ETNOLOGICKÝ VÝZKUM (o projektu prof.Stanka)

Mariana Pflegerová

Jak se jistě shodne většina z nás, právě práce v terénu je tím, co činí etnologa etnologem. Proto myslíme-li náš záměr stát se etnology skutečně vážně, mělo by právě školení v terénní práci tvořit podstatnou část našeho studia. Jak všichni dobře víme, skutečnost je tomuto cíli v současné době na hony vzdálená. Po studentech se sice vyžaduje, aby si vymýšleli, projektovali a realizovali vlastní výzkumy, dokonce aby jejich výsledky zpracovávali do podoby vědeckých článků, studenti však dosud nemohli očekávat, že jim jejich pedagogové při této nesnadné činnosti svou zkušeností, radou, nebo dokonce komplexním odborným vedením pomohou. Dalo by se předpokládat, že semináře budou věnovány intenzívní práci na praktických cvičeních, která by podle mého názoru měla předcházet realizaci větších samostatných projektů, které vyžadují přece jen jistou sumu znalostí a předchozí zkušenost.Alespoň podle mé vlastní zkušenosti se tak ovšem na seminářích neděje. Dodnes mně není zcela jasné, k čemu tyto "seance" ve skutečnosti slouží, mohu však říci, že ještě donedávna mně při pouhém zaslechnutí slova "seminář" naskakovala po těle husí kůže. Jedinou představou, kterou jsem si byla schopna v souvislosti s tímto označením vybavit, byly řady navzájem zády k sobě sedících studentů, vystavených čelem křížovému výslechu ze strany vyučujícího. Již v prvních hodinách takzvaného prosemináře na začátku prvního ročníku snesla se na ně ona mučivá, v dalších měsících a letech pak bez přestání znovu a znovu útočící otázka: CO BUDETE ZKOUMAT?! Pravda, byli tací, kteří si poměrně rychle vybrali, pro většinu ostatních se však tato otázka stala noční můrou. A když už si konečně i oni po vynaložení obrovského úsilí něco přijatelného vymysleli, přišly další otázky: Už jste napsali projekt vašeho výzkumu? Kdy nám budete referovat o tom, co jste zjistili? Už jste něco vyzkoumali? Jak jste už daleko se svým výzkumem? Hromada otázek a požadavků. Pokud jste však, tak jak semestry ubíhaly, stále svůj projekt odkládali a čekali na dobu, kdy vám někdo sdělí, co takový etnologický výzkum vlastně představuje, o čem může nebo nemůže být, jak se liší od jiných výzkumů, co to vlastně jsou etnologická data, jak je k nim možno přistupovat, jak je získávat a jak zpracovávat, jednoduše jste se nedočkali. Ani ta přednáška, která svým názvem naznačovala, že by měla o něčem podobném pojednávat, bohužel s žádným takovým školením nepřišla. Takže pokud jste nějaké odpovídající školení nevyslechli na jiném ústavu, nebo vám prostě nebylo, jak se říká, shůry dáno...?! Připouštím sice, že určitá dávka talentu je zřejmě pro práci etnologa nezbytná, na druhou stranu jsem ovšem toho názoru, že snad nenavštěvujeme kurzy na univerzitě jen proto, abychom nakonec stavěli zase jen na talentu. Pokud vám tedy nebylo shůry dáno, mohli jste si na "seminářích" donekonečna se svými spolužáky vzájemně vyprávět o tom, co byste chtěli dělat, nebo co zrovna děláte a ač vám pedagog naslouchal, žádné konstruktivní rady se vám nedostalo. Ať už byl potom výsledek vaší terénní práce, pokud jste se o ní skutečně pokusili a nedali za takových podmínek přednost raději nějaké kompilaci z literatury, jakýkoliv, patří poklona jedině vám a hluboce se před vámi skláním, pokud jste tento těžký úkol úspěšně zvládli. S největší pravděpodobností to však nebylo zásluhou takzvaných "seminářů", nebo lépe řečeno "diskusních kroužků", nýbrž jen vašeho, čistě náhodně menšího či většího osobního nadání a čistě nenáhodného, důsledně vynaloženého úsilí.

Mluvím zde upřímně, když říkám, že jsem nepatřila mezi ty šťastné, neboť mi dlouho nebylo jasné, co se ode mě vlastně žádá. Nebyla jsem schopna sestavit projekt svého výzkumu, neboť jsem po roce studia stále nechápala, "co vlastně je ta etnologie" a co už etnologie není, a kromě toho, že jsem zjistila, že terénní výzkum bude zřejmě vyžadovat řadu rozhovorů s lidmi, k jejichž záznamu budu potřebovat tužku a papír, psací stroj, nebo osobní počítač, mnoho dalšího řečeno nebylo. Zaznamenala jsem sice, že přede mnou už jakési výzkumy dělali lidé jako Malinowski, Lévi-Strauss a jiní, kteří vyslovili jisté teorie, mně ze stručných bez vysvětlení nám diktovaných definic zcela nejasné. Avšak o tom, co je práce v terénu, jak k ní přistupovat, co si v terénu vybírat, jak to zpracovávat atd., atd., jsem se nedozvěděla vůbec nic. Přepadla mě deprese, ale nechtěla jsem to vzdát, protože jsem přesto všechno tušila, že ona záhadná "etnologie" by snad přece jen mohla být něčím velmi vzrušujícím, tou cestou k poznání, která je mi nejbližší. Dlouho jsem tápala ve tmě, nenašel se nikdo, kdo by mi podal ruku a provedl mě labyrintem. Nakonec to ale přece jen vyšlo a průvodců se našlo hned několik. Především mezi ně patřili dr.Jaroslav Skupnik a dr.Petr Lozoviuk a jejich seminář "Co všechno je etnologie?" a prof. Milan Stanek a jím vedený výzkum, o kterém především pojednává tento článek.

V únoru 1997 byl na naší katedře zahájen podle slov dr.Pargače historicky první, finančně velmi slušně zajištěný skupinový terénní výzkum, kterého se pod vedením dvou pedagogů - hostujícího profesora Prof. Dr. Milana Stanka z Z(richu a PhDr. Jana Pargače, CSc. - mohlo zúčastnit 12 studentů ze všech ročníků, včetně ročníku prvního. Rádi bychom vás proto na tomto místě s touto historickou událostí trochu blíže seznámili. Činíme tak v naději, že by mohla do budoucna zapůsobit jako precedens v pozitivním slova smyslu.

