pribehy

BRATROVA ZPOVĚĎ

Lidé většinou nacházejí svou životní inspiraci. Snad ji najdou v rozhovoru s někým, koho si váží, nebo v nějakém zážitku. Taková inspirace může pocházet z různých zdrojů, ale vždy vás donutí dívat se na svět z jiného úhlu. Mě inspirovala moje sestra Vicki, velice laskavý človíček. Nešlo jí o pocty a články v novinách. Ona se jen chtěla o svou lásku podělit s lidmi, na kterých jí záleželo – se svou rodinou a přáteli.
Bylo to v létě, než jsem nastoupil na vysokou školu. Telefonoval mi otec a řekl mi, že Vicki odvezli do nemocnice. Zhroutila se a pravá strana těla jí ochrnula. Předběžné vyšetření nasvědčovalo tomu, že prodělala mrtvičný záchvat. Jenže pak výsledky testů ukázaly, že její stav je vážnější. Ochrnutí způsobil zhoubný nádor na mozku. Lékaři jí dávali nejvíc tři měsíce života. Vzpomínám si, že jsem se divil, jak se to mohlo stát. Ještě včera byla Vicki úplně v pořádku. Dnes umírá, a přitom je tak mladá.
Když jsem překonal první šok a pocit prázdnoty, rozhodl jsem se, že Vicki potřebuje pomoc a povzbuzení. Potřebovala někoho, kdo by ji přesvědčil, že svou nemoc překoná. Stal jsem se jejím trenérem. Každý dem jsme si společně představovali, jak se nádor zmenšuje, a mluvili jsme spolu jen o pozitivních věcech. Dokonce jsem jí na dveře nemocničního pokoje přilepil nápis “Budeš-li mít špatné myšlenky, nech je u dveří” . Byl jsem pevně rozhodnutý pomoci Vicki nádor porazit. Společně jsme udělali dohodu, které jsme říkali fifty-fifty. Já měl vzít na sebe padesát procent boje s nemocí a o zbývajících padesát se měla postarat Vicki.
Přišel srpen a byl čas, abych nastoupil do prvního ročníku vysoké školy, vzdálené 5000 kilometrů. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mám odejít, nebo zůstat s Vicki. Udělal jsem tu chybu, že jsem jí řekl, že do školy možná neodjedu. Rozzlobila se a prosila mě, abych si nedělal starosti, protože všechno bude v pořádku. Představte si nemocnou Vicki, jak leží v posteli a říká mi, abych si nedělal starosti. Uvědomil jsem si, že jestli zůstanu, mohlo by to pro ni být znamení, že umírá, a to jsem nechtěl. Vicki musela věřit, že nad nádorem dokáže vyhrát.
Ten večer jsem odjížděl s pocitem, že je to naposledy, co vidím Vicki živou. V životě jsem před sebou neměl těžší rozhodnutí. Ve škole jsem nepřestal za Vicki bojovat na těch svých padesát procent. Každý večer, než jsem usnul, jsem s Vicki v duchu rozmlouval a doufal jsem, že mě uslyší. Říkal jsem jí: Vicki, bojuji za tebe a nikdy to nevzdám. Pokud se nevzdáš ty, tak tu nemoc spolu porazíme.
Uběhlo několik měsíců a ona stále žila. Mluvil jsem s jednou svou známou a ta se mě ptala na Vickinu situaci. Vysvětlil jsem jí, že se to zhoršuje, ale že Vicki se nevzdává. A moje přítelkyně mi položila otázku, nad kterou jsem musel opravdu vážně přemýšlet. “A nemyslíš, že to ještě nevzdala jen proto, že tě nechce zklamat?”
Co když má pravdu? Co když je ode mne sobecké, že povzbuzuji Vicki, aby bojovala? Tu noc před spaním jsem s Vicki v duchu řekl: Vicki, já vím, že máš velké bolesti a že už bys to možná ráda skončila. Jestli ano, tak chci, abys to udělala. Neprohráli jsme, protože ty jsi nepřestala bojovat. Jestli chceš odejít do lepšího světa, pak to pochopím. Jednou budeme zase spolu. Mám tě rád a pořád budu s tebou, ať jsi kdekoli.
Druhý den brzy ráno mi volala matka, že Vicki zemřela.

