Henri Bergson was born on Oct. 18, 1859, in Paris to a Jewish family of Polish and Irish ancestry. A brilliant student of classics and mathematics, he began to study phylosophy in 1878 at the Ëcole Normale Supérieure. Three years later he started his long teaching career in Angers. He later taught at Clermont - Ferrand but returned in 1889 to Paris, where he spent the remainder of his teaching career. In 1900 he became a professor at the Collége de France, where his lectures attracted enourmous audiences. During World War I Bergson represented France in diplomatic missions to Spain and the United States, he was later active in the League of Nations. In 1921 he retired because of ill health but continued to mediate and write. Bergson was elected to the French Academy, and he received the 1927 Nobel Prize in literature. At the time of his death, in 1941, he was strongly attracted to Roman Catolicism but felt that he must remain a Jew as a protest against the Nazi occupation of France.
Aristotle wrote his Poetics to explain the nuts and bolts of tragic theater. His work on comedy, however, was lost to the ages. Since Aristotle, various writers have stepped in to explore the enigmatic character of comedy. What is laughter? Why and for what? Does laughter signal subversive, unrestrained freedom, or does it fuel our most conservative and regressive tendencies? Does it offer strangers a welcoming embrace or a pie in the face?
A 100-year-old essay by the famous vitalist Henri Bergson weighs in on the question of the nature of laughter. The essay--originally appearing in French in 1899--treats laughter dispassionately, scientifically, and philosophically. It is difficult and tiresome, though of course the standard it begs is not one of literary style but speculative science. In this case, Bergson meshes together theories of demonic possession and sympathetic magic with the nascent spirit of modernism.
At our own millennium, such spirits seem close once again. Questions of identity formation in the bourgeois arts are everyday fare. What does the comic signal about who we are and how we might get to where we'd like to be? What is the social function of laughter? Does laughter aim at knowledge, or does it break apart sense-making? Bergson's answers to these and other questions join the amalgamated tradition of philosophy and art, anthropology and psychology: Charlie Chaplin meets Sigmund Freud at a tribal drumming session.
BIBLIOGRAPHY
Time and Free Will (1889), česky Čas a svoboda (1947)
Matter and Memory (1896)
Intoduction to Metaphhysics (1903)
Creative Evolution (1907), česky Vývoj tvořivý (1919)
The Two Sources of Morality and Religion (1932), česky Dvojí pramen mravnosti a náboženství (1936)
Laughter, An Essay on the Meaning of the Comic (revue de Paris 1889), česky Smích (1929)
Předmětem rozsáhlého Bergsonova eseje Smích ( v originálu Le Rire) je otázka zdroje a smyslu smíchu , který plní závažnou roli ve společnosti . Uvádí zde svoji metodu, spočívající v určení postupů při vytváření komiky.
Bergson říká, že smíchem kriticky reagujeme na vše komické, které tkví ve strnulosti , nehybnosti, tedy ve schematickém, mechanickém a automatickém.
Věci a lidé sami o sobě komičtí nejsou. Komická je až strnulost něčeho, co je samo, svou bytostnou povahou spontánní a dynamické. Komičnost vzniká až tehdy, když strnulost proniká do života, přesněji pouze do lidského života. Komický a směšný může být pouze člověk. Komično tedy neexistuje mimo oblast lidské sféry. Člověk je živočich, který se umí smát, ale také jenž vzbuzuje smích, neboť pokud se smějeme nějaké neživé věci či jinému živočichu, je to proto, že se podobá člověku.( Zvířeti se smějeme, až když nás např. překvapí lidským chováním a začne panáčkovat; člověk mu vtiskne své znamení.)
Smích obyčejně provází necitlivost (něco jako momentální necitlivost srdce). Jeho přirozeným prostředím je lhostejnost, největším nepřítelem je cit. Proto se nemůžeme smát osobě, ke které chováme náklonnost či soucit. Ve chvíli smíchu na něj musíme zapomenout. Komično se obrací k čirému rozumu, který musí zůstat s rozumy druhých. Nemohli bychom ho nikdy vychutnat, kdybychom se cítili osamělí. Smích totiž potřebuje ozvěnu. Náš smích je proto vždy smíchem nějaké skupiny - "It seems that laughter needs an echo. Our loughter is always the laughter of a group."
Komično tedy vzniká tam, kde skupina lidí upře pozornost na jednoho z nich, umlčí cit a nechá působit jen rozum.
Lidé se nesmějí náhlé změně polohy, smějí se nedobrovolnosti této změny, nešikovnosti, mechanické ztuhlosti.
Komično je náhodné, zůstává takříkajíc na povrchu osoby. Dovnitř pronikne u roztržitého člověka, který komičnu dává vše - formu, příčinu i okolnost. Komická postava je obyčejně komická do té míry, pokud sama o sobě neví. Když si komičnost uvědomí,najednou se snaží vypadat tak, jak bychom měli být a jakými bezpochyby jednou někdy skutečně budeme.
V tomto eseji Bergson uvádí řadu variant lidské směšnosti, jejího původu a ukazuje příklady situací na postavách mnoha her Moliérových, Shakespearových či Cervantesových, jichž je bezesporu znalcem i obdivovatelem.
Jedna z nejčastějších příčin smíchu je komický vzhled a chování. Vzhled člověka se stává komickým, když dobře rostlý člověk dokáže napodobit jakoukoli ohyzdnost.Směšný výraz tváře získáme tak, když nám připomíná strnulost. Za nejkomičtější považuje ty obličeje, které jakoby věčně foukaly do nějaké pomyslné trumpety. Avšak ať bude vzhled jakkoli pravidelný, nikdy nedosáhne absolutní dokonalosti; vždy v něm postřehneme náznak jakési grimasy.
