Seminární práce

Ekonomie

*Campanella* Ricardo* Saint-Simon* Engels* Böhm-Bawerk* Marx* Mill* Malthus* Smith* Bibliografie*

Svatý Tomáš Akvinský (1225/6-1274)

italsky San Tommaso d'Aquino
anglicky Saint Thomas Aquinas

Italský křesťanský myslitel a scholastický filosof, žák teologa, filosofa a přírodovědce Alberta Velikého (asi 1193-1280). Narodil se ve významné šlechtické rodině poblíž Neapole. Ve svých čtrnácti letech byl poslán otcem na artistickou fakultu do Neapole, kde v roce 1244 vstoupil do dominikánského řádu. Později studoval teologii v Paříži a Kolíně nad Rýnem, v roce 1256 se stal magistrem teologie. Vedl asketický život, kvůli němuž však také musel cestovat pouze pěšky a nemíval ani dost papíru na psaní knih. Snažil se uvést v soulad vztah náboženství k Aristotelovi, napsal komentáře takřka ke všem jeho knihám. Mezi věděním a vírou podle něj není rozpor, poznání víry se proto může rozvíjet v souvislosti s přirozeným poznáním (některé teologické pravdy však stojí nad rozumovým poznáním). Stvořením je světu dán smysluplný hierarchický řád, ve kterém nad přírodou neživou stojí příroda živá. Lidský svět je přechodem k nadpozemskému světu. Pravdivé poznání spočívá ve shodě řádu myšlení s řádem stvořeného světa. Ve sporu o univerzália byl Tomáš stoupencem umírněného realismu. Člověk může proniknout do podstaty věcí a poznat v nich univerzália tak, jak je Bůh myslel. Nesmrtelná duše je formou těla, tedy tím, co činí tělo živým. V roce 1259 odešel na papežovu výzvu do Itálie, kde působil na různých místech, o devět let později se vrátil do Paříže s úkolem čelit tlaku averroismu na fakultě svobodných umění. V roce 1272 zamířil zpět do Itálie, aby tam založil školu dominikánského řádu. Zemřel po krátké nemoci cestou na významný koncil do Lyonu. Po své smrti byl kanonizován (1322), v roce 1879 se tomismus stal oficiální naukou katolické církve a v podobě novotomismu je jeho učení dodnes církví považováno za závazné.

De divinis nominibus, 1265-7
De hebdomadibus, 1256-9
De malo, 1266-7
Dokonalý duchovní život
Jak studovat
Kniha o příčinách (Commentarium in librum de causis), 1269-72
Modlitby sv. Tomáše
O jednom rozumu (De unitate intellectus contra Averroistas), 1268
O jsoucnu a bytnosti (De ente et essentia), 1254-6
O pravdě (De veritate), 1256-9
O trojici (De trinitate), 1258-9
O věčnosti světa (De aeternitate mundi), 1270
Quaestiones disputatae
Quaestiones quodlibetales
Sententia libri Ethicorum, 1271
Sententia super Metaphysicam, 1266
Sententia super Physicam, 1269-70
Suma proti pohanům (Summa contra gentiles), 1257-64 (4 díly)
Suma theologická (Summa theologica), 1265-69 (3 díly)
Theologické compendium
Výklad Otčenáše a Andělského pozdravení

Tommaso Campanella (1568-1639)

Italský filosof, politický reformátor a básník. Zprvu senzualista, později utopický socialista. Myšlení dává smyslovému poznání smysl a jednotu. Hmotný svět je nejnižší stupeň emanace, jemuž předcházejí duchovnější a dokonalejší sféry jsoucího, vycházející z boha jako nejdokonalejší bytosti. Značné úsilí vynakládal na harmonizaci rozumu a víry, respektive filosofie a teologie. Vypracoval model teokratického státu se společným vlastnictvím a s direktivním řízením života každého jednotlivce. Domníval se, že český reformátor Jan Hus byl upálen proto, že obhajoval křesťanskou legitimitu společnosti stojící na společném vlastnictví. Svojí přírodní filosofií ovlivnil Jana Ámose Komenského.

Sluneční stát (Civitas Solis), 1612 Univerzální filosofie (Universalis philosophiae seu Metaphysicarum rerum iuxta propria dogmata partes tres), 1638

David Ricardo (1772 - 1823)

