V romské osadě Svinia

Petr Prokopík

Do romské osady Svinej se z Prešova dostanete autobusem tak za 15 až 20 minut. Kolem 600 lidí zde žije v chatrčích ze dřeva a bláta nebo v některém ze čtyř patrových paneláků bez přívodu vody, bez kanalizace a jiných, pro Východní Evropu zcela běžných vymožeností. Žijí v naprostém opovržení "bílých" Slováků, v jakémsi ghettu kousek od "bílé vesnice". Podobných osad jsou v okolí desítky a na celém Slovensku více než dva tisíce.

Do Svinej jsem se dostal náhodou letos na jaře jako "tlumočník" kanadských studentů. Spřátelil jsem se tenkrát se svým hostitelem Gejzou, v jehož chatrči jsme přespali, a jím jsem byl srdečně pozván, abych přijel v létě na delší dobu. Toho jsem rád využil a 15.července jsme společně se mými kamarády Petrou Symůnkovou a Jakubem Pláškem dorazili do osady a ubytovali se v chatrči u přítele Gejzy.

Nejdříve bych vás chtěl seznámit s několika praktickými problémy, které jsem musel řešit a kterým se při pobytu v podobném terénu asi nevyhnete.

Gejza je 24-letý otec pěti dětí, z nichž čtyři žili s ním a jeho ženou Márií v dřevěné chatrči, o rozměrech asi 5x4m. Patří v osadě k nejchudším. Většinu vybavení domácnosti, které bylo připraveno pro naši potřebu, jakožto vzácných hostí, si musel vypůjčit. Poznal jsem to po třech dnech, kdy Petra a Jakub odjeli. Z chatky zmizely židle, povlečení, téměř veškeré nádobí, čítající tři talíře, čtyři sklenky na kafe a příbory. Zbyl jen velký hrnec na vaření, umělohmotný lavor na vodu, nůž a sekyra. Přestože jsme se snažili vystupovat zcela nenáročně a ve všem vyjít našim hostitelům vstříc, nedokázali jsme si ještě představit, kolik úsilí musel náš pobyt Gejzu a jeho rodinu stát.

Dříve než jsem z rozhovoru vedeného sice přede mnou, ale výhradně v romštině vyrozuměl, že Máriina matka Cilka napomíná Gejzu za to, že mi nedal do kafe cukr, a dříve než jsem stačil zareagovat, že mi ho opravdu není třeba, vyrazil Gejza z chatky cukr shánět. Vrátil se asi po 10ti minutách se šťastným výrazem, v dlani pevně svíraje hrst vzácného sladidla. Věděl jsem sice z teorie, že v romské rodině se za jídlo a jinou pozornost neděkuje, neboť dobře pohostit je pro hostitele povinnost a velká čest. Věděl jsem také, že každý Rom když má, rád půjčí. Stále jsem však nevěděl, jestli tomu tak skutečně v daných situacích bylo, kam a za co si Gejza chodí půjčovat, jak podle představ svých hostitelů dávám najevo, že něco potřebuji, a jak se má dobrý host vůbec chovat. Rozhodl jsem se Gejzovi vysvětlit, že si vážím všeho, co pro mne dělá, ale že opravdu nevyžaduji cukr, porcelánový talíř a jiné nadstandardní vybavení. (Později jsem se dozvěděl, že pokud si nepůjčoval od dobrých přátel, musel za půjčení dokonce zaplatit). Na druhou stranu jsem dal jasně najevo, že se chci vždy po jídle napít čisté vody a že chci, aby byla čistá voda přítomna v chatrči i přes noc. Tato domluva byla velice úspěšná, z chatrče zmizelo ono vypůjčené vybavení a všem zúčastněným se značně ulevilo. Gejzova rodina nemusela stále odhadovat, co zrovna ten "gadžo" potřebuje a jak by před všemi nejlépe dostáli své romské povinnosti dobře mě uhostit. Chovali se i nadále velmi pozorně a laskavě, nicméně zde existovala jakási vzájemně dohodnutá pravidla, v rámci kterých se stala ona hra na hosta a hostitele pro obě strany výrazně srozumitelnější. Ještě důležitější byla možnost o podobných věcech hovořit a vysvětlit si případná (kulturní) nedorozumění. Předstírat, že mi nevadí množství výkalů na podlaze chatrče nebo že je snad nevidím, by po delší době mohlo být pociťováno jako neupřímné a nepochopitelné chování. Stálo mě to hodně odvahy sdělit Gejzovi, že rozšlapané hovínko jeho dcery na podlaze opravdu dost smrdí, mělo to však významně průlomový charakter. Celá záležitost přestala být tabu. Gejza s úlevou posypal všechny exkrementy v chatce popelem z kamen a s úsměvem mi sdělil, že takhle se to normálně dělá, ale že nevěděl, co si o tom myslím a co s "tím" má v mé přítomnosti udělat. (Cilka mi posléze prozradila, jak se za to všichni celou dobu strašně styděli.)

