Divadelní soubor Rynárec

Divadlo v Rynárci má velkou tradici. Podle dostupných údajů se začalo hrát divadlo v naší obci v roce 1904  pod vedením  učitele Jana Bělohlava. 

K založení spolku divadelních ochotníků došlo v roce 1921, kdy měl 26 členů. Za deset let své existence sehrál soubor 34 divadelních her. Jako host ve hře Velbloud uchem jehly vystupovala s rynáreckými ochotníky vynikající herečka Jarmila Kurandová, tehdy členka divadla v Olomouci. Tyto údaje jsou uvedeny v jednatelské knize z roku 1921-1931, kde tak zapsal pan Josef Sláma, jednatel spolku místních divadelních ochotníků.

Činnosti spolku pokračovala i po roce 1931. O této etapě se však záznamy nedochovaly. Ochotníci dokázali sehrát za jeden rok i pět divadelních her, pořádali naučné a vlastenecké přednášky. S velkou obětavostí vybudovali nové jeviště, mnoho nových kulis, krásně malovanou oponu apod.

Divadlo se nepřestalo hrát ani během druhé světové války. Bylo sehráno několik divadelních her a také tři operety: U naší kapličky, Hospůdka u Markytky, U panského dvora. To byla ve válečném období velká odvaha.

Ani po válce činnost ochotníků neustala. Každý rok soubor hrál a pořádal silvestrovské pořady, které měly u diváků velký ohlas. V roce 1954 bylo vybudováno nové stálé jeviště a hned příští rok byly nacvičeny a sehrány tři nové hry - Lucerna, Jedenácté přikázání a Naši furianti. O něco později se jeviště začalo používat i k promítání filmů a hraní loutkového divadla.

Poslední představení sehrála mládež za režie pana Jedličky v šedesátých letech. Jednalo se o pohádku Zkoušky čerta Belínka.

V 60. letech se majitelem budovy, kde se divadlo hrálo, stalo spotřební družstvo Jednota. Při rekonstrukci bylo zbouráno jeviště a zničeny dekorace, což znamenalo na dlouhá léta konec rynáreckého ochotnického divadla. Vše, co se budovalo několik generací bylo nenávratně ztraceno.

Současný divadelní soubor byl založen v roce 1988, a to díky iniciativě Václava Mudry a Miroslava Kumžáka. Původně měl devět členů včetně kulisáků, osvětlovače a nápovědy. Postupně se přidávali další, někteří vydrželi rok, dva, někteří pracují dodnes. V současné době má soubor 34 aktivních členů. Z nich,  paní Jiřina Marešová a režisér pan Miroslav Kumžák, stáli u zrodu obnoveného divadla a vydrželi celých 15 let.

Při hře jsou nezbytné kulisy. Některé se půjčují, ale téměř všechny nové zhotovili František Kučera a Václav Bulant . Namalovali je Adolf Janáček a Pavel Sankot.

O maskování se starají  Jaroslava Bulantová a Michaela Jelínková.

První divadlo se hrálo v roce 1989  na podiu pro kapelu, které se provizorně zvýšilo.Vybrána byla hra, kde bylo zapotřebí co nejméně kulis. Další rok se přesunulo jeviště na druhou stranu sálu, čímž se stalo prostornějším. Také bylo vyrobeno zařízení na stahování dvou opon. Každý rok se ochotníci snaží své jeviště vylepšit a upravit. Nezapomínají ale ani na hlediště, které se od deváté řady  provyšuje.

Tyto práce by nebyly provedeny bez finanční pomoci sponzorů a hlavně bez pomoci místních občanů, řemeslníků, kteří přiložili ruku k dílu a ochotníkům při přestavbách pomáhali.

V posledních letech je věhlas rynáreckého divadla již obrovský. V divadelní sezóně  ochotníci sehrají 18 divadelních představení, přesto neuspokojí všechny zájemce. V návštěvní knize, která je k dispozici po každém představení, se můžeme dočíst, že za ochotníky jezdí diváci z celé naší republiky.

Během patnácti let rynárečtí ochotníci sehráli tyto hry:

1989  -  Miloš Bílek - Malé příhody letní

Komedie o tom co se může stát, když se na zapůjčené chatě sejde despotický otec se synem, ředitel podniku s milenkou, studentka a opilec Lojza aniž jeden o druhém ví. 

1990 - Jiří Korbel - Sousedi

Dvě rodiny, zprvu kamarádi, posléze nepřátelé na život a na smrt. Komedie o tom, jak se nevyplácí střílet tam, kam nevidíme.

1991 - Neklan Hejda - Flám

Co  se může stát, když se dva vynálezci a zlepšovatelé po bouřlivé noci ráno probudí. 

1992 - Jan Drda - Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert

Klasická úsměvná pohádka o čertu Matesovi a rázné Plajznerce, kterou znají všechny generace. 

1993 - František Ferdinand Šamberk, Karel Hašler - Podskalák

Úsměvná komedie ze života pražského Podskalí s písničkami Karla Hašlera.

1994 - Tobis, Špilar, Mírovský - Na tý louce zelený

Operetka o svérázném myslivci Štětivcovi, o profesoru Bulfínkovi a dalších. Jedna z nejúspěšnějších her rynáreckého ochotnického souboru. 

