Seminární práce

Stavební památky na Hradišti sv. Hippolyta

ÚVOD
Na počátku této práce jsem ještě ani netušila, jak těžké bude vybádat alespoň něco o stavebních památkách Hradiště u Znojma. Při prvních pokusech obstarat si počáteční materiál a při dalších bádáních jsem smutně zjistila, že dosud nevyšla žádná ucelená kniha o památkách tohoto historického místa, a tak se moje studium materiálů muselo spíše orientovat na časopisy. Proto jsou některé úseky či odstavce v řeči kostrbaté, jelikož časopisy, ze kterých jsem vycházela, jsou mnohdy z konce minulého a začátku našeho století. Vím také, že tato práce není vyčerpávajícím dílem o Hradišti, je spíše určena lidem, kteří zatouží se dozvědět něco více o tomto památném místě a ponejvíce o jeho stavebních památkách. Chtěla bych také poděkovat laskavým sestrám z řádu sv. Karla Baromejského, především sestře Elišce, která mě svým vyprávěním nejen o Hradišti dopomohla k pochopení ducha tohoto památného místa. Díky ní jsem také měla tu čest se setkat s velice milým a váženým člověkem, křížovnickým proboštem, Dr. Václavem Knittlem.

Motto: Nescire, quid antegvam natus sis, acciderit, est quasi non esse.
Neznat, co se stalo, předtím než ses narodil, je jako bys nebyl.

PROBOŠTSTVÍ SV. HIPPOLYTA
V blízkosti místa, kde dnes stojí proboštství a kostel sv. Hippolyta, stával velkomoravský hrad, kolem nějž na starém vnějším valu byla vybudována nová hradba, jejíž zříceniny jsou ještě dnes až 5 m vysoké a široké 25 m. Obnoven nebo nově postaven byl i val vnitřní. Velkomoravská hradba vznikla nejen na přístupové straně, ale i nad svahy ostrohu. Připojovala se k příčným úsekům ostrými úhly a vymezila dvě přibližně stejné plochy, jednak nepravidelný čtyřúhelník vnitřního hradu, jednak pětiúhelník předhradí. Při vykopávkách byly zjištěny konstrukce hrazení. Vnější val byl původně hradbou 3 m širokou z kamene, z hlíny a ze dřeva, před níž ležel příkop (š=8 m, hl=3 m) tesaný ve skále. Z vnitřní strany přiléhaly ke stěně 3 m široké srubové komory. Podobnou výstavbu měla také hradba na boku k Hradnici (znojemský potok), jež nadto byla lícována mocnou zdí z kamenných desek. Za třicetileté války (1619) došlo k úpravám vnějšího valu, destruovaného požárem na začátku 10. století. Výzkum 1949 - 1954 objevil na nádvoří proboštství pohřebiště z 11. věku, v proboštské zahradě i hroby starší. Výzkum z roku 1998 výrazně potvrdil nejen přítomnost velkomoravského pohřebiště, ale doložil též existenci bohaté vládnoucí vrstvy, patrně některého ze členů mojmírovské dynastie, a také rozpoznal ve zbytcích kamenné velkomoravské architektury základové zdivo z kostela na Hradišti, pocházejícího z poloviny 9. století. Období podle vlastnictví hradišťského sídla:
1.období: Hradiště - vévodský hrad Hradiště (německy nazýváno Pöltenberg) existoval jako vévodský hrad již od roku 1093 a až do roku 1538 je v listinách nazýván: Hradisst, Hradnitz, Hradez, Hradek
2.období: Hradiště jako světské proboštství a Capella regia s. Hyppolithi Vévodský hrad na hoře sv. Hippolyta bylo probošství světských kněží; připojení ke kostelu sv. Hippolyta byl tento kostel prohlášen za Cappela regia1, jak se potvrzuje na nejstarších listinách2 . A tak zůstalo Hradiště, samo jako duchovní vlastnictví, zatímco v sousedním městě Znojmě byl vybudován nový vévodský hrad. Ve starých znojemských dějinách se má za to, že Hradiště bylo filiálkou benediktinského kláštera na Břevnově v Čechách.
3.období: Hradišťské proboštství ve vlastnictví rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou4 od roku 1240
Když byl řád křížovníků pro svou péči o nemocné a ochranu chudých uveden Anežkou, dcerou krále Otakara, do Čech, šířila a množila se velmi tato nadace, tolik prospěšná tehdejším dobovým potřebám a požívala brzy i na Moravě zeměpanské ochrany. Tak věnoval Václav, čtvrtý český král, nebo Václav toho jména prvý, listinou, vystavenou v Praze 1240 křížovnickému špitálu sv. Františka u Pražského mostu kostel sv. Hippolyta u Znojma na Moravě se vším příslušenstvím5. Tato listina byla poté definitivně potvrzena listinou vydanou v červnu roku 1252 markrabětem a vévodou rakouským Přemyslem Otakarem. 1. proboštem řádu Křížovníků byl Carolus (1259-1289). Proboštové jsou znázorněni na portrétech, které se nacházejí na chodbě proboštství = Series praepositorum. Portrét 7. probošta Friedrika II. ("Fritzko") (1344 - 1354) není k dispozici, ani se s ním nepočítá v číslované řadě obrazů, nýbrž je vynechán a jeho nástupce Joannes je omylem uveden na místo něho na sedmém obrazu. Z toho je patrno, že pořadí proboštů, uvedené na obrazech je nesprávné a neúplné, a z dosud dostupných listin je možno prokázat, že kromě tohoto probošta ještě 3 další byli při počítání vynecháni. Dnešní podoba proboštství uzavírající svými čtyřmi křídly nádvoří pochází ze 17.století. Za svůj vznik vděčí oběma proboštům z rodu belgických Sclessinů (omylem se často uvádějí jako Schlessinové) Gerharda (27. 10. 1627 - 12. 12. 1652) a jeho synovce Tomáše Cornelia (1627 - 1652). Za Gerharda de Sclessin byla proboštská budova jen z jižní a poloviny západní části a byla obyvatelná jen částečně. Sotva ji ale učinil celou obyvatelnou, vypukl roku 1629 požár a vše lehlo popelem. Neúnavně ale znovu položil ruku k počatému dílu a vybudoval zámek pohodlnější a pevnější než byl dřív. 14. 7., 28. 7. A 2. 9. 1632 bylo koncipováno a realizováno mnoho moudrých a prospěšných rozhodnutí ve věcech duchovních, diplomatických i časných, stejně jako o způsobu péče o chudé lidi v řádových nemocnicích. Hned po svém návratu na Hradiště počal stavět východní část zámku, která leží proti městu Znojmu, a dokončil ji roku 1635. Je 22 sáhů6 dlouhá, jednoposchoďová a to od základů, jejíž přízemí bylo přiděleno 12 špitálníkům (obročníkům): 6 mužům a 6 ženám, jako obydlí. Přízemí tedy sloužilo jako útulek pro staré, opuštěné, nuzné a někdy i nemocné. Tuto skutečnost připomíná svisle obdélníková pamětní kamenná deska, která zabírá plochu mezi nadpražím jednoduchého ostění vstupního portálu do východního křídla a oknem v prvém poschodí. Velice rušivě působí stříška s masivní okapovou a odpadovou rourou při dolním okraji pamětní desky a také malá ochranná plechová stříška při jejím horním okraji kazí celkový estetický dojem. Masivní ovál vavřínového věnce zabírá celou plochu desky, kromě 4 rohů, v nichž po zevním obvodu věnce jsou vytesány jednotlivé části čtyřdílného nápisu, který začíná vlevo nahoře a pokračuje ve směru hodinových ručiček až do levého dolního rohu.
