Harrymu se tak ulevilo, že ho brala vážně, že okamžitě vyskočil z postele, oblékl si župan a nasadil si brýle.

“Weasley, měl byste jít s námi”, řekla profesorka McGonagallová.

Chrlič ožil a uskočil stranou; stěna za ním se rozestoupila a odhalila točité kamenné schodiště stoupající nepřetržitě vhůru. Vystoupili na schody; stěna za nimi se s bouchnutím zavřela a všichni tři se teď pohybovali ve spirále nahoru, až uviděli lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem v podobě okřídleného lva.

I když už bylo po půlnoci, zevnitř z pracovny bylo slyšet brebentění. Znělo to, jakoby Brumbál právě bavil alespoň tucet lidí.

Místnost byla zešeřelá; ty podivné stříbrné nástroje, které obvykle bzučely a vycházely z nich obláčky kouře, teď stály na stolcích klidně a tiše; bývalí ředitelé a ředitelky podřimovali ve svých rámech. Za dveřmi seděl na svém bidýlku nádherný rudozlatý pták a podřimoval s hlavou pod křídlem.

Brumbál seděl na židli s vysokým opěradlem za svým stolem; teď se naklonil dopředu, do světla svíčky, ozařující papíry před ním. Měl na sobě nádherně vyšívaný nachově-zlatý plášť a pod ním sněhově bílou noční košili, ale vypadal úplně vzhůru a jeho pronikavé modré oči se teď upřeně dívali na profesorku McGonagallovou.

“Profesore Brumbále, Potter měl….no, noční můru,”řekla profesorka. “Říká, že…”

“Nebyla to noční můra,” odvětil Harry rychle.

Profesorka se lehce zamračila a podívala se na Harryho.

“Dobře, dobře, Pottere, tak to tedy řekněte panu řediteli.”

“Jak si to viděl?” zeptal se Brumbál tiše, pořád se na Harryho nedíval.

“Já…já nevím” odpověděl, skoro vztekle – co na tom záleželo? “Uvnitř mojí hlavy, předpokládám…”

“Špatně si mě pochopil” řekl Brumbál tím klidným tónem. “Chci říct – ehm – kde jsi byl, když si viděl ten útok? Stál si vedle oběti? Nebo možná někde jinde a díval ses na to odněkud seshora?”

To byla tak zvědavá otázka, že Harry zůstal na Brumbála zírat; jakoby Brumbál věděl…

Chvíli vůbec nikdo nepromluvil, a potom se Brumbál, dívající se teď na stále bledého Rona, zeptal novým, ostřejším hlasem “Je Artur vážně zraněn?”

“Ano” řekl Harry důrazně – proč byli všichni tak pomalí a nic nedělali, nechápali snad, jak moc člověk krvácí, když ho probodnou takhle dlouhé zuby? A proč mu Brumbál nemohl prokázat tu laskavost a podívat se na něj?

Ale Brumbál se postavil, tak rychle, až Harry vyskočil, a obrátil se na jeden z portrétů, visících skoro u stropu. “Everarde?” zavolal ostře. “A ty také, Dilys!”

Sinalý kouzelník s krátkou černou ofinkou a postarší čarodějka s dlouhými stříbrnými kadeřemi na obraze hned vedle, kteří vypadali že jsou zabráni do nejhlubšího spánku, okamžitě otevřeli oči.

Kouzelník kývnul hlavou, čarodějka odpověděla “Samozřejmě.”

“Ten muž má rudé vlasy a brýle,” řekl Brumbál. “Everarde, musíš spustit poplach, musí ho najít ti správní lidé…”

“Ale pan Weasley může být kdekoliv!” odvětil Harry.

“Prosím posaďte se, všichni tři,”řekl Brumbál, jakoby Harry vůbec nepromluvil. “Everard a Dilys se vrátí až za pár minut. Profesorko McGonagallová, kdybyste mohla pořídit křesla navíc.”

“Budeme potřebovat,” řekl mu Brumbál potichu “varování.”

Brumbál teď došel k jednomu křehkému stříbrnému přístroji, o jehož funkci neměl Harry nikdy ani ponětí, donesl ho ke svému stolu, sednul si znovu naproti nim a jemně na přístroj poklepal svou hůlkou.

