Ten muž má na sobě tmavý zimník hnědé barvy.
Vidím ho několik vteřin mezi čtyřmi ryskami, tvořícími v dalekohledu terčík
Ve městě už druhý den sněží. Jeho vlasy jsou stejně bílé.
Krystalky sněhu se sypou za tichého ševelení a viditelnost je nízká.
Vystřelím jednou ze vzdálenosti asi sto třiceti metrů.
Narodil jsem se 10. července 1966 v Praze. Moje matka je Češka, otec Španěl.
V Československé republice jsme žili jen krátce, do roku 1972,
a já si odtud nepamatuji nic. Tedy téměř nic. Těch pár drobností,
jež se mi dodnes svévolně vybavují v naprosto nevhodných okamžicích
— až se mi zdá, že je v tom nějaká matematická definice —,
souvisí s mladými tvářemi mých rodičů, s neprostupným bílým
kouřem cihlového továrního komínu a s počasím.
Mámu i otce vídávám dnes zřídka. Žijeme tisíce kilometrů
od sebe. Možná i proto jsou pro mne jejich tváře,
promítnuvší se náhle jako leitmotiv nějakého obrazu
či počasí, které mě obklopuje, stále takové,
jak jsem je vídával v útlém dětství.
Obrazy a počasí. Odmalička spolu souvisejí. Výtvarné umění
a meteorologie. Jeden svět rodící se skrze lidskou dovednost,
talent, vidění tušeného, svět sám o sobě, vznikající díky
vnitřní síle člověka-malíře, který je schopen pochopit
význam slova „řád“ a ukotvit se v něm. A při vědomí lidské slabosti
se jej držet silou své vůle ke svobodě. Utéct z něho a znova se vracet
s úsměvem pokory. A druhý svět, řád sám o sobě, nekonečný vesmír
dokonalosti — počasí. ...
... Jmenuji se Petr Benolol, žiji na nejosamělejším a nejkrásnějším
ostrově, který znám. Přímo v kuchyni počasí. Jsem zabiják.
Krátká ukázka z prózy „Jezdci pod slunečníkem“
|