Jednoduše řečeno je Kavalír veselý sportovec, který má současně rád i chvilky klidu na teplém místečku. I když je velký rošťák, přesto si mnohdy někam zaleze a nevíte o něm téměř celý den.
Musím však přiznat, že nejlepší popis této rasy, se kterým jsem se zatím setkala, je nejspíše v knize Michaely Čermákové a Jiřiny Severové CAVALIER KING CHARLES SPANIEL. Podtitul knihy je CHOVÁME PSY. 2. kapitola této knihy se jmenuje HISTORIE KAVALÍRŮ A KINGŮ. Píše se zde...
"Nelze hovořit o jednom a nezmínit se o druhém. Nejsou to dvojčata, ale dvě odlišná plemena navzájem si podobná, protože jejich osudy se po staletí proplétaly. Jeden je vzácný a drahocenný, druhý aktivní sportovec. Oba jsou příjemnými malými společníky.
Než se jejich cesty rozdělily, tvořili kavalír a king jediné plemeno. Až ze 16. století se dochovaly obrazy slavných mistrů Tiziana, Veronese, Giottiho a dalších, na kterých jsou zobrazeny skupinky šlechticů doprovázené malými španěly. Ti jsou však rozmanití, že by to dnešního chovatele uvádělo v zoufalství. Někteří měli špičatý čumáček, jiní plochý, někteří byli velcí, jiní malí. Také srst měli všelijakou, tu hladkou, onde kudrnatou. Ve skutečnosti byly dobře zafixovány pouze jednotlivé typy barev.
Jak vyniklo toto plemeno dnes už nikdo přesně neví. Jisté je, že je to staré anglické plemeno. Všichni odborníci shodně uznávají, že angličtí trpasličí španělé (toys spaniels) pocházejí z loveckého španěla, který byl dobře znám ve středověku a z něhož se před čtyřmi sty lety stal společenský pes. Dokazuje to i Johannes Caius, který v roce 1570 uvádí, že existují i "hodní španělé", dostatečně malí na to, aby se stulili dámám do klína a byli jim "utěšiteli". Byli oblíbeni už králem Jindřichem VIII., královnami Alžbětou I. a Marií Stuartovnou, kterou dokonce doprovázeli až na popraviště, skrývajíce se v jejích širokých sukních.
Chov trpasličích španělů se nebývale rozšířil za panování krále Karla I. (1600 - 1649) a jeho syna Karla II. (1630 - 1685), po kterém dostali i jméno. Karel II. je velice miloval a plně se věnoval jejich chovu. Staří kronikáři uštěpačně zaznamenali, že hry se smečkou barevných španělů byly jejich vladaři milejší, než řešení státních záležitostí. Když věnoval štěně některé dámě, doprovodil svůj dar slovy, že malý pejsek má lepší původ a větší cenu než obdarovaná lady. Obdařil plemeno i různými výsadami, platnými v konzervativní Anglii dodnes. Ještě v dnešní době má kavalír, jako jediné plemeno, přístup do budovy anglického parlamentu.
V 18. století přišli do módy psíci se zkrácenou nosní partií a tak se z původních psů krále Karla chovem vytříbilo a ustálilo dnes uznávané plemeno King Charles Spaniel. Tito psíci jsou menší, s krátkým nosem, s kulatou hlavou a milují pohodlí svého domova víc než pohyb venku. Postupem doby téměř vymizeli původní dlouhonosí španělé. Takto vyšlechtěný king se však nelíbil všem. Někteří s nostalgií vzpomínali na psy Karla II. a tak vznikl nápad vyšlechtit tento starodávný typ zpět. Pan Roswell Eldrige, Američan z Long Islandu, se zachoval čistě americkým způsobem. Věnoval v rámci Cruftovy výstavy cenu v hodnotě 25 liber pro nejlepšího psa a nejlepší fenu toho chovatele, který na výstavu přivede psa připomínajícího královského španěla ze starých obrazů. Cena se měla vyplácet po dobu 5 let.
Několik chovatelů, mezi nimi i Mrs. Hewit Pitt, se o to pokusilo. Použili k tomu King Charlese, kteří byli vyřazeni z chovu pro příliš dlouhý nos. Vrtochu módy vděčí tedy malý španěl, že nevymřel. Jeho věrní příznivci založili v roce 1882 první klub tohoto plemene. O dva roky později, když výsledky byly průkazné, byl sepsán standard plemene. Jeden milovník psů se smyslem pro ryze britský humor, aby je odlišil od King Charlesů s plochým nosem a kulatou lebkou, je pojmenoval Cavalier King Charles. Byla to narážka na občanskou válku z let 1642 - 1646, kdy proti sobě bojovali "kavalíři" - stoupenci Karla I. a "kulaté hlavy" - obránci parlamentu. Oficiální rozdělení obou plemen uznal Kennel Club teprve v roce 1945. Od té doby se věnuje více přízně kavalírům, možná je to i kvůli patronátu, který si nad nimi vzala princezna Margaret.
V současné době se ve Velké Británii ročně narodí 10 - 15 tisíc "kavalírů" a pouze kolem 350 "kingů". Stejná situace je i v jiných zemích, kde se chovají obě plemena. Kavalír a king nemají stejné projevy chování. Protože je zvykem je stále porovnávat, dodržíme to i nyní. Mnozí přirovnávají kinga ke skřítkovi a kavalíra k raráškovi. Na jedné straně máme důstojnost kinga a na druhé bezstarostnost kavalíra, jeden má rád pohodlí a druhý rušno. Jeden chodí za svým pánem a cizí lidi si měří udivenýma očima z výšky svých 25 cm, zato druhý si vůči lidskému rodu nepěstuje žádné předsudky. Při uvítání nečeká, až bude představen, představí se sám. Proto mu také Angličané dali přezdívku "nevěrný". Nejvíce se s rozdíly v chování můžeme setkat v soukromí.
King je pes jednoho pána, kavalír je psem pro celou rodinu. Oba však potřebují kontakt s vnějším světem. Na procházce kingové poodběhnou jen několik metrů, větší pozor je třeba dávat si na kavalíry, kteří jsou sportovněji založeni a jsou tudíž i podnikavější. Honí v lese co vidí, mnozí dobře plavou a potápějí se, běhají spontánně za jinými psíky, že najdou kamaráda ke hře. Protože ne všichni ostatní psíci musí být naladěni jako kavalír, je lepší být opatrnější a na frekventovaných místech je vodit na vodítku. Vyplatí se to.
Do někdejšího Československa dovezla v roce 1975 první pár paní Milada Semerádová z Prahy od chovatelky lady Abrahamsové z Londýna. První byli black and tan pes Mcgogans Munroe a trikolorní fenka Janet of Sunningdale. Do vydání této publikace bylo u nás přiděleno číslo zápisu cca 5300 kavalírům. V roce 1988 dovezl pan Petr Kopfstein z Karlových Varů první trikolorní fenku kinga Elouise Tregairn. Do současné doby bylo v naší republice zapsáno téměř 350 kingů."
Poslední změny 2002-02-02 provedl phoenix.