• KAPITOLA DVACÁTÁTŘETÍ –

Cítil se špinavý, nakažený, skoro jakoby v sobě měl nějakou vražednou bakterii a nebyl hoden sedět tu v metru na cestě z nemocnice vedle nevinných, čistých lidí, jejichž těla a mysli nebyli zamořené Voldemortem…nebylo to tak, že toho hada jenom viděl, on byl ten had, teď už si tím byl jistý…

Věc, kterou může získat jedině tajně…jako zbraň. Něco co předtím neměl.

Já jsem ta zbraň, pomyslel si, a najednou se cítil tak hrozně, jakoby mu v žilách koloval jed; a zatímco se pohupoval s vagónem projíždějícím temným tunelem, zaplavil ho ledový pot. To mě se snaží využít, proto mě hlídají kamkoliv se hnu, ne aby mě ochránili, ale aby ochránili ostatní, jenže to nefunguje, nemůžou mě pořád hlídat i v Bradavicích…to já jsem minulou noc napadl pana Weasleyho, byl jsem to já. Voldemort mě přinutil to udělat a právě teď by mohl být uvnitř mé hlavy a poslouchat moje myšlenky –

“Harry, miláčku, určitě je ti dobře?” ptala se ho paní Weasleyová když procházeli okolo neudržovaného trávníku na Grimmauldově náměstí. “Když ty vždycky vypadáš tak bledě…určitě ses ráno vyspal? Půjdeš teď přímo do své ložnice a pár hodin se prospíš, než bude večeře, dobře?”

Jak se dokázal proměnit v hada? Možná byl zvěromág…ne, nemohl být, to by věděl…zřejmě Voldemort byl zvěromág…ano, říkal si Harry, to by sedělo, to on se proměňuje v hada, samozřejmě…a když mě posedne, tak se proměníme oba…to ale pořád nevysvětluje, jak jsem se dostal do Londýna a zpátky do postele během nějakých pěti minut…ale jestliže je Voldemort nejmocnější čaroděj všech dob, snad kromě Brumbála, tak pro něj zřejmě není sebemenší problém takhle přepravovat lidi.

A pak, s hrozným bodnutím paniky, si uvědomil ale tohle je šílené – jestli mě Voldemort posedl, bez problémů mu teď umožňuji pohled do ústředí Řádu Fénixe! Zjistí kdo je v Řádu a kde je Sirius…a navíc jsem slyšel spoustu věcí, které jsem slyšet neměl, všechno to co mi řekl Sirius tu první noc tady…

Zbývala mu jen jediná možnost; musí odsud okamžitě pryč. Stráví Vánoce v Bradavicích, daleko od ostatních, takže budou v bezpečí alespoň během svátků…Ale ne, to taky nepůjde, v Bradavicích byla ještě spousta lidí, které mohl zranit nebo zmrzačit…co kdyby to příště byl Seamus, Dean nebo Neville? Zastavil se a zůstal zírat na Phineasův prázdný rám. Cítil, jako by mu do žaludku spadl náklad olova; neměl na výběr: musel se vrátit do Zobí ulice a nadobro se tak odříznout od všech kouzelníků.

Jestli to musel udělat, pak nemělo smysl s tím otálet. Ze všech sil se snažil nemyslet na to, jak se budou tvářit Dursleyovi, až ho uvidí přede dveřmi o půl roku dřív než ho čekali; došel ke svému kufru, zabouchl ho a zamknul, pak se automaticky začal shánět po Hedvice, než si uvědomil, že byla pořád ještě v Bradavicích – ale aspoň bude mít o jedno zavazadlo míň – popadl kufr a táhl ho ke dveřím, když najednou uslyšel falešný hlas.

“Utíkáme, co?”

“Není to můj krk, co zachraňuju,” odpověděl mu Harry stroze a snažil se dostat kufr přes hrubý, moly prožraný kus koberce přímo u dveří.

