V030806
Po dvou dovolených, strávených s mou dcerou putováním po Evropě s báglem na zádech, jsem letos zvolil trochu jiný charakter dovolené (objektivně vzato, dcera se mnou už stejně nechtěla nikam jet a má milovaná dvacetipětiletá manželka Jiřina (máme totiž výročí) pro změnu chtěla.
S ženou jsme po několika dnech tápání usoudili, že pojedeme na Krétu, kde jsme byli před 25 lety na svatební cestě (s báglem pod širákem). Tak jsem krátce před termínem oběhl několik cestovek, abych nakonec skončil u ne příliš oblíbeného Fischera (chová se ke klientům jako ke kuřatům v drůbežárně - přemístit, nechat najíst, nevybočovat z davu, nechtít nic extra). Volba padla na hotel Blue Sea, letovisko Stalida na severním pobřeží, východně od Iraklionu. Údajně hotel přímo na pláži, od može oddělen pouze místní nefrekventovanou ulicí. A tak jsme zbalili a vyrazili do Stalidy .
Odlet byl v 2.05 z Ruzyňského letiště. Na letišti jsme neměli co dělat, protože jsme tam museli údajně být 2 hodiny před odletem. Příště už konečně nebudeme věřit doporučení a přijdeme později ( i když to už by nejel autobus 119 na letiště...). Odletěli jsme na čas, šoupli si hodinky o hodinu dopředu a po 3 hodinách přistáli v 6.05 v Iraklionu. Bylo tam asi 25°C. Našli jsme Fischer průvodkyni (zřejmě Řekyně s mládím stráveným v Čechách) a odjeli rozvozovým autobusem směrem k hotelu. Byli jsme v 6. (posledním) hotelu a tak jsme si mohli prohlédnout ty předchozí. Např. hotel Magda v Gouvesu (bazény na nádvoří, uprostřed města, moře nebylo vidět), hotel Oceanis ve vyprahlé pustině (ač v katalogu vypadá úžasně), cesta k moři přes skládky a rumiště prý jen 1200m, tam se ale stejně nedalo dle vyjádření hostů koupat), Royal Mare Village v Anissaras (bylo na něm vidět, že má 5 letadýlek), Grand hotel Chersonissos (k moři přes hlavní silnici a daleko), Armava Chersonissos ( uprostřed města, přímo na hlavní silnici).
Konečně jsme dorazili do Stalisu, hotelu Blue Sea. Ukázalo se, že jsme měli tentokrát šťastnou ruku. Hotel leží sice též u hlavní silnice, avšak na straně k moři, vlastně je přímo na pláži. Mohli jsme si vybrat pokoj v 1. patře s výhledem na moře nebo bungalov s poněkud starším vybavením uprostřed zelené zahrady. Ten nás nadchnul víc. A tak jsme se asi v 8.30 začali ubytovávat. To už jsme se pohybovali trochu nepřítomně (celou noc jsme nespali). Fischer v prospektu tvrdil, že máme nárok až na večeři, recepční nás však pozvala již na snídani. Restaurace byla úžasná, s nádherným výhledem na moře. Jídlo bylo výborné. Potom jsme se odmátořili na obhlídku hotelu, bazénu a moře, které bylo rovné jako Tálinský rybník. Bylo čím dál větší vedro. V poledne jsem podlehl a šel spát.
V podvečer jsme začali objevovat Stalis. Je to takové středně velké letovisko (vlastně jen 1 nákupní ulice a 1 hlavní silnice Iraklion - Agios Nikolaos, po které se naštěstí nemusíte vůbec pohybovat). Záhy jsme zjistili, že základní měnovou jednotkou je 1Euro (doslova, skoro vše se na něj zaokrouhluje) a tudíž že ceny nejsou tak úžasné, jak bývaly před 25 lety, kdy nám stačilo asi 5tis. Kčs na kompletní měsíční pobyt pro jednoho včetně snubních prstýnků... Takže nyní jsou evropštější ceny: mražený kornout 1 až 2Eura, ovoce kg 4 až 5 Euro, mléko 1.5 Euro, velká cocacola 1.6 Euro, velká voda s bublinkami 0.7Euro, bez bublinek 0.4Euro. Pizza 3Euro, Gyros pitta (placka s masem a zeleninovou oblohou) 2 až 3 Euro, velký donut (kobliha ve tvaru pneumatiky) 1.2Euro (v kavárně na hlavní silnici do Chánie 2Euro), pohled 0.2 až 0.5Euro, známka 0.6Euro. Moje ženuška však záhy našla i obchod "vše za 1 Euro" s příslušným sortimentem (nikoliv však řeckým, ale čínským). Lákali nás na vodní sporty (let na padáku 10 minut za 35Euro, jízda na banánu 10 min za 10Euro apod.), na pláži stojí slunečník s 2 lehátky na 1 den 4 až 6 Euro.
První částečně promátožený den jsme zakončili úžasnou večeří v Blue Sea, opět s výhledem na moře. Večer jsme zjistili, že pobřežní nefrekventovaná místní komunikace (viz katalog Fischer) se změní na rušnou tepnu, po které jezdí stovky místňáků a turistů v autech, na motorkách a na traktůrkcích. Takže je tu smrad a jde tu občas o život. Jinak byla idyla dokonalá. Pití po večeři se musí platit, 0.25l cola stojí 2Eur, 0.35l vína stojí 6Eur.
Večer jsme šli spát, pohrdnuvše klimatizací, za kterou jsme nechtěli připlácet 6Eur na noc. Před spaním jsme nechali provlažit bungalov čistým mořským vzduchem a poté začali vybíjet úžasné množství komárů, kteří se k nám nastěhovali. Asi v 1.30 jsme usoudili, že druhá probdělá noc za sebou není to pravé a já se vydal hledat pomoc do recepce. Velmi ochotně mi pan recepční zdarma zapůjčil antikomáří strojek do zásuvky, do kterého se vkládají antikomáří odpařovací polštářky. Dále jsem vyfasoval šém do klimatizace. Poté co jsme dovraždili všechny zbylé komáry, jsme mohli v klidu usnout.
