Ve třicátých a čtyřicátých letech pobýval Václav Marek (5. 3. 1908 - 14. 5. 1994) sedmnáct roků mezi Saamy na Susně v Helgelandu v Norsku. Nashromáždil tam bohatý etnografický materiál, který mu později dovolil, spolu se znalostí odborné literatury, sepsat množství zasvěcených článků a studií. Ne všechny ovšem mohly v dobách stalinské folkloristiky vyjít. Následující článek je kapitolou z obsáhlé kulturně antropologické studie upravenou pro samostatné vydání. (Pro příští číslo "Cargo" chystáme Markův stručný životopis a bibliografii.)

Saamský (laponský) kalendář a dělení času v dějinách Severu

Václav Marek

Z pozůstalosti autora vybral a uspořádal Michal Kovář.

Sledujeme-li historické utváření saamské kultury a sémantiku rozmanitých komplexů slov v saamských nářečích, musíme se nutně zamyslit nad termíny, které označují čas a svátky, a nad pranostikami a tradicemi, což má veliký význam pro všeobecnou etnografii, ale současně nám pomáhá odhalit mnohé ze života dávných obyvatel Severu . V této souvislosti se pokusme přiblížit snad nejstarším způsobům myšlení člověka ve vztahu k tak nenápadnému fenoménu, jakým je čas. Dny plynuly jeden jako druhý, často byly k nerozeznání a člověk jich nedbal. Divoch prý pojem času nezná. Bylo by to však s podivem, jelikož se zároveň říká, že je úzce poután k přírodě a k ekologickým podmínkám, jimiž přirozeně i čas a roční období jsou.

Přesto se dlouhou dobu soudilo, že měření času u Saamů je pozdním jevem, že jejich národní kalendář je převzatý od Skandinávců či od četných ugrofinských sousedů, tedy že musel vzniknout později. Jakoby byl druhotně přizpůsobován saamským zájmům a saamskému pojmosloví spíše jenom ze záliby a z vnitřní estetické pohnutky nežli z nějaké skutečné potřeby.

Již první slůvka však ukazují, že skutečnost musela být jiná. Saamsky bei´ve, baei´ve, beiv´ve, na jihu bieijie, ve Finsku u jezera Inari peivi a dále na východě peiwe ap. - s významy "den" nebo "slunce" svědčí o tom, že dávným předkům Saamů musel být od počátku jasný vztah mezi sluncem a bílým dnem( takže vlastně v tomto krátkém časovém rozmezí měřili čas při střídání slun[k1]ečního světla a tmy. Podobnou sémantiku má "slunce", "den" i "světlo" také ve finštině a většině ugrofinských jazyků. A rovněž něnecké (samojedské) jalja, jalje, jale znamená "den", "světlo", "záře" a místy též "slunce". Zdá se, že všechna tato slova patří do téhož velikého okruhu pradávné jazykové příbuznosti, kterou můžeme označovat podle původu jako "arktickou",to i přesto, že v něneckých nářečích má slovo "slunce" ještě další specifický název ve tvaru chaer´(d), ale i tento termín byl nalezen u kaninských Něnců ve starší formě chajer - "slunce" a také Budenz 1882 zaznamenal obdobné tvary hajar - "den" a hâjar - "slunce" ¹. I zde je ovšem patrná určitá starší příbuznost, sahající do dob předněneckých a předsaamských. Vedle těchto tvarů je finský název slunce - aurinko zřetelně pozdní. Naopak saamsky "noc" - iggj(, jihosaamsky jeiej aj. mají bližší obdoby v ugrofinských jazycích, třeba ve finském y(, v maďarském éj, ejjel ajp.( v jazyce Něnců však ve vzdálenějším tvaru pi.

Tyto nejstarší zkušenosti s krátkodobým hodnocením času v minulosti Severu zde nemusíme dále sledovat, protože ze sebedelší řady obyčejných všedních dnů nemohl nikdy kalendář vzniknout. Ukázky ovšem postačí k naznačení pradávných souvislostí a přinutí nás zamyslit se nad tím, které prvky starého saamského kalendáře pocházejí z těchto dob; pro saamštinu musíme počítat s tím, že sahají až do dávné Komsy. Zde je na místě, s ohledem ke značnému rozšíření některých těchto prvků až k Jeniseji a dílem ještě dále k východu, mluvit o arktické kultuře na konci ledové doby.

Na Severu, pravda, nejsou příznivé podmínky pro přesné pozorování posloupností na noční obloze během roku, ani pro sledování dílčích astronomických jevů. To nás však nesmí mýlit. Lidový kalendář nikde nevznikal jejich cílevědomým sledováním, nýbrž pozorováním počasí a fenologických jevů a dob v běhu životních ekonomických období. A právě na Severu byly k tomuto pozorování nejvhodnější podmínky, zdůrazňované markantními klimatickými rozdíly během roku. Léto s mnohostí zeleně a květů, později jahod a jiných plodů, se spoustami hnízdících ptáků a rodícího se života v horkých a dlouhých dnech ustavičného světla není snad nikde jinde tolik odlišné od zimy, kdy je svět cele zasypán sněhem, sevřen v krunýři ledu za mrazivé noci s bledým měsíčním svitem či mihotáním polární záře. Tato rozdílnost mezi dvěmi obdobími určovala zásadním způsobem život a práci. Kalendář Seveřanů, lovců a rybářů, později též chovatelů sobů, musel být tedy ještě více nežli jiné lidové kalendáře ekonomickým kalendářem založeným na klimatických a fenologických zkušenostech, neboť byl jejich nezbytnou pomůckou. V podstatě ovšem nebývalo sledování běhu času těžké. Nešlo zde o počítání dnů, nýbrž o rozmanitost jevů, které přicházely v určitém pořadí, arci nepravidelně. Snad již v prvých počátcích rozeznávání léta a zimy, bývalo člověku jasné, že tu jde v jistém smyslu o dvě zcela různé "poloviny" nějaké opakující se "doby". Tato doba, tento rok musel být velmi nejasný a neurčitý a rozhodně nezáleželo na nějakém přesném astronomickém vymezení. To bylo navíc znemožněno vysokou oblačností, délkou soumraků i kočovným životem a dalšími okolnostmi. Byl to ekonomický rok rybářů a lovců, jehož dvě poloviny byly upřesňovány bohatou znalostí fenologických dat pro široký kraj, která se od dětství až do smrti ve starých pranostikách kmene ustavičně opakovala.

Přesto již před počátkem našeho letopočtu bylo známo z vyprávění, jaké podivné klimatické a geofyzikální jevy na Severu jsou. Dlouhý den v polovině léta i dlouhou polární noc popsal snad poprvé Pytheus z Massilie cca. 320 let př. Kr., později Jordanes v roce 551 po Kr. ve svých dějinách Gótů a záhy, avšak důkladněji byzantský dějepisec Prokopios roku 552 po Kr.² Podle těchto zpráv na ostrově Thule, na sever od Dánů, sídlí 13 různých kmenů a mezi nimi také národ Skrithiphinů - Saamů. Zde prý slunce v době letního slunovratu 40 dní nezapadá a o šest měsíců později, kdy se po 40 dní vůbec neobjeví, je stále noc. Lidé jsou z toho velice zmoženi, neboť se celý ten čas spolu nestýkají... Tato pravidelnost geofyzikálních termínů (40 dní i nocí!) se sice nikde na Severu v důsledku horizontální refrakce světla takto neprojevuje, v minulosti to ovšem nikdo přesně nekontroloval.