“Samozřejmě, samozřejmě,” mumlal si Brumbál pro sebe, pozorujíc proud kouře. Stále nejevil sebemenší známky překvapení. “Ale rozdělen v esenci?”

Harrymu tahle otázka nedávala žádný smysl. Ale had se rozdělil na dva, a oba se otáčeli a vlnili ve vzduchu. Brumbál, s pohledem plným děsivého uspokojení, znovu na přístroj poklepal svou hůlkou; cinkání zpomalilo a nakonec ustalo; hadi zeslábli, proměnili se v beztvarou mlhu a zmizeli.

“Co pro mě máš?” zeptal se Brumbál.

“Dobře,” řekl Brumbál, zatímco se Ron otřásl. “Řekl bych, že Dilys ho uvidí přijíždět…”

“Děkuji vám,” řekl Brumbál a podíval se na profesorku McGonagallovou.

“Minervo, potřebuji abyste šla vzbudit ostatní Weasleyovic děti.

“Samozřejmě.”

“A Brumbále – co Molly?” zeptala se profesorka McGonagallová, stojích u dveří.

“To bude práce pro Fawkese, až dokončí hlídku,” odpověděl Brumbál. “Ale Molly to už nejspíš bude vědět…ty její úžasné hodiny…”

Brumbál přešel k dalšímu portrétu; tentokrát to byl moudře vypadající kouzelník se zašpičatělým plnovousem, oblečený ve zmijozelských barvách, zelené a stříbrné, který podle všeho spal tak hluboce, že rozhodně nemohl slyšet Brumbálův hlas, když se ho pokoušel probudit.

Lidé v obrazech okolo místnosti už se nenamáhali předstírat spánek; přeskakovali do těch obrazů, ze kterých bylo lépe vidět co se děje; a když onen moudře vypadající kouzelník nadále simuloval, že spí, někteří z nich začali také volat jeho jméno.

Kouzelník už nemohl déle předstírat, že spí; teatrálně sebou škubnul a otevřel doširoka oči.

“Někdo mě volal?”

“Potřebuji, abys znovu navštívil svůj druhý obraz, Phineasi,” řekl Brumbál. “Mám další vzkaz.”

“Navštívit můj druhý obraz?” zeptal se kouzelník vysokým hlasem (jeho oči putovali po místnosti a zastavili se u Harryho). “Ne, Brumbále, jsem dnes v noci příliš unaven.”

Něco v jeho hlase bylo Harrymu povědomé, kde ho jenom slyšel? Ale než se nad tím vůbec stačil zamyslet, ostatní obrazy propukly v bouři protestů.

“Taková nekázeň!” burácel obtloustlý kouzelník s červeným nosem a máchal pěstičkami. “Zanedbávání povinnosti!”

“Jsme čestně zavázáni poskytnout služby současnému řediteli Bradavic!” vřískal chabě vypadající kouzelník, kterého Harry poznal; Brumbálův předchůdce, Armando Dippet. “Hanba na tebe, Phineasi!”

“Mám ho přesvědčit, Brumbále?” volala bystře vyhlížející čarodějka, zvedajíc neobvykle tlustou hůlku, která vypadala skoro jako březový prut.

“Oh, dobře, dobře,” řekl Phineas, pozorujíc hůlku s menšími obavami. “Jenom jsem myslel, že už asi zničil můj portrét, koneckonců zbavil se už skoro celé rodiny…”

“Artur Weasley zraněn, žena, děti a Harry Potter zůstanou v jeho domě,” opakoval Phineas znuděným hlasem. “Ano, ano…dobře…”

Naklonil se k okraji rámu a zmizel přesně ve chvíli, kdy se dveře pracovny znovu otevřely. Fred, George a Ginny byli doprovázeni profesorkou McGonagallovou; všichni tři, dosud v pyžamech, vypadali zmateně a šokovaně.

“Harry, co se děje?” zeptala se Ginny vyděšeně. “Paní profesorka říká, že si viděl, jak byl tatínek zraněn…”

“Jak se tam dostaneme?” zeptal se Fred, který vypadal otřeseně. “Letaxem?”