“Ach tak,” řekl Phineas a stále si hladil svůj plnovous, “tohle tedy není zbabělý útěk – ale šlechetnost.”

Harry ho ignoroval. Už měl ruku na klice, když Phineas Nigellus líně prohlásil “Mám pro tebe vzkaz od Albuse Brumbála.”

“Jaký?”

“Právě jsem ti ho předal, hňupe,” řekl Phineas jemně, “Brumbál ti vzkazuje ´Zůstaň kde jsi´”

“Už nic,” odpověděl Phineas Nigellus a povytáhl své úzké černé obočí, skoro jako by shledával tu otázku příliš drzou.

“Takže to je všechno, jo?” zeptal se nahlas, “´Zůstaň kde jsi´? Nic jiného mi nedokázali říct ani po tom, co na mě zaútočili ti dementoři! Zůstaň sedět a počkej až to dospělí vyřeší, Harry! Nebudeme se obtěžovat ti cokoliv říkat, protože tvůj malý mozeček by to nepobral!”

“Víš,” řekl Phineas ještě hlasitěji než Harry, “přesně kvůli tomuhle jsem nenáviděl být učitelem. Mladí lidé jsou tak nechutným způsobem přesvědčení, že mají absolutně ve všem pravdu. Nedošlo ti, ty ubohý nafoukaný hejsku, že ředitel Bradavic může mít zatraceně dobrý důvod proč ti nesděluje každičký detail svého plánu? Nevšimnul sis ještě – zatímco si měl spoustu práce s tím svým špatně se mnou zacházejí – že poslouchání Brumbálových příkazů ti ještě nikdy neublížilo? Ne. Ne, stejně jako všichni mladí jsi si jistý, že jenom ty cítíš a myslíš, že jenom ty poznáš nebezpečí, že jenom ty jsi dostatečně chytrý na to, abys mohl poznat, co Temný Pán plánuje…”

Prošel postranním rámem a zmizel.

Prázdné plátno zůstalo tiché. Harry, zuřící vzteky, dotáhl svůj kufr zpátky k nohám postele, svalil se obličejem dolů na moly prožranou pokrývku, tělo těžké a rozbolavělé.

Cítil se jakoby měl za sebou míle a míle dlouhou cestu…připadalo mu skoro nemožné, že před méně než čtyřiadvaceti hodinami stál pod jmelím a Cho Changová se k němu přibližovala…byl tak unavený…děsil se usnout…ale nevěděl jak dlouho ještě vydrží vzhůru…Brumbál řekl aby tu zůstal…to musí znamenat, že může usnout…ale bál se toho…co když se to zase stane?

Padal mezi stíny…

Nechce se mnou být sám, pomyslel si Harry, ne po tom, co slyšel říkat Moodyho.

Ten pocit, že je nečistý, se zesiloval. Napůl si přál, aby Brumbála neposlechl…jestli měl teď jeho život na Grimmauldově náměstí vypadat takhle, možná by mu bylo lépe v Zobí ulici.

\

Všichni ostatní strávili následující ráno vánoční výzdobou domu. Harry si nepamatoval, že by měl Sirius někdy lepší náladu; dokonce zpíval koledy, očividně šťastný, že bude mít o Vánocích společnost. Harry slyšel jeho hlas skrz podlahu ve studené kreslící místnosti kde seděl, pozoroval stále bělejší oblohu a cítil hořké uspokojení z toho, že dával ostatním možnost o něm mluvit, jak bylo jejich povinností. Když okolo oběda slyšel paní Weasleyovou jak ho volá, ukryl se ještě lépe a ignoroval jí.

“Co ty tady děláš?” zeptal se jí, otvírajíc dveře, zatímco Klofan hrabal ve slámou vystlané podlaze a hledal kousky krys, které mu předtím vypadly. “Myslel jsem, že si jela lyžovat se svými rodiči.”

