Kapitola Sedmnáctá (HARLEM)

*****
Na každé ze sedmi beden od mléka, které si Jindřiška
postavila na rohu Avenue C a Sedmé ulice do prvního poprašku
sněhu toho roku, se --- vytavený do plastiku --- stkví nápis:
ILLEGAL POSSESSION OF THIS
CASE VIOLATES THE MILK CASE
RECOVERY ACT N.J.P.L. 1982
CHAPTER 213. VIOLATION OF
THIS ACT IS SUBJECT TO FINE
AND/OR IMPRISONMENT

NEPOVOLENÉ VLASTNICTVÍ TÉTO
BEDNY PORUŠUJE ZÁKON O ZNOVUNABYTÍ
BEDEN OD MLÉKA N.J.P.L. 1982
KAPITOLA 213. PORUŠENÍ TOHOTO
ZÁKONA SE TRESTÁ POKUTOU
A/NEBO UVĚZNĚNÍM

Těch sedm beden, bůhvíkde posbíraných, obsahovalo koncentrát veškerého Jindřiščina žití, které se teď i jí samotné zdálo odcizené a ilegální. Hrneček na kafe s nápisem MůJ. Pánvička. Čajník. Boty. Několik plastikových pastiček na šváby, které před pár dny koupila, a které dnes vyštrachala z rohů a zpod umyvadla, aby tam nezůstaly Glórii. Tři konzervy s tuňákem a půl zelené papriky s vitamínovou vůní. Voňavé mýdlo v igelitu. Pár fotek, co jí kdo kde dal. Svazeček dopisů. Oddací list. Duhové prostěradlo, ukradené v newyorském bytě číslo šest. Tričko, na kterém seděli tři tygři s omakanými čumáky. Celý Jindřiščin život tu, napěchován do sedmi ilegálních beden, stál zimomřivě na rohu a jeho rožky vykukovaly ven geometrickými děrami v bednách. Zapadával váhavými, obřími vločkami sněhu. Takže když Jindřiška stopla taxíka a napěchovala bedny do kufru, zůstaly po nich na chodníku suché a temné obrazce. "Hi," řekla Jindřiška, dosedajíc, "Sto Šestnáctá a Powell Boulevard." "Park Avenue?" otázal se řidič. "A kteráže ulice?" "NE Park Avenue. Sto Šestnáctá a Powell Boulevard. Powell Boulevard je Sedmá Avenue. Nad Parkem." "Když já ti pořád nerozumím," otočil se k ní řidič omluvně. "Cos to říkala? Central Park West?" "Sedmá Avenue," odslabikovala Jindřiška. "A Sto Šestnáctá ulice. Avenue sedum. Ulice jedna jedna šest. Můžeš to vzít nahoru po Federal Drive." "Cože, ty chceš jet do Brooklynu?" vyděsil se taxikář. "V tuhle hodinu? No to já nevím, já musím bejt v garáži---" A Jindřiška se nakloní k díře v plastikové přepážce, která odděluje přední sedadlo od zadního, bublinu řidičovu od bubliny pasažéra, a zařve: "Jesus fuckin' Christ! Jeď do Harlemu!" Šofér se zarazil. Bylo vidět, jak usilovně myslí. Vypadal pracovitě. Upracovaně. Vypadal, že to s vyděláváním myslí vážně, a že se mu už dávno čas a vzdálenosti proměnily v hlavě v doláče. Že místo modravých dálek má v hlavě zelenkavé. Že v nedostižné dálce nad jeho obzorem je přibitá úhledná bankovka, s jedničkou a šesti nulami, kopírující linku horizontu. Jean-Pierre vypadal, že miluje vodníky, jen pro tu barvu. Že se vyhýbá parkům a přírodě, protože zeleň lesa, tak ledabyle nakupená, mu bolestivě připomíná ty stohy bankovek, co on je ještě nemá. Podzim je pro něj krachem na burze. Jean-Pierre vypadal, že záhyby jeho mozku nesestávají z šedých rýh, ale ze zelenkavých ruliček. Že mu pod černočernou kůží žílu na spánku nenapíná červená, ale dolarově zelenkavá krev. Jeanu-Pierru Lefracovi (tak se ten Haiťan jmenoval) naběhla žíla na spánku tou jeho zelenkavou krví do nebezpečných rozměrů. Začala sebou zlobně cukat. Jean-Pierre už jezdil od pěti od rána a na překvápka neměl náladu. Chtěl by mít všechno pěkně rozdělené. Jednoduché. Přehledné. Naberu tě na Houston Street a Šesté Avenui. Jedeš na Padesátou Osmou. Šest dolarů. Na Broadwayi a Padesáté Šesté naberu dalšího, a na Upper West Side obdržím bůra, byť bez spropitného. Projedu Parkem ze Západu na Východ --- Ale že tady, na Avenui C, kam by se ostatně se svým taxíkem vůbec neštrachal, kdyby nebyl vezl na Druhou ulici toho vyholeného Portorikánce v plandavých kalhotách s rozkrokem u kolen, co se mu pod ně vešly nejmíň čtyry bouchačky; nejmíň čtyrma bouchačkama mohl Jeana-Pierra odrovnat; Jean-Pierre takové řadil do kategorie negrů, i když