1995 - Karel Jaromír Erben - Sládci

Komedie se zpěvy, ze života pivovarnického.

1996 - Jan Havlásek - František Kmoch - český  muzikant

Komedie ze života Františka Kmocha s velkým vlasteneckým podtextem plná písniček. 

1997 - Alois Jirásek - Lucerna

Humorná pohádková hra o hrdém mlynáři, jeho vyvolené Haničce a kněžně, majitelce venkovského zámečku.

1998 - Jaroslav Sadílek - Čechy krásné, Čechy mé

Hra se zpěvy vyjadřující vztah prostých lidí k české národní písni. Zobrazuje dobu národního obrození v období dostavby Národního divadla. 

1999 - Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

Klasická komedie z venkovského prostředí.

2000 - Jan Drda - Hrátky s čertem

Česká pohádka Jana Drdy, kterou znají diváci nejen jako divadelní hru, ale i její televizní zpracování.

2001 - Jaroslav Jankovec - Srdce v rákosí

Komedie se zpěvy z 20. let kořeněná pěkným humorem.

2002 - Jiří Balda - Co Čech, to muzikant

Úsměvná veselohra se zpěvy z 30 let.

2003 - Jan Tureček Jizerský - Muziky, muziky

Hra se zpěvy z období přelomu 19 - 20 století ze života Františka Kmocha.

S uvedenými divadelními představeními soubor hostoval v následujících městech  a obcích: Božejov, Červená Řečice, Jiřice, Kamenice nad Lipou, Křeč, Pelhřimov, Rohozná, Veselá a Těmice.

V roce 1992 reprezentoval rynárecký divadelní soubor okres Pelhřimov na krajském festivalu Volyňské divadelní jaro 1992. Představil se s divadelní hrou Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert a během festivalu měl největší návštěvnost. Právě zde se naši ochotníci seznámili s režisérem panem Zdeňkem Troškou, který je pozval na natáčení některých svých  filmů. Celý soubor hrál v pohádce Princezna za mlejna I., několik ochotníků hrálo i v dalších  filmech: Z pekla štěstí I., Z pekla štěstí  II.,  Princezna ze mlejna II. a Kameňák. 

Pan režisér Zdeněk Troška vyjádřil své zážitky a pocity z  rynáreckého ochotnického divadla v  následujícím dopise:

„Každý máme své velké a malé radosti, pravidelně přicházející s ročním obdobím. Těšíme se na Vánoce, na prázdniny či dovolenou, těšíme se z kvetoucích pampelišek, z prvních třešní, z košíku hub.

Jedna z těch velkých radostí přichází koncem zimy, v předjaří, kdy se vždy těším do Rynárce. Je to vlastně cesta do mého dětství. I u nás na vsi, v Hošticích u Volyně, jsme totiž hrávali divadla. Dospělí nacvičili jednu hru do roka, my děti několik vystoupení k různým příležitostem, k MDŽ, ke dni dětí, vánoční besídku a podobně. Ale to už dávno není pravda, televize postupně zabila všechny podobné aktivity, lidi zlenivěli a nikdo se nechce obtěžovat či dokonce dělat lidem blázna, jak říkají.

A tak, když jsem před několika léty přijel do Rynárce poprvé a šel večer do místního sálu na představení místních ochotníků, uviděl seřazené židle, voňavě roztopená kamna, půvabné kulisy a zápal, se kterým místní divadelníci hráli, upřímný potlesk spokojených občanů, odměňující tak nejen výkony herců, ale i jejich obětavost a nadšení, vzpomněl jsem si na dětství a všechny krásné chvíle kolem nacvičování každé nové hry, na shánění rekvizit po vsi i výrobu kostýmů, na trému, se kterou jsme vcházeli na malé jevišťátko v hospodě U Votavů, na radost z pochvaly sousedů. Byla to slavnost duše, něco hezkého jsme odevzdali, něco však daleko krásnějšího získali: pocit velké lidské sounáležitosti, víru ve vlastní schopnost druhého potěšit, dojmout, zaujmout, obdarovat něčím, co vlastně ani nejde přesně pojmenovat.

Hluboce si vážím a obdivuji snahu rynáreckých, se kterou navázali a pokračují v tradici českého ochotničení, zvlášť v dnešní hektické a bezohledné době. Jejich představení jsou plné jasu a radosti, stále tak nakažlivě hřejivé a potěšující. A já jim i sobě ze srdce přeji, aby vydrželi. Aby dál zůstali tím neodolatelným poutem mezi dneškem a našim dětstvím, živou vzpomínkou, pocitem přetrvávající české i rodinné sounáležitosti. Za to, že jsou, jim patří velký a zasloužený obdiv a dík.“

Ať kouzlo našeho divadla ještě dlouho oslovuje širokou diváckou veřejnost. Ať se vždy najdou ochotní lidé, kteří dokáží ostatní pobavit a vytvořit ten pocit radosti a porozumění jeden k druhému z prken, co znamenají svět.

 Pro almanach 800 let obce Rynárec sepsala Ludmila Marešová

Webmaster Josef Novotný