Letní a zimní půlrok začínal podle lokální chronologie v rozličných dobách, které se sotva dají spolehlivě synchronisovat. Ale o jejich definování není jistě pochyb. V celém Saamsku nalezneme dodnes velké množství jazykových dokladů, lidových pranostik a tradic, které dávné užívání takového kalendáře potvrzují, a zjistíme zde i relativní datování počátků takových období. Z těchto dokladů je možno dosti věrohodně soudit o charakteru nejstaršího lidového kalendáře arktických lovců a pozdějších saamských kmenů. Ani tam, kde se dnešní saamský kalendář s církevním a zemědělským kalendářem sousedních národů shoduje, není možno z těchto podobností vyvozovat důkazy o pozdním převzetí celkových znalostí a je na místě si naopak povšimnout četných nápadných rozdílů. Je ostatně známo, že také sedlák na Severu užíval odedávna současně vždy několik rozličných kalendářů. Měl svůj zemědělský kalendář se starými lidovými názvy měsíců, církevní kalendář svátků a zbožného čtení, kalendář výročních hodů, jídel a postů a kalendář krajských a zemských trhů. Každý měl svou vlastní historii, navzájem se od sebe lišily, ale protože sledovaly stejný roční koloběh, zapadaly do sebe bez chyby a splývaly. Skoro všechny tyto kalendáře později nacházely v určité míře použití i u Saamů - ve stadiu lovců a rybářů i pastevců sobů. Avšak ani dlouhým užíváním se nepodařilo smazat všechny rozdíly, nepodařilo se smazat prvky, které na saamské půdě byly starší, nežli zemědělský kalendář jižní.

Hlavními daty pradávného kalendáře severských lovců byly jistě tzv. "dny počátku zimy" a "dny začínajícího léta". (Samozřejmě, že tato data měla stejný význam i pro zemědělce v jiných zeměpisných šířkách.) Tyto kalendáře však nebyly vždy synchronní. Data jejich počátků a výročních lidových slavností musela jistě kolísat, zejména se zřetelem na severní šířku, vzdálenost od moře, nadmořskou výšku a množství sněhu. S rozmachem katolictví a zejména se zavedením juliánského kalendáře byl počátek léta na Severu synchronizován na 14. dubna a počátek zimy stanoven na 14. října. Tím byl rok sice rozdělen na dvě stejné poloviny po šesti měsících, ale tyto půlroky byly kolem astronomických rovnodenností rozloženy asymetricky - obě data přicházela asi tři týdny po reálných rovnodennostech. Byl to tedy klimatologický a fenologický kalendář zemědělský, který však nejspíše odpovídal starým jarním a podzimním lidovým slavnostem středozemních pastevců a zemědělců. Nevystihoval tedy fenologii ročního cyklu na Severu a tyto diference se až do nedávných dob zřetelně v četných podrobnostech projevovaly i v saamském kalendáři.

Od Skandinávců převzali Saamové měření času tropickým rokem spolu s církevním kalendářem koncem středověku. Nordičtí sedláci v minulosti určovali čas pomocí dřevěných destiček či hůlek s vyřezanými vruby pro dny a měsíce v 19-ti letém cyklu. Svátky byly na destičce buď popsány nebo znázorněny různými symboly.³ Tyto první hmotné kalendáře se lidově nazývaly norsky i švédsky runstav, primstav, rimstav, rimtavla, rimkavla, rimbok anebo tidstav⁴, všechno s významem "vrubovka" či "hůlka k měření času". Na ni skandinávští sedláci zaznamenávali zmíněná data počátku léta a zimy kresbou kvetoucího či opadaného ovocného stromu. Ovšem ani tato data neodpovídají dnešní fenologii květu ovocných stromů a nezapadala sem jistě ani v dřívějších dobách, i když nesmíme zapomínat, že se během dob skutečný sluneční rok oproti kalendáři neustále posouval a také pozdější úprava kalendáře datování značně změnila. Gregoriánský kalendář byl ve Švédsku zaveden teprve roku 1753, ačkoli již před tím se zkoušelo vyrovnat datování postupným vypouštěním dnů, což však způsobilo mnoho potíží a zmatků.

Někdy od 17. století se začaly vrubovky používat i v Saamsku. Říkalo se jim též rimstav, později již almenak´ke ap.. Ten, kdo čas měřil těmito hůlkami, byl pokládán za čaroděje - nojda a říkalo se mu Rimagaleš, Rimagalles - "kalendářový dědek". I zde sloužil obrázek ovocného stromu spíše jako symbol, neboť v Saamsku takové stromy nerostou.⁵ V lidové tradici Saamů měla ona dvě základní data vlastní specifické názvy, které se od skandinávských odlišovaly a byly nepochybně velmi archaické. Jak se zdá, v dřívějších dobách také neodpovídaly uvedeným datům a k synchronizaci docházelo pozvolně, nejspíše vlivem křesťanství, hlavně působením farářů i státních úředníků, kteří vyžadovali včasné placení desátků a daní, nebo potřebou pravidelně navštěvovat krajské trhy ap. Teprve zde začínali Saamové chápat význam občanského roku a kalendáře. A se skandinávskou vrubovkou vlastně převzali smíšený zemědělsko-církevní kalendář a konečně i nový systém datace a označení svátků. Nepřevzali však skandinávské označení pro rok - ĺr. U těchto původních saamských slov je však těžké určit obsah a smysl, měly-li vůbec nějaký. Severosaamsky je rok j(kke, jahk´ki ap., dříve též jake, jage či jape( jihosaamsky j(kke, j(hke, j(pe ajp. Znaky mají rozsáhlé vzdálené příbuzenství po celé cirkumpolární Eurasii. Obdoby nalézáme především v ugrofinských jazycích, např. ve finském ik( - "věk", "stáří" a aika - "čas", "doba", mordvínském ije - "rok", či marijském ij - "rok". I samo saamské ai´ge - "čas" vykazuje podobnost a stejně tak celá řada dalších znaků pro čas, různá období a časové úseky, jako třeba saamské iggj( - "noc", něnecké jalja - "den", tuviňské ye, čaj - "doba", "čas", "období", "léto" nebo aj - "měsíc" a podobně burjatské ye nebo sag ye - "čas", "doba", altajské aj - "měsíc" a stejně již staroturkické aj - "měsíc", "luna" i čínské shijan - "čas" a snad také saamské jan´dur - "den a noc". Pokud se příbuzné znaky vyskytují s významem "rok", je to, zdá se, označení pozdní a nikdy nebude zcela jasné, co tento "rok" znamenal.⁶

V saamštině byla však zaznamenána i jiná slova pro označení roku. Lindahl a (hrling (1780) uvedli tvar pĺdd, podd.⁷ Vedle toho je však v současné saamštině celá řada názvů značících neurčenou "dobu", "období": např. severosaamské bod´do, bod´d(, balle. Stejný význam nějakého delšího období mají i baggje, b(l´je a mnohé další. Kdy asi došlo k přeměně původního významu těchto znaků ve význam "roku", není zcela jasné. (Srovnejme např. velmi podobné něnecké slovo po, puo, pode, bod - "rok" ve spojení s jol´c´, "časem", "dobou", kde po jol´c znamená "dobu jednoho roku".)

V saamštině dvojí označení roku, jakka a pĺdd/balle, neslo asi původně přesnou distinkci. Jeden z výrazů mohl označovat "letní půlrok", druhý naopak "zimní půlrok". Pro tuto domněnku existuje celá spousta zdůvodnění. Je zde především ona široká variabilita forem pro označení doby, hlavně pak roku, i určitá nejasnost v označení času, doby, období, splývání významů pro části doby a jejich způsobu užití. Náznaky podobného sbíhání můžeme sledovat i v jiných oblastech na Severu, avšak i dále na jih. Uveďme několik příkladů. V severosaamštině značí balle s četnými diferencovanými tvary čas, dobu, období, podobně baele, baelle aj. značí polovici, půli, část, stranu, jeden z páru atd. Slova se však hojně užívá ve spojitosti s určením času, či zeměpisných stran s ohledem na čas. Například ija-bâelç je "půlnoční strana", "stinná strana", itkô-bâelç "místo, kam nikdy nesvítí slunce". Něnecké po značí "rok", na Kaninském poloostrově pom-pçle znamenal "půlrok", pongej "vítr", "nečas", "vánice". Ve staroturkických jazycích znamenalo bu "pár", ale zároveň také "pátý rok v cyklu deseti let". Tvarů velmi blízkých se mnohde na severovýchodě Sibiře užívalo i k označení jiných období a částí roku, kdysi snad velmi neurčitých. V tunguzských nářečích se užívá tvarů bçva, bçga, vçga, beha dodnes pro "měsíc", stejně jako bçni v jazyce Ulčů, beganin u Negildalců či nanajské bia.⁸ K těmto slovům lze přiřadit české půl, polovina a ruské pol - "pohlaví" (polovina člověka), vedle toho i složitější tvary - polední, půlnoční strana. I zde byla tedy taková slova užívána pro dělení času a určení slunečních stran. Slovanské polovina má obdoby i ve finských a baltických jazycích (finské a karelské puoli, vepsické pol, estonské pool, litevské pusé). Tyto souvislosti naznačují, že se těchto slov užívalo ještě v dobách, kdy lidé čas tak přesně neměřili a že jejich původ je v protoevropském či eurasijském kmenovém společenství. A snad teprve na arktické půdě splňovala neodbytný úkol měření času a polovin roku či životního cyklu neusazených rybářů a lovců, protože až zde ekologické podmínky rozlišovaly dvě části ekonomického koloběhu, letní a zimní rok se stával nezbytným základem měření času a tedy i nejstaršího kalendáře. Dvě období, obecně balle, byla od sebe odlišena, nazývala se baellç, baele, "poloviny", které nebývaly nikdy přesně stejné a měly tedy poněkud neurčitý obsah.

