Se svou maximální délkou okolo 100 cm patří mezi menší zástupce rodu Elaphe Fitzinger, 1833. Základní zbarvení je šedé až hnědé s tmavě hnědými nebo černými skvrnami, které se mohou spojit do souvislých pásů. Schlutz (1986) udává i výskyt jednobarevných jedinců (šedá, černá, hnědá). Já chovám dvě barevné varianty. Samec je hnědě zbarvený s tmavě hnědými pásy a jen nepatrnou černou kresbou. Samice je obdobně zbarvená, avšak na hlavě a v tmavých pásech se nachází cihlově červené skvrnky. Druhá samice má podkladní barvu šedostříbrnou s tmavě šedou a černou kresbou. Břicho u všech jedinců je světlé s tmavšími skvrnkami. Oproti tomu mláďata jsou uniformně světle šedě zbarvená s tmavě šedou kresbou. Vzhledem k rozšíření i velké barevné variabilitě je s podivem, že jde o druh monotypický. Potravní spektrum tvoří hlodavci, ptáci a jejich vejce a drobní ještěři, Trutnau (1988) uvádí i ryby, žáby a hady.
Skupinu
jednoho samce a dvou samic chovám v suchém, hygienickém teráriu o rozměrech
55 x 45 x 40 cm (d, š, v). Na podlaze je speciální koberec, další vybavení
terária tvoří miska na vodu, větvička a nutné jsou i úkryty například ze
skořápek kokosových ořechů. Teplota se pohybuje okolo 25 - 26 °C přes
den, s možností lokálního ohřevu na asi 32 °C pod žárovkou a osmihodinovým
nočním poklesem na pokojovou teplotu (19 - 22 °C). Užovky pravidelně zimují
po dobu asi 6 - 8 týdnů v chladničce při teplotě 4 - 6 °.
Zvířata se vždy i při manipulaci chovají klidně, bez jakékoliv snahy o kousání. Při příjmu potravy jsou poněkud plaché a nejsou tak obratné jako většina druhů rodu Elaphe. Při lovu preferují odrostlejší mláďata myší a krys, která požírají i bez předchozího usmrcení. Také boje o ulovenou kořist běžné u jiných šplhavek jsem nepozoroval. Samostatný příjem potravy je u různých jedinců individuální. Některá mláďata i importovaná zvířata loví potravu ihned po jejím spatření, jiná musí být i po delší dobu násilně krmena. Zvlášť nepříjemnou vlastností při umělém krmení je opětovné vyvrhování potravy, zejména u dospělých importovaných exemplářů. Tento stav se většinou po několika měsících chovu upraví.
Páření probíhá většinou na jaře, ale často je pozorováno i na podzim. Samice mohou vývoj vajíček po delší dobu pozdržet a vykladou je až v období příznivém pro inkubaci. Je pravděpodobné, že některé horské populace mohou být i ovoviviparní Trutnau (1988), Schmidt (1989). Já jsem ve svém chovu páření nepozoroval, první známky březosti byly patrné asi v polovině května, kdy také samice zvýšila příjem potravy. Vejce, která byla snesena počátkem června 1993 v počtu šesti kusů, měla tvar dlouhého válce (délka převyšovala šířku 2,5 - 3x). Inkubována byla v plastové krabici zcela zahrabaná do vermikulitu. Vzhledem k potřebě nižších teplot při líhnutí jsem je umístil jen na terárium na plochu nad žárovkou. Průměrná denní teplota se zde pohybovala 24 - 27 °C s nočním poklesem na 20 - 22 °C. Substrát jsem udržoval neustále vlhký. Asi po 22-24 dnech se začala prořezávat mláďata. První opustila vaječné obaly do druhého dne. Když se ani po dalších pěti dnech žádné další mládě neprořezalo, vejce jsem otevřel a v nich jsem nalezl mrtvá defektní mláďata. Ze tří živých mělo jedno také defekt v oblasti ocasní páteře. Tento nepříznivý výsledek přikládám tomu, že v první třetině inkubace stoupla teplota několikrát na 31 - 32 °C.