Tento den jsme celý strávili koupáním v moři a v bazénu, později jsme byli sveženi do hotelu Magda, kde nám Fischerova průvodkyně líčila, co máme a co nemáme dělat na Krétě. Například si nemáme kupovat zájezdy od nikoho jiného než od Fischera (neboť bychom nerozumněli cizojazyčnému výkladu) nebo si nemáme půjčovat auto od jiné společnosti než AutoCandia, která se kamarádí s Fischerem (a proto stojí 2x více než ostatní společnosti, je ale zato údajně jediná solidní). Pohledem na nástěnku v hotelu Blue Sea však šlo lehce zjistit, že tytéž výlety s jinou českou cestovkou Venus Trade stojí o cca 20% méně, mnohem více výletů za stejné nebo nižší ceny šlo sjednat s velkými cestovkami s mezinárodní klientelou, např. s United Travel.
A tak jsme šli večer vyzkoumat možnosti půjčení auta, abychom se mohli vydat poznávat okolí. Záhy jsme zjistili, že při půjčení auta je třeba zaplatit půjčovné, pojištění odpovědnosti za škodu, havarijní pojištění, pojištění proti poruše motoru, pojištění pneumatik, pojištění proti krádeži, úrazové pojištění, vše s různou výší spoluúčasti a také daň 18%. Společnosti se předháněli v nízkých cenách půjčovného, každá pod "with full insurance" však měla na mysli něco jiného. Nakonec jsme uvěřili firmě Olympic, která nám slíbila půjčit za 100Eur na 4 dny Fiata Siecento s klimatizací. V ceně byla údajně opravdu všechna výše uvedená pojištění bez spoluúčasti (alespoň se to tak jevilo dle podepsané smlouvy, v ceně byla již i ta daň 18%, kterou některé firmy do poslední chvíle "neprozrazovaly". Navíc tedy bylo potřeba kupovat jen benzín (ten stál 0.79Eur za litr).
Po ránu jsem si tedy půjčil dohodnuté autíčko (po dvoudenním pobytu na Krétě a počáteční zkušeností se šířkou silnic a ulic jsme odmítli za skoro stejnou cenu většího Peugeota a Citroena) a vyrazili jsme na náhorní plošinu Lasithi. V Malii jsme uhli z hlavní silnice a vydali se do hor. Ještě v městečku jsem byl rád, že mám tak úzké autíčko - v úzkých uličkách je zaparkováno množství motorek a aut, Řekové se zdraví za jízdy tím, že si podávají ruce z auta do auta. Mezitím se v protisměru snaží projet patrový autobus s turisty a z auta před námi vypadla fůra trní, kterou někam vezlo...
V sedle prvního pohoří stály větrné mlýny a obchod se suvenýry, stejnými po celé Krétě: pohledy se starověkými památkami, zejména palácem Knossos (autentický asi jako český Karlštejn), plážemi, letovisky, nahými slečnami, nahými uroslými mladíky (aby to bylo spravedlivé), antickými milostnými polohami a pohledy s bohem plodnosti, připraveném plodit. Dále sádrové obrázkové miniatury (domeček u moře, strom u moře apod.), obrázky (vše přírodní krétské motivy), kalendáře (památky, příroda, řecké slečny, krétské slečny, řečtí mladíci, antické milostné polohy), tácky pod skleničky (přírodní motivy, antické báje, antické milostné polohy), hrací karty (památky, příroda, řecké slečny, krétské slečny, řečtí mladíci, antické milostné polohy) a Ouzo a Rakie ve všech podobách. (S opíjením Ouzem jsme měli zkušenosti z dob první svatební cesty a proto jsme nenašli odvahu si jej znovu koupit).
Po překonání prvního masivu (cca 1000 m.n.m.) jsme se ocitli na náhorní plošině Lasithi. Je to úžasná placka, obklopená ze všech stran horami, dle starších pohledů posetá stovkami větrných mlýnů, letos už tam však nebyl snad ani jeden. Na okraji této plošiny, na úpatí podstatně vyšších hor jsme navštívili jeskyni Dikteon Antron - rodiště boha Dia. K jeskyni se Jiřina mohla svést za 10Eur na oslovi, to však srdnatě odmítla. Po 10 minutách jsme dorazili nahoru ke vchodu, abychom mohli jít dolů na dno jeskyně. Byla tam docela zima (asi 15°C, před jeskyní bylo standardních 35°C), ne však tma, jak tvrdil knižní průvodce. Zeus to po narození neměl lehké, musel trávit své první dny ve vlhku a zimě a teprve později se mohl začít smažit na krétském sluníčku. Taky musel vylézt cca 50 m nahoru ke vchodu, zrovna tak, jako my.
Poté jsme se vydali přes jiné hory do Agios Nikolaos. Je to zajímavé městečko, plné domorodců, turistů, aut, motorek a lodí. V centru leží jezírko, údajně sladkovodní, sloužící jako přístav menším loďkám, protože je spojeno s mořem. Zde jsme se v moři v podvečer poprvé koupali jinde než u našeho hotelu. Voda byla průzračná, teplá (dle slov mé drahé polovičky stále nedostatečně). Sprchovali jsme se pod sochou-sprchou. Fotka ukazuje zdejší způsob stavění - v domě se bydlí a zároveň se přistavují další patra. Pomalu jsem se začínal učit jezdit v krétském provozu, který je dost zmatečný, za celou dobu jsme však viděli jen 1 nabourané auto (nepočítáme-li nepojízdná opuštěná auta podle silnic)..
Domu jsme se vraceli po místní skoro dálnici (na mapě nejtlustší komunikace) směrem na Iraklion. Maximální rychlost nejvýš 80km/hod (protože silnice nebyla označena jako dálnice, kde se smí jezdit 100km/hod - tuto výsadu jsme objevili pouze u asi 9km dlouhého obchvatu Iraklionu a 3 km dlouhého úseku před Sitií).
Kdo chce předepsanou rychlost dodržovat, jezdí z 50 až 100% své šířky v odstavném pruhu (který ovšem není vždy kontinuální a stejně široký - přes most často nevede), ostatní jej předjíždějí tak, aby moc neporušovali dvojitou plnou čáru uprostřed vozovky. Zastavit v odstavném pruhu se v žádném případě nedoporučuje, zejména ne na vnitřní straně zatáčky. Pokud začne padat ze svahu kamení nebo celý svah na silnici, pruhy na rychlostní silnici se přemalují tak, aby auta spadlou skálu objížděly, u místních silnic si musí řidič spadlých skal všimnout sám.
Často je rychlost omezena na 70, 60, 50, 40km (na této rychlostní komunikaci!), často na nás v protisměru blikala auta, což bylo znamení , že jsou na silnici policajti a měří rychlost. Další místní specialitou jsou pruhy namalované na silnici. Z 50% neodpovídají malůvkám na svislých značkách (končí ten druhý pruh, než tvrdí značka), občas to vypadá, že se někdo teprve učil dělat čáry a že vlastně tyto čáry vůbec neplatí. Každopádně se těmi malůvkami nikdo neřídí.