Dělení roku na dvě části existovalo odedávna i v jiných částech světa, jistě i ve Středozemí. Je to rok nejstarších zemědělců a pastevců, který byl juliánským kalendářem (46 př. Kr.) jenom ustálen. Jedinou novinkou je přesné rozdělení roku na dvě poloviny (rozhraní bylo 14. 4. a 14. 10.). Že podobný kalendář existoval i na Severu ještě před příchodem křesťanství, které umožnilo další poznání cizích časových rozvržení, dosvědčuje stará islandská tradice a několik dochovaných termínů v islandštině: missiri, misseri - "půlrok", misserisgamadl - "půlroční", misseristal - "počítání času" či "počet půlroků"⁹ a další. V současných skandinávských jazycích se žádné obdoby těchto slov nenacházejí, takže o jejich etymologii nelze zatím vyvozovat závěry. Dále vzpomeňme, že také sommer - "léto", mělo v sanskrtu tvar sáma s významem "rok", "půlrok".

Léto či letní půlrok začínal na Severu tzv. letními nocemi. Na skandinávské půdě se toto období nazývalo sommernetter, nebo sommermĺl v Norsku, na Islandě sumarmál. Byly to noci po 14., 15. a 16. dubnu. Mohlo jich být od tří do pěti. Protože není na saamské půdě doložen plurál v počítání letních nocí, soudí dle toho M. P. Nilsson podle Wiklunda¹⁰, že Saamové znali letní noc jen jedinou. To je však v rozporu s saamskými pranostikami v Karasjoku, kde mají dokonce letních nocí devět. Na den sv. Tiburtia (14. 4.) připadá začátek léta a s ním i devět letních nocí, suvv-ijak.¹¹ Z toho všeho lze vyvodit, že počátek léta nebýval dříve přesně určen.

Fenomén tzv. letních a zimních nocí může pomoci odpovědět na některé další otázky, týkající se vnímání času arktických národů. "Letní noc" je severosaamsky suv-iggja, suvv-iggja, suuv-iggja, ale též suvv-iddja, suv-idja, suwia, suvja ap. Jihosaamsky však giesse-jiije či gise-jeije - zde giesse, gise značí "léto", jiije, jeije "noc". Paralelně s tím je také na severu mnohde kesidja, kess-iddja, ki(ssiĺ - "letní noc". Ve finštině jsou příbuzné tvary kes(j(, starší forma suviy( (pro "letní den" suvip(iv(). Zde tvary suv, suvv, suuv i finské suvi značí léto, stejně jako kes(, giesse atd. Dva zcela rozdílné termíny vedle sebe na nejistém substrátě jsou ovšem podezřelé. Suvi bývá odvozováno od suoja - "ochrana", "chráněný", "mírný", snad i "teplý", protože se vyskytuje i v sousloví suojas(( - "teplé", "mírné počasí". To by mohlo být druhotně použito pro letní noci, zejména s ohledem na saamské pranostiky, podle nichž "teplé letní noci a tání sněhu v posledních letních nocích značí, že bude brzy jaro" (Qvigstad 1934). V něnečtině jsou naopak syv, syvy, syra výrazy pro zimu, stejně jako na Kaninském poloostrově sir(, či pro sníh výrazy sire, sira, sir(. Z toho by bylo lze soudit, že uvedené finské tvary jsou přijaté později, snad s juliánskou úpravou kalendáře a mají tak pozměněný význam.

Původní datování letních a zimních dnů bylo v dávné minulosti Saamů jiné. Četné pranostiky nasvědčují tomu, že se nejstarší lovecký kalendář od pozdějšího církevního lišil. Dílem o tom svědčí zmíněné diference v pojmenování přechodových dnů, duplicita v terminologii ap. V pranostikách jsou letní dny či noci určeny dobou, "kdy medvěd vylézá z brlohu", zimní naopak dobou, "kdy medvěd zalézá na zimu do svého doupěte". Zcela zřetelně se jedná o medvěda hnědého (Ursus arctus L.), protože to je jediný druh medvěda, který v této oblasti od dob střední Komsy zimní spánek praktikoval. Zimní půlrok a možná i celý rok začínal na podzim, kdy medvěd do doupěte zalezl, a těmito dny se také počaly pravidelné medvědí svátky na zahájení podzimního lovu. Byla to doba slavnostních obřadů a hodů. Tyto zvyky se udržovaly po celém Saamsku až do konce minulého století, místy ještě déle. Počátky slavností je možno datovat do doby střední Komsy. Medvěd hnědý byl v osteologických nálezech zjištěn v severní Skandinávii sice až v boreální době, ale vyskytoval se zde nepochybně již předtím. Na arktických skalních kresbách je doložen již v preboreálu. Jestliže N. Charuzin (1890) připomíná u Saamů na Kole medvědí slavnost po ulovení medvěda ledního, je to residuum starších zvyklostí, protože ten se lovil po celý rok a nebýval zřejmě s podzimní slavností spojován. Medvěd lední se také na skalních kresbách neobjevuje. Hlavním předmětem lovu nejstarší Komsy byl nepochybně tuleň a slavnostním úlovkem mrož: Velký Stařec představoval na Kole posvátnou bytost (Čarnolusskij 1962), která bývala uctívána již v zoolatrických obřadech předtotemistických dob. Také mrož byl však, na rozdíl od medvěda hnědého, loven náhodně po celý rok.

Souvislost mezi zimním spánkem medvěda a datováním letních a zimních dní lze také dedukovat z tradic dochovaných na skandinávské půdě. V severním Norsku, na území pradávného splývání laponoidních a nordických prvků, je tradice v tomto směru bohatá. Méně spolehlivá je ve Švédsku. Na saamské a finské půdě je ale nejbohatší. Složitým ekologickým problémem je samotné datování počátku a konce doby zimního spánku, jehož délka kolísá podle oblastí a klimatických podmínek daného roku, v závislosti na tom pak podle množství potravy. Začíná zhruba s příchodem trvalé sněhové pokrývky, která šelmě znemožňuje získávat potravu a končí s hlavním táním sněhu. Všechna zvířata však přes zimu nespí stejnou dobu. Březí samice uléhají nejdřív a rovněž sytý a tučný medvěd zalézá do brlohu dříve, nežli hubený. V centrálních Lappmarkách (asi kolem 67° s. š.) v dnešních dobách zalézá medvěd v době od konce září do prvých dnů listopadu a vylézá od konce března do května. V minulosti se ovšem tato období poněkud měnila vlivem sekundárních změn klimatu a v posledních stoletích i v důsledku změn kalendáře. Snad i s ohledem na tyto historické změny nacházíme na Severu množství pranostik, ve kterých se datují začátky zimního a letního roku, a které vesměs ukazují, že "medvědí" noci nejstaršího loveckého kalendáře trvaly delší čas. Pro názornost uveďme několik příkladů.