Zní: GERHARDUS / DE SCLESSIN PRAEPOSITUS / EXTRUXIT.
Gerhard de Sclessin, probošt, zbudoval. Při vnitřním okraji věnce nahoře je letopis: MDCXXXV (1635)
Kolem středu vnitřní plochy věnce jsou tři erbovní barokní štíty: nahoře pražského arcibiskupa a velmistra křížovníků Sclessinů, tj. vodorovné břevno se třemi liliemi a dvěma hlavami lvů nad ním a jednou pod ním. Mez těmito štíty dole je barokní kartuš s pětiřádkovým nápisem (drobným písmem, takže je nutno použít dalekohledu): Beatus, qui intelegit super egenum et pauperem, in die mala leiberabit eum Dominus "Šťasten ten, kdo myslí na ubohého a chudého, v den zkázy jej zachrání Pán" - Ž,41 Trvalý provoz špitálu zachránil hradišťské probošství před zrušením při josefinských reformách, které nepostihly kláštery s humanitární nebo nemocniční činností. V roce 1636 postavil probošt Gerhard také na staré věžní zdi při kostele sv. Hippolyta báň krásné formy, jak jej za to chválí velmistrovské psaní z roku 16427 a jak uvádí listina, uložená ve zdejším archívu8. Tato listina byla uložena v době opravy věžní hlavice do její kopule, ale při opravě této věže, kterou prováděl roku 1815 probošt Grabner, byla odtud vyňata a klempíř ji tam zapomněl vložit a byla proto ad rei memoriam (na památku toho) deponována v archívu. Na začátku 18. století byla postavena malá domácí kaplička (Oratirium - Haus Capelle), k jejímuž zbudování vydal povolení papež Klement XI. a olomoucká konzistoř 26. 3. 1705. O toto povolení si zažádal probošt Salamon Augustinus Frendl (1675 - 1706) a vymohl si i právo sloužit i poslouchat mši svatou na kterémkoli místě vhodně vyzdobeném. Od něho je i oltář stojící v sakristii. V současné době má Hradiště opět svého křížovnického probošta, kterým je Dr. Václav Knittl. V prvním patře proboštství je umístěna knihovna Křížovníků, která ale veřejnosti není přístupná.
Vstupní prostor proboštství.Na konci 16. století, tedy v době, kdy v sousedním Znojmě převzali správu a vládu stoupenci Lutherova učení, vznikly dva krásné renesanční náhrobky z červeného mramoru. Prvý z nich dal zbudovat pražský arcibiskup Martin Medek, který byl v letech 1577 - 1581 proboštem na Hradišti, svému nástupci a bratrovi, Petru Medkovi (1581 - 1585). Ten podlehl potížím, spojeným s vedením proboštství a tak v obtížné době, za čtyři roky a proto jeho vysoce postavený bratr se cítil zavázán uctít důstojně jeho památku i přes jinak nepříznivé poměry. Postava probošta Petra Medka v dlouhém křížovnickém plášti s řádovým znakem v pravé horní části ( jeho kříž má ještě liliovité zakončení, nikoli pozdější maltézskou osmiramennou podobu) zabírá celou plochu náhrobku, lemovanou širokým rámem s nápisem, který probíhá ve směru hodinových ručiček kolem dokola se začátkem v levém horním rohu:
a: REVERDENIS /sim/VS ET ILLUSTRIS/sim/VS IN CHR/ist/O PRINCEPS
Nejdůstojnější a nejslavnější v Kristu představený
b: AC DOMIN/us/ D/ominus/ D/eo/ G/ratia/ ARCHIEP/iscopus/S PRAG/ensi/S LEGATUS SENATVS FR/atr/I SVO
a pán, pan Martin, z Boží milosti arcibiskup pražský, poslanec senátu, svému bratru
c: GERMANO PETRO MEDESIO HV/iu/S ECCL/es iae/
rodnému, Petru Medkovi, tohoto kostela
d: PRAEPOSITO/ AMORIS ET PIETATIS ERGO F/ieri/ F/ecit/ A/nno/ DOM/ini/ MDLXXXV XXX.MAJÍ OBIIT. /R. I. P./
proboštu, z lásky a oddanosti dal zhotovit. Zemřel roku Páně 1585, 30.května /Odpočívej v pokoji

Druhý náhrobní kámen, vpravo od Medkova náhrobku, dal postavit svým rodičům, Janu Kozařovi z Kozařova a Anně, rozené Bessové de Kross, probošt Mikuláš Kozař (1585 - 1616), nástupce Petra Medka. Jeho dolní část zabírá rodový znak Kozařů a do horní poloviny je vyryt nápis o 19 řádcích s velikostí písmen klesající od shora dolů. Je tu reprodukován po řádcích: ANNO CHRI/sti/ SAL/utis/ 1590
DIE 19. SEPT. GEN/erosus/, CLARISS/ismus/ET.