Po prvním dnu ježdění jsme pochopili, že celou Krétu při našem denním režimu ani náhodou neobjedeme, protože ujet více než 300km za den bude zřejmě velký problém a Kréta je dlouhá z jednoho konce na druhý cca 400km. Ten den jsme najeli 106km.
Rozhodli jsme se prozkoumat nejvýchodnější části Kréty. Můj tajný plán, o kterém jsem tušil, že nevyjde, bylo podívat se do Sitie, na pláž Vai a na Mínojský palác Zakros. Pobřežní komunikace za Agios Nikolaos se zúžila a byla plná serpentin a nádherných květin. Do Sitie jsme dojeli kolem poledního, prohlédli si lehce přístav, vykoupali se v čistém moři a vyrazili dál na východ.
Navštívili jsme klášter Toplou a cca ve 2 hod po obědě dorazili kolem osla - samotáře na pláž Vai. Jak jsme trochu očekávali, vyhlášená pláž byl částečně humbuk, zejména kvůli množství lidí, tam pobývajících. Palmy byly o poznání povadlejší a hnědší, než jak jsou vyobrazeny na pohledech. Voda však byla úžasně teplá a průzračná, foukal silný vítr. Po asi 1 hodině jsme utekli o cca 5 km dál do Erimopolisu, předtím jsme si však za 1.5Eura koupili ekologicky nezávadné banány od místního banánového plantážníka, které měly jednu drobnou vadu - byly téměř nejedlé. Na novém místě byla pláž téměř liduprázdná (tak jak ostatně předvídal náš moudrý knižní průvodce, přirovnávající Vai k Doksům uprostřed sezóny), voda stejně úžasná.
Asi v 17 hod jsme se vydali na cestu k domovu - usoudili jsme, že Zakros absolutně nestíháme. Abych měl spokojenou dušičku, navrhl jsem návrat mírnou zajížďkou přes Adravásti, Sitanos, dále přes Chandrás a jižní pobřeží - tušil jsem tam pěkné hory. Skutečnost byla ještě úžasnější - nově udělená "červená" silnice do Sitanosu vedla přes nádherné hory (i když bez vzrostlého porostu - pouze samé šutry, trní a pálivé slunce). Moje ženuška stále namítala, že nemám jet tolik při pravém okraji - tam byla často silnice podemleta až pod bílou krajnici, ani že nemám jet tolik při levém okraji - tam padaly skály na silnici (a nám na hlavu). Tak jsem jel po prostředku, protijedoucí auto jsme stejně potkali tak jednou za 1/4 hodiny. Když jsme uprostřed hor zastavili místnímu horalovi a chtěli ho svézt, nechápal to. Později se ukázalo, že do nejbližší vesnice bylo ještě cca 5km vyprahlou přírodou. Asi to byla jeho běžná procházka.
Ze Sitanosu pak naším plánovaným směrem následovala "žlutá" silnice - protože bylo již 6 hodin večer a neměli jsme dosud zkušenosti s tímto typem vozovky (byla to prašná kamenitá "polňačka"), raději jsme volili cestu přes další hory zpět do Sitie a po severním pobřeží již známou cestou do Agios Nikolaos a Stalisu. Najeli jsme 292km, měli toho plné kecky.
Tento den jsme se rozhodli udělat pouze krátký výlet do Iraklionu. Jízda po městě byla náročná, všude tam přestavují, musel jsem jet po čuchu. Nakonec jsme zaparkovali na malém parkovišti v postranní uličce Evropis téměř u moře, kousek od hlavního tržiště (odos 1866), což byl cíl naší cesty. Tržiště jsme procházeli dlouho, musel jsem být trpělivý. Záchody jsme objevili ve veřejné budově vedle Court of Justice a turistické policie. U dveří byl podrobný plánek místností včetně umístění WC. Ty však byly v druhém rohu (chybička se vloudila). WC byly jižanské "šlapky", docela čistě uklizené. Poté jsme shlédli pamětihodnosti (kostel Agios Titos, přístav s pevností a městskou zbrojnici) a vydali se na cestu domů.
Večer jsme se vydali do Einigma baru do Chersonissou, který nám byl doporučen Fischer průvodkyní i naším panem vedoucím z restaurace jako podnik vhodný k tancování s tím, že to není tvrdé disco, ale soft řecká hudba. Bohužel nám neřekli, že otevírají až po půlnoci, my tam dorazili již v půl 11 večer. A tak po prohlídce Chersonissou jsme zajeli ještě na prohlídku Malie. Je to prý letovisko s největším počtem nočních podniků v širokém okolí. Poté, co jsme našli tu správnou tuc-tuc uličku, nevycházeli jsme z údivu. Raději jsme ani nevystupovali z auta, i přes zavřená okénka jsme si téměř nerozumněli... Z každého z asi 30 až 50 barů se linula podobná hudba, vevnitř se mačkal hrozen mladých lidí popíjejících brčkem long drink a lehce se pohupujících (víc to v omezeném prostoru nešlo) do rytmu. Asi nechápeme přání nastupující generace, ale takhle trávit noc... A tak jsme šli raději spát. Celkem jsme ujeli jen 88km.
Tento den jsme se rozhodli konečně podívat na jižní pobřeží. Nejprve má drahá polovička odjela za volantem přes Agios Nikolaos a Istro do Kalamafky, což je vesnice v horách v sedle mezi severním a jižním pobřeží Kréty. Protože je tu Kréta nejužší (vzdušnou čarou jen asi 13 km), je odtud vidět bez problému obě moře - jižní Libyjské i severní Krétské. Poté jsme odjeli kolem sladkovodního jezera, které je přírodní rezervací, ale koupat se v něm fyzicky nedá pro špatný přístup k vodě (zatopené stromy, skály, rákosí) do Ierápetry. Ta se nám líbila více než Agios Nikolaos nebo Sitia, bylo tam též podstatně méně turistů a laciněji než na severu. Proto jsme zakoupili klobouček (dámský). Kolem města je však okolí již méně vzhledné, neboť jsou zde rozesety stovky foliovníků na pěstování čehosi. Asi ale jenom na jaře, když je tu dost vody, protože na konci června zela většina foliovníků prázdnotou, jen v některých dozrávala rajčata. Vykoupali jsme se na východ od města na pláži, kde bylo mořské dno střídavě skalnaté (sklaní plotny) a písečné a pokračovali dále na východ. Postupně jsme dorazili až "na konec světa" do Goudourasu. Až do Pitalimaty vznikají nová turistická střediska, dál už je pouze panenská příroda s dost těžko přístupným mořem. Zatímco na severu se mnoho evropanek (i Češek) koupe nahoře bez, na jihu byli většinou Řekové v tlustých velkých plavkách, takže jsme dost dlouho hledali místo, kde bychom se mohli koupat. Moře bylo opět úžasné.
