K leteckému souboji nad naším územím
před 56 lety.
Oldřich Sobek
Uvykli jsme tomu, že vylodění spojenců v Normandii jsme začali označovat jako druhou frontu, ve skutečnosti to byla už fronta třetí. Tu druhou otevřela samotná Wehrmacht, když se v roce 1941 její expediční sbor Afrikakorps vylodil v Africe, aby pomohl svému viditelně slabšímu spojenci – fašistické Itálii. Po jeho porážce se 10. července r. 1943 vylodili spojenci na Sicílii a 3. září v samotné Itálii. Italské jednotky se vzdávaly a prakticky přestaly bojovat, ale Němci zvýšili početní stav svých vojsk v Itálii na 17 divizí a jednu brigádu. Hornatým terénem a špatnými komunikacemi spojenci postupovali za velkých ztrát jen velmi pomalu. Paradoxně však to byla právě tato poměrně vzdálená fronta, která nám v podobě leteckých náletů přiblížila prvé skutečně válečné zážitky a bojové akce na vlastní oči.
Leteckou ofenzívu spojenců zahájila ještě osamocená RAF (britské královské letectvo) ve druhé polovině roku 1940 ze základen ve Velké Británii. Od srpna 1942 ji posílila 8. USAAF (letecká armáda), dislokovaná rovněž ve Velké Británii. Po obsazení Sicílie a jižní Itálie si zde vybudovala své základny 15. USAAF, která své operace zahájila v listopadu 1943. Tyto letecké síly měly v červenci 1944 okolo 4440 těžkých bombardovacích letounů. Od jara 1944 se datuje závěrečná fáze strategických útoků na Německo, ale bohužel i na okupovaná území.
Náletem na Mostecko začala 12. května 1944 letecká ofenzíva, jejímž cílem bylo zničení německých chemických závodů na výrobu syntetických pohonných hmot. Od června se jí zúčastňuje i 15. letecká armáda USA. Nálety postihují Ploesť, Budapešť, okolí Bratislavy, Vídně a hornoslezskou oblast. Síla náletů neustále rostla a způsoby provádění útoků se zdokonalovaly. Ministr hospodářství a zbrojního průmyslu Albert Speer přenesl výrobu do málo známých továren v oblastech méně ohrožovaných spojeneckým letectvem. Přes řadu organizačních opatření výkonnost výroby ale klesala. Zatímco ještě v květnu 1944 činila produkce leteckého benzínu v Německu 175 tis. tun, v červenci se už snížila na 30 tis. tun a v září na pouhých 5 tis. tun. Součástí letecké ofenzívy proti závodům na pohonné hmoty se stala
Mission No. 151.
16. prosince 1944 na základně 765. bombardovací squadrony, 461. bombardovací skupiny 15. USAAF v Torretě v jižní Itálii, čtou letci na fling board jména těch, kteří se zúčastní zítřejší akce. Jako vždy, jsou mezi nimi i ti, kteří bohužel, nedoletí. Ale nepředbíhejme událostem. Sedmnáctý prosinec připadá na neděli. Pro vojáky ale žádný sedmý den odpočinku neexistuje. V ubytovacích prostorách bombardovací skupiny USAAF už ve čtyři hodiny ráno služba řve z plných plic „budíček!“ V polospánku ještě posádky letounů slyší: “Briefing in an hour“. Po oblečení přichází káva a rychlá snídaně, i když před letem velká chuť k jídlu zrovna není. V pět začíná briefing – předletová příprava. Již při vstupu do briefing room všichni upřeně hledí na mapu dnešního letu. Jsou netrpěliví. Přichází skupina důstojníků, kteří podávají posádkám řadu důležitých informací. Jako první se ujímá slova S-2 – Inteligence Officer. Cílem dnešní akce jsou továrny na výrobu syntetických paliv koncernu Oberschlesische Hydrierwerke A. G. v Blechhammer Nord a Süd (dnes Blachovnia Sĺaska v Polsku) a v Odertal (dnes Zdieszowice) v Horním Slezsku. Menší útoky budou vedeny na seřaďovací nádraží v Salzburgu a ve Welsu v Rakousku. K útoku na Blechhammer Nord je určeno 191 letadel B-17 Flying Fortess 5. bombardovacího wingu, pro Blechhammer Süd 105 letadel B-24 Liberator 55. bombardovacího wingu a největší skupina je určena na Odertal a to o síle 231 letadel typu B-24 Liberator 49. a 304. bombardovacího wingu.
