The English Historical Review 1930 XLV(CLXXIX):444-463;

doi:10.1093/ehr/XLV.CLXXIX.444

© 1930 by Oxford University Press

Visitation Returns of the Diocese of Hereford in 1397

English Historical Review, 1930; XLV: 444 - 463.

Farníci říkají, že pan Walterus Ondys, kaplan, žije s Agnes, svou konkubínou...měsíc červen (pak přesně nevím). Farníci říkají, že Issabella Ondys, uxor (to bude příbuzenský vztah) Johannise Strawa, falešně a zlomyslně pomluvila Margaretu...
Druhý text:
Pan Philippus Helme, kaplan (patrně měl nějaký problém s královskou kurií). Také říkají, že Katarina Ondys je těhotná, neví se s kým, ale věří se, že s rektorem de Sarnesfelde. Také že Willelmus Saundrys se odloučil...

O HOLOTĚ

Před několika lety jsem zveřejnil na svých webových stránkách:

TOHLE VÁM MUSÍM

Jdu po hlavní a proti mně Patrik Linhart. Minulý týden jsem na ní potkal hraběte von Neuwirth. Začalo mi vrtat hlavou, jestli něco nechytli, když venerologicky šmejdí mezi davem. V jejich věku bych touhle dobou nevystrčil nos z hospody pro jistotu. Jarda Pichlík mě s oběma seznámil asi před rokem a tvrdil, že mají vyžvejklou bambuli. Hrají nazí před lidmi. MUDrovi věřím na slovo, i když je občas deklasovaný nakukováním a strkáním prstu do spousty neumytých řití v chirurgické ambulanci. Říkám: "Seš to ty: básníku, výtržníku, performere, inženýre, sprosťáku, jánevímcoještě?" Chvíli koukal a pak jsme skončili v hospodě naproti konzervatoři. Pozval mě k Urbanovi, kde prý má sraz s dalšími autory někdy kolem sedmý. Můžu prezentovat poslední výpotky. Říkám: "Fajn, ale pokud budeš číst ty!" Podobně asi už konspirovali psavci za c. a k. mocnářství, okupace i totality. Není divu, že se k osvědčenému uchýlili i v rozkvětu hlouposti, než je média rozsekají na maděru nějakým uznáním. Patrik přečetl dva texty ode mne: Kamarádi a Zabíjená. Pochlapil jsem se huhláním Perpetuum debile. Zvláštní setkání. S lidmi píšícími dopisy v době kostrbatých es em es.

Pokud se někdy v nějakém paralelním světě stanu feudálem, vypráskám bičem podobnou holotu ze svého panství, aby mi nekazila poddané.

O POKRYTECTVÍ

Škodlivost kouření je velmi módní téma posledních let a vždy mě pobaví vlna tendenčních argumentů i skutečnost, že peníze z  distribuce tabákových výrobků nesmrdí ani ctnostným mentorům, jak svědčí fakt dalšího zdanění, které má přinést o deset miliard víc do zadlužené státní kasy v příštím roce.

Navrhuji zastřelit všechny kuřáky a chybějící miliardy nahradit vyššími daňovými odvody od nekuřáků. Zabila by se celá řada much jednou ranou jako v pohádce o Honzovi. Už ani nevím, jestli byl chytrý nebo hloupý, ale určitě dostal za odměnu půl království a princeznu k tomu. Jsem přesvědčený, že nikdy nevykouřila ani za fajfku tabáku, aby ji historie zhodnotila kladně. Učitelé a mravokárci by ji velebili a celé generace dětí by evolučně dospěly k pozitivnímu vidění světa. Lékaři asi ne, protože by je deprimoval nedostatek práce, možná by se i rozzuřili, ale později by museli apaticky přijmout fakt, že je jich příliš hodně na počet zdravých lidí. Pod vlivem deprese by utíkali k alkoholu a citlivější by klesli do náruče drogy. Společnost by z nich mohla postupem času udělat zvrhlíky, aby se zbavila odpovědnosti za vzniklý jev, a dát je pod zámek do chátrajících zdravotních zařízení pro dlouhodobě nemocné nebo duševně choré, kde by jim vnutila terapii v podobě přejídání. Tím by ušetřila spoustu peněz v následujících letech, neboť následkem nevhodné výživy umírá v civilizovaných státech zdaleka nejvíc lidí.

Kam se hrabe kouření!

