ETNOLOGEM NA BALKÁNĚ

Filip Tesař

Mým tématem je Balkán. K zájmu o něj jsem se dobíral v průběhu studia, na počátku hrály značnou roli takové faktory jako snadná dostupnost, jazyková blízkost, i to, že novinářské aktivity mi značnou měrou pomáhaly jednotlivé pobyty financovat. Postupně jsem se však přesvědčil, že Balkán nabízí řadu skvělých badatelských terénů. Obsáhl jsem dosud některé oblasti západního Balkánu, především v dinárské oblasti. V rozmezí let 1990-98 jsem zde absolvoval řadu krátko-, středně- i dlouhodobých pobytů v délce od jednoho týdne do půl roku (z toho nejdelší pobyt na jednom místě čítal cca tři měsíce), úhrnem něco ke dvěma rokům. K tomu, jak provádět terénní výzkum, jsou jistě odborníci povolanější, omezím se proto na popsání toho, jak jsem se pohyboval v oblasti, kterou můžeme pro stručnost označit jako území bývalé Jugoslávie. Mé[JaP1] zkušenosti z terénu jsou následující:

K pohybu v místní společnosti musí badatel jako cizinec hrát určitou roli, společností přijatou, musí být "čitelný", jinak může vzbudit širokou nedůvěru, nebo být přijat pouze úzkou částí společnosti. V úvahu v zásadě přicházejí dvě role: novinář nebo etnograf. Ve válečných letech byla role novináře vhodnější než role etnografa (lépe je představovat se jako "etnograf", ne jako "etnolog" či "antropolog", což jsou v dotyčné oblasti méně známé či neznámé pojmy), nyní jsou např. v Bosně a Hercegovině obě role zhruba rovnocenné a volba mezi nimi záleží spíše na konkrétním prostředí, v němž se badatel právě pohybuje, a na jeho momentálních záměrech. Úplně nejvhodnější je však obě role kombinovat. Při představování se jako novinář není na škodu připojit doplněk o etnografickém vzdělání, čímž lze - je-li badatel alespoň částečně jazykově vybaven - získat v očích okolí status "vzdáleného přítele"; podobně může být vhodné představit se jako "etnograf a novinář", neboť povolání novináře může mít u místních autorit větší váhu. Kombinací obou rolí nic neztrácíte a získáváte výhody obou: role novináře může být čitelnější, role etnografa je však vzácnější a její nositel je potenciálně zajímavější a navíc dává najevo více než krátkodobý zájem.

Role novináře má výhodu v tom, že svému nositeli umožňuje přístup do profesní skupiny, do společenství místních novinářů, kteří patřívají k uznávaným místním autoritám a mohou badateli zprostředkovat přístup do místního společenství obecně. Pokud jsem chtěl být ve společenství místních novinářů akceptován bez výhrad, a mohl pak žádat o podporu, obvykle jsem přistupoval na jakousi výměnu, která byla v zásadě zkrácenou verzí profesního růstu. Touto výměnou bylo napsání krátkého příspěvku do místního listu, případně alespoň rozhlasové či televizní interview v místní stanici. Napsání příspěvku jsem nabízel sám ještě před žádostí o pomoc (např. zprostředkování kontaktu, odvozu apod.) ze strany místních novinářů, nebo současně s touto žádostí. Příspěvek z pera cizince zvyšuje prestiž listu a bez ohledu na profesionální kvalitu znamená etablování dotyčného ve společenství místních novinářů a jeho přijetí za plnoprávného člena.

Není jistě potřeba zdůrazňovat, že předpokladem úspěšného výzkumu je zvládnutí alespoň základů jazyka (na škodu není naučit se také pár ustálených frází). V mém případě šlo celkem pochopitelně o srbochorvatštinu, jíž se lze bez problémů domluvit i ve Slovinsku, vcelku úspěšně i v Makedonii a do značné míry i mezi Albánci. Doporučit lze i zvládnutí cyrilice, alespoň na čtení. V současnosti existují tři kodifikované podoby spisovné srbochorvatštiny: srbská, chorvatská a bosenská. Podařilo se mi postupem doby obstojně obsáhnout všechny tři; s ohledem na silnou symbolickou hodnotu jazyka totiž může být použití příslušné formy citlivou záležitostí. V rámci srbochorvatštiny existuje i řada dialektů a lokálních přízvuků ve výslovnosti, díky nimž jsou jednotliví mluvčí spolehlivě identifikováni s příslušnou geografickou lokalitou.