“No, abych byla upřímná, lyžování není tak úplně můj šálek čaje,” řekla Hermiona. “Takže jsem na Vánoce přijela sem.” Ve vlasech měla sníh a tváře měla růžové od mrazu. “Ale neříkej to Ronovi, tvrdila jsem mu, že lyžování je vážně skvělé, protože se strašně smál. Mamka s tátou jsou trochu zklamaní, ale řekla jsem jim, že všichni kteří berou zkoušky vážně zůstávají v Bradavicích a učí se. Naši to chápou, chtějí abych uspěla. Ale teď,” řekla rychle, “pojď do své ložnice, Ronova maminka tam rozdělala oheň a poslala sendviče.”

“Přijela jsem Záchranným autobusem,” řekla Hermiona dřív než Harry stihl promluvit a svlékala si bundu. “Brumbál mi řekl co se stalo hned dneska ráno, ale musela jsem počkat až oficiálně skončí pololetí, než jsem odjela. Umbridgová pěkně zuří, že jste jí zmizeli přímo před nosem, i když jí Brumbál řekl, že pan Weasley je ve svatém Mungovi a on vám všem dal povolení jet ho navštívit. Takže…”

“Jak ti je?” zeptala se Hermiona.

“Jo, schováváš!” řekla “A na nikoho z nás se ani nepodíváš!”

“Prosím tě, přestaň dělat jako že tě všichni špatně chápou,”řekla Hermiona ostře, “podívej, ostatní mi řekli, co si minulou noc slyšel těma Prodlouženýma ušima –

“Chtěli jsme mluvit s tebou,” řekla Ginny, “ale jelikož ses schovával od chvíle co jsme se vrátili –

Harry se zamyslel.

“Tentokrát to bylo jiné,” zatřásl Harry hlavou. “Byl jsem uvnitř toho hada. Jako bych já byl ten had…Co když mě Voldemort nějak přemístil do Londýna – ?”

\

Jak se vůbec mohl chtít na Vánoce vrátit do Zobí ulice? Siriusovo potěšení z toho, že měl zase plný dům, a hlavně z toho, že měl zase zpátky Harryho, bylo nakažlivé. Už to nebyl ten zachmuřený hostitel jako v létě; vypadalo to že si usmyslel, že se všichni musí bavit stejně jako by se bavili v Bradavicích, nebo pokud možno ještě víc; neúnavně pracoval na přípravách na Vánoce, uklízel a zdobil s jejich pomocí, takže když šli na Štědrý den spát, byl dům skoro k nepoznání. Zašlé lustry už nebyly ověšené pavučinami, ale girlandami cesmíny a zlatými a stříbrnými řetězy; na obnošených kobercích se třpytily hromádky kouzelného sněhu; obrovský vánoční strom, který obstaral Mundungus a byl ozdobený živými vílami, zakrýval Siriusův rodokmen, a i vycpané hlavičky domácích skřítků na sobě měli vánoční čapky a plnovousy.

“Letos je to pěkný náklad,” informoval Harryho zpoza hromady vánočního papíru. “Díky za ten kompas na koště, je úžasný; zato Hermiona – dala mi Úkolníček –

Sirius a Lupin mu dali sadu úžasných knih s názvem Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii, s nádhernými pohyblivými barevnými ilustracemi všech protizaklínadel a kouzel, která popisovali. Harry rychle prolistoval první díl; viděl, že bude opravdu užitečný pro jeho plány s BA. Hagrid mu poslal chlupatou hnědou peněženku; měla tesáky, což bylo zřejmě jakési protizlodějské opatření, bohužel do ní ale Harry nemohl uložit žádné peníze, aniž by přišel o prsty. Tonksová mu dala malý pohyblivý model Kulového blesku; Harry se díval jak poletuje po pokoji a přál si, aby pořád měl jeho reálnou verzi. Od Rona dostal obrovskou krabici Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, od pana a paní Weasleyových tradiční ručně pletený weasleyovský svetr a nějaké ty masové koláčky, a od Dobbyho opravdu příšerný obraz, který, podle Harryho, namaloval skřítek sám. Zrovna ho otočil vzhůru nohama, aby zjistil jestli tak vypadá lépe, když se s hlasitým prásk do nohou jeho postele přemístili Fred a George.