Při cestě zpět jsme se stavili v Koutsourasu pro kalhotosukni (nový supermodel, zde za 17Eur) a pak jsem opět zamířil na "odskok" do hor. Na mapě byl vyznačen pěkný polookruh přes Schinokápsalu a Agioos Ioánis. Přesto že bylo již dost pozdě, stálo to zato. Tato část hor byla úžasně zelená, silnička nově postavená ("oranžová" šotolina byla nahrazena "červeným" asfaltem), výhledy úžasné. Pouze jsme nevěděli, jestli se průjezdnost nezhorší a vzhledem k pokročilé denní době byla moje ženuška poněkud nesvá, zejména v místech, kde byly značky u silnice zasypané "až po krk" do sjeté zeminy a kamení. (Stabilitu svahu na Krétě opravdu nikde neřeší.) Na silnici však vždy byl alespoň úzký pruh sjízdný, nikam jsme nespadli a přes Ierápetru, Pachia Amos a Agios Nikolaos se vrátili zpět do Stalisu. Ujeli jsme 233km.
Myslel jsem si původně, že pojedu v úterý do Samarie a dnes se budeme povalovat u moře. Ale cestovka VVT zájezd zrušila a pan vedoucí Žižka mně obstaral Samarii u United Travels na středu. Tedy, tak jsme se domluvili. V pondělí v 8hod však přivezl voucher na výlet do Samarie na pondělí 5.15hod...Když jsem to zjistil, byl už pryč, po telefonu se mi však omluvil a řekl, že to napraví. Takže jsem nakonec jel do Samarie až ve středu - viz dále.
Šel jsem si prodloužit smlouvu na půjčení auta, za 20Eur o 1 den. A tak jsme mohli pokračovat v objevování jižního pobřeží Kréty. Namlsán zkušenostmi z neděle, kdy oranžová silnice na mapě již byla ve skutečnosti asfaltová, jsem vymyslel plán, že projedem jižní pobřeží z Ierápertry na západ, kam až to půjde (doufal jsem že do Tsoutsouros.)
Na západ od Ierápetry byl delší dobu nezáživný pohled na foliovníky, většinou prázdné. Teprve příjezdem do Mirtosu začala být příroda i moře zajímavé. V Mirtosu bylo šílené horko (tak asi 45°C), na černém písku se nedalo vydržet bosou nohou, moře bylo však opět bezvadné. Poté jsme se vydali srdnatě po žluté silnici směrem na západ. Brzo jsme zjistili, že žluté silnice jsou lépe sjízdné pro džípy než pro malé Siecento a plně pochopili, proč si všichni Angličani půjčují malé terénní Suzuki (říkali jsme jim čepičkáři, protože často jezdili v červených nebo i jiných kšiltovkách, které jim koukali z jejich autíček, které měly staženou střechu). Takže Fiatík trochu úpěl, zadní sklo se stávalo neprůhledným, ale my pokračovali odhodlaně vpřed. (i když se mě čas od času Jiřina ptala, jestli to stále ještě myslím vážně tam dál jet).
Pouze jednou jsme vjeli do míst, odkud jsme se museli vrátit - to byla šotolinová odbočka přes takový velehrb asi 10m vysoký se sklonem cca 25% (když jsem jel po čumáku dolů, asi bych v případě potřeby nezabrzdil), končící na malé pláži. Tam se pár Angličanů chtělo koupat nahatých, ale styděli se asi před nějakých Řekem s malým klukem, kteří tam přijeli před námi očividně "na čumendu" a tak dělali jakoby nic. Zjistili jsme, že moře tam zrovna není nic moc (byly docela vlny, moře bylo neprůhledné a v něm ostré balvany) a tak jsme se brzo vrátili na "hlavní" polňačku.
Odměnou za nám byly nádherné výhledy na moře, voda však pořád nebyla průzračná, asi kvůli vlnám. Silničku mezi prázdnými foliovníky na jednom místě zdobil sloup se zaprášeným místním idolem - kytaristou. Tak nás napadlo, kolik lidí asi kolem něj přes den projde nebo projede...Ve městečku Arvi jsme viděli moře dokonce mnohobarevně, protože tam bagr kousal červenou skálu přímo u moře. A tak bylo moře modré, zelené a červené zároveň! Když jsme přejížděli vyschlé koryto řeky Anapodaris, konstatovali jsme, že se v létě některé silnice a řeky liší jen málo...
2x jsem chtěl pobřeží vzdát - poprvé v Arvi (tam jsme jeli opravdu po náročné "žluté" silnici a dlouho), podruhé v Keratokamposu (tam to nebylo o moc lepší). Nakonec ale zvítězila zvídavost a tak jsme dojeli až do Tsoutsourosu. Poté jsme se vydali přes neuvěřitelné serpentiny přes pobřežní hory do vnitrozemí a poměrně méně záživnou krajinou do Kasteli.
V Kasteli jsem toho ještě neměl dost, a proto jsme vyrazili opět do hor - tentokrát "nábližkou" domů přes Xidas, Aski a Avdou. Jednalo se o typicky horské vesničky, kde silnice vede místním lidem přes obývák (ten totiž mají na ulici). Všude sedělo a drbalo mnoho Kréťanů a Kréťanek. Mezi vesnicemi silnice opakovaně měnila svůj charakter, mezi novou širokou asfaltkou pro 2 autobusy až po uzoučkou šotolinovou silničku, která byla v místech s jarní tekoucí vodou přeměněna na kamenitobetonovou stezku se sklonem, vyžadujícím 1. rychlostní stupeň při jízdě do kopce.
