Komunisté a přímá demokracie
Prohlášení ze dne 4.2. 2001
V úterý 30.1. v pořadu české televize „Přesčas“ vystoupil v diskusi Miloslav Ransdorf (KSČM), který zde prohlásil, že na Kubě je přímá demokracie, či že je to jakýsi pokus o přímou demokracii, které opakoval i v celostránkovém rozhovoru v sobotním Právu (3. 2. 2001). Důkaz pro toto tvrzení spatřuje v tom, že Kubánci si sice nemohou vybrat mezi více stranami, ale mohou si vybrat z více kandidátů.
Rozhodně protestujeme proti takovéto demagogii!
Abychom zabránili matení pojmů, jež ve svých zmíněných vystoupeních pan Ransdorf provádí, opakujeme, že přímá demokracie, jak ji chápeme my a jak ji chápou i naší zahraniční přátelé angažovaní v hnutích za přímou demokracii, znamená něco docela jiného.
Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují přímo o otázkách, jež se jich týkají. Rozhodování není v tomto případě věcí volených zástupců, jako je tomu v demokracii zastupitelské. Aby skutečně rozhodovali občané, je běžně požadováno i právo na iniciativu. To znamená, že lidé sami určují, o čem chtějí rozhodovat formou petice. Pokud pod tuto petici získají potřebný počet podpisů, musí být daný problém předán k hlasování všem občanům. Výsledky hlasování jsou pak závazné. U nás by to například znamenalo, že v případě Temelína by aktivisté museli získat asi 2% podpisů z celkového počtu voličů. Pokud by se jim to podařilo, muselo by být vypsáno referendum o této otázce. Jestli má být Temelín dostavěn, či nikoliv, pak rozhoduje většina z hlasů odevzdaných v referendu.
Podotýkáme, že toto rozhodnutí není věcí odborníků, ale preferencí, hodnot, kterým dáváme přednost. A to nemohou rozhodnout žádní odborníci. Ti nám jen mohou dát podklady pro toto rozhodování. Proto také nemáme vládu odborníků –jaderných fyziků, lékařů, matematiků atd. – ale volených politiků.
V této souvislosti ovšem dodáváme, že jsme si vědomi nebezpečí vlivu místních „bossů“ ovládajících přehlednou, na nich zcela závislou (např. formou zaměstnanecké závislosti) a tudíž kontrolovatelnou místní komunitu. Takto by mohla být myšlenka přímé demokracie zvrhnuta v její opak. Z tohoto důvodu vyhrazujeme účinnost místních referend pouze pro místní otázky, a to za celostátně platných veřejně kontrolovatelných pravidel. O zákonech, zvláště těch, které se dotýkají lidských práv, je možné rozhodovat jen na celostátní úrovni.
Nyní ale nejsou důležité technické detaily, i když ty jsou někdy rozhodující. Teď nám jde o něco jiného. Přímá demokracie je založena na přesvědčení, že lidé mají o sobě rozhodovat sami a jen tam, kde to není z praktických důvodů možné, pověřují rozhodováním své zástupce. Výše popsaný postup je pak jednou z cest, jak to technicky provést.
Základní ideu je tedy vláda občanů a nikoliv nad občany či občanům. Jak je vidět, tato vláda se uskutečňuje prostřednictvím svobodné volby, svobodného rozhodování občanů samých. To je v přímém protikladu se systém, kde ve jménu dobra, strany, boha, národa atd. rozhoduje někdo těmto občanům nadřazený, jimi nevolený a neodvolatelný(!).
V této podobě chápeme přímou demokracie jako praktické - politické
vyjádření humanistického ideálu rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich barvu
pleti, pohlaví, etnický původ,
náboženské a politické přesvědčení a sociální postavení.
Pokud by na byl na Kubě systém přímé demokracie, museli by mít lidé sami možnost vybírat si kandidáty, které chtějí, a to ze všech kubánských občanů. Tak tomu ale není. Stejně tak je neslučitelná s demokracií vůbec, natož s přímou, vláda jedné strany. To by všichni lidé museli myslet stejně, mít stejné hodnoty a stejné zájmy, ale to je nemožné. Z tohoto důvodu všude tam, kde se lidé svobodně rozhodují, vzniká nakonec systém více stran. Proto jsou výroky p. Ransdorfa čistou demagogií. Nehledě na nutnost svobodného přístupu k informacím, bez něhož je každá svobodná volba nemožná. Jestliže jsme velice nespokojeni s osobní a stranickou zaujatostí našich sdělovacích prostředků – i těch veřejnoprávních - a s jejich poplatností různým zájmovým skupinám, situace na Kubě je podstatně horší.