Proto se hrdinové tragédií ze strachu z komična snaží co nejvíce vyhnout situacím, kdy by je zasáhla starost o tělo. Takže ve hře nepijí, nejí, netopí si, ani si nesedají,
Smích by nebyl dost dobře možný bez naší představivosti. Představivost má jinou logiku než rozum. Tak se například smějeme černochovi, že je vlastně běloch, který se neumyl, nebo bereme slova řečníka při projevu dvojsmyslně apod.
Tímto jsem se dostala ke komice slov, kterou Bergson rozdělil na komiku slov, kterou jazyk vyjadřuje a na komiku slov, kterou jazyk vytváří (je zpravidla nepřeložitelná do jiných jazyků). Díky komice slov vzniká humor, ironie, satira. Komično ve větě může být způsobeno nejen různými slovními obraty, ale i její intonací a tónem.Dobrým příkladem je nám změna tónu ve větě, když hovoříme o malých věcech jakoby šlo o velké nebo se snažíme nečestné vyjádřit počestně.
Při zkoumání veseloherních postupů nám komedie poskytne poučení lépe než skutečný život. Důležitou roli zde hrají vzpomínky na dětství, neboť současné radosti mají mnohé svůj původ ve vzpomínkách na minulé radosti.
Současný vaudevill nejčastěji používá kombinaci: udělat to tak , aby určitý předmět (např. dopis) se stal pro určité osoby mimořádně důležitým a ty ho chtěly získat za každou cenu. Tento předmět, který vždy unikne, když si lidé myslí, že už ho drží, se ve hře pohybuje sem a tam a cestou přibírá stále nečekanější příhody. To všechno se podobá dětské hře víc, než si myslíme.
Častý výskyt tohoto druhu komiky zaujal také představivost u některých filosofů. Ujít kus cesty a vrátit se nevědomky na samý začátek vyžaduje hodně úsilí s nulovým výsledkem. Toto pravděpodobně přimělo definovat mnoho myslitelů smích jako znak úsilí, jež najednou narazí do prázdna, jak jej viděl Herbart Spencer nebo že smích vychází z čekání , které se najednou rozplyne v nic, jak jej viděl Kant. Tyto věty však nejsou zcela platné, neboť marná námaha často nevzbuzuje smích.
Bergson vidí komiku jako stránku osobnosti, pomocí níž se jistý aspekt lidských událostí - který zvláštní ztuhlostí napodobuje čistý a jednoduchý mechanismus, automatismus a nakonec i pohyb bez života -, podobá věci. Vyjadřuje tedy nedokonalost jednotlivce či kolektivu, vyžadující bezprostřední nápravu. Touto nápravou je právě smích. - "Rigidity is the comic, and laughter is its corrective."
Smích je určité sociální gesto, jež zdůrazňuje i potlačuje zvláštní druh roztržitosti lidí a událostí.
Komično se vnáší do veseloherního divadla tak, že se vsouvá mechanismus do vnějších forem života. Život se nám jeví jako určitý vývoj v čase a jako určitá komplikace v prostoru. Uvažujeme-li o něm v čase, je to plynulý postup bytosti vpřed a její nepřetržité stárnutí: tzn., že se nikdy nevrací zpět a neopakuje se. Každá živá bytost tvoří uzavřený systém jevů, který nelze propojit žádným jiným systémem. Nepřetržitá změna aspektu, nezvratnost jevů,dokonalá individualita v sobě uzavřené řady, to jsou vnější znaky (skutečné či zdánlivé), jež odlišují živé od prostého mechanismu.
Jejich opakem jsou 3 postupy vaudevillové: opakování, inverze, vzájemná spojitost sledů událostí.
Příkladem opakování je, když jednoho dne potkáme přítele, kterého jsme po dlouhou
dobu neviděli , vícekrát za jediný den. Postup inverze je obdobný.
Smějeme se, když se situace obrátí a obžalovaný nám začíná napomínat
soudce či dítě nám začne kárat rodiče. U vzájemné spojitosti
sledů událostílze jen těžko vyjádřit jejich účinek slovy.
Snad by se ale tato spojitost dala definovat takto: Situace je komická vždy,k když se objevuje ve dvou absolutně časově nezávislých sledech událostí a když ji lze najednou definovat ve dvojím zcela odlišném smyslu. Příkladem je nám nedorozumění. - "A situation is always comic, if it participes simultaneously in two series of events which are absolutely independent of each other, and if it can be interpreted in two quite different meanings."
Bergson usiloval v průběhu celého svého eseje o ohraničení komična , jeho analýzu, určení postupů vytváření směšného a taktéž zkoumal , jaký je úmysl společnosti, když se směje. Je totiž velmi divné, že se směje, ale metody vysvětlení v jeho eseji nám záhadu neobjasňují. Proto navrhuje Bergson zkoumat , co je zvláštní příčinou disharmonie, která má komický efekt. Tuto příčinu najdeme jen tehdy, budeme-li moci jejím prostřednictvím vysvětlit, proč se společnost chce projevit.V příčině komična musí být něco mimořádně úkladného vůči společenskému životu, takže spolčnost odpovídá gestem, které vypadá jako obranná reakce jež trochu vzbuzuje strach.
A právě toto chtěl ve svém eseji Bergson vysvětlit.
POUŽITÁ LITERATURA
Bergson, H.: Smích. Naše vojsko, Praha 1993
Encyklopedia Britanica
http://almaz.com/nobel/literature/1927a.html
http://greatbooks.bizland.com/nobelists/Henri_Bergson.html
http://www.drjohnholeman.com/win/henberg.html
http://www.kirjasto.sci.fi/bergson.htm