Poblití bastily

Psal se rok 1789. Francouzský trůn svým vznešeným pozadím zahříval Ludvík XVI. Katastrofický stav financí donutil krále svolat na 1.května generální stavy, zástupce tří stavů feudální společnosti, aby hledali východisko k řešení krize. K přilákání sponzorů se zdál být nejvhodnější návrh hraběte Jeana-Francois de Montegnac, známého obdivovatele hry „Moisi bachelier“. (Zastaralý a již nepoužívaný výraz lze přeložit jako „Nechápu jak se to hraje, ale dobře se u toho pije“. Hra dnes známá jako–fotbal). Hrabě s pověstí vyhledávaného společníka dokázal strhnout drtivou většinu přítomných k uspořádání v této hře ke 3.ročníku Coupé des trois payes (turnaj tří zemí), kulturní události takového věhlasu, že nepřítomnost v šlechtické lóži by znamenala jistou společenskou sebevraždu pro každého urozeného Evropana. Tím si samozřejmě slibovali přínos kapitálu do zchátralé Francie. Pozváno mělo být po třech mužstvech z Británie a Habsburské monarchie, jež se připojila ke třem domácím týmům. Turnaj byl svého druhu prvním v Evropě, přesto nesl v názvu přívlastek „třetí“. Číslo tři bylo v osmdesátých letech 18.století u francouzského dvora v módě, což vše vysvětluje. Proti uspořádání turnaje se postavil odpůrce sportů, vlivný arcibiskup Draschet. Závěrečné hlasování však nestihnul ovlivnit. Hned týž večer po předložení návrhů nešťastnou náhodou skonal, když na něj spadly tři kostelní zvony. Podle všeobecného názoru historiků lze nahlížet na turnaj také jako na další případ odvěké konfrontace mezi Francií a Anglií. Habsburský zástupce byl přizván pouze do počtu. Reprezentovat Rakousko-uherskou monarchii do Paříže přijel i legendární Kaiserlisch Fußballmannschaft Naschrot. I přes zvýšení „daní z výpitného“ pro oživení státní pokladny si majitelé vinných sklepů a krčem mnuli ruce z předpokládaných zisků. Sám francouzský král se 14.července 1789 ujal slavnostního výkopu. Utkání byla vždy zahájena se třemi míči z veverčích kůží, což zaskočilo pouze anglické zástupce. Francouzi, zvyklí na trojkovou módu, s počtem sportovního nářadí problémy neměli a Rakušanům v čele s KFN to bylo jedno. Míče se postupně dostávaly mimo hru, až zbyl jeden, se kterým se zápas dohrával. Vzhledem k pozdějším výtržnostem, ústícím ve Francouzskou revoluci, neznáme jediný výsledek. Ze zápisků Daniela Dafoea po prvním hracím dni se dočteme: „Koupit chleba, mléko, kopu vajec, nemluvit s Maxem“. Odlišný pohled na celou věc ovšem vyčteme z pamětí Jacqua Rousseaua. Ve stejný den píše: „Jeden z hornorakouských klubů si zamiloval naše víno a naše mladá inteligence s drobnou buržoazií zase jej. Během večerních oslav dokázali získat sympatie mnoha francouzů. Koupit chleba, ingredience na česnečku, nemluvit s Maxem“. Kdyby tenkrát král více dohlížel na organizaci turnaje a nevěnoval se prostopášným radovánkám, pravděpodobně by armádní silou vznikající nepokoje v centru Paříže zažehnul již v samotném zárodku. Místo toho s důstojníky a šlechtou ze zúčastněných zemí sledoval divadelní představení, v němž účinkoval soubor cvičených veverek, které pod režijní taktovkou Dominiqua Bernardého odehrály Shakespearův Večer tříkrálový. Mezitím za zpěvu písně „Naschrot, Naschrot, Qu’un sang impur…“ zažívalo hlavní město drancování podnapilými příznivci KFN. Četné potyčky s anglickými rowdies, nezvyklými na těžká francouzská vína, nevedly ani tak k násilným střetům mezi oběma tábory, nýbrž k devastaci ulic. Tři policejní sbory, které zůstaly ten večer ve službě, se najivně snažily průvod zpacifikovat. Jediným zadrženým se podle dochovalých soudních protokolů stal známý aktivista Maxmilián Robespierre, bojovník za práva veverek, který se prý jako třetí pokoušel popsat stěny Bastily hesly proti týrání zvířat vlastními zvratky. Hned další den byl ovšem propuštěn, neboť mu alibi, že rozjímal v lesích při Montpellier, potvrdilo hned 33 mluvících veverek. Právě Bastila-ubytovna politických vězňů, symbol monarchistického útlaku, dopadla nejhůře. Například se do dneška vůbec nedochovala. Útoku na budovu představující starý režim využila liberální buržoazie. Na nohou se sotva držící dav nazvala Národním shromážděním a svůj duchovní a šlechtický vliv uplatnila k převzetí vlády. Král se pak během závěrečného monologu jedné z veverek dozvěděl, že již králem není, a že Francie se stává republikou. Nepokoje tak ze spontální konzumace alkoholu přešly v politicky významnou událost, vedoucí k rozpadu feudálního systému postupně celé Evropy. Na turnaj se ve víru změn zapomnělo a jednotlivé kluby se rozjely do svých domovů. Král s chotí se pokusil o útěk ze země v přestrojení za Stanislava Hložka a Petra Kotvalda. Na hranicích s Rakouskem však jejich převlek prohlédla Hana Zagorová, která těmi místy náhodou projížděla na turné po Portugalsku…