Avšak, jak víme ze zastupitelské demokracie, ani samotná volba z kandidátů více stran samo o sobě nestačí. V politologii je znám „železný zákon oligarchizace politických stran“, tj. odtržení profesionálních funkcionářů od členské základny a vznik nové „třídy“ stranických bossů. Václav Bělohradský to kdysi vtipně popsal jako svět, v němž staré heslo „proletáři všech zemí spojte se“ bylo nahrazeno heslem „funkcionáři všech stran spojte se“. Jestliže strany rozděluje spor o přístup k moci, spojuje je snaha udržet moc jako privilegium pro tuto „funkcionářskou třídu“. Nevíme, proč bychom měli věřit v existenci bruselských byrokratů, jak rádi zdůrazňují někteří čeští politikové, a přitom nevěřit v existenci pražských byrokratů? Kdysi byl v Lidových novinách článek s výstižným titulkem „Kdo platí, ten rozhoduje!“. Pokud víme, platíme my a ostatní občané tohoto státu. Nevidíme žádný důvod, proč bychom se neměli domáhat práva kontroly a rozhodování o tom, co se má stát s našimi penězi.
Mohli bychom ovšem namítat, že lidé v referendu rozhodují pod vlivem propagandy atd. A pod vlivem čeho rozhodují ve volbách? Nemají snad i volby spíše podobu reklamní kampaně, organizované právě proto reklamními agenturami? Právě pocit přímé neodpovědnosti vede k takovéto degeneraci demokratické myšlenky.
Abychom však nezabíhali příliš do detailů. Není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd. Stačí, když tuto možnost reálně mají. Domníváme se, že již ona samotná by politiky vedla k mnohem většímu respektu vůči přání voličů a přispěla tak ke kultivaci dosud bídné politické kultury v České republice.
Ostatně případ České televize je toho dobrým příkladem. Orgie demagogie ze všech stran, zákulisních machinací a dalších nechutností jsou výsledkem systému, v němž rozhodují úzké skupinky zasvěcených. Obáváme se, že na tom nic nemohou změnit různá schémata volby Rady ČT. Kde jsou volby zástupců, tam je i vliv stran. Je lhostejné, jestli Radu volí jedna nebo dvě komory parlamentu. Ostatně čtyřkoalice usilovala o zapojení senátu jen proto, že v něm má momentálně většinu. Jen posílení přímé kontroly občanů nad činností Rady ČT, ale i politiků vůbec, může vést k nápravě tohoto neutěšeného stavu.
Bylo by velice škoda, kdyby se díky vystupování p. Ransdorfa zdiskreditoval tak účinný nástroj občanské aktivity, jakým jsou metody přímé demokracie.
22.12. 2000
Rada České televize opět, již po několikáté odvolala
ředitele televize. Mezi pracovníky televize a řadou umělců to vyvolala značnou
nespokojenost a činy Rady je přiměly k založení občanského sdružení Televize - věc veřejná. Část pracovníků televize ustavila krizový štáb, který
protestuje proti jednání Rady, a to i formou přerušování vysílání televizních
zpráv a písemné prezentace vlastního nesouhlasu. Odbory televizních pracovníků
patří rovněž mezi protestující.
Aktivisté začali sbírat podpisy pod petici žádající odstoupení
Rady. Urychlené jmenování nového
ředitele – neoblíbeného pana Hodače - jen zvýšilo napětí.
Václav Klaus požaduje prodej veřejnoprávní televize soukromému
vlastníku.
Současné dění v České televizi připomíná vzrušenou atmosféru listopadových dnů roku 1989. Běžné zpravodajství je přerušováno, aby se na obrazovce objevovaly apely a výzvy krizových štábů. Na náměstích jsou podepisovány petice vyzývající k odstoupení. Vedoucí představitelé politických stran a jimi jmenování představitelé, zaskočení nečekaným výronem občanské aktivity, jsou nejistí a zmatení. Moc se opět otřásá v základech a občan, odhazující břemeno politických stran, se opět chápe vlády a tvoří tak dějiny. A tak, před Vánocemi, jsme opět na prahu revoluce.