O POLITIKAŘENÍ

Vzpomínám si na fórek z totality, ve kterém se řeší, zda manželé můžou mít děti, když to nedovolí strana, okres, kraj a graduje to ve finále: Když nechce stát?

Drtivá většina tvrdila odbojně ano - nešlo o oficiální postoj, nemusela se přikrčit před případnou odvetou – a nepostřehla záludnost vtipu ve formě neposlušného pyje.

Se současným státem, respektive s jeho zpětnou vazbou na občana prostřednictvím dosazených úředníků i volených zástupců v nejvyšších postech, kteří se před volbami ohánějí různými sliby z říše snů spojenými s tvrzením, že jde o službu veřejnosti, je to podobné. Čelní politikové se stanou ochablými, jakmile se jedná o principy, které se na vysokých školách neučily v rámci marxismu-leninismu před rokem 1989.

Neumí pochopit volnější roli státu k svobodnému občanovi, nebo se pouze bojí postradatelnosti přebujelé administrativy a vlastní neschopnosti uplatnit se třeba v soukromém sektoru, kde jim patrně nikdo nezaplatí flákání po dobu tří měsíců s hloupými výmluvami na systém, který vytvořili?

V sobotu (16. 9. 2006) jsem se dozvěděl ve zprávách ČRo1, že vládnoucí sociální demokrati špatně konali při vykazování finanční účasti státu v podílech různých společností už několik let a to v miliardách. Ještě nikdy se mi nestalo, aby se pingl přepočítal ve svůj neprospěch. Hádejte, jak to dopadlo v jejich podání směrem k veřejnosti? Neznabozi na to mají ekonoma až z RAJe.

Pan ministr Ivan Langer trvá na nutnosti vysokoškolského diplomu v případě šéfa úřadu pro odhalování organizovaného zločinu pana Jana Kubiceho. Nesnaží se zneviditelnit nějaký handl? Vzpomínám si na jeho aférku s miliónem před několika lety, přehodil ji na sekretářku, než se o to média přestala zajímat.

V neděli mi předvedli dva výtečníci tragikomickou frašku o hospodaření státu v Otázkách Václava Moravce. Během televizního vystoupení exministra financí Bohuslava Sobotky a současného ministra Vlastimila Tlustého jsem si uvědomil, jak nám na politické scéně chybí konzervativní strana se vzdělanou i zásadovou osobností typu Margaret Thatcherová: „Vyrůstala jsem v rodině, která nebyla ani chudá ani bohatá. Museli jsme šetřit každý den, abychom si mohli dopřát příležitostný luxus.“

Co je ještě chutné na populistickém guláši v současném stavu společnosti?

Slušnost mi nedovoluje pokračovat v dalším výkladu formy slovního spojení zmíněném na začátku, ale přesně tak mnozí skončí, když politiku zamění v prospěch žab a myší.

ZLO

Fascinuje mě, jak umí měnit podobu a tvářit se jako dobro. Je vynikajícím znalcem lidské povahy. Vybranému člověku našeptá oprávněnost jeho požadavků cítit se nadřazeným nad jinými a řídit jejich osudy podle svého uvážení pro osobní výhody. Často se citovalo slovo holocaust snad ve všech pádech díky kulatému výročí. Musím přiznat, že podobné akce nemám rád pro určitý alibismus a rámec, do kterého se snažíme vměstnat pojem obávaného. Je to pošetilá snaha, zlo přesahuje, a když mu říkáme holocaust, maskujeme včerejším výrazem jeho dnešní tvář. Jaká je? Nevím, ale zneklidňuje mě oslava tuposti ve většině sdělovacích médií, s jakou všem nalhávají nějakou vstřícnost údajné lidovosti. Je to urážka lidské inteligence a nechápu, proč někdo studuje vysokou školu, aby po absolvování vědomě preferoval pokleslé hodnoty i nevkus. Při pokusech obhájit podobné jednání nějakou pochybnou úspěšností mě napadá, proč mocenské špičky neprohlásí vzdělávací program spojený s výchovou za překonaný a zbytečný. Je to mrhání společných peněz. Pokud s námi někdo manipuluje podivným směrem, jedná se o geniální tah v úspornosti prostředků. Iniciátor diplomat s ekonomickými znalostmi ušetří, na rozdíl od válečníka, za vagóny pro přepravu dobytka a nemusí stavět vyhlazovací tábory. Může nám vyplachovat mozky šumem místo hudby v teple našich domovů, do knihkupectví i knihoven nacpe braky, zajistí přísun žrádla navzdory výrobě vlastních potravin, chlastem nahradí příjem tekutin, nejdřív nás připraví o kulturní hodnoty, důstojnost a pak o zbytek…

Něco vám to připomíná?