K. B. Wiklund (1897) připomíná, že v chronologii saamského lidového kalendáře vládne veliký zmatek. Letní noci, Suwija neboli Kess Idja začínaly patnáctý týden (mezi 9. a 15. dubnem), nebo již po svátku Zvěstování Panny Marie, t. j. 25. března, ve třináctém týdnu. Ĺbme Kess Idja, "staré letní noci" začínaly však až v šestnáctém týdnu (16. - 22. dubna, podle nového kalendáře dokonce od 26. dubna).¹² V souvislosti s tím se zjišťovala data , kdy se medvěd v brlohu poprvé probudil, kdy se obrátil atp. Své doupě začíná např. poprvé hledat či hrabat na sv. Birgittu (7. října). J. Qvigstad uvádí, že v Karasjoku se slaví na sv. Tiburtia letní den, Gaessebaei´ve, tedy nikoli noc. Od toho dne se teprve začíná počítat devět letních nocí, suvv-ijak (tvar v plurálu). A odtud je konečně také pořekadlo "Manjemus´ suvv-iddja lae Ir´jan-iddja", v překladu "poslední noc je noc sv. Jiří". Slovo Ir´jan je však občas psáno s malým "i", jako irjan, ir´jan - "poslední letní noc" (K. Nielsen)¹³. Na jiném místě Qvigstad a Sandberg (1887) uvádějí saamskou pohádku ze severního Finska "O medvědí tlapě", ve které lovec Irjan na zimu přeměněn v medvěda zalezl do doupěte k zimnímu spánku.¹⁴ Oba autoři překládají jméno Irjan jako Orjan. Podle starých norských kalendářů však Orjan není Jiří, nýbrž Jörgen, což odpovídá jménu sv. Yljana čili Aegidia, jehož svátek se např. v jižní Francii slaví již od 8. století dne 9. září. Slovo irjan musí mít souvislost s medvědem. Tuto domněnku potvrzuje J. Fellman, u kterého nacházíme náhodnou poznámku, že irjan značí "doupě" nebo "noru".¹⁵ Tímto zjištěním se dostáváme do spletitých a rozsáhlých etymologických problémů, v nichž jsou zobrazeny dávné etnické vztahy uvnitř celé cirkumpolární oblasti. Všechny je zde nebudeme řešit, pouze některé krátce načrtneme.

Iri značí v něnečtině "děda", "praděda", "starce", ale též "medvěda" nebo "vlka". Irij je zase "luna", "měsíc". V tunguzských jazycích irkin, çrkin apod. označuje "období" či "měsíc", kdy si soby vytloukají paroží. Irin je zase "doba zrání lesních plodů" a tedy doba, kdy medvěd vytváří zásoby tuku pro zimní spánek. Krom toho iče, iča apod. je "luna".¹⁶ Podle saamského lidového podání na měsíci sídlí měsíční žena či muž. Kolem jezera Inari v severním Finsku ji nazývali Atshen nieida - "Měsíční dívka", "Měsícovna", ale byla to prý dcera hromu. Za úplňku se jevila jako skvrny na měsíci (Fellman). Je zřejmé, že právě v této souvislosti nazývali jižní Saamové měsíc aske, ĺske, chybně snad Ankaka. Tyto názvy se však dnes již nepoužívají. Nasvědčují ale tomu, že v saamštině existovaly nějaké starší tvary, snad ači, iče či jiné (blízké názvům otce), jichž se užívalo pro "lunu" i pro "medvěda", podobně jako na Sibiři. K těmto tvarům se ostatně přibližuje i označení pro "noc" (viz výše) a přechází později i na další představy, jako např. saamský opis pro "vlka" idja navta - "noční dobytče". Tento krátký přehled snad postačí k pochopení celého komplexu jevů a zkušeností, které se sbíhají v představách saamského termínu suvja, suv-iggja i dalvija jako příchodu medvědích nocí, objevující se s prvním napadáním trvalé sněhové pokrývky (či s jejím táním z jara), která byla signálem k započetí lovu, zejména pak lovu na medvěda a tradičních medvědích slavností, jimiž rok dávných arktických lovců započal.¹⁷

I na pomezí zemědělských oblastí byly tyto pranostiky uznávány, neboť i zemědělec doplňoval svůj jídelníček ulovenými zvířaty. Záhy se však lovecké tradice přeměnily v pastýřské. Např. pastýř nesmí na první letní den pojídat maso, aby mu medvěd nebo vlk nerozsápal na pastvě dobytek. Terciérně se i tyto pranostiky ve spojení s chovem sobů vracely zpět do Saamska a porůznu se dodnes vyskytují vedle starších tradic, které stále udržují původní charakter loveckého kalendáře. Nejspíše se to projevuje různým začátkem roku. Zimní a letní (půl)roky jistě velmi dávno začaly splývat v představu jediného, celistvého roku a možná právě tehdy přecházeli arktičtí lovci k chovu maličkých sobích stád. Lovecký rok začínal asi s prvním podzimkem, lovem na zimu vykrmených zvířat, kdežto rok sobích nomádů naopak jarem, kdy se rodila sobí mláďata. Již tehdy se ovšem rok dělil na celou řadu dalších ročních období, která se zhruba opakovala v pravidelných ročních posloupnostech. V loveckých obcích byly slaveny různé svátky, které byly přechody mezi dobami. Např. čas půle zimy, kdy se medvěd obrátil v doupěti na druhý bok (9. - 16. ledna).¹⁸

Další způsob dělení času byl v podobě lunárního kalendáře sobích nomádů zaváděn někdy ve středním neolitu, snad byl přejat z jihu. Kočovní chovatelé sobů na svých dlouhých cestách již nevystačovali s prostým fenologickým kalendářem a učili se asi v souvislosti s íránsko-turkickými vlivy z jihu měřit čas podle měsíce a jeho fází. Svědectví o tom přinesl archeologický nález pěti měděných permských bůžků, vykopaných ve třicátých letech minulého století u Galičského jezera v Kostromské oblasti (oblast Komi, 58° 40´ s. š. a 42° v. d.) ležící na půdě dávné arktické populace. Sošky jsou datovány do období kolem 1500 př. Kr. A. M. Tallgren je pokládal za permské napodobeniny zauralské práce. Domníval se, že znázorňují Samaše, předoasijského bůžka Slunce.¹⁹ K. Vilkuna však zcela přesvědčivě vyvozuje, že napodobují Sina, semitského boha Měsíce, zmiňovaného již roku 2000 př. Kr. Sedm ostnů či paprsků na hlavě sošky představuje sedm dnů týdne a čtyři ostny, po dvou na každém rameni, zase vzestupné a sestupné lunární fáze. Hypotézu podkládá starou tradicí píchacího kalendáře, něneckými podobami bůžků a soškami Měsíce u lesních Juraků.²⁰ Takový měsíční kalendář měl čtyři fáze po sedmi dnech, t. j. měsíc čítal 28 dní, rok 13 měsíců, celkem 364 dní. Asi podobně, jako téměř všude ve starověku byly jednotlivé dny v týdnu zasvěceny tehdy známým planetám, Měsíci a Slunci. Prvým dnem v měsíci byl vždy pondělek, den Měsíce. V arktické oblasti byly pondělky posvátnými, tabuizovanými dny. Pokud měsíc stoupal (na měděné sošce ve fázích na pravém rameni), bývalo pondělí šťastným dnem a stejně tak i zbylé dny v týdnu (kromě neděle). Když však měsíce ubývalo, byl pondělek tabu, nesmělo se nic vážného podnikat (srv. náš "modrý pondělek"). Na dodržování těchto pověr a pranostik Saamové až donedávna úzkostlivě dbali. Tahy se sobími stády, lov větší zvěře, léčení chorých atd. začínali vždy v době před úplňkem.