Věc, o níž se jedná, skutečně není zanedbatelná. Politické strany, stejně jako různé loby v pozadí, si velmi dobře uvědomují význam sdělovacích prostředků a televize zvláště. Občanu, osobně nepřítomnému politickému rozhodování, jsou informace sdělovány z televizní obrazovky, na jejich základě formuluje svoje hodnocení a svá stanoviska. Je také známo, že kdo není v televizi, ten jako veřejná osoba neexistuje.
Tedy věc je velice vážná. Občané se bez informací nemohou rozhodovat, a nebo lépe řečeno, občané se rozhodují na základě těch informací, které mají, a to z velké míry právě ze sdělovacích prostředků. Bereme-li demokracii vážně jako funkční systém společného spravování věcí veřejných, a to občany - veřejností, jsou z těchto důvodů sdělovací prostředky jedním z jeho klíčových prvků.
Ale právě z pohledu občana je spor neprůhledný, a to o to více, že obě strany pracují spíše s pocity, sympatiemi či antipatiemi k jedné či druhé straně, než s věcnými argumenty. Předešleme: právě v tom je chyba, že, ať již záměrně či nezáměrně, je činnost Rady i televize pro veřejnost věcně neprůhledná.
Jde skutečně o pokus vedení některých politických stran ovládnout veřejnoprávní televizi, nebo ji alespoň natolik zdiskreditovat, aby ji bylo možno privatizovat? A nebo jedna mocenská skupina bojuje s jinou o kontrolu nad touto televizí?
A nebo je to tak, že změna ředitele ohrožuje zájmy bouřících se zaměstnanců a umělců, vyjadřované v milionech korun, a ti proto vyvolali onu dramatickou atmosféru?
Obě možnosti jsou dost pravděpodobné. Rada je volena poslanci parlamentu přímo ze straníků nebo alespoň z lidí ideově spjatých s tou či onou politickou orientací (viz Lidové noviny, 22.12. s. 3). Takto zvolená Rada sama zvolila ředitelem Puchalského, jenž věkem ani zkušeností neodpovídal funkci, na níž byl vybrán. Po čase je Rada personálně obměněna, aby zvolila nového ředitele, opět se stejnými výhradami ze strany veřejnosti. A nyní jsme opět ve stejné situaci. Ředitel Chmelíček je odvolán a nová volba vyvolává vážné pochybnosti. Může mít takto pracující Rada nějakou důvěru veřejnosti? Znovu a znovu jsme přesvědčováni, že důvody odvolání byly vážné, že nový kandidát je určitě ten pravý a opět se ukazuje, že tomu tak není. Taková Rada nemůže mít důvěru veřejnosti. Zdůrazňujeme: nejedná se ani tak o konkrétní osobnosti jako o samu instituci a způsob jejího personálního obsazování.
O objektivnosti zaměstnanců televize a umělců je ovšem také možné mít vážné pochybnosti. Neprůhlednost fungování a financování televizního kolosu na důvěře v čistotu jejich úmyslů nepřidává. V jednom z televizních šotů na toto téma zazněl názor „občana z ulice“, který myslíme stojí za zaznamenání: „Celých deset let sloužili moci a nyní se najednou bouří.“ Vzpomeneme-li na různé úlety – Léčba Klausem apod. na počátku a reportáže o zářijových událostech v Praze z poslední doby, kde zvláště „diskuse“ s Viktorem Pioreckým, mluvčím INPEGU (organizátora protestů proti MMF) na ČT1 byla vyloženou ideologickou manipulací veřejností, nevypadá náhle probuzené svědomí televizních pracovníků příliš důvěryhodně. Jen pro připomenutí, proti panu Pioreckému seděli dva silně nepřátelsky naladění redaktoři, policejní mluvčí a ideově zaujatý sociolog, k podtržení objektivity pak kdykoliv, když mluvil Piorecký, byly na pozadí opakovaně promítány záběry z pouličních bitek. Obáváme se, že takto pracujícím redaktorům není možné věřit.