Oči všech sledují na mapě černou linku, která probíhá přes ostruhu boty Itálie nad Jaderským mořem dále přes okupovanou Jugoslávii, Chorvátsko, Maďarsko, protektorát Čechy a Morava až k malému bodu – cíli dnešní operace. Každý se snaží ze svých dosavadních zkušeností najít na trase nebezpečná místa. S-2 podává informace o místě náletu – továrním komplexu. Zpravodajský důstojník končí, napětí v místnosti však trvá. Ke slovu se dostává Flak Officer, který hovoří o možnostech protiletecké dělostřelby. Podle něj je toto nebezpečí zanedbatelné. Zato ale střelci ve svých věžích mají být pozorní a připraveni k použití zbraní až do chvíle, než přiletí k IP Zuckmantel (Zlaté Hory). (IP= Initial Point – byl bod na trase letu, v němž začínal vlastní zaměřovací nálet na cíl. Bombardéry zde odbočovaly na kurz, který je dovedl přímo nad cíl. Skupiny zde také měnily sestavu, řadily se za sebou a každá skupina prováděla zaměření cíle a vlastní nálet samostatně).
K mapě přistupuje operační důstojník S-3. Chrlí na shromážděné posádky údaje o kurzu, navigačních a orientačních bodech, náhradních cílech, čase bombardování, signálech radiových i raketových, kterými se budou posádky dorozumívat aj. Ještě přichází na řadu meteorolog a informace o rozmístění záchranných lodí v Jaderském moři pro případ nuceného přistání na vodě. Na závěr zní všem na cestu „ Good luck“. Posádky se rozcházejí a stavují se u personálního důstojníka, kde odevzdávají fotografie, dopisy, adresy, osobní doklady, prostě všechno, co by mohlo zajímat německé zpravodajské důstojníky v případě sestřelení. Všichni dostávají na cestu balíček, tzv. Escape, pro případ havárie nad nepřátelským územím.
Je mezi nimi i posádka bombardéru B-24J Liberator, přezdívaný Flying Finger, kterou vede pilot 2nd Lt Philip Crossman. Je to již jejich trochu jubilejní, desátá akce. Druhým pilotem je 2nd Lt Earl Creps, navigátorem 2nd Lt Wiliam McLain, bombometčík F/O Hugh Hanley. Horní věž obsazuje střelec Sgt Leonard Geier, levou stranu bombardéru chrání ve věži S /Sgt Valden Barnson, spodní věž obsazuje Sgt Wiliam White, přední věž Sgt Lawrence Eidsmore. Ochranu zprava má na starosti Cpl John Sainio a konečně ke kulometu do zadní věže usedá Sgt Bernard Freeman. Desetičlennou posádku dnes ještě mimořádně doplňuje lst Lt Jack Cody – zbrojíř squadrony. V horní střelecké věží vystřídá Sgt Geiera, který je palubním mechanikem a vrchním střelcem v jedné osobě. Počáteční napětí se pomalu uvolňuje, přicházejí na řadu již naprosto rutinní úkony. Vše nasvědčuje tomu, že nějaké větší nebezpečí na trase nehrozí. Němci totiž právě včera zcela nečekaně zaútočili velkými silami na západní frontě v Ardenách. Zde také museli nutně soustředit téměř veškeré svoje, už tak nedostatečné, letecké síly. Navíc, k ochraně bombardovacího svazu je vyčleněno 93 stíhaček P-38 Lightning 305. stíhacího wingu a 207 stíhaček P-31 Mustang 306. stíhacího wingu. Start probíhá bez větších problémů. V době od 7.00 do 8.00 hodin burácejí motory na třinácti italských letištích 15. letecké armády, odkud startuje všech 527 bombardérů.