Při pobytu v podobném terénu je důležité mít alespoň občas pocit soukromí; to se mi ale nedařilo vysvětlit natož prosadit. Jednak pro obyvatele osady zosobňuji svým způsobem dobrou zábavu, a proto často vyhledávají moji společnost, a také díky tomu, že pro ně bylo nepředstavitelné nechat mě dělat něco tak nebezpečného, jako jít někam sám (vzhledem ke špatným zkušenostem s ostatními spoluobčany sami toto riziko jen velmi neradi podstupují ), takže se mnou Gejza chodil i na záchod. Maximum soukromí jsem tedy zažíval v Gejzově společnosti, na kterou jsem si brzy zvykl. Naučili jsme se spolu dobře komunikovat, což zpočátku nebylo jednoduché, neboť nemluvím téměř vůbec romsky a Gejza příliš dobře slovensky, navíc poměrně špatně artikuluje. Máme však překvapivě řadu shodných názorů a postojů k životu a vzhledem k množství společně stráveného času si dokážeme bez větších problémů porozumět. To však nedokáže nahradit častou potřebu jednoduše se vypovídat a okomentovat obrovskou spoustu nezvyklých a záhadných věcí a jevů, s kterými se každou chvíli setkáváte. Alespoň moci to někdy a někde svěřit papíru je naprosto nezbytné pro hygienu vaší mysli. Jeden z takových pomyslných zápisů do terénního deníku vám nyní předkládám. Rád bych vám přiblížil svůj osobní zážitek ze dne, který se obyvatelům romských osad vrací jako noční můra.

Pondělí 20.července.

Vstali jsme asi v 6 hodin, což mohlo být tak o dvě hodiny dříve než obvykle. Časový údaj na mých hodinkách zde nehrál významnější roli než, že dával možnost zdvořilé odpovědi na častou, víceméně však pouze zdvořilostní otázku; "Keci ori?" (Kolik je hodin?). Gejza se o hodiny příliš nezajímal, výjimku tvořily časy odjezdu a příjezdu autobusů do Prešova, kterými sám jezdil, a čas, kdy v televizi běžel v osadě velmi populární seriál Xena. Už druhý den jsme neměli vůbec žádné peníze. Gejza měl dostat rodinné přídavky až koncem týdne, Mária si mohla půjčit od sester jen trochu mouky na placky "marikľa" a všechny houby jsme museli vysbírat už včera. Chtěl jsem jet s Gejzou do Prešova vyzvednout pár set korun uložených v bance. Před obecním úřadem v "bílé Svini" stála dlouhá fronta šťastlivců z rodin, které dostávají přídavky jako první. Gejza požádal svoji tchýni Cilku o peníze na autobus. Radostně na nás mávala stokorunou; "Nate, ať máte v tom Prešově na pivo..." "Děkujeme, ale nám stačí 16 korun na autobus, v Prešově už budu mít peníze", odpověděl jsem až s neslušnou ostýchavostí. "Ber, kdo si nebere je blbec", vmísil se do hovoru se svou ten den první radou Gejzův tchán Ivan, který sám sebe považuje za moudrého vůdce osady a nechá si říkat "Vajda". "Kdo má a nedá je špatnej člověk a kdo si nebere je blbec, musíš se ještě v životě hodně učit", dodal své obvyklé ponaučení.