Lehce utrmácení jsme dorazili do Mochosu - městečka v horách těsně nad Stalidou, které bylo zrovna pod mrakem, resp. téměř v mraku(!). Pokud se na Krétě v tomto období tvoří mraky, vždy se zarážejí v úzkém pruhu o prvních severních hor - a tam právě Mochos leží. V Mochosu jsem marně chvíli tápal, která z asi 5 uliček z náměstí je ta pravá - všechny vypadaly na první pohled stejně nepoužitelně. Nakonec jsem i tento rebus vyřešil a po nádherných serpentinách z výšky cca 1000m jsme přijeli domů do hotelu. Ujeli jsme 203 km, vzhledem k častým "žlutým" silnicím to však vydalo za dvojnásobek.
Tento den jsme zasvětili odpočinku v hotelu. Takže jsme se koupali v moři a v bazénu a já se morálně připravoval na středu, kdy jsem měl vyrazit do Samarie.
Zde bych se měl zmínit o našich animátorech. Byli 4, dva chlapi a dvě dívky. Měli na starosti, aby se v hotelu nikdo nenudil. Hráli si s dětmi, cvičili se ženskými v bazénu pool-gym, na zahradě garden-gym, pořádali každý večer od 8 do 9 diskotéku pro děti. Zlatým hřebem jejich počínání však byly večerní pořady, začínající v 1/2 desáté. Měli většinou taneční charakter a zejména u jednoho z animátorů bylo vidět, jak tancem žije. Dokázal v jednom kuse protančit několik hodit (bez nadsázky), pouze si chodil pořád vyměňovat košile nebo trička, když to předchozí zcela propotil. Navíc měli dohromady nacvičené taneční scény z různých muzikálů, při kterých zejména anglicky mluvící rekreantky šílely.
Hlavní animátor si brzo všimnul, že taky rádi tancujeme a tak nás stále zdravil a nutil nás, abychom chodili dohromady tancovat různé "spartakiády" (jako např. Makarénu), které jsme samozřejmě nebyli schopni si zapamatovat. Jiřina prohlásila, že by chtěla taky mít takové zaměstnání - celý den si hrát s dětmi nebo dospělými nebo tancovat.
Ráno v 5.15 přijel před hotel autobus společnosti United Travel s holandským průvodcem. S baťůžkem a dobrou náladou jsem se vydal na dlouho očekávaný pěší výlet do soutěsky Samaria. Autobus musel urazit dlouhou tůru. Nejprve posbíral lidi z mnoha hotelů (seznámil jsem se osobně s hotelem Marilena All Inclusive, ležícím asi 200 m od plotu elektrárny s 5 hnědě kouřícími komíny (Fischer v katalogu upozorňuje zejména na 5km nádhernou písečnou pláž na pobřeží, o elektrárně se zmiňuje nepřímo a tvrdí, že je zdraví neškodná. Mám však jiné představy o trávení dovolené, než být ubytován pod komínem mělnické elektrárny...). Když byl autobus naplněn, seznámil nás průvodce s nástrahami soutěsky a vylíčil nám ji v dramatických barvách. Bude tam šílené horko, žádná voda, na odpočívadlech se nesmíme zastavovat, jinak nedojdeme do konce, když ztratíme lístek a nebudeme jej moci na konci soutěsky vrátit, budeme se muset vrátit do hor k pokladně pro nový atd. Při svém výkladu průvodce dost drmolil a přecházel plynule z angličtiny do němčiny a holandštiny. Takže jsem mu občas nerozuměl, neboť jsem se domníval, že mluví jinou řečí než byla pravda. Cesta do Chanie proběhla v klidu, v kavárně na parkovišti u silnice, kam chodí čůrat celý autobus, stojí kobliha 2Eur. Z Chanie jsme jeli do hor. Výhledy byly opět úžasné, v autobuse se člověk v zatáčkách ocitá občas zcela mimo silnici nad propastí.
Přibyl další žert - klimatizace. V autobuse nás je asi hodně, venku velké vedro. V potrubí od klimatizace kondenzuje voda, která začíná pravidelně vytékat přesně u mého sedadla mně na hlavu nebo klína. (v levotočivé zatáčce) nebo mé sousedce (německé studentce) na hlavu (v pravotočivé zatáčce). Její partner, sedící o dvě sedadla před námi, zády po směru jízdy to vidí a má z toho náramnou legraci. Do té doby, než autobus začne sjíždět s kopce dolů, a voda se začne lít na hlavu jemu... Zajímavé je, že my tři jsme byli jediní z celého autobusu, na koho voda vytékala.
Skoro po 5 hodinách jízdy jsme zastavili v Xiloskale ve výšce 1200m.n.m. na konci údolí, vedoucího do soutěsky. Od 10. hodiny jsme poté soutěskou putovali včetně krátkých zastávek do 16hod. Celkem asi 16km horské tůry, stále s kopce dolů. Na začátku Samaria vypadá jako sestup ze sedla do doliny v Roháčích, nejprve po úbočí serpentinami, poté kolem zurčící vody, v okolí je plno květin (např. rododendrony). Potom voda mizí, další část vede kolem vyschlého koryta, stále však ještě lesem. V necelé polovině tůry se přichází do opuštěné osady Samaria, kde je středisko první pomoci a několik přivázaných oslů. Celou dobu jsou návštěvníci upozorňováni na vzdálenost k nejbližšímu dalšímu WC, pramenu pitné vody a odpadkovému koši. Vše bylo v pohodě, pouze teplota byla poněkud vyšší - v lese cca 35°C.
Od osady Samaria se příroda mění, skály jsou vyšší a strmější, voda zcela mizí, následuje nejméně příjemný úsek zcela ve sluneční výhni bez kapky vody a stínu kolem. Pouze strmé stěny poskytují občas stín, slunce je ale příliš vysoko, soutěska je otočena na jih a je ještě skoro poledne, teplota je cca 45°C. Cesta (spíš necesta) vede korytem vyschlého řečiště, všichni poskakují z balvanu na balvan. Jsem rád, že jsem si v Samarii namočil čepici i tričko. Bavím se tím, že jdu sám a nikdo neví, že rozumím česky. Překvapuji několik českých turistů, kteří jdou delší dobu poblíž a hovoří o všem možném, neboť jim česky nabízím pomoc při fotografování.
V poslední třetině cesty se opět objevuje voda. Teplota rázem klesá, možná i proto, že slunce postoupilo a častěji je již od skal stín. Soutěska je stále úzká, skály strmé, stěny dosahují výšky přes 1000m. Na konci soutěsky stojí pokladna, kde musí každý odevzdat svůj lístek. Když večer nevyberou stejný počet lístků, kolik jich ráno vydali, zřejmě začnou hledat usušené turisty, kteří nedošli...
