Říčan, P.: S Romy žít budeme - jde o to jak. Portál, Praha, 1998

Autor knihy si uložil nelehký úkol - popsat stručně a srozumitelně téma soužití Romů s českou majoritou, pojmenovat problémy z něho plynoucí a navrhnout jejich řešení. Hned na počátku je bohužel třeba konstatovat, že výsledek jeho snažení není příliš vydařený. Pokusím se ukázat co mě k tomuto názoru vede.

Kniha je členěna do devíti kapitol, z nichž každá má několik podkapitol. V první kapitole autor shrnuje výchozí předpoklady své knihy a kriticky se vyrovnává se stavem současného bádání v oblasti vztahů Romů a "gadžů"(termín P.Říčana). Oprávněně poukazuje na chybnost jednostraných interpretací danné problematiky a vzbuzuje naději, že jeho kniha bude od těchto chyb oproštěna. Žel četba dalších kapitol (dějiny, současná situace Romů v ČR, vztahy s majoritou a identita dnešních Romů) nás stále více utvrzuje v tom, že autor se sice snaží své předsevzetí splnit, ale nedostává se mu náležitých znalostí, které by mohl zobecňovat a vytvořit tak vyvážený pohled na popisovaná temata. Jednotlivé podkapitoly (např. Romská rodina, Romská duše, Romská kriminalita, diskriminace apod.) v rozsahu kolem tří stran jsou tak soupisem isolovaných tvrzení, bez toho, aby se k nim autor nějak vyjádřil, tedy aby je buď kvalifikovaně doložil nebo vyvrátil. Celkově tyto pasáže působí jako povrchní seznam opsaných a zaslechnutých perliček bez kontextu, v němž je mnoho položek, o nichž už dnes víme, že jsou nepřesné nebo dokonce nepravdivé.

Šestá a sedmá kapitola se zabývá tematem romského dítěte - jeho vývojem v rodině a možnostem, které má ve škole. Dalo by se očekávat, že zde bude těžiště knihy, neboť autor je psycholog, který se romskými dětmi dlouhodobě zabýval v rámci své profese. Bohužel i v těchto pasážích je zachován duch předchozích kapitol, dozvíme se málo nového a ještě musíme stále dávat bedlivý pozor a oddělovat fakta od dojmů. V závěrečné části knihy autor formuluje doporučení k nápravě stávající nedobré situace. Ta jsou ovšem příliš akademická, nekonkrétní a naprosto nereflektující současné trendy vývoje společnosti, takže jen jakoby dotvrzují zbytečnost celé knihy. Pavel Říčan prostě vyváženost svého pohledu na problém trochu přehmal a pro nás plyne poučení, že vyřešit něco velkého na 140 stranách je velmi obtížné a že jednostranost pohledu nemusí být vždy tím nejhorším hříchem.

Rozpačitý dojem je umocněn špatnou čtivostí textu. Jestliže tedy kniha chtěla být osvětovým textem pro širokou veřejnost (protože o odbornosti nemůže být řeči), je bídná literární úroveň faktorem, který tento účel zcela hatí.

Zbývá odpovědět na jediné - číst nebo nečíst. Moje doporučení zní, rozhodně číst. Přes všechny výhrady dává kniha mnoho námětů k přemýšlení, určitým způsobem vypovídá o stavu romistiky u nás a součástí knihy je text Evy Klausnerové Víc než týden v tichém domě, který stojí za čtení bezvýhradně.

Karel A.Novák