— KAPITOLA ČTRNÁCTÁ —

Percy a Tichošlápek

Harry se druhý den ráno vzbudil jako první. Chvíli ležel a pozoroval víření prachu ve slunečním paprsku, pronikajícím závěsy postele a vychutnával si fakt, že je sobota. První týden školy se vlekl celou věčnost, jako jedna dlouhá hodina dějin magie.

Soudě podle ospalého ticha a čerstvého vzhledu onoho slunečního paprsku, bylo právě po rozednění. Roztáhl závěsy, vstal a začal se oblékat. Jedinými slyšitelnými zvuky, nepočítáme-li vzdálené prozpěvování ptáků, bylo pomalé oddychování jeho nebelvírských spolužáků. Opatrně otevřel tašku, vyndal pergamen a brk a zamířil do společenské místnosti.

Usadil se do svého oblíbeného měkkého křesla u nyní vyhaslého ohně a rozložil pergamen, rozhlížeje se po místnosti. Zbytky zmačkaných pergamenů, starých žvýkaček, prázdných lahviček od přísad a obalů od bonbónů, které obvykle na konci každého dne rovnoměrně pokrývaly celou místnost, byly pryč, včetně Hermioniných kloboučků. Harry přemítal, kolik skřítků už se teď těšilo ze svobody, ať už po ní toužili nebo ne a odzátkoval inkoust, namočil do něj brk a držel ho nad hladkým žlutavým povrchem pergamenu a přemýšlel... Uplynula minuta a Harry stále tupě civěl do prázdného krbu.

Teď už mu bylo jasné, jak těžké bylo pro Rona a Hermionu psát mu v létě dopisy. Jak mohl Siriusovi sdělit, co všechno se během uplynulého týdne stalo a vyptat se ho na všechno, co ho trápilo, jestliže nechtěl vydat případnému zloději dopisu důležité informace?

Chvíli bez hnutí seděl a nakonec dospěl k rozhodnutí; ještě jednou namočil brk a začal:

Milý Čmuchale,

Doufám, že se máš dobře, první týden byl strašný, jsem opravdu rád, že už je víkend. Máme novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Umbridgovou. Je skoro tak milá jako tvoje matka. Píšu ti proto, že ta věc, o které jsem ti psal minulé léto, se včera, když jsem byl u Umbridgové po škole, stala zase..

Všem se nám stýská po našem největším příteli, doufáme, že se brzy vrátí.

Prosím, odepiš co nejdřív.

Měj se,

Harry

Harry si dopis přečetl několikrát za sebou a snažil se představit si, že je někdo jiný. Nenapadalo ho, jak by někdo mohl pochopit, o čem - nebo komu - píše. Doufal, že Siriusovi dojde narážka na Hagrida a napíše jim, kdy by se asi tak mohl vrátit. Harry se nechtěl ptát přímo, aby zbytečně nepřitahoval pozornost na to, co teď právě Hagrid dělal.

Na to, jak krátký dopis byl, dalo docela práci ho napsat; zatímco pracoval, slunce přeťapalo polovinu místnosti a z ložnic už slyšel hlasy. Pečlivě dopis zapečetil a vydal se do sovince.

"Tamtudy bych nešel, být tebou," poradil mu nezištně Skoro bezhlavý Nick, který náhle vyplul ze zdi kousek od Harryho. "Protiva čeká u Paracelsovy busty a plánuje skvělý šprým pro prvního člověka, který půjde kolem."

"Týká se to nějak Paracelsa padajícího na hlavu dotyčného?" zeptal se Harry.

"Představ si, že ano," pravil Skoro bezhlavý Nick znuděně. "Vynalézavost nikdy nebyla Protivovou silnou stránkou. Pokouším se najít Krvavého barona... Mohl by tomu učinit přítrž... Zatím, Harry..."

"Sbohem," pozdravi Harry a namísto odbočky doprava si vybral delší, ale bezpečnější cestu do sovince. Když šel kolem okna a venku viděl krásně modrou oblohu, měl hned lepší náladu; čekal ho také trénink, takže se mohl těšit i na famfrpálové hřiště.

Něco se mu otřelo o kotníky. Podíval se dolů a spatřil školníkovu hubenou šedou kočku, paní Norisovou, jak se o něj otírá. Podívala se na něj svítícíma žlutýma očima a pak se ztratila za sochou Wilfreda Vážného.

"Nedělám nic špatného," zavolal za ní Harry. Vypadala rozhodně jako kočka, která se chystá jít žalovat svému pánovi, i když Harry nechápal proč; proč by nemohl v sobotu ráno jít do sovince?

Slunce už bylo vysoko na obloze a když Harry vstoupil dovnitř, záře z nezasklených oken ho oslepila; jasné stříbřité paprsky ozařovaly celou kulatou místnost, kde pod střechou posedávaly stovky sov, trochu neklidných, některé se evidetně právě vrátily z lovu. Pod nohama mu zapraskala sláma a malé zvířecí kosti, když se rozhlížel po Hedvice.

"Tady jsi," zahlédl ji až vysoko pod krovem, "poleť sem, mám pro tebe dopis."

Hedvika si s hlubokým zahoukáním protáhla křídla a sletěla dolů na jeho rameno.

"Tak, tady je sice napsáno Snuffles," řekl jí a strčil jí pergamen do zobáku, "ale je to pro Siriuse, jasné?"

Sova mrkla zlatýma očima a Harry to pochopil jako souhlas.

"Dobře doleť," popřál jí Harry a odnesl ji pod okno; Hedvika se odrazila a ztratila se v záři oblohy. Sledoval ji, dokud se nestala malou černou tečkou a pak se podíval směrem k Hagridově chýši, na kterou odsud bylo dobře vidět a která byla stále neobydlená, z komína se nekouřilo a záclony zůstávaly zatažené.

Vrcholky stromů Zapovězeného lesa se kývaly v slabém větříku. Harry je pozoroval a užíval si ten čerstvý vzduch, přemýšleje o famfrpálu... A pak to uviděl. Velký okřídlený ještěří kůň, stejný jako ti, které viděl zapřažené do bradavických kočárů, se s křídly roztaženými jako pterodaktyl vznesl z lesa. Zakroužil kolem a zase zmizel mezi stromy. Stalo se to tak rychle, že tomu Harry ani nemohl uvěřit, ale srdce mu prudce bilo.