Následují stánky s pohledy a občerstvením a potom cca 2km prašné cesty do Agia Roumeli mezi ohradami s osly. Toto letovisko je pozoruhodné tím, že k němu nevede žádná silnice. Turisté sem proudí pouze ze soutěsky Samaria nebo přijíždějí či odjíždějí na lodích. Ceny jsou zde o poznání nižší než na severním pobřeží, jídlo v tavernách stojí cca 2/3 toho, co u nás ve Stalisu. Jdu se vykoupat do Libyjského moře a v 18hod odjíždíme trajektem do Sfakionu, kde na nás čaká náš autobus. Aby se sem dostal, musel ujet z Xiloskaly cca 120 km po horských serpentinách.
Cesta zpět je rychlejší, děláme kratší zastávky, nevyzvedáváme turisty před hotelem, vysazujeme je přímo na hlavní silnici. Takže jsem doma už za 4 hodiny v 23hod. Jdu hledat svou drahou polovičku. Ta v pohodě trsá s ruským mladíkem Sergejem na parketě našeho hotelu v nově otevřeném tanečním baru Nemesis. Takže se jdu zkrášlit, abychom mohli tancovat spolu.
Dnes jsme si opět půjčili Fiatíka Siecento. Tentokrát za 75Euro na 3 dny. Rozhodli jsme se navštívit historickou památku - palác v Malii. Na archeologické naleziště jsme přijeli téměř v poledne, fouká tu však vítr a části vykopávek jsou zakryty pod skleněnou střechou. Mátoříme se v 45° vedru po ruinách a já filosofuji, jak mohou archeologové z těch pár šutrů poznat, kde bylo kolik poschodí - viz fota modelů.
Poté jedeme do nedalekého letoviska Sissi, kde je krásné moře s příjemným koupáním. Snažím se poprvé vyfotit cikádu, která děsně řve nad autem, ale zrovna mi dochází film. (O dva dny později jsem zase zapoměl, že foťák "chytře" zaostřuje jinam, než si člověk v tu chvíli myslí, takže místo cikády mám na fotce rozmazaný flek.)
Další cíl je Milatos. Skládá se z vesnice cca 2km vzdálené od moře, letoviska přímo u moře a Milátoské jeskyně v horách nad Milátosem. Nejprve prozkoumáváme vesnici, potom se jedeme podívat k moři, kde se koupeme. Nakonec jedeme do jeskyně, Před jeskyní stojí dodávka s občerstvením, Řek kromě prodávání Coly půjčuje baterky. Za 2Eura si půjčujeme 1 lehce svítící exemplář a po cca 10 minutách přicházíme k místnímu divu - Milátoské jeskyni. Je to vodou vyhloubená, nyní pod vrcholem kopce umístěná krápníková jeskyně, z jedné strany zcela otevřená do údolí. Hlavní vchod hlídají divoké vosy a sršáni, Jiřině se dovnitř moc nechce. Dostali jsme podrobnou mapu jeskyně a tak já zkouším s baterkou v zubech se plížit mezi krápníky a zkoumám, jestli plánek platí. Potom objevuji další část jeskyně, osvětlenou zvenčí, ulétá přede mnou netopýr se schovat někam dál víc do tmy.
Místo abychom zamířili zpět k domovu (je už 18 hodin), vydáváme se do hor na další "konec světa" do vesniček Agios Antonios a Anogia. Tam končí vetchý asfalt, k moři je to cca 4km, převýšení možná 600m serpentinami dolů po kamenitohlinité cestě, občas vystřídané hrbolatou betonkou. Protože už je 1/4 na 8, neodvažuji se jet dále (nevím, kolik % je té betonky, drahá polovička by přišla o večeři a to by mně neodpustila) a vracíme se zpět vykoupat do Milatosu a potom jedeme domů. Dnes jsme najeli 73km.
Tento den jsme zasvětili nejdelšímu výletu, do oblasti Moni Preveli a Plakias. Dopoledne jsme vyrazili do Rethimnonu, který jsme si zevrubně prohlédli. Možná je ještě hezčí než Ierápetra. (Iraklion není nic moc, je příliš velký a prašný, žádné historické jádro asi moc nemá, byl prý hodně zničen za 2. světové války).
Poté jsme přejeli hory do soutěsky Kourtaliotiko a dále přijeli až ke klášteru Monti Preveli. V jeho blízkosti jsme na radu Fischer průvodkyně zanechali Fiatíka a vydali se údajně asi po 299 schodech dolů na pláž Preveli. Schodů bylo cca 400, oba jsme měli pantofle a moje drahá polovička začala brzo protestovat, že je to dolů moc daleko a že jsem se zbláznil, když tam chci v tomhle vedru jít. S mým poukazem na to, že 299 schodů má Petřínská rozhledna, která je vysoká 60metrů, jsme se vydali dolů. Objektivně řečeno, ve skutečnosti je to cca 100 až 150m výškový rozdíl, v pantoflích v 45°C vedru se to jde poněkud hůře.
Protože pláž je vyhlášená, bylo dole opět lidí jako na Václaváku, každý čtvrtý mluvil česky. Většinou sem asi přijeli lodí z Plakiasu. Sladká řeka, vlévající se tu do moře byla trochu kalná, občas v ní plavaly pijavice. Protože se tato řeka prosakuje skrz písečnou pláž do moře, moře bylo o poznání studenější a špinavější, než kdekoliv jinde. Mé ženušce se na pláži pranic nelíbilo, mé nabídky na projížďku ve šlapadle po řece mezi palmami rezolutně odmítala.