Dnešní název luny je v saamštině manno, na jihu mano a je poměrně pozdní a převzatý ze skandinávských jazyků, z pranordického mânô, staronorského máne. Viděli jsme však, že jižní Saamové znali nějaké starší názvy měsíce, aske, ĺske, na severu Atshe, názvy možná příbuzné slovům ač´če, a´ht´tši apod., která znamenají "otce". O nějakém dalším prastarém názvosloví svědčí také severosaamské gujiidit - "přibývající měsíc", ale i jméno lesní žínky Gidnç, která Měsíc za noci svádí, jak podle jihosaamského folkloru zaznamenal farář J. Randulf (1723).²¹ Podobné tomu je nepochybně finské kuu, ale i kuukausi, "doba jednoho měsíce". Kausi, "doba", "období" i kuu, "měsíc", "luna" budou příbuzné s ketskými gip, chip, kip (podle rozdílné ortografie v minulosti "měsíc", "doba", "roční období", něneckým ki, kui, ostjáckým chau. Rovněž týden má v dnešní saamštině pozdní tvar vak´ko, wacko, jihosaamsky vo´kuo, vochkuom apod. Jsou to slova odvozená z pranordického wikô a staronorského vika. Zde ovšem jihosaamská koncovka -kuo, -kuom se velmi blíží tvarům kui, kuu, gujii-, a samotné severosaamské gűjiidit značí určitou fázi přibývání měsíce, a tedy i určitý týden v měsíci.²² Při známé specializaci saamské sémantiky je ostatně pravděpodobné, že Saamové nemuseli mít nikdy všeobecné označení pro týden a že jednotný týden zprvu neznali.

Ze všeho, co jsme dosud uvedli, vyplývá, že na severu došlo již velmi dávno k několikerým přeměnám kalendáře a že se mnohdy užívalo několika různých způsobů měření času zároveň. Jisté zmatky nastaly při zavádění církevního juliánského kalendáře koncem středověku a počátkem novověku, kdy saamský kalendář měl splynout se solárním pojetím roku, začínajícího kolem 1. ledna. Svědectví o tom, jak nově zavedený kalendář Saamy mátl, poskytla stará Saamka Assa Mickelsdotter Viltok z Gellivare v severním Švédsku ještě v roce 1895: "…přirozeně, že věděli, že měsíců v roce je dvanáct, ale pokaždé, když je vyjmenovali v saamštině, vyšlo jich třináct".²³ Také N. Lithberg srovnáváním skandinávských vrubovek zjistil, že materiál - 70 vrubovek ze švédských museí - je mnohem různorodější, nežli se mohlo myslit, a rozlišil čtyři různé typy jenom s ohledem na začátek zimy a umístění dne svatého Calixta.²⁴ Starý saamský kalendář se postupně vyvíjel, ale při tom stále tvořil kontinuitní systém, který se doplňoval fenologickými, ekologickými a ekonomickými poznatky. Hojně se spojovaly s magickými rituály a různými tabu. Například ve dnech odletu a hlavně návratu stěhovavých ptáků, hnízdění i vyvádění mláďat bylo přesně určeno, čeho se musí člověk vyvarovat a co učinit, aby si neuškodil.²⁵ Proto tyto dny vcházely do kalendáře a bylo nutno je poznat. Jiné kalendáře se řídily fázemi měsíce. Rok se podle nich dělil na 4, 8, 11, později i 13 období či měsíců s 52 měsíčními fázemi a týdny. Církevní solární kalendář s naprostou většinou "umělých" svátků se s oním lidovým lunárním setkával pouze náhodně. Farář S. Rheen (1672) a po něm J. Schefferus (1673) se podivovali nad tím, jak Saamové kvůli určení šťastných a nešťastných dnů pečlivě sledovali běh času. Z početných nešťastných dnů uváděli den sv. Marka (25. duben) zvaný Cante päjve nebo den sv. Klementa (23. listopadu) či den sv. Kateřiny (25. listopadu nebo 3. srpna). Rheen mluví o tom, že by žádný Saami nevyšel na den sv. Klementa na lov nebo nevystřelil z luku, vymlouvaje se na veliké neštěstí, které by se toho roku přihodilo.²⁶ Je možné, že v době kolem sv. Klementa začínalo kdysi období podzimního lovu. Činnost lidí ve dnech začátku dalšího období byla tedy upravena nějakým přechodovým rituálem a tabu.

Kratší období roku nebyla původně chápána po způsobu našeho rozvržení na měsíce, týdny a dny, proto Saamové později převzali obecnou terminologii z germánských jazyků. Období se dříve též porůznu prolínala, čemuž nasvědčuje trojnásobná délka některých význačných "dnů", nebo pozdější identické názvy pro speciální den, týden i měsíc (např. určitý den, týden i měsíc mají přívlastek "telení sobic"). Vedle dvanácti názvů latinizovaných měsíců, jakých se dnes povětšinou v Saamsku používá, má tradiční kalendář měsíců třináct. Jejich názvy připomínají ponejvíce dávné zkušenosti lovců a roční cyklus chovu sobů. V názvech se projevují četné krajové rozdíly a je jich známo více řad. Všechny tyto řady jsou však pozdní a upravené, neboť začínají shodně "novoročním měsícem", oddajage-manno (K. Nielsen), Oddepeive manno (P. H(gstr(m 1746), Addajage manu (J. Fellman 1920-31) ad. Odda zde znamená "nový", jage "rok", peive "den", manno "měsíc". Nejstarobylejší názvy zachycuje jihosaamský kalendář, kde "leden" má název garregiengeles manoe - nejspíše "měsíc začínajících mrazů", přelom ledna a února japsiengarroes manoe - snad "měsíc (největších?) ročních mrazů" atd. Jinde se druhý měsíc nazývá většinou kuowa-, ku(va-, guovv(-mano, čehož význam je v podstatě neznám, možná šlo o měsíc "hladu" či "mrazu". Obdoba je spatřována ve skandinávském "únoru" - g(jemĺnad, goe-, góimĺned ap., leč i zde je význam nejasný. N. Beckman připomíná, že poslední zimní měsíc gói začínal vždy nedělí.²⁷ Je tedy určen podle lunárního kalendáře a potud je snad správnější vysvětlovat tento termín ze staršího saamského tvaru gujiidit - "přibývající měsíc", či finského kuu - "luna" a dalších výše uvedených ugrofinských slov stejného základu. Ve Skandinávii se význam slova odvozoval od "sněžení".²⁸

Třetí měsíc v roce, tak jako některé další, je vymezován stejně téměř po celém Saamsku. Njokče-manoe, njuk´ča-manno ap. znamená "měsíc (příletu) labutí". Duben je v jižním Saamsku vuerkje-manoe, výše ve Švédsku worakis-manno (H(gstr(m), v severním Saamsku gâr(nas-manno - "měsíc vran". Někdy se o něm mluví jako o "měsíci ztvrdlého sněhu", což odkazuje na možnost nebezpečí hladovění sobích stád. Dále se již přímo přechází do cyklu názvů vztahujících se k chovu sobů. Květen je většinou "měsícem telení sobic" či "rodění sobích mláďat". Ve Finmarce je "měsícem telat" - miesse-manno - červen. Sedmý měsíc bývá někde označován jako "letní měsíc", častěji však jako "měsíc línání sobů" a osmý měsíc je "měsíc narůstání nové srsti". V některých krajích začíná devátým měsícem sobí říje, jinde o měsíc později, ale může trvat až do měsíce jedenáctého i déle a období je pak podle toho nazýváno. Dvanáctý měsíc je severosaamsky golgo-manno, "měsíc unavených sobích býků", něboť býci jsou po přešlé říji zesláblí. Poslední, třináctý (ještě do počátku našeho století se občas počítalo na třináct měsíců, dnes už je samozřejmě dvanáctý²⁹), je "svatý měsíc" - Bissemana, Passe-mano, Passatis-manno ap., nebo jul-manno, joulemanoe, Juule-Maane - "vánoční měsíc", od skandinávského jul.