byli jen mírně našedlí, a tenhle nakonec zaplatil, pravda --- Ale na TOHLE Jean-Pierre připraven nebyl, totiž na BÍLOU holku, která se mu sem nasere --- Jean-Pierre beze slova zmáčkl knoflík, kterým se otevíral kufr taxíku, a vyvalil se z auta. Obešel ho krokem, který potvrzoval, co už Jindře prozradilo číslo Jean-Pierrovy licence: totiž že tráví život v prostoru za volantem už nějakých šest let. Jean-Pierre za tu dobu vyvinul bříško, které kouzelně pasovalo do mezery mezi jeho zády a volantem. Vrostl do svého taxíku, tak jako cirkusácká cikáňata vrůstala do džbánů. Navíc se na břicho, jako na stoleček, dal pokládat proviant. I když volantem pořád ještě mohl točit, aniž by se jím zranil na pupku, s chozením to bylo složitější. Břichu scházela opora. Jean-Pierre to vyřešil tím, že rozevřel doširoka kufr auťáku a odložil břuch na okraj plechu. Natáhl se, zafuněl a vyhodil z kufru bednu číslo jedna. Převrátila se a vyhřezlo z ní kapesní rádio, šest jablek, sbírka Halasových básní a nespočet propocených Jindřiščiných triček. Jablka se rozkutálela po sněhu, zanechávajíce za sebou stopu. Halas sklouzl naplocho a zůstal po něm tah štětcem. "Merde!" poznamenal Jean-Pierre a vyhodil bednu číslo dvě. "Mon dieu!" pravil a zapotil se, jak tahal z kufru bednu číslo tři. Byla těžká, neboť obsahovala Jindřiščinu sbírku zen-oblázků. "Harlem, my ass!" dodal anglicky, když se zbavoval bedny číslo čtyři. Nevšímaje si Jindřišky, která mávala rukama a protestovala, že každý taxikář do Harlemu jet musí, je na to pravidlo Dvě stě třináct, a já mám tvoje číslo, a číslo licence, a všechno, a na to je pět stovek pokuty, jestli to nevíš, milej zlatej, a pokud máš zájem, tak u soudu můžeme... Bedna číslo pět přistála na betonu, a Jindra na okamžik zmlkla, seškrabujíc noční krém značky Oil of Olay z pastiček na šváby. "No, miss, you crazy," řekl Jean-Pierre, natahuje se pro bednu číslo šest. "I no go to Harlem. I not crazy. Me no." Přihodil bednu číslo sedm k všeobecnému bordelu a zaklapl kufr. A než se odporoučel dva tři bloky směrem ke Čtrnácté ulici, stačil jeho taxík vzteky zezelenat jako Jean-Pierrovy obzory.
*****
Jindřiška stála na chodníku Avenue C u Sedmé ulice a v sedmi odcizených bednách od mléka, z nichž do každé bylo žhavým kovem vytaveno, že její ilegální vlastnictví je trestné, se, promíchána mírně se sněhem, nalézala tresť jejího osudu. Rozhlížela se po taxíku, ale žádný zrovna kolem nejel. Namísto toho se směrem od jihu k ní blížil bezdomovec Randy. Před sebou tlačil vozíček, ukradený v samoobsluze, a za sebou vlekl dokonale grafický, černo-šedo-bílý pás stop. Jindře byl najednou neskonale blízký. Protože z vozíčku na strany trčely přesně stejné plastikové bedny, jako ty, co Jindře ležely u nohou. Jindra měla jednu tmavo- a tři bleděmodré, jednu cihlovou a jednu karmínovou, a jednu v barvě zdravé stolice. Randyho bedny byly fialové a zelené, postříkané stříbřitou symbolikou. Jindra si byla jistá, že jejich barvy jsou součástí plánu. Z vozíčku trčelo do překvapivé výše stromoví ometených smetáků. To byly Randyho antény. Pořád se potřeboval dotýkat nebe. "Hi, Gin!" zahlaholil. "Neměla bys ňákou loose change u sebe? Že je dneska tak krásně?" Jindra se poslušně začla šacovat. Vložila padesátník do Randyho dlaně, zešedlé prachem a propletené nadějí. "Ale," podivil se Randy a opsal palcem kruh okolo Jindřiščiny spouště, "ty snad jdeš na procházku?" "Stěhuju se Uptown," objasnila, "na Downtownu mi růže nekvetou." "Uptown!" rozzářil se Randy. "Nahoru. Do oblohy! Tam se všichni pořád stěhujem!" Zvedl zrak výš a navyklým pohledem, který nebyl pámbíčkářský, ale vypadal tak, vyjel vzhůru po svých košťatech, až tam, kde smetaly z oblohy vločky. Potom jí s mnohým hekáním, ale bez nároku na odměnu, pomohl přestěhovat všechny bedny k zastávce autobusu na Čtrnácté ulici.