Zdá se, že
existuje jediné východisko z této situace. Rada se musí stát zástupcem občanské veřejnosti, protože
veřejnoprávní televize slouží právě této veřejnosti, a nikoliv vedení
politických stran. Ty se dosud
domnívají, že veřejnoprávní televize je jejich majetkem. Je nejvyšší čas je
z tohoto omylu vyvést. Jediný, kdo
to může udělat, jsou právě aktivní
občané. Východiskem z krize České televize je zvýšení kontroly veřejnosti
nad činností Rady i televize samotné. Politici se musí obávat reakcí veřejnosti
a nikoliv veřejnost politiků.
Za tím účelem je třeba přijmout nový zákon definující volbu členů Rady na podstatně širším základě. A především je nutno přijmout přesná a veřejně známá pravidla pro její rozhodování, pro posuzování činnosti –objektivnosti a nestranickosti televize a rozhlasu, stejně jako je třeba stanovit jasná a veřejně známá kritéria pro volbu a odvolávání ředitele atd. Jen taková Rada může mít důvěru veřejnosti, která bude pracovat podle těchto pravidel a každé své rozhodnutí bude na ně striktně vázat.
30.12.2000
Dění kolem České televize se dále dramatizuje a roste jeho politický význam. Na straně ředitele Hodače stojí ODS, protestující redaktoři a zaměstnanci televize zase získávají spojence především z řad čtyřkoalice, některých poslanců ČSSD a rovněž se za ně postavil V. Havel. Rozsáhlé polemiky vedené ve všech sdělovacích prostředcích, se však ve své většině pohybují v rámci dosavadního systému, a především jsou vedeny v duchu sporu o rozhodující vliv jedné či druhé politické skupiny. My jsme ale přesvědčeni, že rozhodujícím by měl být zájem občanů na co nejúplnějším a objektivním televizním zpravodajství, stejně jako na průhledném a veřejně kontrolovaném hospodaření televize. Z toho důvodu k našemu předcházejícímu stanovisku dodáváme následující:
1. Vyjadřujeme údiv na podivným chováním některých politiků (Buzková, Ruml, Kühnl, Pilip a další), kteří přicházejí do televizního studia demonstrovat svou podporu televizním pracovníkům. Považujeme takovýto akt za vrchol pokrytectví a za politicky účelové jednání, jehož cílem je manipulace veřejností a růst vlastní popularity. Nesmíme totiž zapomínat, že současná situace vznikla jednak v důsledku špatného zákona o televizi, jednak, a to především, je důsledkem současné české politické kultury, v níž rozhodují zákulisní jednání a osobní kontakty, a to bez ohledu na principy demokracie a především bez ohledu na pravdu. Kdo má větší díl odpovědnosti za tyto kořeny krize než právě poslanci parlamentu a představitelé politických stran, kteří se sami již deset let podílejí na tvorbě takovýchto zákonů a takovéto politické kultury? Proti komu protestují? Sami proti sobě? Myslí-li svou snahu o nápravu upřímně (čemuž je možné věřit jen stěží), měli by vzhledem ke svému postavení a ke svým možnostem v této době urychleně připravovat nová znění zákonů, činících volbu a jednání Rady, financování televize a objektivitu zpravodajství podstatně lépe kontrolovatelnou ze strany veřejnosti. Volání po svobodě těmi, kteří jsou již dlouhodobě součástí mocenské elity, je absurdní a demagogické.
2. Rozhodně stojíme za právem zaměstnanců jakékoliv instituce a jakéhokoliv podniku protestovat proti svému vedení, a to i formou stávky. Demokracie nemůže být odkládána na vrátnici. Při tom je ale třeba dát vždy bedlivý pozor na to, aby třeba i spravedlivý zápas nebyl zneužit jednou či druhou politickou stranou. A především, redaktoři, kteří se v minulosti netajili svými politickými sympatiemi k ODS, či alespoň k pravici, musí veřejnost nyní přesvědčit, že jim nejde jen o přechod do tábora čtyřkoalice a především Unie svobody, ale že jim tentokrát již opravdu jde o nezávislost zpravodajství, jako podmínku jeho objektivity. Musí nás přesvědčit, že nechápou nezávislost jako svévoli, jako možnost „vyrábět“ zpravodajství podle vlastních politických sympatií, tentokrát k US. Musí nás přesvědčit, že jim jde o systémovou změnu zaručující větší objektivnost, tj. pravdivost televizních zpráv. Musí nás přesvědčit, že tentokrát již opravdu chtějí pracovat v zájmu veřejnosti, občanů tohoto státu.