Do tajů hlubšího rozpoznání původu mluvčího jsem zatím nepronikl a rozeznám pouze širší region (Chorvatsko, Dalmácie, Bosna, Srbsko) - chybějí mi patřičné zkušenosti, neboť jsem se pohyboval na geograficky příliš omezeném území. Osobně jsem si osvojil středobosenský přízvuk, neboť zde jsem nejčastěji pobýval, třebaže dokážu (při pobytu v příslušném jazykovém prostředí) napodobit i výslovnost typicky chorvatskou nebo srbskou. Typický bosenský přízvuk se však ukázal být velmi příhodným, hovoří jím Bosňáci/Muslimové, Chorvaté i Srbové a bývá tedy vnímám poměrně neutrálně.

Ideálem badatele je samozřejmě pohybovat se ve zkoumaném prostředí jako místní. O další stupeň se mi podařilo k tomuto ideálu přiblížit díky jisté vstřícné souhře okolností: Balkán se vyznačuje silným vztahem jednotlivce k místu původu (a především právě v těch oblastech, na které se soustřeďoval můj zájem), proto snaha začlenit se do zdejší společnosti nemůže být úspěšná bez toho, aniž by člověk hrál roli příslušníka určitého lokálního společenství. V roce 1993 začala na několika místech v Bosně vznikat sdružení potomků českých přistěhovalců. Touto cestou mi náhoda otevřela možnost spojit se s místní společností v jejích očích i pokrevním poutem, a tak v pozdější době v případě potřeby vystupovat jako "Čech z Bosny" (tedy jako osoba v kontextu bývalé Jugoslávie místní, v zásadě neutrální a přijatelná pro příslušníky všech zdejších národností). Seznámil jsem se s jednou dobrou ženou, postarší a bezdětnou poloviční Češkou, s níž jsem se sblížil a z jejíhož bytu ve středobosenské Zenici se časem stala jedna z mých pobytových základen. Začal jsem jí říkat "teta" a ona mne podle tiché dohody začala označovat za svého vzdáleného příbuzného. Jejím prostřednictvím jsem byl uveden a představen místnímu Gemeinschaft a po krátkém čase jsem získal individuální zařazení a status.

Ačkoli druh příbuzenského vztahu nebyl nikdy otevřeně specifikován (označení "teta" umožňuje výklad formální, doslovný i neformální, volný), očividně blízký neformální vztah mé patronky a mne zcela postačil. Příbuzenský vztah byl dokladován prostým předkládáním faktu příbuznosti ("je u mne Filip, víš, ten můj příbuzný z Prahy") plus sociálním chováním, které dokládalo úzkou vzájemnou vazbu (především občasné posílání balíčků s potravinami, kávou a cigaretami, což za války silně zviditelňovalo úzké vazby mezi jednotlivými konkrétními členy rodiny).Z nutnosti odpovědět na dotaz po stupni příbuzenství nebylo obtížné vykroutit se s odkazem na jeho vzdálenost; jediný konkrétní údaj, který býval požadován, byla linie příbuzenství: zde mi pomohlo mé srozumitelné slovanské příjmení (tesař je v srbochorvatštině tesar - a já si záhy zvykl vynechávat obtížné "ř" a představovat se jako "Tesar"). Toto příjmení, které působilo jako místní, nepřímo implikovalo fakt, že jsem spřízněn po otcovské linii.

K mému uvedení do místní společnosti pomohl samozřejmě i fakt, že jsem z Prahy. V myšlení domorodců pojmy "Čech", "Česko" s pojmy "Pražan" a "Praha" v podstatě splývaly (stejně jako stereotypní obrázky typu: Česko/Československo byla vždy rozvinutá, průmyslová země, "Zlatá Praha" - nejkrásnější město Evropy... atd.), byl jsem tedy od počátku čitelný, zařaditelný.

Přiřazení ke konkrétní osobě zapojené do místní sociální sítě mi umožnilo začlenit se do jednotlivých skupin v rámci sítě vztahů - vrstevnické, profesní (novinářské), sousedské (vlastní místo bydliště - činžovní dům, v němž jsem bydlel a šířeji okolí bydliště). Zařazení se do lokálního společenství prostřednictvím sousedství mělo základní význam nejen pro začlenění se do zenické společnosti, ale i pro pohyb kdekoli jinde v Bosně i bývalé Jugoslávii, neboť od té doby jsem mohl prakticky kdekoli jinde vystupovat jako "kluk ze Zenice" (v mém případě zenická čtvrť Blatuša, tvořící autonomní pospolitost s úhelnými body jako vlastní tržiště, škola apod.). V procesu zařazování se mi pomáhaly i poněkud komické momenty, jako třeba to, že jsem jako nejmladší v domácnosti venčil psa Lea - pekinéze, který je nápadnou a ne zcela obvyklou rasou a který byl zpočátku podstatně známější než já; většinou však tento proces [JaP2]probíhal formou jiných přirozených činností - nakupováním, vzájemnými návštěvami apod.