NOBILIS D/omi/US JOHANNES
KOZARZ DE KOZAROWA, EQ/ues/
SIL/esikus/IN VICI MORATICENSI
57 AN./nnos/ NATUS PIE OBIIT HIC INCHR/ist/O QUIESCIT
NOBILLISS/imae/OMNIKUE VIRTUTUM GENERE EMINEN
TISS/imae/ MATRONAE AN NAE KOZAROWI
GEN/ITAE/BESS DE KROSS? 12 LIBERORUM GENITRICi
EX HIS NICOL/aus/, HUI/us/ ECCL/esiae/ IA/m/ PER 3 LUSTRA /PRAEPO/ situs
VLTRA XXXVA/nos/ VIDUAEet VII ANNOS ISTIUS
S. HIPPO/lythi/ DOMO FIDELI ET SEDULAE MATRI FAMI-
LIAS POST VARIAS AB INCLUNABULIS P A RV/or/UM
MORBOS/at/Q IN SENECTUS/te/ ANUM CLIMACTE /AN/n/O
SAL/utis/ 1599 PIE IN CR/ist/O DEFUNCTAE? HIC QVIE-
SCENTI PARENTI DILECTISS/imus/ NICOL/aus/ KOZAR
FILI/us/ MOESTISS/imus/ PERPET/uae/ GRAT/AE/ET MEMO/riae/
ERGO HOC MONUMEN/tum/ PON/i/ CU/ravit/ 1600

Roku Kristovy spásy 1590 dne 19. září zemřel zbožně urozený , přeslavný a ušlechtilý pán Jan Kozař z Kozařova, slezský rytíř ve věku 57 roků ve vsi Morašice a odpočívá tu v Kristu. Nejvznešenější a ve všech cnostech vynikající paní Anně Kozařové, rozené Bess de Kross, rodičce 12 dětí, z nichž Mikuláš, který je již po tři lustra (pětiletí) proboštem tohoto kostela, která byla po více jak 35 roků vdovou, po 7 let spolehlivou horlivou hospodyní (mater familias) tomuto domu sv. Hippolyta, po různých nemocích (které postihly) její děti od kolébky, která zemřela po svém 70. Roku 7. dubna v 7 hodin ráno ve svém stáří na značnou sešlost, své nejmilovanější matce, dal postavit velice zarmoucený syn Mikuláš Kozař z trvalé vděčnosti a na věčnou památku 1600. Uvedené náhrobky stály v gotickém kostele téměř 1 a 3/4 století a při jeho radikální přestavbě v roce 1765, byly pro svou historickou i uměleckou hodnotu ponechány, takže je můžeme obdivovat dodnes. Nyní se nacházejí vlastně v západní části bývalého gotického kostela, před jeho přestavbou do nynější nádherné barokní podoby v roce 1765. Proto, aby kostel mohl mít polokulovitou kopuli, byla nutná čtvercová základna a proto byl neobdélníkový půdorys gotického kostela zkrácen o západní část, ze které byla vytvořena nynější vstupní síň do proboštství. Strop tohoto prostoru tvoří kostelní kůr, na který odtud vedou schody. Vchází se z něho také do kostela sv. Hippolyta, do proboštství i na dvůr. O Vánocích jsou v tomto vstupním prostoru umístěny jediné pohyblivé jesličky ve Znojmě, staré více jak půl století. Nejsou sice rozměrné, ale spousta přirozeně se pohybujících postaviček kolem ústřední jeskyňky s Jezulátkem doplňovaná melodiemi koled, stačí poutat pozornost malých obdivovatelů při rodinných vycházkách o vánočních svátcích. Hradby proboštství Proboštství sv.Hippolyta je obklopeno hradební zdí, která je pozůstatkem gotické doby. Plně zachovalá je západní zeď s cimbuřím, střílnami a čtyřmi věžemi. Okrajové, severní a jižní, jsou kulaté s kuželovitou střechou. Jižní byla zbořena i s přilehlou částí hradby v roce 1823, severní se zachovala celá a v 19. století sloužila jako vězení. Nazývala se Kukume podle prvého vězně, který se tam dostal. Druhá věž, která je stejně jako třetí hranolovitá a zakončená jehlanem, se zachovala v původní podobě a vede přes ní, stejně jako ve středověku, hlavní přístupová cesta, dnešní Křížovnická ulice. Třetí věž, která v minulosti sloužila jako obydlí panského drába, bránila vstup do hospodářské části proboštství, zabírající západní polovinu ohrazeného areálu, zůstala zachována ve své spodní části. Komplex hospodářských budov ohraničuje ze tří stran čtvercový dvůr, uzavřený na zbylé východní straně zdí. Z této zdi vyrůstá poměrně mohutná hranolovitá věž, která ji odděluje od západního křídla probošství. Věžičku má na střeše i severní křídlo proboštství. Od druhé a čtvrté věže západní hradby odstupují v pravém úhlu jižní a severní jednoduché zdi, které jsou na východě spojeny další zdí podobné struktury. Tyto všechny zdi obepínají celý prostor proboštství i s jeho hospodářským komplexem. Provozovny s větší možností vzniku požáru jsou přistavěny přímo k jižní nebo severní hradební zdi, aby neohrožovaly vlastní proboštství.

PROBOŠTSKÝ KOSTEL SV. HIPPOLYTA
Proboštský kostel sv. Hippolyta na Hradišti zaujímá mezi znojemskými sakrálními stavbami zvláštní postavení a to ze dvou důvodů. 1. jeho vývojová řada sahá ze všech zdejších církevních architektur nejdále do minulosti. Podmínky pro jeho vznik vytvářely jednak místní ideální osidlovací a obranné přírodní podmínky, jednak potřeba budovat na území, kde se stýkalo teritorium obývané podunajskými slovanskými kmeny, se sousední rozpínavou výbojnou Franckou říší, střediska obrany a územní správy. S narůstajícím významem křesťanství se součástí těchto středisek stávala také duchovní správa, soustředěná kolem tam budovaných svatyní. Kdy taková stavby vznikla poprvé na Hradišti, se nedá zatím přesně stanovit, ale s největší pravděpodobností to bylo nejpozději v době Velkomoravské říše, kolem poloviny 9. století. Bohaté archeologické nálezy z tohoto období na Hradišti,tvořící podstatnou část velkomoravských exponátů Jihomoravského muzea ve Znojmě, dokazují významnost Hradiště v té době. 2. Zasvěcení kostela sv. Hippolytu, mučedníku ze 3. století je v našich krajích neobvyklé a jedním z důvodů k názoru, že křesťanství sem proniklo ještě před příchodem byzantské misie sv. Cyrila a Metoděje z pasovského centra přes St. Pölten v Rakousku, město, které má německou podobu světcova jména ve svém názvu.

