Dříve byla tato užovka řazena do monotypického rodu Cyclagras. V roce 1970 jej však Dowling a Gibson přeřadili do rodu Hydrodynastes, který měl také jediného zástupce: Hydrodynastes bicinctus (Herrman, 1804). O tomto druhu je známo jen velmi málo informací. Je rozšířen v Guayaně, Surinamu, Francouzské Guayaně a Amazonii. Zbarvení má načervenalé nebo nahnědlé, na něm jsou černé pruhy, uvnitř se skvrnou v základním zbarvení. Tmavé pruhy jsou lemované bílými proužky. Zbarvení se může lišit podle geografického rozšíření. Velikost je okolo dvou metrů. H. bicinctus žije převážně v bažinatých oblastech a tropických nížinných lesích. Na rozdíl od H. gigas je více plachý a nevyskytuje se v blízkosti lidských obydlí. O jeho chovu v zajetí jsou jen velice sporé údaje.
Hydrodynastes
gigas obývá primární i sekundární lesy, savany, ale vyskytuje se i
v kulturní krajině a příležitostně bývá nalézán i ve městech. Rozšířený
je v Brazílii od Amazonie na jih, ve východní Bolívii, Paraguay a severní
Argentině. Na rozdíl od H. bicinctus má na dorzáliích apikální
jamky. Také počty ventrálií i subkaudálií jsou rozdílné H. gigas
(H. bicinctus): ventrália 153 -172 (143 - 192), subkaudália 60-70 (69 -
94), dorzália uprostřed těla 19 řad (jsou uložena v 19-17-15 řadách). Anální
štítek je v obou případech nedělený, oko má kulatou zřítelnici. Základní zbarvení je světle žluté až šedožluté, liší se podle pohlaví
(L. Trutnau 1988). Náš samec má výraznější skvrny (téměř černé), uprostřed
se světlejším páskem. U samice jsou skvrny šedé, bez výraznějších pásků.
Celkově je tmavěji (do šeda) zbarvena. Břicho u obou pohlaví je světlé,
skvrny jsou nevýrazné, světle šedé, ocas je zespodu šedě skvrnitý, před
kloakou bez kresby. Mláďata jsou vybarvena mnohem kontrastněji. Podklad
je sytě žlutý se šedým nádechem, černohnědá kresba je lemována řadou bílých
šupin, která u adultních jedinců chybí. Břicho je v první polovině těla
žluté s třemi řadami tmavých teček na každé šupině, zadní část je tmavě
šedá, na ocase černě skvrnitá.
Tyto zajímavé plazy chováme v naší ZOO od roku 1991. Samec se narodil 1.6.1991, samice pochází ze SRN a je asi o rok starší. Potravu v přírodě tvoří ryby, žáby, drobní ještěři a ptáci. V zajetí hadi bez problémů přijímají myši, krysy, kuřata i ryby. Hady chováme v teráriu o rozměrech cca 70 x 70 x 120 cm (v, š, d). Nádrž je poměrně jednoduše zařízená. Na dně je nasypaná 1 2 cm vysoká vrstva oblázků o zrnitosti asi 4-6 mm. Na dekoraci jsou použity větve s několika umělými květinami. Zvýšené plošiny, které jsou zde umístěné využívají jen výjimečně.
Důležitá je větší miska a vodu, kde se občas koupou. Terárium je denně roseno vlažnou vodou. Celá místnost s terárii je vytápěná na 26 - 28 °C a jednotlivá terária jsou dotápě ná elektrickými topnými kabely (2x25 W), které jsou umístěné v podlaze.
23.3.1996 snesla samice 9 vajec o rozměrech 68 x 33 - 69 x 34 mm. Všechna byla oplozena. Bohužel jsme nezaznamenali páření a ani podle příjmu potravy, který byl vždy u samice mnohem vyšší než u samce, jsme nezjistili pokročilou březost. U všech hadů totiž březí samice přesunujeme z expoziční části do karanténních terárií, kde je možné udržovat vyšší čistotu a zvířata zde nejsou tak rušena.
