozhodně Hermiona Fredovi s Georgem, kteří se zatvářili překvapeně.

"Máš pravdu," přikývl George, "tahle dávka vypadá dost silná, viď?"

"Už jsem vám říkala ráno, že nemůžete to svoje svinstvo testovat na studentech?"

"Platíme jim!" rozhořčil se Fred.

"To je mi jedno, může to být nebezpečné!"

"Svinstvo," řekl Fred.

"Uklidni se, Hermiono, jsou v pořádku!" ubezpečil ji Lee, který právě strkal prvňákům do úst růžové pastilky.

"Jo, koukej, už se probírají," řekl George.

Pár prvňáků se pohnulo. Někteří byli docela v šoku, když zjistili, že leží na zemi nebo visí na opěradle, takže Harrymu došlo, že Fred a George je nejspíš nevarovali, co bude následovat.

"Je ti dobře?" zeptal se George laskavě malé tmavovlasé holčičky, která ležela u jeho nohou.

"Já - já myslím, že ano," odpověděla třaslavým hláskem.

"Výborně," řekl šťastně Fred, ale Hermiona mu vyrvala desky i sáček s Omdlévacími řezy z rukou.

"To NENÍ výborné!"

"Ale je, jsou přece živí, ne?" zlobil se Fred.

"Tohle nemůžete dělat, co kdyby opravdu onemocněli?"

"Nemohou onemocnět, už jsme to všechno zkoušeli na sobě, jen potřebujeme vědět, jestli i ostatní reagují stejně..."

"Jestli toho nenecháte, tak -"

"Nás necháš po škole?" zeptal se Fred hlasem, který jasně říkal, že si to může zkusit.

"Necháš nás za trest opisovat věty?" ušklíbl se George.

Celá místnost se rozesmála. Hermiona se napřímila v plné své výšce; její oči se zúžily a z hustých vlasů přímo sršely elektrické blesky.

"Ne," řekla a hlas se jí chvěl rozčilením, "napíšu vaší mámě."

"To neuděláš," zděsil se George a ustoupil o krok vzad.

"Ale ano, udělám," ujistila ho Hermiona temně, "nemůžu vám zabránit, abyste ty věci jedli sami, ale nebudete je dávat prvňákům."

Fred a George stáli, jako by je zasáhl blesk. Hermionina výhrůžka byla pěkná podpásovka. S posledním varovným pohledem hodila po Fredovi jeho desky a pytlík řezů a odkráčela ke svému křeslu u krbu.

Ron byl zalezlý tak nízko, že jeho nos byl na stejné úrovni jako jeho kolena.

"Děkuji ti za podporu, Rone," řekla mu Hermiona jedovatě.

"Poradila sis s tím výborně," zahuhlal Ron.

Hermiona chvíli koukala na papír před sebou a pak podrážděně pravila: "Nemá to cenu, nemůžu se soustředit. Jdu si lehnout."

Otevřela tašku; Harry čekal, že začne uklízet knihy, ale místo toho vyndala dva šišaté vlněné předměty, položila je na stůl, zakryla je několika pomačkanými kusy pergamenu a zlomeným brkem a poodstoupila, aby posoudila výsledný efekt.

"Co to, u brady Merlinovy, provádíš?" zeptal se Ron a koukal se na ni, jako by měl pochybnosti o jejím duševním zdraví.

"To jsou kloboučky pro domácí skřítky," odpověděla promptně a cpala do tašky knihy, "udělala jsem je v létě. Bez magie pletu opravdu pomalu, ale teď, když jsem ve škole, můžu jich udělat daleko víc."

"Ty tu necháváš klobouky pro domácí skřítky?" zeptal se pomalu Ron. "A nejdřív je přikrýváš odpadky?"

"Ano," děla Hermiona a hodila si tašku na záda.

"To není fér," rozzlobil se Ron, "snažíš se je obelhat, aby ty klobouky zvedli. Dáváš jim svobodu, i když o ni možná nestojí!"

"Samozřejmě, že o ni stojí!" řekla okamžitě Hermiona a tváře jí červenaly, "opovaž se na ně sáhnout, Rone!"

Pak se otočila a zmizela. Ron počkal, až zmizí v chodbě k dívčím pokojům a pak s klobouků smetl odpadky.

"Měli by aspoň vidět, co berou do ruky," pravil rozhodně. "Každopádně," zvedl pergamen, na který si připravil nadpis eseje pro Snapea, "nemá cenu se teď, bez Hermiony, pokoušet tohle dodělat. Nemám páru, k čemu jsou dobré měsíční kameny, ty snad ano?"

Harry zavrtěl hlavou a všiml si, že bolest v pravém spánku je ještě horší. Myslel na dlouhou práci o válkách obrů a v hlavě ho bodalo. Ačkoliv dobře věděl, že ráno toho bude litovat, naskládal knihy zpět do tašky.

"Jdu taky do postele."

Na cestě ke dveřím minul Seamuse, ale nepodíval se na něj. Chvilku měl dojem, že Seamus otevírá pusu a chce promluvit, ale přidal do kroku a brzy stoupal po klidném a tichém točitém schodišti, kde už žádné provokace nehrozily.

*

Další den bylo stejně olověné nebe a pošmourno jako dosud. Hagrid u snídaně zase nebyl.

"Ale taky dneska nemáme Snapea," řekl povzbudivě Ron.

Hermiona široce zívla a nalila si kávu. Zdála se být něčím potěšena a když se jí Ron zeptal, čím, řekla: "Kloboučky jsou pryč. Vypadá to, že domácí skřítkové přece jen touží po svobodě."

"Nesázel bych na to," podotkl Ron. "Možná to nevzali jako oblečení. Mně to ani nepřišlo jako klobouky, spíš jako vlněné měchýře."

Hermiona s ním celé dopoledne nepromluvila.

Měli dvouhodinovku formulí a pak dvě hodiny proměňování. Profesor Kratiknot i profesorka McGonagallová strávili prvních patnáct minut řečněním o důležitosti zkoušek NKÚ.