Původní vzhled a velikost kostela se bez dokončení archeologických průzkumů, které už po desítiletí na Hradišti probíhají, nedají odhadnout. Ale od dvacátých let 13. století je na znojemském Hradišti již kostel i se světským proboštstvím doložen. Šťastnější jsme již, pokud jde o gotickou podobu, protože ta je, s dosti rozsáhlou uměleckou licencí, zachycena na několika starých vedutách Znojma. Je tomu tak i na nejstarší kresbě Znojma ve znojemském Kodexu městských práv z roku 1523. Na plastické kresbě Hradiště po barokní přestavbě areálu (kromě kostela) z konce 17. století, je zdůrazněna hlavně obnovená budova proboštství a z kostela je zachycena hlavně štíhlá věž s vysokou členitou hlavicí, stojící při jižní stěně kostela. Dnešní vznosnou barokní podobu, která je působivou dominantou celého hradišťského návrší, dostal kostel v roce 1765 za probošta Jana Řehoře Hauera (1754-1766). V dubnu 1765 se 74 letý probošt Hauer, (podnícen příslibem bohatého finančního odškodnění od saského dvora za ubytování a péči o vévodu Mořice Adolfa von Sachsen-Zeits, litoměřického biskupa, který se na Hradiště uchýlil v roce 1758 před nebezpečím během Sedmileté války (1756-1763) a který tuzemřel 20.6.1759), dal do přestavby silně zchátralého gotického kostela, jehož děravou šindelovou střechou byla vidět obloha. Solidní obvodové zdivo lodě bylo ponecháno, ale loď byla v západní části zkrácena a obdélníkový půdorys změněn na čtvercový. V jeho čtyřech rozích zbudovány mohutné sloupy (přízední pilíře), které spolu s arkádami mezi nimi rozepjatými, nesou vysoký kruhový tambur, jako oporu vysoké polokulovité klenby, zakončené lucernou, uzavřenou nahoře malou klenbičkou. Současně byl nově zaklenut i presbytář (kněžiště), ale stará gotická věž zatím ponechána a také souměrná věž při severní stěně nebyla realizována, jak bylo původně v plánu. Do konce roku 1765 byla hrubá stavba dokončena a zásluhu na tom měl i probošt Hauer sám, protože vystupoval denně dvakrát na lešení, aby sledoval postup stavby a nakonec vlastnoručně zazdil svorník kopule (výsledkem je nerozměrná centrála,z jejíž architektury již vymizel pathos a projevila se klasicizující forma). Těšil se na jaro, kdy měl vnitřní výzdobu zahájit jeden ze současných nejproslulejších malířů, František Antonín Maulbertsch (1724-1796) svou freskou v kopuli na námět Nalezení sv. Kříže a jeho povýšení a oslavu sv. Hippolyta. Nedočkal se toho, protože 14. 1. 1766 zemřel na komplikace nachlazení ve věku 75 let. Pohřeb se konal z nedokončeného kostela a vypráví se, že mistr Maulbertsch při něm začal nadšeně tleskat a poskakovat kolem már ze zesnulým proboštem, stojícím právě pod kopulí chrámu. Nešlo však o žádné pomatení smyslů. Dal tak pouze najevo radost nad tím, že zemřelý probošt vidí už nyní Boha Otce tak jak je, zatím co on sám marně uvažuje, jak splnit proboštovo přání, aby do vrcholu lucerny namaloval co nejpřesvědčivěji Prvou Božskou Osobu. Vnitřní výzdobu kostela dokončil Hauerův nástupce, probošt Jan Nepomuk Strzecha (1766-1779) a již 19. 10. 1766 mohl být nový kostel vysvěcen znojemským děkanem Ludvíkem Elsengerem z Louky. Dílem Maulbertsche je nejen freska v kopuli, ale i obraz na hlavním oltáři, v jeho dolní části je znázorněno martyrium sv. Hippolyta a jeho vítězná cesta do nebe, který však nedosahuje zdaleka dokonalosti fresky v kopuli. Vysokou umělecko hodnotu však mají obrazy obou bočních oltářů po stranách vítězného oblouku: sv. Anna a sv. Jan Nepomucký od Maulbertschova žáka, znojemského malíře Josefa Winterhaldera (1743-1807), stejně jako řezbářské plastiky Ondřeje Schveigla (1735-1812), které zdobí hlavní oltář (sv. Augustin a sv. Helena), sv. Rodina na oltáři sv. Anny a celá řada krásných postaviček andílků na kazatelně i na oltářích. Ten na kazatelně nahoře vlevo je tak půvabný, že o něčem, co bylo zvláště krásné, se říkalo: "Je jako andílek od Schveigla". Pozornost si dále zaslouží oba obrazy Ignáce Viktorina Raaba (1715-1757) v presbytáři, věnované sv. Františkovi Xaverskému a na stěnách lodi 4 obrazy ze života Krista od neznámého autora. Na pravé straně vítězného oblouku je dnes umístěný obraz sv. Anežky od pražské malířky Bedřišky Znojemské, která jej věnovala do kostela sv. Hippolyta. Obraz sv. Anežky je zde umístěn prozatímně, v budoucnu bude nahrazen dřevěnou sochou této světice. Zajímavý původ mají varhany na kůru, který tvoří současně i část stropu vstupního prostoru. Jsou "sponzorským" darem hraběte Rudolfa Chotka, který za tuto službu kostelu požadoval jenom "maličkost". Doživotně roční dodávku 6 věder vína. Dožil se však vysokého věku a tak se varhany prodražily. Pod středem lodi je vstup do proboštské krypty, kde je pohřben (dne 20. Června roku 1759 zemřelý) také biskup litoměřický Mořic Adolf Karel vévoda saský, zmíněný při Hauserově přestavbě kostela. Byl totiž za sedmileté války jat a císařovnou Marií Terezií odevzdán péči proboštově. Josefinské reformy však zakázaly pohřby uvnitř obcí a poslední probošt, který tam byl uložen k poslednímu odpočinku, byl Prokop Burgkart (1779-1784) a jeho nástupce, probošt Václav Bedřich Hlava (1784-1789) už byl pohřben na novém hřbitově v proboštské hrobce tam zbudované. Zvony proboštského kostela nevynikají stářím. Největší byl lit roku 1696 za probošta Frendla, přelit roku 1710 za probošta Ryvoly znojemským zvonařem Josefem Aufheimrem, a když se roztrhl opět, byl přelit roku 1832. Malý zvon byl litý roku 1888 ve Vídeňském Novém Městě, umíráček roku 1788 znojemským zvonařem Jiřím Scheichlem. Nápis prostředního zvonu je nečitelný. Velký zvon váží 230 kg, prostřední 120 kg, malý 45 kg a umíráček 14 kg. Nejvyšší místo kostela i Znojma vzhledem k nadmořské výšce - kříž a kopule - se v tomto století zatím opravovaly dvakrát. Poprvé při generální opravě v roce 1922 a podruhé v roce 1995. Akutní nebezpečí zatékání a možnost následného zničení vzácných fresek bylo důvodem celkové opravy v devadesátých letech. Poslední prací, která završila dílo stavařů, bylo nasazení báně a následně zlaceného kříže na vrchol věže. Do báně bylo uloženo zaletované měděné pouzdro, které obsahuje dokumenty ze současné doby, doplněné o listiny z původního pouzdra, za války prostřeleného kulkou. Věž kostela má nyní také funkční hodiny, které odměřují čas, jako v dobách, které pamatuje již jen málokdo. Pěkný dojem opravené památky ještě umocňuje fasáda, která je tvořena kombinací bílé barvy a starosvětské růžové. O útulnost prostoru kostela pečují sestry Sv. Karla Baromejského, je v zimě vytápěn a účast na bohoslužbách v něm je zážitkem po stránce nejen duchovní, ale i zrakové a sluchové. Kdo chce plnou měrou vnímat krásu Maulbertschova a Winterhalderova díla, ten si zvolí pro prohlídku kostela sv. Hippolyta nejlépe časné odpolední hodiny za plného slunečního svitu.