Celý život se na něho usmívalo štěstí. Syn židovského bankéře, který přišel do Anglie z Holandska, od čtrnácti let pracoval u otce, ve dvaadvaceti se s kapitálem osmi set liber osamostatnil jako burzovní makléř, ve dvaačtyřiceti s více než milionovým jměním burzovní dráhu opustil. Mezi tím se stihl zamilovat do krásné dívky, která byla kvakerkou, kvůli ní se zřekl židovské víry a stal se křesťanem. Oženil se s ní, měl šťastné manželství, stal se členem Dolní sněmovny a slavným ekonomem o Ize si představit úspěšnější kariéru? Ricardovu dílu lépe porozumíme, když se seznámíme s dobou, v níž žil, a s její ekonomickou dominantou, kterou byly Corn Laws čili Obilní zákony. Tyto zákony charakterizují nejlépe změnu, která nastala od časů Adama Smithe. Jejich vlastní, byť nepřímou příčinou, byl prudký populační růst v Anglii osmnáctého století a dále napoleonské války. Výsledkem byly stoupající ceny obilí. Majitelé velkostatků dosahovali stále vyšších zisků z investovaného kapitálu. Na druhé straně byla vznikající třída podnikatelů nucena zvyšovat nominální mzdy, aby si dělníci mohli koupit potraviny, které byly stále dražší. Brzo se našel lék, a tím byl dovoz obilí ze zámoří. To se líbilo podnikatelům, ale vzbudilo mohutný odpor vlastníků půdy čili tzv. landlordů. A protože ovládali parlament, odhlasovali Obilní zákony, které uvalily klouzavá cla na dovážené obilí - čím hlouběji spadla cena na domácím trhu, tím více stouplo clo. Země se rozdělila na dva nepřátelské tábory, land-lordy a podnikatele, parlament byl vystaven obrovskému tlaku, ale trvalo plných třicet let, než byly Obilní zakony zcela zrušeny. Ricardo se nejen velmi aktivně zúčastnil této velké politické hry, ale on to byl, který dodal podnikatelům nejpádnější argumenty. Nikoliv proto, že by skládal politické pamflety, ale proto, že napsal a publikoval svou teorii renty. I když jiné jeho ekonomické poznatky jsou stejně důležité, ne-li důležitější, je pozemková renta navždy spjata s jeho jménem. Ricardova argumentace je stejné jednoduchá jako přesvědčivá. Řekněme, že vedle sebe žijí dva statkáři. Na pozemku jednoho z nich je půda úrodná a práce stovky dělníků s daným inventářem dá úrodu 1500 bušlů zrní. Pozemek druhé-ho je méně úrodný a stejný počet dělníků se stejným nářadím sklidí jen 1000 bušlů. Tato skutečnost znamená, že vlastník úrodnějšího pozemku bude mít obilí lacinější. A protože se sklizeň z obou pozemků bude prodávat za stejnou cenu, dosáhne zisku, který se nazývá rentou a který má původ v rozdílné úrodnosti půdy. Obecné řečeno renta se platí za užívání půdy proto, že jí není neomezené množství a že její jakost není stejná. Zkušenost ukazuje, že při růstu obyvatelstva se postupně obdělává půda stále horší jakosti nebo méně výhodně položená. Tato renta, která se také nazývá diferenciální, protože odpovídá rozdílu v bonitě půdy, není však součástí ceny. Cenu určuje největší množství vynaložené práce a kapitálu na půdě nejhorší jakosti, kterou trh vzhledem k potřebě obilí ještě akceptuje. Ricardo to vyjádřil velmi jasně: Je-li obilí drahé, není to proto, že se platí renta, ale renta je placena proto, že obilí je drahé. Potom, co zkonstruoval svou teorii renty, začal z ní Ricardo vyvozovat důsledky pro teorii distribuční, tj. nauku o tom. jak je rozděleno bohatství světa. Toto je samozřejmě už vrcholně důležité politikům. A tu došel k podstatně jiným závěrům než jeho učitel Adam Smith. Podle Smithe byly všechny tři sociální skupiny - kapitalisté, landlordi i dělníci - na společném běžícím pásu, který je unášel, někdy pomalu. jindy rychleji, k blahobytu vytvářenému dělbou práce a zvyšováním její produktivity. Tento idylický obraz Ricardo energicky odmítl a nakreslil pevnými tahy chmurné a velmi málo uspokojivé schéma budoucího vývoje. Jelikož obyvatelstvo trvale poroste, bude nutno obdělávat půdu stále horší jakosti. To bude znamenat, že renta se bude stále zvyšovat a že vlastníci půdy budou bez svého přičinění bohatnout. Špatná půda však znamená dražší chléb, a tak nomninální dělnické mzdy rovněž nutně porostou - mírně, protože na každé větší zvýšeni reagují dělníci zvětšením svých rodin, což stlačí mzdy opět dolů. Nejhůře na tom budou kapitalisté, žijící pod dvojím tlakem - na jedné straně ukrajují stále větší část společného koláče vlastníci pozemků, a na druhé se musí přidat něco dělníkům na dražší chléb. Každý snadno pozná, že toto distribuční schéma je ideálním volebním programem pro nové vznikající třídu podnikatelů a že ti se jí nadšeně chopili. Přesto má většina ekonomů za to, že vědecky nejdůležitějším Ricardovým přínosem není renta, ale jeho teorie mezinárodního obchodu. Dovedly ho k ní opět anglické potíže s dovozem lacinějšího obilí. V boji proti ochranným clům přišel na nový argument. To, co Adam Smith poznal v továrně a výstižně popsal při výrobě špendlíků, uplatnil Ricardo ve smyslu teritoriálním a dokázal, jak je výhodná dělba práce i mezi různými zeměmi světa. Jako první vyslovil zákon řídící pohyb statků na základě tzv. komparativních výhod. Ve svém slavném příkladě o anglickém suknu a portugalském vínu číselně dovodil, proč je tato směna výhodná pro obě strany: "Anglie vyvážela sukno za víno, protože se přitom její práce stávala produktivnější, měla více sukna i vína, než kdyby obojí vyráběla sama. Portugalsko dováželo sukno a vyváželo víno, protože portugalská práce mohla být použita k výrobě vlna výhodněji pro obě země." Tím vystihl Ricardo podstatu svobodného mezinárodního obchodu a položil teoretický základ pro všechna další úsilí za potlačení celních bariér od prvních celních spolků až po dnešní GATT. Protože se za zboží platí, formuloval Ricardo i první zákon určující proud statků a proud peněz a mechanismus vedoucí k rovnováze v obchodní bilanci. Není pochyby, že na některé Ricardovy otázky se dnes díváme trochu odlišně. Ricardo se například domníval, že rentu vysvětluje výhradně různá bonita půdy. Pozdější ekonomové však dokázali, že renta větší než nula by mohla existovat, i kdyby půda byla přísně stejnorodým faktorem. Není to různost věcí, dávajících dohromady pojem "půda", ale nedostatek jejich pružnosti odpovídat zvýšenou nabídkou na vyšší cenu. V tom je podstata renty, i když v trochu širším smyslu než jak ji pojímal Ricardo. Jeho pesimistický obraz Anglie osmnáctého století, v němž jen statkáři si mohli trvale a bez zásluhy zlepšovat svůj úděl, se přirozené nesplnil. Průmyslová revoluce zpomalila populační růst, a tak zvýšila produktivitu práce, že Angličané mohli potraviny dovážet a proměnit část půdy v golfová hřiště. Také dělníci nezůstali na svém fyziologickém existenčním minimu a jejich reálné mzdy trvale rostly. Ricardem se uzavírá velká trojice ekonomů, kteří postavili teoretické základy systému tržního hospodářství. Jejich filozofické i lidské profily byly velmi odlišné a odrazily se i v jejich díle. Smith vytvořil harmonický svět bez skupinových antagonismů, Malthus jej rozbil představou popu-lační laviny a Ricardo se soustředil na otázku, kdo a kolik dostane u společného stolu. Jeho boj o odstranění obilních cel se jeví i dnes plně oprávněný. Byl to pronikavý duch s mimořádným nadáním pro abstrakci, přísné logický a s obrovskými znalostmi praktického života. Jeho burzovní operace byly téměř bez výjimky celý život úspěšné. Malthus, který toho nikdy moc hmotně neměl, ho občas požádal o malý spekulativní nákup či prodej cenných papírů. Udělal tak i v době, kdy se schylovalo k bitvě u Waterloo. Papíry klesly a ubohý Malthus, přesto, že napsal tlustou knihu o ekonomii a že ho Ricardo od toho zrazoval, nevydržel nervové napétf a papíry prodal. Ricardo jich naopak celý balík koupil a když Wellington u Waterloo zvítězil. vydělal na transakci celé jmění, kdežto Malthus přišel i o svůj skromný zisk. Pro oba to mnoho neznamenalo. Ricardo si dávno zvykl být bohatý a Malthus se vyrovnal se svou chudobou. Oba měli hlavní zájem o věci obecné, a proto nerušeně pokračovali ve svých diskusích o nápravě měny a úloze zlata. Jejich věrné přátelství skončilo, když Ricardo náhle ve věku pouhých 51 let zemřel. Když odešel o 11 let později i Malthus, napsal jeden z jejich přátel, který znal i Adama Smithe: "Znal jsem všechny tři. Snad to znamená něco i pro vědu, řeknu-li, že její tři velcí mistři byli zároveň třemi nejlepšími muži, které jsem v životě potkal."

H. Saint-Simon

Byl dobrodružný šlechtic francouzský, který spekulací s pozemky nabyl ohromného jmění a stal se žebrákem, odkázaným na milost svého sluhy, bývá označován jako teoretik a zakladatel socialismu; ne zcela právem, neboť třebaže měl veliký zájem o dělníky a sledoval jejich hnutí, byl a zůstal liberálem, obdivovatelem hospodářské struktury Spojených států a zastáncem oprávněnosti soukromého vlastnictví měšťáckého; podobně jako Locke totiž tvrdil, že měšťácký majetek byl nashromážděn řádnou tvořivou prací, kdežto vlastnictví šlechty a duchovenstva bylo nakradeno. Prvním naším úkolem, učil Saint-Simon, musí být produkce hmotných statků; proto průmyslníci, bankéři, rejdaři, obchodníci jsou nejdůležitější vrstvou národa. Jakmile technická vynalézavost lidského ducha bude uvolněna z pout zastaralých předsudků, stanou se páteří nové organizace lidské společnosti, v níž bude rozdrcena dosavadní nadvláda vojáků, právníků a kněží a kde síly všech opravdu produktivních lidí se spojí v boji proti útlaku a bídě. "Majetní dosáhli moci nad nemajetnými ne pro svůj majetek, nýbrž pro svou převahu duchovní." V posledním desetiletí svého života uznal nutnost zlepšení osudu nejchudší třídy. V knize Nové křesťanství (Nouveau christianisme), která vyšla těsně před jeho smrti, hlásá moderní náboženství, které jsouc ve shodě s moderními vynálezy vědeckými má upravit poměr mezi kapitálem a prací tak, aby lidé spolu jednali jako bratři. Po jeho smrti se hlásání jeho myšlenek ujali jeho žáci, mezi nimi Saint-Amand Bazard, P. B. J. Buchez a B. P. Enfantin, kteří se zasazovali o zrušení dědického práva a o utvoření státu, jehož občané by byli roztříděni podle svých schopností a odměňováni podle zásluh. Byli to horlivci, kteří věřili v blahodárnou sílu poznání a dobrého příkladu; stranili se politického života, zápasů stran se stranili, ale vytvořili v Paříži početnou skupinu těch, kdo byli ochotni žit v souladu s novým evangeliem humanity; skupina se v brzku pak rozrostla v celé hnutí, známé jako hnutí saint-simonistů. Liberalismus, který hlásal, že pokrok je dosažitelný jen volnou soutěží jednotlivců, ale přitom nebral v ochranu nemajetné před vykořisťováním majetných, se názorům saint-simonistů příčil; ale bránili se myšlence, že stát by se měl ujmout uskutečňování jejich ideálů cestou zákonodárnou. Docházelo i k zřizování vzorných saint-simonistickych osad, jako byla např. osada v Ménilmontantu, založená Enfantinem. Veřejnost je nebrala vážně a vysmívala se jejich patosu. Nakonec hnutí ztroskotalo, rozpadlo se; sám Enfantin se stal generálním ředitelem lyonské dráhy a jeho osobní žáci, bratři Pereire, založili za Napoleona III. první velikou obchodní banku. Myšlenkový výnos hnutí saint-simonistů, nové učení filosofické a sociologické, došlo svého uplatnění teprve daleko později, když někdejší sekretář Saint-Simonův, August Comte (v. t.), ie shmul ve svém Kursu pozitivní filosofie.