Kdy začínal starý saamský rok není dnes známo. Původní fenologická období dělící rok na zimní a letní půlrok jsou nepochybně chronometrií arktickou a protoevropskou. Zprvu bývala zima velmi dlouhá a léto kratičké. V době atlantické a subboreální bývala naopak dlouhá léta a kratší zimy. Protosaamové k představě roku dospěli snad již tehdy, když se utvářelo ugrofinské jazykové společenství. Saamské jage, j(pe, j(hpe, jĺpe, na Kole jikke atd. má obdoby ve finštině (ik( - "věk", "stáří") a v jiných příbuzných jazycích. Již tento rok začínal snad podzimním obdobím lovu sobů, i když data nebývala přesně stanovena. Když se z lovce stal chovatel, bylo zcela přirozené přejít na jarní začátek roku. Finský farář J. Fellman v Ustjoki v severním Finsku píše: "Rok - jage - měl čtyři části: počítaly se ode dne sv. Clementa (23. 11.) do sv. Matěje (24. 2.). Druhé roční období od Matěje do sv. Urbana (25. 5.), jímž začíná léto. Třetí období od sv. Urbana do sv. Bartoloměje (24. 8.), kdy přichází podzim. Čtvrtá doba je zbytek roku až do sv. Clementa."³⁰ Samozřejmě dále v minulosti nelze očekávat přesné stanovení pevných hranic mezi obdobími, neboť, jak jsme již viděli, původní kalendáře nebyly konstruovány dle pohybu nebeských těles, ale podle stále se opakujících klimatických změn. Dokladem toho jsou dochované nesrovnalosti v určení svátků. Pro ilustraci nám poslouží následující příklad. Kanta p(ivi byl podle faráře O. Graana (1672) "dnem kukačky". Měl být na svátek sv. Philippa a Iacoba či sv. Valpurgy, t. j. na 1. máje. Ve stejném roce píše S. Rheen, že Cante p(ive je na den sv. Marka (25. 4.). Krátce před tím však napsal: "Sobice chodí s přítěžkem 40 týdnů a rodí mláďata obyčejně v době kolem dne sv. Philippi Iacobi, neboli na 1. máje, který jmenují též Creutz Messe ("Křížová mše")( nebo v den sv. Erika anebo Urbana, který jmenují Canta p(ive." Tento den je však 25. 5. Rovněž dále k severu v Ustjoki označují 1. máj jako kanta či kanta peive, avšak k tomu nemáme výklad. Naopak jižní Saamové v Norsku pod názvem kan´ta vak´ko rozumějí "týden kukačky" a je jím třetí týden v květnu. Význam slova kanta je však neznám. Jižní Saamové v minulém století rozeznávali dokonce Stuor Kanta - "veliký kanta" a Uttja Kanta - "malý kanta", což bylo 17. a 18. týden v roce (od 16. do 29. dubna). Obecně se však tyto dny spojují s "kukačkou", ačkoliv se spíše kanta odvozuje od saamských slov s významem "okraj", "mez", "hranice" anebo od finského kantta-pyh( - "pouť", "mše".³¹

Novější kalendářní význam se tedy se starším saamským fenologickým rozchází. Pokud toto datum někdy skutečně souviselo s návratem kukačky na sever, rozbíhá se zásadně i s dnešní fenologií tohoto jevu. Kukačka přilétá do Skone v nejjižnějším Švédsku kolem 8. května( asi 22. až 27. května se ohlašuje v Helgelandu v Norsku, což je již oblast jižních Saamů. To se také shoduje se současným datováním "týdne kukačky". Všechna ostatní data této tradice však dnešním příletům neodpovídají. Projevuje se tu časová diference tří až čtyř týdnů. Jde tedy o dva různé svátky, které v běhu dob splynuly anebo zmíněná diference vznikla v průběhu dávných věků. Potom by bylo možno předpokládat, že kukačka přilétala do Saamska koncem dubna a začátkem května někdy v subboreální době, kdy zde bývalo snad nejdelší léto díky dosud vysokým postatlantickým teplotám, suchému klimatu a malým sněhovým srážkám v zimě. Zhruba stejné diference jsme mohli pozorovat mezi letními a zimními nocemi a fenologií medvědího životního cyklu a zimního spánku. Časový rozdíl může být ještě větší, protože medvěd v dobách nejkratších zim s nízkým stavem sněhu vůbec k zimnímu spánku neuléhal.

Lidová chronometrie na Severu prozrazuje i jiné časové rozdíly a nesrovnatelnosti s dnešním kalendářem. Mnohé z nich vykazují i menší diference a svědčí o proměnách kalendáře v kratších historických obdobích. Vznikly nejspíše v souvislosti s úpravami kalendáře církevního. Jako příklad těchto změn může sloužit staré pořekadlo, které říká, že "Lucie noci upije". Tato pranostika datuje svátek do doby kolem zimního slunovratu nebo později, kdy se noc začíná krátit. A srovnávání starých kalendářů také ukázalo, že kolem roku 1400 připadal svátek Lucie skutečně do doby zimního slunovratu a že se tedy za oněch 600 let posunul o 8 až 10 dnů. Také střed zimy, v Saamsku zvaný Talwe guoutel, se zde slavíval, stejně jako v ostatních krajích Skandinávie v rozmezí od dnešních vánoc až do 8. února.³² Některé svátky vznikaly v různých dobách, jiné se později posouvaly. Další se naopak vůbec neposouvaly, ale dokonce rozpadaly na četná příbuzná období nově vznikající s postupem dob. Tak píše J. Fellman ze severního Finska: "dalvija - "zimní noci" se zde nazývají také oarre vakko - "týden veverek". "Týden veverek" nebo "doba dorůstání veverčí srsti" ap. byly známé i v ostatních krajích Saamska, avšak toto datování se více méně rozcházelo. Krylo se zhruba se začátkem zimního lovu a se zimními nocemi. Lov veverek na kožešinu je ovšem pozdním jevem, souvisí s vybíráním daně, o nichž nejstarší svědectví přinesl Ottar a Egilova sága z konce 9. stol. Vedla toho je jistě lov medvěda při prvním zalehnutí do brlohu i lov divokých sobů daleko starší. A právě začátek těchto dvou druhů lovu byl pro určení počátku lovu vůbec pro další rok zásadní. Podle pozdějších pranostik to býval 14. říjen, což se neměnilo již od 16. či 17. století, třebaže církevní kalendář kladl tyto dny porůznu, např. na den sv. Bartoloměje, sv. Matyáše, sv. Michala, nebo ke sv. Birgitt či sv. Uršule, jak potvrzují zápisy z posledních století. Vedle toho se udávalo, že lov veverek začínal obvykle 42. týden v roce, tj. kolem 20. října (na sv. Uršulu).

Staré pranostiky se s později zavedeným církevním kalendářem vyrovnávaly různým způsobem. Stejné období se pak v kalendáři objevuje dvakrát a rozlišuje se pouze adjektivem "mladší" nebo "starší".³³ Pro srovnání, rok Něnců začínal "měsícem orla", limbja´irij. Bývalo to v době, kdy se slunce objevilo nad obzorem - snad v druhé polovině ledna či později. Následovaly "měsíc návratu slunce" a "měsíc telení sobic", kterým v Saamsku odpovídá čtvrtý až šestý měsíc. Hlavní doba telení připadá dnes v Saamsku na 3. - 5. května, u Něnců na 9. květen. Přesto bývají na obou stranách uváděny dva různé "měsíce telení sobic", zvláště Něnci uvádějí tzv. "falešný měsíc telení sobic", který začínal již koncem března, vedle toho pak "vlastní měsíc telení sobic", začínající o měsíc později. V souladu s tím znají také východní Něnci a Ostjaci "falešný měsíc orla", který nazývají "měsícem vran". Ten následuje naopak po "pravém měsíci orla".³⁴ Dvojí datace vylézání medvěda z brlohu nalezneme ovšem i na skandinávské půdě. Na jedné norské vrubovce (primstav) z roku 1707 je zobrazen ke 25. březnu znak pro svátek Zvěstování Panny Marie, kdy medvěd prý z doupěte vylézal a o dva měsíce později podobný znak pro lidový termín Bjřrnevak, který byl 22. května. Slovo zřetelně značí "probuzení medvěda". Nově se však duplicita odmítá a vysvětluje se jako zkomolení svátku sv. Bernharda.³⁵

Ponechali jsme stranou jistě velmi mnoho zajímavých podrobností o saamském kalendáři i o názvosloví měsíců, týdnů a dnů, které by si zasloužilo podrobnější výklad. Avšak v přehledu se nám snad přece jen podařilo naznačit, jak četné a rozmanité vlivy odedávna na utváření saamského kalendáře působily. Třebaže byly na území dávného arktického osídlení nalezeny zmíněné permské lunární sošky z doby kolem 2000 př. Kr., a tyto jihovýchodní tradice jistě v Saamsku ovlivnily i pozdější chápání času a roku, přesto ukazuje náš přehled, že všechny tyto zkušenosti v dávném kalendáři lovců a rybářů na severu existovaly v hrubých pojmech již od nejstarších dob. Věkové utváření tohoto arktického kalendáře zároveň podává několik základních chronologických dat ke srovnání etnogeneze a vývoje kultury staršího arktického lidstva i etnických skupin pozdějších. Podle toho můžeme rozlišovat asi 6 následujících období kulturního vývoje lidstva na Severu:

I. Období nejstarší Komsy (9000-8000 př. Kr.) s lovem mořských savců nezanechává o vzniku kalendáře a počítání času zřetelných stop. Hlavním zvířetem tradičního lovu byl nejspíše mrož. Na Kole zbyly o "Velikém Starci", mroži, archaické představy, ale bez pranostik ve vztahu k dělení času.