"Mějte na paměti," spustil maličký profesor Kratiknot pištivě, sedě jako obvykle na hromádce knih, aby vůbec viděl přes stůl, "že tyto zkoušky mohou ovlivnit vaši budoucnost na mnoho příštích let! Pokud jste ještě nikdy nezapřemýšleli o své budoucí práci, teď už je nejvyšší čas. A mezitím budeme muset, obávám se, pracovat ještě tvrději než dosud, abyste všichni dopadli tak, jak si opravdu zasloužíte!"

Pak se přes hodinu věnovali vyvolávacím formulím, které, jak profesor Kratiknot upozorňoval, určitě budou u zkoušek, a nakonec třídu dorazil tím největším domácím úkolem, jaký jim kdy zadal.

Stejné, ne-li horší, to bylo na hodině proměňování.

"Nemůžete zvládnout NKÚ," začala přísně profesorka McGonagallová, "bez vážného zájmu, přípravy a studia. Nevidím důvod, proč by někdo z této třídy nemohl udělat NKÚ z proměňování, pokud se tomu bude opravdu věnovat." Neville vyloudil smutný nevěřícný zvuk. "Ano, vy také, Longbottome," řekla profesorka McGonagallová, "kromě nedostatku sebedůvěry na vás nenalézám nic, co by tomu bránilo. Takže... Dnes začneme s mizicími kouzly. Jsou jednodušší než vyvolávací kouzla, o která se stejně nebudete pokoušet dřív, než dojde na OVCE, ale i tak patří k těm nejtěžším kouzlům, ze kterých budete zkoušeni u zkoušek."

Měla pravdu; Harry zjistil, že mizicí kouzla jsou úděsně těžká. Na konci dvouhodinovky se ani jemu, ani Ronovi nepodařilo nechat zmizet hlemýždě, na kterých trénovali, i když Ron tvrdil, že ten jeho vypadá trošku bledší. Hermioně se ale podařilo toho svého nechat zmizet hned na třetí pokus a získala tak pro Nebelvír deset bodů. Profesorka McGonagallová byla jediná, kdo jim nezadal domácí úkol; jen jim řekla, ať si kouzlo procvičí, aby byli zítra připraveni na další pokus.

Teď už Harry s Ronem začínali trochu panikařit a tak místo oběda strávili hodinu v knihovně a hledali něco o měsíčním kameni. Hermiona se na Rona ještě zlobila kvůli kloboukům a tak se k nim nepřidala. Když vyrazili na péči o kouzelné tvory, Harryho už zase bolela hlava jako střep.

Den byl studený a větrný a když kráčeli k Hagridově chýši na kraji Zapovězeného lesa, sem tam jim ukápla na obličej dešťová kapka. Profesorka Červotočková na ně čekala venku, za stolem z prkna položeného na dřevěné koze, na němž měla vyrovnané větvičky. Když Ron s Harrym dorazili až k ní, zaslechli za sebou smích; otočili se a spatřili Draca Malfoye, obklopeného svou partičkou zmijozelských kumpánů. Asi jim řekl něco opravdu zábavného, protože Crabbe, Goyle, Pansy Parkinsonová i ostatní se nemohli přestat smát a vzhledem k tomu, jaké pohledy vrhali na Harryho, bylo více než jasné, co bylo předmětem onoho náramného vtipu.

"Jsou tu všichni?" štěkla profesorka Červotočková. "Tak jdem na to. Kdo mi řekne, co je tohle za věci?"

Ukázala na hromádku větévek. Hermionina ruka okamžitě vyletěla vzhůru. Malfoy, který stál za ní, ji napodobil a Pansy Parkinsonová zavyla smíchem, který se změnil ve výkřik, když dřívka na stole vyskočila do vzduchu a ukázalo se, že ve skutečnosti jde o malinké skřítkovité potvůrky se sukovitýma rukama s dvěma větvičkovitými prsty a legračními placatými tvářičkami, které vypadaly jako vyřezané z kůry a z nichž se na ně dívaly hnědé hmyzí oči.

"Óóóóó!" udělaly Parvati a Levandule a Harryho to znechutilo. Každý by si mohl pomyslet, že jim snad Hagrid nikdy neukázal nic opravdu zajímavého; pravda, tlustočervi byli trochu nudní, ale salamandři a hypogrifové byli skutečně zajímaví a třaskaví skvorejši snad až moc.

"Buďte prosím zticha, děvčata!" napomenula je ostře profesorka Červotočková a hodila živým dřívkům hrst něčeho, co vypadalo jako hnědá rýže a po čem se stvořeníčka okamžitě vrhla. "Takže - ví někdo, co je to za tvory? Slečno Grangerová?"

"Podlézavci," řekla Hermiona, "jsou to strážci stromů, obvykle žijí na stromech, ze kterých se dělají hůlky."

"Pět bodů pro Nebelvír," řekla profesorka Červotočková. "Ano, jsou to podlézavci, a jak slečna Grangerová správně uvedla, vyskytují se většinou na stromech, ze jejichž dřeva se vyrábějí hůlky. Ví někdo, čím se živí?"

"Stínkami," řekla okamžitě Hermiona. To vysvětlovalo, proč se ta zrníčka rýže hýbala. "Ale raději vílími vajíčky, pokud se k nim dostanou."

"Správně, dalších pět bodů. Takže, potřebujete-li listy nebo dřevo ze stromů, kde žije podlézavec, je dobré mít u sebe pár stínek, abyste ho mohli odlákat. Možná nevypadají nebezpečně, ale když je rozzlobíte, pokusí se vám vyškrábat oči prsty, které, jak vidíte, jsou docela ostré a je lepší se jim vyhnout. Takže kdybyste laskavě postoupili blíž, vezměte si pár stínek a jednoho podlézavce a pořádně si ho prostudujte. Do konce hodiny chci mít náčrtek s popisem jednotlivých částí těla."

Třída se shlukla kolem stolu. Harry se šikovně přesunul ke kraji, takže byl teď vedle profesorky Červotočkové.

