MICHAEL DIETLER

Yale University

"NAŠI PŘEDKOVÉ GALOVÉ" : Archeologie, etnický nacionalismus a manipulace s keltskou identitou v moderní Evropě.

(Převzato z American Anthropologist 96(3):584-605, 1994)

-----------------------------

(Dokončení z minulého čísla)

Bretaň

Je ironií, že republikánské nadšení pro budování národa, který si činí nárok na původ v dávné keltské minulosti, málem zničilo jediné skutečné pojítko s keltskou identitou, které by opravdu mohlo mít na takovou návaznost právo: bretonštiny. Nemenší ironií je, že o stejný nárok na keltskou etnicitu (nárok odvozovat svůj původ od "našich předků Galů") se opírá regionální odpor Bretonců vůči francouzskému státu. Opravdovou ironií je pak to, že mnozí z prvních keltofilů zodpovědných za vytvoření francouzského vlasteneckého mýtu (jako Dom Pezron a La Tour d'Auvergne) byli bretonského původu a že nacionalističtí francouzští keltisté kdysi obdivně vzhlíželi k Bretoncům, jejich jazyku a jejich folklóru jako k nefalšovaným žijícím pozůstatkům starověkého národa Galů.¹

Bretaň není jediným francouzským regionem, jenž má svou vizi keltské identity - např. v Burgundsku je udržována folklórní tradice keltských ohňových festivalů (Marquardt a Crumley 1987). Nicméně, v žádném z regionů se nesetkáme s tak silným a všudypřítomným ztotožněním s keltskou identitou jako v Bretani, a nikde jinde keltská identita neslouží jako tak mocné ohnisko regionálního odporu proti hegemonii státu. Vývoj zásadní vize keltské identity prosazované bretonským hnutím je, pokud jde o symbolické nuance a historický vztah k francouzské nacionalistické ideologii, rozhodně stejně složitý jako vývoj vlasteneckého mýtu.²

Základní paradox bretonské situace pramení z faktu, že jak francouzští nacionalisté tak bretonští regionalisté užívají jazyka a historie k vytvoření soupeřících ideologických tradic pro identitu danou jejim "imagined communities of Celts" (Nicolas 1986:18). Paradox jazyka je dán odhodláním nově vytvořeného porevolučního francouzského státu dát všemu lidu (celému národu) jednotný jazyk a pragmaticky arbitrární povahou volby tohoto jazyka. Existovaly návrhy, že státním jazykem, by se po svém obnovení, mohla stát keltština, jíž se však ve Francii, krom Bretaně, nemluvilo téměř dvě tisíciletí; bylo však přistoupeno na mnohem praktičtější řešení: jako státní prosazovat z latiny odvozený jazyk pařížského centra říše. V době vytvoření revolučního státu však francouzštinu řádně ovládalo jenom 20% obyvatelstva a nejméně 30% ji neovládalo vůbec (Certeau et al. 1975). Stát tedy zahájil kvazináboženské tažení za posílení národní jednoty, což se mělo dít prostřednictvím upevňování francouzské civilizace, tj. hlavně francouzštiny, v zemědělských oblastech vnímaných jako zaostalé. Regionální jazyky a dialekty se staly primárními cíli ve strategii zaměřené na vykořenění lokálních lidových kultur. Bretonština se stala obětí tohoto procesu; a následně v celkem nedávné minulosti byla militantní částí bretonského hnutí prosazena jako symbolické srdce regionálního odporu.

Samotná historie úpadku bretonštiny je dost složitá, protože je to historie nejen aktivního útlaku.³ Zpočátku byli jakobíny bretonština a Bretonci vnímáni jako reakční hrozba. Prosazování francouzštiny na úkor bretonštiny ve školách a v úředním styku bylo chápáno jako způsob, jak tento provinciální zemědělský národ přivést od nebezpečné pověrčivosti, nevědomosti a izolace k politickému partnerství s osvíceným, racionalistickým a pokrokovým národem. Jak poznamenal Bar(re, navrhovatel zákona nařizujícího povinnou výuku francouzského jazyka: "pověra mluví bas breton" (cit. in Certeau et al. 1975:10).

Během 20.století se Bretaň, zejména městské oblasti, stala mnohem pevnější součástí francouzské ekonomiky a kombinované účinky frankofonní vzdělávací politiky, stigmatu pociťované rurální zaostalosti a požadavku státní byrokracie na zaměstnávání francouzštinu dobře ovládajících úředníků způsobily, že počet a územní rozšíření bretonských mluvčích se rapidně snížily a že se jazyková hranice trvale posunula na západ. Po roce 1968 se podpora bretonštiny přesunula z pravé na levou část politického spektra a její aktivní oživení je silně prosazováno regionálními aktivisty, hlavně intelektuály. Pro radikály je znalost bretonštiny zásadním aspektem představy o jimi zkonstruované etnické identitě, přestože mnozí z nich jsou mladí frankofonní intelektuálové pocházející z měst, kteří se bretonštinu naučili až jako druhý jazyk (McDonald 1989).