II. Nejstarší arktický lovecký kalendář má charakter fenologického kalendáře lovu suchozemské zvěře. "Rokem" je tu zimní a letní půlrok a mírou těchto období je fenologie životního cyklu medvěda zahrnující fenomén jeho zimního spánku. Jde tu zřejmě o medvěda hnědého, který se objevuje na arktických skalních kresbách již před 7. tisíciletím v době preboreální. A od té doby se počíná nejstarší známý kalendář, který se dochoval v tradicích Saamů až do nedávných dob. Terminologie dat, chronologie, ale i samotný princip počítání času, se ovšem pozdějším vývojem mění. "Medvědí kalendář" přechází na východě Sibiře na rok počínající "měsícem orla" ap., a vedle toho se lokální chronologie roku doplňuje fenologickými daty příletu kukaček aj. Četné z těchto dnů se staly dny "nešťastnými", kdy se nesmělo nic podnikat a bylo nezbytné je dobře poznat. Byly to dny tabu, pozdější dny sváteční. Zpočátku byly půlroky nestejně dlouhé. Nejstarší slovníky neměly pojem "roku", pouze "léta" a "zimy" či "letního roku" a "zimního roku". Tvary nasvědčují tomu, že tento kalendář byl původem protoevropský nebo eurasijský. Chybně je tak odvozován z indoevropských jazyků.

III. Fenologický lovecký kalendář záhy sleduje i lunární cyklus. Zejména v dlouhé zimní noci. Ale na této úrovni se již terminologie odlišuje. Je to zdá se v době "protosaamské".

IV. Nejstarší nomádský kalendář využívá stále starých zkušeností lovu sobů a medvědů, ale doplňuje je novějšími poznatky chovatele sobů. A také v této formě se šíří přes celou Sibiř.

V. Po importování z jihovýchodu se lunární kalendář s pravidelnými měsíčními fázemi, s týdny a s vyznačením měsíčních i fázových dnů tabu (1., 8., 15. a 22. den v měsíci, pozdější "pondělky", vedle toho i např. 19. den) šířil až na území Saamska. Tyto představy jsou však dlouho nezřetelné. Váží se zřejměk posledním fázím protosaamského osídlení. Přicházejí nejspíše koncem druhého tisíciletí př. Kr., kdy se starší presaamské a snad již saamské společenství osamostatňuje (1200 př. Kr. či dříve) a kdy ustávají vlivy z východu.

VI. Církevní kalendář a křesťanské (katolické) svátky, vyznačované na tyčkovitých vrubovkách, s germánskými názvy měsíce, týdne a s prvními církevními jmény měsíců ve skandinávském předání, přichází dílem i přes Finy a Rusy asi ve 13., hromadně až v 16. a 17. století. Typický zemědělský kalendář Slovanů, Skandinávců a Finů se však v Saamsku nikdy neprosadil a saamský lidový kalendář není také podle těchto vzorů uspořádán.

Vedle toho, že prvý kalendář sloužil člověku při plánování životního cyklu a celoroční práce, podněcoval také rozvoj jeho duchovních mohutností. V souhrnu je možno říci, že roční cyklus, fenologické jevy, migrace zvířat i lidí byly hlavními stimuly myšlenkového růstu dávných lidí a připravovaly odedávna zásadní proměnu myšlení lovce od terrestromorfního myšlení sympatetické magie ke stále širšímu uctívání kosmických fenoménů. Přinutily člověka pozvednout oči k obloze a k rozsáhlým perspektivám kosmogonie až posléze i k ocenění krásy objektivovaného lidského nitra, k prohloubení etické a estetické mohutnosti rozumu.

Seznam vyobrazení s legendami:

1) Permský měděný "bůh Měsíce" od Galičského jezera v Kostromské oblasti z doby asi 1500 př. Kr. (podle A. M. Tallgrena 1928)

2) Několik symbolů ze starých kalendářových vrubovek (upravené kresby):

a) kvetoucí (ovocný?) strom - 14. dubna; b) opadaný strom - 14. října; c) den sv. "Philippi Iacobi" čili Mše svaté Walbor, saamsky zvaný Kanta päivi. (podle O. Graan 1672); d) symbol kukačky, značící 1. máj či den sv. Filipa a Jakuba (Gaukmesse - "kukačková mše"); e) Bjřnnevĺk - probuzení medvěda ze spánku - 22. května; f) znak ku dni Zvěstování Panny Marie - 25. března (podle norské vrubovky ze Setesdalu z roku 1707) .

Poznámky pod čarou:

href="#t1"

¹ Srv. N.-Sebestyén, Irene: A. Sprogis´ W(rterverzeichnis und grammatikalische Aufzeichnungen aus der Kanin-Mundart des Jurak-Samojedischen. Acta Linguist. Acad. Hung., II., 1952, str. 97-188, abecední heslář.

² Prokopios: Válka s Góty, Praha 1985, str. 131-133 (pozn. red.), k ostatním viz též Boh. Horák: Dějiny zeměpisu I., Praha 1954 ( M. S. Bodnarskij: Antičnaja geografia, Moskva 1953 ( Dž. O. Tomson: Istorija drevnej geografii, Moskva 1953 (překl. z originálu vydaného v Cambridge 1948)( Jordan o proischoždenii i dějanach getov, Getica, Moskva 1960, odst. 19-20( především pak Fridthjof Nansen: Nord i Tĺkeheimen, německy Nembelheim, Leipzig 1911.

³ Švédské vrubovky mívaly na celý rok různý počet prkének. Podle nich byly saamské kalendáře tvořeny. Misionář Petr Högström kolem roku 1700 viděl několik saamských vrubovek, které byly na sedmi prkénkách, z nichž šest bylo vrubováno po obou stranách, vždy na jeden měsíc po 28 dnech. Celkem 13 označených hran, tedy 13 měsíců, 54 týdnů a 364 dnů. Každý měsíc a téměř každý den měl vlastní název.

⁴ Viz obrázek in: N. Pennick: Rok, tradice a svátky, Praha 1994, str. 73. (pozn. red.)

⁵ Ovocný strom v květu byl zobrazován s vlnitými větvemi, opadaný s rovnými. Pokud byly oba přibližně stejné, byl podzimní strom odlišen znakem kříže či pod. Viz Olaus Graan: Relation, Eller En Fulkomblig Beskrifning om Lapparnas Vrsprung..., Svenska Landsmĺlen XVII, 2, Stockholm 1899, red. K. B. Wiklund( Monique Roussel: Le calendrier runique de la Bibliothéque Sainte-Geneviéve (Pantheon Paris), Suomen Museo 59, 1952, str. 29-38( Primstav. Producenten 1963. Nils Lihberg: Runstavens uppkomst, Fataburen, 1921( Nils Lihberg: Kalendariska hj(lpmedel, in: Tidsregning, Nordisk Kultur XXI, Oslo 1934, str. 77-95.