"Kde je Hagrid?" zeptal se, zatímco ostatní si vybírali podlézavce.

"Neptej se," odpověděla profesorka Červotočková, což byl přesně tentýž přístup, jaký zaujala posledně, když za Hagrida suplovala hodinu. Draco Malfoy se šklebem ve špičaté tváři se naklonil přes stůl k Harrymu a popadl největšího podlézavce.

"Možná," řekl polohlasně, aby ho slyšel jen Harry, "možná ten velkej trouba někde přišel k pořádnýmu úrazu."

"To spíš přijdeš ty, jestli nebudeš zticha," upozornil ho, také polohlasem, Harry.

"Možná se zapletl do něčeho, co je na něj moc velký, jestli rozumíš, co tím chci říct."

Malfoy odešel, vrhaje po Harrym přes rameno kluzké pohledy a Harrymu se zatočila hlava. Ví snad Malfoy něco? Jeho otec je koneckonců Smrtijed; co když má nějaké zprávy o Hagridovi, které se ještě nedonesly k uším Řádu? Harry spěchal k Ronovi a Hermioně, kteří seděli v trávě a snažili se přesvědčit jednoho podlézavce, aby vydržel v klidu aspoň tak dlouho, než se jim podaří ho nakreslit. Harry vytáhl pergamen a brk, dřepl si k nim a šeptem jim sděloval, co se právě dozvěděl od Malfoye.

"Kdyby se Hagridovi něco stalo, Brumbál by to věděl," řekla Hermiona, "když vypadáš vyděšeně, jenom tím Malfoyovi nahráváš; vyvodí si z toho, že nevíme, co se děje. Budeme ho muset ignorovat, Harry. Na, podrž chvíli toho podlézavce, ať můžu nakreslit jeho obličej..."

"Jo," ozval se z nedaleko stojící skupinky Malfoyův hlas, "táta před pár dny mluvil s ministrem a vypadá to, že Ministerstvo už má dost toho, jak se tady učí. Takže i kdyby se tu ten přerostlej idiot zase objevil, rovnou ho pošlou balit si kufry."

"AU!"

Harry stiskl podlézavce tak silně, že ho málem zlomil a za trest schytal dvě pořádná škrábnutí do ruky. Harry ho pustil. Crabbe a Goyle, kteří se už tak bavili představou Hagrida vyhozeného na dlažbu, propukli v chechot, když viděli, jak se Harryho podlézavec plnou rychlostí rozběhl k Zapovězenému lesu a brzy zmizel v koruně stromu. Když k nim konečně dolehl vzdálený zvuk zvonu, Harry zabalil krví potřísněný obrázek podlézavce a vyrazil na hodinu bylinkářství s rukou ovázanou Hermioniným kapesníkem a ozvěnou Malfoyova smíchu v uších.

"Jesli ještě jednou nazve Hagrida idiotem..." vrčel skrt zaťaté zuby.

"Harry, nezačínej si s Malfoyem, nezapomínej, že je prefekt, může ti to opravdu dost ztížit..."

"Páni, to by mě zajímalo, jaký to je mít těžkej život," řekl Harry sarkasticky. Ron se zasmál, ale Hermiona se mračila. Společně překonali zeleninový záhonek. Obloha pořád ještě vypadala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce pršet nebo ne.

"Jen bych chtěl, aby si Hagrid pospíšil a vrátil se, to je všechno," řekl Harry. "A neříkejte, že ta Červotočková je lepší učitelka!" dodal výhrůžně.

"To jsem ani nechtěla," uklidnila ho Hermiona.

"Protože nikdy nebude tak dobrá jako Hagrid," dokončil Harry pevně, dobře si vědom faktu, že právě absolvoval příkladnou hodinu péče o kouzelné tvory a to ho štvalo.

Dveře nejbližšího skleníku se právě otevřely a ven se vyhrnulo několik čtvrťáků, mezi nimiž byla i Ginny.

"Ahoj," pozdravile zvesela, když je míjela. O pár vteřin později vyplula Luna Lovegoodová, na nose měla šmouhu od hlíny a vlasy měla na temeni svázané do uzlu. Když spatřila Harryho, její vypoulené oči se vykulily ještě víc a namířila si to rovnou k němu. Většina jeho spolužáků se na ně zvědavě zadívala. Luna se nadechla a, aniž by pozdravila, vychrlila: "Věřím, že ten, jehož jméno nesmíme vyslovit je zpět a že jsi s ním bojoval a utekl mu."

"Er - díky," řekl Harry. Luna měla v uších cosi, co vypadalo jako oranžové ředkvičky, což Parvati a Levanduli ohromně pobavilo a začaly se chichotat, ukazujíce si na její ušní lalůčky.

"Klidně se smějte," zvýšila Luna hlas, neboť se zřejmě domnívala, že Parvati a Levandule se smějí tomu, co právě řekla. "Ale kdysi lidé věřili, že neexistují takové věci jako blebtající bzučozvuk nebo zmuchloroh smrkáč!"

"Ale to přece měli pravdu, ne?" namítla Hermiona netrpělivě. Nic jako blebtající bzučizvuk ani zmuchloroh smrkáč opravdu neexistovalo."

Luna jí věnovala opovržlivý pohled a odvznášela se. Ředkvičky se zuřivě kývaly a Parvati s Levandulí už nebyly jediné, kdo se smál.

"Mohla bys prosím přestat urážet těch několik málo lidí, kteří mi věří?" zeptal se Harry Hermiony, když pokračovali ke skleníku.

"Proboha, Harry, jsou tu i lepší než je ona," řekla Hermiona, "Ginny mi říkala, že Luna věří takovým věcem jen tak dlouho, dokud neexistuje žádný důkaz. Ani bych nic jiného neočekávala od někoho, jehož táta je vydavatelem Pokroucených slovíček."

Harry pomyslel na přízračné okřídleně koně, které viděl tu noc, kdy přijel a na to, že Luna je vidí také. Jeho nálada trochu poklesla. Lhala snad? Ale než si to mohl pořádně promyslet, přistoupil k němu Ernie Macmillan.