“Ne,” odpověděl Brumbál, “letaxem to teď není bezpečné, síť je sledována. Vezmete si Přenášedlo,” a ukázal na starou konvici, která stála klidně na jeho stole. “Musíme ale počkat, až se vrátí Phineas Nigellus, chci si být jist, že vás tam můžu poslat…”

Uprostřed místnosti se najednou zablýsklo, na chvilku se objevil plamen, ze kterého vypadlo jedno zlaté pírko a pomalu se snášelo k zemi.

“Fawkesovo varování,” řekl Brumbál a zachytil pírko než dopadlo na zem. “Profesorka Umbridgová už ví, že nejste v postelích…Minervo, zbavte se jí…řekněte jí cokoliv…”

Profesorka McGonagallová byla v mžiku pryč.

“Říká, že mu bude potěšením,” řekl znuděný hlas za Brumbálem; kouzelník jménem Phineas se vrátil do svého rámu, před zmijozelskou vlajku. “Můj pra-pra vnuk měl vždy podivný vkus pokud jde o hosty.”

“Tak pojďte sem,” obrátil se Brumbál na Harryho a Weasleyovi, “a rychle, než se k nám přidá někdo další.”

“Už jste Přenášedlem cestovali, že?” zeptal se Brumbál a všichni kývli; natahovali ruce aby se mohli dotknout zčernalé konvice. “Dobře, takže na tři…raz…dva…”

Stalo se to ve zlomku vteřiny: v tom kratičkém okamžiku, než Brumbál řekl “tři” se na něj Harry podíval – stáli velice blízko u sebe – a Brumbálův jasný modrý pohled se z Přenášedla obrátil na Harryho.

Jeho jizva se z ničeho nic rozpálila do běla, skoro jakoby se otevřela stará rána – rostl v něm nezvaný, nechtěný, ale děsivě silný pocit nenávisti, a v tu chvíli nechtěl nic jiného než zaútočit – kousat – zaklesnout svoje zuby do muže, který stál před ním…

Harry cítil silné trhnutí za pupíkem, zem zmizela z dohledu, ruku měl přilepenou ke konvici; narážel do ostatních, zatímco se řítili vpřed v reji barev a náporu větru, konvice je táhla za sebou…až najednou přistál na zemi, tak tvrdě, že se mu podlomila kolena, konvice s řinčením spadla vedle něj a velmi blízko prohlásil jakýsi hlas:

“Ven!” zařval druhý hlas.

Harry se vyškrábal na nohy a rozhlédl se; přistáli ve ztemnělé kuchyni v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí. Jediné dva zdroje světla byl oheň v krbu a svíčka osvětlující zbytky večeře pro jednu osobu. Pišta se plížil z kuchyně do haly a zlomyslně se po nich ohlížel, zatímco si povytahoval svou bederní roušku. Sirius spěchal k nim a úzkostně je pozoroval. Byl neoholený, na sobě oblečení na den a byl cítit tak trochu jako Mundungus.

“Co se děje?” ptal se zatímco pomáhal Ginny vstát. “Phineas Nigellus říkal, že Artur byl vážně zraněn…”

“Zeptej se Harryho,” odpověděl mu Fred.

Dvojčata spolu s Ginny se na něj dívala. Pištovy kroky se zastavily někde v půlce schodů.

“Bylo to…” začal Harry; tohle bylo ještě horší než vyprávět to McGonagallové a Brumbálovi. “Měl jsem – něco jako – vizi…”

“Je tu mamka?” zeptal se Fred a otočil se na Siriuse.

“Asi ještě ani neví co se stalo. Nejdůležitější bylo dostat vás sem, než mohla zasáhnout Umbridgová. Myslím, že Brumbál bude Molly co nevidět informovat.”

“Musíme se dostat ke svatému Mungovi,” řekla Ginny naléhavě. Podívala se na své bratry; všichni byli samozřejmě ještě v pyžamech. “Siriusi, můžeš nám půjčit pláště nebo něco?”

“Vydržte, nemůžete jenom tak vystartovat ke svatému Mungovi!”

“Samozřejmě že můžeme, když budeme chtít!” vykřikl Fred, na tváři zatvrzelý výraz. “Je to náš táta!”

“A jak vysvětlíte, že jste věděli, že Artur byl zraněn, ještě předtím, než to nemocnice vůbec sdělila jeho ženě?”

“Co na tom záleží?” odpověděl George rozčíleně.