James Malinchak

JEN JEDNU SKLENIČKU

U státní silnice číslo 128, poblíž městečka Boonville stojí malý křížek. Kdyby ten křížek mohl mluvit, vyprávěl by tento smutný příběh:
Před sedmi lety odjel můj bratr Michael na ranč, kde bydlel jeho kamarád. Řekli si, že si vyrazí na večeři. Přijel Joe a nabídl se jim, že bude řídit – že měl jen jednu skleničku.
A tak se čtyři kamarádi lehkovážně vydali na cestu, po silnici plné zatáček. Netušili, jak to skončí – ani jeden z nich. Najednou přejeli do protisměru a srazili se s protijedoucím autem.
Právě jsme se doma u hřejivého krbu dívali na videu na film E. T. mimozemšťan. Pak jsme šli spát. Ve dvě hodiny ráno probudil mámu policista a sdělil jí tu tragickou zprávu. Michael zahynul.
Ráno jsem našel matku a sestru v slzách a ohromeně jsem zůstal stát. “Co se děje?” zeptal jsem se a mnul si ospalé oči. Máma se zhluboka nadechla a řekla mi: “Pojď ke mně...” A tak jsme bloudili smutkem, kudy žádná cesta nevede. Pořád to bolí, když si na to vzpomenu.
Jediný důvod, proč vám náš příběh vyprávím, je naděje, že na něj vzpomenete, až vás bude chtít vézt autem někdo, kdo pil – třeba i jen jednu skleničku.
Joe si svou cestu vybral. Odsoudili ho za zabití a skončil ve vězení. Nejhorší trest ale je muset žít s následky svých činů. Způsobil nám bolest, jež nikdy nezmizí. Je to přízrak, který jeho i nás bude pronásledovat až do smrti. Nechal tu po sobě malý křížek u státní silnice číslo 128.

Chris Laddish, 13 let
Věnováno památce Michaela Laddishe

SPŘÍZNĚNÉ DUŠE

Často jsem své dceři Lauren vyprávěla o tom, jak jsem se seznámila s jejím otcem a jak jsme spolu chodili. Ona se ve svých šestnácti letech trápí, protože si uvědomuje, že její vysněná spřízněná duše možná sedí s ní někde ve třídě, že ji možná pozve na schůzku, ale ona ještě není připravená zavázat se tak, jak to před lety udělali její rodiče.
S Mikem jsem se seznámila 9. října 1964. Nesměle jsme se na sebe podívali ve vstupní hale domu, kde naše kamarádka Andrea pořádala večírek. Usmáli jsme se na sebe. Pak jsme se dali do řeči a celý večer si povídali, jako by kolem nás nebyl vůbec nikdo. Mně bylo jedenáct a jemu dvanáct. O tři dny později jsme se znovu sešli, ale po měsíci nadšeného “chození” jsme se rozešli.
Přesto mě o několik měsíců později Mike pozval na okázalou oslavu své bar micve, a dokonce si se mnou zatancoval. (Po několika letech mi prozradil, že přesto, že jsem měla rovnátka, hubené nohy a zplihlé vlasy, jsem mu připadala krásná.)
Měli jsme s Mikem mnoho společných kamarádů a ve škole jsme patřili do stejné party, a tak se naše cesty v příštích letech neustále křížily. Pokaždé, když jsem se rozešla s klukem nebo mě nějaký opustil, mi matka říkala: “Nic si z toho nedělej, ty jednou stejně skončíš s Mikem Lebem.” Vždycky mě to rozhořčilo: “Nikdy! Jak tě něco takového vůbec může napadnout?” A ona mi pokaždé připomněla, jak často o něm mluvím a jaký je to milý chlapec.
Pak jsem nastoupila na střední školu, kde se to pěknými kluky jen hemžilo. Připadala jsem si dospělá, Proč by mě mělo trápit, že Mike začal chodit s mou nejlepší kamarádkou? Zvláštní ale bylo, že jsem měla pocit, že se z toho asi zblázním. A proč jsme se spolu vždycky dali do řeči, když jsme čekali na autobus? Nikdy nezapomenu na to tmavě modré sako, které nosil. A nikdo ve škole neměl tak bezvadné boty. Často jsem si na maminčina slova vzpomněla, ale snažila jsem se na ně nemyslet.
Skončili jsme devátou třídu a přišlo léto. Trávila jsem s Mikem víc a víc času, ve společnostijeho holky, mé nejlepší kamarádky, a ostatních. To léto Mike odjel na kurz španělštiny do Mexika. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi schází. Když se v srpnu vrátil, zavolal mi a přišel mě navštívit. Byl tak okouzlující, nádherně opálený a světaznalý. Sice pořád neuměl španělsky ani slovo, ale tolik mu to slušelo. Právě toho dne, 19. srpna 1968, když jsme se na sebe u nás před domem podívali, jsme si uvědomili, že chceme být spolu. Museli jsme s tím ale počkat až do druhého dne, protože ten večer jsem už měla domluvenou schůzku s někým jiným. Tomu klukovi jsem řekla, že začnu chodit s Mikem, a že tedy musím být brzo doma. Mike zase vysvětlil své dívce, se kterou se neustále rozcházel a zase dával dohromady, že tentokrát je to skutečně konec.
Svůj vztah jsme tajili; oznámili jsme to kamarádům až na nejbližším večírku. Přišli jsme pozdě a hrdě jsme všem oznámili, že spolu oficiálně chodíme. Nikoho to asi moc nepřekvapilo, protože všichni sborem vydechli: “Konečně!”
Po střední škole jsem šla na univerzitu daleko od našeho města. Vydržela jsem tam přesně deset týdnů, a pak jsem přešla na jinou školu, abych mohla být na blízku Mikeovi. Devatenáctého června 1972 jsme se vzali. Mně bylo devatenáct, Mikeovi dvacet. Hnízdečko lásky jsme si vybudovali v koleji pro manželské páry a snažili jsme se dokončit školu. Já vystudovala zvláštní pedagogiku a Mike pokračoval dál, až dosáhl lékařského titulu.
Dnes, o pětadvacet let později, se usmívám na naši krásnou dceru Lauren a syna Alexe. Díky svým rodičům se na středoškolské lásky dívají trochu jinak, a také se nemusejí bát, že jim rodiče někdy řeknou: “Neber to zas tak vážně, jste ještě moc mladí.”