Mně taky.

PARADOX

Při sledování dokumentu o Jaroslavu Hutkovi jsem si vzpomněl na knihu George Orwella: 1984. Velký bratr je motiv s mnohem větším přesahem, než jsem si původně vykládal. Domnívám se, že G. O. v něm ponechal prostor pro zápas o způsob vidění a přijímání reality i v konzumní společnosti. Stačí porovnat úspěch Leoše Mareše (uváděl komerční pořad v nejpokleslejší formě s názvem propůjčeným od Orwella) s odezvou na postoj přemýšlivého písničkáře. Po zádech mi přejel mráz při představě, jak ohodnotí nejbližší okolí ve vzpomínkách mou snahu o uměleckou výpověď, když pojem času dnes existuje snad jenom pro naše bezbožné přání, abychom na přítomnost nenasytných kobylek nazírali v budoucnosti jako na minulost rozumných lidí.

BUBLINY

Mám problém už od dětství, kdy jsem začal číst knihy, půjčoval jsem si je v městské knihovně. Nejdřív pohádky, ale začaly mě nudit předvídatelným koncem. Přišlo období, kdy mě udivovaly příběhy Timura s partou pionýrů. Pak jsem objevil Lovce orchidejí, Tři mušketýry a pistolníka Bill Kida (syn zapáleného soudruha z naší ulice ji ukradl otci s tvrzením, že je to příběh odvážného střelce Bilitkina, a vyšmelil ji za kousky karbidu, který jsme kradli na nádraží, abychom mohli po sobě střílet víčky od plechovek na kávu). Na prázdninách u dědy hajného na Vysočině jsem našel poklad na půdě v podobě kalendářů a rodokapsů z předválečné republiky. Kamarád z vesnice mi půjčil knížku s příběhy doktora Blooda. Objevil jsem Tarzana a Záhadu hlavolamu. Nastala zlatá éra románů Karla Maye. Časem mi vadilo, že hrdinové mají společnou vadu, jsou z papíru. Začal jsem vyhledávat a číst hodnotnější literaturu. Pomáhala mi odpovídat na otázky, které mě napadaly. Měl jsem jich plnou hlavu vzhledem k probíhajícím změnám v myšlení i chování lidí, ale občas jsem se vrátil ke knihám oblíbeným v dětství. Jejich smysl byl jinde. Patřily k odpočinku a pomáhaly mi provětrat hlavu. Připomínaly bubliny v šampaňském víně. Opojení jsem nacházel jinde. Začínalo u příběhů, které napsal Erich Maria Remarque, pokračovalo opilstvím s Londonem i Fitzgeraldem a končilo kocovinou z Dostojevského. Po invazi v osmašedesátém mě fascinovaly příběhy autorů ztracené generace, jako bych tušil, že normalizace osudově zasáhne celou společnost a pomíchá žebříček hodnot většině vrstevníků. Netušil jsem, co mě čeká, když jsem sedl k psacímu stroji, abych se troufale pokusil o vlastní tvorbu. Nemyslím různá úskalí s českým jazykem a pracným sestavováním textu. Z dnešního pohledu už ani nechápu, proč jsem si stěžoval na těžkopádnou lopotu po nocích, když šlo o pouhé řemeslo. Radost mi začalo přinášet až pozdější kouzlení se slovy. Míchání a ochutnávka s občasným vyprsknutím podivného lektvaru. Je to zajímavá činnost pro vzácnou pestrost a člověk se naučí vážit si práce, která kultivuje lidi a nutí je přemýšlet, aby se nedřeli jako mezci. Přináší jim i stavovskou hrdost. Jedná se o povznášející pocit a zažil jsem ho u plavby. Člověk se díky němu dobrovolně zařadí do nějaké společnosti, kde se cítí bezpečně pro uznávané hodnoty a může soutěžit o případné vavříny. Poslední roky slyším příliš často podivné názory na tvorbu. Pokaždé si vzpomenu na herce Miloše Kopeckého. V jednom rozhovoru řekl: „Není pokleskem číst rodokapsy, ale při snaze je nadřadit Dostojevskému vznikne příšerná zhovadilost!“ Moudrý a výstižný názor. V čem vidím svůj problém? Nevím, jak mám nazývat osoby, které parazitují na současném stavu. Jsou to jenom chamtiví hokynáři, nebo nekulturní hovada?