Engels Bedřich

německý filosof a socialista, Marxův přítel a nejbližší spolupracovník, spoluzakladatel marxismu a komunistického hnuti. Vyšel z kroužku mladohegelovců v Berlíně, kde vystoupil s kritickými statěmi proti Schellingově filosofii. Pobyt v Anglii, kam jej vyslal otec-továrník v zájmu budoucí Engelsovy podnikatelské dráhy, přivedl jej k seznámení se životem dělnictva, ke studiu politické ekonomie a v důsledku toho k socialistickému přesvědčení. Svá studia a zkušenosti uložil - kromě časopiseckých článků - v Grundrise der Kritik der politischen Okonomie, otištěných r. 1844 v Německo-francouzských ročenkách, redigovaných Marxem a Rugem, a v knize Die Lage der arbeitenden Klasse in England, 1845. Odtud vzešlo první setkání s Marxem (1844) a počátek jejich trvalé spolupráce. S Marxem se podílel na kritice Hegelovy a Feuerbachovy filosofie, na překonáni stanovisek mladohegelovců (Die heilige Familie, 1843-1844; Die deutsche Ideologie, 1845-1846), na formulaci zá-kladů filosofických, politickych a ekonomických stanovisek marxismu a komunismu i na organizaci Svazu komunistů, jemuž vypracoval programové principy a s Marxem dokončil tuto etapu spolupráce vydáním Manifestu komunistické strany (1848). Engels se osobně zúčastnil revolučních bojů roku 1848-1849, po porážce revoluce přispěl ke společnému teoretickému rozboru zkušeností z revolučního roku 1848, zejména v pracích Der deutsche Bauernkrieg, 1850, a Revolution und Kontrarevolution in Deutschland, 1851-1852 (spolu s Marxem), v nichž mimo jiné razil myšlenku o spojenectví proletariátu s rolnictvem a vyslovil cenné metodologické podněty pro marxistickou analýzu feudálních ideologii. V Anglii spolupracuje s Marxem na organizaci I. internacionály, v polemice s nemarxistickými ideovými proudy v dělnickém hnutí (např. s anarchismem) a všemožně pečuje o to, aby se Marx mohl věnovat práci na Kapitálu. Významným přínosem k vývoji marxismu je Engelsova teoretická činnost v 70. a 80. letech, především ve zcela nové oblasti, v pokusu o marxistický filosofický rozbor výsledků tehdejší přírodovědy, o dialekticko materialistickou filosofii přírody. Engels se tu opíral o osmileté studium přírodních věd a řešil v této souvislosti mnoho závažných otázek obecně filosofických: předmět filosofie ve vztahu ke speciálním přírodním vědám, problém klasifikace věd, otázky dialektiky a logiky, vztah hmoty a vědomí, hmoty a pohybu, problém vývoje a povahy živé hmoty a další speciální problémy jednotlivých oborů přírodovědy. Výsledky studia použil zčásti v polemickém spisu proti Dühringovi (Anti-Duhring, 1878), jeho poznámky byly později vydány v SSSR pod názvem Dialektika přírody (Dialektik der Natur, 1925). K jejich systematickému zpracováni se již Engels nedostal: vzhledem k Marxově smrti (1883) přerušil vlastní práci a věnoval se tomu, aby se mohly uspořádat a vydat zbývající svazky Kapitálu. Důležitým přínosem jsou též Engelsovy práce o historickém materialismu - zejména Der Ursprung der Familie, des Privateigentums und des States, 1884 - i četné stati a dopisy, v nichž na sklonku života varoval před dogmatickou interpretací materialistického pojetí dějin, vztahu ekonomiky a ideologie, základny a nadstavby. V práci L. Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie, 1888, a předtím již v Anti-Dúhringovi podal Engels první soustavnější výklad základních obrysů. filosofie marxismu. Po Marxově smrti se Engels stal vedoucí autoritou mezinárodního komunistického hnutí, udržoval bohaté osobni i písemné styky se široce rozvětveným dělnickým hnutím a s jeho představiteli. Přestože základní teoreticko-filosofická stanoviska marxismu formuloval Marx, nelze opomenout specifický přinos B. Engelse, který přispěl při vzniku marxismu svými ekonomickými rozbory, měl svůj vlastní podíl na teoretickém rozboru revolucí 1848, umožňoval Marxovi pracovat na Kapitálu a dokončil jeho vydáni, rozpracoval problematiku marxistické filosofie přírody, podal samostatný historicko materialistický rozbor raných fází společenského vývoje, vypracoval první systematické přehledy marxistické filosofie. Některé stránky tohoto přínosu - zejména jeho filosofie přírody a pokusy o systematický výklad marxistické filosofie - byly však později dogmaticky kodifikovány jako strnulý systém, zbavený vnitřního obsahu a odtržený od rozvoje moderní přírodovědy. Tato okolnost - jakož i oprávněný respekt ke specifickým rozdílům v tematickém zaměření Engelsovy a Marxovy teoretické činnosti - není však dostatečným podkladem pro vyhrocování protikladu mezi Marxem a Engelsem, mezi Marxovým "antropocentrismem" a Engelsovým "kosmocentrismem". Odporují tomu ostatně některé nové aktuální souvislosti, do nichž se Engelsovy práce dnes dostávají, ať již jde o ocenění Engelsových myšlenek J. P. Sartrem anebo o styčné body mezi Engelsem a některými dnešními nemarxistickými pokusy o dialektickou koncepci přirody (Teilhard de Chardin ). Česky vyšly tyto spisy: Marx K.-Engels B., Spisy, dosud sv. 1-18

Eugen von Böhm-Bawerk (1852 - 1914)

