POVAHA
    Bígl je přátelský, veselý a snášenlivý pes. Miluje hry a pohyb. Snadno se přizpůsobí životu v paneláku stejně jako práci v lese, coby pomocník myslivce. Jelikož je bígl původně smečkový pes, dodnes si zachovává velmi silnou orientaci na sociální uspořádání. Do rodiny se zařadí bez problémů, dobře se snáší s ostatními psy a nevyvolává zbytečné konflikty. Pro bígla je typické vymýšlení různých rošťáckých kousků, na něž očekává kamarádskou reakci. Není ojedinělé, když překazíme jednu rošťárnu, že má bígl připravenou hned další. Prostě zkouší naší trpělivost a zjišťuje, kam až může zajít. To občas vyžaduje od majitele značné sebeovládání a trpělivost.

    Bígl je pes velice bystrý a inteligentní se zájmem o vše nové. Proto se rád a rychle učí. Musím ovšem upozornit, že bígl vzhledem ke své lovecké minulosti, je pes samostatný a může se stát, že upřednostní prověření stopy zvěře před Vaším povelem. Proto je nutné přivolání učit hned, jak si štěňátko přinesete domů.

    Rozhodně nedoporučuji výchovu a učení drilem a už vůbec ne použití násilí. Naopak je vhodné využít jeho chuť ke hrám a také apetit - uvidíte, že pro kousek piškotu Vám udělá vše a s radostí. Nedejte na jeho smutný výraz a při výchově a výcviku buďte důslední. Pak budete mít bígla poslušného s vyrovnanou a sebevědomou povahou.

    Ještě bych ráda upozornila, že bígl pro svou přátelskou povahu není vhodný jako hlídací pes. Sebemenší náznak agresivity proti lidem je pro něj naprosto netypický a nežádoucí.

    Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přiblížit Vám toto nádherné, přítulné a veselé plemeno. Přeji Vám hodně štěstí, radosti a veselých zážitků s Vaším bíglíkem. Určitě si naší pozornost zaslouží.

HISTORIE A VYUŽITÍ PLEMENE
    Bígl je nejstarší plemeno honičů a patří mezi nejmenší smečkové honiče. Název beagle je odvozen od slova malý (keltsky „beag“, staroanglicky „begle“, starofrancouzsky „beigh“). V knihách jsou záznamy o tzv. trpasličích bíglech, které lovci vozili na hon v brašnách na koních.

V Anglii se bígl užíval už od 15. století k lovu drobné zvěře především zajíců a králíků. Byl oblíbeným psem královny Alžběty I.

Velké smečky bíglů byly velmi oblíbené u šlechty pro způsob práce při parforsních honech (štvanicích). Hony byly charakteristické svou pomalostí a také hlasitým pronásledováním zvěře.

   U nás je bígl oblíbený především jako společenský a rodinný pes vhodný k dětem. Pro jeho dobrý nos se používá k vyhledávání drog. Velice dobré zkušenosti s ním mají v Austrálii na hranicích. Dále se využívá v myslivosti při naháňkách na černou zvěř, je velice nadaný na dosled spárkaté a škodné zvěře. Podle mého názoru je bohužel zastíněn jinými loveckými plemeny a to z důvodu „povídaček“ o jeho povaze. Již na začátku jsem Vám přiblížila povahu bígla a ten, kdo bude mít trpělivost na výcvik, určitě bude s výsledkem svého pejska spokojený.

FCI standard č. 161 / d z roku 1987 - oficiální znění
SKUPINA: VI – honiči a barváři
ZEMĚ PŮVODU: Velká Británie

Charakteristika:
Veselý pes, určený původně k lovu, především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Při práci neohrožený, velmi živý, vytrvalý a cílevědomý. Čilý, inteligentní, vyrovnané povahy.

Obecný popis:
Robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě.

Hlava a lebka:
Střední délky, silná, nikoliv hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Mozkovna mírně klenutá, středně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem. Výrazný stop, který pokud možno přesně půlí vzdálenost mezi týlem a čenichem. Morda ne špičatá, pysky přiměřeně přilehlé. Čenich široký, černý, ale u světlejších psů je přípustná i slabší pigmentace. Otevřené nozdry.

Oči:
Tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, poměrně velké, ani hluboce uložené, ani vystouplé, poměrně daleko od sebe zasazené, s mírným, milým výrazem.

Uši:
Dlouhé, dole zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř až k čenichu, nízko posazené, tenké, nesené předním okrajem ladně přiléhající k tváři.

Chrup:
Silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, horní řada řezáků bez mezery přesahuje dolní a zuby jsou zasazeny kolmo k čelisti.

Krk:
Dostatečně dlouhý, umožňující psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem. Lehce klenutý s volnější kůží na hrdle.

Hrudní končetiny:
Ramena dobře dozadu položená, nepřetížená. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem. Kompaktní s kulatými kostmi, které se směrem k tlapám nezužují. Krátké záprstí. Pevné lokty, ne vbočené ani vybočené. Výška lokte je přibližně v polovině kohoutkové výšky.

Trup:
Linie hřbetu rovná a vodorovná. Hrudník dosahuje až po lokty. Žebra dobře klenutá a položená. Krátká bedra, dobře vyvážená, silná, ohebná, dobře klenutá.

Pánevní končetiny:
Svalnatá stehna, dobře zaúhlená kolena. Pevná hlezna nízko u země, rovnoběžná.

Tlapky:
Pevné dobře uzavřené. Prsty správně vyvinuté, se silnými polštářky. Ne zaječí tlapka. krátké drápky.

Ocas:
Silný, střední délky. Vysoko nasazený, vesele nesený, ale ne zkroucený nad hřbetem nebo od kořene zahnutý vpřed. Dobře osrstěný, zejména na spodní straně.

Pohyb:
Rovný hřbet, bez známek vlnění. Pohyb rázný, dlouhý krok. Přímý, bez zvedání končetin do výšky. Hnací síla vychází od zadních končetin. Pohyb zadních končetin by neměl být úzký, pohyb předních končetin ne pádlový, bez křížení.

Osrstění:
Krátké, husté a odolné proti počasí.

Chyby:
Každá odchylka od výše zmíněných bodů by měla být považována za vadu. Její hodnocení by mělo být v přesném vztahu ke stupni odchylky.