Střepy

Ležel jako v uhlí. Postava, která nevstoupila a jen se tu tak tyčila, tak příkře jako modla, byla tmavá, o nic méně temná než tma v místnosti a dokonce snad i temnější, protemnělá skrznaskrz, temnotmavá. Vytanula na místě, kde se dávnověká mísa pádem proměnila v hromadu střepů a písku. Vytanula náhle, nebo Záviš náhle procitl do její přítomnosti. Zticha a nehnutí však zůstali oba. Trvalo to věky. Pojednou se postava sehnula a uchopila mísu, celou, nerozbitou, po okraj naplněnou ji zvedla ze střepů a písku, jako by nebylo žádného pádu, a oběma rukama si ji podržela nad hlavou. "Trp si svoje, tohle sucho je mé!" Ozvalo se. A Sterš převrátil nádobu dnem vzhůru. Nemohl to být nikdo jiný, Záviš ho okamžitě poznal, nezbývalo mu, než aby ho poznal, Sterše by už přece v takové chvíli nevyhnutelně musel poznat každý, každý do posledního. Písek propadl temenem dovnitř postavy, jako by zasypával šachtu, a hned se vznítil jako uhelný prach. Jedno každé zrnko se změnilo v oslnivej záblesk a postava jen zaplála, světlo vyšlehlo ven s prudkostí, před kterou si Záviš už nestačil uchránit oči. Poslední, co mu utkvělo na sítnici, byl rastr - obraz těla složený ze světelných bodů, zrnitý jako snímek v novinách. Nádoba se rozlítla do střepů, které se už předtím, než dopadla na zem, válely na svých místech. Sterše zaclonilo vlastní tělo a záře pohasla.

(ukázka z delší prózy
V tu ránu napříč pohromou)