Začleňování bylo, zvláště zpočátku, provázeno řadou přímých pobídek ("zvedej se, jdeme navštívit strýčka Jožu", "zavolej Biljaně, vyjděte si ven", "přijď nás zítra po poledni navštívit do práce, ostatní ti vzkazují, že by tě rádi viděli"). Tyto pobídky mi sloužily i jako nadmíru vítaná vodítka při zkoumání toho, jak dotyčná společnost funguje, jaké jsou její normy - ode mne bylo vyžadováno, abych se choval podle stejných norem a vůbec stejně jako ostatní srovnatelní členové této společnosti, např. zachovával určitý denní rytmus.

Naučil jsem se tedy například, co v dnešním bosenském městě znamená vyvést dívku na večer: obvykle to v sobě nenese žádný závazek. (Jenom jednou jsem měl možnost sledovat, jak se dva mladí lidé procházeli, aniž by se drželi za ruce, a s odstupem několika kroků je ostřížím zrakem sledovala stará žena v kroji - delegovaná příslušnice ženské části rodiny. I pro kolemjdoucí byla tato trojice raritou.) Lze koneckonců vyvést i vdanou ženu (jako rodinný přítel). V mém případě tento úzus sice neplatil zcela jako pro ostatní, neboť má osoba s sebou přece jenom přinášela závan cizokrajnosti, takže ženská část příbuzenstva dotyčné někdy spekulovala, zdali pozváním přece jen nevyjadřuji citový zájem (navíc podle stereotypního obrázku je "Čech z rozvinutého Česka" a ze "Zlaté Prahy" dobrou partií).

Vyjít si navečer ve dvou je jen jednou z forem, jak jít korzovat. V Bosně začíná mládež korzovat většinou po sedmé večer (v Dalmácii zhruba ve stejnou dobu nebo později, ale například v Makedonii až po desáté; v přímořském, mediteránním, pásmu zahrnujícím Istrii, Dalmácii, Hercegovinu, většinu Bosny, černohorské Přímoří a Makedonii se korzuje i okolo poledne). I vycházka ve dvou znamená často neustálé potkávání jiných známých a přátel. Není obvyklým zvykem jít si s dívkou, přítelem nebo partou někam sednout a strávit tam celý večer. Běžné je za večer vystřídat - podle velikosti města - několik kaváren a barů (aniž je nutné něco vypít) nebo - jak se to stalo obvyklým za války kvůli nedostatku peněz - vytvořit několik skupinek a hloučků postávajících na korzu před kavárnami.