FRESKA NALEZENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
Nejcennější relikvie, která je chována v našich chrámech, částečka Kristova kříže, je uctívána zvláště v postní době. Událost, která umožnila získat tento vzácný objekt zbožné úcty, je námětem fresky, zdobící od roku 1766 kopuli proboštského kostela sv. Hippolyta, přestavěného v té době do nynější nádherné podoby. Bylo to nalezení Kristova kříže na Kalvárii sv. Helenou, matkou císaře Konstantina Velikého (306-337), když po roce 313, po třech stoletích pronásledování, získali křesťané svobodu vyznávat svou víru. 41. probošt na Hradišti, Jan Jiří Hauer (1754-1766), zahájil roku 1765, ve věku 74 let kompletní přestavbu zchátralého gotického kostela sv. Hippolyta a současně získal pro jeho malířskou výzdobu vynikajícího umělce v osobě slavného Františka Antonína Maulbertsche (1724-1796). Ten podle jeho scénáře vytvořil návrh fresky pro celou plochu kopule o plošné výměře 551 m 2 a do října 1766, kdy byla nová svatyně posvěcena, jej také realizoval. Probošt Hauer se této slávy nedožil (zemřel 14. 1. 1766) a byl by mistrovským dílem jistě nadšen, jako všichni, kdo měli možnost ji shlédnout v průběhu již 233 let, které od té doby uplynuly. Malba, pokrývající kupoli a pendentivy v lodi a klenbu kněžiště, byla tvořena v chladných zelených a modrých tónech. Nadšeni lehkostí, měkkostí a zvláště obdivuhodnou zářivostí všech jemně sladěných barev celé rokokové fresky, která vynikne dodnes nejlépe při jasném slunečním osvětlení. Kromě zvláštní vlastní techniky malby, užíval Maulbertsch také speciálních vlastních barev, jejichž výroba a složení zůstaly tajemstvím. Byl to však materiál mimořádných kvalit: stálý, odolný, nejrůznějších odstínů duhové škály. Roku 1966, kdy freska okouzlovala z výše 22 m již po dvě staletí ty, co k ní pozvedly zrak, byl její povrch již značně pokryt prachem a usazeninami z plamenů svíček. Původní krásu a lesk jí vrátil po restauraci, spojené jedním a půl rokem mravenčí a pečlivé práce, akademický malíř a restaurátor Oldřich Míša (*23.2.1924). Díky jemu můžeme prožívat i dnes to, co vzbuzovalo v návštěvnících právě dokončené dílo roku 1766. Pro snadnější orientaci při popisu celé fresky, namalované na klenbě, spočívající ve výši kolem 20 metrů na válcovitém tamburu, si kružnicí dolního okraje fresky rozdělíme jako na hodinovém číselníku: 12. na západě, 3. na severu, 6. na východě a 9. na jihu. Za tohoto předpokladu bude střed dolního okraje hlavního motivu fresky - Nalezení sv. Kříže u 6. a tuto část malby budeme prohlížet obráceni k hlavnímu oltáři. Dominantou této scény je vztyčený Kristův kříž, se dvěma andílky při hřebech na příčném trámu. Nad křížem je ve svatozáři holubice Sv. Ducha, vlevo od ní majestátně sedící, prosvětlená postava Krista a Sv. Trojici doplňuje Bůh Otec, na malé kopuli lucerny. Dole u 6. Je ležící postava na smrt bledé ženy, která podle legendy sloužila svým uzdravením ke správnému určení, který ze tří křížů náleží Kristu. Vedle kříže stojí sv. Helena, vpravo jeruzalémský biskup Cyril. Nalevo od sv. Heleny je v popředí v rytířském rouchu s křížovnickým znakem zachycen probošt Hauer a po jeho pravici autor fresky Maulbertsch s malířským širokým kloboukem, pod nímž vyčnívají rezivě zbarvené vlasy, jak se opírá o kord v pravici a rozmlouvá s proboštem Hauerem, který s pravicí na hrudi, uctivě hledí ku Kristovu kříži. Nad touto dvojicí je jezdec na vzpínajícím se koni s dlouhým žlutým praporem, jehož žerď je zakončena křížem. Vpravo od této hlavní scény, která sahá od 7. ke 4., je v mlze zachycena budova, která se podobá Lateránské bazilice. Od 10. k 7. Je výjev, v jehož centru je zářící řecký kříž, se širokou paprsčitou aureolou, který se vznáší nad malou skupinou osob. Z nich ta střední představuje pracovníka (otroka?), který s velkou námahou páčí a zvedá jeden vykopaný kříž takovou intenzitou, že se jeho dlouhé svislé rameno prohýbá. Před ním u 8. je důstojník, který velí muži u 7. donést další břevno k umírající ženě. U 10. leží při příčném břevnu nahá mužská postava, tváří na zemi a trupem přitlačeným k dolním končetinám. Vpravo nad zářícím křížem je sedící alegorická postava k němu obrácená, držící kalich a knihu Písma (snad má vyjadřovat, že podle písma má být kříž, znamenající spásu, vyjádřenou kalichem, zde na Kalvárii). Proti ní je v oblacích další rozevlátá alegorická postava. Poslední část fresky, mezi 10,5. a 2. Je věnována oslavení sv. Hippolyta, patrona kostela. Ten, oděn jako římský voják, s vavřínovým věncem vítěze kolem hlavy, sedí v oblacích a z levé strany se k němu snáší obrovská postava anděla, který mu nese zelenou korunu mučedníka. Tomuto výjevu přihlížejí postavy dvou světců, kteří mají vztah k hradišťskému proboštství. U 