"Chtěl bych, abys věděl, Pottere," řekl zvučným hlasem, "že ti nevěří jen podivíni. Já osobně ti věřím na sto procent. Moje rodina vždycky pevně stála za Brumbálem a já také."

"Er - díky moc, Ernie," řekl Harry, kterého to zarazilo, ale potěšilo. Ernie byl někdy trochu patetický, ale Harry měl radost, že mu vyjádřil podporu někdo, komu se v uších nehoupají ředkvičky. Ernieho slova smetla s tváře Levandule Brownové úsměv a když se Harry vracel za Ronem a Hermionou, zachytil výraz Seamuse Finnigana, který byl zmatený a vzdorný zároveň.

Profesorka Prýtová zahájila hodinu přednáškou o NKÚ, což už ovšem nikoho nepřekvapilo. Harry toužil po tom, aby s tím učitelé přestali; pokaždé, když pomyslel na tu horu domácích úkolů, která na ně čekala, žaludek se mu zkroutil, a na konci bylinkářství to nebylo o moc lepší - profesorka Prýtová jim zadala další esej. O hodinu později se nebelvírští, silně páchnoucí dračím trusem, oblíbeným to hnojivem profesorky Prýtové, trousili do hradu a nikdo moc nemluvil; měli za sebou další dlouhý den.

Jelikož Harry měl hlad jako vlk a v pět hodin ho čekal první trest u Umbridgové, zamířil rovnou na večeři a ve věži se nestavoval, aby stačil něco pojíst, než bude muset čelit tomu, co si na něj připravila. Ještě nedorazil ani ke vchodu do velké síně, když na něj zaječel hlasitý, rozzlobený hlas: "Hej, Pottere!"

"Co zas," zamumlal unaveně a otočil se. Za ním stála Angelina Johnsonová a vypadala velmi dohřátě.

"Já ti řeknu, co zas," nadávala a zuřivě ho píchala prstem do hrudi, "jak to, že ses nechal v pátek od pěti zavřít po škole"

"Co?" nechápal Harry. "Proč... Ach bože, zkoušky na brankáře!"

"Teď si vzpomíná," vrčela Angelina, "neříkala jsem ti snad, že chci provést zkoušku s celým týmem a najít někoho, kdo bude seděk každému! Neříkala jsem ti, že kvůli tomu extra zamluvím hřiště? A ty ses teď rozhod, že tam nebudeš!"

"Já jsem si to nevybral!" bránil se Harry, protože nespravedlivost obvinění se ho dotkla. "Dostal jsem trest od Umbridgky, jen proto, že jsem jí řekl pravdu o ty-víš-kom!"

"Fajn, tak můžeš rovnou jít a požádat ji, ať tě na pátek propustí," zuřila Angelina, "a nezajímá mě, jak to uděláš. Řekní jí, že ty-víš-kdo je jen výplod tvojí představivosti, jestli chceš, jen tam prostě buď!"

Otočila se jako na obrtlíku a oddusala pryč.

"Víte co?" řekl Harry Ronovi a Hermioně, když dorazili do velké síně. "Asi zkontaktujeme Puddlemere United, jestli náhodou Oliver Wood nezemřel při tréninku, protože se mi zdá, jako by do Angeliny vstoupil jeho duch."

"Na kolik odhaduješ šanci, že tě Umbridgová v pátek pustí?" zeptal se Ron skepticky, když se usazovali ke stolu.

"Na záporný číslo," odpověděl temně Harry a nakládal si na talíř jehněčí řízky. "Zkusím to. Nabídnu jí, že budu po škole ještě dvakrát navíc nebo tak něco, nevím..." Spolknul sousto brambor a dodal: "Doufám, že si mě tam nenechá dnes večer moc dlouho. Uvědomujete si, že musíme napsat tři eseje, procvičit si mizicí kouzlo pro McGonagallovou, vymyslet protizaklínadlo pro Kratiknota, dodělat obrázek podlézavce a začít ten deník snů pro Trelawneyovou?"

Ron zasténal a obrátil oči ke stropu.

"A k tomu to vypadá, že bude lejt."

"Co to má co dělat s našimi domácími úkoly?" podivila se Hermiona a zvedla obočí.

"Nic," odpověděl Ron a uši mu zrudly.

Za pět minut pět se s nimi Harry rozloučil a vyrazil ke kabinetu profesorky Umbridgové. Když zaklepal, ozvalo se zase tím sladkým hlasem "Dále". Opatrně vstoupil a rozhlížel se.

Znal ten kabinet, když v něm přebývali tři další učitelé.

Za časů Zlatoslava Lockharta tu visela spousta jeho vlastních portrétů. Když tu vládl profesor Lupin, mohli jste si být jistí, že tu potkáte nějakou podivnou stvůru v kleci nebo v teráriu. Podvodník, který se vydával za Moodyho, tu měl různé nástroje a artefakty na detekování skrytých a zlých věcí.

Ale teď to tu Harry nepoznával. Na všech rovných plochách ležely krajkové dečky a ubrusy. Bylo tu několik váz se sušenými květinami, každá opět postavená na dečce a na jedné stěně visela sbírka zdobených talířů, potištěných obrázky koťátek s barevnými mašlemi kolem krku. Byly tak odpuzující, že na ně Harry musel zírat, dokud ho profesorka Umbridgová neoslovila.

"Dobrý večer, pane Pottere."

Harry se lekl a rozhlédl se. Původně si jí nevšiml, protože na sobě měla soupravu se vzorem bledých květů, která splývala se stejně vzorovaným ubrusem na stole za ní.

"Dobrý večer, profesorko Umbridgová," pozdravil škrobeně Harry.

"Posaďte se," řekla a ukázala na malý stolek obalený krajkou, vedle něhož stála židle s rovným opěradlem. Na stolku na něj čekal prázdný kus pergamenu.