Podstatná část sociálních interakcí probíhá právě při této příležitosti. Jsa člověkem od přírody spíše pohodlným, dodnes mi to dělá trochu problémy: sotva má člověk pocit, že si zahřál židli, už ho tahají jinam... Pozor při placení - platit odděleně vlastní účet není běžné. Už při objednávání je typické objednávání v rundách (každému, co kdo chce), pokud si ke stolu přisedne někdo další, někdo z přísedících se ho zeptá: "Co si dáš?" a objedná mu. Platí se hned číšníkovi. Větší společnost se u stolu v placení rund střídá, jinak platí obvykle ten, kdo zval. Zdráhání se přijmout pohoštění (pozvání, objednání jiným člověkem) může být vyloženo jako negativní signál (zvoucí si ho může vyložit osobně), odmítnete-li už, je vhodnější zdůraznit, že jste si sedli jen na chvilku, že nechcete kávu, protože jste ji už měli, že nechcete alkohol, protože budete řídit... V tomto systému hoštění a placení platí zásada reciprocity: pozvaný musí někdy zase sám pozvat. Oplátka nemusí být brána doslovně; v zásadě jde o to, udržovat vyrovnanou úroveň "má dáti - dal". Tamější lidé obecně mají silně rozvinutou schopnost udržovat si přehled o tom, kolikrát zhruba byli kým pozváni a kolikrát sami zvali, a poněvadž se každý den mnoho lidí setká, sedne a něco vypije s mnoha jinými lidmi, udržuje se i obecné povědomí o tom, kdo hostí a kdo ne. Nejhorší, co se může stát, je, že se budete zdráhat přijmout pozvání, ale protože druhá strana bude pravidelně a vytrvale naléhat, nakonec ho přijmete, avšak neoplatíte. Pak budete záhy bráni jako "šetřilové", a začnete mít omezený přístup ke kavárenským rozhovorům, třebaže u vás jako u hosta (bráno obecně v dané lokalitě) je závazek reciprocity posunut, někdy dost výrazně, ve váš prospěch. Při snaze šetřit se možná paradoxně nejvíce vyplatí zaplatit občas rundu v širší společnosti a případně ještě připít, takový váš jednotlivý "vklad" se tak dostane do širšího povědomí a má větší společenskou váhu. Není příliš rozšířeným zvykem zvát se vzájemně na oběd, resp. na jídlo v restauraci okolo poledne, případně v době siesty, někde je to dokonce prohřeškem proti etiketě. V tuto denní dobu je možné pozvat někoho na oběd domů, obecně však platí, že ke společnému jídlu se zasedá později. "Oběd" vůbec může znamenat spíše hlavní denní jídlo než "oběd" v našem slova smyslu, takže je-li takový oběd podáván pozdě odpoledne až k večeru, jedná se vlastně o "naši" večeři. Kolem poledního se však často chodí do kaváren, a to se týká i lidí v tu dobu zaměstnaných. Známí a přátelé se navštěvují na pracovištích a odcházejí něco málo popít, kávu nebo panáčka, přičemž kolegům bez dalšího oznámí jenom kavárnu, do níž směřují.

Neméně důležitým polem sociálních interakcí jsou vzájemné návštěvy. Mládež se obvykle hloučkuje, tj. odpoledne se shromáždí v pokoji jednoho z party, ideálem je kromě přetřásání všeho možného poslouchat hudbu, případně si někdy zahrát na kytaru a zazpívat, koukat na video, chlubit se novým oblečením a číst comicsy. Praxe posledních let, v mnoha oblastech nucená izolace a nedostatek peněz, zúžily tento ideál nejčastěji na povídání. Už mládež na základní škole napodobuje určitá pravidla, jaká platí při návštěvách dospělých. Jedním z důležitých pravidel je opět reciprocita. Dalším je pohostinnost: typickým výrazem je nabídnutí kávy (mládež nabízí colu), jde-li o delší návštěvu, která má hlubší význam (poznávací, potvrzování pozice na pomyslném společenském žebříčku apod.), pak se mezi muži povinně nabízí i alkohol, obvykle domácí slivovice nebo koňak či brandy. Návštěvy, na kterých se probírá kdo, kde, kdy, jak a s kým, jsou neocenitelným zdrojem informací o daném společenství, ale rovněž výbornou příležitostí, jak sbírat informace vůbec. V rozhovoru mezi více lidmi totiž stačí nadhodit téma, které badatele zajímá, a v zásadě jenom poslouchat, jak se rozhovor dále odvíjí přirozeným způsobem. Touto cestou si badatel ujasní, co ho zajímá a dozví se, na co se má později podrobně vyptávat.

Čím blíže jadranskému (či egejskému) pobřeží, tím více roste důležitost třetího významného okruhu sociální komunikace, jímž je prostor ulice před domem. Interakce v tomto prostoru se pochopitelně týká především sousedské komunity. Sociální rozčlenění prostoru odráží strukturu společnosti: nejblíže ke vchodu (většinou na schodech) sedí muži, povídají a občas hrají společenské hry (třeba pantomimu - hádání názvů filmů či knih). Na trávníku nebo plácku před domem řádí menší děti, větší děti se točí blíže k sedícím mužům. Ženy se vyklánějí z oken a komunikují se svými protějšky, volají z balkónu na balkón, anebo si telefonují a referují o tom, co se právě u nich děje. Matky od dětí se hloučkují opodál a jedním okem kontrolují dětskou smečku. Tato instituce je vítaným usnadněním (kromě sběru informací) pro cizince hledajícího konkrétního člověka nebo partaj, neboť lidé z domu se navzájem znají, vědí, kdo na kterém patře bydlí apod. Pokud cizinec hledá nějakou adresu, někdo z mužů mávne rukou směrem k výrostkům a uloží jednomu, aby cizince odvedl na místo nebo alespoň kousek cesty a ukázal mu kudy dál.