Dveře do sovince se otevřely. Nadskočil leknutím a pak spatřil Cho Changovou, s dopisem v jedné a balíčkem v druhé ruce.

"Ahoj," pozdravil automaticky.

"Ach... Ahoj," odpověděla, "nenapadlo by mě, že tu takhle brzo ráno někdo bude... Zrovna před pěti minutami jsem si vzpomněla, že máma má dnes narozeniny."

Ukázala mu balíček.

"Aha," řekl Harry. Mozek se mu zasekl. Chtěl říct něco vtipného a zajímavého, ale místo toho se mu v hlavě proháněl přízračný kůň.

"Je hezky," řekl a zamával rukama k oknu. Cítil se trapně. Počasí. Mluvil o počasí…

"Jo," děla Cho a hledala vhodnou sovu. "Dobré podmínky pro famfrpál. Celý týden jsem nebyla venku, co ty?"

"Taky ne," odpověděl Harry.

Cho si vybrala jednu ze školních sov pálených. Zavolala ji dolů na ruku a přivázala jí na nohu balíček.

"Poslyš, má už Nebelvír nového brankáře?" zeptala se.

"Ano," řekl Harry, "je to můj kamarád Ron Weasley, znáš ho?"

"Ten nepřítel Tornados?" zeptala se Cho trochu chladně, "je k něčemu?"

"Jo, není špatnej. Ale ještě jsem ho neviděl, byl jsem po škole."

Cho vzhlédla, balíček zatím jen napůl přivázaný k soví noze.

"Ta Umbridgová je hnusná," řekla tiše, "nechat tě po škole jen proto, že jsi řekl pravdu o tom jak - jak - jak zemřel. Všichni to slyšeli, bylo to po celé škole. Byl jsi opravdu statečný, že ses jí dokázal tak postavit."

Harry se nadmul tak, že se málem vznesl nad špinavou podlahu. Kdo by se staral o pitomé létající koně; Cho řekla, že byl statečný. Chvíli přemýšlel, že by jí pomohl přivázat balíček poraněnou rukou - čistě nezáměrně, samozřejmě - ale jakmile ho to napadlo, dveře se opět otevřely.

Dovnitř přímo vběhl funící školník Filch. Na žilkami protkaných tvářích mu naskákaly fialové skvrny, brada se mu chvěla a šedé vlasy měl neupravené; evidentně sem musel běžet. U nohou mu klusala paní Norisová, rozhlížela se po sovách a hladově mňoukala. Sovy začaly neklidně třepat křídly a velká hnědá sova dokonce výhrůžně zaklapala zobákem.

"Aha!" řekl Filch, rázoval k Harrymu a povadlé tváře se mu třásly vzteky. "Dozvěděl jsem se, že se chystáš poslat velkou objednávku na smrduté bomby!"

Harry si založil ruce na hrudi a zadíval se na školníka.

"Kdo vám řekl, že budu objednávat bomby?"

Cho se dívala z Harryho na Filche a mračila se; sova na její ruce, kterou už nebavilo stát na jedné noze, dotčeně zahoukala, ale Cho ji ignorovala.

"Mám své zdroje," zasyčel Filch. "A teď mi laskavě podej to, co se chystáš poslat."

Harry byl opravdu rád, že s odesláním neváhal a řekl: "Pozdě, už jsem to poslal."

"Poslal?" řekl Filch a tvář se mu zkřivila vzteky.

"Poslal," opakoval Harry klidně.

Filch otevřel ústa, chvíli jimi neslyšně pohyboval a pak si přeměřil Harryho očima.

"A jak vím, že to nemáš v kapse?"

"Protože -"

"Viděla jsem ho, jak to posílal," ozvala se rozzlobeně Cho.

Filch se na ni podíval.

"Vidělas ho?"

"Ano, správně, viděla," řekla Cho plamenně.

Nastala chvíle ticha, během které Filch upřeně hleděl na Cho a Cho stejně upřeně hleděla na něj, pak se školník otočil na podpatku a odkulhal zpět ke dveřím. S rukou na klice se ještě otočil na Harryho.

"Jestli ucítím byť jen závan smradlavé bomby..."

Pak oddusal po schodech. Paní Norisová vrhla poslední toužebný pohled na sovy a následovala ho.

Harry a Cho se na sebe podívali.

"Díky," řekl Harry.

"Nemáš zač," řekla Cho a přivázala balíček na soví nohu. Tváře jí lehce zčervenaly. "Ale neobjednával jsi žádné smradlavé bomby, že ne?"

"Ne," řekl Harry.

"To by mě zajímalo, jak na to přišel?" přemýšlela Cho nahlas a odnesla sovu k oknu.

Harry pokrčil rameny. Bylo mu to také záhadou, ale kupodivu ho to momentálně nijak zvlášť nevzrušovalo.

Ze sovince odešli společně. U chodby do západního křídla hradu Cho řekla: "Já jdu tudy. Takže... Uvidíme se, Harry."

"Jo... Měj se..."

Cho se na něj usmála a odešla. Harry v povznesené náladě kráčel dál. Podařilo se mu uskutečnit rozhovor, aniž by se moc ztrapnil... Byl jsi opravdu statečný, že ses jí tak postavil… Cho řekla, že byl statečný... Ne, že by ho nenáviděla jen proto, že žije...

Samozřejmě, dala přednost Cedrikovi, to věděl... Ovšem kdyby ji byl býval pozval na ples dřív, mohlo se to vyvíjet jinak... Vypadala, že ji to opravdu mrzí, když ho musela odmítnout...

"Dobré ráno," pozdravil Harry vesele Rona a Hermionu, když se k nim přidal na snídani ve velké síni.

"Cože tak zvesela," divil se Ron a překvapeně si Harryho měřil.

"Erm… Bude famfrpál," odpověděl mu šťastně Harry a přitáhl si velký talíř vajec se slaninou.

