Bílá Smrt

Bílý písek arény už zrudl krví, diváci na ochozech šílí. Dnes už před jejich zraky padlo mnoho mužů, ale zlatý hřeb večera byl stále ještě daleko.

Na plakátech stálo:

DNES SE VÁM

PO ZÁPADU SLUDCE

PŘEDSTAVÍ

BÍLÁ SMRT!!!

Nikdo krom cvičitelů a majitele arény nemohl ani tušit, komu náleží jméno Bílá Smrt.

Čas pokročil, nyní už poslední sluneční paprsky zbarvovaly rudý písek ještě krvavější červení. Křik se stupňuje, cvičitelé zapalují první louče a do jejich nestálého mihotavého svitu vstupuje černý stín. Obrovské tělo, pokryté ebenovou srstí, mohutná dvouprstá kopyta i neuvěřitelné rohy se lesknou a odrážejí světlo ohně. Písek skřípe. Lidé křičí. Vrata na druhé straně arény se pomalu otevírají, všechno utichá. Písek zaskřípěl, do mihotavého světla loučí vchází Bílá Smrt. Ladné pohyby, ohromné tlapy a mocné čelisti z něho dělají boha. Hlavu má skloněnou. Zvedá ji k ochozům a drsným řevem zdraví publikum. Díky černému pruhování se stává stínem.

Zápas začíná. Není poznat, kdo má na vrch. Lidé vesele povzbuzují Bílou Smrt. Jen v jednom místě ochozu je klid. Na nejlepším místě, matně osvětlen svitem ohně sedí muž. Tuniku má prošívanou zlatem a ve vlasech vavřínový věnec. Nikdo z jeho družiny se neodvažuje ani hlesnout a sám César souboj mlčky sleduje. Neuniká mu jediný pohyb obou zápasníků.

Bílá Smrt odskakuje. Oba zápasníci jsou už zbarvení krví. Lidé křičí a hází na písek růže. Souboj však ještě nekončí, Bílá Smrt má hlad. Býk se otáčí, už nevnímá okolí, pro něj od teď existuje jen jeho soupeř. Také Bílá Smrt ještě odmítá skončit. Pohrává si s býkem, jako si kočka hraje s myší. Pak už ho to přestává bavit. Obrací se a rozebíhá se přímo na zakrvácené býčí rohy. Vyskakuje a nezraněn mu dopadá na hřbet. Zatíná drápy, otáčí se a zanořuje tesáky do kůže na býkově krku. Hora masa se otřepe a Bílá Smrt proletí vzduchem. Dopadá asi o tři metry stranou, naštěstí na všechny čtyři.

Nevydá hlásku a rychlým klusem míří zpět k býkovi. Zrychluje. Skok, další skok, mocný odraz,- rána. Drápy všech čtyř tlap se zarývají do krku. Býk klesá na kolena, trhá hlavou, ale Bílá Smrt se drží dobře, zakusuje se. Kost praská. Býk klesá mrtev k zemi. Bílá Smrt krouží kolem své kořisti.

Znovu a znovu uctívá památku soupeře svým mocným hlasem. Jekot, výskot a nadšený potlesk ho ohlušují. Bílá smrt znovu dokázal, že si své jméno zasluhuje plným právem…

Sklání zkrvavenou hlavu, něco bere do tlamy, pak se přiřítí k ochozům a jedné dívce podává snítku rudých růží.Děvče květinu ostýchavě přijímá.

Bílá Smrt seskakuje a drobným poklusem se vzdaluje. Odchází ke svým vratům. Otevírají se a zkrvavený bílý tygr, jedna z nejvzácnějších šelem na světě, důstojně opouští arénu.

Osazenstvo na ochozech křičí a žádá si Bílou Smrt znovu. Neslyší. Teď ho zajímá jen žlab s chladnou vodou. Lačně pije, a teprve když má dost, dostávají se k jeho sluchu hlasy z arény, volají ho. Obrací se a vyklusává zpět na písek arény. Znovu pociťuje hlad. V moři krve tam leží více než dvě sta kilogramů masa. Vrhá se na mrtvolu, rve z ní kusy masa a polyká je.

Když utiší hlad, obchází arénu. Po kole vítězů, jak lidé tento pochod nazývají, se vrací do své klece.

Ulehá na slámu a začíná si olizovat rány.Některá zranění na bocích stále ještě krvácejí a hrozí, že se zanítí. Bílá Smrt ví, že sliny zabrání infekci.