"Er," řekl Harry a nehýbal se, "profesorko Umbridgová. Er - než začneme, chtěl bych - chtěl bych vás požádat o... O laskavost."

Vypouklé oči se zúžily.

"Ano?"

"Totiž... Jsem v nebelvírském famfrpálovém týmu. A původně jsem měl být v pátek v pět hodin na zkoušce pro nového brankáře a říkal jsem si - jestli bych mohl vynechat trest a - nahradit ho jindy..."

Ještě než větu dokončil, věděl, že to nemělo cenu.

"Ó ne," řekla Umbridgová a usmála se tak široce, že to vypadalo, jako by spolkla obzvlášť šťavnatou mouchu. "Ó ne ne ne. Toto je tvůj trest za šíření zlých a ošklivých výmyslů, kterými jste chtěl upoutat pozornost, Pottere, a tresty se nemohou měnit tak, aby se přizpůsobovaly požadavkům viníka. Kdepak, přijdete zítra v pět hodin, další den také a v pátek také a budete po škole, jak vám bylo řečeno. Domnívám se, že je dobře, že kvůli trestu zmeškáte něco, co byste rád udělal. Napomůže to lekci, kterou vám chci udělit."

Harry cítil, jak se mu do hlavy hrne krev a v uších slyšel dunivý zvuk. Tak "zlé a ošklivé výmysly na upoutání pozornosti," ano?

Dívala se na něj s hlavou lehce nakloněnou na stranu, stále se široce usmívajíc, jako kdyby přesně věděla na co myslí a čekala, jestli zase začne křičet. Se vší energií napřenou na sebeovládání se Harry otočil, odložil si tašku ke stolku a posadil se.

"No vidíte," zasladila Umbridgová, "už se umíme lépe ovládat, že? A teď pro mě něco napíšete, Pottere. Ne, ne vaším brkem," zarazila ho, když se Harry sklonil k tašce. "Použijete můj speciální brk. Tu máte."

Podala mu dlouhé, tenké černé péro s velmi ostrým hrotem.

"Chci, abyste napsal nesmím říkat lži," řekla měkce.

"Kolikrát?" zeptal se Harry celkem obstojně zdvořilým hlasem.

"Ó, tak dlouho, dokud se vám to nevstřebá," řekla sladce Umbridgová. "Začněte."

Posadila se ke svému stolu a položila si před sebe hromádku pergamenů, které vypadaly jako práce, čekající na opravení. Harry uchopil pero a pak si něco uvědomil.

"Nedala jste mi inkoust," řekl.

"Nepotřebuješ inkoust," řekla profesorka Umbridgová a v jejím hlase byl náznak smíchu.

Harry se dotkl špičkou brku papíru a psal: nesmím říkat lži.

A zalapal po dechu bolestí. Slova se objevila na pergamenu vyvedená v zářivě červeném inkoustu. Zároveň se objevila i na hřbetu Harryho pravé ruky, jako by je tam někdo vyřezal skalpelem - ale jak se na ně díval, kůže se zase zahojila, jen zůstala trochu červenější.

Harry se podíval na profesorku Umbridgovou. Ta se na něj také dívala, žabí ústa roztažená do úsměvu.

"Ano?"

"Nic," odpověděl tiše Harry.

Vrátil se k pergamenu, položil na něj brk a napsal nesmím říkat lži a znovu cítil řezavou bolest, jak se slova objevila na jeho ruce; a opět se o vteřinu později zahojila.

A tak to pokračovalo. Znovu a znovu psal Harry větu na pergamen a brzy mu došlo, že nepíše inkoustem, ale svou vlastní krví. A znovu a znovu se slova objevovala na jeho ruce a jakmile opět položil pero na pergamen, zmizela.

Za oknem už byla tma. Harry se neptal, jestli může přestat. Ani se nedíval na hodinky. Věděl, že se na něj dívá a čeká na známku slabosti a to jí nehodlal dopřát, i kdyby tu musel sedět celou noc a otevírat si černým brkem ránu na své vlastní ruce...

Po době, která se zdála být několika hodinami, řekla: "Pojď sem."

Vstal. V ruce ho bodalo. Když se na ni podíval, kůže byla zahojená, ale úplně červená.

"Ruku," řekla.

Natáhl ruku. Vzala ji do své a Harry se málem štítivě otřásl, když se ho dotkla svými tlustými prsty, ozdobenými spoustou ošklivých prstenů.

"Ale ale, vypadá to, že to zatím moc nepomohlo," usmála se. "Budeme to muset zkusit zase zítra, že ano? Můžeš jít."

Harry beze slova opustil kabinet. Škola už byla opuštěná; muselo být po půlnoci. Pomalu šel chodbou a když zahnul za roh a byl si jistý, že ho nemůže slyšet, rozběhl se.

*

Neměl čas procvičovat si mizicí kouzlo, nenapsal jediný záznam do deníku snů, nedokončil obrázek podlézavce a nezačal ani jednu esej. Ráno vynechal snídani a vymyslel si pár snů na jasnovidectví, které měli hned první hodinu a byl překvapen, když se k němu přidal rozcuchaný Ron.

"Jak to, že jsi to neudělal včera?" zeptal se Harry, zatímco Ron se divoce rozhlížel po místnosti, hledaje inspiraci. Ron, který už spal, když se Harry vrátil, zahuhlal něco o "měl jsem jinou práci" a pak napsal na papír pár slov.

"To bude muset stačit," řekl a zaklapl deník. "Napsal jsem, že se mi zdálo, jak si kupuju nové boty, o tom snad nemůže vymyslet nic divnýho."

Pak společně opustili severní věž.

"Jaký to bylo po škole s Umbridgovou? Cos dělal?"

Harry zaváhal a pak řekl: "Psal jsem."

"To není tak hrozný, ne?"

"Ne."

"Jo - zapomněl jsem - pustí tě v pátek?"

"Ne," řekl Harry.

Ron otráveně vzdychl.