V nynější době je výskyt bretonských rodilých mluvčích omezen již jen na malé venkovské oblasti tzv. Dolní Bretaně - západní část poloostrova, zatímco Horní Bretaň (včetně správní metropole Rennes) historicky náleží k francouzsky mluvícím oblastem. Přestože je dost nesnadné ověřit si následující odhady, tak přehledy uvádějí pro osmdesátá léta něco mezi 650000 až 685000 lidmi schopnými mluvit bretonsky (kolem 45% populace Dolní Bretaně); byť jen u poloviny z nich se dá hovořit o častějším užívání (Abalain 1989:207). V moderní bretonštině se rozeznávají čtyři hlavní dialekty, jejichž odlišnost pramení v době před několika stoletími.⁴

Lingvistické charakteristiky hrají důležitou roli při modelování historického původu Bretonců, který je ústředním rysem keltské identity prosazované bretonskými radikály. Tento model zdůrazňuje úzkou dějinnou spojitost s ostrovními Kelty z Cornwallu, Walesu, Irska a Skotska a popírá spojitost s kontinentálními Galy, což Bretoncům umožňuje etnicky se vymezit vůči francouzskému národu, který si taktéž nárokuje galské předky. Radikálové nechápou Bretaň jako jednu z francouzských provincií, ale jako území nezávislého keltského národa, který je etnicky spřízněn s ostatními "utlačovanými"-ostrovními-Kelty. Tato etnická interpretace vychází z domněnky, že Bretaň byla mezi 4. a 6. stol. masivně znovuosídlena keltskými imigranty z Británie a že starobretonština je spíše odnoží jazyka, jímž hovořili tito přistěhovalci, než by se vyvinula z původní galštiny, která přestála dobu římské nadvlády.

Tento model bretonského etnického původu představuje radikální proměnu konceptu, který převažoval až do čtyřicátých let minulého století (Guiomar 1897; Tanguy 1977). Do té doby byla spřízněnost mezi Bretonci a Galy všeobecně přijímáným faktem a na Bretaň bylo pohlíženo jako na živoucí pozůstatek starověkých Galů. To byl přesně ten důvod, který přiměl členy Académie Celtique, aby se začali zabývat studiem bretonského jazyka a folklóru. Nicméně nová, poupravená verze bretonského původu se, ve velké míře zásluhou Hersarta de la Villemarqé a některých jeho kolegů archeologů, postupně během 40. a 50.let 19.století stala institucionalizovanou ortodoxií. V roce 1839 vychází přičiněním de la Villemarqé Barzaz Breiz-bretonská obdoba Ossianovy folklorní epiky "vymyšlené" na sklonku 18.století ve Skotsku.

Během 40. let minulého století byl Villemarqé nápomocen připojení archeologické sekce k nově vytvořené Association bretonne. Brzy nato se v každém bretonském département zformovala archeologická společnost. Na kongresu Association bretonne, pak dva prominentní archeologové, Courson a La Borderie, vehementně obhajovali hypotézu, že Keltové, kteří byli Anglosasy vyhnáni z Británie, se usadili na Bretaňském poloostrově, který byl místními romanizovanými Galy opuštěn během 4. století (Courson 1863); tento historický scénář triumfoval nad protiargumenty, které se zastávaly etnické kontinuity s indigenními Galy (Guiomar 1987; Tanguy 1977). Padesátá léta minulého století nakonec přetrvala jediná rozsáhlá debata, a ta se zabývala otázkou, jestli imigranti osídlili zcela opuštěnou zemi - názor zastávaný Villemarqém, Coursonem a La Borderiem - nebo jestli tam vpadli jak velká voda a podmanili si zbytek galského obyvatelstva (Loth 1883).

Archeologických důkazů, které by potvrdily nebo vyvrátily hypotézu masivního přílivu ostrovních Keltů do Bretaně, je pomálu, a když už nějaké jsou, tak přinejlepším nejsou dost průkazné; a s důkazy historickými se to má obdobně (Galliou a Jones 1991:128-134). Nejsilnější podpora modelu masivního osídlení vychází ze svědectví, která nám podávají místní jména (Falc'hun 1981; Fleuriot 1980). Ostatní lingvistické důkazy je obtížné interpretovat, neboť většina keltských dialektů, jimiž mluvili staří Galové, se zdá být stejně obecnými varietami prakeltštiny (nebo britanštiny) jako bretonština, velština a kornština (Whatmough 1970). Někteří badatelé zaznamenali blízký vztah mezi bretonštinou, kornštinou a (jim vzdálenější) velštinou a vytvořili hypotézu o společném protojazyce (Jackson 1967; Loth 1883). Ostatní se navrátili k výkladu, že bretonština - zejména vanneské nářečí - je odvozena z kontinentální galštiny. Pro Falc'huna stejně jako pro Académie Celtique devatenáctého století "bretonština konzervuje poslední živoucí zbytky prvního státního jazyka Francie, toho Vercingetorigova", a je "klíčem k lepšímu pochopení keltské minulosti celé Francie" ( Falc'hun 1981:10).