V autobuse bylo veselo, spolu se mnou a Gejzou jelo do města na nákupy dalších 20 lidí z osady. Vesele jsme se bavili a dělali si srandu z kyselých obličejů "bílých" spolucestujících, kteří tím byli očividně rozzlobeni a uraženi. S hlukem a akrobatickými prvky vystoupila tlupa "Romáků" (jak si alespoň přede mnou rádi říkali) na předměstí. My jsme jeli dál do centra.

Při cestě do banky jsme potkali několik místních Romů. Gejza je vesele zdravil a snažil se navázat rozhovor. Odpověděli nám nadávkami a výhrůžkami, ať táhneme zpátky do osady. Gejza z toho byl velmi rozmrzelý. "To nejsou Romáci, to jsou Olaši, oni jsou špatný, jednou jsme se s nimi prali u nás ve vesnici". Velmi mě to zajímalo, ale Gejza se už o tom nechtěl dál bavit, bylo to prý moc smutný a my už teď přeci máme peníze, koupíme maso, sladkosti pro děti, tabák pro Márii, čučo a dáme si pivo a večer v osadě uděláme velkou fatru a bude moc veselo, protože nějaký Romáci už dostali podporu.

Vešli jsme do řeznictví, byla tu Cilka s Ivanem a Miro se svojí ženou. "Řezník má pro nás levný maso, on nás zná..." Řezník přinesl podnos plný smradlavého zkaženého masa se zbytky salámů. Řekl si o 500 korun !!! Cilka navrhla 300. "Tak táhněte!", zněla odpověď. Všichni jsme byli zklamaní, ale dnešní den si přeci nedáme zkazit. Řekl jsem Gejzovi, že spolu půjdeme do slušného řeznictví a koupíme pěkné maso za normální cenu. "Žebírka, koupíme 2kg žebírek!", Gejzovi se vrátil úsměv a roztomilý záblesk v očích. Vzal jsem ho na oběd do jídelny a na zahrádku na pivo. Rád bych zde poseděl i déle, ale Gejzovi se tu moc nelíbilo. Vzal mě kolem krku a zašeptal do ucha; "Jsem tu jedinej cikán". Rozhlédl jsem se kolem a upozornil na romského číšníka. Gejza ho chvíli udiveně pozoroval, načež prohlásil něco v tom smyslu, že to nemůže být Rom, protože dělá číšníka a je tak pěkně oblečen. Tím jsem byl značně udiven pro změnu já a chystal se ho zasypat stovkami otázek, ale při odchodu jsme si vyslechli několik urážlivých vtípků na téma buzeranti a Gejza na to celé chtěl opět rychle zapomenout. Koupili jsme skoro 4kg vepřových žebírek a spoustu dalšího jídla, zbylo nám jen na autobus a na tři láhve sladkého ovocného vína čuča, které měli v krámku ve Svini.

V osadě už vládla veselá nálada, byla zde spousta jídla, alkoholu a nových věcí. Večer měl být velký oheň a divoká oslava, ale zatím bylo dusné a velmi horké odpoledne. Seděli jsme v Gejzově chatrči, povídali si a odpočívali, unaveni z výletu do města. Přišel Ivan s Mirem a zajímali se, zdali jsme koupili něco k pití. Gejza vytáhl v peřinách ukrytou láhev čuča, ale sám pít odmítl. Ivan byl zklamán, čekal něco tvrdšího. Gejza však tvrdý alkohol neměl rád, chutnalo mu sladké čučo a i tím se jen nerad opíjel. Také nekouřil a nikdy nebyl ve vězení, pročež byl často terčem posměšných poznámek. Stejně jako já musel neustále poslouchat "vajdovy" rady do života a ujišťování, že se toho musí ještě hodně v životě učit. Jedna z přednášek měla právě začít. Připil jsem si s Ivanem a posadil se na postel. Gejza pít nechtěl a neustále mě varoval, abych také nepil, že mě bude bolet hlava, neboť je teprve poledne a velké horko. Položil se vedle mě na postel a společně jsme jen tak jedním uchem poslouchali Ivanovo kázání na téma život a co všechno se ještě musíme učit. On Vajda, je prý ten jediný, kdo to všechno zná a může nás to naučit, tak ať si toho vážíme! Když načínal druhou láhev vína, kterou si už našel a nabídl sám, obloha se zatáhla ohromnými černými mraky nesoucími mohutnou bouřku. Tak velké mraky s tolika blesky jsem v životě neviděl. Mezi chatrčemi začalo nervózně pobíhat spousty lidí. Do chatrče vrazil Gejzův mladší bratr a v rozčílení křikl, že sem jede komando. "Budou nás bít!" "Všechny pobijou!" Jedna Romka prý rozbila někomu v hospodě hlavu. "Přijedou policajti a budou nás bít!!!" Vypukl zmatek, ženy s dětmi ve strachu utekli do lesa na kopci. Muži se mezi sebou hádali a prali. "Kdo to udělal?" "Která to byla?" "Co budeme dělat?" "Minule to bylo peklo, přijelo komando a policajti mlátili všechny hlava nehlava!" Vyběhli jsme z chatky. Chtěl jsem policii nějak zastavit. "Seš blbej, už je pozdě, za chvíli jsou tady, ale foť, všechno foť!", křičel Ivan. U mostu byla mela, muži se nemohli dohodnout co dělat. "Ať jde ta ženská, co to udělala, ať se jde udat k policajtům". Policie tu ještě nebyla. Udělal jsem dvě fotky hádajícího se davu. Ivan stál vedle mě, Gejzu jsem neviděl, snad šel odvést děti z chatrče.