“Mamka zase pláče,” odpověděl Fred smutně, “Percy poslal zpátky svůj weasleyovský svetr.”

“Nezabralo to,” dodal George a rozbaloval Čokoládovou žabku. “Tak si jí vzal na starost Lupin. Myslím, že bude lepší nechat ho aby jí rozveselil, než půjdeme dolů na snídani.”

“Přesná podoba,” křenil se Fred. Harry po něm hodil svůj nový Úkolníček; ten narazil do protější zdi a spadl na zem, kde začal vesele vyzpěvovat: ´Jsi-li se vším hotový a splnil si cos měl, potom můžeš dělat cokoli bys chtěl!´

“Díky za tu Teorii čísel, Harry!” řekla šťastně. “Chtěla jsem tu knížku už hrozně dlouho! A ten parfém je opravdu neobvyklý, Rone.”

“Bez problému,” řekl Ron. “A pro koho je tohle?” zeptal se a ukazoval na elegantně zabalený dárek, který nesla.

“Jakou ložnici?” zeptal se Harry a ztlumil hlas do šepotu když procházeli kolem portrétu Siriusovy matky.

Ron zaklepal, ale nikdo mu neodpovídal.

“Určitě zase šmejdí nahoře,” řekl a bez dalších okolků otevřel dveře. “Urgh!”

Harry nakoukl dovnitř. Většinu přístěnku zabíral velký starý kotel, ale na zemi pod trubkami si Pišta udělal něco jako hnízdo. Byla tam nakupená hromada rozmanitých hadrů a starých smradlavých pokrývek; důlek uprostřed ukazoval, kam se Pišta každou noc ukládá ke spánku. Všude se povalovaly okoralé chlebové kůrky a kousky plesnivého sýra. Ve vzdálenějším rohu se leskly malé věcičky a mince které, jak Harry předpokládal, Pišta ukradl během Siriusovy čistky domu, a taky se mu podařilo získat zpět ty staré rodinné fotografie ve stříbrných rámečcích, které Sirius v létě vyhodil. I přes rozbité sklo na něj povýšeně zírali malí černobílí lidé, a Harryho žaludek sebou trochu hodil, když mezi nimi spatřil i tu tmavovlasou čarodějku s přivřenýma očima, kterou viděl v Brumbálově Myslánce: Bellatrix Lestrangeová. Její fotografie byla podle všeho Pištova nejoblíbenější; postavil ji dopředu před všechny ostatní a neobratně ji opravil pomocí kouzelné lepící pásky.

“Když už o tom mluvíte,” řekl Sirius, který se právě vynořil ze spíže nesl velkého krocana, “viděl jste ho poslední dobou někdo?”

Sirius chvíli vypadal nejistě, ale potom řekl “Podívám se po něm později, hádám že ho najdu nahoře jak brečí do starých bot mojí matky nebo tak něco. Samozřejmě, taky mohl uváznout ve větrací šachtě a umřít...ale nesmím si dělat zbytečné naděje.”

Fred, George a Ron se zasmáli, ale Hermiona vypadala vyčítavě.

Jakmile dojedli vánoční oběd, Weasleyovi, Harry a Hermiona plánovali další návštěvu pana Weasleyho, při které měli být doprovázeni Pošukem a Lupinem. Mundungus se dostavil právě včas na pudink a koláčky se šlehačkou; s sebou měl “vypůjčené” auto, protože metro o vánocích nejezdí. Auto které, jak se Harry domníval, určitě nebylo odvezeno se souhlasem majitele, bylo vevnitř zvětšené stejně jako Weasleyovic starý Ford Anglia. I když zvenku vypadalo úplně normálně, dovnitř se pohodlně vešlo deset lidí včetně Mundunguse, který řídil. Paní Weasleyová váhala, jestli nastoupit – Harry věděl, že její nesnášenlivost vůči Mundungusovi bojuje s nesnášenlivostí vůči cestování bez kouzel – ale nakonec vyhrála zima a naléhání jejích dětí, a tak se elegantně usadila dozadu mezi Freda a Billa.