Ať už je historická platnost konceptu výlučné etnické spřízněnosti s ostrovními Kelty jakákoli, tento koncept byl bretonským hnutím přijat jako základní dogma a pomohl při rozšiřování pankeltského kulturního hnutí. Bretonští, velští, irští, skotští a kornští aktivisté se účastní "Interkeltských kongresů" (jejichž pořádaní bylo započato Villemarqém roku 1867) a navzájem si publikují ve svých časopisech. Z Walesu byly importovány znovuvytvořené druidské rituály a při společných obřadech působí druidové z obou stran kanálu La Manche (Nicolas 1986:56; Piggot 1968:123-182). Keltští aktivisté sdílejí důvody k odporu vůči "kulturní genocidě" vedené Francií i Anglií, stejně jako sdílejí "misijní poslání" rekeltizovat jejich etnické domoviny skrze jazykové a kulturní obrození.⁵

Evropské společenství

Ze tří v tomto článku rozebíraných příkladů* působí snad nejironičtěji pokus Evropského společenství (ES) získat důvěryhodnost díky spojení s keltskou minulostí. Od roku 1980 byly v Evropě pod záštitou mnoha národů realizovány desítky velkých, finančně dobře zajištěných výstav o keltské archeologii, na nichž většinu exponátů tvořily objekty pocházející z celé řady zemí. Politický záměr těchto výstav je zřídkakdy skrýván a je dokonale přizpůsoben strategii pro utváření jednotné evropské identity skrze kladení důrazu na kulturní dědictví, jak ustanovila Evropská komise (Shore a Black 1992). Jedna z prvních výstav uspořádaná ve Štýrsku byla uvedena s podtitulem "Rané formy evropské jednotnosti", zatímco jedna z posledních, pořádaná v Benátkách v roce 1991, byla nazvána "Keltové: První Evropané".

Výstavní katalogy jsou proloženy narážkami na Kelty jako tvůrce "etnických a kulturních základů většiny západní populace" (Otte 1987:11). Podle katalogu nedávné francouzsko-belgické výstavy o keltské archeologii:

"Historie Evropy začíná Kelty. Kelty, kteří dali vzniknout původní velmi bohaté kultuře, odraz jejíhož výjimečného ducha zůstane i napříště neodmyslitelnou součástí intelektuálního vývoje našich zemí. Mnohotvaré dědictví po těchto 'Prvních Evropanech' dodnes zůstává jedním z hlavních pilířů naší soudržnosti." [Kruta 1990:8]

Snad nejexplicitněji ze všech působí výstava benátská, v úvodu k níž se udává, že

"byla vytvořena v duchu velkolepého nastavájícího procesu sjednocování Evropy, procesu jenž výmluvně odkazuje ke skutečně jedinečnému aspektu keltské civilizace, totiž že je v evropském měřítku první historicky doloženou civilizací ..... Cítili jsme a stále cítíme, že takovéto spojení minulosti s přítomností není nijak násilné, leč vskutku zásadní a může nás účinně přivést zpět k našim společným kořenům." [Leclant a Moscati 1991:4]

Zbývá odhalit, jak účinná budou takováto dovolávání se keltské identity při vytváření smyslu panevropanství a jeho popularizaci. I přes tvrzení, že "je společně odsouhlaseno, že evropské kultury mohou svůj původ odvozovat z keltských kořenů" (Bienvenuti 1991:11), by při logické interpretaci archeologických důkazů shromážděných na těchto výstavách měly být z úvah o jednotné Evropě vyloučeny oblasti, jako jsou severní Německo a Skandinávie, kde se nemluvilo žádným keltským jazykem a které se nepodílely na vytváření materiální kultury laténského období; zároveň by do těchto úvah nutně měla být zahrnuta rozsáhlá území na východě Evropy, která byť v současnosti nejsou součástí Evropské unie, jsou, i přes neurčitou jazykovou příbuznost, nezbytná k tomu, abychom mohli laténskou materiální kulturu vymezit.

Jiný problém s evropskou identitou založenou na keltství je ten, že by mohly být upřednostňovány národy, které již mají úspěšně vytvořeny národní mýty o keltském původu. Například Francie se svým požadavkem být ztotožňována se starověkou Galií, být "nejstarší dcerou La Celtique" (Johanneau 1807:42), by se mohla cítit v dobrém postavení k tomu, aby se pokusila nastolit určitý druh kulturní nadvlády v rámci ES. A Mitterand vskutku ve svém proslovu na Bibrakte zdůrazňuje, že pro Francii to je místo, "kde se odehrálo první dějství naší historie". Avšak také lehce poznamenává, že je to "jedno z významných míst keltské civilizace", civilizace, která nebyla "určena politickými hranicemi, nýbrž společnou kulturou" a která se "rozšířila v lepší části Evropy" (Mitterrand 1985:54).⁶ Jestliže "historie Evropy začíná Kelty" a Keltové jsou "První Evropané", pak si lze snadno představit, že by národ, který si nárokuje Vercingetoriga coby personifikaci svého národního charakteru, mohl vidět sám sebe jako srdce nové i staré Evropy. Na druhou stranu, by tato představa byla těžko stravitelná pro ty z bretonských aktivistů, kteří interpretují posledních 2500 let evropské historie jako krvavé "vraždění la Celtique" Franky, Sasy a Římany a kteří vidí plát pochodeň ryzího keltství pouze v rámci malé skupiny utlačovaných menšin na západním okraji Evropy (McDonald 1989:117). Francie, stejně jako Anglie, zaujímá v této konceptualizaci keltské identity pouze místo nepřátelského utlačovatele.