Odpočíval, konečně zavřel oči. Znovu se mu vrací obraz ebenového býka. Teprve teď si uvědomil, že zabil tvora, jehož ještě nikdy neviděl. Do paměti se mu vryla každičká část býčího těla. Vrátila se mu jedna scéna ze zápasu: stáli proti sobě a on spatřil v jeho očích prosbu o milost. Začal přemýšlet, proč vlastně býka zabil, Zabil už mnohokrát a nikdy nepocítil svědomí.

Z přemýšlení ho vyrušil cizí hlas. Zvedl hlavu a ve dveřích uviděl zvláštní postavu, kolem které se rozplývala smetanově bílá záře. „Díky ti synu Indické džungle, díky ti za to, že jsi ke mně poslal i posledního Adgarského býka. Nemusíš se pro to trápit, bylo to tvým posláním. Ber to jako jeden ze spousty svých bojů, ale na mne nezapomeň. Znovu se setkáme,“ řekla postava a rozplynula se. Bílá Smrt ještě dlouho zíral na místo, kde ona postava stála, pak pocítil, jak mu těžkne mozek pod touhou spánku.

Za chvilku už o sobě nevěděl. Nebýt snu, který se mu zdál, nikdy by se jeho život nezměnil. Ve snu se mu totiž znovu zjevila postava, která mohla být i bohem, a promluvila k němu „Až tě zítra vypustí do arény, nesmíš bojovat. Využij svou sílu jinak.Vyskoč na ochoz, bude tam vpravo malá ulička mezi ženami, tudy se můžeš dostat pryč. Ochromím lidi, aby sis získal potřebný náskok. Zamiř na východ a utíkej co ti budou síly stačit. Sám poznáš, kdy budeš doma, Králi džungle!“ Sen skončil.

Bílou Smrt probudilo vrznutí mříže. Vyklusal ven. Napravo uviděl uličku a v hloubi duše uslyšel rozkaz: BĚŽ!! Poslechl. Nikdo mu nepřekážel. Za pár minut už byl venku na ulici a uháněl na východ. V noci vyslal ke hvězdám své Sbohem Lidé.

Den na to, už vytrvale klusal po lesní cestě.Náhle se proti němu ze zákruty stezky vynořili dva jezdci na koních, oděni do těžkých zbrojí. Bujní váleční oři se plašili, jakmile ucítili ve své blízkosti šelmu. Jeden z jezdců hodil po tygrovi kopím. Zabodlo se do země těsně vedle jeho boku. Bílá Smrt vztekle zařval a vyskočil na hřbet vzpínajícího se koně. Zvíře pod jeho vahou kleslo zpět na čtyři a s prokousnutým hrdlem se skácelo k zemi. Muž se vyprostil ze třmenů a vykřikl bolestí, když mu tesáky pronikly do masa na ruce.V tu chvíli se z lesa vynořila smečka psů. Okamžitě se proti tygrovi postavili, ochotni položit život za svého pána. Bílá Smrt se otočil. Psi uskočili. Tygr nechtěl bojovat a ani psi nejevili přílišnou touhu rvát se s ohromnou kočkou. Naštěstí v sobě neměli krev bojových psů z arény, byli to pouze dobří lovečtí psi. Nakonec to byli oni, kdo vyklidil pole. Jeden mladý pes se dokonce rozhodl k tygrovi připojit. Bílá Smrt ho přijal vlídným frknutím, pak se vydal dál. Pes, nedbaje volání svého pána, rozběhl se za ním.

Po několika kilometrech narazili na vlčí smečku čítající asi patnáct kusů. Ti byli jiní než psi a za žádnou cenu nehodlali ustoupit. Rozpoutala se zuřivá rvačka. Vlci se drželi dobře, ale nakonec zvítězilo tygří odhodlání. Brzy zůstal jen vůdce smečky. Zavrčel a mladý pes se proti němu drze postavil. Tygr ho ranou pracky zahnal nazpět. Během pár minut se vlk válel stranou. V boji udělal začátečnickou chybu, strhl tygra pod sebe. Stačil jen zděšeně vyštěknout, když mu tygří tlapa párala břicho a trhala vnitřnosti.Bílá Smrt ho odhodil stranou, olízl se a vydal se na další cestu. Pes ho nadšeně následoval.

Na dlouhé cestě je čekalo ještě mnoho dobrodružství, nakonec však přece jen dorazili do Indické džungle. Do džungle, kde byla tráva tak vysoká a tak měkká, že se v ní skoro ztráceli a ani jejich kroky je nemohli prozradit.Bílá Smrt pak vyskočil na padlý strom a zařval.

Od té doby se v okolních vesnicích vypráví příběhy o dvou podivných kamarádech – tygru a psu, kteří společně vládnou džungli.