11. klečící a hluboko k zemi skloněný sv. Antonín Paduánský, zbožňovaný velice např. proboštem Tomášem Sclessinem, který mu na Hradišti postavil kostel, a nad ním sv. Anežka Přemyslovna, zakladatelka křížovnického řádu, objímající pravou paží kříž a palmovou ratolest a držící levou rukou vztaženou pravicí nemocného se zavázanou hlavou. U 1. s úžasem roztaženými pažemi přihlíží oslavě sv. Hippolyt, římský voják. Figurální scény Nalezení a Povýšení sv. Kříže (zachovaly se k nim skicy) jsou na čtyřech pendentivech mezi oblouky nesoucími tambur, na trojúhelníkovitých polích, bohatým barokním dekorem lemovaných, postavy čtyř evangelistů s jejich typickými atributy: mezi 7. a 8. Sv. Marek, mezi 4. a 5. Sv. Jan, mezi 10. a 11. Sv. Matouš a mezi 1. a 2. Sv. Lukáš. Mimo to Maulbertsch vyzdobil dekorativními malbami s květinovými motivy obytné místnosti v prvním patře přilehlého probošství. Pro výšku kopule je vhodné prohlížet fresku pomocí kukátka a pro plný požitek z její zářivé krásy je nejlépe volit návštěvu za jasného slunečného počasí v časných odpoledních hodinách. V poslední době, kdy bývá v kostele na Hradišti v neděli odpoledne ve 14.00 h křížová cesta, je výhodné spojit prohlídku nejhezčí Maulbertschovy fresky u nás eventuelně s touto pobožností, která se koná na památku Kalvárské oběti na kříži, k jehož oslavě byla freska vytvořena. Při jasném počasí je možno na závěr v klidu hledět ke kopuli a nechat se unášet nejen mistrovským dílem, ale též i jeho obsahem.

KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO
Kostel stojí na pokraji svahu kopce do údolí potoka Hraničního (Granitzbach) za osadou, s nádhernou vyhlídkou na celé město Znojmo až po Louku v dálce. Kousek od chrámu zeje podzemní chodba, o níž vypravuje pověst, že vede až do znojemského hradu a odtud až do Louckého kláštera. Patronátní právo náleží proboštství křížovnickému. Chrám byl zbudován roku 1635 nákladem proboštství a roku 1662 dne 7. prosince vysvěcen pražským arcibiskupem Arn. Vojt. hr. Harrachem. Dal jej postavit jeden z nejvýznamnějších proboštů tamních křížovníků s červenou hvězdou, Tomáš Schlesin (Thomas Cornelius von Schlesin, 10. 6. 1653 - 20. 3. 1675). Do čela hradišťské komunity nastoupil krátce před svátkem sv. Antonína. Byl jeho velkým ctitelem a k jeho pomoci a přímluvám se utíkal ve svých starostech, o které nebylo na Hradišti, zotavujícím se jen pomalu z následků Třicetileté války, nikterak nouze. Vzhledem k tomu, že sv. Antonín je mimo jiné také uctíván jako pomocník při hledání ztraceného nebo velmi potřebného, vtírá se myšlenka, že podnětem ku stavbě kostela mohla být proboštova vděčnost za to, že se mu r. 1660 podařilo nalézt zdroj vody, před tím tak dlouho hledaný. Mluví pro to i to, že pod kostelem vybudoval také poustevnu sv. Antonína na východní straně pod hlavním oltářem. Poustevna měla kašnu napájenou vodou nedávno nalezenou. Kostel má široce oválný půdorys s rovnoběžnými delšími stranami, jehož rozměry uvnitř jsou asi 12 x 7,25 m, zevně pro 1,5 m silné zdi a 15 x 10,25 m. Zeď, vztyčená nad půdorysem, je kolem 8 m vysoká, prolomená, kromě věží ještě osmi oválnými okny. Od každého okna vybíhá na klenbu štíhlá luneta. Vysoká střecha má stanovitý tvar a na jejím hřebenu sedí věžička (sanktusník), zakončená křížovnickým znakem. Na hlavním oltáři je obraz setkání sv. Antonína s Ježíškem při večerní modlitbě. Boční oltář je zasvěcen sv. Václavu. Oba jsou dílem znojemského malíře Vojtěcha Raddy. Za časů císaře Josefa byl určen jako farní kostel pro obec Hradiště. Vizitace zde byla prováděna na starý způsob přenesením Sanktissima (Vel. svátosti) a křtitelnice. Roku 1851 byl kostel vně opraven a roku 1852 nadán novými paramenty. Roku 1886 byl úplně vnitř i vně opraven, roku 1877 obdržel odpustky.
Zevně byl kostel opraven taktéž před několika roky, dostal růžovou fasádu. Její jasný tón se odráží od okolní zeleně a působí, že je kostel z daleka patrný. Poměrně malý prostor v kostele nestačíval při návalu poutníků, zvlášť o českých poutích, které tu zavedl probošt Jan František Josef Rivola (Ryvola) , osvícenský obhájce českého jazyka a autor Slováře českého (1705). Proto byl na západní straně zbudován přístřešek pro polní oltář pro bohoslužby pod širým nebem. Dnes je zazděný a slouží jako schodiště na kůr. V roce 1784 (tedy v době, kdy bylo zrušeno několik znojemských kostelů), byl interiér vyzdoben freskami malířem Vojtěchem Raddou. Dodnes září na stropě jeho pestré kytice v dekorativních vázách, z nichž se ani jedna neopakuje. Barvy jsou tak svěží, jako by umělec právě opustil své dílo. Před kostelem je poslední zastavení křížové cesty . Při kostele bylo proboštem Tomášem Sclesinem založeno Bratrstvo sv. Antonína Paduánského, potvrzené 11. 1. 1673 papežem Klementem X.