Archeologie a etnický nacionalismus

Starověcí Keltové se z mlh evropské prehistorie, protože jsou pojmenovatelní, vynořují jako první "lidé"- jako rozlišitelná kategorie identity, nabízejí tak bohatství možností, jak padělat symbolická a emocionální pojítka, která drží lidi pohromadě v "imagined communities". Jazyk, místa, věci a osoby, to všechno bylo užíváno k vyvolání starobylosti a hodnověrnosti při vytváření tradic společné identity pro regiony, národy a nadnárodní entity. Protože takto vystavěné identity tíhnou k definování se kontrastem, tak různá společenství - nebo jejich frakce - selektivně zdůrazňují a přizpůsobují tyto aspekty, tak že do popředí vystoupí jejich vlastní typičnosti. Tento zjevný paradox v manipulaci s keltskou identitou je vysvětlován na symbolické nejednoznačnosti bohatou keltskou minulostí a mobilními historickými trajektoriemi vznikajícími při bricolage ("kutilském") procesu vytváření tradic, tak jak jsou tyto průběžně redefinovány podle politických požadavků (Abél(s 1988; Crumley 1991).

Je nade vší pochybnost, že archeologická bádání o Keltech mají politický náboj, a pro pochopení celé záležitosti je klíčové uvědomit si důsledky a historické okolnosti vzniku jakékoliv studie. Archeologové sami sebe, vzhledem k podstatě svého úsilí, shledávají v nejasném a ožehavém postavení dodavatelů symbolického "hardware" k vynalezeným tradicím, stejně jako potenciálních zprostředkovatelů jejich dekonstrukce. Archeologie zajišťuje lidové představivosti hmatatelné spojení s identitou pramenící v úctu budící minulosti. Místa a objekty mohou být proměněny v mocné evokující symboly, které slouží k dodání opravdovosti již vytvořeným tradicím (Anderson 1983; Lowenthal 1985). " Aby vyjádření etnicity bylo co nejúčinnější,tak vyžaduje zakotvení v konkrétním geografickém prostředí" (Crumley 1991:3) a archeologie toto zakotvení zajišťuje tím, že váže dohromady místa s dávnými událostmi a lidmi.

Převážně z tohoto důvodu národní státy věnují archeologii pozornost. "Co vytváří národ, je minulost, čím se ospravedlňuje jeden národ vůči druhému je minulost" (Hobsbawm 1992:3). Tedy stát má zájem na financování vykopávek, vyznačení a ochraně "národních památek", sponzorování muzeí a výstav, které staví na odiv "národní dědictví". Navíc, bereme-li stát jako hlavního mecenáše archeologických výzkumů, je sotva překvapující, že charakter podpory terénním pracem a muzejním expozicím je podmíněn nacionálními mytologiemi. Nejkřiklavěji se to projevilo v záměrech Napoleona I. a Napoleona III., ale funguje to i dnes v požadavcích kladených na archeology, kteří se v konkurenčním boji při získávání grantů nebo při pokusech o ochranu archeologických památek snaží přesvědčit o významu právě toho svého naleziště. Státní úředníci musí zvažovat vědeckou důležitost a zároveň potenciál naleziště stát se symbolickým zdrojem národního vědomí, což si archeologové stěží mohou dovolit opominout. Nicméně nemůžeme doufat, že pochopíme rozvoj toho, co Trigger (1984) nazval "nacionalistickou archeologií", tak že jednoduše odkážeme na nějakou jednotnou státní ideologii nebo státní zájmy. Národní státy nejsou jednolité entity, ale dynamické sociální jevy zrozené ve střetech mezi soupeřícími frakcemi a těmito střety poháněné. Choulostivé požadavky určující nacionalistickou archeologii jsou pravděpodobně zformovány spletitými, historicky podmíněnými frakčními boji stejně jako nadevším stojícími státními zájmy.

Archeologové pokoušející se kriticky zkoumat a problematizovat začlenění minulosti do vymyšlených tradic čelí dalším obtížím stran státní kontroly výzkumných fondů. V první řadě, byť má veřejnost k dispozici profesionální expertízy a je si vědoma intrikování s objekty a památkami, přesto nebere skoro vůbec zřetel na hlasy archeologů varující před takovýmito zmanipulovanými interpretacemi. Tento příklad by mohl být částečně vztažen i na souvislost mezi uměleckou tvorbou a folklórem. Kupříkladu Galové na romantických obrazech a sochách z 19. století jsou zpodobňováni se zbraněmi a v brnění pečlivě okopírovanými podle archeologických nálezů, které jsou běžně k vidění v muzích. Nicméně, tehdejším umělcům se podařilo sestavit anachronickou kolekci dávných výstrojí užívaných od doby bronzové až do merovejských časů. Vercingetorigova socha na Alésii je prvním příkladem této praxe, stejně jako plátno od Julese Didiera zobrazující "Galského náčelníka", který je oděn do směsice různých prvků výstroje, zahrnujíc v to brnění z doby bronzové a něco, co vypadá jako druh kiltu se sporanem⁷ . Nehledě na chronologické a kulturní rozpory, které ve spojitosti s tímto materiálem vznikají, v očích laiků jim to propůjčuje lesk autenticity, který odolává i vědecké kritice. Obnovení druidismu a jeho spojení s keltskými ohňovými slavnostmi pořádanými na archeologických nalezištích v Burgundsku a ve Stonehenge nám nabízí další příklady důmyslného včlenění archeologických památek do tradice keltství (Crumley 1991; Piggot 1968).