Fran Lebová

TAJEMSTVÍ

Znám jednu nádhernou pohádku o malé osiřelé holčičce, která neměla rodinu ani nikoho, kdo by ji měl rád. Jednou, když byla zoufale smutná a osamělá, šla po louce, kde si všimla malého motýlka, který se chytil do pichlavého bodláku. Čím více se snažil osvobodit, tím hlouběji se mu do tělíčka zabodávaly trny. Holčička opatrně motýlka z pasti vysvobodila. Ale motýlek neodletěl, místo toho se proměnil v krásnou vílu. Holčička si musela promnout oči, protože tomu nemohla uvěřit.
"Za tvou dobrotu,” řekla hodná víla, “ti splním každé přání.”
Holčička se zamyslela a odpověděla: “Chci být šťastná.”
“Jak si přeješ.” Víla se k ní naklonila a zašeptala jí něco do ucha. Pak zmizela.
Když holčička vyrostla, nebylo nad ni v kraji šťastnějšího člověka. Všichni se jí vyptávali, v čem vězí tajemství jejího štěstí. Ona se vždy jen usmála a odpověděla jim: “Tajemství mého štěstí spočívá v tom, že jsem naslouchala dobré víle, když jsem byla malá.”
Když tato šťastná žena zestárla a umírala, všichni sousedé se sešli u její postele, protože se báli, že její pohádkové tajemství zemře s ní. “Pověz nám, moc tě prosíme, pověz nám, co ti ta dobrá víla pověděla.”
Ta milá stará paní se usmála. “Řekla mi: ,Všichni, staří nebo mladí, bohatí nebo chudí, ti všichni tě potřebují. ”

The Speaker`s Sourcebook

OBYČEJNÉ VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Abbie byla nesmělá a odtažitá dívka. Právě začala chodit do deváté třídy v nové škole v centru velkého města. Nikdy dřív ji nenapadlo, že bude stále sama. Brzy se jí začalo stýskat po staré, malé, ale přátelské třídě. Tato škola byla moc chladná a nevlídná.
Jako by nikomu nezáleželo na tom, jestli se tu Abbie cítí dobře nebo ne. Abbie byla moc milá, ale nesmělost jí bránila najít si kamarády. Jistě, našla tu takové ty příležitostné známé – znáte je, ty rádobykamarády, co jen využívají vaší dobroty. Každý den procházela bez povšimnutí školními chodbami, nikdo s ní nemluvil, a tak také nikdy nikdo neslyšel, co si myslí. Došlo to tak daleko, že Abbie uvěřila, že její názor nestojí za nic, a proto taky nikoho nezajímá. A tak dál mlčela jako němá.
Rodiče si o ni dělali starosti; měli strach, že si nikdy žádné kamarády nenajde. A protože byli rozvedení, tušili, že Abbie nějakou spřízněnou duši zoufale potřebuje. Dělali všechno, aby jí pomohli zapadnout do nové školy. Kupovali jí moderní oblečení a cédéčka, ale nepomáhalo to. Nikdo bohužel netušil, že Abbie přemýšlí o tom, že skoncuje se životem. Často usínala s pláčem, protože věřila, že ji nikdy nikdo nebude mít tak rád, aby jí mohl být opravdovým přítelem.
Kamarádka Tammy ji využívala k tomu, aby jí Abbie psala úkoly, a předstírala, že potřebuje její pomoc. Horší bylo, že Tammy nechtěla Abbii seznámit s ostatními. Abbie se dostala na pokraj zoufalství. Přes léto se situace ještě zhoršila. Abbie byla pořád sama, neměla žádnou zábavu, jen pořád přemýšlela. Byla přesvědčená, že takový bude celý její život. Došla k názoru, že nestojí za to žít.
Na podzim postoupila do dalšího ročníku a v místním kostele začala navštěvovat společnost křesťanské mládeže, protože doufala, že tam by mohla najít kamarády. Setkala se tam však slidmi, kteří ji naoko přivítali, ale v duchu si přáli, aby brzy odešla.
O Vánocích už byla Abbie tak nešťastná, že začala brát prášky na spaní, aby líp usínala. Postupně unikala z tohoto světa. Nakonec se rozhodla, že na Štědrý den, až rodiče odejdou na večírek, skočí z mostu. Když odcházela z teplého domova na dlouhou cestu k mostu, řekla si, že nechá rodičům ve schránce dopis. Otevřela schránku a našla v ní několik vánočních přání.
Vyndala je, aby se podívala, od koho jsou. Psali babička a dědeček Knightovi, také několik sousedů...a pak našla obálku, která patřila jí. Otevřela ji. Psal jí jeden chlapec z křesťanské společnosti.