“No na tom teda rozhodně záleží, protože nechceme poutat pozornost k faktu, že Harry má vize o tom, co se děje stovky mil daleko!” řekl Sirius vztekle. “Máte vůbec ponětí, jak by s takovou informací naložilo ministerstvo?”

Ginny řekla “no, mohl nám to přece říct někdo jiný…mohli jsme to slyšet od někoho jiného, ne od Harryho…”

“Jako od koho?” odvětil Sirius netrpělivě. “Podívejte, váš táta byl zraněn když plnil svojí povinnost vůči Řádu, a všechno je to už dost podezřelé i bez toho, aby jeho děti věděli, že byl zraněn, pár vteřin po tom co se to stalo. Mohli byste zničit to, o co se Řád…”

“Je to náš táta, kdo umírá!” přidal se George.

“Váš táta věděl do čeho se pouští a rozhodně by vám nepoděkoval, že jste zničili o co se Řád snažil!” křičel Sirius, stejně vztekle jako oni. “Tak to prostě je – proto taky nejste v Řádu – vy totiž nechápete – že jsou věci pro které stojí za to zemřít!”

“To se ti snadno říká, když dřepíš tady!” křičel Fred. “Nepřipadá mi že TY riskuješ krk!”

Ta troška barvy, která ještě zůstávala na Siriusově tváři, se teď vypařila. Chvíli to vypadalo skoro jakoby chtěl Freda uhodit, ale když promluvil, jeho hlas byl klidný a rozhodný.

“Vím, že je to těžké, ale musíme se teď všichni chovat, jakoby jsme ještě nic nevěděli. Musíme zůstat pohromadě, alespoň do doby, než nám vaše matka dá nějakou zprávu, dobře?”

Zvedl hůlku a ze spíže k nim přiletělo půl tuctu lahví, sjeli po stole, mezi zbytky Siriusova jídla a zastavili se před nimi. Všichni se napili, a za chvíli byly jedinými zvuky v kuchyni praskání ohně v krbu a bouchání lahví o stůl.

“Fawkes!” vykřikl Sirius a chňapl po pergamenu. “Tohle není Brumbálovo písmo, musí to být vzkaz od vaší matky…tady…”

“Ještě naživu,” řekl pomalu. “Ale to zní jako kdyby…”

Fred začal podřimovat, hlavu nakloněnou k rameni. Ginny byla ve svém křesle stočená jako kočka, ale oči měla otevřené; Harry viděl jak se v nich odráží plameny z krbu. Ron seděl s hlavou v dlaních a bylo nemožné poznat jestli spí nebo je vzhůru. Harry a Sirius po sobě neustále pokukovali, nezvaní hosté pozorující to rodinné neštěstí…a čekali…a čekali…

Fred se sesunul zpátky do křesla, s hlavou v dlaních. George a Ginny vstali, rozběhli se k matce a objali jí. Ron se roztřeseně zasmál a hodil do sebe zbytek svého ležáku.

“Snídaně!” zavolal Sirius vesele a vyskočil ze židle. “Kde je ten mizernej skřet…Pišto! PIŠTO!

“Oh, to je jedno,”mumlal Sirius a počítal lidi před sebou. “Takže potřebujeme snídani pro…počkat…sedm lidí…vejce a slanina, a čaj, taky nějaké topinky…”

Harry mu spěchal pomoct; nechtěl rušit Weasleyovi v jejich štěstí a děsil se okamžiku, kdy po něm paní Weasleyová bude chtít, aby jí převyprávěl svojí vizi. Sotva ale stačil vyndat z kredence pár talířů, paní Weasleyová mu je vytrhla z ruky a objala ho.

Harry tu její vděčnost skoro nemohl snést, ale naštěstí ho brzy pustila a obrátila se na Siriuse, aby mu poděkovala, že se v noci staral o její děti. Sirius řekl, že je rád že mohl pomoct a doufá, že tu všichni zůstanou dokud Artura nepropustí z nemocnice.

“Oh Siriusi, jsem ti tak vděčná…v nemocnici mi řekli, že si ho tam nějakou dobu nechají a bylo by skvělé být tak blízko…takže tu asi zůstaneme přes Vánoce.”

“Čím víc nás bude, tím budou veselejší!” řekl Sirius s takovou upřímností, že se na něj paní Weasleyová usmála, oblékla si zástěru a začala pomáhat se snídaní.