Jak k tomu mohlo dojít?

Celý projekt vyšel z iniciativy prof. Stanka, který na našem ústavu působí od roku 1990 jako hostující profesor. Ten využil nabídky švýcarské státní grantové organizace "Schweizerische National Fond", která od rozpadu tzv. Východního bloku projevovala zvýšený zájem o dění v postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Jedním z projevů tohoto zájmu bylo vyhlášení konkursu na granty, poskytované švýcarským profesorům, nebo vědeckým pracovníkům, kteří navázali a dlouhodobě udržovali spolupráci s jakoukoliv univerzitou v libovolné zemi bývalého Východního bloku, a navrhli a obhájili projekt, který by měli zájem v dané zemi za účasti tamních vědeckých pracovníků a studentů realizovat. Prof. Stanek tehdy podal návrh projektu, který nosil v hlavě již delší dobu, původně ho však chtěl realizovat ve zcela jiném prostředí: Šlo o výzkum sociálního pozadí voličů extremistických stran; konkrétně se počítalo s voliči LePennovy ultra-pravicové Národní Fronty, která opakovaně dosahovala výrazných úspěchů v jihofrancouzských departementech Marseille, Provence a dalších. Za daných podmínek - v situaci po převratu, kdy prof. Stanek začal jako bývalý emigrant znovu navštěvovat zemi svého původu, jejíž dynamicky se měnící situace ho velmi zaujala, se rozhodl převést tento projekt do českého prostředí. Při svých cestách do Čech (zejména od roku 1992 do roku 1996) si povšiml vzrůstající obliby pravicově extremistické strany Sdružení pro Republiku - Republikánská strana Československa dr. Sládka, což ho přesvědčilo, že projekt bude možno realizovat i v českých poměrech. Zkoumané spektrum se později rozhodl ještě rozšířit o extrémně levicové voliče postkomunistické KSČM. S tímto návrhem v konkursu uspěl a grant od Švýcarského národního fondu byl na světě. Za českou stranu projekt zaštítil děkan FF UK doc.Vrhel, účast na realizaci projektu přislíbil dr. Pargač. Poprvé v historii tak studenti našeho ústavu (alespoň oněch 12) dostali možnost provádět svůj terénní výzkum v odpovídajících podmínkách. Každý ze studentů dostával v průběhu celého projektu odměnu v celkové výši 16 000Kč, navíc mu bylo propláceno jízdné, noclehy a výdaje za stravování v terénu. Tým dostal k vlastnímu použití nový osobní počítač s tiskárnou, o kterém bylo rozhodnuto, že bude po skončení projektu darován do užívání Ústavu etnologie. Významnou novinkou přitom nebylo jen finanční a materiální zajištění celého projektu, ale i jeho odborné metodické vedení v rámci promyšlené a jasně, srozumitelně formulované koncepce. Ta byla studentům prof. Stankem podrobně vysvětlena už v rámci úvodního setkání, aby pak mohla být opakovaně s ohledem na postupně získávané zkušenosti z terénu se studenty diskutována, případně v detailech pozměňována a přizpůsobována existujícím podmínkám. V zásadě však šlo především o to, aby studenti měli možnost na vlastní kůži si vyzkoušet, jak tato koncepce funguje v terénu a jak ji bude možno využít při závěrečném zpracovávání výsledků výzkumu do podoby článků, kde každý ze studentů dostal vzácnou možnost, stát se autorem samostatné kapitoly ve společně vydávané publikaci.

Co bylo vlastně tématem výzkumu?

Jak jsem už výše zmínila, šlo o výzkum sociálního pozadí voličů a sympatizantů extremistických stran jak levicově, tak pravicově orientovaných. Jak je vidět, jedná se o výzkum na pomezí etnologie a sociologie. Rozmezí mezi těmito dvěma obory je zvláště v posledních dvaceti letech čím dál méně znatelné. O etnologickém zaměření našeho projektu však vypovídá jeho orientace na výzkum menších, kompaktnějších celků, jeho soustředění na detail. Zde jde konkrétně o kladenské vesnice Libušín, Vinařice a Pchery a určité vytypované volební okrsky pražských čtvrtí Košíře a Holešovice.

Jak jsme vyhledávali vhodný terén?

V koncepci, se kterou nás seznámil prof. Stanek, šlo o výběr specifického "millieu" (prostředí). Tuto počáteční fázi výzkumu vysvětluje Stanek následovně: "Vybrali jsme "millieu", ve kterém se vyskytlo velké procento extremistických voličů. Výběr jsme provedli na základě nepublikovaných statistických údajů o výsledcích parlamentních voleb z roku 1996, které nám poskytl Státní statistický úřad na disketách. Tyto výsledky byly rozvrženy podle takzvaných minimálních jednotek - volebních okrsků. Například v Praze je 1300 takových malých volebních okrsků a obdobné okrsky existují i na Kladensku. My jsme mezi nimi hledali právě ty, v nichž byl součet Sládkovských a Grebeníčkovských voličů vysoký, v některých činil až 40%. Dokonce v Praze, která má v tomto ohledu všeobecně nízký průměr, jsme našli okrsky, v nichž byl poměr těchto voličských preferencí nadprůměrně vysoký, okolo 16%, oproti celopražskému průměru, který se pohybuje mezi 2 až 4%. A tak jsme vyhledali "millieu" - městskou čtvrť, nebo spíše určitou její část, anebo vesničku jako Libušín, Vinařice, kde se vyskytlo vysoké procento preferencí pro extremisty. Daná koncepce vychází z předpokladu, že v takto zvoleném "millieu" se budou samozřejmě vyskytovat rozmanité preference, ale za situace, kdy se zde vytvořila tak vysoká podpora pro radikály, je zřejmé, že rozhodně jde o vhodné prostředí, studovatelné skrze početné jednotlivce, s nimiž zde postupně navážeme kontakt. Když toto konkrétní prostředí pochopíme - ozřejmíme si, jak to chodí v Libušíně, anebo v určitých okrscích v Košířích nebo v Holešovicích, máme šanci pochopit, proč se tam objevilo tak vysoké procento extremistických voličů. To nám nikdo nepoví, ani Sládkovec, ani člen ODS nám to jednoduše nevysvětlí. To je otázka, kterou si můžeme položit, když po skončení dlouhodobější práce v terénu hodnotíme výsledek, totiž naše poznatky o tom, co se s těmito volebními okrsky stalo za posledních deset let, nebo snad už dvacet let, (vše má svoje dějiny), že se tam nachází takto vysoké procento radikálních voličů. Takže my jsme od začátku nešli studovat konkrétně Sládkovce, ale začali jsme studiem jistého osobitého "millieu"."

