Katastrofy

Jako každá mostní stavba prošel i písecký most ve své historii řadou živelných pohrom, které s sebou přinášely vzedmuté vody či ledy Otavy, a z těchto bojů s přírodními živly vycházel mnohdy poškozen i poničen.

Tehdejší stavitelé mostů dokázali vytvořit již ve středověku obdivuhodná díla. Neznali však pojem „stoleté vody”, podle níž se daleko později řídila a řídí průtočnost mostů a jiných vodních děl.

V roce 1432 v červenci, což je nejstarší záznam povodně v Písku, stoupla hladina Otavy natolik, že „se voda valila přes most a strhla jeho zábradlí”. Most však odolal. Zato v Praze táž povodeň protrhla Karlův most na dvou místech a letopisec zaznamenal, že se na Staroměstském náměstí jezdilo na lodích a že „... jest od potopy světa takové vody nebylo a na Piesku ten most kamenný porušila, podmlela a zábradla z něho smetala, neb se voda až přes zábradla valila”. Povodně byly zaznamenány i v roce 1445 a 1537.

Zvlášť velká pohroma stihla most v roce 1544 a odstranění škod si vyžádalo velké náklady, jak připomíná nápis RESTAURATUS vytesaný s tímto letopočtem na jeho jižním zábradlí.

Řada dalších povodní je zaznamenána v létech 1551, 1569 a 1626. V únoru 1655 strhla ledová dřenice nedaleký Podskalský jez i s budovou mlýna a most opět silně poškodila.

I v dalších stoletích přišla řada pohrom. Nejprve v létech 1717 a 1740. A hned nato v roce 1741. Tehdy šlo o válečnou událost, když Francouzové ustupující z okupovaného města při pronásledování císařským vojskem strhli mostní oblouk při levém břehu Otavy. V roce 1768 strhla v únoru ledová dřenice, jak jsme již uvedli, levobřežní mostní věž i s mostním obloukem, při čemž zahynuli dva lidé.

V roce 1784 byl most opět pobořen při jarním odchodu ledů, u mostu byly poškozeny čtyři pilíře a zatopeno Pražské předměstí. V roce 1830 zničily ledy všech pět dřevěných ledolamů, či po písecku „kobyl”, které chránily mostní pilíře.

Další pohromy jsou zaznamenány v létech 1841 a 1845 (kdy muselo být v Praze evakuováno na sedm tisíc obyvatel), a pak v roce 1853.

Při povodni v roce 1874 byl již změřen a od té doby je zaznamenáván „průtok vody řeky Otavy”. Tehdy bylo naměřeno 950 krychlových metrů za vteřinu. Další velká povodeň je zaznamenána v roce 1890, která v Praze zaplavila Staroměstské náměstí a poškodila Karlův most.

•  •  •

Ve 20. století zaznamenává historie dvě zvlášť veliké povodně. Jedna přišla na konci zimy v roce 1940, při níž vzedmuté vody Otavy unášely až půl metru silné ledové kry. Valily se nejen řečištěm, ale byly vysokou vodou vytlačovány i do okolních ulic, kde je pak slunce rozpouštělo do jara. Mimořádně silné ledy a jejich nakupení v nepropustných mostních obloucích musely být trhány třaskavinami a byl jimi poškozen nejen most, ale i stavení v ulicích.

Dřenice, odchod ledu v roce 1940

Druhá povodeň přišla ve dnech 9. a 10. července 1954 a měla katastrofální následky. Průtok vody byl zaznamenán v maximu 870 krychlových metrů za vteřinu a povodeň zaplavila 236 domácností (některé byty až do výše 180 cm) a povodní bylo postiženo 542 osob. Utrpěly zejména ulice v Portyči (Čechova, Jablonského), Rybářská, Svatotrojická i části ulic přilehlých. Voda stoupla náhle uprostřed noci a za pomoci vojska, hasičů i veřejnosti bylo zachraňováno, co se jen dalo.

Povodeň se stoletou vodou v roce 1954

Voda sahala na Pražském předměstí téměř až k někdejšímu hostinci Na Štychu na konci třídy Národní svobody. Po ulicích se jezdilo na lodích a zvlášť postižení občané, děti a staří lidé byli odváženi a dočasně ubytováni ve školách, internátech a tělocvičnách.

Kronikář zaznamenal, že „staří lidé plakali a mnozí se i modlili”.

Tato povodeň bývá srovnávána s největšími zátopami předcházejícího století, měla však mnohem horší následky. Byly ovlivněny zvýšením Podskalského jezu a nedostatečným průtočným profilem koryta řeky mezi tehdejší Svatotrojickou ulicí a Podskalím a zejména likvidací inundačních (zátopových) ploch, které dříve snižovaly hladinu vody.

Písecká Portyč pod stoletou vodou v roce 1954

Tyto skutečnosti urychlily pak v padesátých a šedesátých létech dokončení regulace řeky, jejíž realizace byla přerušena válečnými událostmi. Měla odstranit nejen opakované zátopy na obou březích řeky, ale také přispět, aby byla pro budoucí časy spolehlivě zabezpečena ochrana naší jedinečné stavební památky.

Regulace řeky byla vyprojektována a provedena podle expertizy Výzkumného vodohospodářského ústavu v Praze, kde byla modelově ověřena možnost realizace prohloubením dna řeky, narovnáním a rozšířením jejího koryta.

Modelové ověřování regulace ve Výzkumném vodohospodář-
ském ústavu v Praze v šedesátých letech 20. století

S regulací řeky byla ovšem spojena i demolice více než půl druhého sta domků s dvorky i zahrádkami, několika větších obytných domů i objektu někdejší písecké „fezovky”. S nimi zmizela původní Svatotrojická a Rybářská ulice, Čechova a Jablonského, starší generaci známější pod názvem Portyč, i domky Na Jihru a v ulici Na Pěníku s kusem historie jejích někdejších obyvatel.

Nábřežní domky Pražského předměstí před asanací a stavbou regulace řeky


Od povodně v roce 1954 po téměř padesát let protékala Otava poklidně svým řečištěm. Občas došlo jen k mírnému zvýšení hladiny po prudkých deštích nebo jarním tání ledů. Zdálo se, že regulace řeky spolehlivě ochrání její okolí před zátopami a že není ohrožen ani kamenný most. Nikdo si nedovedl představit, a to ani pamětníci povodně z července 1954, jaká pohroma postihne Písek v létě roku 2002. Stoletou vodu snad bylo možno očekávat, ale že půjde o vodu pětisetletou, tomu nevěřil asi nikdo ...