3. Spor kolem České televize může mít neblahé následky pro demokracii v tomto státě. A to zejména v případě rozhodného vítězství ODS či čtyřkoaliace, případně tzv. hradní skupiny (o níž se píše na stránkách internetových Britských listů). Avšak již nyní má jeden pozitivní rys. Nepřirozená jednota umělců a intelektuálů, semknutých kolem elitářské pravicové ideologie, se rozpadla. Tato jednota dosud umrtvovala jakoukoliv kritickou diskusi o vývoji české společnosti, stejně jako o krizových jevech současného světa. V neposlední řadě bránila i kritickému zhodnocení naší vlastní totalitní minulosti, které nahrazovala politicky účelovými ideologickými frázemi. Doufáme, že současný vývoj bude alespoň částí umělců a intelektuálů pochopen jako výzva k zaujetí kritického postoje vůči moci, a to jakékoliv moci, ať již pravicové nebo levicové. Bylo by tragédií, kdyby se opět a opět opakovala situace, v níž se z různých důvodů, často i z vlastního přesvědčení, stávali jen apologety a propagandisty režimu, jak již tomu bylo po roce 1948 a v jisté obdobě i po roce 1989. A nyní by snad mělo jít jen o záměnu ODS za US? Samotná pluralita politické scény totiž k zajištění demokracie nestačí. Jak je již delší dobu známo, každá moc korumpuje. Politické elity mají tudíž spontánní snahu spojovat se s elitami podnikatelskými a finančními, uzavírat se do sebe v procesu vytváření superelity, a s cílem zachovat výhody z tohoto plynoucí sami pro sebe, mají snahu vylučovat občany z reálného politického rozhodování. Stejně tak mají tendenci propadat sebeuspokojení a přehlížet nutnost změn. Demokracie se proto bez kritické funkce, zastávané intelektuály, umělci a redaktory sdělovacích prostředků, nemůže obejít.
4. Vrátíme-li se k tomu, co se děje kolem České televize, zdá se nám nutné provést systémové změny, o nichž jsme psali již ve svém prvním stanovisku. Jelikož se objevily některé návrhy tohoto typu, považujeme za nutné k tomu, co jsme uvedli výše, dodat, že ani samotná volba Rady na širším základě – neměla by volit jen dolní komora parlamentu, ale například i další instituce: církve, představitelé odborů atd., nezaručuje prosazování zájmů občanů. Současná česká společnost je dosud málo strukturovaná. Organizace schopné delegovat své zástupce do takto volené rady pocházejí proto dosud z velmi úzkého spektra ani zdaleka nereprezentujícího celou společnost. Samy tyto organizace často trpí nefunkčností, nedostatkem, či úplnou absencí vnitřní demokracie (některé církve). Považujeme tedy za nutné, aby každý návrh nového zákona řešícího spor kolem televize, byl nejprve zveřejněn a široce diskutován. Avšak v každém případě je nutné, aby stanovoval veřejnou kontrolovatelnost její činnosti. Za tím účelem je povinností Rady zaznamenávat průběh svého jednání, a nikoliv pouze jeho závěry, a to proto, aby občané byli informování o tom, kdo a z jakého důvodu zastával to či ono stanovisko. Tento záznam musí být neprodleně dostupný široké veřejnosti na internetu, případně i s využitím jiných sdělovacích prostředků. Stejně tak jsme přesvědčeni, že je nutné, aby miliardový rozpočet televize, hrazený z velké části z peněz občanů – koncesionářů byl veřejně dostupný a kontrolovatelný, včetně cen jednotlivých externích zakázek. Hlídat je třeba nejen pokusy politiků o ovládnutí veřejného sdělovacího prostředku za účelem jeho zneužití pro úzce skupinové zájmy, ale stejně tak je nutno kontrolovat toky peněz, aby se televize nestala prostředkem pro rozkrádání našich – koncesionářských peněz.