"Ach... Tak to jo..." řekl Ron. Odložil topinku a loknul si dýňové šťávy. Pak se zeptal: "Poslyš... Tobě by se asi nechtělo jít tam se mnou trochu dřív? Myslel jsem - er - že bychom si to před tréninkem trochu zkusili? Abych se do toho trochu dostal."

"Jasně, proč ne," řekl Harry.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekla Hermiona, "jste dost pozadu s úkoly -"

Ale zarazila se; přiletěla ranní pošta a mezi sovami byl i sýček s jejím Denním Věštcem, který přistál nebezpečně blízko cukřenky a nastavil nohu. Hermiona mu dala do koženého pytlíčku svrček, rozbalila noviny a přejela kritickým pohledem titulní stranu.

"Něco zajímavého?" zeptal se Ron. Harry se zakřenil, protože mu bylo jasné, že Ron chce odvést pozornost od domácích úkolů.

"Nic," povzdychla si, "jen nějaké žvásty o svatbě jednoho hráče z Weird Sisters."

Pak se Hermiona začetla. Harry si přidal vejce a šunku. Ron si prohlížel vysoká okna a vypadal zamyšleně.

"Moment," řekla najednou Hermiona, "ach ne... Sirius!"

"Co se stalo?" vyletěl Harry a škubl za noviny tak prudce, že se roztrhly a teď měli každý jednu půlku.

"Ministerstvo magie dostalo informaci ze spolehlivého zdroje, že Sirius Black, známý masový vrah... Bla bla bla... Se v současné době skrývá v Londýně!" četla Hermiona ze své poloviny vyděšeným šepotem.

"Lucius Malfoy, na to dám krk," zuřil Harry, "musel poznat Siriuse na nástupišti!"

"Co?" vyděsil se Ron, "nechceš snad říct -"

"Pssst!" zarazili ho.

"… Ministerstvo varuje všechny čaroděje, že Black je velmi nebezpečný... Utekl z Azkabanu... A tak dále, jako obvykle," dokončila Hermiona, odložila noviny a zděšeně se dívala na Rona a Harryho. "No, prostě už nesmí znovu opustit dům, to je všechno," řekla. "Brumbál ho varoval, aby to nedělal."

Harry se zachmuřeně díval na svou půlku novin. Většinu stránky zabíral inzerát obchodu Oblečení pro každou příležitost madam Malkinsové, který zjevně pořádal výprodej.

"Hej!" řekl a uhladil papír, aby si ho Ron a Hermiona mohli přečíst. "Podívejte se na tohle!"

"Mám všechno oblečení, které potřebuju," řekl Ron.

"Ale ne," řekl Harry, "koukni... Tady na ten kousíček..."

Ron a Hermiona se naklonili blíž; úplně na konci sloupku byla ani ne palec dlouhá zmínka. Titulek říkal:

VLOUPÁNÍ NA MINISTERSTVU

Sturgis Podmore, 38, bytem v Laburnum Gardens 2 v Claphamu, byl postaven před Wizengamot a obžalován z vloupání a pokusu o krádež na Ministerstvu magie dne 31. srpna. Podmore byl zatčen členem bezpečnostní služby Ministerstva Erikem Munchem, který ho překvapil v jednu hodinu v noci, když se snažil vloupat se do zabezpečených prostor. Podmore, který se odmítl hájit, byl usvědčen z obou obvinění a odsouzen na šest měsíců žaláře v Azkabanu.

"Sturgis Podmore?" řekl pomalu Ron. "To je ten chlápek, co vypadá, jako by měl na hlavě došky? Je jeden z členů Ř-"

"Rone, pssst!" zasyčela Hermiona a opatrně se rozhlédla.

"Šest měsíců v Azkabanu!" šeptal šokovaně Harry. "Jen za to, že se pokoušel dostat za nějaké dveře!"

"Nebuď hloupý, to nebylo jen za to. Co proboha dělal v jednu ráno na Ministerstvu?" vydechla Hermiona.

"Myslíš, že to bylo něco pro Řád?" zamumlal Ron.

"Počkejte..." řekl Harry pomalu, "Sturgis měl přece přijít a doprovodit nás, pamatujete?"

Oba se na něj podívali.

"No jo, měl být v hlídce, když jsme šli na nádraží! A Moody se zlobil, když se neukázal; takže nemohl dělat nic pro Řád, že?"

"No, možná nečekali, že ho chytí," zapochybovala Hermiona.

"Mohlo to být připravené!" šeptal vzrušeně Ron, "Ne - počkejte!" pokračoval a snížil hlas, protože Hermiona se na něj zase varovně podívala. "Ministerstvo ho podezřívalo, že patří k Brumbálovi, takže - nevím - nalákali ho na Ministerstvo, a ani se nepokoušel nikam vloupat! Možná to na něj prostě narafičili!"

Chvíli bylo ticho, jak to Harry s Hermionou zvažovali. Harrymu se to zdálo přitažené za vlasy, ale na Hermionu to udělalo dojem.

"Víte, ani by mě nepřekvapilo, kdyby to byla pravda."

Složila svou půlku novin. Když Harry položil nůž a vidličku, zdálo se, že už se uklidnila.

"No, myslím, že bychom měli nejdřív udělat tu esej o samohnojících keřících pro Prýtovou a když budeme mít štěstí, stihneme do oběda ještě začít dělat na kouzle Inanimatus pro McGonagallovou..."

Harry přepadl lehký pocit viny, když pomyslel na hromadu úkolů, která na něj nahoře čeká, ale nebe bylo čisté a krásně modré a už na svém Kulovém blesku neseděl celý týden...

"Můžeme to udělat večer," řekl Ron, když směřovali s košťaty přes rameno na famfrpálové hřiště a uších jim zvonilo Hermionino varování, že takhle u zkoušek NKÚ jistojistě propadnou. "A taky ještě máme zítřek. Pořád by jen pracovala, ale to je její problém..." Po chvíli ještě dodal: "Myslíš, že to myslela vážně, když vyhrožovala, že nám to nedá opsat?"