Milá Abbie,
rád bych se ti omluvil, že jsem tě ještě neoslovil, ale moji rodiče se právě rozvádějí, a tak jsem neměl v poslední době moc příležitostí mluvit s lidmi. Napadlo mě, že bychom si mohli popovídat o tom, jaké to je být dítě z rozvedené rodiny. Myslím, že bychom mohli být kamarádi a pomáhat si. Uvidíme se v neděli v kostele.
Zdraví tě Tvůj přítel
Wesley Hill

Chvíli si psaní upřeně prohlížela a pročítala je pořád dokola. “Mohli bychom být kamarádi,” usmála se, když si uvědomila, že na ní někomu záleží, že někdo se chce přátelit s obyčejnou, tichou Abbie Knightovou. Byla to pro ni čest.
Otočila se a vrátila se domů. Hned zatelefonovala Wesleymu. Dalo by se říct, že se stal vánoční zázrak, protože přátelství je ten největší dárek, jaký můžeme dostat.

Theresa Petersonová

ŘEKNĚTE TO ZA MĚ CELÉMU SVĚTU

Asi před čtrnácti lety jsem stál v posluchárně a sledoval vysokoškoláky, jak se pomalu scházejí na zahájení semináře teologie. Tehdy jsem poprvé uviděl Tommyho. Česal si dlouhé vlasy, které nu sahaly patnáct centimetrů pod ramena. Rychle jsem ho odhadl jako podivného – velice podivného mladíka.
Tommy pro mě byl taková výzva. Neustále něco namítal proti možnosti bezpodmíněčné lásky k Bohu. Když přišel na konci semestru na závěrečnou zkoušku, zeptal se mě cynicky: “Myslíte, že někdy najdu Boha?”
“Ne,” řekl jsem rozhodně.
“Aha,” odpověděl. “Já myslel, že právě o to vám jde.”
Už byl téměř u dveří, když jsem za ním zavolal: “Pochybuji, že ho někdy najdeš, ale vím jistě, že on si najde tebe.” Tommy pokrčil rameny a odešel. Zklamalo mě, že mou výstižnou poznámku nepochopil.
Později jsem se dozvěděl, že Tommy dokončil školu, a byl jsem moc rád. Pak ale přišla zlá zpráva. Tommy onemocněl rakovinou. Než jsem ho dokázal vyhledat, přišel za mnou sám. Navštívil mě v mé pracovně. Byl v hrozném stavu, a o dlouhé vlasy ho připravila chemoterapie. Oči měl však stále jasné a poprvé v životě promlouval pevným hlasem.
“Tommy, tolikrát jsem na tebe myslel. Slyšel jsem, že jsi nemocný,” vychrlil jsem ze sebe.
“Ano, jsem nemocný. Mám rakovinu. Zbývá mi pár týdnů.”
“Chceš o tom mluvit?”
“Jistě. Co byste chtěl vědět?”
“Jaké to je, když je ti dvacet čtyři a víš, že umíráš?”
“Mohlo by to být i horší,” řekl mi. “Třeba mít na krku padesátku a myslet si, že chlast, ženské a prachy jsou v životě to nejdůležitější.” Pak mi vysvětlil, proč přišel.
“Jde o to, co jste mi řekl ten den, kdy skončil seminář. Ptal jsem se vás, jestli myslíte, že někdy najdu Boha, a vy jste mi odpověděl, že ne. To mě překvapilo. Pak jste ale dodal, že Bůh si najde mě.hodně jsem o tom přemýšlel, i když tenkrát jsem Boha vůbec nehledal.