Prvním úkolem studentů, kteří na jeho splnění dostali měsíc času, bylo zjistit na konkrétních obecních úřadech, kde se nacházejí vybrané okrsky, které byly ve statistikách označeny pouze číslem, vypravit se do nich, obhlédnout je a připravit jejich výstižný popis a fotodokumentaci, tak aby následně při společné diskusi bylo možné vybrat okrsky, jevící se jako nejvhodnější pro vstup do terénu. V daném momentu šlo hlavně o okrsky pražské, neboť kladenské vesnice byly vybrány již dříve prof. Stankem a dr. Pargačem. Ideální bylo již v této fázi navázat kontakt alespoň s jedním obyvatelem vytypované lokality, a sice takovým, který by se mohl stát v dalších fázích terénní práce takzvaným "pilotem", schopným a ochotným výzkumníkovi zprostředkovat další kontakty mezi svými známými, příbuznými, zákazníky apod. Cílem tedy bylo v průběhu měsíce března vybrat vhodné "millieu", navázat první kontakty s místními obyvateli bez ohledu na jejich politickou orientaci, pokud v této fázi vůbec byla známa, vybrat si nejvhodnějšího člověka, ochotného ke spolupráci, navázat s ním adekvátní pracovní vztah a do začátku měsíce května kompletně zpracovat první složku o jednom informátorovi. Zde tedy končí přípravná fáze výzkumu, ve které šlo především o výběr vhodného terénu a začíná samotná práce s informátory ve zvolené lokalitě.

Jaký metodolologický přístup byl zvolen pro práci v terénu?

Mluví znovu prof. Stanek: "O té metodě by se dalo hodně hovořit, ale kdybychom si měli vybrat jeden hlavní rozlišující znak, pak by to bylo zejména soustředění na jednotlivce, jakožto protějšek tazatele, nebo výzkumníka či výzkumnice. Z toho vidíme, že jde především o konkrétní pracovní vztah, zaměřujeme se na to, jak se tento pracovní vztah vyvíjí. Na základě vývoje pracovního vztahu mezi informátorem a výzkumníkem se dozvíte někdy víc než v rámci vlastních obsahů, které vám informátor sdělí. Anebo také můžeme říci, že pozdější obsahy, které vám poví, závisí na tom, jak se odvíjí váš pracovní vztah. Tato záměrná koncentrace na pracovní vztah znamená výrazné zúžení zorného úhlu, a to je metodický základ, s nímž pracuji já i moji kolegové ve Švýcarsku už dvacet let. Proto také chápeme, o jak složité problematice tu mluvíme: Pracovní vztah se nevyvíjí jen tak! Jde o velmi složitý a choulostivý proces, a ne každý etnolog je ho od počátku schopen zvládnout. Když máte co do činění se studenty, kteří ještě nikdy neprováděli výzkum, je to především záležitost didaktická...

Jestliže se zde zabýváme takovým tématem jako jsou volební preference pro extremistické strany, řekněme pravičáckého směru v Evropě, mohli bychom k tomuto tématu pochopitelně najít množství literatury podložené dokonalými empirickými výzkumy, která bude přinášet víceméně hotové modely vysvětlující chování lidí v určitých celospolečenských situacích. Tyto makrosociální modely, by nám snadno dokázali číselně, že v regionu, kde se v průběhu několika let stále zhoršuje ekonomická situace a stále více lidí je bez zaměstnání, a i ti, kteří zaměstnaní jsou, mají o své zaměstnání strach, přičemž ti, co vydělávají, vydělávají stále méně - v takovém regionu zpravidla bude narůstat počet sebevražd a bude narůstat podpora pro radikální řešení situace, ať už levičácké, nebo pravičácké. Těchto hotových modelů by se dalo využít jednoduše tak, že byste si jako vědec sedl v Paříi a začal psát o české situaci bez toho, abyste jezdil do Čech a povídal si s nějakým Čechem. A asi by to i sedělo...! Ale to není náš pracovní cíl. Náš pracovní cíl spočívá právě v navázání pracovního kontaktu s několika lidmi vybranými cílevědomě, anebo vybranými náhodou, a ve snaze pozorně jim naslouchat, zjišťovat co si oni o tom myslí a co jsou o tom schopni říct. První zásadou přístupu, o který se mi zde jedná, je, že neakcentujeme, neaplikujeme hotové teoretické modely, ani celé naše předběžné porozumění, které samozřejmě existuje, nevyužíváme je však manipulativně. Naopak, postavíme se do situace: Co já všechno vím, to je ohromné, ale chci slyšet, co si myslí, co vypovídá můj partner. Nejprve musím navázat kontakt, abych byl následně zaplavený informacemi a názory a poznámkami, které mohou být srozumitelné, ale i nesrozumitelné, zajímavé, anebo mě mohou dokonce i otravovat, když už můj informátor vykládá příliš dlouho... Ale ta osoba, jednotlivec vám něco dá - jako dárek. Když už to jednou mám, když jsem se to dozvěděl, zapsal jsem si to, pak se mohu pustit do nejrůznějších interpretačních činností, interpretačních, ale i vysvětlovacích. Ale základem je právě onen kontakt a respektování mého protějšku jakožto jedince, který má na vše svůj vlastní názor a i tam, kde ho na první pohled nemá, když ho budeme dostatečně poslouchat, ukáže se, co si ve skutečnosti myslí. Dozvíme se názor člověka, a to byl v tomto našem výzkumu ten základní metodický přístup, totiž že si nevymýšlíme, že se dozvíme nějaké objektivity strukturálně-kulturní, nebo sociální a politické, ale dozvíme se něco o konkrétním jedinci, o tom jak on sám sebe vidí. Úůůů..., tak je to jednoduché! Ale teprve když se "tohle něco" dozvíme, máme možnost rozšiřovat naše poznání různými směry, ať už kulturně-antropologickými, strukturálně-antropologickými, ekonomickými, politickými, nebo jinými. Základní maxima, požadavek, nárok, založený v této koncepci, kterou já zastupuji, je, že nemá smysl spekulovat, protože ať je to Lévi-Strauss, anebo Radcliffe-Brown, zůstane to pouze prázdnou spekulací, pokud vám chybí tento původní, trošku kompletní, v delší proceduře získaný kontakt s jedním a více lidmi, kteří vám povědí svůj vlastní názor na svůj svět. To je ambice a maxima, to je přímo "Ansage" - vypovězení války, protože 50% antropologie je podvod, neboť antropologové se často pouštějí do neobyčejných kulturních spekulací, nebo socioekonomických spekulací bez toho, aby měli takovýto základní materiál. Nemůžete přece budovat dům bez cihel! A to byl také jeden z didaktických smyslů tohoto podniku, totiž aby studenti měli možnost si to ověřit, aby nejprve získali trochu té vlastní zkušenosti, vlastní materiál, to znamená, aby vytvořili takové pracovní vztahy, ve kterých jim jejich protějšek něco o sobě poví, kde se něco dozví o jeho vizích, o jeho sociální integraci. To je výchozí bod, se kterým se dá udělat sedm dalších rozmanitých vědeckých procedur, ale je zároveň velmi důležité, aby se ty vědecké procedury nedělaly už dopředu!"