"Nejspíš ano," řekl Harry, "ale tohle je také důležité, musíme trénovat, jestli chceme zůstat v týmu..."

"To je fakt," řekl Ron o něco veseleji. "A budeme mít spoustu času, abychom to všechno udělali..."

Když dorazili na hřiště, pohlédl Harry směrem k Zapovězenému lesu. Nic nad ním nelétalo, nebe bylo, až na pár sov poletujících kolem věže se sovincem, čisté. Nebylo se čeho bát; létající koně mu nijak neublížili; podařilo se mu vystrkat tu myšlenku z hlavy.

Vzali si z krabice míče a pustili se do práce - Ron hlídal branky a Harry dělal střelce a pokoušel se dostat camrál kolem Rona. Zdálo se, že Ron je docela dobrý; chytil tři čtvrtiny gólů a čím déle cvičili, tím lépe hrál. Po několika hodinách se vrátili do hradu na oběd - během něhož jim Hermiona dala poměrně jasně najevo, co si myslí o jejich zodpovědnosti - a pak se vrátili na hřiště na oficiální trénink. Všichni kromě Angeliny už byli v šatně.

"Tak co, Rone?" mrkl na něj George.

"Dobrý," odpověděl Ron, který byl na cestě na hřiště stále zamlklejší a zamlklejší.

"Připraven nám to nandat, prefektíku?" ptal se s mírně škodolibým šklebem Fred, když si přetáhl přes rozcuchanou hlavu dres.

"Sklapni," pravil kamenně Ron a poprvé si na sebe natáhl hábit v barvách týmu. Na to, že patřil Oliveru Woodovi, který byl o něco širší v ramenou, mu seděl docela dobře.

"Tak dobře, všichni poslouchejte," řekla Angelina, když se vynořila z kapitánské místnosti, už převlečená do dresu. "Jdeme na to; Alice, Frede, přineste bednu s míči. Jo, a je tam venku pár čumilů, ale chci, abyste je ignorovali, jasný?"

Cosi v jejím hlase naznačovalo, kdo by mohli být ti nezvaní diváci a skutečně - když opustili šatnu, vítalo je na hřišti pískání a výkřiky členů zmijozelského famfrpálového týmu a jeho fanoušků, seskupených na prázdné tribuně.

"Na čem to Weasley letí?" posmíval se Malfoy, "jak mohlo někoho napadnout očarovat takové staré shnilé poleno, aby létalo?"

Crabbe, Goyle a Pansy Parkinsonová se rozchechtali. Harry odstartoval chvíli po Ronovi a viděl, jak Ronovy uši rudnou.

"Ignoruj je," řekl, když ho dohnal, "uvidíme, kdo se bude smát naposled..."

"Přesně tak, Harry," zavolala na ně povzbudivě Angelina, která poletovala kolem s camrálem v podpaží a nakonec se zastavila tak, aby na ni všichni viděli. "Takže, začneme zlehka, abychom se zahřáli, takže všichni prosím -"

"Hej, Johnsonová, co je to za účes?" zaječela Pansy Parkinsonová. "Jak může někdo chtít vypadat, jako kdyby mu z hlavy lezli červi?"

Angelina si odhodila svoje dlouhé vlasy z obličeje a klidně pokračovala: "Rozptylte se a podíváme se, jak nám to půjde..."

Harry poodletěl na druhou stranu hřiště. Ron vyrazil k bráně. Angelina vzala camrál a hodila ho po Fredovi, který ho předal Georgovi, ten Harrymu a ten ho nasměroval na Rona, který ho nechal proletět.

Zmijozelští v čele s Malfoyem zařvali a rozesmáli se. Ronovi, který zamířil k zemi, aby chytil camrál, než přistane, se nepodařilo tak úplně vyrovnat pád a svezl se s koštěte na stranu. Vrátil se do původní výšky červený až za ušima. Harry viděl, jak si Fred s Georgem vyměnili pohledy, ale kupodivu ani jeden z nich nic neřekl, za což jim byl docela vděčný.

"Podej ho sem, Rone," volala Alice, jako by se nic nestalo.

Ron jí hodil camrál, ta ho poslala na Harryho a ten na George...

"Hej, Pottere, co dělá jizva?" křikl Malfoy. "Nepotřebuješ si na chvíli lehnout? Už to musí být aspoň týden, cos nebyl na ošetřovně a to je na tebe docela rekord!"

George poslal míč Angelině; ta ho vrátila Harrymu, který to nečekal, ale zachytil ho špičkami prstů a hodil ho po Ronovi, který se po něm natáhl a o pár palců minul.

"No tak, Rone," řekla přísně Angelina, když vyrazil k zemi za camrálem. "Dávej pozor."

Těžko říct, jestli byl rudější camrál nebo Ronův obličej. Malfoy a zmijozelští se nemohli dosyta vysmát.

Na třetí pokus Ron camrál chytil; samým nadšením ho odrazil až moc tvrdě a camrál proletěl rukama Katie Bellové a zasáhl ji do obličeje.

"Promiň!" zavyl Ron a letěl se podívat, kolik napáchal škod.

"Vrať se na místo, nic jí není!" štěkla Angelina. "Ale když nahráváš někomu z týmu, nepokoušej se ho srazit z koštěte, ano? Na to máme potlouky!"

Katie tekla z nosu krev. Zmijozelští dupali a vřískali. Fred a George popoletěli ke Katie.

"Vezmi si tohle," podal jí Fred něco malého růžového. "A bude to pryč, než se naděješ."

"Tak dobře," volala Angelina. "Frede, Georgi, vezměte si pálky a potlouk. Rone, k brance. Harry, až ti řeknu, vypusť zlatonku. Budeme se soustředit na Rona."

Harry vyrazil mezi dvojčaty pro zlatonku.

"Ron kazí, co může, co?" zamumlal George, když přistáli u bedny s míči a vyndavali potlouk a zlatonku.

"Je jen nervózní," řekl Harry, "dopoledne jsme trénovali a bylo to v pohodě."

"Jen doufám, že jsme to trochu nepřecenili," zapochyboval Fred.