Když mi ale lékaři vyoperovali nádor z třísel a řekli mi, že byl zhoubný, začal jsem o Bohu přemýšlet. A pak, když se mi rakovina rozšířila do životně důležitých orgánů, jsem začal doslova bušit na bronzovou nebeskou bránu. Ale nic se nestalo. Až jsem se jednoho dne vzbudil a místo toho, abych se zoufale snažil zachytit nějaké boží poselství, jsem toho nechal. Řekl jsem si, že mi vlastně nezáleží ani tak na Bohu, ani na něčem takovém, jako je posmrtný život. Rozhodl jsem se, že čas, který mi ještě zbývá, strávím něčím užitečnějším. Myslel jsem na vás a na to, co jste mi ještě řekl. ,Nejsmutnější je, když člověk projde životem, aniž by miloval. Stejně tak smutné by bylo, kdybychom odešli z tohoto světa a těm, které milujeme, neřekli, co k nim cítíme.’ A tak jsem se rozhodl, že rozlousknu ten nejtvrdší oříšek – vztah ke svému otci.”
Tommyho otec právě četl noviny, když za ním jeho syn přišel.
“Tati, rád bych s tebou mluvil.”
“Tak mluv.”
“Ale ono je to vážně důležité.”
Otec pomalu odložil noviny. “O co jde?”
“Tati, mám tě rád. Jen jsem chtěl, abys to věděl.”
Tommy se na mě usmál, když na ten okamžik vzpomínal. “Noviny dopadly na zem. Pak táta udělal něco, co snad v životě neudělal. Rozplakal se a objal mě. Celou noc jsme si pak povídali, i když musel jít druhý den do práce.
S matkou a mladším bratrem to bylo jednodušší,” pokračoval Tommy ve vyprávění. “Plakali se mnou a objímali mě. Mluvili jsme pak o věcěch, které jsme v sobě dlouhá léta skrývali. Jen mě mrzelo, že jsem čekal tak dlouho. Najednou jsem tu stál, ve stínu smrti, a začínal jsem otevírat svou duši všem těm, kdo jsou mi blízcí.
Pak jsem se jednoho dne otočil a Bůh byl se mnou. Nepřišel ke mně, když jsem ho o to prosil. Je jasné, že si dělo všechno podle svého a v ten pravý čas. Chtěl jsem vám říct, že jste měl pravdu. Našel si mě, když už jsem ho přestal hledat.”
“Tommy,” zavzlykal jsem. “I když si to neuvědomuješ, říkáš velkou životní pravdu. Říkáš, že nejjistější cestou, jak najít Boha, je nečinit z něho soukromý majetek nebo okamžitou útěchu ve chvíli nouze, ale jen otevřít své srdce lásce.
Tommy, mohl bych tě o něco požádat? Přišel bys na můj seminář teologie a vyprávěl studentům to, co jsi tu právě řekl mně?”
I když jsme si termín domluvili, už nepřišel. Avšak ještě než přišla smrt, Tommy se změnil. Udělal velký krok na cestě mezi vírou a vizí. Objevil život mnohem krásnější, než jaký kdy lidské oko vidělo nebo si člověk dokázal představit.
Ještě jednou jsme spolu mluvili, než zemřel. “Nebudu moct přijít na váš seminář,” volal mi.
“Já vím, Tommy.”
“Řeknete jim to za mě? Prosím......řekněte to za mě celému světu.”
“Ano, Tommy. Povím jim to.”