Z předchozího je zřejmé, že základním kamenem celé terénní práce je v dané koncepci zaměření na jednotlivce. V této fázi výzkumu měli studenti učinit své první zkušenosti s dlouhodobější prací s jediným informátorem, což si kromě cviku v navazování kontaktů vyžadovalo i soustředění na cílevědomé rozvíjení schopnosti utvářet a udržovat vhodný pracovní vztah mezi informátorem a výzkumníkem. Právě v této fázi nabyla svého plného významu pravidelná setkání v rámci semináře, která posloužila jako diskusní a poradní fórum, na které měli všichni členové týmu přinášet své zkušenosti (zejména s navazováním a rozvíjením zmíněných pracovních vztahů), vzájemně si je sdělovat, porovnávat, společně se nad nimi zamýšlet, pokoušet se za pomoci zkušeného pedagoga řešit aktuální problémy, navrhovat nové postupy atd. Prof. Stanek nám k tomu řekl: "Pro výzkumníka není důležitá přednáška, nebo kniha o takové metodě, ale hlavně aby si ji sám vyzkoušel, aby zjistil, co takový přístup přináší, jak na něj informátor reaguje, co se s ním odehrává... Je důležité zkusit si to nejen s jedním, ale s více informátory a především je důležité, aby měl výzkumník možnost si o tom následně povyprávět, své zkušenosti, ať už dobré nebo špatné, někomu sdělit, vyslechnout si jeho zkušenosti atd. To možná v dané skupině nebylo tak lehké, aby se vytvořilo takové otevřené, kamarádské prostředí. To není lehké v žádné skupině, ale v průběhu výzkumu jsem si všiml, že se vytvářely menší skupinky, kde studenti probírali své zkušenosti a poznatky, vyměňovali si myšlenky a názory - dva, tři lidé. Ale bez celého tohoto procesu, tohoto "feedback" (zpětné vazby) se ten vývoj, ten pokrok, to učení nikam nepohne. Zde se totiž jedná o komplikované situace mezilidského kontaktu; má tudíž ohromný význam, aby se výzkumníci sešli, proto aby jeden sdělil tomu druhému svou zkušenost a druhý na ni reagoval: "Opravdu? No to je skutečně hrozné, to se mi ještě nestalo. Ale podívej se, já jsem to dělal takhle a stalo se mi to a to..." Základním účelem tohoto výzkumu bylo, aby si studenti práci v terénu nejprve sami vyzkoušeli a aby se potom vraceli zpátky a diskutovali o tom, jak to probíhalo. To byla má základní myšlenka, která byla důležitější, než nějaké vědecké výsledky týkající se o Sládkovců. Teprve když si studenti tuto metodu sami vyzkoušeli v terénu, pak se mohli technicky rozhodnout pro jiný přístup, který se jim zdál výhodnější. U některých se ukázalo, že je pro ně výhodné v určité fázi pracovat ve skupinách, nechal jsem je tedy pracovat ve skupinách, ale vždy znovu jsem zdůrazňoval, jaký to má význam zkoušet si a trénovat se v dovednosti pracovat mezi čtyřma očima. Jde totiž o jednu zásadní věc, kterou musí tazatel (výzkumník, etnolog) pochopit: že on je ten hlavní kontext. Většině etnologů tohle není vždy jasné. Mnozí se domnívají, že kontextem je kulturní gramatika nebo ekonomická situace, ale nechápou, že právě oni jsou významným kontextem. Jedná se o základní rozšíření vědomí tazatele (etnologa) ve chvíli, kdy si uvědomí, že je důležitou částí kontextu. Nejen v tom smyslu, že informátorovu výpověď a chování ovlivňuje. Nejedná se o to, že by svou přítomností něco zfalšoval. Takové úvahy, které se stále ptají po tom, co je objektivní, jsou falešné. Kde chcete tu objektivitu hledat, v kterém obchodním domě? Prostě není. Jedinou cestou k určitému stupni zvýšené objektivity je, že si uvědomíte svoji roli. Například mladá tazatelka se starším pánem, kterého v jeho stáří těší, že se může bavit s mladou inteligentní ženou: Tazatelka si musí uvědomit, že se nachází právě v takové situaci a musí se naučit nějakým způsobem s tím zacházet - praxí, ne nějakými poučkami. Nebo mladý, ale už jaksi urostlý, dospělý muž, který se baví s osmnáctiletým mladíkem, by si měl uvědomit, že mladík může mít z jeho otázek strach. Když si ten tazatel neuvědomí, že dotyčný mladík z něho má strach a respekt, snad i obdiv, ale především respekt a strach, a proto mlčí a odpoví jen tehdy, když je tázaný, když si tohle tazatel neuvědomí, nepodaří se mu přestrukturovat danou situaci do příznivější polohy. I když je chlapec ochotný spolupracovat - přišel už několikrát, odpovídá na všechny otázky, ovšem jen když je tázán, na všechno se mu musí položit otázka, není možné dostat se do optimální, jaksi důvěrnější pozice. Je-li vhodná pracovní situace, když položíte otázku, jak to bylo na gymnáziu, informátor vám o tom povypráví. Ale vy jste v situaci, kdy mu musíte dát dvacet otázek, než se něco dozvíte. Přesně to se stalo jednomu ze studentů - výzkumníků. Sám s tím nebyl spokojený. Zkusil jsem mu poradit následující: "Zeptejte se ho, jak to dělá s holkama? Neptejte se ho byrokraticky, kdy začal chodit do školy, jak to bylo v první třídě gymnázia, jak to bylo ve druhé třídě, jací byli jeho učitelé... To je pro něho otrava. Zkuste to prostě jinak." Když se stane, že taková otázka visí ve vzduchu a už je čas, a přece nikdo ji nevysloví, potom diskutují o politice, nebo o kulturní antropologii, ale ta základní otázka nepadne a ve vztahu vzniká napětí. Z toho vyplývá, že jednou z důležitých úloh tazatele je uvolnění těchto napětí. Jsou lidé, kteří to dělají bez přemýšlení, instinktivně, šikovně, už to uměli před tím, aniž by si to uvědomovali, a jsou zase takoví, kteří se to musí krok za krokem učit, to se dá naučit. Když vím, že je tu napětí ve vztahu, že je tu něco nevysloveného, musím se nad tím zamyslet, mohlo by to být i ve mně... To musíte vyzkoušet. Snad pak něco vyzkoušíte a ono to bude úplně vedle, nepodaří se vám to, napětí se ještě zvýší. Tak si musíte říct, že to byla špatná cesta a najít lepší. A samozřejmě se může stát i velmi šikovným tazatelům, že se to ani potom nepodaří, že informátor se odvrátí, to se stává. Ale i potom si je třeba říci: Dobře, pak to bude mít určitý důvod, že se informátor odvrátil. V podstatě bych o tom ani nemusel uvažovat, mohl bych si najít jiného informátora a zkusit to znova. I to je správný, aktivní přístup, ale je také dobré "ex post" přemýšlet o tom, proč to vlastně bylo nemožné, neboť z toho se člověk zase něco naučí, když se mu podaří alespoň trochu pochopit, proč se určitý vztah vyvinul takovým způsobem, že nemohl pokračovat. I to je cenná zkušenost. O čem zde mluvím, nejsou jenom vědomosti, to je zkušenost, která se nedá nijak jinak přitáhnout, než že si to sami vyzkoušíte. Je to jako s tím slavným učením plavání na suchu; to se nedá, musí se jít do vody. Samozřejmě i u těch studentů, kteří už měli zkušenosti, nebo náhodou dokázali vycítit, se kterým informátorem by to šlo, se kterým ne, šikovně si svou pracovní situaci navodili, nešlo vše bez potíží. Potíže se stále vynořují a to je správné, tak to musí být, to je proces, jakým se zkušenost vytváří, totiž že narazíme na těžkosti a uvědomíme si: Aha, tak teď jsou potíže, jak na to?!"