Vrátili se nahoru. Když Angelina zapískala, Harry vypustil zlatonku a Fred s Georgem potlouk. Od té chvíle si Harry ani moc nevšímal, co dělají ostatní. Jeho prací bylo honit malý zlatý míček, který měl cenu stopadesáti bodů pro chytačův tým a to chtělo pořádnou rychlost a postřeh. Akceleroval a kličkoval mezi střelci, proti němu vál teplý podzimní vítr a řev zmijozelských se ztrácel v dálce... Ale brzy ho probralo ostré hvízdnutí.

"Stop - stop - STOP!" křičela Angelina. "Rone - nebráníš střed!"

Harry se ohlédl na Rona, který se vznášel kolem levé branky a druhé dvě nechával nehlídané.

"Aha... Promiň..."

"Musíš poletovat kolem a dávat pozor na střelce!" řekla Angelina. "Buď zůstaň uprostřed, nebo poletuj kolem branek, ale nebuď takhle na jedné straně, proto jsi nechytil ty předchozí tři góly!"

"Promiň," opakoval Ron a jeho tvář svítila jako rudý maják.

"A Katie, nemůžeš udělat něco s tím nosem?"

"Je to pořád horší!" volala Katie a snažila se zastavit krev rukávem.

Harry se podíval na Freda, který vypadal nervózně a prohledával kapsy. Pak vytáhl něco narůžovělého, chvíli se na to díval a potom se otočil na Katie, zjevně zkamenělý hrůzou.

"Tak dobře, znova," řekla Angelina a ignorovala zmijozelské, kteří teď prozpěvovali: "Nebelvír na to nemá, Nebelvír na to nemá", i když seděla na koštěti poněkud ztuhle.

Tentokrát to trvalo asi tři minuty, než zazněla píšťalka. Harry, který zrovna spatřil zlatonku u soupeřovy branky, se neochotně zastavil.

"Co zas?" zeptal se podrážděně Alice, která byla nejblíž.

"Katie," odpověděla stručně.

Harry se otočil a viděl, jak Angelina, Fred a George letí co nejrychleji ke Katie. Rozletěli se k ní také. Bylo evidentní, že Angelina zastavila trénink právě včas; Katie byla bílá jako křída a celá zakrvácená.

"Musí na ošetřovnu," řekla Angelina.

"My ji tam vezmeme," řekl Fred, "Možná - er - omylem spolkla Krvavou tobolku -"

"Bez střelců a odrážeče nemá cenu pokračovat," pravila pochmurně Angelina, když Fred a George, podpírajíce Katie, vyrazili k hradu. "Pojďte se převléknout."

Zmijozelští po celou dobu pokračovali ve vyřvávání popěvku.

"Jaký byl trénink?" zeptala se Hermiona, když se Harry s Ronem protáhli dírou za obrazem do nebelvírské společenské místnosti.

"Bylo to -"začal Harry.

"Úplně v háji," dokončil dutě Ron a klesl do křesla vedle Hermiony. Ta se na něj podívala a její mrazivý pohled trochu roztál.

"Vždyť to taky byl teprve první," povzbudila ho, "bude to chvíli trvat, než -"

"Kdo říká, že jsem to pokazil já?" odsekl Ron.

"Nikdo," zarazila se Hermiona, "myslela jsem -"

"Myslela sis, že jsem k ničemu?"

"Samozřejmě, že ne! Jen jsem si myslela, když jsi říkal, že to bylo v háji -"

"Jdu si udělat úkoly," naštval se Ron a oddusal pryč. Hermiona se obrátila na Harryho.

"Zkazil to?"

"Ne," řekl Harry loajálně.

Hermiona zvedla obočí.

"No, mohl by hrát trochu líp," zahuhlal Harry, "ale byl to teprve první trénink, jak jsi říkala..."

Ani Harry, ani Ron ten večer s domácími úkoly moc nepohnuli. Harry věděl, že Ron musí pořád myslet na neúspěch na hřišti a on sám měl co dělat, aby dostal z hlavy posměšné "Nebelvír na to nemá".

Celou neděli strávili ve společenské místnosti nad knihami; studenti přicházeli a zase odešli. Den byl pěkný a většina jich trávila volno venku, protože to také mohl být poslední letošní slunečný den. Večer měl Harry pocit, že mu někdo mlátí mozkem zevnitř o lebku.

"Možná jsme měli zkusit udělat něco už přes týden," řekl chmurně Ronovi, když odložili hotový esej pro profesorku McGonagallovou a pustili se do stejně dlouhé a těžké eseje o Jupiterových měsících pro profesorku Sinistrovou.

"Jo," souhlasil Ron a mnul si krví podlité oči a odhodil pátý pokažený pergamen do ohně. "Hele... Možná bychom mohli říct Hermioně, ať nám aspoň ukáže, co napsala."

Harry po ní hodil pohledem; seděla s Křivonožkou na klíně a vesele tlachala s Ginny. Před ní ve vzduchu se míhaly pletací jehly a vyráběly pár beztvarých skřítčích ponožek.

"Ne," odpověděl Harry těžce, "víš, že by nás nenechala."

A tak pokračovali v práci, dokud obloha venku nepotemněla. Místnost se opět pomalu vyprazdňovala. V půl dvanácté přišla Hermiona a zívala.

"Už to budete mít?"

"Ne," odpověděl stručně Ron.

"Ganymede je největší Jupiterův měsíc, ne Callisto," řekla Ronovi a ukazovala přes jeho rameno na řádek v jeho eseji, "a vulkány jsou na Io."

"Díky," zavrčel Ron a přeškrtal špatné věty.

"Promiň, chtěla jsem jen -"

"Jo, jasně, jestli sis přišla jen tak zakritizovat -"

"Rone -"

"Nemám čas poslouchat kázání, Hermiono, jsem v tom až po krk -"

"Ne - koukni!"

Hermiona ukazovala na nejbližší okno. Harry a Ron se podívali a viděli pěkného sýčka, jak na ně kouká přes sklo.

"Není to Hermes?" zeptala se Hermiona překvapeně.

"Namouduši, je!" řekl Ron tiše, odhodil brk a vstal. "Co by mi Percy mohl chtít?"