Protože se říká, že moudřejší ustoupí, usoudil jsem, že bude lepší vyklidit dobyté pozice a rychlou chůzí vzhůru jsem se vrátil během 10 minut k autu. Chtěl jsem totiž pro Jiřinu přijet z druhé strany, kde bylo parkoviště přímo u moře, pouze v druhém údolí za malým hřbetem, jak mně poradili nějací Němci. Už mně ale nezdůraznili (já se jich na to neptal), jak dlouhá je objízdná trasa a čím na to parkoviště přijeli. Vrátil jsem se 4km po asfaltce na rozcestí, kde byl ukazatel na Beach (bez udání km). Za odbočkou asfalt brzy skončil, cesta stoupala sveřepě vzhůru do hor. Po cca 4km stoupání jsem si přestával být jist, zda jedu vůbec k moři, i když už jsem věděl své z předchozích dnů (to už jsem byl ve výšce cca 400 m.n.m.). Proti mně však jezdilo stále dost aut, více, než na jiných dříve projetých podstatně lepších kamenohlinitých cestách. Leč vše má svůj konec, uprostřed hor se cesta optimisticky obrátila dolů. Na této cestě jsem poprvé zalitoval, že nemám terénní Suzuki, ale jen silničního Fiatíka, neboť některé partie byly i na 1 obtížně sjízdné. Konečně s krůpějemi potu na čele a zcela neprůhledným zadním sklem jsem dorazil asi po 9km na pláž. Tam jsem se od své ženy dozvěděl, že průvodkyně Fischer je úplně nemožná, když radí přístup na pláž z parkoviště na kopci, a přitom se na ní dá lehce přejít z tohoto druhého parkoviště. Mlčel jsem, neboť jsem věděl své. Opět následovalo koupání, v podstatně teplejším a čistším moři, než na proslavené pláži Preveli a poté jsme se vydali na zpáteční cestu. Ženuška poopravila mínění o Fischerově průvodkyni, řkouc, že nám průvodkyně měla jasně říci, že v první variantě přístupu budeme potřebovat pohory, ve druhém džípa.
Následovala návštěva vyhlášeného letoviska Plakias. Vypadá to tam kupodivu stejně jako na fotkách, voda je tam teplá a čistá (jako na většině míst na jihu), bylo tam asi 60% Čechů. Bohužel jsme se dlouho zdrželi v Rethimnonu a na pláži Preveli a proto jsme měli již jenom málo času na zevrubnou prohlídku. Po chvíli jsme letovisko opustili a skrz soutěsku Kotsifou se vrátili do Rethimna, Iraklia a domů. Ten den jsme najeli 311km.
Sobota byl osmý, poslední den, kdy jsme měli půjčené auto. Na závěr našeho putování jsme si nechali výlet do Mataly, proslavené pláže na jižní straně Kréty, kde jsme již byli před 25 lety. Tenkrát se mně tam moc líbilo, většina plážistek tam chodila nahoře bez (to se tenkrát v Československu ještě moc nepěstovalo).
Začali jsme opětovnou návštěvou Iraklionu, neboť moje ženuška si tam chtěla na tržišti výhodně za 1Euro koupit korále (ty z minulého týdne za 1Euro nešly zapínat a trhaly se jim nitě). Po úspěšné návštěvě tržiště a stejné veřejné budovy s WC jako před týdnem jsme začali lehce bloudit Iraklionem, hledajíce cestu do Mataly. Asi po půl hodině se nám to zdárně podařilo (když jsem předtím neposlechl místního Kréťana, který nám radil vyrazit po obchvatu na východ a na první světelné křižovatce se obrátit do protisměru a jet na západ). Přes hory, o kterých jsme svorně prohlašovali, že je poznáváme (já jel tenkrát v kufru dodávky spolu se špinavým prádlem, moje novomanželka žertovala s Řekem řidičem vepředu v kabině za neprůhlednou stěnou) jsme se dostali až do Mataly. Poněkud se nám za těch 25 let letovisko rozrostlo, turistů přibylo, jen ty skály zůstaly stejné jako před lety. K mému zklamání zde dnes chodila většina plážistek v dvoudílných plavkách. Moře bylo relativně kalné, protože byly velké vlny. Lidí bylo opět jako na Václaváku, opět každý čtvtý byl Čech.
Tak jsme proslavené středisko opustili a vydali se (opět přes vysoké hory, jak jinak) přes Pombiu do Kali Limenes. To je naopak čistě řecké letovisko "na konci světa" za devatero horami, s průzračnou vodou a mírně zašlou pláží. Cestou přes hory jsme viděli několik aut, která skončila v serpentinách mimo silnici a která jejich majitelé (pokud to přežili) opustili a nechali je navěky na stráni mezi bodláčím a skalami (bylo by asi dost drahé je odtud jeřábem vytahovat, kutálet je na nejbližší nižší serpentinu by nebylo asi též příliš vhodné). Ostatně různých neodklizených vraků bylo podél silnic vidět více.
Odtud (pod dojmem zdárné expedice z Ierápetry na západ) jsme se vydali po pobřežní komunikaci směrem na východ. Bohužel optimisticky vyhlížející asfaltka se stále častěji měnila v prašnou cestu až nakonec na jednom rozcestí pokračovala dál tak hroznou cestou, že jsme po takové ještě na Krétě nejeli. Přes naši otrlost jsme raději změnili směr do hor a asi po 6km se vrátili na asfaltku z Kali Limenes. Potom jsme jeli zpět přes hory do Pombie (opět skrz "obýváky" místňáků ve vesničce Pigaidakia) a dále nížinou největší krétské řeky Geropotamos (skoro vyschlé řečiště) do Ligortinosu, Choudetsi a Kasteli. Odtud jsme již nejeli "nábližkou" přes hory jako minule, ale pokorně je objeli přech Chersonissos. Cestou jsme objevili vodní park Aqua Splash, umístěný v horách asi 10 km od moře. (doufám, že už je čtenáři zcela jasno, že celá Kréta jsou hory omývané mořem). Ten den jsme najeli 254 km.
Večer jsme se byli opět podívat v baru Einigma v Chersonis, kromě trochu jiného charakteru hudby však byl dojem stejný, tj. žádný taneční prostor, pouze bar pro opíjení. Tak jsme šli raději spát.
V neděli jsem šel ráno vrátit auto. Auto jsem zaparkoval před půjčovnou, předal jsem klíčky, odmítli mi dát podpis, že jsem auto vrátil, to prý není potřeba. Kontrola vybavení ani benzinu se nekonala - stačilo jim, že vidí auto a šel jsem. Poté jsme celý den strávili koupáním ve velkých vlnách, které zde první den byly. Božužel čím větší vlny, tím méně průzračné moře, odpoledne už nebylo vidět na dno ani v půl metru vody.
Večer byla v baru Nemesis diskotéka, jako obvykle, asi v 23 hodin jsme odešli do Main baru, kde hrál na piáno řecký všeumělec (uměl hrát taky na kytaru). Když jsem ho poprosil (v době, kdy hrál na piano), aby nám zahrál walz nebo tango, řekl že s tím nemá problém. Poté popadl kytaru, zahrál několiv tklivých řeckých melodií, přišel k nám, mrkl na nás okem a začal hrát španělské rytmy na kytaru. Stále jsme čekali, že sedne k piánu a zahraje to slíbené tango nebo walz, ale později se ukázalo, že ty španělské rytmy do ouška na kytaru měla být ta hudba k tanci. Asi by za námi pobíhal, kdybychom začali tančit.