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že právě ona zmíněná zpětná vazba, tedy možnost vyložit aktuální průběh svého výzkumu ostatním členům týmu, kteří se momentálně potýkají s obdobnými situacemi, a především možnost analyzovat každý problém ve spolupráci se zkušeným etnologem a pedagogem, který má skutečný zájem každou vaši zkušenost si pozorně vyslechnout, zamyslet se nad ní a pokusit se ji rozebrat, zhodnotit, zobecnit a případně navrhnout další postup, byla pro mě vzácnou a nedocenitelnou pomocí. Je totiž nesmírně důležité mluvit nahlas o problémech, které vás neodkladně zaměstnávají, a to v tvořivém prostředí, které je schopno vaše myšlenky přijmout, zpracovat, znovu formulovat a zasadit do nového kontextu, neboť tak jak je slyšíte znovu a znovu vyslovovat, vaše pochopení se stále více prohlubuje. Navíc samotný fakt, že někoho skutečně zajímají vaše zkušenosti, že je schopen je ocenit, zhodnotit, reflektovat, pohotově srovnat s vlastní praxí je velmi motivující, pro mě o to víc, že jsem se dosud s podobnou odezvou nesetkala.

Jak konkrétně probíhala práce s každým informátorem?

Po navázání kontaktu následovala intenzívní, v ideálním případě několikatýdenní spolupráce, v rámci níž bylo cílem provést pět zhruba hodinových rozhovorů s jedním informátorem. Smyslem opakování rozhovorů nejlépe v kratších časových intervalech je právě navázání optimálního pracovního vztahu mezi informátorem a výzkumníkem, tak aby bylo došlo k uvolnění počátečního napětí a bylo dosaženo určitého stupně vzájemné důvěry. Každý informátor si pochopitelně vybírá, o čem bude mluvit a často je podstatný rozdíl v tom, jak vypovídá při prvním setkání a při setkání třetím nebo čtvrtém. Tak jak dochází k navození určité pracovní atmosféry, rozšiřuje se i spektrum témat, na které je možné či vhodné se zeptat, a o kterých je informátor ochoten se šířeji rozpovídat. Zároveň se může naskytnout možnost setkat se s informátorem na různých místech, v různých souvislostech, a tak lépe poznat jeho aktuální sociální kontext - např. v hospodě mezi kamarády, na pracovišti mezi kolegy, v domácím prostředí s rodinnými příslušníky apod. Rovněž sledování samotného vývoje vzájemného pracovního vztahu hraje, jak bylo už výše zmíněno, významnou roli a může napovědět mnohé nevyslovené o situaci informátora. Souvislostí je tu mnoho, v každém případě však existuje velmi zřetelný rozdíl v kvalitě výpovědí podle toho, zda byl proveden jeden vícehodinový rozhovor nebo naopak více rozhovorů hodinových.