Otevřel okno a Hermes vletěl dovnitř, přistál na Ronově eseji a nastavil nožku s dopisem. Ron ho odvázal a sova hned odletěla, zanechávajíc na inkoustové stopy pařátků na náčrtku měsíce Io.

"To je určitě Percyho písmo," řekl Ron a padl zpět do křesla, prohlížeje si adresu na svitku: Ronald Weasley, Nebelvír, Bradavice. Podíval se na ně. "Co na to říkáte?"

"Otevři to!" řekla nedočkavě Hermiona a Harry přikývl.

Ron rozbalil dopis a začal číst. Čím víc měl přečteno, tím víc se mračil. Když skončil, vypadal znechuceně. Hodil dopis Harrymu a Hermioně, kteří se nad ním sklonili a společně si ho přečetli:

Milý Rone,

Právě jsem se doslechl (od nikoho menšího než samotného ministra magie, který se to dozvěděl od profesorky Umbridgové, vaší nové učitelky), že jsi se stal prefektem. Bylo to pro mě velmi příjemné překvapení a musím ti poblahopřát. Musím se přiznat, že jsem se obával, že nastoupíš spíš cestu Freda a George než tu, kterou jsem se vydal já, takže si jistě umíš představit mé pocity, když jsem se dozvěděl, že jsi přestal ohrnovat nos nad autoritou a rozhodl ses vzít na svá bedra trochu odpovědnosti.

Ale nechtěl jsem ti jen poblahopřát, Rone, chtěl jsem ti dát i radu a proto ti tento dopis posílám večer a ne v obvyklou ranní dobu. Tak si ho spíš přečteš bez toho, že by ho mohly zahlédnout nepovolané oči. Ze sdělení pana ministra jsem pochopil, že se stále poměrně často setkáváš s Harrym Potterem. Musím ti říct, Rone, že nic nemůže ohrozit tvůj úřad prefekta víc než styky s tím chlapcem. Ano, jsem si jist, že tě to překvapuje - jistě si pomyslíš, že Potter byl vždycky Brumbálův oblíbenec - ale cítím povinnost ti sdělit, že Brumbál už by dlouho ředitelem Bradavic být nemusel a lidé, se kterými se počítá - a kteří mají mnohem přesnější pohled na věc - se na Potterovo chování dívají jinak. Nemůžu ti napsat víc, ale když se zítra podíváš do Denního Věštce, nejspíš ti dojde, odkud vítr vane...

Ale vážně, Rone, měl by sis dát pozor, aby tě neházeli do stejného pytle jako Pottera, mohlo by to ohrozit tvou budoucnost a to mluvím i o životě po škole. Jak jistě víš, protože náš otec ho tam doprovázel, byl Potter toto léto na disciplinárním řízení u Wizengamotu a když odcházel, nevypadalo to moc dobře. Dostal se z toho víceméně jen formálně a mnoho lidí, se kterými jsem mluvil, jsou stále přesvědčeni o jeho vině.

Možná se obáváš přerušit styky s Potterem - vím, že je trochu labilní a pokud vím, může být i agresivní - ale jestli máš nějaké obavy nebo jsi v Potterově chování zpozoroval něco, co tě trápí, rozhodně si promluv s Dolores Umbridgovou, skvělou ženou, která ti velice ráda poradí.

A to mi připomíná další radu, kterou jsem ti chtěl dát. Jak už jsem naznačil, Brumbálova vláda v Bradavicích se možná chýlí ke konci. Měl bys být loajální nikoliv k němu, Rone, ale ke škole a Ministerstvu. Velmi mě mrzí, když se dozvídám, že profesorka Umbridgová nemá ve sboru přílišnou podporu pro provádění nezbytných změn, po kterých Ministerstvo touží. (I když od zítřka by to mohlo být jednodušší - přečti si určitě toho Denního Věštce!) Můžu ti říct jen jedno - student, který se dobře uvede u profesorky Umbridgové, má velkou naději stát se brzy primusem!

Je mi líto, že jsme se o prázdninách nemohli vídat. Bolí mě, když musím kritizovat své rodiče, ale obávám se, že už nemohu bydlet pod jejich střechou, dokud se nepřestanou stýkat s Brumbálovými kumpány. (Kdybys psal matce, můžeš jí napsat, že jistý Sturgis Podmore, Brumbálův blízký přítel, by nedávno poslán do Azkabanu za pokus o vloupání na Ministerstvo. Možná jí to otevře oči a uvidí, s jakými kriminálníky se přátelí.) Jsem rád, že jsem unikl stigmatu, které by na mě paktování s takovými lidmi jistě zanechalo - ministr na mě skutečně nemohl být hodnější... A doufám, Rone, že ani tebe rodinná pouta neoslepí natolik, že neuvidíš jednání svých rodičů v pravém světle. Doufám, že i oni si jednou uvědomí, jak se mýlili a pak budu samozřejmě ochoten přijmout jejich omluvu.

Prosím popřemýšlej o tom, co jsem ti napsal, zvláště o tom o Harrym Potterovi, a ještě jednou přijmi mé blahopřání k získání místa prefekta.

Tvůj bratr,

Percy

Harry se podíval na Rona.

"No," řekl a snažil se, aby to znělo, jako že ho to celé pobavilo, "jestliže budeš chtít - er - co že to bylo?" koukl do dopisu "se mnou přerušit styky, slibuju, že nebudu agresivní."

"Dej to sem," řekl Ron a natáhl ruku. "To je -" Hlas se mu třásl, když trhal Percyho dopis vejpůl. "Ten největší -" Roztrhl poloviny na čtvrtiny. "Parchant -" Pokračoval v trhání. "Na světě." A s těmi slovy hodil zbytky do ohně.

"Pojď, musíme to dodělat, než se rozední," řekl rychle a přitáhl si esej pro profesorku Sinistrovou.

Hermiona se na něj dívala s podivným výrazem.

"Ukaž, dej to sem," řekla náhle.

"Co?" nechápal Ron.

"Dej to sem. Podívám se na to a opravím to," řekla.