Recepce vypadala opravdu slavnostně; křišťálové koule osvětlující svatého Munga byly zabarvené do ruda a do zlata, takže vypadaly jako obrovské rozpálené vánoční ozdoby; na všech dveřích visela cesmína a zářící bílé vánoční stromky pokryté kouzelným sněhem a rampouchy, se třpytily v každém rohu, všechny se zářivou zlatou hvězdou na vrchu. Bylo tam méně lidí než naposled, i když v půlce místnosti se Harry skoro srazil s čarodějkou, která měla v levé nosní dírce nacpanou mandarinku.

“Ano, jistě,” odpověděl pan Weasley až moc horlivě. “Neviděli jste náhodou Léčitele Smethwycka, že ne?”

“To nic, to nic,” řekl pan Weasley a začal rozbalovat své dárky. “Měli jste pěkný den? Co jste dostali k Vánocům? Oh, Harry – to je naprosto úžasné!” Právě otevřel Harryho dárek s tavnými drátky a šroubováky.

“Cože?” zeptal se pan Weasley poněkud vystrašeně a natahoval si přikrývku o něco výš. “Ne ne, to nic…je to…já…”

Jakoby pod probodávajícím pohledem paní Weasleyové splasknul.

“Což znamená?”

“No…no já nevím, jestli víš co jsou…co jsou to stehy?”

“Zní to skoro jakoby ses pokoušel sešít si kůži,” řekla paní Weasleyová a nepříjemně se zasmála, “ale ani ty, Arture, bys nebyl takhle hloupý…”

“To je pro tátu typické,” zakroutila Ginny hlavou jak procházeli chodbou, “stehy…to snad není pravda…”

Prošli chodbou a skrz dvojité dveře, až k vratkému schodišti olemovanému dalšími portréty krutě vypadajících Léčitelů. Jak stoupali, Léčitelé na ně volali, přisuzovali jim různé podivné choroby a navrhovali šílené léčebné metody. Ron se opravdu urazil, když na něj jeden středověký kouzelník zavolal, že má zlý druh Prskavky.

“Ale ty ošklivé věci na vašem obličeji, mladý pane…”

“Jaké je tohle patro?”

“Myslím, že to už je páté,” řekla Hermiona.

Jejich bývalý učitel Obrany proti černé magii otevřel dveře a šel k nim, na sobě šeříkový župan.

“Ahoj vy tam!” řekl. “Předpokládám, že chcete můj autogram, že?”

“Moc se nezměnil, co?” zamumlal Ron křenící se Ginny.

“Ehm…jak se máte, profesore?” zeptal se Ron trochu provinilým hlasem. Byla to Ronova porouchaná hůlka, která naprosto zdevastovala profesorovu paměť, takže musel ke svatému Mungovi, ale jelikož se tenkrát Lockhart pokoušel vymazat paměť Harrymu a Ronovi, byl Harryho sympatie k němu značně omezené.

“Oh, já se mám opravdu skvěle!” rozplýval se zatímco vytahoval z kapsy poněkud odřené paví pero. “Takže, kolik autogramů byste chtěli? Dělám teď skupinové psaní, víte!”

“Ehm…teď zrovna žádné nechceme, díky,” řekl Ron, povytáhl obočí a podíval se na Harryho, který se zeptal “Pane profesore, smíte se takhle toulat po chodbách? Neměl byste být v pokoji?”

Úsměv z Lockhartovy tváře pomalu zmizel. Chvíli na Harryho pátravě zíral a pak se zeptal “Neviděli jsme se už?”