Dnes jsme druhý den lenošili u bazénu a ve velkých vlnách v moři. Včera byla vlajka žlutá, dnes už byla červená. Vlny podle toho vypadaly, moře už bylo chudák celé zamíchané, pořád nás oblizovaly nějaké řasy a možná i medúzy (ty nebyly vidět, moře bylo málo průhledné).
Večer jsme měli v Main baru Řecký večer. Přišli 4 řečtí muzikanti (mandolína, klávesy vyluzující i bicí doprovod, zcela zbytečný bubeník, který ani moc nebubnoval ani nezpíval (třeba to byl šéf) a kytarista. Posléze je doplnila zpěvačka se sytým hlasem. Na programu měli řeckou i moderní hudbu. Zpočívalo to v tom, že hráli asi tak 8x za sebou Sirtaky nebo její obdobu pro nás málo rozlišitelnou a náš animátor nás nutil tancovat (na šest dob - 1. levá výkop křížem vpřed natažená, 2. položit, 3. pravá výkop před křížem, ale skrčená v koleni, 4. položit, 5. levá vzad kříže stranou, 6. pravá přinožit.) To se asi 1000x opakuje, stále v rychlejším rytmu. Všichni se drží ve velkém kolečku, ruce v originálu na ramenou a pořád si šlapou na nohy (protože každý tancuje jinak). V rychlejším rytmu je povoleno se držet za ruce (to teprve jde trochu tancovat). Prostě takový řecký čardáš, ten se ale tancuje pokud vím ve dvojici a je o mnoho složitější. Řecký tanec je zato asi 4x delší. Když jsme šťastně přežili Sirtaky a šli si sednout, následovala další skladba zcela obdobná.
V další serii odešel mandolinista a následoval blok moderní hudby. Na to už šlo tančit mambo, jive, čača i samba. Jako hřeb večera zahráli muzikanti několikrát za sebou valčík, byť skoro v dvojnásobném rytmu. Zcela vyčerpaní jsme se odebrali na kutě v době, kdy se chystala další serie Sirtaki.
Dnešní den je poslední den dovolené. Po snídani musíme všechno zbalit a do 12 hodin vyklidit pokoj. Potom se jdeme koupat k bazénu a do moře, kde jsou již třetí den úžasné vlny. V 16hod se zúčastňuji klání ve vodním pólu. Záhy zjišťuji, proč chtějí všichni hrát na jednom křídle a o druhé křídlo není zájem - je tam totiž větší hloubka a hráč se nemůže ulejvat a stát na dně, ale musí skoro pořád plavat.
Po vyčerpávajícím sportovním výkonu jsme si šli asi v pět hodin odpoledne půjčit traktůrek - místní specialitu. Připomíná bakelitový traktůrek, na kterém jezdily naše děti, když jim byly 2 roky, odrážejíce se nohami od země, pouze je podstatně větší. Je pro dvě osoby, brzdí se jako na horském kole, plyn má na pravé ruce páčkový jako sekačka (s tím rozdílem, že když plyn pustíte, přestane přidávat), dále má automatickou převodovku a spojku, blinkry, světla a klakson. Den předem nám jej jeden obchodník slíbil za 12Eur na 3 hodiny. Přišli jsme si jej půjčit na dvě hodiny (ještě že ne na déle!). Cena byla stanovena na 10Eur. Poté co jsem souhlasil a prodavač začal psát smlouvu, bryskně přičetl 1.8Eur na daně, dal mně smlouvu podepsat (později jsem zjistil, že byla s dost drsnou spoluúčastí na každou škodu), vydal nám dvě helmy a předal traktůrek. Poté do něj nalil trochu benzínu a chtěl za něj další 3Eura. No prostě, ještě že jsme takhle nedopadli s autem!
Prodavač nám traktůrek nastartoval postupem, který jsem si nezapamatoval, tudíž nám nesměl traktůrek chcípnout. První jsem začal řídít já. Brzo jsem zjistil, že jsme se málo báli, když kolem nás předchozích 14 dnů turisti na traktůrcích jezdili. To vozidlo jezdí docela rychle, šíleně vibruje - je to prostě taková jízda na Robertku a obzvlášť zpočátku ho vypůjčitel neumí řídit. Navíc zadní kolečka má širší než přední, takže pokud řidič u řidítek je spokojen, že někudy projel, zadními kolečky v pohodě něco sejme. Po čtvrt hodině jsme zajeli do nějaké uličky a zjistili, že nevíme, zda má traktůrek zpátečku. Tak jsem slezl a traktůrek postupně otočil. U řídítek zůstala Jiřina a vyrazila vpřed. Když se za zatáčkou objevila na silnici doga, moje drahá polovička výhružně přidala na rychlosti. Později se vysvětlilo, že chtěla brzdit, ale že si spletla páčky... Na tomto silostroji jsme 2 hodiny kroužili po okolí (tj. Stalisu, Malii a Chersonissos) a zcela vyvyvyčerpaní a vyvyvyklepaní jej poté vrátili zpět majiteli. No prostě zážitek na dlouhou dobu!
Po večeři nás v 21.30 odvezl autobus na letadlo do Iraklionu. Cesta trvala přes hodinu, protože jsme zase sbírali účastníky zájezdu ze všech hotelů. Na letišti byl pěkný zmatek, dozvěděli jsme se, že letadlo by chtělo odletět dřív, místo v 0:25 již v 23:50. Navíc zde předvedli mezinárodní ostudu dva češti hlavové rodin, kteří se pohádali a sprostě si vynadali, neboť oba trvali na tom, že měli být do letadla odbaveni jako první. Manželky je v tom oboustranně podporovaly.
Nakonec jsme byli odbaveni a ocitli se v přeplněném prostoru, určeném pro odlet, spolu s několika sty angličany, kterým mělo letět více letadel do Anglie. Čas odletu je v 23:15 nenápadně posunut opět vpřed, tentokrát na 23:30. Moje drahá je někde na WC. Asi 5 minut před plánovaným odletem nastupujeme do letadla, abychom dalších 30 minut čekali na opozdilce, kteří neustálé šoupání času odletu vpřed nepostřehli. Šťastně odlétáme v 0:00 hod.
Mámé hodnou dcerušku Andulku, která pro nás v Praze přijíždí na letiště, takže jsme ve 3 hod už doma (posunuli jsme si opět hodinky o 1 hodinu zpět) a ve 4 hod jdeme spát. Byla to úžasná náročná dovolená!