V Přímoří (zhruba oblast mezi hlavním horským hřebenem a mořským pobřežím) je zvykem posedávat od poledne, přes siestu. Přijde to logické v oblasti, kde je poledne nejteplejší částí dne. Čím dále od pobřeží, jako ve vnitrozemí Bosny či Srbska, ale i ve Vojvodině, tím více se sedává hlavně navečer, pochopitelně hlavně od jara do podzimu. Za války význam těchto sedánků poklesl pod vlivem šířící se nedůvěry, zvláště v národnostně smíšených oblastech. Postupná redukce interakčních svazků tak byla spolehlivým indikátorem prohlubujícího se konfliktu.

Jako nejmladší v tříčlenné domácnosti jsem pochopitelně byl zařazen i vnitřně. Mimo jiné jsem zvedal telefony ("Filipe, ohlaš se"), otevíral, uváděl návštěvy, vařil jim kávu... Běžnému chodu domácnosti jsem se přizpůsobil snadno. Potíže nastaly, když jsem chtěl například umýt nádobí nebo vyluxovat. Tyto činnosti jsou dosud nejčastěji chápány jako striktně ženská práce. Nechat prázdný talíř na stole a čekat, až bude sklizen, se mi však nechtělo. Nakonec jsme tento bod vyřešili dohodou: směl jsem mýt nádobí i luxovat (tetička rychle přišla na to, že to vůbec není špatné), ne však před cizími (tetičku by ostatní pomluvily, že je líná a nechává za sebe pracovat - považte! - chlapa).

--- --- ---

Pro pohyb v terénu a navazování nových kontaktů je pro mne - a předpokládám, že i pro většinu čtenářů Carga - nejpřirozenější vrstevnická skupina, v mém případě tedy mladí muži. Dokonce mohu říci, že je většinou, zvláště ve městě, přímo nezastupitelná. Na venkově je odpovídající vrstevnická skupina sociálně vzdálenější už rozdílností povolání nebo jako v mém případě tím, že nejsem oženěn a nemám děti apod.; na venkově jsou hranice mé vrstevnické skupiny neostré, myšlená (ideální) skupina mladých mužů organicky prolíná s obecnou skupinou dospělých mužů, majících vlastní domácnost. Ve městě je naopak ohraničená dosti ostře, a to společnými zájmy, ideály apod., k "mladým" patří i mnoho mých vrstevníků, kteří už mají rodinu a jedno nebo více dětí, konkrétní generační skupina mladých mužů se také na rozdíl od většiny venkova prolíná s generační skupinou dívek a mladých žen.

Čím větší město, tím více je vrstevnická skupina, o níž tu hovořím, strukturovaná. Pro proniknutí do této skupiny osobně doporučuji zvláště rockovou subkulturu, která bývá vhodným pojítkem (zvláště ve velkých městech, jako je Sarajevo, Bělehrad, Priština) a umožňuje "surfovat" mezi různými podskupinami (doporučuji to, řekněme, z "technických" důvodů, poněvadž z české rockové scény dám dohromady s bídou pár písniček Olympicu a pak už jen názvy několika skupin). Výtečným kontaktním místem ve velkých městech jsou studentské koleje.

Nejlepší cestou k seznámení je představení jinou osobou (ať přímo nebo doporučením), ale nevadí, když se odehraje náhodně, při přisednutí si v kavárně, náhodném rozhovoru apod. Vlastní rituál získání důvěry se totiž povětšinou neodehrává při prvním kontaktu, a to bez ohledu na to, jakou váhu dotyčné prostředí přikládá doporučení či představení třetí osobou (velkou např. mezi intelektuály nebo obecně mezi Albánci). K získání důvěry (umožňující třeba klást citlivější otázky), čímž známost zapadne do určitého normativního rámce (nesoucího s sebou i jisté závazky), nejčastěji slouží výměna informací o rodinném zázemí. V mojí vrstevnické skupině k takovému účelu většinou slouží je otázka: "Máš bratry, sestry?" (rozumí se kolik). Po výměně základních informací o rodinném kruhu (což si lze názorně představit jako vzájemné očichávání se dvou psů) se obrazně řečeno "prolomí ledy". Společnost v bývalé Jugoslávii se vyznačuje silným kolektivismem; úvodní scéna ze Sedmi statečných, kdy se k sobě dva klíčoví protagonisté připojí prakticky beze slova, by zde byla obtížně představitelná.