Po depresích let sedmdesátých a devadesátých minulého století vstoupil svět do období Belle époque, charakterizovaného nejen secesí ale i mírem a blahobytem. Všeobecný ekonomický růst šel ruku v ruce s vlnou pronikavých technických inovací. Dráty telefonů, kola aut, křídla prvních letadel přinášela poselství optimismu a prosperity. a to nejen do Anglie, Francie, Německa a USA, ale i do států stojících na okraji průmyslového rozvoje jako Holandsko, Belgie a rakouská monarchie. Koloniální expanze evropských mocností dosahovala svého vrcholu, měnový zlatý standard podporoval financování mezinárodního obchodu, životní úroveň sociálně slabých vrstev ve vyspělých zemích prudce stoupla. Národní antagonismy dřímaly zatím pod povrchem, aby se vynořily ve svých osudových protikladech až v předvečer první světové války. Belle époque nebyla však jen obdobím hospodářského vzestupu, ale i jednou z nejplodnějších příležitostí pro ekonomickou teorii. Marginalisté, to jest přívrženci mezního užitku, ovládli téměř beze zbytku akademické katedry. Svědčí o tom jména jako Marshall, Weiser. Pareto, Walras, Wicksell nebo Američané Irving Fisher a J.B.Clark. V Rakousku byl pak nejvýraznější postavou baron Eugen von Böhm-Bawerk, profesor národního hospodářství v Innsbrucku a potom ve Vídni. Böhm-Bawerk je robustní osobností nejen rakouské, ale i světové vědy. Na rozdíl od našeho Karla Engliše - jméno tohoto vynikajícího českého ekonoma se v této souvislosti vynořuje s téměř zákonitou nutností - bylo mu dopřáno žít v době, která oceňovala abstraktní plátna, malovaná pevnou rukou velkého malíře. Na jeho díle můžeme sledovat v krystalické čistotě celý tvůrčí proces od položení otázky, stanovení premis a referenčního rámce, postupné odstraňování překážek blokujících cestu k anticipovanému řešení vše při zachování přísné logiky každého i sebemenšího kroku. Böhm-Bawerk byl mistrem deduktivní metody - umění, které se v novější ekonomické práci stává stejně vzácným jako profese navlékání korálů. Pracoval s prostředky, pro které by měla většina dnešních ekonomů jen pohrdavý úsměv. Znal jen kauzalitu, byl mu cizí pojem funkční závislosti, korelace, matematické vyjádření vztahů. Na rozdíl od Marshalla byly jeho možnosti jen verbální. Přes mnohé pracovní rysy, které měli s Englišem společné, se však oba velcí ekonomové v jedné otázce lišili. Zatímco pro Engliše byla metoda uchopení a definice ekonomických jevů to nejdůležitější, Böhm-Bawerk nevěnoval metodologickým problémům vůbec pozornost. Své stanovisko vyjádřil větou: .0 metodě piš málo nebo nic. Místo toho pracuj tím usilovněji všemi dostupnými metodami." Byl Mengerovým žákem, přijal jeho teorii mezního užitku a v nikoliv nevýznamných bodech ji ještě zdokonalil. Neměl ctižádost založit vlastní školu a jeli dnes pokládán za jednoho z nejvýraznějších představitelů Rakouské školy, je to jen zásluhou jeho nadčasového přínosu k dějinám ekonomického myšlení. Velký ekonom Josef Schumpeter, který byl ve Vídni jeho žákem a celý život přítelem a obdivovatelem, shledává určitou paralelu mezi Böhm-Bawerkem a Marxem. Marx si vypůjčit objektivní pracovní teorii hodnoty od Ricarda, Böhm-Bawerk subjektivní mezní hodnotu od Mengera. Pro oba byla hodnota ústředním pojmem. ze kterého odvodili teorii kapitálu a zisku. Oba používali deduktivní metodu, která je ovšem dovedla k diametrálně odlišným závěrům.
I když dvě Böhm-Bawerkova hlavní díla - "Geschichte und Kritik der Kapitalzinstheorien" (Historie a kritika úrokových teorií) a "Die Positive Theorie des Kapitals" (Pozitivní teorie kapitálu), jistě nebe považovat za průvodce moderního ekonoma, jsou přímo laboratorní ukázkou práce velkého Mistra, který v nich rozvinul celou svou mohutnou schopnost abstrakce, přísně logického myšlení a toho, co Goethe tak případně nazval "přesnou imaginací". Je pravda, že dnes jsme nakloněni používat subtilnějších a v určitých směrech možná průkaznějších induktivních metod, neubráníme se obdivu před tímto grandiosním dílem. Jeho kritika úrokových teorií je neúprosní, ale dokonale objektivní. Postupuje od jedné teorie ke druhé, šetří slovy, obnažuje jádro, uvede rozhodující námitky a noří svůj skalpel do další. Kniha se setkala s obrovským ohlasem, byla rázem zařazena mezi díla století a přeložena do většiny evropských jazyků. Je zajímavé, že druhé dílo, z autorova hlediska daleko závažnější a podávající jeho vlastní řešení, Pozitivní teorie, nebyla už přijata s tak jednoznačným nadšením. Důvodem je patrně daleko větší náročnost díla, které se snaží zachytit celé spektrum hospodářského dění. Jeho úvahy začínají přesným vymezením premis, se kterými pracuje:
a) hospodářský koloběh se pohybuje v modelu izolované ekonomiky. Mezinárodní směna a její vliv na vnitřní hodnotové a cenové relace není respektována;
b) vliv peněz. které mají jen funkci závoje zakrývajícího reálné statkové procesy, je eliminován;
c) exogenní vlivy na cenovou tvorbu (monopol, dopad zdanění, politické intervence apod.) jsou eliminovány;
d) existence a vliv hospodářských cyklů není vzata v úvahu;
e) existence populárního faktoru je ignorována.
Tyto podmínky vymezují - a samozřejmě, že i ochuzují - scénář, v němž si autor klade zásadní otázku: jaká je vazba mezi kapitálem a kapitálovým úrokem? V hledání odpovědi uvažuje zejména dva činitele: faktor času a faktor oklikové čili kapitálové výroby. Faktor času, a toto je hlavní a originelní Böhm-Bawerkův přínos, se projevuje zejména tím, že přítomné statky mají větší subjektivní hodnotu než budoucí. Mluví pro to důvody psychologické a obecně Ize říci, že člověk má tendenci budoucí potřeby podceňovat Ty totiž nevstupují do našeho vědomí v plném rozsahu a i když je chceme respektovat, nemají takovou naléhavost jako ty, které cítíme v přítomnosti. Průměrný člověk není dále schopen vytvářet si do budoucna rezervy nad určitý časový limit - to vše dohromady působí, že přítomné statky mají jistou přirážku, jisté ažio v poměru ke statkům budoucím. Dalším důvodem pro vyrovnání tohoto ažia přítomných statků čili pro vznik úroku je skutečnost, že kapitálová čili oklikové výroba, která nejdřív produkuje výrobní statky a teprve potom s jejich pomocí statky spotřební, vyžaduje čas. Toto oddálení je sice kompenzováno větším výnosem než kdyby se spotřební statky vyráběly přímo, ale nutnost mít předem k dispozici určitý subsistenční fond, aby bylo možno zahájit nejdřív produkci výrobních statků, vede rovněž k vyššímu hodnocení statků přítomných. Böhm-Bawerkova ažiová teorie úroku, podepřená psychologickými i ekonomickými důvody, se postupné prosazovala a protože odmítala jakýkoliv prvek vykořisťování ze strany kapitalistů, byla terčem marxistických útoků. Na ně odpověděl Böhm-Bawerk zevrubnou kritikou Marxova učení v eseji ,Zum Abschluss des Marxschen Systems", uveřejněném u příležitosti vydání třetího dílu Kapitálu. Abstraktní, a zejména deduktivní analýzy nesou s sebou vždy riziko, že brzo zestárnou a stanou se spíš ozdobnými obelisky než nosnými sloupy teorie. Nic takového se zatím Böhm-Bawerkovi nestalo. Základní idea jeho díla je dnes jistě daleko rafinovaněji propracována - například Hicksem -, ale zůstává stale aktuální. Jeho velký žák Josef Schumpeter má pro něho tato slova hodnocení: A tak bylo nejskromnějšími prostředky dosaženo velkého vítězství. Na Böhm - Bawerkových stránkách je poprvé rozvinuta teorie sociálně ekonomického procesu, a to jako organický celek hodnocení a objektivních faktů. Nikde nenalezneme postavu mistra tak jasné osvětlenou paprsky génia jako v posledním úseku jeho díla. Nikde neukázal tak zřetelně, co může dosáhnout teorie v jeho rukách. Je překvapivé, s jakou jistotou a správností používá v základě matematické formy myšlení, ač nikdy nenapíše jediný symbol matematické techniky. Tato technika mu nebyla vlastní. Nikdy se ji neučil. Zcela podvědomé, s neomylným cítěním rozeného vědce pro logické nutnosti a logickou symetrii svého materiálu, ji objevil sám pro sebe."

Karl Marx (1818 - 1883)