“Siriusi,” zamumlal Harry; už to nemohl vydržet ani chvilku. “Mohl bys na slovíčko? Ehm…hned?”

Když přestal, aby se nadechl, Sirius se zeptal “Řekl si o tom Brumbálovi?”

“Ano,” odpověděl Harry netrpělivě. “Ale neřekl mi co to znamená. Vlastně mi teď už neříká vůbec nic.”

“Jsem si jistý, že by ti to vysvětlil, pokud by šlo o něco, kvůli čemu by sis měl dělat starosti,” řekl Sirius pevně.

Mohl teď vidět jen kousek Siriusovy tváře; zbytek byl schovaný ve tmě.

“Nejspíš to byl jenom následek té vize,” řekl Sirius. “Pořád si myslel na ten sen nebo co to bylo a –

“Potřebuješ se prospat,” řekl Sirius. “Běž si dát snídani, potom jdi do postele a po obědě se můžeš jít s ostatními podívat na Artura. Jsi v šoku, Harry; dáváš si vinu za něco, co jsi jenom viděl, a je štěstí že si to viděl, protože jinak mohl Artur zemřít. Přestaň si s tím dělat starosti.”

Poplácal Harryho po rameni, vyšel ze spíže a nechal ho tam stát ve tmě.

Tonksovou velice zajímala Harryho vize, což vůbec nebylo téma, které by chtěl probírat.

“Nemáte náhodou v rodině nějakou jasnovideckou krev, že ne?” vyptávala se zvědavě, zatímco se namačkaní na sebe kodrcali metrem do středu města.

“Ne,” odpověděl Harry; myslel přitom na profesorku Trelawneyovou a cítil se uraženě.

“Ne,” řekla Tonksová, “ne, myslím, že to co děláš není přímo předpovídání, že ne? Chci říct, nevidíš budoucnost, ale přítomnost…je to divné, že? Ale každopádně užitečné…”

“Tak jsme tu,” řekl Moody o chvilku později.

Dorazili k velkému, zastarale vyhlížejícímu obchodnímu domu; byl postavený s červených cihel a jmenoval se Purge a Dowse, s. r. o. Celé to místo vypadalo uboze; ve výlohách stálo pár figurín s parukami nakřivo a s oblečením aspoň deset let starým. Velké nápisy na zaprášených dveřích hlásily “Zavřeno kvůli obnově”. Harry slyšel jednu ženu, ověšenou plastikovými vánočními taškami, jak říká své přítelkyni “Tady je vždycky zavřeno…”

“Fajn,” řekla Tonksová a pokynula jim k jedné z výloh, ve které nebylo nic kromě obzvlášť ošklivé figuríny, jejíž falešné řasy jí visely u oka a na sobě měla něco jako zelené nylonové dětské šatičky. “Jste připraveni?”

Fred, George a Ron vešli dovnitř hned po ní. Harry se letmo rozhlédl po lidech na ulici; nikdo z nich si nevšímal ošklivých výloh Purge a Dowse s.r.o.; a nikdo z nich si očividně nevšiml, že šest osob se právě rozplynulo ve vzduchu přímo před nimi.

“Tak pojď,” zabručel Moody a znovu Harryho popostrčil; společně prošli něčím, co připomínalo vrstvu studené vody; na druhé straně bylo sucho a teplo.

Kouzelníci a čarodějky v citrónově zelených hábitech procházeli mezi řadami, pokládali pacientům otázky a dělali si poznámky do stejných záznamníků, jaký měla Umbridgová. Harry si všimnul, že na prsou mají vyšitý znak – kost zkříženou s hůlkou.

“Doktoři?” zeptal se Ron polekaně. “Myslíš jako ti mudlovští cvoci co řežou do lidí? Kdepak, tohle jsou Léčitelé.

Dilys je pozorovala, velice důkladně, skoro jakoby je počítala; když Harry zachytil její pohled, lehce na něj mrkla a zmizela ze svého rámu.

Mezitím, na začátku fronty, předváděl mladý kouzelník jakýsi podivný taneček, vyrážel skřeky bolesti a zároveň se snažil čarodějce za přepážkou vysvětlit, co ho trápí.