A Harryho čekal další špatný den; na proměňování byl mezi nejhoršími, protože vůbec necvičil. Oběd musel vynechat, protože potřeboval dokončit náčrtek podlézavce a profesorky McGonagallová, Červotočková a Sinistrová jim naložily další domácí úkoly, které neměl šanci udělat, protože večer zase musel za Umbridgovou. A k dovršení všeho si ho našla Angelina Johnsonová a když se dozvěděla, že nebude v pátek moct a sdělila mu, že ji jeho přístup udivuje a že očekává od hráčů, kteří chtějí zůstat v týmu, že budou upřednostňovat tréninky před vším ostatním.

"Já jsem po škole!" křičel za ní Harry, když odcházela. "Myslíš, že radši sedím u té staré žáby, než abych hrál famfrpál?"

"Aspoň že je to jen psaní," konejšila ho Hermiona, když se Harry vrátil ke svému řízku a ledvinkovému koláči, ze kterých už neměl vůbec žádnou radost. "To není přece tak hrozný trest..."

Harry už už otvíral pusu, ale pak jen kývl. Nevěděl sice, proč vlastně Ronovi a Hermioně neřekne, co se u Umbridgové děje; jen věděl, že nechce vidět jejich vyděšené pohledy; pak by celá ta věc jen vypadala hůř a bylo by tudíž daleko těžší jí čelit. Měl také pocit, že tohle je mezi ním a Umbridgovou, taková soukromá válka vůlí, a nechtěl jí poskytnout to potěšení, kdyby se doslechla, že si stěžoval.

"Nemůžu uvěřit, že máme tolik domácích úkolů," zoufal si Ron.

"No tak proč sis něco neudělal včera večer?" zeptala se ho Hermiona. "Kde jsi vůbec byl?"

"Já... Šel jsem se projít," řekl vyhýbavě Ron.

Harry měl dojem, že není jediný, kdo něco skrývá.

*

Druhý trest byl stejně zlý jako ten první. Kůže na ruce byla podrážděná za kratší dobu a brzy byla celá červená a pálila. Harry si byl jist, že se nevydrží dlouho hojit. Brzy bude vyřezaná věta zůstávat na místě a Umbridgová snad bude konečně spokojená. Ani jednou na sobě nedal znát bolest a od chvíle, kdy vstoupil do kabinetu až do chvíle, kdy odešel, což bylo zase po půlnoci, neřekl nic jiného než "dobrý večer" a "dobrou noc".

Co se týče domácích úkolů, byl v zoufalé situaci a když se vrátil do nebelvírské věže, nešel do postele, ale otevřel knihy a začal psát esej o měsíčním kameni. Už bylo po půl druhé v noci, když skončil. Věděl, že si nedal moc záležet, ale nic jiného mu nezbývalo; kdyby alespoň něco nenapsal, čekal by ho trest se Snapem. Pak rychle napsal nějaké odpovědi na otázky od profesorky McGonagallové, sesumíroval pojednání o správné péči o podlézavce, oblečený padl na postel a ihned usnul.

Čtvrtek prožil v jakési mlze. Ron vypadal také ospale, i když Harry nechápal, proč. Harryho třetí trest proběhl stejně jako ty předchozí, s tím rozdílem, že po dvou hodinách už se nesmím říkat lži z jeho ruky neztratilo a zůstalo tam; ze slov ukapávaly malé kapky krve. Profesorka Umbridgová si všimla, že škrabání brku ustalo a podívala se na něj.

"Á," řekla měkce a přesunula se k Harryho stolku, aby prozkoumala jeho ruku. "Výborně. To už by ti jako varování mohlo stačit, že? Můžeš jít."

"Musím přijít i zítra?" zeptal se Harry a zvedl tašku, raději levou rukou, která ho tak nebolela.

"Ó ano," usmála se široce profesorka Umbridgová, "ano, myslím, že můžeme tu větu vyrýt ještě trochu hlouběji."

Harrymu kdysi připadalo nemožné, že by se našel učitel, kterého by mohl nenávidět víc než Snapea, ale když se vracel do nebelvírské věže, musel přiznat, že se našel silný konkurent. Je ztělesněním zla, říkal si, když stoupal po schodišti, je to zlá, šílená, stará -

"Rone?"

Došel na vrcholek schodiště, zahnul doprava a málem narazil do Rona, který se schovával za sochou Lachlana Hubeného a v ruce držel koště. Když Harryho spatřil, nadskočil leknutím a pokusil se schovat svého nového Zametáka 11 za zády.

"Co to tu tropíš?"

"Er - nic. Co tu děláš ty?"

Harry se na něj zamračil.

"No tak, řekni mi to! Před čím se tu schováváš?"

"Já - já se tu schovávám před Fredem a Georgem, když to musíš vědět. Zrovna šli kolem s partou prvňáků, vsadím se, že na nich pořád testujou ty svoje vynálezy. Teď, když to nemůžou dělat ve společenský místnosti, že jo, ne, když je tam Hermiona."

Mluvil velkou, až horečnatou rychlostí.

"Ale na co máš to koště, neletěl jsi snad někam, nebo ano?" zeptal se Harry.

"No - tak - dobře, dobře, řeknu ti to, ale nesměj se, jo?" řekl Ron a červenal se jako rajče. "Já - já jsem si myslel, že teď, když mám lepší koště, mohl bych se pokusit o to místo brankáře. Tak. Dělej. Směj se."

"Já se nesměju," řekl Harry. Ron zamrkal. "To je skvělý nápad! To by bylo bezva, kdyby ses dostal do týmu! Nikdy jsem tě jako brankáře neviděl, jsi dobrej?"

"Není to nejhorší," řekl Ron a vypadal, že ho Harryho reakce uklidnila. "Charlie, Fred a George mě nechali chytat, když o prázdninách trénovali famfrpál."

"Takže jsi teď trénoval?"

"Každý večer od úterka... Ale jen sám. Zkoušel jsem očarovat camrály, aby na mě útočily, ale nebylo to moc snadné a nevím, jestli to k něčemu bude." Ron byl nervózní. "Fred a George umřou smíchy, až se objevím na zkouškách. Co jsem se stal prefektem, pořád si ze mě tropí šašky."