John Powell

OBJÍMACÍ SOUDCE

Nenarářej do mě-obejmi mě!
samolepka na nárazníku

Lee Shapiro je penzionovaný soudce. Je jedním z těch, kteří nesmírně milují lidi. V určitém okamžiku své kariéry Lee zjistil, že největší silou vůbec je láska, a proto se stal “objímačem”. Každému začal nabízet objetí. Kolegové mu proto začali přezdívat “objímací soudce” (snad jako opak popravujícího soudce). Na auto si vylepil nápis “Nenarážej do mě-obejmi mě!”
Asi před šesti lety Lee vymyslel objímací soupravu. Na ní je napsáno “Srdce za objetí”. Uvnitř má třicet červených krajkových srdíček se špendlíkem na připevnění na rubu. Lee vezme objímací soupravu, vydá se do ulic a nabízí lidem červené srdíčko výměnou za objetí.
Lee se tím tak proslavil, že ho často zvou na programové konference a shromáždění, aby tam přednesl své poselství o bezpodmínečné lásce. Na konferenci v San Francisku mu štáb místní televize namítl: “Ono je jednoduché objímat lidi, kteří přišli sem na konferenci. Ale ve skutečném světě to nikdy nemůže fungovat.”
Vyzvali Leea, aby se pokusil obejmout několik lidí venku na ulici. Tak se Lee s doprovodem televizního štábu vydal do ulic San Franciska. Jako první oslovil kolemjdoucí ženu. “Dobrý den, jsem Lee Shapiro, objímací soudce. Rozdávám tahle srdíčka výměnou za objetí.” “Proč ne?” odpověděla. “To bylo příliš lehké,” poznamenal komentátor místní televize. Lee se rozhlédl kolem. Uviděl hlídačku parkoviště, které právě vynadal majitel BMW, protože mu napsala pokutu za překročení parkovací doby. Lee k ní rázně zamířil s kameramanem v patách a řekl: “Zdá se mi, že by vám objetí udělalo dobře. Já jsem objímací soudce a rád bych vám jedno objetí věnoval.” Přijala ho.
Televizní komentátor sáhl po svém nejtěžším kalibru. “Podívejte, právě jede autobus. Řidiči autobusů jsou ti nejotrlejší, nejprotivnější, nejzlostnější lidé z celého San Franciska. Zkusme, jestli se vám podaří jednoho z nich obejmout.” Lee na výzvu přistoupil.
Když autobus zastavil u chodníku, Lee oslovil řidiče: “Dobrý den, jsem Lee Shapiro, objímací soudce. Vaše práce musí být hrozně stresující. Já dnes nabízím llidem objetí, abych jim tu zátěž trochu ulehčil. Můžu vás obejmout?” Stodevadesáticentimetrový a dobře stokilový řidič vstal ze sedadla, vystoupil z autobusu a řekl: “Proč ne?”
Lee ho objal, dal mu srdíčko a zamával odjíždějícímu autobusu na rozloučenou. Televizní štáb zůstal němě stát. Nakonec komentátor prohlásil: “Musím přiznat, že to nechápu.”
Jednoho dne se na prahu Leeova domu objevila jeho přítelkyně Nancy Johnsonová. Nancy je profesionální klaun a stála tam v pracovním: v kostýmu a nalíčená jako na představení. “Lee, popadni své objímací soupravy a půjdeme do domova pro postižené.”
Když dorazili do domu, začali rozdávat pacientům klaunské čepice, srdíčka a objetí. Lee se zpočátku necítil ve své kůži. Ještě nikdy se neobjímal s lidmi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní, silně retardovaní nebo ochrnutí na celém těle. Bylo to opravdu náročné. Ale za chvíli se do toho s Nancy vpravil a spolu se stále delším průvodem lékařů, sester a sanitářů putovali z oddělení na oddělení.
O několik hodin později zbývalo už jen jedno, poslední oddělení. Žilo v něm čtyřiatřicet nejtěžších případů, jaké kdy Lee viděl. Pohled na ně byl tak smutný, že to Leeovi trhalo srdca. Ale přišli sem s Nancy proto, aby se podělili o lásku a něco pro ty lidi udělali, a tak se vydali na cestu po pokoji. Doprovázel je zástup lékařského personálu se srdíčky na límcích a papírovými čepicemi na hlavách.
Jako poslední obyvatel pokoje zbýval Leonard. Měl na sobě velký bryndák, na který mu stékaly sliny. Lee viděl, jak si ho Leonard pomalu mokří a řekl: “Pojď, Nancy, ten nás vůbec nevnímá.” Odpověděla: “no tak, Lee. Je to přece také lidská bytost.” A posadila Leonardovi na hlavu klaunskou čepici. Lee vzal jedno ze svých červených srdíček a připíchl je na Leonardův bryndák. Zhluboka se nadechl, sklonil se a přitiskl Leonarda k sobě.
Leonard se z ničeho nic rozkřičel: “Eeeeh! Eeeeeh!” Několik dalších pacientů začalo bouchat různými předměty o sebe. Lee se otočil na personál, aby mu vysvětlili, co se děje, ale všichni lékaři, sestry i sanitáři plakali. Lee se zeptal vrchní sestry: “Co se děje?”
Na její odpověď Lee nikdy nezapomene: “Poprvé za třiadvacet let uvidíme, že se Leonard směje.”
Změnit něco v životě ostatních lidí je tak jednoduché.

Jack Canfield a Mark V. Hansen

JEDNA PO DRUHÉ

Jeden náš přítel se při západu slunce procházel po liduprázdné pláži v Mexiku. Najednou v dálce spatřil nějakou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že je to nějaký domorodec, který se co chvíli shýbá, zdvihá něco ze země a hází to do vody. A tak pořád kolem dokola.
Když se náš přítel přiblížil ještě víc, uviděl, že ten člověk sbírá hvězdice vyplavené na pláž a jednu po druhé je hází zpátky do vody.
Náš přítel na něj zmateně hleděl. Pak k němu přistoupil a zeptal se: “Dobrý večer, příteli. Copak to tu děláte?”
“Házím ty hvězdice zpátky do moře. Vidíte? Je odliv a uvízly na břehu. Když je nehodím zpátky, tak tu leknou.”
“Dobře,” povídá přítel, “ale na téhle pláži musí být tisíce hvězdic. Všechny se vám určitě sebrat nepodaří. Je jich prostě moc. A víte, že se tohle pravděpodobně děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Nemyslíte, že tím stejně nic nezměníte?
Domorodec se usmál, sehnul se a zdvihl z písku další hvězdici, když ji házel do moře, odpověděl: “Pro tuhle jsem to změnil!”