Mission No. 151 začíná. V „rendesvous area“ se letadla celé squadrony seřazují do letecké formace, kde každý má své místo. V pohodě jednotlivé wingy přelétávají Jadran, čeká je oblast okupované Jugoslávie, Maďarsko. Přibližně v době, kdy se dostávají nad jihovýchodní okraj Rakouska, je na třech letištích Luftwaffe jižně od Berlína a u Drážďan vyhlášen poplach s následným okamžitým startem stíhaček. O cíli letu se němečtí letci dozvědí až ve vzduchu. Mají zaútočit na velký bombardovací nepřátelský svaz, pohybující se z jihu přes Moravu na sever. Jako jejich pravděpodobný cíl bylo vyhodnoceno Slezsko. Letci jsou z pozemních stanic navigováni velice přesně, místo střetu s nepřátelským uskupením se stává střední a severovýchodní Morava.
Mezitím se americké bombardovací svazy dostaly bez problémů nad jižní Moravu, kde se k nim připojuje vzdušná ochrana – stíhači. Posádkám bombardérů je o něco veseleji. Obě útočná seskupení, určená k útoku na Blechhammer Nord a Süd, již přeletěla skutečně nad Moravou i se svým ochranným doprovodem bez problémů. Seskupení Odertal ještě zbývá asi 5 minut letu nad IP Zuckmantl, kde se bombardéry začnou přeskupovat a změní kurz nad cíl. Zatím jsou ještě v prostoru přibližně mezi Olomoucem a Přerovem. Právě zde na ně však čeká nepříjemné bojové setkání s německými stíhači. Na Američany pravděpodobně zaútočilo 55 strojů Focke Wulf Fv 190A-8R7od Stab a II. Sturmgruppe/ Jagdgeschwader 300 z letišť Jüteborg a Löbnitz jižně od Berlína a výškově je krylo asi 25 Messerschmittů Bf 109 D10/G-14 IV. Gruppe/ Jagdgeschwader 300 z letiště Reinsdorf.
O vzdušném souboji podává svědectví pilot bombardéru Liberator 2nd Lt Philip Crossman, který na svůj poslední let do smrti nezapomene. Hodiny na palubní desce ukazují právě 11.40, když se v intercomu ozvou varovné výkřiky: „Kraut fingters at 3 o´clock…now, at 6 o´clock…God Alghmighty…there must be 100 of them…“. Němci doráželi jako vosy. Nalétávali křídlo na křídlo shora z pravé polosféry. Pouštěli se riskantně přes hradbu střel bombardérů a zahajovali palbu až v nejtěsnější blízkosti, což výsledný efekt útoku znásobilo. Útočili také ze zadní polosféry a zespodu. Crossmanův Flying Finger je zasažen řadou střel. Motor číslo tři odchází. Útočníci se formují k novému útoku a ve dvou ostřelují bombardér. Nalétávají na zadní část bombardéru. Zadní střelec Sgt Freeman křičí: “Dostal jsem jednoho z nich“. V tom je ale B-24 zasažena dávkou 200mm granátů. Plechy jsou vyrvány a odlétávají do volného prostoru. Granáty explodují uvnitř letadla. Bombometčík F/0 Hanley je zasažen střepinou do levé nohy, dávka střel zasáhla zadní část letounu, kde smrtelně zranila všechny čtyři střelce. Zasažena je také horní střelecká věž, Lt Cody je v ní těžce zraněn v obličeji a střepina zasáhla i levé oko. Sgt. Geier je zraněn do kolena. V tu chvíli je už letadlo téměř bez vlastní ochrany. Dávku střel dostává i přední část letadla, které už je ve velmi špatném stavu. Piloti jej jen zázrakem ještě drží v horizontálním letu. Je poškozena elektroinstalace, intercom byl zcela vyřazen a pilot