"Myslíš to vážně? Ach, Hermiono, tys mi zachránila život - co pro tebe můžu -?"

"Stačí, když řekneš: slibuji, že už nikdy nenecháme domácí úkol na poslední chvíli," řekla Hermiona a vzala si jejich eseje, ale vypadala při tom docela pobaveně.

"Díky tisíckrát," řekl unaveně Harry, podal jí papír, opřel se v křesle a promnul si oči.

Už bylo po půlnoci a společenská místnost byla opuštěná, až na ně a Křivonožku. Ticho narušovalo jen občasné škrabání Hermionina brku a šustění stránek, jak hledala některé věci v knížce. Harry byl vyčerpaný. V břiše měl prázdno a takový divný pocit, který neměl co dělat s únavou a naopak plně souvisel s dopisem, jehož zčernalé zbytky se teď povalovaly v ohni.

Věděl, že minimálně polovina lidí v Bradavicích si myslí, že je šílenec; věděl, že v Denním Věštci o něm dlouho vycházely posměšně poznámky, ale vidět to napsané v Percyho dopisu a vědět, že Percy radil Ronovi, aby se na něj vykašlal a donášel na něj Umbridgové, to bylo mnohem skutečnější. Znal Percyho čtyři roky, byl u nich doma o prázdninách, bydlel s ním ve stanu, když jeli na mistrovství ve famfrpálu, dostal od něj nejlepší hodnocení ve druhé disciplíně turnaje tří čarodějů a teď si o něm Percy myslí, že je labilní a možná agresivní.

S pocitem náhlé sympatie ke svému kmotrovi si Harry uvědomil, že Sirius je pravděpodobně jediný člověk, který by mohl pochopit, jak se teď cítí, protože Sirius byl ve stejné situaci. Skoro každý čaroděj si myslel, že Sirius je nebezpečný vrah a příznivec Voldemorta a on musel s tím vědomím žít čtrnáct let...

Harry zamrkal. Na chvíli zahlédl v ohni něco, co by tam nemělo být. Jen se to objevilo a hned to zase zmizelo. Ne... To nebylo možné... To se mu jen zdálo, protože myslel na Siriuse...

"Na, opiš si to," řekla Hermiona Ronovi a přistrčila před něj esej a svoje poznámky, "a pak tam napiš tenhle závěr."

"Hermiono, ty jsi, a to upřímně, ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal," děkoval slabým hlasem Ron, "a kdybych na tebe snad někdy byl zas ošklivý -"

"- tak budu vědět, že jsi zase normální," řekla Hermiona. "Harry, ten tvůj je v pořádku až na ten konec, myslím, že jsi špatně slyšel, když profesorka Sinistrová říkala, že Europa je pokrytá ledem - ne medem - Harry?"

Harry klečel na děravé a prošoupané rohožce před krbem a koukal do plamenů.

"Er - Harry?" zeptal se Ron nejistě, "co to tam dole děláš?"

"Právě jsem viděl v ohni Siriusovu hlavu," řekl Harry.

Říkal to celkem klidně; koneckonců, už před rokem tu viděl totéž a dokonce se Siriusem mluvil; ale nemohl si být jist, jestli teď viděl totéž... Tak rychle se to vytratilo...

"Siriusovu hlavu?" opakovala Hermiona. "Myslíš jako když s tebou chtěl mluvit při turnaji tří čarodějů? Ale to by teď nemohl, bylo by to moc - Siriusi!"

Zalapala po dechu a zírala do ohně; Ron upustil brk. Uprostřed krbu se skvěla Siriusova hlava s dlouhými tmavými vlasy a vesele se šklebila.

"Už jsem si myslel, že půjdeš spát, než všichni vypadnou," řekl, "zkoušel jsem to každou hodinu."

"Tys vykukoval z toho krbu každou hodinu?" zeptal se Harry a nervózně se zasmál.

"Jen na pár vteřin, abych se podíval, jestli je vzduch čistý."

"Ale co kdyby tě někdo viděl?" zhrozila se Hermiona.

"No, myslím, že jedno děvče - podle všeho prvňačka - si mě možná všimla, ale nebojte se," dodal rychle, když si Hermionina ruka vyletěla k jejím ústům, "v momentě, kdy se podívala ještě jednou, už jsem byl pryč a vsadím se, že si myslela, že jsem jen zvláštně tvarované poleno nebo tak něco."

"Ale Siriusi, tohle je tak strašně riskantní -" začala Hermiona.

"To zní jako Molly," řekl Sirius. "Tohle je jediný způsob, jak můžu Harrymu odpovědět na dopis bez toho, že bych se uchýlil k nějakému kódu - a kódy se dají rozlousknout."

Při zmínce o dopisu se Hermiona s Ronem podívali na Harryho.

"Neřekl jsi nám, že jsi napsal Siriusovi!" obvinila ho Hermiona.

"Zapomněl jsem," řekl Harry a byla to pravda; po setkání s Cho v sovinci se mu všechno ostatní vykouřilo z hlavy. "Nekoukej tak na mě, Hermiono, nebylo tam nic, z čeho by někdo mohl něco vyvodit, že jo, Siriusi?"

"Ne, bylo to napsané výborně," usmál se Sirius, "ale měli bychom sebou hodit, kdyby nás někdo vyrušil - tvoje jizva."

"Co je s -?" začal Ron, ale Hermiona ho přerušila. "To ti řekneme potom. Pokračuj, Siriusi."

"Vím, že to není žádná legrace, když to bolí, ale myslíme si, že není třeba se ničeho obávat. Pobolívala tě přece celý minulý rok, ne?"

"Jo, a Brumbál říkal, že se to stane vždycky, když má Voldemort nějaký silný pocit," řekl Harry a ignoroval, jak sebou Ron s Hermionou trhli. "Možná byl, co já vím, tu noc zrovna naštvanej nebo tak něco."

"Když se teď vrátil, dá se očekávat, že to bude bolet častěji," řekl Sirius.

"Takže myslíš, že s Umbridgovou to nemělo co dělat?" zeptal se Harry.

