Roman Ludva
4. 7. v 19:30 hod.

Ten muž má na sobě tmavý zimník hnědé barvy. Vidím ho několik vteřin mezi čtyřmi ryskami, tvořícími v dalekohledu terčík Ve městě už druhý den sněží. Jeho vlasy jsou stejně bílé. Krystalky sněhu se sypou za tichého ševelení a viditelnost je nízká. Vystřelím jednou ze vzdálenosti asi sto třiceti metrů.

Narodil jsem se 10. července 1966 v Praze. Moje matka je Češka, otec Španěl. V Československé republice jsme žili jen krátce, do roku 1972, a já si odtud nepamatuji nic. Tedy téměř nic. Těch pár drobností, jež se mi dodnes svévolně vybavují v naprosto nevhodných okamžicích — až se mi zdá, že je v tom nějaká matematická definice —, souvisí s mladými tvářemi mých rodičů, s neprostupným bílým kouřem cihlového továrního komínu a s počasím.
Mámu i otce vídávám dnes zřídka. Žijeme tisíce kilometrů od sebe. Možná i proto jsou pro mne jejich tváře, promítnuvší se náhle jako leitmotiv nějakého obrazu či počasí, které mě obklopuje, stále takové, jak jsem je vídával v útlém dětství.

Obrazy a počasí. Odmalička spolu souvisejí. Výtvarné umění a meteorologie. Jeden svět rodící se skrze lidskou dovednost, talent, vidění tušeného, svět sám o sobě, vznikající díky vnitřní síle člověka-malíře, který je schopen pochopit význam slova „řád“ a ukotvit se v něm. A při vědomí lidské slabosti se jej držet silou své vůle ke svobodě. Utéct z něho a znova se vracet s úsměvem pokory. A druhý svět, řád sám o sobě, nekonečný vesmír dokonalosti — počasí. ...


... Jmenuji se Petr Benolol, žiji na nejosamělejším a nejkrásnějším ostrově, který znám. Přímo v kuchyni počasí. Jsem zabiják.

Krátká ukázka z prózy „Jezdci pod slunečníkem“