nemá žádné informace o dění v zadních částech letadla. Začíná odcházet i motor číslo čtyři. Vibrace se zvětšují, ale piloti zatím drží stroj v letu jen se dvěma motory. Před chvílí se odpoutali od svého boxu a nabrali jihovýchodní kurz. F/O Hanley se pokouší odhodit náklad bomb, ale hydraulika je taky poškozena, dveře pumovnice nejdou otevřít. Volí poslední možnost a zbavuje se bomb odpálením nálože přes zavřená vrata pumovnice. Z rozbitých dveří se tak stane ideální únikový otvor. Pilot tiskne tzv. bail out alarm, jehož klakson vydává pronikavý tón na všech stanovištích posádky – rozkaz velitele k rychlému opuštění letadla. Je to drama, v němž se členové posádky snaží zachránit holý život. Sgt Eismorovi se naštěstí podařilo otevřít v přední věži dveře do nosu trupu. Zjistí ale, že nemá na sobě padák. Nachází ho pod navigátorovým stolkem. Rychle jej na sebe navléká a dává se na cestu z nosu trupu k pumovnici. Tady již jiní členové posádky pomáhají s navlékáním padáku zraněnému Lt Codymu. Poslední vyskakují oba piloti. Čtyři střelci zůstali v letadle a se svým rozstříleným strojem se řítí nenávratně k zemi. Sedmi letcům se otevřely padáky a pomalu se snášejí hustými mraky a mlhou, která se skoro dotýká země, na území severní Moravy v místech, kde probíhá hranice mezi protektorátem a vlastním Německem.
Ta neděle nebyla v Libhošti nijak vydařená. Od samého rána se obloha ani na okamžik neukázala, Hůrka měla tu svou nevlídnou čepici, která věstila, že dnes už se hezky neudělá. Bylo lezavé pochmurno, viditelnost sotva na půl kilometru. Vánoce byly za dveřmi, ale po sněhu nebylo zatím ani památky. Jako obvykle se po mši svaté zaplnil výčep U Leidů sousedy, kde se při jednom hořkém válečném pivu a partii taroků dalo meditovat o věcech, které přijdou. Kolem půl dvanácté hlučnou společnost někdo vyrušil zprávou, že někde vysoko nad námi přelétávají bombardovací svazy. V té době už nic nového pod sluncem, hraje se dál. Ti, kteří si pivo vzali ven, aby přece jen si vychutnali hukot takové síly, najednou zpozorněli. Nad námi zuří letecká bitva. Rázem bylo po kartách, všichni se hrnou ven. Vidět nebylo zhola nic. Jen strašné vytí leteckých motorů, chvílemi určitě zcela nízko, a rachot leteckých kulometů a palubních děl ukazovaly na velikost střetnutí. Náhle se z mraků pod Hůrkou vynořuje stíhačka, jejíž pilot využil oblačnosti aby unikl svému pronásledovateli. Němec? Nebo „náš“? Nedalo se poznat. Asi kolem 11.45 se letecký souboj rozhořel někde nad horním koncem obce. Motory a kulomety se nezapomenutelně vrývají do paměti. Najednou se z mraků od Hůrky nad Salašem, takřka nad samými vrcholky stromů lesa, vynořilo letadélko s charakteristickou vlečkou dýmu, které jednoznačně mířilo k zemi. Už se zdálo, že dopadne na pole někde na okraji lesa v Obecníku, ale tu se od letadla oddělil tmavý chuchvalec. Letadlo ještě jednou trochu vyrovnalo polohu a prodloužilo si tím let o nějakých 200-300 metrů. Chuchvalec-pilot letěl za letadlem a kdo měl možnost sledovat, bylo mu jasné, že padák se mu nepodařilo otevřít. Byl přece jenom příliš nízko.