“Brání vám snad ty boty ve čtení?” zeptala se ho čarodějka popuzeně a ukázala na velký nápis nalevo od jejího stolu. “Musíte do čtvrtého patra, Škody způsobené kouzly, což je taky napsáno na průvodci. Další!”

Když kouzelník vyskákal a vykulhal z řady, Weasleyovi popošli o pár kroků a Harry si tak mohl přečíst, co se psalo na průvodci:

NEHODY………………………………………………………..……….Přízemí

ZRANĚNÍ ZPŮSOBENÁ ZVÍŘATY………………………….………..První patro

OTRAVY Z LEKTVARŮ A BYLIN…………………………….………Třetí patro

ŠKODY ZPŮSOBENÉ KOUZLY…………………………………….….Čtvrté patro

KAVÁRNA PRO NÁVŠTĚVNÍKY / NEMOCNIČNÍ PRODEJNA…….Páté patro

POKUD SI NEJSTE JISTI KAM JÍT, NEMŮŽETE NORMÁLNĚ MLUVIT, NEBO JSTE ZAPOMĚLI PROČ JSTE TADY, VÍTACÍ ČARODĚJKA VÁM RÁDA POMŮŽE.

Utahaný kouzelník držel pevně za kotník svou malou dcerku, která poletovala kolem jeho hlavy a plácala obrovskými opeřenými křídli, vyrůstajícími jí přímo ze zad.

“Čtvrté patro,” řekla znuděným hlasem čarodějka, aniž by se na cokoliv zeptala, a muž zmizel za dvojitými dveřmi vedle přepážky, svírajíc svou dceru jako nějaký podivně tvarovaný balón. “Další!”

Paní Weasleyová došla k přepážce.

“Dobrý den,” řekla. “Můj manžel, Artur Weasley, měl být dnes ráno přestěhován do jiného pokoje, mohla byste nám říct –

“Artur Weasley?” opakovala čarodějka a jela přitom prstem po dlouhém seznamu ležícím před ní. “Ano, první patro, druhé dveře napravo, oddělení Dai Llewelynové.”

“Díky,” řekla paní Weasleyová. “Tak pojďte, bando.”

“Počkáme venku, Molly,” řekla Tonksová. “Artur tam nebude chtít moc lidí najednou, nejdřív by tam měla jít rodina.”

Pošuk zabručel, jakože návrh schvaluje a opřel se o zeď; jeho kouzelné oko se otáčelo všemi směry. Harry taky poodstoupil, ale paní Weasleyová ho popadla a strčila do dveří. “Nebuď hloupý, Harry, Artur ti chce poděkovat.”

Vevnitř byli jen tři pacienti; panu Weasleyovi patřila postel na druhém konci místnosti, přímo pod malinkým oknem. Harryho potěšilo a uklidnilo, když viděl, že sedí podepřený několika polštáři a čte Denního věštce; jak k němu přicházeli, vzhlédl a rozzářil se.

“Jak se cítíš, Arture,” zeptala se ho paní Weasleyová a ohnula se k němu, aby ho políbila na tvář, v obličeji ustaraný výraz, “pořád ještě nevypadáš moc dobře.”

“Je mi skvěle,” odpověděl pan Weasley čile a natahoval zdravou ruku, aby mohl obejmout Ginny, “jenom kdyby mi sundali ty obvazy, mohl bych jít domů.”

“Vlkodlak?” šeptala paní Weasleyová vystrašeně, “a je to bezpečné, že leží tady? Neměl by být v soukromém pokoji?”

“Do úplňku zbývají dva týdny,” připomněl jí pan Weasley tiše. “Mluvili s ním dneska ráno, ti Léčitelé, snažili se ho přesvědčit, že bude schopný vést téměř normální život. Řekl jsem mu – samozřejmě jsem nezmínil žádná jména – ale řekl jsem mu, že znám jednoho vlkodlaka osobně, že je vážně milý a lehce svojí situaci zvládá.”

“Co ti na to řekl?” zeptal se George.

“Že mě taky kousne, jestli nezavřu zobák,” řekl pan Weasley smutně. “A ta žena támhle,” ukázal na jedinou další obsazenou postel, hned vedle dveří, “nechce říct Léčitelům, co jí pokousalo, takže si všichni myslíme, že to bylo něco, co chovala ilegálně. Ať už to bylo cokoliv, ukouslo jí to pořádný kus masa na noze; pěkně to smrdí, když jí sundávají obvazy.”