"Žena je nemocná. Malá Jenny stůně. Lenchen má cosi jako nervovou horečku a já nemohu zavolat doktora, protože nemám peníze, abych mu zaplatil. Už asi osm nebo deset dní žijeme o chlebu a bramborách a začíná být sporné, zda budeme mít i to... Jak se mám dostat z této proklaté situace? Minulý týden jsem si vypůjčil pár shillingů, a dokonce pencí od dělníků. Bylo to hrozné, ale bylo to absolutně nutné. Bez toho bychom umřeli hlady." Nemocná Jenny o kdo by v té staré umírající ženě poznal zářivou krásku, baronesu Jenny von Westphalen, která okouzlovala celý Trevír? Dcera pruského aristokrata a tajného rady, obletovaná desítkami nápadníků, dala tehdy přednost menšímu snědému muži ze sousedství, který jí jako odměnu za celoživotní utrpení a strasti mohl nabídnout jen kousíček své nesmrtelnosti. Marx byl nesmírně vlivným ekonomem, a to bez ohledu na to. co si o něm myslíme. Jeho vliv na novodobé lidské myšleni Ize (bohužel) srovnat s Darwinem či Freudem. Jeho počinem byla analýza kapitalismu, kterou provedl v knize mající 2500 stran s více než 1500 citacemi cizích prací. Jeden z největších ekonomů John Maynard Keynes o Kapitálu napsal: "Moje pocity z .Kapitálu' jsou stejné jako moje pocity z koránu. Chápu. že je to historicky významné dílo a vím také,že mnoho lidi, z nichž ne všechny je nutno řadit k hlupákům, je považují za něco jako kámen mudrců, obsahující inspiraci. Když se však na to dílo podívám podrobněji, je pro mé nepochopitelné, že to učení může mít takový dopad. Je nudné a zastaralé; akademické polemizování s ním mi připadá jako nevhodné pro daný účel, Jak jsem řekl, podobné pocity vyvolává ve mně korán. Jak mohla jedna či druhá z těchto knih kráčet a dobývat svět ohněm i mečem? To mě poráží. Snad má chápavost není nějakým defektem. Věříte současně na Kapitál i na korán? Nebo jenom na Kapitál? Jenže at' už je sociologická hodnota Kapitálu jakákoliv, jsem si jist, že jeho současná ekonomická hodnota je o s výjimkou náhodných, nekonstruktivních a ne-souvislých momentů osvíceni - nulová." Keynes se zmiňuje rovněž o En-gelsovi; "Z těchto dvou autorů dávám přednost Engelsovi. Vypozoroval jsem, že vynalezli určitou metodu, jak postupovat kupředu, a také ohavnou metodu vyjadřování, při čemž jejich následovníci si podrželi obě tyto vlastnosti v neztenčené míře. Jestli mi ale řeknete, že našli klíč k vyřešení záhady ekonomiky, jsem opět poražen." Statisíce účastníků bývalého VUML-Mance nikdy nečetli. Kdyby tak učinili, měli by možná stejné pocity jako Keynes o s tím rozdílem, že by se to neodvážili nikdy přiznat. Teoretický základ marxismu spočívá na dvou základních pilířích o hodnotě a nadhodnotě. Při jejich konstrukci vyšel Marx z Ricardovy teze, ze hodnota statku je dána množstvím práce nutným při jeho výrobě. Schéma je jednoduché. Dělník vyrobí za deset hodin práce produkt a odevzdá ho ka-pitalistovi. Ten, protože má nad výrobkem dispoziční právo, ho na trhu prodá za jeho skutečnou hodnotu tj. ekvivalent deseti pracovních hodin, ale dělníka odbude mzdou čili hodnotou odpovídající množství životních nezbytností (potrava apod.) nutných k udržení jeho pracovní schopnosti po dobu deseti hodin. Tato hodnota čili mzda je vždy nižší než hodnota produktu, a proto kapitalista dělníka vždy o část výsledku jeho práce ošidí. K tomuto schématu přiřazuje potom Marx další zákony kapitalistického trhu:
Klesající míra zisku a akumulace kapitálu
Rostoucí koncentrace hospodářské moci
Prohlubující se krize a deprese
Rezervní armáda nezaměstnaných
Prohlubující se bída proletariátu.
Tyto zákony jsou z části sociologické a na rozdíl od teorie hodnoty Ize empiricky ověřovat míru jejich platnosti. Přesto jádrem a ústředním bodem, ze kterého všechny Marxovy dedukce vycházejí, zůstává nadále teorie hodnoty. A tu je nutno konstatovat, že už začátkem dvacátého století byla tato teorie opuštěna i většinou moderních marxistických ekonomů, kteří dezertovali k marginalistům nebo k teorii hospodářské rovnováhy. I Marx sám byl nucen často přiznat, že hodnota závisí i na nabídce a poptávce. Otázka ovšem zůstává: Je hodnota všech věcí kolem nás dána množstvím práce, která je v nich obsažena nebo tomu tak není? Odpovíme-li záporně, pak celá Marxova konstrukce padá. Jestliže práce netvoří nutně hodnotu nebo může-li být hodnota vytvořena i bez práce, pak neexistuje důkaz, že práce vytváří vždy nadhodnotu a že námezdní pracovník je vždy vykořisťován. Marx sestavuje v potu tváře scholastické rovnice, které mají podepřít jeho tvrzení. Tyto rovnice počítají s prací stejné kvality - kvalifikovaná práce se redukuje na větší počet normálních pracovních hodin - avšak ani tento důkaz není přesvědčivý. Rozpětí v kvalitě práce je totiž tak obrovské o od geniálního postřehu až ke zcela bezduché práci na pásu o že stěží může být měřeno časovou jednotkou. Prostá zkušenost nás učí, že největším zdrojem bohatství moderní společnosti je záblesk myšlenky v okamžiku času, nápad vedoucí k převratnému vynálezu, manažerské schopnosti, někdy víc genetické než získané ve školních lavicích, a konečné nakažlivá atmosféra technicky vyspělé komunity o to vše, co nelze vyjádřit Marxovými rovnicemi pracovní doby. Materialistická filozofie, kde duchovní nadstavba hraje po-družnou úlohu, sklon ke kvantifikaci a potlačování kvality, podceňování fantazie a iniciativy vtiskly svou pečeť i pozdější fázi, kdy se marxistický socialismus realizoval. Ani další vývoj po Marxové smrti mu nedal za pravdu. Dvě z jeho předpokládaných tendencí či zákonů dopadly opačně. Koncentrace výroby přinesla nesporně vznik ohromných trustů, ale neznamenala zánik malých a středních podniků. V četných případech se naopak prokázalo, že malé podniky jsou pružnější a produktivnější něž giganti a počet řemeslnických dílen v mnohých státech relativně roste. I když z hory statistik Ize vyvodit nejrozmanitější závěry, nebyla obecně potvrzena Marxova předpověd', že "vždy to končí zruinováním četných drobných kapitalistů, jejich kapitál přejde dílem do rukou jejich přemožitelů, dílem zmizí. Zcela nereálnou se ukázala také prognóza o prohlubující se bídě proletariátu. V raných pracích Marx tvrdil, že životní úroveň pracujících se snižuje absolutně, v Kapitálu, jsa poučen o neudržitelnosti tohoto názoru, ustoupil a prohlásil, že se dělnictvu dostává menšího podílu na bohatství než dříve. Ve skutečnosti kapitalismus nejen že přímo dramaticky zvýšil životní úroveň dělníků, ale dokázal svou zcela mimořádnou životaschopnost tím, je se vyrovnal, zatím s obrovskými přírůstky populační exploze. Krize a deprese nastaly, ale zdá se, že nikoliv z příčin, které popisoval. Daleko větší vliv než substituce lid stroji má podle většiny ekonomů skutečnost, že část úspor se neproměňuje na investice. Také jeho tvrzení, je pokles zisku má dlouhodobý sekulární charakter, se nepotvrdilo, čímž pad důležitý opěrný bod jeho teorie hospodářských depresí. Marx byl prorokem sebezničení kapitalismu. Vedle toho, že trávil nekonečnou řadu dní a hodin studiem v Britském muzeu, snažil se organizovat dělnictvo, aby skončili s prohnilým systémem. Nebyla to snadná cesta, zejména vzhledem k jeho povaze. Nic neilustruje lépe Marxův postoj než jho polemika s Proudhonem, kterého vyzval ke spojenectví v boji proti společným nepřátelům. Proudhon, brilantní myslitel a socialista, mu odpověděl dopisem, který má historickou hodnotu pod úhlem toho, co následovalo: »Ano, spolupracujeme ve snaze objevovat nové společenské zákony metody jejich působení a nejlepší cestu, jak to zjistit. Ale, pro Boha, kdy jsme se zbavili a priori veškerého dogmatismu, nepokoušejme se vštěpovat do lidí nějaký jiný druh této doktríny. Nestaňme se vůdci nové netolerance, netvařme se jako apoštolové nového náboženství, i když je toto náboženství náboženstvím logiky a samotného rozumu. Přivítejme a povzbuzujme všechny protesty; nepokládejme žádnou otázku za konečně uzavřenou a i potom, když jsme vyčerpali všechny své argumenty, začněme znovu, bude-li to nutné, výmluvné i ironicky. Z této podmínky se rád vaši asociace zúčastním, jinak ne!. Marx odmítá všechno, oč Proudhon žádal, se v je ho ústech a v ústech dalších marxistů obrátilo v pravý opak. Byl to jeden z nejméně tolerantních lidí a toto své poselství odevzdal dalším generacím svých učedníků. Marx zasvětil celý svůj život kritice kapitalismu a důkazům jeho pádu. Kritika má zásadní slabiny a k pádu nedošlo. Jako ekonom je dnes kolegy zcela opomíjen. Nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson mluví o jeho pracovní teorii hodnoty jako o doktrinářské neb metafyzické sofistice. Alternativní společenský řád začal ve jménu jeho idejí budovat krutí a cyničtí politikové v zaostalé zemi, kteří způsobili smrt a utrpení mnoha milionům lidí. Všichni víme, jak jejich krvavý experiment dopadl. Lze však činit odpovědným za jejich masové vraždy jednoho svárlivého člověka, který byl posedlý tajemstvím lidské bídy a který celý život hledal, byť neúspěšně, klíč k jeho odhaleni?