“Ehm…ano,” řekl Harry, “učil jste nás v Bradavicích, vzpomínáte?”

“Učil?” opakoval Lockhart, trochu rozrušeně. “Já? Vážně?”

“Předpokládám, že jsem vás naučil všechno co víte, že? Takže co bude s těmi autogramy? Řekněme dvanáct, takže je budete moct dát svým kamarádům a nikoho nevynechat!”

Ale pak ze dveří na druhém konci chodby vykoukla hlava a nějaký hlas zavolal “Zlatoslave, ty uličníku, kde ses zase toulal?”

Mateřsky vyhlížející Léčitelka s cetkami vyzdobenou sponou ve vlasech se hnala chodbou a široce se usmívala na Harryho a ostatní.

“Oh Zlatoslave, máš návštěvu! To je tak milé, a zrovna o Vánocích! Za ním nikdo nechodí, víte, chudáček malý, a já nechápu proč, je to takový miláček, že Zlatoslave?”

“Dávám jim autogramy!” řekl Zlatoslav léčitelce s dalším oslňujícím úsměvem. “Chtějí jich spoustu, neberou ne jako odpověď! Jenom doufám, že máme dost fotografií!”

“Poslouchejte ho,” řekla Léčitelka, chytla Lockharta za paži a usmívala se na něj laskavě, jakoby byl dvouletý drahoušek. “Před pár lety byl hodně známý. Doufáme, že tahle záliba v poskytování autogramů znamená, že se mu vrací paměť. Šli byste tudy? Víte, je v uzavřeném pokoji, musel zmizet když jsem šla pro dárky, dveře jsou jinak zamčené…ne že by byl nebezpečný! Ale” ztišila hlas do šepotu “je trochu nebezpečný sám pro sebe…neví kdo je, chápete, toulá se po chodbách a pak si nemůže vzpomenout jak se dostat zpátky…je to od vás hezké, že jste ho přišli navštívit.”

“Ehm…,” řekl Ron a zbytečně ukazoval na patro nad nimi. “My jsme vlastně jen…ehm

Ale Léčitelka se na ně usmívala plná očekávání a Ronovo slabé mumlání ´chtěli zajít na šálek čaje´ se rozplynulo do ztracena. Bezmocně se na sebe podívali a pak následovali Lockharta a jeho Léčitelku chodbou.

“Nezůstaneme tady dlouho,” řekl Ron potichu.

Léčitelka namířila hůlku na oddělení Januse Thickeye a zamumlala ´Alohomora´. Dveře se rozlétly a ona je vedla dovnitř, pořád svírajíc Zlatoslavovu paži, dokud ho neusadila do křesla s opěrkami vedle jeho postele.

“Tohle je naše oddělení pro vleklé případy,” řekla Harrymu, Ronovi, Hermioně a Ginny tlumeným hlasem. “Pro trvale postižené, víte. Samozřejmě, intenzivním podáváním léčivých lektvarů a kouzel a s trochou štěstí můžeme některé věci zlepšit. Zlatoslav vypadá, že si začíná na některé věci vzpomínat, a vidíme velký pokrok u pana Bodea, kterému se zase vrátila řeč, i když zatím nemluví žádným jazykem který známe. No, musím dokončit to roznášení dárků; nechám vás povídat si.”

Harry se rozhlédl. Pokoj nesl nezaměnitelné znaky trvalého okupování svými obyvateli. Okolo jejich postelí bylo mnohem víc osobních znaků než v pokoji pana Weasleyho; například zeď za Zlatoslavovou postelí byla olepená jeho fotkami, které se vesele zubily a mávaly na všechny příchozí. Spousta z nich byla podepsaná, kostrbatým dětským rukopisem. Ve chvíli kdy ho Léčitelka usadila do křesla si přitáhl čerstvou várku fotografií, popadl brk a začal je horečně podepisovat.