Důvěra, o níž hovořím, je však nutně podmíněná. Především ve válečných letech bylo lepší se ptát než sám odpovídat, dávat najevo stupeň povědomí o místních záležitostech bylo spíš ke škodě než k užitku. Nejedná se však zdaleka jen o důvody bezpečnostní. Špiónománie, kvetoucí ve vypjatých válečných letech, byla dobrým důvodem k opatrnosti, nejlépe bylo hrát nezasvěceného "prosťáčka". Poskytovat o vlastní osobě co nejméně informací a to takových, v nichž nemohly být vyciťovány rozpory, bych ale doporučil všeobecně. Pokud by totiž badatel dal záminku k tomu, aby se stal nežádoucím tématem místních rozhovorů u kávy, rapidně se snižují jeho šance proniknout do společnosti. Je zkrátka lépe být pozorovatelem než pozorovaným. Je ovšem vždy dobré mít přehled o tom, co se právě děje, to znamená číst noviny, poslouchat rádio, shromažďovat co nejvíce informací o dění v místě, aby bylo možné zapojovat se do rozhovorů otázkami, odpověďmi či poznámkami. Pochopitelně, že výzkum většinou nelze dělat jen jako nezúčastněný pozorovatel. Být navenek nezúčastněným pozorovatelem je však vhodný předstupeň k aktivnímu průzkumu, kladení dotazů apod., neboť jednak může vhodně tematicky nasměrovat, jednak pomůže zjednat důvěru.

Často je vyžadováno, aby cizinec vyprávěl o sobě, o Češích, o Česku... Vyplatí se proto vědět, co se děje doma, i když je dobré mít na paměti, že posluchači často nechtějí zasvěcené informace jako námět k diskusi, ale žádají potvrzení svého stereotypního obrázku. Obecně platí zásada hovořit stručně, srozumitelně, být připraven na nekonečně se opakující totožné otázky. Nikterak výjimečné nejsou otázky typu: "Jak se ČR staví k...", vážící se k nějakému tématu ohledně místní politické situace. Zde platí v prvé řadě zásada vědět co nejpřesněji, s kým hovoříte (národnost, politická příslušnost), a také platí obecná zásada odpovídat diplomaticky, opatrně, projevovat mírnou vstřícnost k tázající se straně, ale vyhýbat se zavazujícím formulacím. Přitom je dobré mít na paměti i to, že v řadě lokalit, zvláště městských, dosud žijí příslušníci různých národností, popřípadě stoupenci odlišných politických proudů, a že může dojít k nežádoucímu přenosu informací.

Poskytováním informací o sobě a o své zemi a společnosti, o svých postojích a politických postojích vlastní země badatel posiluje svůj nárok na kladení otázek. Ochotu odpovídat na své otázky lze zvýšit i znalostí příslušných reálií - historických, kulturních, geografických, přehledem o místní politické scéně.

Komunikace ve společnosti v bývalé Jugoslávii se samozřejmě liší podle jednotlivých sociálních skupin a stupňů, záleží i na tom, nakolik má badatel širokou síť vlastních kontaktů. Pár všeobecných rad pro komunikaci s jednotlivými složkami společnosti lze shrnout následovně: intelektuální elita v bývalé Jugoslávii je obecně navzájem propojená, její příslušníci mívají v telefonním zápisníku spojení na řadu dalších intelektuálů vně i uvnitř vlastní republiky. Lze poměrně snadno získat doporučení a posouvat se od jednoho k druhému ("řekni mu, že číslo máš ode mne", "vyřiď mu, že ho pozdravuju"). Někdy padne otázka, jak se badatel seznámil s člověkem, který doporučení vzkázal.

Co se týče etnografů, folkloristů a muzejníků, nezbývá než konstatovat, že doba Ludvíka Kuby je už pryč. Většina etnografů je politicky usměrněných, etnografie je převážně vědou, která má přinášet důkazy určitým politickým tezím (ne že by to tak nebylo vždy, ale asi ne v takové míře). Na to je potřeba se připravit. Jsou ovšem vstřícní (osobně mám konkrétní dobrou zkušenost ze Sarajeva a z Černé Hory - z Podgoricy), což se týká i řady amatérských etnografů (etnografií či takyetnografií se zabývají i někteří politici, oblíbeným koníčkem je pro řadu archeologů), a pohotově vás odkáží na další kolegy. Možnost studovat sbírky, knihovny a archívy je v zásadě otevřená, pokud se ubezpečí o tom, že jste skutečně tím, za koho se vydáváte (což znamená po první debatě odborného rázu). Co je samozřejmě neocenitelné, můžete získat informace o potenciálních místech svého výzkumu, i když se jedná v prvé řadě o místa s přežívající tradiční kulturou. S odbornými dotazy širšího dosahu či obecnějšího rázu nebo dotazy týkajícími se urbánní kultury, sociální kultury apod., pochodíte daleko lépe u místních sociologů. Etnologie či antropologie je omezena na jednotlivce - význačné osobnosti oboru.