Jiná potíž, které archeologové čelí při rostoucím kritickém uvědomování si problematické povahy archeologického zkoumání, je ztráta důvěry v autoritativnost jejich interpretací. Problém netkví jen v tom, že archeologický důkaz je ze své podstaty neúplný a nejednoznačný, ale i v tom, že archeologové sami jsou produkty konkrétního sociohistorického kontextu a že jejich interpretace a hodnocení věrohodnosti nejsou na tomto kontextu nezávislá; skutečnost, které jsou si stále více vědomi.

V případě Keltů byly rekonstrukce jejich historie a zvyků prováděné před 19. stoletím téměř úplně založeny na výkladu výpovědí těch "jiných" - cizích, které jsou zachyceny v antických spisech. Archeologie přichází s příslibem, že nechá znovuzaznít původní hlas Keltů, tak že zpřístupní jejich materiální kulturu, jejich výtvory, aby jím mohly být osloveny přímo současné generace. Leč tato zdánlivá komunikace je jenom dílem interpretace moderních vzdělanců a jako taková zůstává vnucenou perspektivou, předmětem námitek, které zahrnují, kriticky vzato, i uskutečňování sociální situace, ve které interpretace vznikají.

Jasně, že archeologové se musí neustále snažit ze všech sil být sebekritičtí při vyhodnocování sociálního a politického kontextu jejich interpretačních rámců a epistemologických nástrojů.⁸ Příklady neúmyslného (nebo někdy i vědomého) podílení se historiků a archeologů na manipulaci s minulostí v případě etnických, vlasteneckých a koloniálních mytologií dokládají nebezpečí neuvážených interpretací a zdánlivé objektivity.⁹ Navíc ta skutečnost, že archeologie jako profesionální disciplína vyspěla právě v kontextu rozvoje moderních národních států s jejich požadavky na vytvoření tradice identity, by mohla být důvodem k serióznímu zkoumání sociální konstrukce badatelského terénu. Vnímavost vůči alternativním výkladům minulosti - zejména u utlačovaných skupin - je stejně tak potřebná jako žádoucí (Layton a Murray 1993). Ale zneužívání a překrucování výsledků archeologického bádání, které se rozmohlo v nacistickém Německu, aby se ospravedlnila územní expanze a genocida¹⁰ , je varováním před možnými následky nezdařeného odmítnutí určité interpretace jako vážně pochybené. Lidové tradice regionální etnicity sice můžeme považovat za mnohem neškodnější manipulace s minulostí, ale ani v dnešní Evropě není těžké setkat se s krvavými výsledky etnických střetů živených vizemi identity zakořeněné v emocionálně nabitých odkazech na vzdálenou minulost.

Jestliže by se mnoho archeologů rádo zbavilo vlivu autoritativních interpretací, tak to nejmenší, co můžeme učinit my, je, že se alespoň zúčastníme kritické debaty o manipulaci s minulostí a pokusíme se pomoci ukázat hluboce ahistorickou povahu esencialistických vizí identity na základě archeologických dokladů o neustálé změně. Případ "našich předků Galů" je přesvědčivou ukázkou ožehavého problému, s nímž se setkávají archeologové při uspořádávání vztahů mezi tím, jak minulost utváří přítomnost, a tím jak přítomnost vynalézá svou minulost a jak s ní manipuluje.

(přeložil Jakub Plášek)

CITOVANÉ ODKAZY

Abalain, H.: 1989. Destin des langues celtiques. Paris:Ophrys.

Abél(s, M.: 1988. Modern Political Ritual: Ethnography of an Inauguration and a Pilgrimage by President Mitterand. Current Anthropology 29:391-404.

Achebe, Ch.: 1987. Anthills of the Savannah. New York: Anchor.

Amalvi, Ch.: 1982. Vercingétorix dans l'enseignement primaire: 1830-1940. In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Anderson, B.: 1983. Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London: Verso.

Andreae, B.: 1991. The Image of the Celts in Etruscan, Greek, and Roman Art. In The Celts. S.Moscati (ed.). Ss. 61-69. Milan: Fabbri.

Arnold, B.: 1990. The Past as Propaganda: Totalitarian Archeology in Nazi Germany. Antiquity 64:464-478.

Barzun, J.: 1932. The French Race: Theories of its Origin and Their Social and Political Implications. Port Washington, NY: Kennikat.