Rozhovorů by mělo být celkem pět, z toho první tři řízené rozhovory by měly být otevřené - tzv. "open-end-interview", čtvrtý rozhovor doplňující a závěrečný konfrontační. Otevřené rozhovory jsou ze strany výzkumníka vedeny tak, aby byla postupně navozena jednotlivá témata, ke kterým se informátor následně dle svého uvážení volně vyjadřuje. Výzkumník by do informátorovy promluvy měl zasahovat co nejméně a každý svůj zásah by měl v následném zápisu rozhovoru zřetelně vyznačit. Cílem takto vedeného rozhovoru je dát informátorovi prostor pro vlastní sebeznázornění, aby popsal sám sebe právě tak, jak se on sám vidí. Je nanejvýš důležité pozorně naslouchat a pokud možno informátora nepřerušovat ani ve chvílích, kdy odbočí od "původního tématu" a zeširoka se rozpovídá o věcech zdánlivě nesouvisejících, neboť právě v těchto odbočkách se často výrazně odráží informátorova specifičnost, jeho osobitý názor na svět. Je podstatné všimnout si, o jakých tématech informátor mluví nejčastěji a nejobsáhleji, a která naopak vynechává, nezmiňuje se o nich spontánně, nýbrž pouze na dotaz, případně velmi stručně. Právě to nám takzvaně "mezi řádky" vypovídá o mnohém, neboť v otevřeném rozhovoru si informátor do značné míry sám určuje, o čem bude mluvit, co ve svém životě považuje za důležité, co ne, nebo co by raději vůbec zatajil. Výzkumník celý rozhovor bezprostředně po jeho skončení zpaměti zaznamená. Doplňující rozhovor pak slouží, jak už jeho název napovídá, k doplnění chybějících informací, které informátor z jakýchkoliv důvodů ve svém výkladu opominul, a k ujasnění všech údajů, tak aby měl výzkumník po skončení čtvrtého rozhovoru kompletní informace o informátorově biografii a aktuální formě sociální integrace.

Sledované tematické okruhy byly následující:

Sociální biografie: 1) místo a čas narození, další sled míst bydlení, nejdříve s rodiči, potom samostatně, v souvislosti s věkem, otázka bytu; 2) rodinné pozadí z otcovy a z matčiny strany; 3) dospívání, založení rodiny, vlastní děti; 4) školy, profesní vzdělání; 5)pracovní zařazení a jeho vývoj; 6) příjem a jeho vývoj, výdaje a jejich vývoj.

Aktuální forma sociální integrace: 7) aktuální skupina rodinné příslušnosti, aktuální skupina na základě mimorodinných vztahů (pracoviště, volný čas, přátelství); 8) vývoj aktuální skupiny v posledních letech; 9) postavení informátora v jeho aktuální skupině; 10) účast na společenském životě na lokální úrovni (spolky, náboženství, komunální organizace); 11) účast na společenském životě v širším měřítku (stranická příslušnost); 12) vývoj politických preferencí od roku 1989.

K práci s těmito tématy prof. Stanek říká: "Informátor je velmi silně ovlivněný, ale jiným způsobem, než při klasické byrokratické práci s dotazníkem. Když od někoho chcete hrubou formu jeho životopisu, je jasné, že vám nikdy nepoví všechno, ani vlastní bratr vám to nepoví, ani vaše milenka, nebo milenec. To nepřichází v úvahu. Není třeba si dělat iluze, že vám někdo vyklopí, co má doopravdy na srdci a nejen proto že by nechtěl, ale i protože má vnitřní cenzuru, která mu to nedovolí, i kdyby chtěl. Takže když začínáme otevřené interview, neznamená to, že naše otázky nemohou být všeobecné. V našich úvodních seminářích jsem měl samostatný výklad o povaze otázky. Můžete dát otázku velmi přesnou, "hustou" (např. "Kde jste chodil do lidové školy? V Praze, nebo kde?"), nebo můžete dát širokou otázku (např. "Jaký máte vztah ke škole, když myslíte na vaše zkušenosti z gymnázia, jaký na to máte názor?") Obě dvě otázky je možné položit. Já jsem ale doporučoval otázky střední úrovně abstrakce, které nejsou ani příliš úzké, ale ani moc široké. Taková je například otázka typu: "Mohl byste mi vyprávět o postupnosti vašich bydlišť?" Jsou lidé, kteří žili po celý život v jednom bytě, tak mi to poví. Jsou lidé, kteří se v průběhu života stěhovali a v posledních patnácti letech žili ve třech, čtyřech bytech. Když v našem vztahu nebude žádný silný rušivý vliv, povypráví mi o tom: "Nejdřív jsem bydlel u rodičů...". Potom můžete klást i přesnější otázky: "Kde byl ten byt?", potom: "Měl jste svůj vlastní pokoj?": "Ne, ne, já jsem bydlel s bratrem..." Zde jde o laterální přístup, protože z téhle otázky o bytu se dozvíte velmi mnoho o jeho vztazích v rodině, jak to šlo a proč změnili byt a: "potom jsem žil sám, nebo jsem šel na internát...". Z takovéto laterální otázky se dozvíte velmi mnoho o vývoji života vašeho informátora i o vývoji jeho názorů."

Pátý rozhovor by se měl realizovat jako závěrečná konfrontace: Do této doby výzkumník svému protějšku a jeho názorům pouze pozorně naslouchal, aniž by na ně reagoval, což ponechalo informátorovi dostatečný prostor pro vlastní prezentaci. Nyní by však měl být pracovní vztah natolik funkční, že obě strany jsou připraveny své názory konfrontovat. Výzkumník teprve v této chvíli dostává možnost na oplátku prezentovat před svým protějškem sama sebe a ukázat, že i on má vlastní názor, který se vůbec nemusí s názorem informátora shodovat, často může být zcela opačný a kritický - (zejména v případech extremistických voličů), jejich vztah by však v tomto momentu měl už být na takové úrovni, že přesto budou schopni o problémech diskutovat. Teprve tehdy se stávají oba partneři ve vztahu rovnocennými. Konfrontační rozhovor dává prostor pro výměnu názorů k ožehavým tématům, umožňuje sledovat informátorovu schopnost a způsob argumentace, jeho razanci, nebo naopak váhavost v jednotlivých postojích, může odhalit rozdíl mezi projevem v rámci bezprostřední nepřipravované reakce a v rámci promyšlené prezentace vlastních názorů atd.