Celá obec jakoby čekala právě jenom na ten okamžik. Bylo to jako na rozkaz. V malé chvilce se z dědiny doslova vyřítila rojnice, která jako na opravdové frontové linii se po celé délce zástavby obce rychle blížila k místu, odkud stoupal z lesa dým. Rojnice se zastavila nějakých 50 metrů od známé a oblíbené studánky „Skřamařka“, kde z hluboce zařezaného krátkého údolí, ústícího do nivy Bartošovického potoka, vyčnívala zadní část Messerschmittu s neklamným křížem na trupu. Zadýchaná se v krátkosti dostavila i celá četnická stanice a tajemník Hoffmann. Když zjistili, že žádného nepřátelského pilota dnes nezadrží, pokoušejí se něco organizovat kolem. Je jasné, že pilot v letadle není. Přestože prohledávají okolí, nebylo po něm stopy. Letadlo hoří a v jeho útrobách stále vybuchuje munice. Četníci místo uzavírají a nařizují všem přítomným odchod. “Tady přece není nic ke koukání“. Vzrušení pomalu opadává, chlapi se v hloučcích rozcházejí domů na ohřívaný oběd, někteří to ovšem ještě berou přes výčep, aby zaplatili dnešní útratu. Velitel četnické stanice podává okamžitě služební raport, který se samozřejmě nezachoval.
Mezitím přistává sedm členů posádky sestřeleného Flyin Finger. Každý úplně sám, oblačnost příliš neumožňuje vizuální komunikaci. Bombometčíka F/O Hanleye vítr zanese až nad vesnici Polom, která je vzdálená od místa přistání ostatních členů posádky 3,5 km. Ihned po přistání je zajat. Ostatních šest letců přistálo v okolí Starojické Lhoty. Výbuch ukazoval na směr a místo, kde se zřítilo jejich letadlo. Dopadlo na katastr obce Palačov, nedaleko silnice do Lešné, na místo zvané Vystrčilka, kde se vzňalo a hořelo až do večera. O dalších osudech zachráněných členů posádky po přistání se dozvídáme z hlášení četnické stanice Katzendorf (Starojická Lhota) z 19. prosince 1944, které je určeno Zemskému četnickému velitelství v Brně. Praví se v něm: „Hlásím, že dne 17. 12. 1944 kolem 12.30 hod. se zřítilo na katastr obce Hau (dnes Poruba okr. Přerov) okres Mähr. Weisskirchen (Hranice na Mor.), služební okrsek četnické stanice Hustopeče n.B., čtyřmotorové americké letadlo, které po dopadu explodovalo… Z této posádky byli zdejšími četníky zadrženi čtyři letci. Další letec byl zajat německou NSKK v 16 hodin a byl předán na zdejší četnické stanici. Šestý letec není do této doby nalezen. Všech pět padáků bylo Wehrmachtem z Valašského Meziříčí odebráno ze zdejší četnické stanice… Jeden člen posádky je zraněn na hlavě a druhý byl raněn do kolena při leteckém souboji. Oba těžce zranění letci byli převezeni sanitním autem do lazaretu Wehrmachtu v Hranicích. Tři zajatí členové posádky jsou nyní ve zdejší stanici…“
Dnes víme, že ti dva těžce zranění letci byli Lt Cody a Sgt Geier. Na četnické stanici zůstávali zadrženi druhý pilot Kreps, navigátor McLain a přední střelec Eidsmore. První pilot Crossman byl zajat pravděpodobně v Heřmanicích. Na všechny sestřelené letce čekaly zajatecké tábory, které na sklonku války Němci neustále přesunovali podle postupu front. I na většinu z nich čekaly známé pochody smrti. Vůči Američanům však Němci korektně dodržovali mezinárodní konvence. Oběma zraněným se dostalo ošetření a zdravotnické péče. Lt. Jack Cody byl v lazaretu dva měsíce, poté putoval po zajateckých táborech, až se dočkal konce války v Moosenburgu. Palubní mechanik Sgt Geier pobyl v nemocnici čtyři týdny, konce války se dočkal v Norimberku. Ostatky čtyř členů posádky: Valdena Barnsona, Wiliama Whita, Johna Sinia a Bernarda Freemana byly nalezeny v troskách letadla a 20. prosince 1944 byly pohřbeny několik metrů od místa tragédie. Po válce 9. června 1946 jim byl z iniciativy Místního národního výboru v Palačově na místě odhalen památník za přítomnosti asi 2 000 lidí. V srpnu téhož roku byla těla letců exhumována americkými vojáky a převezena na hřbitov amerických vojáků a letců u města St. Avold ve Francii.