Benvenutti, F.: 1991. Untitled Preface. In The Celts. S.Moscati (ed.). Ss. 11. Milan: Fabbri.

Boullainvilliers, C. H. de, 1727. Histoire de l'ancien gouvernement de la France. 3 vols. Haag a Amsterdam: Aux dépends de la Compagnie.

Brékilien,Y.: 1976. Le Breton, langue celtique. Quimper, France: Nature et Bretagne.

Broca, P.: 1873. La race celtique ancienne et moderne. Revue d'Anthropologie 2:577-628.

Brocard, V.: 1985. Bleu-blanc-rouge: Une f(te, une fureur. Liberation, October 21, ss. 10-11.

Carbonell, Ch.-O.: 1982. Apr(s 1870: Régénérescence de la France et renaissance de la Gaule. In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 391-394. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Carton, D.: 1989. M. Giscard d'Estaing défait Lucius Fabius ( Gergovie. Le Mond, June 7, s. 10.

Certeau, M. de, D. Julia a J. Revel: 1975. Une politique de la langue. La Révolution fran(aise et les patois: L'enqu(te Grégoire. Paris: Gallimard.

Chapman, M.: 1978. The Gaelic Vision in Scottish Culture. London: Croom Helm. 1982. "Semantics" and the "Celt". In Semantic Anthropology. D. Parkin, ed. Ss. 123-144. New York: Academic Press.

Collis, J.: 1984. The European Iron Age. London: Batsford.

Courson, A. de: 1863. La Bretagne du Ve au XII si(cle. Paris: Imprimerie Impériale.

Croisille, Ch.: 1982. Le discours républicain: Introduction. In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Crumley, C.: 1987. Celtic Settlement before the Conquest: The Dialectics of Landscape and Pwer. In Regional Dynamics: Burgundian Landscape in Historical Perspective. C. Crumley a W. Marquardt, ed., Ss. 403-429. New York: Academic Press. 1991. Region, Nation, History. Excursus 4:3-8.

Curtis, L. P., 1968. Anglo-Saxons and Celts: A Study of Anti-Irish Prejudice in Victorian England. Bridgeport: University of Bridgeport.

Dauge, Y.-A., 1981. Le barbare. Recherches sur la conception romaine de la barbarie et de la civilisation. Collection Latomus, 176. Bruxelles: Latomus.

Dubois, C.-G., 1972. Celtes et Gaulois au XVIe si(cle. Le développement littéraire d'un mythe nationaliste. Paris: Librairie Philosophique J. Vrin.

Ehrard, A.: 1982. Vercingetorix contre Gergovie? In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Falc'hun, F.: 1981. Perspectives nouvelles sur l'histoire de la langue bretonne. Paris: Union Générale d'Éditions.

Ferro, M.: 1981. Comment on raconte l'histoire aux enfants ( travers le monde entier. Paris: Payot.

Fowler, D.: 1987. Uses of the Past: Archeology in the Service of the State. American Antiquity 52:29-248.

Galliou, P. a Jones, M.: 1991. The Bretons. Oxford: Blackwell.

Gathercole, P. a Lowenthal, D., ed.: 1990. The Politics of the Past. London: Unwin Hyman.

Gerard, A.: 1982. La vision de la défait gauloise dans l'enseignement secondaire (particuli(rement entre 1870 et 1914). In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Goudineau, Ch.: 1990. César et le Gaule. Paris: Edition France.

Greene, D.: 1964. The Celtic Languages. In The Celts. J. Raftery, ed. Ss. 9-22. Cork: Mercier Press.

Guiomar, J.-Y.: 1987. Le bretonisme. Les historiens breton au XIXe si(cle. Mayenne: La Manutention.

Guizot, F.: 1820. Du gouvernement de la France depuis la restauration. Paris: Ladvocat. 1872. L'histoire de France depuis les temps les plus reculés jusqu'en 1789 racontée ( mes petits enfants, vol. 1. Paris: Hachette.

Gwegen, J.: 1975. La langue bretonne face ( ses oppresseurs. Quimper: Nature et Bretagne.

Härke, HISTORICK.: 1991. All Quiet on the Western Front? Paradigms, Methods and Approaches in West German Archeology. In Archeological Theory in Europe. I. Hodder, ed. Ss. 187-222. London: Routledge.

Harmand, J.: 1984. Vercingetorix. Paris: Fayard. 1985. Vercingetorix devant César. Les Dossiers, Histoire et Archéologie 92:24-31.

Herodotos: Historiai, angl. překlad, D. Greene, Chicago: University of Chicago Press.

Hobsbawm, E.: 1983. Introduction: Inventing Traditions. In The Invention of Tradition. E. Hobsbawm a T. Ranger, ed. Ss. 1-14. Cambridge: Canto. 1990. Nations and Nationalism since 1780. Cambridge: Canto. 1992 Ethnicity and Nationalism in Europe Today. Anthropology Today 8(1):3-8.

Jackson, K.: 1967. A Historical Phonology of Bretonne. Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies.