"Kéž bych tam mohl být," zatoužil Harry, když se vraceli zpět do společenské místnosti.

"Jo, to bych rád - Harry, co to máš na ruce?"

Harry, který se právě podrbal pravou rukou na nose se ji pokusil schovat, ale bylo to stejné, jako když Ron schovával koště.

"Jen jsem se říznul - to nic - to -"

Ron popadl Harryho ruku a násilím si ji přitáhl před oči. Chvíli bylo ticho, Ron zíral na Harryho ruku a pak ji, celý bledý, pustil.

"Myslel jsem, že jsi říkal, že ti dává psát věty?"

Harry zaváhal, ale koneckonců, Ron byl upřímný, a tak mu vyklopil pravdu o tom, co se děje u Umbridgové v kabinetě.

"Ta stará kráva!" šeptal Ron rozhořčeně, když se zastavili před obrazem Buclaté dámy, mírumilovně podřimující na rámu. "Je nemocná! Běž za McGonagallovou, řekni jí to!"

"Ne," odpověděl Harry, "tu radost jí neudělám, aby si myslela, že mě dostala."

"Dostala? Nemůžeš ji nechat, aby tohle dělala!"

"Nevím, jakou moc nad ní McGonagallová má," řekl Harry.

"Tak Brumbál, řekni to Brumbálovi!"

"Ne," zamítl to příkře Harry.

"Proč ne?"

"Má toho dost i tak," řekl Harry, ale to nebyl ten pravý důvod. Nechtěl jít za Brumbálem pro pomoc, když s ním Brumbál od června nepromluvil.

"Já ale myslím, že bys měl -" začal Ron, ale přerušila ho Buclatá dáma, která je ospale pozorovala a teď vybuchla: "Řeknete mi heslo, nebo tu budu čekat celou noc, až laskavě dokončíte ten rozhovor?"

*

Páteční ráno bylo opět mokré a zasmušilé. I když Harry ráno automaticky pohlédl k profesorskému stolu, už nedoufal, že by se tam Hagrid objevil a hned se v myšlenkách vrátil k důležitějším věcem, jako byla například narůstající hora úkolů a poslední trest u Umbridgové.

Ale byly tu dvě věci, které Harrymu den trochu zpříjemňovaly. Za prvé už byl skoro víkend a za druhé, jakkoli strašlivá byla myšlenka na finále trestu u Umbridgové, z jejího okna viděl famfrpálové hřiště a když bude mít štěstí, možná uvidí Rona. Byly to slabé paprsky světla, ale Harry byl vděčný za cokoliv, co mohlo prozářit temnotu; ještě nikdy nebyl první týden v Bradavicích tak špatný.

V pět večer zaklepal, doufaje, že je to naposledy, na dveře kabinetu profesorky Umbridgové a byl vyzván, aby vstoupil. Kus pergamenu a černé pero už na něj čekalo na okrajkovaném stolku.

"Víte, co máte dělat, pane Pottere," usmála se na něj profesorka Umbridgová sladce.

Harry zvedl pero a mrkl na okno. Kdyby se mu podařilo posunout židli o kousíček doprava... Podařilo se mu to, když předstíral, že se přisunuje ke stolu. V dálce viděl poletovat nebelvírský famfrpálový tým a dole pod brankami stálo asi půl tuctu temných siluet, evidentně kandidátů na brankáře, čekajících, až na ně přijde řada. Na tu dálku nebylo možné určit, který z nich je Ron.

Nesmím říkat lži, začal. Rána na ruce se otevřela a začala krvácet.

Nesmím říkat lži. Rána se prohloubila s palčivou bolestí.

Nesmím říkat lži. Krev mu stékala po zápěstí.

Risknul další pohled z okna. Ať už byl v brance kdokoli, moc se nepředvedl. Za těch pár sekund, na které si Harry troufl přerušit práci, dala Katie Bellová dva góly. Doufaje, že ten brankář nebyl Ron, vrátil se pohledem zpět k pergamenu, lesknoucímu se krví.

Nesmím říkat lži.

Nesmím říkat lži.

Podíval se ven pokaždé, když se domníval, že si to může dovolit; tedy když slyšel, jak Umbridgová píše nebo otevírá zásuvku. Třetí brankář byl docela dobrý, čtvrtý byl hrozný, pátý se dobře vyhnul potlouku, ale pak nechal padnout gól. Obloha potemněla a Harry pochyboval, že ještě uvidí šestý a sedmý pokus.

Nesmím říkat lži.

Nesmím říkat lži.

Na pergamen teď kapala krev z jeho ruky a rána pálila jako čert. Když opět zvedl zrak k oknu, byla už noc a hřiště nebylo vidět.

"Tak se podíváme, jestli jsi už tu větu pochopil, ano?" ozval se o další hodinu později hladký hlas profesorky Umbridgové.

Přesunula se k němu a chystala se vzít jeho paži do své obtloustlé ruky. A pak, když ji prozkoumávala, ozvala se bolest nejen v ráně na ruce, ale i v jizvě na čele. Zároveň měl velmi zvláštní pocit kolem bránice.

Vyškubl se z jejího sevření, vyskočil na nohy a zíral na ni. Opětovala jeho pohled a roztahovala ochablá ústa do úsměvu.

"Ano, bolí to, viď?" zeptala se měkce.

Neodpovídal. Srdce mu divoce tlouklo. Mluvila o jeho ruce, nebo věděla i o jizvě?

"No, myslím, že by to stačilo, pane Pottere. Můžete jít."

Popadl tašku a opustil kabinet tak rychle, jak jen dokázal.

Hlavně klid, říkal si, zatímco upaloval po schodech. Hlavně klid, nemusí to nutně znamenat to, co si myslíš, ze to znamená…

"Mimbulus mimbletonia!" zasípal na Buclatou dámu a obraz se otevřel.

Přivítal ho veselý řev. Ron mu běžel v ústrety, zářil jako sluníčko a na břicho mu cákal máslový ležák z poháru, který držel v ruce.

