Japonština nepatří do žádné jazykové rodiny, vykazuje
určité syntaktické podobnosti s korejštinou a velice vágní
podobnosti s altajskou jazykovou rodinou.
Je to jazyk aglutinační, základním rysem je neměnnost slov
podle pádu, čísla a času. Gramatické vztahy se vyjadřují
pomocí partikulí (postopozic), slovesné časy pomocí přípon
(sufixů). Základní slovosled ve větě by bylo možno naznačit:
podmět + nepřímý předmět + přímý předmět + sloveso.
Sloveso hlavní věty stojí na konci věty. Partikule stojí za
slovem, ke kterému patří.
Výslovnost - Japonská výslovnost je poměrně jednoduchá, odlišnosti od české výslovnosti spočívají především v tom, že japonské H a U jsou neznělé, japonské Š a Č jsou měkčí než v češtině, výslovnost R se blíží českému L, souhláska G je nosovka. Slabika HI se čte měkce jako CHI, koncová dvojhláska EI se vyslovuje jako dlouhé É. V japonštině není souhláska L, ve slovech nejsou shluky souhlásek (střídají se souhlásky a samohlásky).
Písmo - Japonština se píše znaky a dvěma
abecedami, hiraganou a
katakanou. Znaky se píší
podstatná jména a slovesné a adjektivní základy, hiraganou
se píší slovesné a adjektivní koncovky, partikule, ale i celá
slova, katakanou se přepisují cizí slova, převzatá
do japonštiny, a cizí jména, někdy má katakana
funkci odlišující v písmu jako česká kurzíva. Hiragana
i katakana jsou abecedy slabičné (kromě samohlásek a
souhlásky N jsou to všechno slabiky, např. ka, sa, ta a pod.),
kterým se souhrně říká kana. Japonský text je možno psát
vodorovně (v řádcích zleva do prava) nebo svisle (shora dolů
ve sloupcích od prava do leva).
V mezinárodním měřítku se používá anglický, tzv. Hepburnův
přepis. Japonský přepis latinkou, tzv. rómadži, se
používá vedle anglického přepisu v Japonsku ve speciálních
textech, pomocných přepisech, nápisech, reklamách a pod. Je třeba
však zdůraznit, že japonština všeobecně latinku nepoužívá
a používá kombinaci znaků a obou japonských abeced, tj. hiragany
a katakany.
Znaky - Každý japonský znak má v podstatě dvě čtení, sinojaponské a japonské. Sinojaponské čtení se používá ve složeninách, japonské čtení se používá v případech, kdy znak stojí osamoceně. Některé znaky mají pouze jedno čtení nebo jich mají více, např. dvě sinojaponská nebo dvě až tři japonská. Těmto čtením je třeba se učit od případu k případu. Rovněž tak jsou výjimky, kdy se složeniny nečtou sinojaponsky, ale japonsky. Způsob připojení hiragany ke znaku (u sloves) se nazývá okurigana. Postup psaní znaků (jednotlivé tahy) má svá pravidla, proto je mu nutné věnovat pozornost. Sinojaponské čtení je psáno většinou katakanou, japonské hiraganou. Pro zjednodušení bylo určeno 1.945 běžně užívaných znaků (tzv. džójó kandži), po jejichž zvládnutí by mělo být možné přečíst všechny běžné texty (noviny apod.).