James, E.: 1988. The Franks. Oxford: Blackwell.[JaP1]

Johanneau, E.: 1807. Discours d'ouverture sur l'établissment de l'Académie Celtique, les objets de ses recherches et le plan de ses travaux. Mémoires de l'Académie Celtique 1:28-64.

Jones, W.: 1807. The Works of Sir William Jones. 13 sv. London: J.Stockdale and J.Walker.

Julius Caesar: 1980. The Battle for Gaul. angl. překlad Boston: David R. Godine.

Jullian, C.: 1913. L'ancienneté de l'idée de nation. Revue Politique et Littéraire, Revue Bleue 51(3):65-70.

Kruta, V.: 1990. Introduction. In Les Celtes en France du Nord et en Belgique VIe-Ier si(cle avant J.-C. Exhibition Catalogue. Ss. 8-9. Valenciennes: Musée des Beaux Arts de Valenciennes.

Lance, P.: 1978. La défaite d'Alésia. Ses causes dans la société celtique, ses consequences dans la société fran(aise. Paris: La Septi(me Aurore.

La Tour d'Auvergne, T. M. C. de: 1792. Nouvelles recherches sur la langue, l'origine et les antiquités des Bretons. Bayonne: Fauchet.

Layton, R., ed.: 1989. Who needs the Past? Indigenous Values and Archeology. London: Unwin Hyman.

Leclant, J. a S. Moscati: 1991. Foreword. In The Celts. S.Moscati (ed.). Ss. 3-4. Milan: Fabbri.

Le Monde: 1979. Mesrine et Jeanne d'Arc, October 17, s.14.

Lhuyd, E.: 1707. Archeologia Britannica. Oxford: Oxford University Press.

Loth, J.: 1883. L'émigration bretonne en Armorique du Ve au VIIe si(cle de notre (region. Rennes: Baraise.

Lowenthal, D.: 1985. The Past Is a Foreign Country. Cambridge: Cambridge University Press.

MacDonald, S., ed.: 1993. Inside European Identities. Oxford: Berg.

Mangourit, M.-A. de: 1807. Discours de M. Mangourit. Séance du 9 germinal an XIII (30 mars 1805). Mémoires de l'Académie Celtique 1: 65-71.

Marquardt, W. H. a C. L. Crumley: 1987. Feux Celtiques: Burgundian Festival as Performance and Process. In Regional Dynamics: Burgundian Landscape in Historical Perspective. C. Crumley a W. Marquardt, ed., Ss. 361-385. New York: Academic Press.

Martin, H.: 1852. Histoire de France depuis les temps les plus reculés jusqu'en 1789 racontée ( mes petits enfants, vol. 1. Nové vydání. Paris: Furne. 1865. Histoire de France populaire depuis les temps les plus reculés jusqu'([JaP2] nos jours, vol. 1. Paris: Furne et Jouvet.

McCann, W. J.: 1990. "Volk und Germanentum": The Presentation of the Past in Nazi Germany. In The Politics of the Past. Gathercole, P. a D. Lowenthal, ed., Ss. 74-88. London: Unwin Hyman.

McDonald, M.: 1989. "We Are Not French!": Language, Culture and Identity in Brittany. New York: Routledge.

Megaw, R. a V. Megaw: 1989. Celtic Art from Its Beginnings to the Book of Kells. London: Thames and Hudson.

Mitterand, F.: 1985. Allocution prononcée par M. Fran(ois Mitterand [sic], Président de la République, au Mons Beuvray, Mardi 17 Septembre 1985. Nouvelles de l'Archéologie 21:51-55.

Moscati, S., ed.: 1991. The Celts. Milan: Fabbri.

Murray, T.: 1993. Communication and Importance Of Disciplinary Communities: Who Owns the Past? In Archeological Theory: Who Sets the Agenda? Napoleon. Yoffee and A. Sherratt, ed. Ss. 105-116. Cambridge: Cambridge University Press.

Napoleon III.: 1865-6. Histoire de Jules Césare. 2 sv. Paris: Imprimerie Impériale.

Nicolas, M.: 1986. Le séparatisme en Bretagne. Brasparts: Beltan.

Omn(s, R.: 1987. La Galice: Une Bretagne ibérique? In Études sur la Bretagne et les pays celtiques. Mélanges offerts ( Yves Le Gallo. Ss. 395-406. Brest: Centre de Recherche Bretonne et Celtique.

Otte, M.: 1987. Préface. In Hallstatt (700-400 av. J.-C.). A l'aube de la métallurgie. S. 11. Exhibition katalog: Europalia 87 Österreich. Li(ge: Musée de l'Architecture.

Pageaux, D.: 1982. De l'imagerie culturelle au mythe politique: Ast(rix le Gaulois. In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Pelloutier, S.: 1740. Histoire de Celts particulierement des Gaulois et des Ghermains depuis les temps fabuleaux jusqu'( la prise de Rome par les Gaulois, sv. 1 (sv. 2: 1750). The Hague: Isaac Beauregard.

Pezron, Paris:.: 1703. Antiquité de la nation et de la langue des Celtes, autrement appelez Gaulois. Paris: Marchand a Martin.