"Pochybuju," řekl Sirius, "znám ji a jsem si jistý, že není Smrtijedka -"

"Zlá by na to byla dost," řekl temně Harry a Ron s Hermionou zuřivě přikyvovali.

"Ano, ale svět se nedělí na hodné lidi a Smrtijedy," pousmál se křivě Sirius. "Je sice opravdu hnusná - měli byste slyšet, jak o ní mluví Remus."

"Lupin ji zná?" zeptal se Harry rychle, protože si vzpomněl na narážky na křížence, které měla Umbridgová o první hodině.

"Ne," řekl Sirius, "ale před dvěma roky prosadila nějaký zákon proti vlkodlakům a od té doby nemohl sehnat práci."

Harry si vzpomněl, jak unaveně Lupin vypadal a jeho nechuť k Umbridgové se ještě zvýšila.

"Co má proti vlkodlakům?" zeptala se nazlobeně Hermiona.

"Nejspíš se jich bojí," usmál se Sirius nad její horlivostí, "evidentně nemá ráda podobné lidi; posledně vedla kampaň za registraci jezerních lidí. Představ si, plýtvat energií na perzekuci jezerních lidí, když po světě pobíhají takoví mrňaví hajzlíci jako Pišta."

Ron se zasmál, ale Hermiona se urazila.

"Siriusi!" pokárala ho, "upřímně, kdyby ses trochu snažil, jsem si jistá, že bys s Pištou dosáhl nějakého pokroku, Koneckonců, jsi už jediný z rodiny, kdo mu zůstal, a profesor Brumbál říkal, že -"

"Jaké jsou hodiny s Umbridgovou?" přerušil ji Sirius. "Učí vás, jak zabíjet křížence?"

"Ne," řekl Harry a ignoroval Hermionin nakvašený pohled, "vůbec nám nedovolí kouzlit!"

"Jediné co děláme, je čtení z té pitomé knihy," řekl Ron.

"Aha, tak to souhlasí," řekl Sirius, "co víme od Ministerstva, tak Popletal nechce, abyste byli cvičení pro boj."

"Cvičení pro boj!" opakoval Harry nevěřícně. "Co si myslí, že tu děláme - dáváme dohromady armádu čarodějů?"

"Zjevně přesně to si myslí," řekl Sirius, "nebo spíš, to je to, co si myslí, že dělá Brumbál a bojí se toho - že si dělá svou vlastní armádu, se kterou bude schopen převzít Ministerstvo magie."

Chvíli bylo ticho a pak Ron řekl: "To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel, počítaje v to všechny nesmysly, se kterými přišla Luna Lovegoodová."

"Takže se nesmíme učit kouzla, protože Popletal se bojí, že bychom je použili proti Ministerstvu?" zuřila Hermiona.

"Jo," děl Sirius. "Popletal si myslí, že Brumbál se nezastaví před ničím, když chce získat moc. Je pořád paranoidnější. Je jen otázka času, kdy Brumbála na základě nějakého vykonstruovaného obvinění."

To připomnělo Harrymu Percyho dopis.

"Nevíš o tom, že by mělo zítra něco vyjít o Brumbálovi v Denním Věštci? Ronův bratr Percy něco naznačoval -"

"To nevím," řekl Sirius, "celý víken jsem nikoho z Řádu neviděl, všichni mají práci. Jsem tu jen já a Pišta."

Jeho hlas zněl velice hořce.

"Takže nevíš ani nic o Hagridovi?"

"Ah..." řekl Sirius, "už tu měl být, nikdo neví, co se s ním stal." Když spatřil jejich ztuhlé výrazy, rychle dodal: "Ale Brumbál nemá obavy, tak se neznepokojujte - jsem si jist, že Hagrid je v pořádku."

"Ale už měl být zpátky..." kuňkla Hermiona nervózně.

"Byla s ním madam Maxime a od té jsme dostali zprávu, že se rozdělili na zpáteční cestě - ale není důvod obávat se, že by se mu něco stalo nebo - no, že by zkrátka nebyl v pořádku."

Harryho, Rona a Hermionu to moc neuklidnilo a podívali se po sobě.

"Poslyšte, radši se na Hagrida moc neptejte," řekl Sirius rychle, "jen to přitáhne pozornost k tomu, že tu není a to by Brumbál asi nechtěl. Hagrid má tuhý kořínek, dopadne to dobře." A když je ani to nepovzbudilo, dodal: "Kdy máte příští výlet do Prasinek? Přemýšlel jsem, ten výlet na nádraží nám prošel, ne? Takže bych možná -"

"NO!" zarazili ho Harry a Hermiona unisono.

"Siriusi, nečetl jsi Denního Věštce?" zeptala se Hermiona s úzkostí v hlase.

"Aha, tohle," ušklíbl se Sirius, "každou chvíli přijdou s tím, že vědí, kde jsem, ve skutečnosti nemají potuchy -"

"To ano, ale domníváme se, že tentokrát by mohli," řekl Harry, "Malfoy mi ve vlaku řekl něco, z čeho by se dalo vyvodit, že věděl, že jsi to ty a jeho otec byl na nástupišti - Siriusi, Lucius Malfoy - nechoď sem, za žádných okolností. Jestli tě Malfoy pozná -"

"Dobře, dobře, je mi to jasné," bránil se Sirius a vypadal velmi zklamaně, "to byl jen nápad, myslel jsem, že by se ti líbilo, kdybychom mohli být chvilku pohromadě."

"Líbilo, ale jen nechci, aby tě šoupli zpátky do Azkabanu!" řekl Harry.

Nastala chvíle ticha, během které Sirius pozoroval Harryho zapadlýma očima a mračil se.

"Nejsi tak podobný svému otci, jak jsem si myslel," řekl nakonec chladně, "Jamesovi by ta legrace za to riziko stála."

"Poslyš -"

"No, už bych měl pomalu jít, slyším na schodech Pištu," řekl Sirius, ale Harrymu bylo jasné, že lže. "Napíšu ti, kdy zase se budu moci ukázat, ano? Jestli ten risk přežiješ?"

Ozvalo se tiché lup a na místě, kde byla Siriusova hlava, zase jen praskaly plameny.

star_killer@centrum.cz