Vejce byla snešena do původního terária na znečištěný substrát. Přestože jsme je ihned přemístili do sterilního vermiculitu, začala nám postupně plesnivět. Tomuto faktu také přikládáme špatný výsledek líhnutí. Vejce jsme inkubovali způsobem běžným u jiných druhů hadů, kde výsledky byly neporovnatelně lepší. Inkubaci vajec jsme prováděli ve vlhkém vermiculitu v plastikových dózách při stálé teplotě 27 - 28 °C v líhni Bios Mono. Za měsíc zplesnivěla tři vejce, 6.5. jsme vyřadili další dvě. Plesnivá vejce jsme ošetřovali růžovým roztokem manganistanu draselného, ale bez výrazného účinku. 6.6. se ze zbývajících vajec vylíhla dvě zcela zdravá mláďata o váze 31 a 34 g a měřila 40 cm. Poslední dvě vajíčka jsme opatrně otevřeli, mláďata v nich však byla již mrtvá, část bílku byla zkoagulovaná zřejmě vlivem plísně na povrchu. Mrtvá mláďata vážila 16 a 17 g a měřila 29 a 33 cm. Po prvním svlékání jsme mláďatům jako první potravu nabídli ryby (akary modré), mláďata však o ně nejevila žádný zájem. Proto jsme asi za týden přistoupili k umělému krmení. Větší mládě po několika krmeních začalo samostatně přijímat živé ryby. Druhé jsme museli ještě asi měsíc přikrmovat. Postupně začala obě brát myšata i krysata. Ve čtyřech měsících měřila 59 a 67 cm a vážila 85 a 155 g. Další odchov probíhal bez problémů.
Ještě bych se rád zmínil o jednom zdravotním problému, který zapříčinil úhyn samice. V létě 1994 jsme museli umístit samici H. gigas do karanténního terária. Místnost s terárii je vybavena akrylátovými světlíky ve stropě. Z tohoto důvodu zde teplota v letním období kolísá směrem nahoru až na 33 - 35 °C. Samice proto trávila den v misce s vodou., která část vždy vylila na hoblovačky. Zvíře však bylo naprosto v pořádku, bez problémů přijímalo potravu. Při svléká ní jsme si všimli zarudnutí spodiny těla. Po svlečení staré pokožky jsme byli překvapeni rozsahem hnisavých ložisek na kůži. Stejný průběh choroby popisuje dr. Skalka v AT 1992, kde to bylo způsobeno plísní a Fusarium přenesenou zřejmě z unaveného prostředí terária. Po konzultaci jsme nasadili antimykotické přípravky a koupele v manganistanu draselném, přesto samice po několika dnech uhynula. Z pitevního protokolu z SVU Jihlava vyplynulo, že se jednalo o dermatitidu způsobenou bakteriemi Pseudomonas aeruginosa, mykóza byla vyloučena.
Závěr: chov těchto zajímavých hadů je pro pokročilejšího teraristu vcelku nenáročný a bezproblémový. Potřebují zejména prostornější terárium s větší plochou dna, pravidelnou péči včetně udržování dostatečné hygieny.
Další otázkou je jejich údajná jedovatost. Hadi sami nejsou útoční, mají celou škálu obranného chování, snad nejúčinnější je vztyčení hlavy a krku a roztažení krční části, podobně jako to dělají kobry, ale i jiné rody podčeledi Xenodontinae (např. Xenodon, Heterodon, Alsophis). Tím ještě více vynikne vynikne jejich mohutnost. U nás došlo několikrát k pokousání těmito hady bez jakýchkoliv příznaků intoxikace. Je ovšem možné, že hadi ránu nezasáhli zadními maxilárními zuby, kde je umístěn vývod Duvernoyovy žlázy produkující toxiny.
Vzhledem k velikosti těchto zvířat bude asi lepší vyvarovat se podobných zkušeností. Bohužel jsem k problematice jejich toxicity nenašel v dostupné literatuře více údajů.