Do zad nám vpadla ohromná vlna, most byl rázem pod vodou. "Bože voda! Voda! Utečte!!!" Vesnice ležela přímo na pravém břehu říčky Malá Sviňka. Voda v mžiku zatopila nejbližší chatrčky a stoupala výš. Vběhli jsme do chatrčí pro děti. U Gejzy už nikdo nebyl. Snad jsou s Gejzou v lese, snad jsou všichni v bezpečí... Když jsem vybíhal z chatrče vody už bylo popás. O kousek výše stála po kolena ve vodě stará žena a křičela na mě; "Rychle, rychle!!!" Prodral jsem se proudem a pokračovali jsme společně výše ke čtyřem patrovým panelákům - jakémusi centru osady. Voda stále stoupala už sahala až k panelákům, do kterých se schovalo několik desítek lidí. Viděl jsem tam Ivana a Márii. "Vlna, druhá vlna!!!", křičela ona stará žena vedle mě. "Musíme výš, běžte na kopec!". Kdo byl blíže panelákům, běžel tam, my jsme popadli děti a prchali do kopce. Voda zaplavila přízemní bytovky, lidé vylezli na střechy. Chatrče už skoro nebylo vidět. Na kopci nás mohlo být tak 300, skoro nikoho jsem tu neznal. Další lidi jsme viděli na střechách. Nemohl jsem najít Gejzu, ani nikoho z jeho rodiny. Tekly mi slzy, pršelo a od černých mraků byla skoro tma. Se dvěma asi 25tiletými chlapci jsme se snažili utěšit děti a zabalit je do nějakého oblečení. Všichni jsme byli mokří, strašně vyděšení a s hrůzou se snažili najít své blízké. Dohodli jsme se s dalšími dvěma muži, že oni se pokusí rozdělat oheň a my tři se pokusíme sehnat pomoc.

Doběhli jsme na hlavní silnici směrem do Prešova. Stála zde kolona desítek aut. Když jsme prosili o pomoc, o mobilní telefon, nikdo nám nestáhl ani okénko. Došli jsme až na začátek kolony. Přes silnici tam tekla voda směrem od Svinej. Před auty stál hlouček lidí, voda už prý opadává. A teprve jeden z těchto přihlížejících mi půjčil mobilní telefon a vytočil číslo. "Vrtulník už letí a ty z lesa na kopci převezeme, jen co opadne voda", zněla odpověď na mou prosbu o pomoc. Voda rychle ustupovala a dala se již projet nákladním autem. Nechal jsem se převézt kamiónem a doběhl do Svinej z prešovské strany. Byli tu vojáci, hasiči a sanitky. Skoro všichni z kopce už byli na této straně. Jezdil jsem na korbě vojenského auta mezi osadou a romskou školou v bílé vesnici, která nebyla vodou zasažena. Čtyři studentky z Písku se svým vedoucím a jeho rodinou se snažili uložit lidi z osady do romské školy, na starou faru a do tělocvičny. Jejich kamarád mi zdrceně sdělil, že zahynula dvouletá holčička, vytahoval ji z bahna. S velkými obavami jsem se ptal po Gejzovi. "Je ve škole, jsou ve škole!...", volal na mě jeho mladší bratr. Gejza, Deniska, David, Symona, Půchy, Mária, všichni byli v pořádku. Běželi jsme si naproti, objímali se, smáli se a brečeli. Byli jsme strašně šťastní, že se vidíme.