John Stuart Mill (1806 - 1873)

Byl zázračné dítě. Vychoval ho otec, uznávaný historik a filozof, zvláštní pedagogickou metodou, která by se každému jinému dítěti stala osudnou. Ve třech letech se začal učit řecky. Ve věku sedmi let přečetl už většinu Platonových Dialogů v originále, v desíti znal podrobné řeckou a římskou literaturu, obdivoval se Vergilovi Tacitovi a ve třinácti napsal znamenitou Historii Říma. Ve čtrnácti shrnul v přehledu všechna dostupná díla z politické ekonomie, ovládl filozofii a studoval vysokou matematiku. Toto všechno ho nervově nezničilo a nezlomilo navždy jeho vlastní tvůrčí osobnost Ač se to zdá málo pravděpodobné, připravilo ho to k napsání pozdějších slavných děl. Mnoho bylo napsáno o tom, v čem se lišil od Ricarda a v čem byl pokračovatelem velké klasické ekonomické tradice. Málo však bývá zdůrazněn jeden hlavni a přímo dramatický rozdíl. Spočívá v tom, jak se na distribuci sociálního produktu dívala klasická škola a jak ji pojímal Mill. Jak známo, stanovila klasická teorie zákony, jak se bohatství produkovalo a jak se rozdělovalo. Tyto zákony byly považovány za "přirozené" v tom smyslu, že ať se jednalo o rentu, mzdy nebo zisk, jejich určení nebylo arbitrární, nýbrž bylo dáno nevyhnutelnou nutností. A tu Mill udělal něco, co se podobalo proslulému Kolumbovu vejci postavenému na špičku. Bylo to stejné jednoduché jako revoluční. Prohlásil: "Lidstvo může nakládat, individuálně nebo kolektivně, s existujícími statky jak se mu líbí... Distribuce bohatství závisí na zákonech a zvycích společnosti. Pravidla, která to určují, jsou výsledkem názorů vedoucí vrstvy komunity. Jsou velmi různé v různých staletích a zemích a mohou být ještě různější, jestli se lidstvo k tomu rozhodne.
Mill, který bývá někdy zařazován mezi "liberální socialisty," usiloval o zlepšení hmotných podmínek slabých členů společnosti při zachování maximální individuální svobody. Byl autorem velkých reformních návrhů týkajících se hlavně tří oblastí:
a/ zrušení mzdového systému
b/ socializace renty
c/ reforma dědického práva
První projekt, zrušení mzdového systému, by ve svých důsledcích znamenal radikální přestavbu společnosti. Vychází z toho, že mzda je škodlivá pro dělníkovu individualitu, protože ho zbavuje zájmu na výsledku jeho práce. Tento stav je podle Milla nutno změnit Postupně, jak se bude lidstvo přibližovat k dokonalosti, vznikne ve výrobních podnicích nový systém, který nahradí dosavadní stav podřízenost mezi kapitalisty a dělníky. Podle Millova modelu, který přejal pod vlivem francouzských socialistů, bude soukromé vlastnictví továrny vystřídáno dělnickou kooperativou, v níž dělníci budou volit a odvolávat ředitele. Sám formuluje tuto myšlenku takto: "Bude-li zdokonalování lidstva, které vítězný vojenský despotismus může jen zpozdit ale nikoliv zastavit, pokračovat, existuje jen nepatrná pochybnost, že stav najímaných dělníků se postupně omezí na ty, kteří pro nízké morální kvality nejsou schopni vykonávat samostatnější funkce. Vztah pánů a dělníků bude postupné nahrazován partnerstvím, které nabude jednu či druhou podobu: V některých případech se sdruží dělníci s kapitalisty, v jiných, v konečném stadiu snad všech, se dělníci sdruží mezi sebou." Byl přesvědčen, že akumulovaný kapitál bude možno čestně a spontánním procesem transfomovat ve společné vlastnictví těch, kdo se účastní výrobního podnikání. V otázce renty opustil Mill rovněž terén klasické teorie. Nepovazoval ji ani za přirozenou či nutnou, ale naopak za stejně škodlivou pro lidskou individualitu jako mzdový systém. Renta poskytuje vlastníkovi půdy něco, co není plodem jeho práce. A protože individualisté jako Mill přiznávali každému jen právo na to, co vytvořil, měla by být renta vrácena společnosti. Stalo by se to zdaněním a daň by se postupně zvyšovala, až by ji celou pohltila. Radikální zdanění půdy by ovšem otevřelo zemědělskou otázku. Zatímco v Anglii obdělávali obrovské plochy půdy zemědělští dělníci, převažovaly ve Francii malé soukromé farmy. Mill pokládal francouzský systém 2 různých hledisek za výhodnější: pocit samostatnosti podporuje u rolníků iniciativu, zvyšuje úroveň odborných znalostí a konečně brzdí populární růst. Tak zvané "selské vlastnictví" bylo by podle něho krokem, který by vytvářel i na venkově podmínky pro život důstojný člověka. Stejně jako renta je podle Milla instituce dědictví neslučitelná s individuální svobodou a představuje mimo to nebezpečí pro volnou soutěž, protože staví lidi na nestejnou startovní čáru. Protože je člověk svobodný, měl by mít právo odkazovat volně svůj majetek, ale sukcese podle zákona by měla být omezena na určitou peněžní sumu. Millovy utopické představy o kooperativách a zrušení renty jsou na hony vzdáleny skutečnosti, jak nás o tom poučil pozdější vývoj. Byl rozporná osobnost Na jedné straně nesmírně obohatil klasickou teorii o řadu velmi cenných poznatků, na druhé by jeho reformní projekty celou její stavbu zničily. Někdy je pokládán za otce Fabiánského socialismu, který by své reformy uskutečňoval jen za předpokladu obecného demokratického souhlasu. Za svého života poznal cíle komunismu a odmítl je: "Nároky komunismu nelze hodnotit podle současného špatného stavu společnosti. Je otázkou, zda by v něm zbyl nějaký útulek pro individualitu charakteru, zda by veřejné mínění nebylo tyranským jhem, zda absolutní závislost každého na všech a dozor všech nad každým by nesemlely všechno do krotké uniformity myšlenek, citů a činů... Žádnou společnost, v níž výstřednost je odsuzována, nelze pokládat za zdravou." Jeho vize budoucnosti je poznamenána rezignovanou melancholií. Převzal Ricardovu teorii o dlouhodobé klesajícím zisku a doplnil ji zákonem klesajících výnosů. Růst průmyslu se bude zastavovat, populární přírůstky budou klesat a lidstvo se bude blížit Stacionárnímu stavu. Mill zdůrazňoval etické výhody, které tato situace přinese. V dopise příteli napsal: Jak je směšné myslet si, že zákon civilizace vyžaduje jako svůj doplněk trvalý pokrok! Proč nepřipustit, že stejně jako lidstvo kráčí vpřed v jednom smyslu, degeneruje v druhém." Domnívá se, že omezením ekonomické aktivity mohou lidé přenést svou energii do jiných oblastí a utlumení chtivosti po bohatství a mamonu bude znamenat i konečné vyřešení sociálního problému. Jakkoliv je tento cíl nereálný, není cizí některým reformátorům dnešního světa. Mill byl hluboký duch a jeho skvělé úspěchy na poli ekonomické teorie nelze oddělit od jeho celoživotního úsilí o humanizaci společnosti. Jeho osobní život nebyl prost peripetií. V mládí prošel hlubokou krizí, když objevil, že rozum a mozek nestačí k náplni života. Jeho štěstím bylo, že potkal Harrietu Taylorovou. Tato půvabná a nesmírně inteligentní mladá žena ho okouzlila. Mělo to však háček - Harrieta byla vdaná, měla děti a byl tu i pan Taylor. Překážky však rozdmychávaly ještě výš plamen jejich lásky. Psali si, cestovali spolu a dokonce i žili /podle Millovy Autobiografie v naprosté nevinnosti/ celých dvacet let a teprve po smrti pana Taylora se vzali. Bylo to překrásné manželství a Harrieta se podílela na některých jeho dílech, zejména na eseji 0 svobodě. Mill pracoval stejně jako Malthus ve službách East India Company a byl zvolen členem Dolní sněmovny. Když Harrieta v Avignonu zemřela, odstěhoval se do Francie, protože chtěl být blízko jejího hrobu. Dočkal se všeobecného uznání a hluboké úcty, velký ušlechtilý muž, který se stal článkem spojujícím klasickou teorii s novými proudy ekonomického myšlení.