V období totality se každoročně v den výročí osvobození 9. května památník stával zcela spontánním místem shromáždění obyvatelstva, které tím dávalo najevo, že tento den nevnímá jen jako „den osvobození sovětskou armádou“. V r. 1991 navštívil bývalý střelec Lawrence Eidsmore Starojickou Lhotu a setkal se zde s dosud žijícími pamětníky události.
Následky útoků německých stíhačů byly hrozivé. Celkem bylo zničeno 19 Liberatorů a dalších dvanáct těžce poškozených s problémy přistálo na základnách v Itálii. Německý útok byl natolik prudký a nenadálý, že zaskočil především piloty doprovodných stíhacích strojů, které se k místu střetu dostaly až ve chvíli, kdy se němečtí stíhači zformovali ke druhému vzdušnému útoku. Jakmile se ovšem podařilo německé stroje rozptýlit z jejich útočné sestavy, boj se změnil na honičku a souboje jednotlivých dvojic, kde už měly navrch americké stíhačky a především jejich zkušení piloti. Ztratili snad také pouze jednu stíhačku. Byla to závěrečná fáze souboje, kterou jsme zažili právě nad Libhoštěm.
Teprve sedmnáctiletý mladíček, už ale poddůstojník Luftwaffe Emil Knoch (narozený 2.7. 1927 v Buchenau) na svém Messrschmittu rozhodně nebyl pro ně rovnocenným partnerem. Možná, že to byl pro něho vůbec první bojový start. Přesto se patrně bránil srdnatě, jak bylo možno zaznamenat podle zvuků motorů, vyjících na plný plyn. Měl smůlu. Možná byl zraněn. Proč ale neopustil letadlo o něco dřív, už se nedozvíme. V pondělí ráno 18. prosince vyslal 1. granátnický prapor pluku č. 327 v Novém Jičíně četu, která měla jediný úkol: najít v místě havárie v lese Roveň pilota stíhačky Me 109. Údaje o jeho nalezení se různí. Podle jedněch byl nalezen poblíž letadla v hustém mladém lese, ale pravděpodobnější je verze druhá. Že byl nalezen na mostě přes Bartošovický potok směrem k dnešním rybníčkům na okraji lesa. Spojnice mezi mostem a místem dopadu letadla odpovídá dráze jeho posledního letu. S vojenskými poctami byl unteroffizir Emil Knoch pochován v Militer Friedshof městského hřbitova v Novém Jičíně 20. prosince 1944 v hrobovém místě č. 5. V roce 2002 byly pozůstatky ze všech německých vojenských hrobů ze hřbitova exhumovány a převezeny na společné úložiště ve Valašském Meziříčí. Emil Knoch tím ztratil i to poslední: místo svého evidovaného trvalého odpočinku.
Mission No. 151 splnila svůj úkol navzdory poměrně velkým ztrátám letadel i letců. Byl to právě nedostatek pohonných hmot, který zastavil útok německých divizí v Ardenách a podstatně omezoval bojovou činnost Wehrmachtu na všech frontách až do konce války. Naposledy ještě jednou předvedla Luftwafe svoji sílu, když 1. ledna 1945 poslala do útoku na podporu pozemních vojsk v Ardenách celou tisícovku letadel. Ztráty, způsobené převahou spojenců a nezkušeností mladíků, kteří právě vyměnili uniformu Hitlerjugend za uniformu Luftwaffe, byly zdrcující.