KŘÍŽOVÁ CESTA
Výstup na hradišťské návrší po křížové cestě je přístupné již po více jak tři století - od posledních roků života probošta Tomáše Sclessina. Z budování čtrnácti kapliček jednotlivých zastavení křížové cesty s příslušnými obrazy patří mezi poslední projevy jeho rozsáhlé stavební aktivity při budování barokní podoby celého areálu. Většina kaplí byla postavena na skalnatém úbočí, spadajícím do hlubokého údolí Gránického potoka. Příkře stoupající cesta kolem nich po skalnatém terénu vede po nepravidelných schodech z přírodního kamene a místy je do skály přímo zatesána. Horní kaple jsou již v měkkém podloží a stoupají mírně až ke čtrnáctému zastavení nedaleko kostela sv. Antonína. Díky perokresbě, která zdobí Sládkovu kroniku Hradiště, obsahující jeho dějiny z let 1093 - 1837 a na podkladě prostudování proboštského archivu si můžeme udělat představu, jak vypadaly kapličky v době zbudování, protože jedna z nich (asi 13. zastavení) je vyobrazena v pravém dolním rohu perokresby. Jako dnes má podobu poklony s trojúhelníkovým štítem, stříškou a obrazem příslušné pašijové scény v půlkulatém výklenku. Eduard Sládek (1810 - 1878) byl po pět roků administrátorem na Hradišti (1839 - 1844) a během té doby se intenzivně věnoval studiu místního archivu. Výsledkem této práce je uvedená kronika. Zmíněná perokresba k ní byla připojena později, protože jde o vídeňskou kopii z roku 1855. Sládek tam byl přeložen po odchodu z Hradiště a pracoval tam u sv. Karla Boromejského (Karlskirche), poslední léta do roku 1868 jako farář. Měl dosti příležitostí si při tom opatřit kopii staré Mülerovy kresby z přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 17. století, tedy z období ukončení barokní přestavby Hradiště T. Selessinem, který možná tuto kresbu objednal. Obdivujeme-li dnes vkus a cit pro terén u barokních stavitelů - umělců, je tato křížová cesta názorným dokladem jejich mistrovství. Drobné architektury jednotlivých kapliček nenásilně zapadají do okolní divoké, nenarušené přírody. Stoupání podél nich ze stinného údolí potoka je nejen zážitkem pro milovníky přírodních krás, ale i příležitostí k zamyšlení a rozjímání o životě a jeho smyslu pro ty, které oslovují scény z posledních chvil pozemského života Spasitele, zobrazené ve výklencích jednotlivých zastavení. Dvanáctá kaple, s výjevem vyvrcholení Kristovy výkupné oběti, je umístěna tak, že umírající Spasitel se obrací k celému městu, ležícímu u jeho nohou. Umístění dlouhé řady drobných architektur s uměleckou výzdobou ve volné, divoké přírodě vedlo od začátku nejen ke zbožným úvahám, ale skýtalo také jedincům s vandalskými sklony příležitost ukojit, třebas za bílého dne, ničivé choutky. A tak dlouhá historie křížové cesty na Hradiště je vyplněna také zprávami o nutnosti oprav škod, vzniklých častěji než zubem času rukama vandalů. Generální oprava kapliček se konala za probošta Střechy (1766 - 1769). Ale na sklonku 19. Století (1894) bylo nutno postavit kapličky nové. Do jejích výklenků byly umístěny terakotové reliéfy od pražského sochaře Kindermanna. Vše nákladem křížovnického velmistra Václava Horáka (1891 - 1902). Tato obnovená křížová cesta byla posvěcena 22. 9. 1895. Již roku 1924 bylo nutno opravit značně poškozené terakotové reliéfy. Tohoto úkolu se ujal kravecký umělec Josef Heman. Novotou zářící objekty byly asi větším lákadlem pro vandaly než omšelé a tak již za necelého 1/4 roku bylo nutno povolat J. Hemana znovu, aby napravil napáchané škody. To se opakovalo ještě vícekráte, takže ti, kteří se s velkými finančními i jinými oběťmi snažili dávat do pořádku poničenou křížovou cestu, nakonec resignovali. Po desítiletí potom lemovaly cestu pobořené kaple s vylomenými mřížemi a na padrť rozbitými sádrovými polychromovanými reliéfy. Jenom několik málo zastavení, které stály trochu dále od stezky, dovolovaly představu, jak jednotlivé výjevy vypadaly (např. 7. a 10. zastavení). Po roce 1991 se i takto poničená křížová cesta dočkala důkladné opravy. Všechny kaple byly stavebně opraveny a omítnuty, chybějící části doplněny, do výklenků umístěny reliéfy z tvrdého materiálu, zhotovené podle plastik, které pro kostel sv. Markéty v Příměticích vytvořil Michael Florián (stejné zdobí také zevní stěny restaurované kaple Bolestné Panny Marie v Popicích). Výklenky jsou uzavřeny pevnou tepanou železnou mříží a 14. 6. 1992 byla křížová cesta slavnostně posvěcena za velké účasti věřících z města i okolí. Byly obnoveny pobožnosti křížové cesty, hlavně v postní době, večerní při svíčkách nevyjímaje, tak jek tomu bývalo za Tomáše Sclessina a podle záměrů, s nimiž toto dílo budoval. V tomto se historie opakuje. Ale bohužel nejen v tom. Začátkem roku 1997 se stala křížová cesta opět předmětem zájmu těch vrstev obyvatel, které přetvářejí svět podle svých představ nejen sprejovým "výtvarnictvím", ale i násilnou devastací.