Thomas Robert Malthus (1766-1834)

Je-li svět Adama Smithe slunnou krajinou s bukolickými háji a modrým nebem, je v Malthusově scénáři slunce zakryto černými mraky přinášejícími bouři. Není divu, že když filozof Carlyle přečetl Malthusův spis o populaci, nazval ekonomii "pochmurnou vědou" a řada spisovatelů a myslitelů s ním souhlasila. Malthus se v národohospodářské literatuře představuje ve dvojí roli - jako demograf a autor proslulého spisu "Esej o principu populace a jeho působení na budoucí zlepšení společnosti", vydaném v roce 1798, a jako autor knihy "Zásady politické ekonomie" z roku 1820. Přesto že někteří ekonomové soudí, že Zásady svou hodnotou první publikaci předčí, byl to právě spisek o populačním vývoji, který učinil z dvaatřicetiletého neznámého pastora přes noc nejen "muže roku", ale muže staletí, jehož dílo nechybí od té doby v žádné demografické knihovně. Chceme-li však posuzovat Malthuse - demografa - vyhnout se pokud možno otřepaným a stereotypním frázím, musíme si uvědomit několik skutečností. V první řadě Malthus reagoval na podmínky své doby. Kdyby se narodil o padesát let dříve, nikdy by asi svůj Esej nenapsal, protože tehdy rostla populace Anglie a Walesu jen o 0.1 % ročně. Za jeho časů bylo to už o 1 % ,a právě tento prudký populační růst ho přiměl, aby se staral o problém lidského rozmnožování. Rovněž při konstrukci svých dvou známých řad - aritmetické, podle které rostou prostředky obživy, a geometrické určující růst populace - se řídil pozorováním soudobé skutečnosti. Geometrickou sestrojil na základě úvahy, že rodina má v poměru 6 dětí, z nichž dvě zemřou nebo nezaloží rodinu, kdežto zbylé čtyři mají opět po 6 dětech - předpoklad pro nás dnes fantastický, ale tehdy, stejně jako v dnešní Ugandě nebo Egyptě, dost realistický. Podkladem pro aritmetickou řadu, podle které rostou prostředky výživy, bylo mu pozorování obilních výnosů z hektaru obdělávané půdy. Jako generační předěl zvolil dvacet pět let a doložil to čísly na americké populaci. Slavné Malthusovy řady:
1_2_4_8_16_32_64_128
1_2_3_4_5__6__7__8
nebyly tedy zvoleny Malthusovou fantazií, ale byly sestrojeny na základě zkušenosti. Než prověříme reálnost těchto předpokladů skutečným vývojem dalších dvou století, zůstaňme ještě ve světě Malthusova myšlení. Po vyslovení zlověstné předpovědi o hrozícím nedostatku potravy pro lidské pokolení byl nucen hledat nějaké východisko. Našel je tím, že postavil lidstvo na křižovatku, ze které vedly tři cesty. První - pokračování v dnešní míře reprodukce - vedla k přelidnění a katastrofě. Další dvě se této katastrofě vyhýbaly tím, že lidstvo, to jest konkrétné rodina, omezí počet dětí. Byly však diametrálně rozdílné. Jednou, kterou schvaloval, byla morální zdrženlivost a druhou, kterou odsuzoval, byla "nečistá umění" čili jakýkoliv druh antikoncepce. V jádru si nebyl celý život jistý, zda morální zdrženlivost bude dost efektivní a dále se obával, že celibát by vedl spíš k prostopášnosti než k ctnosti. Jako duchovní prožíval velké dilema a někdy se mu dokonce zdálo, že "nečistá umění" jsou menší zlo než hladomor. Ve druhém vydání Eseje byl shovívavější. Napsal: "Řekl jsem, a považuji to za zcela správné, že bychom měli odložit sňatek do doby, kdy budeme moci uživit své děti; a že je také naší povinností nehledat neřestné náhrady. Ale nikdy jsem neřekl, že očekávám dokonalé splnění jedné či obou podmínek. V tomto a jiných případech se může stát, že porušení jedné z těchto povinností umožní člověku splnit snadněji druhou... Ani v nejmenším neváhám říci, že rozvážná kontrola sňatků je lepší než předčasná smrt." Z pozdějších textů se vytrácí "morální zdrženlivost" a nahrazuje se "rozvážnou kontrolou'*. Brzo po jeho smrti vzniklo Neomalthusiánské hnutí, které už zcela a bez výhrad propagovalo antikoncepci jako jedinou zbraň proti přelidnění. Celé osmnácté století trvalo, než byl zrušen zákaz schvalování a šíření antikoncepce a zní zcela paradoxně, že velký švédský ekonom a zakladatel Skandinávské školy Knut Wicksell byl krátkou dobu ve vězení za to, že obhajoval malthusiánské teze. Zdá se téměř jisté, že kdyby byl Malthus dnes naživu, odmítl by stát se členem Malthusiánské ligy. Nic neznázorňuje lépe převratnou změnu nazírání na tuto otázku než srovnání s dnešní skutečností, kdy Charta rodičovského plánování se stala oficiálním dokumentem OSN a kdy žákům ve školách jsou rozdávány antikoncepční prostředky. Dnes víme, že pesimisté vedeni Malthusem, byli v následujících dvou stoletích poraženi a že lidstvo, které od té doby vzrostlo na pětinásobek, se uživit dokázalo. Důvodem byly jednak obrovské možnosti Evropanů emigrovat do zámoří, jednak netušený pokrok zemědělské techniky. Během devatenáctého století vzrostla britská populace čtyřikrát, zatímco se její hrubý národní produkt zvětšil čtrnáctkrát Toto vítězství není bohužel definitivní. V současné době prožívá svět populační explozi takových rozměrů, že proti ní byla Malthusova doba idylou. Dnes nemá lidstvo před sebou tři cesty, jak to viděl anglikánský pastor, ale jenom dvě: Buď se v rozvojových zemích prosadí rodičovské plánování. nebo ve světě nastane ekologická a ekonomická katastrofa. Tím více je nutno ocenit, že Malthus byl prvním ekonomem, který rozpoznal nesmírné nebezpečí neomezené lidské reprodukce a měl dost statečnosti a odvahy, aby před ním varoval. V marxistických učebnicích vystupuje Malthus v nejodpornějších převlecích od zarytého nepřítele dělnické třídy až k hlasateli lidožroutských a satanských názorů, že chudý člověk nemá vůbec právo na existenci. Osobně to byl podle všech svědectví sympatický vysoký muž s citlivou duší. V roce 1807 opustil svůj duchovní úřad a stal se profesorem na East India College v Haileybury. Věren svým zásadám oženil se až v devětatřiceti letech a měl tři syny a dceru. Jeho největším a celoživotním přítelem byl David Ricardo. Když Malthus vydal své Zásady politické ekonomie, poslal mu jeho neméně slavný přítel 220 stránek připomínek. Když Ricardo náhle zemřel, komentoval to Malthus slovy: "Nikoho ze své rodiny jsem tak nemiloval." A přesto, že vědecky se v lecčems neshodovali a i v otázce renty, kterou se Ricardo tak proslavil, zastávali různá stanoviska. Malthus nesdílel Ricardův názor, že pramenem renty je různá úrodnost půdy a napsal: "Renta je odměnou za přítomnou odvahu a moudrost stejné jako za minulou sílu a bystrost. Půda se kupuje s plody píle a talentu." Jinak řečeno, Malthus viděl v rentě odměnu za pracovní úsilí vlastníka a ne za dar půdy. V tomto bodě nebyl však Malthus nikterak původní a s jeho názorem Ize snadno polemizovat. Kde však, stejně jako v demografii, projevil mimořádný postřeh a předvídavost, byla jím objevená a zdůrazňovaná možnost, že nastane situace, kdy vyrobené zboží nenalezne kupce. Označil tento stav jako "general gluts" čili obecný přebytek. Na tehdejší dobu, v jejímž slovníku termín a pojem hospodářské deprese neexistoval, to byla nesmyslná a šílená myšlenka. Ricardo se jí zhrozil a suverénně ji odmítl. Na pomoc mu přispěchal i mladý francouzský ekonom J. B. Say, který rozbil Malthusovu obavu dvěma argumenty. Za prvé, napsal, jsou lidské potřeby nekonečné a neomezené. Potřeba potravy je omezena kapacitou žaludku, ale touha po oděvu, příbytku, klenotech a podobné nemá hranic. Za druhé existuje schopnost si tyto věci koupit. Výroba každé věci něco stojí a toto něco je současně něčí příjem. Ať je tento náklad mzda, renta nebo zisk, jeho prodejní cena zvýšila něčí důchod. Jak by mohlo dojít k tomu, co Malthus nazýval "glut", kdy jsou k dispozici zboží, poptávka po něm i peníze? Přesto vrtěl Malthus odmítavé hlavou a tvrdil, že taková situace by nastat mohla. Jeho jasnozřivost však postrádala logické důvody, které by předložil svým oponentům, a tak Ricardo, jak už to bylo u jejich sporů obvyklé, zase vyhrál. Teprve za mnoho let později se ukázalo, kdo měl pravdu, a že to "něco", co Malthus hledal a neuměl pojmenovat, byla hospodářská deprese. Za svůj život se tento laskavý muž s geniální imaginací, dožil více útoků a zatracování než oceněn a chvály. Byl z velkých postav, jejichž stín sahá daleko do budoucnosti a které teprve budoucnost po zásluze ocenila.