Shodou okolností zachytili historickou válečnou episodu, která se odehrála nad našimi hlavami, hned dva kronikáři z Libhoště. V Palačově v době okupace působil jako ředitel školy a učitel Karel Borovský, který po r. 1945 dopisoval obecní kroniku. Sestřelení amerického bombardéru popsal stručně, ale věcně: “17. prosince byl svaz spojeneckých letadel přepaden německými stíhačkami nad našim krajem. Bylo sestřeleno několik německých stíhaček a jeden americký bombardér. Ten dopadl na katastr naší obce nedaleko silnice, vedoucí do Lešné. Po dopadu se letadlo vzňalo a shořelo. V troskách byla nalezena ohořelá těla čtyř mužů. Ostatní členové posádky vyskákali a přistáli u Starojické Lhoty. Očití svědkové tvrdí, že jich bylo sedm, ale zajatých jich bylo jenom pět.“
Je více než pravděpodobné, že v Libhošti tuto událost zaznamenala v německy psané kronice i Anna Hoffmannová. Kronika, bohužel, byla v r. 1946 zničena členy tehdejšího MNV. Letecký souboj nad obcí zaznamenal s odstupem času v obecní kronice tehdejší učitel Antonín Turek. Na str. 102 čteme:
Bylo to asi v říjnu, za silné mlhavé neděle v pravé poledne. Nad obcí nad mračny hučelo větší množství motorů těžkých letadel. Najednou bylo slyšet palbu z kulometů a letadlových děl. Nastal souboj letounů, který jsme pro husté mraky nemohli pozorovat. Boj byl krátký. Najednou bylo vidět padající letoun, který spadl se silnou detonací do „Panského“ lesa, asi za Krutílkovou rolí a vzňal se. Lidé a četnici hned spěchali k hořícímu letounu. Pilot uhořel a pozorovatel při seskoku nárazem na stromy se zabil. Stalo se to na katastru Šenova, proto byli odvezeni tam k pohřbení.
Tajemník Hoffmann i s četníky byli velmi nemile překvapeni, když tam spatřili německé letadlo v plamenech. Této neděle bylo v našem kraji sestřeleno asi 18 letadel německých a jeden americký letoun u Palačova. Pozorovali jsme, jak německé „landgrende luftwaffe“ rychle ubývá sil“.
Bohužel je v tomto krátkém sdělení nahromaděno tolik omylů, dokonce nepravd, že zpochybňují důvěryhodnost samotného kronikáře. Antonín Turek si, žel, nedal práci ani se stanovením přesného data události. Trosky letadla dělaly zajímavou a ve své době charakteristickou výzdobu obce, neboť němečtí sedláci jej převezli ke vchodu do sokolovny. Tam si mohl vážný zájemce o událost přesně zjistit, že šlo o jednomístnou stíhačku, v níž nemohl být žádný „pozorovatel“. Kde přišel kronikář k tomu, že „oba piloti byli odvezeni k pohřbení do Šenova“ není jasné, ale asi si to vymyslel. Je škoda, že v obci nepůsobila letopisecká komise, která by události jakožto základní pramen poznání místní historie popsala co nejvěrněji. Ovšem naprosto trestuhodné od tehdejších představitelů obce bylo to, že sami zničili historický dokument, který popisoval dobové události pohledem z „druhé strany“. Tady měl asi Antonín Turek pravdu: obavy, že může jít někomu o nepohodlné svědectví, mohly být na místě.
Sestřelení německé stíhačky nad Libhoštěm je posledním, dosud neobjasněným a nepublikovaným střípkem, který zapadá do celkového obrazu leteckých událostí nad střední a severní Moravou dne 17. prosince 1944. Zpracovatele tehdejších událostí uváděl až dosud v omyl zcela původní, mylný německý záznam o tom, že pilot letadla zahynul na katastru obce Polom. Podle Zdeňka Bičíka, který se podrobněji zabývá leteckými událostmi nad našim územím ve 2. světové válce, byly sestřeleny americké bombardéry v tento den mimo jiné na Přerovsku v Troubkách, na katastru obce Kokory a na Olomoucku, německé stíhačky byly sestřeleny v okrese Přerov v Podolí, Ústí, ve Vinarech, v Milovicích a ve Špičkách, na Olomoucku v Dolanech a v Grygově. Tento rozptyl sestřelených strojů na poměrně velkém území až k Novému Jičínu ukazuje na velký rozsah střetnutí a urputnost soubojů na obou stranách.
Za pomoc při zpracováni tohoto tématu děkuji panu Janu Čípovi, kustodu Muzea Novojičínska, z jehož podrobného popisu událostí a širších souvislostí jsem mohl vycházet. Za zjištění jména sestřeleného německého letce děkuji panu Petru Bartošíkovi ze Suchdolu n. O.