REJ DOPISŮ

Poletovaly prostorem a vířily vzduchem při poryvech větru. Snad měly nahradit listy padající ze stromů a snažit se odlákat pozornost od nevzhledných ulic na sídlišti i špíny v zákoutích města. Sbíral jsem je i chytal za letu, jsem zvědavý odmala a mám rád písemný projev. Seřadil jsem některé podle časového sledu pro podobně založené čtenáře.

Vážený pane říšský protektore Reinharde Heydrichu, píši Vám, protože jste čestný a zásadový správce české země, který umí ocenit pracovitost slušných Čechů se smyslem pro pořádek v době, kdy udatní vojáci Říše prolévají krev za novou Evropu. Musím Vás upozornit na jednání některých obchodníků, kteří se chovají k zákazníkům s židovskou mazaností…

Milí chlapci: Kubiši a Gabčíku!

Rozhodla jsem se Vám napsat do neznámého campu ve Velké Británii, abych vás upozornila na krvelačnou bestii. Utlačuje slušné Čechy a masakruje je poměrem marky ke koruně. Příliš si dovoluje k potomkům slavných husitů. Pokud by jste někdy zavítali do protektorátu, sousedka má jízdní kolo a v sedle se povyšuje nad vlasteneckou domovnici, mohlo by se Vám hodit při nějakém atentátu…

Drahý soudruhu Klemente Gottwalde, zdravím Tě do Moskvy jménem proletariátu a komunistického odboje. Musím si soudružsky postěžovat na chování přisluhovačů kapitalistického pořádku. Jde o Kubiše a Gabčíka. Všem před smrtí rozdávali mrzké libry i krvavé marky, ale na slušnou domovnici si nevzpomněli ani s protektorátní korunou…
 

Při podrobném zkoumání mi bylo jasné, že dopisy napsala stejná ruka v dávné minulosti. Nepoučený čtenář by se sice mohl domnívat, že něco vypovídají o nějaké povaze, ale je to jenom pouhá zpráva o bezvýznamné domovnici, kterou nikdo nikdy nenalezne na žádných seznamech a odpustil jsem jí i nepříjemnou práci při přepisování dávného textu do přijatelné podoby.

Vážený pane ministře kultury, prý jste pracovitý člověk, a proto Vás vyzývám jménem poslušných lidí, zakažte dokonalým zákonem pohádky o hloupém a líném Honzovi.

DIVNÝ JE TEN SVĚT

Derou se mi na jazyk slova polského rockera ze šedesátých let a zároveň mě napadá, že Poláci jsou jedním z mála velkých národů, které se nehonosily častými výpady na cizí území. Nevím, proč tomu tak je, ale jsou mi tím sympatičtí. Nechci to přisuzovat nadměrnému pití, kdy nohy neslouží k výbojným skokům, ale pokud by tomu tak bylo, přimlouvám se za nevyléčitelný alkoholismus u nechvalně známějších. Před mnoha lety jsem plul na nákladní lodi k Baltskému moři a při večerní pitce v pohraničním městečku mezi tehdejší NDR a PLR jsem se dozvěděl od posádky polské lodi, že nám říkají Pepíci. Znělo mi to hanlivě. Podvědomě jsem si to spojil s Pražáky, jako venkovan jsem je nikdy neměl v lásce pro jejich velkoměstské manýry, ale nechtěl jsem se prát. Poláci nás velkoryse pohostili dary moře za basu děčínského piva a nad ránem mě v okolí přístavu asi hodinu „šukala“ manželka kapitána, když jsem zabloudil v malebných uličkách starého města. Kapitán se jmenoval Čvančara, neuměl česky ani slovo, ač byl údajně potomkem emigrantů, kteří utekli z Moravy po bitvě na Bílé hoře, a jeho lodníci si nad ránem stěžovali, že se k nim občas chová jako Adolf Hitler. Přišlo mi to pikantní v souvislostí s nedávnou historií v Evropě a tehdejší realitou, ale pak mě napadlo, že to může být důsledek osmanských výpadů ve středověku. Čvančara mi svým vzhledem připomínal holohlavého Turka, který vyhazoval nerudné návštěvníky v jednom hamburském baru. Následující den jsme zakotvili ve Štětíně nedaleko zámořské lodi s dánskou posádkou. Asi byli na dlouhé plavbě. Při návratu z toulek městem totálně opilí námořníci vlekli kozu přivázanou na řetězu a dělali hroznej kravál. Náš kormidelník to komentoval velice nadřazeně se samolibým podtextem. Udivilo mě, jak účelově vytěsnil předešlou noc ze svých měřítek. Po různých melách v Evropě, kdy se armády přelévaly z místa na místo, našinec nikdy stoprocentně neví, jakou má v žilách krev, a zdá se mi poněkud hloupé tvrdit o někom přezíravě, že je ožralej jako Dán. Přirovnání: „Prodejný jako Čech!“ by se mi taky vůbec nelíbilo, ani kdyby našlo opodstatnění v některých souvislostech.