Adam Smith (1723 -1790)

Snad každý obyvatel krásného města Edinburghu znal svého nejslavnějšího spoluobčana. Světlý kabát, krátké spodky, bílé hedvábné punčochy, střevíce s přezkami, široký bobří klobouk, špacírka - tak kráčel denně po hrbolatých chodnících, ponořen do snění a úvah, sem tam se zastavil a něco pro sebe mumlal. Celé město se bavilo novými a novými historkami o jeho roztržitosti a zapomnětlivosti. To už byl na vrcholu slávy a z Glasgowa sem přišel na čestnou penzi - byl jmenován komisařem pro cla s platem šest set liber ročně. Ani v Edinburghu neměnil svůj klidný a skromný staromládenecký život, který trávil ve společnosti stejně proslulých přátel - úzký vztah měl zejména s filozofem Davidem Humem - a v péči matky, která se dožila devadesáti let. Adam Smith se obecné pokládá za zakladatele moderní ekonomické vědy. Kus cesty urazil v tomto směru už M. Quesnay, fyziokrat a osobni lékař Madamme Pompadour. Přesto, že jeho tezi o zemědělství jako jediném zdroji bohatství Smith zásadně odmítal, choval k francouzskému lékaři upřímný obdiv a nebýt skutečnosti, že v době vydání "Bohatství národů" byl už Quesnay mrtev, byl by mu knihu věnoval. Tento spis, který tvoří dva díly zhruba o 900 stránkách a jehož celý titul je "An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations" (Zkoumáni povahy a příčin bohatství národů), vyšel v roce 1776 a loto datum je považováno za začátek moderního ekonomického myšlení. Po staletích, kdy hospodářství bylo řízeno tradici nebo autoritou, Smith jako první vytvořil, vysvětlil a popsal teoretický model tržního systému. Položil si jednoduchou zásadní otázku: Jak je možné, že při absenci jakéhokoliv řízení pekař uživí, krejčí ošatí a švec obuje celé město? Odpověd', kterou podává a která se cituje v učebnicích ekonomie, zni: "Soukromé vášně a zájmy lidí jsou vedeny směrem, který je nejvhodnější pro zájmy celé společnosti." Toto je vpravdě revoluční závěr celé knihy: "Neočekáváme svůj oběd jako výsledek dobročinnosti pekaře, sladovníka nebo řezníka. Neapelujeme na jejich lidskost. ale na jejich sobectví, a nikdy s nimi nemluvíme o svých potřebách, ale o jejich výhodách. Tím, že člověk sleduje svůj vlastní zájem, podporuje často zájmy společnosti účinněji, než kdyby je chtěl doopravdy podporovat." Jinak řečeno: Za akční motiv je nutno u jedince hledat sobectví a nikoliv altruismus. Sobectví samo o sobě by však ke vzniku tržního mechanismu nestačilo. Změnilo by naopak společnost ve svět loupežných rytířů a blahodárný efekt, o kterém Smith mluví, by se ne-dostavil. Pojistkou, aby se tak nestalo, a druhou hnací silou je soutěž. Tato síla má za následek, že sobectví jednoho je korigováno a drženo v mezích sobectvím druhých a teprve tato interakce egoismů má následek, který bychom nejméně čekali: společenskou harmonii. Prodavač, který žádá příliš mnoho, a kupec, který nabízí příliš málo,se sami automaticky vyřazují z trhu. Sobectví a soutěž nejsou však jedinými faktory, které zajišťuji fungování tržního mechanismu. Smith jako filozof a autor "Teorie mravních citů" vidi za aktivitou sobeckých impulsů další základní a dlouhodobé sily působící ve směru lidské evoluce. Tyto síly nazývá zákony a první z nich definuje jako Zákon akumulace a druhou jako Zákon populační. Vychází z pozorování prvních průmyslových podnikatelů a zjišťuje, že dosahují ve svých prádelnách a dolech obrovské zisky. Tato skutečnost nejen že ho nerozhořčuje, ale naopak ho plni uspokojením. Nefascinuje ho samotný zisk, ale přesvědčení, že ze zisku postaví podnikatel nové továrny, ve kterých dělba práce opět zázračně zvýší výnosy a v konečném efektu obohatí celou společnost. Problém, který zaměstnával ekonomy dvacátého století a který ústil v otázku, zda se úspory vždy promění v investice a vyšší zaměstnanost, ho nikdy nezajímal. Napadlo ho však, že může nastat situace, kdy by se akumulace zastavila. Důvod by byl jednoduchý: další akumulace znamená další továrny, další stroje, další poptávku po dělnicích. Zvýšená poptávka po pracovních silách znamená však vyšší mzdy a bude-li se tento stav opakovat nebo stane-li se trvalým, pohltí nakonec vysoké mzdy zisk jako pramen akumulace a celý proces se zastaví. To by ovšem znamenalo konec růstu blahobytu a celý model společenské harmonie by se zhroutil. K tomu však nikdy nedojde, a to zásluhou Populačního zákona. Pracovní sila se podle Adama Smithe chová v tržním mechanismu stejně jako jiné statky. Je-li její cena - tj. mzda -vyšší, tak počet dělníků vzroste, v opačném případě se zmenši. Toto tvrzení se nám dnes zdá naivní nebo dokonce nesmyslné, avšak ve Smithově době mělo jistou oprávněnost. Dětská úmrtnost byla tehdy neobyčejně vysoká a Smith uvádí, že na skotské vysočině nebylo neobvyklé, že matce, která měla dvanáct dětí. vyrostly jen dvě. I kdyby vyšší mzdy měly malý vliv na zvýšení porodnosti, mohly způsobit, že větší počet dětí se v důsledku lepší výživy dožil pracovního věku. Cyklus probíhal tedy následovně: následkem zvýšené akumulace se zvýší mzdy, ty způsobí zvětšeni počtu dělníků, více dělníků vyvolá tlak na mzdy a způsobí jejich pokles, což zase zpětně vyvolá snížení počtu uchazečů o práci. Cyklus může začít znovu a pokračovat ad infinitum. Dnes víme, že vše ad infinitum nepokračovalo a že teoreticky dokonalý stroj začal mít brzo poruchy. Svět Adama Smithe byl světem nadšení a optimismu a jeho zlatý věk byl omezen na necelých čtyřicet let. V této době vyšly též spisy Godwinovy a Condorcetovy a chvíli se zdálo, že slavná Smithova "neviditelná ruka" skutečně pečuje o největší štěstí největšího počtu lidi. Roztržitý profesor z Glasgowa byl zahrnován poctami, jeho spisy byly přeloženy do většiny evropských jazyků, on sám se o slávu nestaral. 0 jeho skromnosti svědčí, že když ukazoval návštěvníkovi poklady své knihovny, prohodil s úsměvem: "Sám jsem moc krásy nepobral. Ale mám krásné knihy." Byl přesvědčen. že dílo je důležitější než člověk, a nenápadný kámen na kanovnickém hřbitově v Edinburghu stručně oznamuje, že pod ním leží autor "Bohatství národů." Nám se však vnucuje otázka: Co zůstalo trvalého z této knihy, co je už jen historii a co žije dodnes? Chceme-li se pokusit o stručný závěr, musíme konstatovat, že základní linie jeho popisu tržního mechanismu zůstaly ne dotčeny. Neodolaly naopak velké makroekonomické trendy, do kterých tento mechanismus zarámoval. Zákon o akumulaci a Populační zákon byly nejslabším místem jeho úvah a svého autora dlouho nepřežily. Nelze zapomenout, že Smith byl ekonomem před průmyslové éry a jeho doba nepoznala obrovské podniky a anonymní korporace, které omezovaly soutěž, ani zcela jiný populační vývoj Velké Británie, daný novými sociologickými podmínkami. Neznal pojem hospodářských cyklů, depresi a ztracené rovnováhy. V jistém smyslu předpokládal, že Anglie osmnáctého století potrvá navěky. Ve svém díle namaloval geniálními tahy mohutnou fresku své doby a dal nespočetně množství námětů a inspirací novým generacím ekonomů. Bylo by povrchní a krajně nespravedlivé chtít Adamu Smithovi přisuzovat obdiv k dravým metodám raného kapitalismu a k hromadění majetku. Byl nejen ekonomem, ale i filozofem. Ve své knize "Teorie mravních citů" napsal: "Jaký smysl má celé pachtění a hemžení tohoto světa? Jaký je konec lakoty a ctižádosti, honby za bohatstvím, moci a společenským postavením?" Jeho kniha "Blahobyt národů" dává jasnou odpověď': "Smysl je jediný - blahobyt prostých členů společnosti." Je jasné, že tato víra čerpá své zdroje z racionalistické filozofie osmnáctého století a jejího odporu jak proti tyranii, tak proti chaosu. Smith má pak nepopiratelné prvenství v tom, že svým dílem položil teoretické základy systému tržního hospodářství. A tyto základy zůstaly už dvě stě let v podstatě neotřeseny.

BIBLIOGRAFIE

http://jms.vse.cz/~xsvot01/a.htm
http://jms.vse.cz/~xsvot01/cj.htm