“Můžeš je dávat do obálek,” řekl Ginny zatímco jí čerstvě podepsané fotografie házel do klína. “Nezapomněli na mě, víte, ne, pořád dostávám velké zásilky pošty od fanoušků…Gladys Gudgeonová píše každý týden…jenom bych rád věděl proč…” Zarazil se, vypadal zmateně, ale potom se zase usmál a vrátil se s novou energií k podepisování. “Předpokládám, že to je prostě mým skvělým vzhledem…”

Sinalý smutně vypadající kouzelník v protější posteli zíral na strop, něco si mumlal a očividně ho nezajímalo nic okolo. O dvě postele dál ležela čarodějka a hlavu měla celou pokrytou kožešinou. Harry si vzpomněl, že něco podobného se ve druhém ročníku přihodilo Hermioně, i když v jejím případě, naštěstí, nebylo poškození trvalé. Na samém konci pokoje byly kolem dvou postelí natažené květované závěsy, aby měli pacienti i jejich návštěva soukromí.

“Tady to je, Agnes,” řekla Léčitelka vesele té ženě s kožešinovým obličejem a podávala jí malou hromádku dárků. “Vidíte, nezapomněli na vás. A váš syn poslal sovu, že se tu dnes večer zastaví, není to milé?”

“A vám, Brodericku, poslali květinu v květináči a tenhle krásný kalendář, na každý měsíc je tam obrázek jiného Hippogriffa, hned to tu budete mít hezčí, že?” řekla Léčitelka, šla k mumlajícímu muži, položila mu na noční stolek květináč s poněkud ošklivou kytkou s dlouhými pohupujícími se úponky a hůlkou přilepila kalendář ke stěně. “A…oh, paní Longbottomová, vy už odcházíte?”

Harry se okamžitě ohlédl. Závěsy z těch dvou postelí na konci byly odhrnuté a uličkou mezi postelemi teď procházeli dva návštěvníci: strach budící čarodějka v dlouhých zelených šatech, moly prožraném liščím kožichu a s kloboukem na kterém sedělo něco, co bylo nepochybně vycpaný sup a, ploužící se za ní a očividně v depresi…Neville.

Harry najednou pochopil, kdo jsou ti lidé v postelích na konci pokoje. Rychle se ohlédl a chtěl nějak odvést pozornost ostatních, aby mohl Neville odejít aniž by si ho všimli a vyptávali se ho, ale Ron se při vyslovení jména “Longbottom” taky ohlédl, a než ho mohl Harry zastavit zavolal “Neville!”

“To jsme my, Neville!” volal Ron a stoupnul si. “Viděl si kdo je tady? Lockhart! Koho si byl navštívit?”

“Tvoji přátelé, Neville, drahoušku?” zeptala se laskavě a mířila k nim.

Neville vypadal, že by byl radši kdekoliv na světě, jen ne tady. Začal rudnout a na nikoho z nich se ani nepodíval.

“Oh, ano,” řekla jeho babička, dívala se pozorně na Harryho a natáhla svraštělou ruku aby mu jí podala. “Ano, ano, vím kdo jste, Neville o vás mluví jen v dobrém.”

“Ehm, díky,” řekl Harry a podal jí ruku. Neville se na něj nedíval, ale zkoumal svoje boty a jeho tvář nabírala stále tmavší rudou barvu.

“A vy dva jste určitě Weasleyovi,” pokračovala k Ronovi a Ginny a elegantně jim nabídla ruku. “Ano, znám vaše rodiče…ne nějak blízce, samozřejmě, ale jsou to hodní lidé, opravdu…a ty musíš být Hermiona Grangerová?”

“Ano, Neville mi o vás řekl všechno. Párkrát jste mu pomohli z pěkného průšvihů, že? Je to hodný chlapec,” řekla trochu přísným hlasem a podívala se na Nevilla přes svůj kostnatý nos. “ale obávám se, že nemá talent jako jeho otec,” a škubla hlavou směrem ke dvěma postelím na konci místnosti, takže se sup na jejím klobouku povážlivě zatřásl.