Vladimír Ondys 26. 9. 2006

VÍTR

Přiletěl znenadání od hor a po zafičení se opřel do okenních tabulí, až zadrnčely. Škvírou pod rámem se prodral do pokoje a zadul do záclony. Připomněla plachtu bárky na moři z obrazu na stěně. Plamen svíce se sklonil a rozházel stíny po místnosti. V mihotavém dovádění propůjčily okolí magickou tvář.

Člověk přestal číst knihu o osudech nějakého vojáka.

Kapky deště s rozmoklými vločkami zavířily nad parkovištěm s auty, rez je proměnil ve vraky kvůli nedostatku pohonných hmot, a začaly vyťukávat nějakou zprávu v drobných nárazech do skla.

„Koukej, Rocky, čerti se žení!“

Sfoukl svíci, upravil jednu z přikrývek, byl do nich zachumlaný až po vlněného kulicha, a začal vyprávět.

Starosta města Li Pong Ping, demokraticky zvolený většinou, se dohodl s ředitelem Charlesem Bílým Blackbirdem z Rainbow United Energy o zastavení dodávek do chudinských čtvrtí, líná a všemi mastmi mazaná chátra bez práce se nemá k zaplacení. Velitel policie Ivan Sergejevič Matšachov dal příkaz podřízeným, aby stříleli bez výzvy do davu nepřizpůsobivých při dalším pokusu o rabování v obchodním centru s potravinami za městem patřícímu nadnárodní společnosti Global Civil Poor. Se sklenkou slivovice v ruce si spokojeně prohlížel bohatou sbírku očí vydloubaných za pár šupů i kolen provrtaných pro desetník. V podzemí měl další sběratelské skvosty. Spoustu domorodců utopených na lžičce vody. Nikdy by nevěřil, kolik zde najde pomocníků schopných všeho za slib práce v Potěmkinově vesnici pro bohaté turisty z Pekingu a Šanghaje. Přistoupili na zešikmení očí na klinice plastické chirurgie docenta Iona Stepanescu, vlastnoručně jim odebral ledvinu v zájmu racionalizace práce v narkóze.

Velitel policie si znenadání vzpomněl na domluvenou schůzku s nejvýznamnějším duchovním ve městě a měl po náladě. Tajný agent Rambo Babočka dosud nevypátral autora hanlivého nápisu KNEDLO ZELO VEPŘO na zdi mešity a neměl zdání, kdo vyvěsil vlajku s půllitrem zakázaného Prazdroje na vrchol minaretu.

Odmítl hologram s delegací učenců zastupujících zájem bezvýznamné menšiny původních obyvatel ve spolku s názvem Pravda a láska v třešňovém květu, založeném na přesvědčení o hlubším vztahu taoismu k dumkám, jak lze vystopovat při pozorném bádání už ve Starých pověstech místních. Unavovaly ho žádosti o přejmenování kopce, tvarem připomínajícího hlavu hřibu nebo vojenskou přilbu, na Pik Čumulangmu v zájmu konečného vyrovnání s temnou minulostí v Unii, rozpadla se po katastrofálních záplavách do ostrovů ovládaných skupinami neobyrokratů s feudálními sklony, i spojenectvím s velmocí Rozpojených Států, opevnily se před zbytkem světa za zdí odpadků viditelnou až z Marsu.

Další tupý náraz otřásl světem.

Člověk se odmlčel.

Sněhové vločky zaplnily prostor a majestátně se snášely do hlubokého ticha. Všechno dosud poznané a pojmenované se převtělilo do pohybu miniaturních ledových krystalů s neuchopitelnou strukturou i krásou.

Snad jednou někde roztají a opět se stanou krůpějemi.

Nářek psa se nesl nekonečnem.

copyright © vladimír ondys 2002  kontakt: ondys@o2active.cz