Vzali mě k sobě do malé místnosti ve škole. Děti jsme uložili na zem zabalené do dek od vojáků. Pro ostatní nebylo dost místa, museli jsme sedět v mokrém na podlaze. Dívky z Písku se snažili rozdat své oblečení a zásoby alespoň pro nejmenší děti. Přestože jsme byli zcela vyčerpaní, spal jen málokdo. Stále jsme si vypravovali o tom, jak se to všechno přihodilo, co kdo v té chvíli dělal a jaké máme štěstí, že jsme v pořádku. Měli jsme v sobě tolik emocí, že některé příhody se museli vypravovat několikrát dokola a vždy jsme znovu prožívali tu hrůzu, strach a nakonec ohromnou úlevu a pocit štěstí a radosti z následného shledání. Byly to neuvěřitelně krásné pocity.

Následující dva dny jsem se opět přesvědčil, jak se dokáží někteří tzv. "bílí lidé" chovat k Romům, tentokrát to bylo rozhodně nejbolestnější. Celé dny jsme neměli pitnou vodu. Zvonili jsme na lidi ve vesnici, abychom o ni požádali, většinou nám ani neotevřeli. Zástupkyně starosty před nás ráno předstoupila s tím, že vojáci uvařili guláš, a že si pro něj můžeme jít, ale ne dřív dokud neuklidíme ten bordel, co jsme ve škole udělali. V osadě žilo mnoho psů, ty přeživší si lidé odvedli sebou. Přijeli hygienici z města a všechny jednoduše bez vysvětlení postříleli. Divže netrefili některé z dětí. Když jsme s Gejzou odklízeli, co zbylo z jeho chatky, vjelo do trosek kousek od nás velké auto. Na troskách pracovali lidé (sami "bílí" je tam poslali). "Co se děje, snad už nepřijel bagr, vždyť jsme tady, zavalí nás tu ?!" Ujišťovali jsme se s Gejzou, že to není možné, že by jen tak bez upozornění začali bořit, vždyť jsou tu lidi! S hrůzou jsme si uvědomili, že tomu sami příliš nevěříme. Tolikrát už jsme slyšeli; "Kdyby je ta voda vzala všechny, byl by od nich pokoj". Po silnici mezi osadou a vesnicí neustále chodilo mnoho lidí (přesněji řečeno Romů, ostatní byli zavření doma, báli se vycházet). Šel jsem po pravé krajnici úzké silnice plné lidí. Zezadu vyrazilo vojenské nákladní auto, jelo velmi rychle středem cesty a netroubilo. Uskakovali jsme jen těsně před koly. Ženě vedle mě podklesla kolena, držela se za srdce a za ústa a vzlykala; "Tam vepředu jdou moje děti, oni je srazí, oni je chtěj zabít!"

V pondělí 20. července 1998 kolem páté hodiny odpolední smetla říčka Malá Sviňka romské osady ležící v blízkosti jejího koryta. V jedné z těchto osad jsem v tu chvíli byl u svého přítele Gejzy a jeho rodiny. Svým velmi osobním svědectvím bych také rád poděkoval všem statečným lidem, kteří při této katastrofě skutečně pomáhali a stále pomáhají zmírňovat její následky. Za svou osobu chci zejména poděkovat svému příteli Sašovi Mušinkovi z Prešova, jednak za všechno, co učinil pro mě a hlavně za to, co stejně jako v ony kritické dny, už po dlouhou dobu dělá pro všechny Romáky nejen ve Svini.

Zároveň chci upozornit na to, že katastrofální poměry v jakých jsou obyvatelé podobných romských ghett přinuceni žít, nejsou následkem červencové povodně. Je to výsledek již dlouhotrvající naprosté neznalosti a nezájmu ze strany veřejnosti a státu tuto nesmírně komplexní a navíc stále se zhoršující situaci řešit.