V rámci měst (výrazné je to především v Bělehradě, v Sarajevu a ve městech s dlouhou obchodní, správní aj. tradicí - Dubrovník, Jajce, Tetovo) existují rodiny, jejichž slovo má značnou váhu. Toho lze výhodně využít ke zprostředkování kontaktů. Většinou se jedná o rodiny zámožné, intelektuálně zaměřené. Mezi bosenskohercegovskými Chorvaty hrají tuto roli františkáni, především opati klášterů, na některých místech BaH (západní a severní Bosna, východní Hercegovina) a Srbska také pravoslavní kněží. V porovnání s nimi mají islámští duchovní obecně méně vlivu; pokud takový vliv mají, je to často dáno jejich politickou angažovaností. V tom případě je ale vhodnější obrátit se přímo na politickou stranu, jejíž vliv v dané oblasti či městě převažuje, poněvadž politická moc je většinou prorostlá do administrativních, hospodářských, kulturních aj. struktur. Ve místech s delší urbánní tradicí většinou existují "městské" kavárny, kde se schází místní společenská, tj. především politická a intelektuální elita. Zde je možno navázat spoustu výhodných kontaktů. Nejlepší je jít s průvodcem, který vás uvede - k tomu jsou vhodní novináři - ale není to nezbytně nutné. Také je možné směrovat sraz, který si s někým domluvíte, právě sem ("Je tady nějaká městská kavárna? Tak tam.") Určitým, ne však výlučným, znakem takových míst je, že zde živě hraje národní hudba. Jakmile se v městské kavárně (restauraci) s kýmkoli seznámíte, můžete ho v zásadě využít k seznámení s kýmkoli dalším. Je potřeba mít na paměti jen jedno - nic zbytečně neuspěchat, nesnažit se jen "tahat" informace, ale vést rozhovor a snažit se rozhovorem vyhovět i druhé straně.

Zvláště ve větších městech bývají i kavárny, kde se schází elita místní mladé generace. Jejich návštěvy jsou výhodné hlavně z dlouhodobějšího hlediska, kdy se snažíte během pobytu na jednom místě zapadnout do místní mladé komunity. Kavárny obecně jsou výtečným kontaktním místem, přičemž vliv číšníků často roste úměrně s tím, oč menší je obec (neboť zná hlouběji místní komunitu). Na libovolného číšníka se lze obracet pro radu, když potřebujete někoho nebo něco sehnat. Nepomůže vám osobně, ale zprostředkuje kontakt nebo poradí jinak, zejména v záležitostech obchodní povahy. Zvláště pro případ, že jste na nějakém místě delší dobu, vězte, že téměř všeobecně platí, že se chodí k "někomu", tj. ke konkrétnímu číšníkovi či číšnici, a že se vyplatí pěstovat s ním styky i mimo jeho pracovní dobu a během návštěvy kavárny se k němu chovat jako ke konkrétnímu člověku (to jest prohodit občas pár slov), nikoli jako k automatu na donášku pití, jako to bývá, želbohu, již pravidlem v mnoha českých hospodách, kde si číšníci často nic jiného nezaslouží. Číšník z Jihu se vám za pozornost a vstřícnost může v mnoha ohledech odvděčit.

Za války, ale často i v mírových podmínkách jsou určité oblasti ovládány místními bossy; to se týkalo či týká především BaH a částí Chorvatska. Za války to obvykle byli vojenští velitelé (ne však pokaždé). Seznámit se s nimi se vždy vyplatí, neboť si od nich lze vyžádat alespoň pomyslnou ochranu. Seznámení nemusí být těžké, poněvadž jde často o osoby, kterým novinářův zájem lichotí. Jde o formu moci, která má na Balkáně hluboké kořeny, a co je podstatné, vyznačuje se v jistých ohledech značnou flexibilitou: za války jsem několikrát překročil frontu tím, že si mne místní bossové (nikoli osobně, ale jejich ozbrojené složky) navzájem předali, přestože reprezentovali strany navzájem nepřátelské; převzetím druhý z nich přebíral závazek ochrany od toho, ke kterému jste se uchýlili dříve. Jednou jsem naopak toto zanedbal (přecenil jsem svou znalost prostředí) a právě na pomyslné hranici jsem byl okraden o všechny věci.