*****

Harlem.
Har-lem.
Ha-a-lem.
Jindřiška si zkoušela na jazyku to slovo. Ale co na jazyku:
i pod ním, a na patře, a na zadní straně zubů; zkoušela si ho jako obnažení ústní dutiny, když vydechnete první slabiku; jako ohyb jazyka k měkkému patru --- to když se už už chystáte vyslovit to R, ale pak si to ve zlomku vteřiny rozmyslíte a namísto toho protáhnete á: vyslovíte á dvakrát za sebou, jako valčíkové zakoktání. Há-á-lem. Běloši snad ani nedovedou slovo Harlem správně vyslovit, a pak to místo rádi nenávidí, protože sami sebe připraví o kouzlo jeho jména. Když pronesete Harlem Harr---lem, přijde to slovo o rytmus, je tvrdým newyorským rr rozpůlené jak motorovou pilou, jak dávkou z kulometu; v pobělošsku vyslovené podobě obsahuje Harlem všechnu hrůzu, co z něho mají běloši. Zazní jak bílý zoufalec v propoceném kvádru, co se nedopatřením, ranou osudu, octl v ulicích nad Central Parkem: v těch ulicích, jejichž trojcifernost je tak zřejmá, že ze slov "Hundred-and " zůstane v ústech těch, co tady bydlí, jen zamumlání "Hun-", takže v Harlemu nikdo nebydlí na "Hundred-and-Sixteenth Street", bydlí na "Hun-Sixteen", a mumlavé "Hun" mu dává jistotu, že je tam skutečně doma. Autobus se probíjel vzhůru po Madison Avenue a Jindra si hladila ústa tím slovem. Ha-a-lem. Na rtech každého z těch, co se s ní vezli v autobuse, seděla možnost toho slova v osobité podobě. Představovala si Harlem v ústech byznysmana, co nastoupil na Dvaačtyřicáté (nepřirozeně roztáhne tvář, zakopne hned o první slabiku, nemá prostě ten rytmus, ten skluz, je mu, jako by se i s tím svým kvádrem od Brooks Brothers pokoušel trdlovat v černošském klubu na Leonard Street a scházela mu radost z muziky). Postarší běloška s náručí tašek z Food Emporium se toho slova lekla, ale přece jen si dala říct, a před Jindřiščiným mentálním sluchem se jí Harlem vynořil z úst dlouhý a zúžený, jak hovno, když se dere ven prdelí staženou strachy. ("Ale já tam nebydlím, já ne!" doplní se honem panička. "Já přece jedu jen na Pětadevadesátou!" A zachvěje se, neboť ví, že duch Harlemu, jakési fluidum toho ghetta, se rok po roce plazí níž a níž, až nakonec ---) Ale čím výš se vyšplhali uptown po Madison, po Randyho spirále, po špruclích ulic, tím víc přistoupilo těch, k nimž slovo Harlem pasovalo. Těch, co si nesli v pravici obrovské rádio. Co měli na hlavě vyholené geometrické obrazce a slova DEATH. REVENGE. X. Těch, co se kymáceli prostřední uličkou autobusu v módních džínách s rozkrokem až u kolen a ve "vězeňských" teniskách bez tkaniček. Těch, co se jim slovo Harlem zhouplo v ústech třemi vlnami a vylétlo z nich lehce jako vánek. Na Sto Šestnácté uvítal Jindru Talibe, zarámován oprýskanými dveřmi bytu 5C (z něhož se táhl dobře známý pach afrických blafů, orientálních olejů a vonných tyčinek). "Hi," řekla Jindřiška rozpačitě. Talibe užasle hleděl na sedm beden s extraktem života svojí manželky, pak vzhlédl k ní, nahmatal na hrudi amulet, co ho ochraňoval před kulkami a zlými duchy, a zakoktal se: "Mais chéri... Co děláš v Harlemu? What you do in Ha-a-lem?" A v jeho ústech, i když anglicky neuměl, dostalo to slovo trojslabičnou podobu, zatancovalo mu na jazyku valčík; Jindra zakopla o blankytnou bednu číslo šest, svalila se Talibovi do náručí a začala ho k jeho zděšení líbat na ty rty, co uměly říct slovo Harlem.