"Harry, mám to, dokázal jsem to, jsem brankář!"

"Co? Ach - skvělý!" řekl Harry a pokusil se o co nejpřirozenější úsměv, zatímco srdce mu stále bušilo a ruka bolela a krvácela.

"Dej si ležák," podal mu Ron láhev, "já tomu nemůžu věřit - kde je Hermiona?"

"Tamhle," řekl Fred, který se také naléval ležákem, a ukázal na křeslo u krbu. V něm podřimovala Hermiona a pití v její ruce se pomalu sváželo na stranu.

"No, aspoň řekla, že ji to těší, když jsem jí to sdělil," řekl trochu zklamaně Ron.

"Nech ji spát," řekl rychle George. Pak si Harry všiml, že několik prvňáků, potulujících se kolem, nese neklamné známky nedávného krvácení z nosu.

"Pojď sem, Rone, zkus si Oliverův hábit, jestli ti sedne," zavolala na něj Katie Bellová, "můžeme odpárat jeho jméno a přišít tam tvoje..."

Když Ron odešel, přistoupila k Harrymu Angelina.

"Promiň, že jsem na tebe byla taková, Pottere," řekla stručně. "Dělat kapitánku je trochu namáhavé, někdy si myslím, že jsem na Wooda občas byla zbytečně tvrdá..." Sledovala Rona a trochu se mračila.

"Podívej, vím, že je to tvůj nejlepší kamarád, ale není tak skvělý," řekla otevřeně, "ale myslím, že s trochou cviku bude dobrý. Je z rodiny dobrých hráčů famfrpálu. Počítám, že má víc talentu, než dneska ukázal. Vicky Frobisherová a Geoffrey Hooper letěli oba líp, ale Hooper je hrozný kňoura, pořád se mu něco nelíbí, a Vicky už je zainteresovaná v mnoha dalších věcech. Přiznala, že kdyby se jí tréninky kryly s Klubem zaříkávadel, tak by upřednostnila klub. Každopádně, zítra ve dvě máme trénink, tak přijď včas. A udělej mi laskavost a pomáhej trochu Ronovi, ano?"

Přikývl a Angelina odešla za Alicí Spinnetovou. Harry se přesunul za Hermionou, která se náhle vzbudila, když odložil tašku.

"Ach, Harry, to jsi ty... Ron je dobrý, že?" řekla ospale. "Já jsem tak u-u-unavená," zívla. "Byla jsem vzhůru do jedné a dělala jsem klobouky. Mizí jako divé!"

A teď, když se Harry podíval, viděl, že po celé místnosti jsou roztroušené kloboučky, tak, aby je domácí skřítkové mohli náhodou zvednout.

"Skvělý," pravil Harry nepřítomně; jestli to hned někomu neřekne, exploduje. "Poslyš, Hermiono, právě jsem byl v kabinetě u Umbridgové a ona se dotkla mojí ruky..."

Hermiona pozorně poslouchala. Když Harry skončil, pomalu se zeptala: "Máš obavy, že ji má pod kontrolou ty-víš-kdo, jako tenkrát Quirrella?"

"No," řekl Harry tiše, "byla by to možnost, ne?"

"To by byla," řekla Hermiona, ale neznělo to moc přesvědčivě. "Ale nemyslím si, že by ji mohl posednout jako posedl Quirrella, chci říct, teď, když je normálně živý, má svoje vlastní tělo, nepotřebuje nikoho jiného. Spíš by to mohla být kletba Imperius..."

Harry se díval, jak Fred, George a Lee Jordan žonglují s prázdnými lahvemi od máslového ležáku. Pak Hermiona pokračovala: "Ale minulý rok tě jizva bolela, i když se tě nikdo nedotýkal a Brumbál říkal, že to má co dělat s tím, co ty-víš-kdo v tu samou chvíli cítí? Možná to nakonec s Umbridgovou nesouvisí, možná to byla jen náhoda?"

"Je zlá," řekl Harry stručně, "šílená."

"Je strašná, to ano, ale... Harry, myslím, že bys to o té jizvě měl říct Brumbálovi."

Bylo to podruhé za dva dny, co mu někdo radil, aby se obrátil na Brumbála a Hermiona dostala stejnou odpověď jako Ron.

"Nebudu ho s tím otravovat. Jak jsi řekla, není to nic důležitého. Pobolívá mě celé léto - dnes to jen bylo o trošku horší, to je všechno..."

"Harry, myslím, že Brumbál by chtěl, abys ho s tímhle otravoval -"

"Jo," řekl Harry, než se stačil zarazit, "to je to jediné, co na mně Brumbála zajímá - ta jizva!"

"To neříkej, není to pravda!"

"Myslím, že napíšu Siriusovi, zeptám se, co si o tom myslí -"

"Harry, něco takového nemůžeš napsat do dopisu," zhrozila se Hermiona. "Nezapomínej, Moody nám říkal, že musíme být opatrní, o čem píšeme! Nemůžeme se spoléhat na to, že sovy někdo nepřepadne!"

"Tak dobře, dobře, nic mu neřeknu!" řekl Harry podrážděně a vstal. "Jdu spát. Řekni to Ronovi, ano?"

"Kdepak," řekla Hermiona, které spadl kámen ze srdce, "jestliže jdeš ty, tak já můžu jít taky, aniž by to bylo nezdvořilé. Jsem vyčerpaná a chci ještě zítra udělat nějaké klobouky. Kdybys chtěl, můžeš mi pomoct, je to docela legrace, jde mi čím dál tím líp, už umím plést vzory a uzlíky a tak podobně."

Harry se zadíval na její šťastně svítící tvář a pokusil se předstírat, že ho ta nabídka aspoň trošku zajímá.

"Er… no, snad ani ne, díky," řekl. "Er - ne zítra. Mám hroznou spoustu úkolů..."

A ztratil se na schodech k chlapeckým pokojům, zanechávaje za sebou lehce zklamanou Hermionu.

star_killer@centrum.cz