Piggot, S.: 1968. The Druids. London: Thames and Hudson. 1989. Ancient Britons and the Antiquarian Imagination. London: Thames and Hudson.

Pingeot, A.: 1982. Les Gaulios sculptés (1850-1914). In Nos anc(tres les Gaulois. P.Viallaneix a J.Ehrard (ed.). Ss. 349-355. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Poliakov, L.: 1971. The Aryan Myth. New York: Basic Books.

Prichard, J. C.: 1857. The Eastern Origin of the Celtic Nations Proved by a Comparison of Their Dialects with the Sanskrit, Greek, Latine, and Teutonic Languages. London: Houlston and Wright.

Reece, J. E.: 1857. The Bretons against France: Ethnic Minority Nationalism in Twentieth Century Britanny. Chapel Hill: University of North Carolina Press.

Renfrew, C.: 1987. Archeology and Language: The Puzzle of Indo-European Origins. Cambridge: Cambridge University Press.

Réville, A.: 1877. Vercingétorix et la Gaule au temps de la conqu(te romaine. Revues des Deux Mondes 22:838-869.

Ridley, R.: 1992. The Eagle and the Spade. Archeology in Rome during the Napoleonic Era. Cambridge: Cambridge University Press.

Schrader, F.: 1898. Gaule et France. Revue Mensuelle de l'École d'Anthropologie de Paris 8:73-85.

Séguy, Paris:.: 1989. Costume in the Age of Napoleon. In The Age of Napoleon: Costume from Revolution to Empire, 1789-1815. K. le Bourhis, ed. Ss.23-117. New York: Metropolitan Museum of Art.

Sheehy, J.: 1980. The Rediscovery of Ireland's Past: The Celtic Revival 1830-1930. London: Thames and Hudson.

Shore, C. a A. Black: 1992. The European Communities and the Construction of Europe. Anthropology Today 8(3):10-11.

Siey(s, E. J.: 1789. Qu'est-ce que le Tiers-Etats? Pamphlet. Paris.

Simon, A.: 1989. Vercingetorix et l'idéologie fran(aise. Paris: Imago.

Strabo: 1923. The Geography. angl. překlad, London: Heinemann.

Tanguy, B.: 1977. Aux origines du nationalisme breton. 2 sv. Paris: Union Générale d'Éditions.

Thierry, A.: 1866. Dix ans d'études historiques. Paris: Garnier Fr(res.

Tierney, J. J.: 1960. The Cetltic Ethnography of Posidonius. Proceedings of the Royal Irish Academy 60:189-275.

Topinard, Paris:.: 1878. Anthropology. London: Chapman and Hall.

Trevor-Roper, H.: 1983. The Invention of Tradition: The Highland Tradition of Scotland. In The Invention of Tradition. ETNOLOG Hobsbawm and T. Ranger, ed. Ss. 15-42. Cambridge: Canto.

Trigger, B. G.: 1984. Alternative Archeologies: Nationalist, Colonialist, Imperialist. Man 19:355-370. 1989. A History of Archeological Thought. Cambridge: Cambridge University Press.

Viallaneix, P. a J. Ehrard, ed.: 1982. Nos anc(tres les Gaulois. Clermont-Ferrand: Faculté des Lettres et Sciences Humaines de l'Université de Clermont-Ferrand II.

Weber, E.: 1991. My France: Politics, Culture, Myth. Cambridge, MA: Belknap.

Whatmough, J.: 1970. The Dialects of Ancient Gaul. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Yoffee, N. a A. Sherrat, ed.: 1993. Archeological Theory: Who Sets the Agenda? Cambridge: Cambridge University Press.

Zeuss, J. K.: 1853. Grammatica Celtica. Leipzig: Weidmannos.

¹ Viz. Broca 1873, Johanneau 1807 a La Tour d'Auvergne 1762.
² Více o tomto vztahu, viz. McDonald 1989, Nicolas 1986, Reece 1977 a Tanguy 1977.
³ Viz. Abalain 1989, Certeau et al. 1975, McDonald 1989, Nicolas 1986, Reece 1977 a Tanguy 1977.
⁴ Viz. Abalain 1989, Falc'hun 1981 a Fleuriot 1980.
⁵ Viz. McDonald 1989; cf. Brékilien 1976 a Gwegen 1975.

* (1) zdůrazňování panevropanství v rámci rozvíjejícího se Evropského společenství, (2) nacionalismus v rámci členských států Evropského společenství a (3) regionální odpor proti nacionalistické nadvládě.

⁶ Toto místo bylo v nedávné době povýšeno z "národní památky" na "Evropské archeologické centrum".
⁷ To je odkaz k soudobé, vynalezené tradici keltského oděvu z Highlands (viz. Trevor-Roper 1983). Sporan je vak, obvykle kožešinový, který se obléká zpředu přes kilt, je součástí skotského mužského kroje. (pozn. překl.)
⁸ Viz. např. Trigger 1989 a Yoffee a Sherratt 1993.
⁹ Zde viz. Trigger 1984, stejně jako Fowler 1987 a Gathercole a Lowenthal 1990.
¹⁰ Viz. Arnold 1990, Härke 1991 a McCann 1990.