“Cože?” řekl Ron ohromeně (Harry mu chtěl dupnout na nohu, ale to se dělá snadněji v hábitu a ne v džínách, pokud to chcete udělat nepozorovaně). “Támhle na konci to je tvůj táta, Neville?”

“Co to má znamenat?” zeptala se paní Longbottomová ostře. “Ty si neřekl kamarádům o svých rodičích, Neville?”

Neville se zhluboka nadechl, podíval se na strop a zakroutil hlavou. Harry si nemohl vzpomenout, že by mu někdy bylo někoho víc líto. Ale nevěděl jak Nevillovi z téhle situace pomoct.

“Vždyť se nemáš za co stydět,” řekla paní Longbottomová vztekle. “Měl bys být pyšný, Neville, pyšný! Nepřišli o zdraví a o rozum proto, aby se za ně jejich jediný syn styděl!”

“Já se za ně nestydím,” řekl Neville slabě a pořád se na ně nedíval. Ron teď stál na špičkách aby viděl obyvatele oněch dvou postelí.

“Tak to máš zvláštní způsob jak to ukázat!” řekla paní Longbottomová. “Můj syn a jeho žena,” řekla a otočila se na Harryho, Rona, Hermionu a Ginny, “byli umučeni k šílenství následovníky Vy-víte-koho.”

Hermiona a Ginny si přitiskly ruce na ústa. Ron přestal natahovat krk, aby viděl Nevillovy rodiče a vypadal k smrti vyděšeně.

“Byli to Bystrozorové, víte, a velice úznávaní,” pokračovala paní Longbottomová. “Byli velice talentovaní. Já…Ano Alice, miláčku, copak to je?”

Nevillova matka se k nim blížila v noční košil. Už neměla tu baculatou šťastnou tvář, kterou Harry viděl na Moodyho fotografii původního Řádu Fénixe. Byla teď hubená a strhaná, měla vystouplé oči a její, teď už bílé vlasy, byly zacuchané v chuchvalcích a vypadaly neživě. Podle všeho nechtěla mluvit, nebo možná nemohla, ale ustrašeně se blížila k Nevillovi a držela něco v natažené ruce.

“Zase?” zeptala se paní Longbottomová unaveně. “Dobře, Alice, drahoušku, výborně…Neville vezmi si to ať je to co chce.”

“To je moc milé,” řekla Nevillova babička předstíraným veselým hlasem a popleskala jeho matku po rameni.

Ale Neville řekl potichu “Děkuju Mami.”

Jeho matka odklopýtala pryč a něco si při tom mumlala. Neville se rozhlédl po ostatních, s drzým výrazem, skoro jakoby je vyzýval, aby se začali smát, ale Harry si nemohl vzpomenout na nic ve svém životě co by bylo méně k smíchu.

“No, měli bychom jít,” řekla paní Longbottomová a natahovala si zelené rukavice. “Moc ráda jsem vás potkala. Neville, vyhoď ten papírek, musela ti jich už dát dost na to, aby sis s nimi mohl vytapetovat pokoj.”

“To jsem netušila,” řekla Hermiona a vypadala že se rozpláče.

“Ani já ne,”zachtaptěl Ron.

“Ani já,” zašeptala Ginny.

Všichni se podívali na Harryho.

“Já ano,” řekl zachmuřeně. “Brumbál mi to řekl ale slíbil jsem mu, že si to nechám pro sebe…za tohle šla Belatrix Lestrangeová do Azkabanu, mučila Nevillovy rodiče kletbou Cruciatus, dokud nepřišli o rozum”

“Belatrix Lestrangeová?” zašeptala vyděšeně Hermiona, “ta žena, jejíž fotku má Pišta v tom svém brlohu?”

“Tak hele, nezačal jsem se učit psát jen tak pro nic za nic, abyste věděli!”