Jack Canfield a Mark V. Hansen

DÁREK

Bennet Cerf vypráví tento dojemný příběh o jízdě autobusem po jedné z hrbolatých okresek na jihu.
V autobuse seděl starší pán s kyticí čerstvě nařezaných květin. Přes uličku seděla dívka a pořád po jeho kytici pokukovala. Dojeli ke stanici, kde starší pán vystupoval. Rozhodně vzal kytici a položil ji dívce do klína. “Vidím, že se vám ty kytičky líbí,” řekl na vysvětlenou, “a moje paní by vám je ráda dala. Povím jí, že jsem je dal vám.” Děvče přijalo květiny a dívalo se na pána, který zatím vystoupil z autobusu a prošel brankou malého hřbitůvku.

Bennet Cerf

TAKOVÝ BRATR

Můj přítel dostal od bratra k Vánocům auto. Když na Štědrý den vyšel z práce, uviděl, jak jeho auto, zářící novotou, obchází nějaký výrostek a obdivně si ho prohlíží. “Pane, to je vaše auto?” zeptal se.
Paul přikývl. “Bratr mi ho dal k Vánocům.” Chlapec byl z toho u vytržení. “To chcete říct, že vám ho váš bratr dal a vy jste za něj nemusel vůbec nic platit? No tedy, kdybych já…” Zarazil se.
Paul samozřejmě věděl, co by si ten chlapec přál. Taky by chtěl mít takového bratra.Ale to, co řekl, Paula skoro porazilo.
“Já bych taky chtěl být takový bratr.”
Paul se na chlapce užasle podíval a bez rozmýšlení navrhl: “Chtěl by ses svézt?”
“No jasně, a jak rád!”
Po chvilce jízdy se chlapec otočil k Paulovi a se zářícíma očima ho požádal: “Pane, mohl byste mě, prosím vás, odvézt před dům?”
Paul se usmál. Myslel si, že ví, co má ten chlapec za lubem. chce se v tom velkém autě ukázat sousedům. Ale zase se spletl. “Mohl byste zastavit tam, jak jsou ty dva schody?” zeptal se chlapec.
Dojeli ke schodům. Paul na chlapce čekal a za chviličku uslyšel, jak se vrací. Ale neběžel. Nesl svého menšího, ochrnutého bratra. Posadil ho na dolní schůdek a otočil ho směrem k Paulovi.
“Tady je to auto, Buddy. A je to přesně tak, jak jsem ti říkal doma. Bratr toho pána mu ho dal k Vánocům a nechtěl za něj vůbec nic. A já ti jednou taky dám přesně takové…a pak se budeš moct sám jezdit dívat na všechny ty krásné vánoční dárky, co jsou ve výlohách, jak jsem ti vyprávěl.”
Paul vystoupil z auta a posadil chlapce na pravé přední sedadlo. Jeho bratr se zářícíma očima vyšplhal dozadu a ve třech se vydali na nezapomenutelnou vánoční jízdu.
Ten Štědrý večer Paul pochopil, co chtěl Ježíš říct slovy: “Je krásnější dávat…”

Dan Clark

MALIČKOST

Každý člověk může být úžasný…
protože každý může něčím
sloužit. Ke službě člověk
nepotřebuje univerzitní titul.
Nemusí ani zvládat shodu
podmětu s přísudkem. Jediné, co
potřebuje, je laskavé srdce. Duši
zrozenou z lásky.

Martin Luther King Jr.

Když se Mark jednou vracel ze školy, všiml si, že chlapec, který šel kousek před ním, zakopl a vypadly mu všechny učebnice, s nimi dva svetry, baseballová pálka, jedna rukavice a malý kazetový magnetofon. Mark se sehnul a pomáhal mu sesbírat rozházené předměty. Měli společnou cestu, a tak mu s nákladem pomohl. Po cestě Mark zjistil, že se chlapec jmenuje Bill, že má rád videohry, baseball a dějepis, že má problémy s předměty, které mu nejdou, a právě se rozešel s děvčetem.
Billův dům byl blíž, a tak Bill pozval Marka na cocacolu a na televizi. Strávili spolu příjemné odpoledne, hodně se nasmáli a napovídali, dokud se Mark nevydal domů. Chlapci se začali scházet, jednou nebo dvakrát šli spolu na oběd a oba zároveň postoupili na střední školu. Dostali se na stejnou školu a zběžně se vídali i dál. Dočkali se toužebně očekávaného posledního ročníku a tři týdny před jeho koncem se Bill zeptal Marka, jestli by si mohli popovídat.
Bill začal mluvit o dni, kdy se před léty poznali. “Nebylo ti divné, že jsem si tehdy nesl domů tolik věcí?” zeptal se Bill. “Víš, vyklidil jsem tenkrát svou skříňku, protože jsem nechtěl, aby ji někdo po mně musel uklízet. Nastřádal jsem si máminy prášky na spaní a šel jsem se domů zabít. Ale když jsme si spolu tak povídali a smáli se, došlo mi, že kdybych se zabil, tak bych o to přišel, a přišel bych i o spoustu dalších odpolední, která mohla být taky taková. Tak vidíš, Marku, když jsi mi toho dne posbíral učebnice, udělal jsi pro mne mnohem víc. Zachránil jsi mi život.”