Mnohdy mohou badateli leccos usnadnit i vojáci (nebo policie), někdy je kontakt s nimi přímo nevyhnutelný - např. za války v BaH jednotlivé armády nebo jejich části vydávaly novinářské akreditace. Je také dobré přihlásit se na místní policii k pobytu, pokud zůstáváte déle než několik málo dní (ovšem pokud se začleníte do sousedské komunity, nemusíte zpravidla tolik spěchat, neboť jinými kanály jste už neformálně přihlášeni a přijati). Někdy může být výhodné obrátit se na reprezentanta ozbrojených složek s žádostí o neformální pomoc; v tom případě lze nanejvýš doporučit obracet se rovnou na co nejvyššího důstojníka. Ten vás samozřejmě hned předá nižšímu, odlesk jeho hodnosti však s vámi zůstává. Je ale namístě raději předem počítat s tím, že jakákoli procedura, která se v ozbrojených složkách rozběhne v souvislosti s vaší osobou, bude obvykle zdlouhavá a ponese v sobě i bezpečnostní prověřování.

Společenská struktura na venkově je více formalizovaná než ve městech. Abyste mohli provádět jakýkoli výzkum, je nutné mít na paměti, že jste-li cizincem, obecně vzato, z titulu své národnostní a státní příslušnosti, tak na vesnici jste cizincem dvojnásob. Zvláště v politicky vypjatých obdobích vaše přítomnost (zpravidla je-li delší než jeden den) podléhá formálnímu schválení - někdy pouze přeneseně, třeba prostřednictvím místního policisty, jindy u stařešiny (stařešinů). Přijetí ve vesnici je určitým procesem, který se nedá příliš uspěchat a hlavně obejít: k tomu, aby se vám společenství (mimo domácnost vašich hostitelů) otevřelo, musí být vyslán jasný signál.

Vhodným místem, kde můžete nastoupit cestu začleňování se, je opět místní kavárna(hospoda). To znamená, například, objednat si pití, dát se s někým, napoprvé třeba s číšníkem, do řeči, zaplatit někomu pití. Rozhovorem, případně objednáním pití (či rundy) si druhou stranu zavazujete. Není v rozporu s uznanými pravidly ptát se po noclehu - pokud vás nemůže ubytovat váš soused u stolu, věc se řešívá v rámci sousedství. O nocleh lze požádat i přímo, někde v domě, kavárna má však tu výhodu, že se zároveň ocitáte na fóru, které vás bude posuzovat. Ve venkovském prostředí dosud fungují v míře vyšší než ve městech instituce hostitelství a sousedství, na což se dá vcelku dobře spolehnout, neboť zásada poskytnout útočiště či pomoc v rámci sousedství skutečně bývá nepsaným zákonem. Není těžké odhadnout, kdy se hostiteli jeho role nezamlouvá, v opačném případě nebývá problémem se na místo, kde jste byli jednou ubytováni, vrátit, což bývá většinou kvitováno pozitivně ("podívej, on si na nás pamatuje") - není divu, když vaše přítomnost zvyšuje prestiž ubytovávající domácnosti.

--- --- ---

Mé zkušenosti jsou jistě specifické, už tím, že většinu času jsem na dotyčném území strávil ve válečných letech, jsou vázány na určité konkrétní prostředí, jsou monografické. Tomu se však nelze vyhnout. Těším se, že v dalším čísle si přečtu zase zkušenosti někoho jiného, a přimlouvám se za to, aby se zkušenosti z terénu objevovaly pravidelně - ve vzájemné výměně a komunikaci vidím jeden z hlavních smyslů existence takovéhoto časopisu.

Ale nerad bych zbytečně mudroval, a tak na závěr přidávám něco pro odlehčení: vězte, že Čecha poznati podle vztahu k pivu (Pozor- ptají-li se místní na názor na jejich pivo, nehanět, ať už se jedná o jakoukoli břečku. Nebo alespoň nehanět přespříliš). Jednou jsem kdesi uprostřed Bosny řešil nějakou záležitost na místní policii. Než přišel velitel, nabídli mi pivo, ostatní policisté si otevřeli také každý po lahvi, povídali jsme, dorazil velitel: "Kde je ten cizinec?" Pozval mne kývnutím k sobě, já automaticky sáhl po nedopité lahvi. "Čech, že jo?" reagoval velitel.

Filip TESAŘ,

ETNA, Centrum pro výzkum etnických a náboženských konfliktů

[JaP1]příliš familiární [JaP2]jinak by to byl anakolut - 7 -