Po ukončení rozhovorů následuje práce na složce ke každému informátorovi. Kompletní složka musí obsahovat záznamy pěti rozhovorů a dále zobecnění a zhodnocení z pera výzkumníka. Jde o popis sociální biografie, aktuální formy sociální integrace, politické orientace a závěrečnou charakteristiku informátora formou globálního dojmu z jeho osobnosti. Těchto složek měl každý student vypracovat alespoň pět, tak aby konečný vzorek obsahoval zhruba 60 složek, které budou moci být použity jako základní materiál, jenž pak bude podroben analýze a komparaci, jejímž konečným výsledkem by měly být odborné články.

Nyní, když máme v rukou všechny vypracované složky, přichází druhá, neméně důležitá část projektu, totiž zpracování výsledků výzkumu do podoby, kterou bude možno publikovat. Od ledna do června 1998 za tímto účelem probíhal seminář, jehož tématem byla otázka psaní akademických článků. Máme-li před sebou shromážděný materiál, stojíme totiž vždy před rozhodnutím, jakým způsobem ho chceme zpracovat, neboť způsobů a přístupů existuje mnoho. Prof. Stanek na svých seminářích prezentoval postup inspirovaný francouzským sociologem a etnologem Pierrem Bourdieu, tak jak ho popsal v knize, která byla taktéž významným pramenem inspirace pro náš projekt - "La Misére du Monde" ("Bída světa"). Tato kniha byla výsledkem práce týmu francouzských sociálních vědců, kteří se zabývali výzkumem nezaměstnaných ve Francii. Upoutala na sebe značnou pozornost, neboť se objevila na trhu v době, kdy se rostoucí nezaměstnanost stala ve Francii velmi aktuálním a často diskutovaným problémem, kterým se cítila - byť i jen nepřímo - ohrožena podstatná část francouzské veřejnosti. Stalo se neuvěřitelné: Odbornou knihu v rozsahu 800 stran kupovaly desetitisíce lidí, na určitou dobu se stala skutečným bestsellerem a brzy byla přeložena také do němčiny a do angličtiny, v nichž slavila další pozoruhodné úspěchy.

Metodika výzkumu byla obdobná jako v našem případě, tedy vedení opakovaných otevřených rozhovorů, jejichž výstupem byly tzv. "orální historie" ("oral histories") nebo sociální biografie jednotlivých osob, zahrnující i aktuální formu sociální integrace. Výsledná publikace pak byla tvořena 12 kapitolami, z nichž každá obsahovala jednu výpověď přetištěnou v plném znění a její odborný výklad nebo interpretaci. Každá kapitola této knihy byla napsána jiným autorem (členem výzkumného týmu) a pojednává v rámci jednotného tématu o jednom jeho specifickém aspektu, který je modelově ilustrován právě na příkladu vybrané výpovědi, která je interpretována ve srovnání s výpověďmi dalšími a zařazována do obecnějšího kontextu.

Pokud jsme měli použít stejný model, bylo nejdříve nutné, aby si každý výzkumník pečlivě prostudoval veškerý shromážděný materiál, porovnal ho s materiálem vlastním a na základě této srovnávací práce si pak vybral některý z mnoha modelů, které se daly ze shromážděného materiálu vypozorovat, aby ho následně detailněji rozpracoval. Abychom však vůbec byli schopni jednotlivé složky porovnávat, bylo nejprve třeba analyticky si je zpracovat do formy pracovních modelů. Prof. Stanek věnoval v této fázi svůj seminář výkladu o tom, jak si poradit s tímto úkolem, tedy jak učinit obsáhlý materiál operativním.

Nejvhodnější bylo začít u vlastních složek, které každý výzkumník znal velmi detailně. Tentokrát byl postup přesně opačný než v první fázi výzkumu. Zatímco cílem otevřených rozhovorů bylo shromáždit co nejbohatší materiál, získat co nejvíce osobních detailů, soustředit se na jednotlivce v jeho specifičnosti, ve fázi zpracování bylo nutné na tyto detaily zapomenout a soustředit se na podstatu sdělení každé výpovědi, tak abychom vůbec mohli přikročit ke komparaci. Bylo tedy nutné vypracovat na základě každé složky jednoduchý profil.

Studenti opět nebyli ponecháni svému osudu, nýbrž sledovali společný pracovní model, který předložil prof. Stanek. Jde o model tzv. "strukturně dynamického trojúhelníku". Vrcholy tohoto trojúhelníku tvoří tři faktory:

1. Jako první faktor uvažujeme zavedení elementů tržní ekonomiky v České republice. V našem kontextu ho vnímáme jako rychlou změnu objektivních socioekonomických poměrů, která způsobuje na jedné straně významné otřesy a tlaky v životě jednotlivců, na druhou stranu ovšem přichází s nabídkou poměrně širokého spektra nových možností.

2. Ve vztahu k prvnímu faktoru můžeme v české společnosti sledovat výrazný pohyb; a zde nám právě jednotlivé pracovní složky umožňují detailně sledovat reakce jednotlivců na tyto změny ve smyslu jejich individuálního pohybu, jejich osobní invence a aktivity, versus stagnace, pasivity a rezignace.

3. Výsledným faktorem je rezultát, a to jednak rezultát objektivizovaný výzkumníkem, který je podložen poměrně velkým množstvím informací, jež jsme o informátorovi získali v průběhu práce v terénu, a to nejen prostřednictvím jednotlivých rozhovorů, ale také díky pozorování jeho chování v různých situacích. Rozměr tohoto pozorování byl sice vzhledem k celkovému objemu práce v terénu méně významný, ale nikoliv zcela zanedbatelný. Díky shromážděným údajům tak můžeme usuzovat na vliv vývoje osobní biografie jedince před rokem 1989 na jeho jednání v námi sledovaném období transformace i na význam sítě příbuzenských, profesních a lokálně sousedských vztahů pro jeho aktuální situaci. Jako objektivní měřítko aktuálního postavení informátora nám přitom může posloužit jeho momentální pozice na společenském žebříčku, odvozená především, avšak nikoliv výlučně, od zjištěného měsíčního příjmu. Vedle toho se nám nabízí emický pohled na situaci, zprostředkovaný informátorem, totiž způsob, jakým svojí situaci interpretuje on sám, jaký postoj k ní zaujal. Tento pohled je neméně důležitý, neboť lze předpokládat, že informátorovo chování bude odpovídat tomu, jak si svou vlastní aktuální situaci a její vývoj interpretoval sám pro sebe, než na tom jak ji můžeme "objektivně" interpretovat my. Souhrn prvků objektivního i individuálního rezultátu se pak ve většině případů bude odrážet ve volebních preferencích, a tak se konečně dostáváme k faktoru, z něhož jsme při vstupu do terénu vycházeli.