⁶ Dílem podle ústního podání či podle slovníků, např. Konrad Nielsen: Lappisk ordbok, díl I.-V., Oslo 1932 ad.( Eliel Lagercrantz: W(rterbuch des Südlappischen, Oslo 1926( Jinak podle starších autorů, jako Petr H(gstr(m: Beskrifning Öfver de til Sweriges Krona lydande Lappmarker, Stockholm 1746, německy 1748, str. 213-217( Jakob Fellman: Anteckningar under min vistelse i Lappmarken (1820-1831), díl I.-IV., Helsingfors 1906, díl III., str. 17 nn.( Sigrid Drake: V(sterbottenslapparna under f(rra h(lften av 1800-talet, Stockholm 1918( T. I. Itkonen: Suomen lappalaiset, Helsinki 1948, díl II, str. 481-491( viz též O. Graan, H. Moora, K. B. Wiklund aj., z cizích slovníků především něnecké, tuviňský, burjatský a četné speciální práce, z nichž uvádím jen zkrácený výběr. M. N: Těreščenko: Něnecko-russkij slovar´, Moskva 1965( V. J. Cincius & L. D. Rišes: Russko-evenskij slovar´, Moskva 1952( Russko-tuvinskij slovar´, 1953( G. M. Vajnštajn: Tuvincy, todžincy, AN SSSR, Inst. nar. Azii, Moskva 1961, zejm. str. 66 nn.( G. M. Vasiljevič: Evenki, Istoricko-etnogr. očerki XVIII-XXV, Moskva . Leningrad 1969, zejm. str. 42-53( G. M. Vasiljevič: Evenkijsko-russkij slovar´, Moskva 1958( J. A. Aleksejenko: Kety, Leningrad 1967, str. 261( I. S. Vdovin: Očerki istorii i etnografii čukčej, Moskva 1965, str. 403( S. I. Selešnikov: Istorija kalendarja i jevo predstojaščaja reforma, Leningrad 1962( L. V. Chomič: Něnci, Istoriko-etn. očerki, Moskva - Leningrad 1966( H. Moora & A. Viires: Abri( der estnischen Volkskunde, Tallin 1964, zejm. str. 236-249( Ĺrets hřitider, Nordisk Kultur XXII, Oslo 1938( Tidsregning, Nordisk Kultur XXI, Oslo 1934...

⁷ Eric Lindahl & Johan Öhrling: Lexicon Lapponicum, Holmiae 1780.

⁸ T. I. Petrova: Vremjansčislenije u tunguso-man´čžurskich narodnostej, Pamjati V. G. Bogoraza (1865-1936), AN SSSR, Moskva 1937, str. 79-121.

⁹ M. P. Nilsson: Folklig tider(kning, in: Tidsregning, Nordisk Kultur XXI, Oslo 1934, str. 95-121, od téhož autora srv. Primitive Time-reckning, Lund 1920 a dále Folkfesternas samband med ĺr och arbetsliv, in: Ĺrets hřitider, Nordisk Kultur XXII, Oslo 1938, str. 1-13.

¹⁰ M. P. Nilsson: Folklig tider(kning, in: Tidsregning, Nordisk Kultur XXI, Oslo 1934, str. 105-108( K. B. Wiklund: Om lapparnas tider(kning, Samfundet f. Nordiska Muséets fr(mj. 1895 och 1896 Meddelande, Stockholm 1897, str. 3-27.

¹¹ J. Qvigstad: Lappische Wetterkunde, Oslo Etnogr. Museums Skr. I. 6, 1934, str. 357-414, odd. 25 aj.

¹² K. B. Wiklund: Om lapparnas tider(kning, Samfundet f. Nordiska Muséets fr(mj. 1895 och 1896 Meddelande, Stockholm 1897, str. 16.

¹³ J. Qvigstad: Lappische Wetterkunde, Oslo Etnogr. Museums Skr. I. 6, 1934, odst. 25.

¹⁴ J. Qvigstad & G. Sandberg: Lappiske eventyr og folkesagn, Kristiania 1887, str. 29-33.

¹⁵ Jménem Irjan býval snad označován odvážný lovec, který se na podzim pouštěl na lov medvěda k doupěti či přímo do brlohu. Slovem irjan se rozuměl nejspíše tradiční lov medvěda u doupěte spolu s medvědími slavnostmi. Viz J. Fellman, 1820-31, III. díl, str. 18 nn.

¹⁶ Viz poznámku č. 4 a T. I. Petrova: Vremjasčislenije..., 1937, str 101 nn.

¹⁷ Srv. G. M. Vasiljevič: Evenki, 1969, str. 52.

¹⁸ M. P. Nilsson: Folklig tider(ckning( od téhož: Astronomiska och kalendariska grundbegrepp, in: Tiderekning, Nordisk Kultur XXI, 1934, str. 3-4( S. I. Selešnikov: Istorija kalendarja...

¹⁹ A. M. Tallgren: The cooper idols from Galich and the relatives, Studia Orientalia I, Helsinki 1924( od téhož: Wochenrechnung und Teilung des Jahres in zwei oder vier Teile, Finnisch-Ugrische Forschungen, Bd. XXXIV, H. 1, 1961( od téhož: Perman "jumalaisten" sukupuu, Suomen Museo 35, 1928, str. 1-10.

²⁰ Kuusta Vilkuna: Zur (ltesten Geschichte der Woche, Folk-Liv, r. 21-22, 1958, str. 197-215( od téhož: Wochenrechnung und Teilung des Jahres in zwei oder vier Teile, Finnisch-Ugrische Forschungen, Bd. XXXIV, H. 1, 1961( T. V. Lehtisalo: Zur Jagd bei den Juraksamojeden, Journ. de la Soc. Finno-ougr. XXX, 2, 1913-1916, str. 1-13.

²¹ Ve starém spise zvaném Naerřymannuskript, který napsal 1723 norský farář Johan Randulf. Vydal 1903 J. Qvigstad in: Kildeskrifter til den lappiske Mythologie.

²² Viz četné slovníky, též M. A. Castrén: Nordiska resor och forskningar, díl I-IV, Helsinki 1852-70 a mnoho dalších.

²³ K. B. Wiklund: Om lapparnas tider(kning, Samfundet f. Nordiska Muséets fr(mj. 1895 och 1896 Meddelande, Stockholm 1897, str. 8

²⁴ Nils Lithberg: F(rsta vinterdag, Etn. Studier, till(gn. N. Hammarstedt, Stockholm 1921, str. 152-167( od téhož: Runstavens uppkomst, 1921 a také Kalendariska hj(lpmedel, 1934.

²⁵ Podrobněji k tomu V. Marek: O dávných náboženských představách Laponců, in: Československá ethnografie III, 4., Praha 1955, str. 363-364.

²⁶ Samuel Rheen: En kort Relation om Lapparnas Lefwarne och Sedher 1671, Svenska Landsmĺlen XVII, 1, Uppsala 1897, vyd. K. B: Wiklund( Johannes Schefferus: Lapponia, Francofurti 1673.

²⁷ N. Beckman: Isl(ndsk och medeltida skandinavisk tider(ckning, in: Tidsrekning, Nordisk Kultur XXI, 1934, str. 33

²⁸ Pozn. red.: V textu se dále zmateně mluví o paní Göje a jakési pranostice, podle které skandinávské ženy určovaly v únoru počasí na celý rok tím, že "vyklepávaly svoje věci (peřiny…?)", což také dělá ona paní Göje. Dále autor naznačuje možnou záměnu mezi sněhem a peřím.

²⁹ Názvy saamských měsíců uvádím dílem podle saamských vypravěčů, B. J. Bakli ze Susny a N. J. Kappfjell z Majavatn, též podle slovníků a starších autorů, zejména P. H(gstr(m 1746, J. Fellman 1820-31 aj.

³⁰ Jakob Fellman: Anteckningar..., 1820-31, díl III., str. 17 nn.

³¹ Samuel Rheen 1671, J. Schefferus 1673, O. Graan 1672, jak bylo již uvedeno. Kromě toho též K. B. Wiklund: Om lapparnas..., 1897, str. 16.

³² M. P. Nilsson: Folklig tider(ckning( od téhož: Astronomiska och kalendariska grundbegrepp, in: Tiderekning, Nordisk Kultur XXI, 1934, str. 3( P. H(gstr(m: Beskrifning Öfver..., 1746, str. 216 nn.

³³ K. B: Wilkund: Om lapparnas tider(ckning, 1897, str. 16( dále údaje pamětníků, slovníky, zejm. od K. Nielsena aj.

³⁴ Údaje ve slovnících, poznámka č. 4, kromě toho T. Lehtisalo: Beitr(ge zur K(nntnis der Renntierzucht bei den Juraksamojeden, Oslo 1932, str. 89-90.

³⁵ Primstav, Produsenten, 1963, č. 6-9. [k1] 13