John W. Schlatter

VÍRA

My, vozíčkáři, nejsme žádné bábovky. Jinak bychom tu už nebyli. Opravdu nás hned tak něco nerozhází a v mnoha ohledech jsme byli obdařeni takovou intuicí a kuráží, jaké byste sotvakde našli.
Chtěl bych vám říct, že odmítnutí úplně a bez zbytku přijmout vlastní postižení stojí a padá s jednou věcí: s vírou, téměř nadpozemskou vírou.
V přijímacím sále Institutu všeobecného lékařství a rehabilitace na East River, na 34. ulici v New Yorku visí na stěně bronzová deska. Měsíce jsem tam jezdil dvakrát, třikrát týdně na léčení, tolikrát jsem projel přijímacím sálem sem a tam. Ale nikdy jsem si neudělal čas, abych si k té desce dojel a přečetl si, co je na ní napsáno. Jednou odpoledne jsem to udělal. Přečetl jsem si ji jednou, pak podruhé… Když jsem ji dočetl podruhé, téměř jsem vybuchl – ne zoufalstvím, ale takovou vnitřní silou, že jsem zaťal ruce do opěrek vozíku a vzepřel se na nich. Rád bych se s vámi o ni podělil.
Krédo těch, kdo zažili utrpení
Prosil jsem Boha o sílu, abych něčeho dosáhl.
Učinil mě slabým, abych se mohl učit skromně poslouchat…
Prosil jsem o zdraví, abych mohl konat velké věci.
Dostal jsem nemoc, abych mohl dělat něco lepšího…
Prosil jsem o bohatství, abych mohl být šťastný.
Dostal jsem chudobu, abych mohl být moudrý…
Prosil jsem o moc, aby mě lidé mohli chránit.
Dostal jsem slabost, abych mohl cítit, že potřebuji Boha…
Prosil jsem o všechno, co by mi dávalo radost ze života.
Dostal jsem život, zbych mohl mít radost ze všeho…
Nedostal jsem nic z toho, oč jsem prosil – ale všechmo, v co jsem doufal.
Téměř navzdory mně samému byly mé modlitby vyslyšeny.
Jsem člověk, kterému se dostalo nejvíce požehnání ze všech lidí!

Roy Campanella

DVA MNIŠI

Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuly silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: “Co to do tebe vjelo, Tansane! Porušil jsi několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natožpak se jí dotknout a přenést ji přes řeku?” Tansan klidně opáčil: “ Já jsem ji nechal u řeky. Ty ji ještě neseš?”

Moudrost mistrů zenu

ROMANTIKA MLADÝCH JEŠTĚ ŽIJE

Ti starší ještě dobře vědí, že k mládí patřila vždy trocha té romantiky. Bohužel, ta se dnes jaksi vytrácí, zatlačena do pozadí různými jinými lákadly. O tom jsem byl přesvědčen, ale jen do dne, kdy jsem se stal nezvaným svědkem něčeho neobvyklého, ale krásného, a nakonec i dojemného.
Šel jsem jednou navečer k blízkému lesu za městem. Cestou jsem potkal mladého muže a dívku, kteří pomalu kráčeli ruku v ruce stejným směrem. Měli na sobě oblečení dnešních mladých lidí a on nesl přes rameno malý chlebník.
Jistě si toho měli hodně co povídat, ale přitom ještě stačili pozorovat přírodu kolem sebe. Nechtěl jsem je při při tom jejich rozjímání rušit a nechal jsem je předejít, schválně jsem zvolnil chůzi. Zmizeli mi za chvilku v zátočině lesní cesty.
I já vnímal krásu letního podvečera. Najednou se mi zdálo, že slyším vzdálený zpěv neznámého ptáka. Něco o přírodě vím, ale takový hlas jsem ještě neslyšel. Proto jsem se zvědavě potichu kradl za oním zvukem a na ty dva jsem docela zapomněl. Prošel jsem zatáčkou a náhle jsem zaslechl onen “zpěv” docela blízko. Zastavil jsem se a v té chvíli jsem viděl i slyšel něco, co mě překvapilo a co dnes rozhodně není běžné.
Byla to dvojice mladých lidí, co mě předešla. Dívka seděla na pokáceném stromě a před ní klečel v trávě rytíř jejího srdce. A ten mládenec hrál jenom pro ni na zobcovou flétnu, kterou si do lesa nesl v chlebníku. Byla to hudba opravdu jemná a líbezná a celé to působilo až neskutečně, jako krásný, starý romantický obraz.
Byli zahleděni do sebe, a proto nevnímali nic kolem, neviděli tedy ani mě.
Pochopil jsem, že nesmím rušit tu jedinečnou chvíli romantického vyznání lásky - byl by to doslova hřích.
Bylo to pro mě, starého člověka, něco nečekaného a kouzelného.

Jiří Neumann