Jak vidíme jde o model poměrně jednoduchý a jasný, jako pracovní pomůcka pro analýzu jednotlivých složek zároveň velmi užitečný. Použijeme-li ho jako základní osy, snadno vypracujeme na základě složek jednoduché profily, které pak můžeme srovnávat s dalšími výpověďmi, které zpracovali naši kolegové a vyvodit tak určité pracovní kategorie, do nichž je možno profily přibližně rozřadit.

Poslední pracovní fází je samotné psaní článku. V této fázi byli studenti vedeni v tom smyslu, aby se pokusili spojit oba dva rozdílné postupy, tak jak je uplatňovali v předchozích částech výzkumu - tedy soustředění na jedince a naopak analytické zobecnění - v jeden kompaktní celek. Zde se dostáváme právě ke koncepci, kterou použili ve své publikaci Pierre Bourdieu a jeho kolegové. Zatímco vybraná výpověď, přetištěná v původním znění a doplněná o charakteristiku informátora a vysvětlení jeho kulturně-sociálního zázemí, nám zprostředkovává vhled do osobitého světa jednotlivce, její odborná interpretace specifickou výpověď zařazuje do širšího kontextu, používá ji jako názornou exemplifikaci určitého modelu, který má obecnější platnost. Prof. Stanek jedním hlasem společně s Pierrem Bourdieu upozorňuje: "Je nutné uvědomit si, že vzhledem k našemu přístupu - tedy soustředění se na jednotlivce, případně na menší skupinu lidí, nikdy nemůžeme dosáhnout reprezentativnosti, náš vzorek je subreprezentativní. Přínosem našeho přístupu je však právě konkretizace, přinášející psychologickou hloubku. Naši informátoři sice přímo nevypovídají o obecných souvislostech transformace, ale vyprávějí o konkrétních událostech, na nichž se však nevyhnutelně obecné souvislosti ve svých specifikách odráží a ukazují. V chystaných článcích bychom proto měli exemplifikovat a konkretizovat tyto obecnější souvislosti na příkladu výpovědi s vysokou symbolickou hodnotou, která, jak se domnívá Bourdieu, vynahrazuje nepřítomnost reprezentativnosti." Pochopitelně je nutné zamyslet se i nad etickou stránkou takového počinu, především nad souvislostmi, spojenými s otištěním konkrétní osobní výpovědi, při němž by nemělo docházet k poškození informátora, neboť je povinností každého výzkumníka, aby své informátory chránil. Je jim přece zavázán důvěrou, kterou mu poskytli. Rovněž této tematice bylo věnováno celé jedno setkání v cyklu "Jak psát akademické články?".

Na závěr považme, že všichni studenti, kteří se projektu zúčastnili, dostali možnost napsat vlastní kapitolu publikace, která bude zveřejněna jako oficiální výstup celého projektu, a tak se stát jejími spoluautory. Mohli se tedy aktivně zúčastnit všech fází výzkumu, získat zkušenosti v každé specifické oblasti a navíc své výsledky samostatně veřejně prezentovat. Jak často se taková šance studentům našeho ústavu nabízí?! Publikace by se měla skládat ze dvou úvodních kapitol, z nichž jedna bude pojednávat o metodice výzkumu a jejím autorem bude prof. Stanek, druhá by měla čtenáře v hrubých rysech seznámit s celkovým průběhem tzv. české transformace a jejími obecnými ekonomickými, politickými a sociálními aspekty, jejím autorem bude dr. Pargač. Ostatní kapitoly by pak měly tvořit články jednotlivých studentů, vztahující se ke konkrétním problémům vyplývajícím ze shromážděného materiálu. Tato publikace bude jednak předána švýcarskému fondu jako výstup grantového úkolu, jednak by měla být publikována v České republice a předložena k veřejné diskusi. Podle představy profesora Stanka by mělo jít o publikaci odborně-popularizační, určenou nejen odborníkům, ale především veřejnosti. Kromě toho, že by mohla posloužit společnosti jako pokus o reflexi doby, která se teprve pomalu stává historií, měla by zároveň prezentovat možnosti etnologie jako živé sociálně-vědní disciplíny, která je schopná aplikovat své specifické metody a přístupy i na současnou situaci, na moderní společnost a může se tak vřadit zcela rovnoprávně mezi uznávané společenskovědní disciplíny. Toto povědomí ve veřejnosti dosud neexistuje a etnologie je tak odsouvána do pozice okrajové disciplíny, často je chápána ve smyslu jakési pomocné vědy historické. Jedním z významných cílů publikace proto od začátku mělo být probuzení zájmu o etnologii, jakožto moderní disciplínu, přinejmenším ve vzdělané laické veřejnosti a zároveň otevření odborné diskuse mezi etnology a ostatními sociálními vědci o dalším směřování a možnostech budoucího praktického uplatnění této disciplíny u nás.

Na závěr bych ráda poznamenala, že se tímto článkem snažím přinést všem, kteří se projektu přímo nezúčastnili, základní informaci o jeho obsahu, organizaci, jeho smyslu a zamýšlených cílech. Považovala bych za přínosné, kdyby tento článek posloužil jako podklad pro diskusi, tak jak to od počátku zamýšlel i prof. Stanek. Této diskusi jsou otevřeny nejen stránky našeho časopisu, ale například i semináře dr.Lozoviuka "Co všechno je etnologie". Do budoucna proto počítáme s pokračováním tohoto článku, jehož součástí by měly být především reakce, zkušenosti a názory těch, kteří se projektu přímo zúčastnili. Rádi bychom napsali o tom, co se v rámci projektu podařilo, co bylo přínosné, ale i o tom, co se neosvědčilo, co chybělo, co bylo pociťováno jako problém nebo překážka v práci atd. Stejně rádi však uvítáme i ohlasy "zvenčí". Za všechny předem děkujeme.

Zpracováno s použitím záznamu rozhovoru, který časopisu poskytl profesor Stanek v červnu 1998.

7