“Takže, řekneš nám co se stalo, tati?” zeptal se Fred a šoupal svoje křeslo blíž k posteli.

“Ale to už víte, ne?” odpověděl pan Weasley a usmál se přitom na Harryho. “Je to jednoduché – měl jsem za sebou dlouhý den, usnul jsem, připlazil se ke mně had a pokousal mě.”

- dostal – ehm – mě,” dodal rychle, i když Harry si byl jistý, že tohle původně říct nechtěl.

“A kde si byl, když se to stalo?” zeptal se George.

“Prý si plnil povinnost” přerušil ho Fred tichým hlasem, “tak co si teda dělal?”

“No, neptej se mě jak, ale zbavil se všech obvinění,” řekl pan Weasley, “Předpokládám, že v tom bylo nějaké to zlato…”

“Hlídal si to, že jo?” ptal se potichu George, “tu zbraň? Tu věc, po které jde Ty – víš – kdo?”

“No každopádně,” řekl pan Weasley zvýšeným hlasem, “tentokrát Williho přistihli jak prodává mudlům kousající kliky, a myslím, že se z toho jen tak nevykroutí, protože podle tohohle článku dva mudlové přišli o prsty a teď jsou ve svatém Mungovi kvůli dorůstání kostí a změně paměti. Pomyslete na to, mudlové ve svatém Mungovi! Zajímalo by mě, v jakém jsou pokoji…”

A dychtivě se rozhlédl jakoby čekal, že uvidí ukazatel.

“Neříkal si, že Ty – víš – kdo má hada, Harry?” zeptal se Fred a díval se na otce, jestli bude reagovat. “Velkého? Viděl si ho tu noc, kdy se vrátil, ne?”

“To stačí,” řekla paní Weasleyová nevrle. “Pošuk a Tonksová čekají venku, Arture, chtějí tě vidět. A vy můžete počkat venku,” řekla svým dětem a Harrymu. “Rozloučíte se potom. Tak běžte.”

Vyhrnuli se zpátky do chodbičky. Pošuk a Tonksová vešli dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Fred povytáhl obočí.

“Fajn,” řekl chladně a prohrabával svoje kapsy, “buďte takoví, nic nám neříkejte.”

“Čteš mi myšlenky,” zakřenil se Fred, “tak se koukneme, jestli ve svatém Mungovi dávají na dveře Neochvějnost, co říkáte?”

“Dělej Harry, vezmi si ho. Zachránil si tátovi život. Jestli má někdo právo ho odposlouchávat, tak jsi to ty.

Harry se zakřenil, vzal konec provázku a strčil si ho do ucha stejně jako dvojčata.

Provázky se začaly kroutit jako nějaké vychrtlé žížaly a proplížily se pode dveřmi. Nejdřív Harry vůbec nic neslyšel, ale potom nadskočil, když zaslechl Tonksovou šeptat tak jasně, jakoby stála vedle něho.

“Myslím, že ho poslal aby to tam obhlídnul,” bručel Moody, “protože zatím moc štěstí neměl, ne? Ne, myslím, že se snažil blíž zjistit proti čemu vlastně stojí a kdyby tam Artur nebyl, získal by nanejvýš o něco víc času porozhlédnout se tam. Takže Potter tvrdí, že viděl jak se to stalo?”

“Ano,” řekla paní Weasleyová; její hlas zněl znepokojeně. “Vypadá to, že Brumbál skoro očekával, že Harry něco takového uvidí.”

“No,” řekl Moody, “na tom Potterovic klukovi je něco zvláštního, to všichni víme.”

“Brumbál vypadal, že si o Harryho dělá starosti, když jsem s ním dneska ráno mluvila,” šeptala paní Weasleyová.

“Samozřejmě že si dělá starosti,” bručel Moody. “Ten kluk vidí věci očima hada Vy – víte – koho. Potter očividně nechápe co to znamená, ale jestli ho Vy – víte – kdo posedl…”

Harry vytáhl Prodloužitelné ucho ze svého vlastního; srdce mu divoce bušilo a tváře mu hořely. Rozhlédl se po ostatních. Všichni na něj zírali, provázky stále v uších, a najednou vypadali hrozně vyděšeně.