HŘBITOV NA HRADIŠTI
Rozkládá se při západním okraji areálu, nedaleko kaple Maria-Zell. Pochází z roku 1788, kdy byl 22. dubna vysvěcen znojemským farářem Floriánem Matouschkem. Přesně za dva měsíce, 22. Června 1788 se tu konal první pohřeb při němž tu k věčnému odpočinku byla uložena šedesátiletá Gertruda Strommerová. Do josefinských reforem se hřbitov rozkládal kolem kostela. Na známých zobrazeních však není zachycen. Eduard Sládek, který působil v duchovní správě na Hradišti v letech 1839 - 1846, sepsal podrobnou kroniku Hradiště, ve které jsou dvě důležité informace o hřbitově. Je v ní také perspektivní kresba Hradiště po barokní přestavbě a výstavbě, ale nikde tu není ani náznak hřbitova v okolí kostela. To se dá vysvětlit jednak tím, že jde o schématický nákres bez detailů, jednak tím, že křížovníci byli pohřbíváni do krypty uprostřed chrámu sv. Hippolyta a hroby ostatních obyvatel osady nebývaly označovány náhrobními kameny nebo kříži. Ve své kronice uvádí Sládek v kapitole o proboštu Václavu Bedřichu Hlavovi (1784 - 1789), že hřbitov kolem kostela byl na základě císařského nařízení zrušen a zbudován nový v roce 1788 za panskými sýpkami, na tzv. "Švédských šancích". Pohřbívání do šlechtické hrobky v proboštském kostele bylo také zakázáno a probošt Prokop Burgkard (1699 - 1784) byl posledním, kdo byl uložen k věčnému odpočinku. Jeho nástupce Hlava už byl pohřben na novém hřbitově, který nechal zbudovat a byl uložen u paty hlavního kříže. Proboštská hrobka tehdy ještě neexistovala. Tu dal postavit Hlavův nástupce probošt Karel Bernhard Hein (1789 - 1811), který současně nahradil dřevěný plot kolem hřbitova kamennou zdí. Tato hrobka je dominantou i okrasou celého hřbitova. Její kopulovitá střecha vyčnívá nad hřbitovní zeď, na střechu nasedá na způsob lucerny nízká věžička, otevřená volně na čtyřech stěnách a na její kopulovité stříšce je železný znak křížovníků, jehož kříž má liliovitě zakončená ramena. Kopulovitá střecha spočívá na šesti hranolových sloupech, z nichž vždy sousední dva jsou spojeny obloukem a vytvářejí tak tambur pro kopuly střechy. Uprostřed mezi sloupy, jejíchž oblouky jsou rovněž volně otevřené, je mramorový sarkofág ve tvaru mohutného víka rakve, které nese nápis:
SEPULTURA PRAEPOSITORU (proboštská hrobka)
Sem byli pohřbíváni probošti a po roce 1783 občas také duchovní správci, kteří nebyli probošty, protože dvorské nařízení císaře Josefa II. Určilo, že prelatury musí být spojeny s duchovní správou, čili že při nich musí být zřízeny fary. Pokud probošt nebyl současně farářem, musel tu sloužit duchovní, který tuto funkci zastával. A tak byla proboštská hrobka v roce 1925, kdy\ zemřel probošt Jan Würl přeplněna tak, že bylo nutno pozůstatky z nejstarších pohřbů dát do společné rakve, aby se uvolnilo místo pro další. Také ostatní hřbitov se začal plnit, zvláště po roce 1958, kdy budovy proboštství byly přiděleny jako útulek pro přestárlé sestry kongregace sv. Karla Boromejského. Jihovýchodní část hřbitova, která pro ně byla vyhrazena se záhy zaplnila, i když se konaly dva pohřby do jednoho hrobu, a tak byl hřbitov rozšířen směrem západním ke kapli Maria-Zell na dvojnásobnou plochu, vyhrazenou jedině pro sestry Boromejky. Uprostřed něho vztyčen kříž s nápisem "Zde očekávají den slavného vzkříšení Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského". Dlouhé řady hrobů v této části hřbitova mají stejnou úpravu a jsou pečlivě udržovány, takže celek je velmi působivý. Od koce ledna 1988 je nejvíce navštěvovaný hrob Matky Vojtěchy Hasmandové, představené zdejší komunity řeholnic, která už za života si získala úctu a obdiv svým příkladným životem. Před několika lety byly na západní stěnu hřbitovní zdi této nové části umístěny náhrobní desky s řádovými a občanskými jmény sester, jejíchž hroby ve staré části hřbitova budou zrušeny.

KAPLE PANNY MARIE MARIACELLSKÉ
Je to kaple, která je nyní jedinou znojemskou svatyní, která je zasvěcená od samého počátku své existence Panně Marii. Byla postavena v létech 1832 - 1833 na základě slibu, který učinil probošt Florián Lang (1822 - 1837), když v roce 1832 zachvátila nedaleké město Znojmo strašná epidemie asijské cholery. Zuřila tu od 8. Srpna do 3. Září 1832, nejhrozněji první den, kdy během několika hodin sklátila do hrobu 200 obyvatel. Znojmo tehdy mělo 6822 obyvatel, z toho jich skoro celý měsíc řádící epidemie onemocnělo 1229 a zemřelo 600. Obětem byl tehdy postaven mohutný litinový kříž, jehož plasticky vystupující nápis hlásá latinsky a německy, jakou hrůzu zažilo město v roce 1832. Byl postaven na hřbitově, který v té době byl při nemocnici na Vídeňské ulici a odtud byl přenesen na nynější pohřebiště, kde stojí dosud a kromě uvedených nápisů v latině a němčině, má i stručný nápis český. Hrůza, která naplnila Znojmo z epidemie, proti níž stála lékařská věda zcela bezmocně, vedlo probošta Langa k tomu, že učinil Panně Marii slib, podle něhož postaví na Hradišti nebeské ochránkyni kapli, když bude Hradiště na její přímluvu uchráněno této strašné metly. Jeho zoufalé volání bylo vyslyšeno a slib dodržen. Ještě v tomtéž roce se kaple začala stavět, vedle zřízeného hřbitova na "Švédských šancích". Začátkem příštího roku již kaple stála a byla slavnostně vysvěcena zakladatelem na svátek navštívení Panny Marie 31. května 1833. Tento den se stal pro obyvatele Hradiště na příští léta svátečním, kdy se, jako v neděli, zdržovali tělesných prací, účastnili se průvodu a bohoslužeb. Dodnes se v této kapli konají posledních devět dní v květnu (od 23. do 31.) májové pobožnosti se mší svatou. Budovatel kaple se však ještě za svého života dožil zklamání, které mu ztrpčovalo poslední léta. Byl zahrnován kritikou a výčitkami, že postavil "zbytečnou" kapli. Je dobře, že tuto "zbytečnou" kapli nepotkal osud několika sakrálních staveb, které padly za obět v rámci šíření "vědeckého světového názoru" v nedávných desetiletích. Po generální opravě v roce 1996 má kaple světle zářící fasádu. V roce 1832 bylo průčelí zakončeno nízkým půlkulatým štítem, jak ukazuje kresba stavitele V. Pavlíka. Na přelomu století však bylo průčelí přestavěno a dostalo vysoký trojúhelníkový štít. Také obvodové zdivo bylo zvýšeno, takže střešní římsa, která dříve probíhala pod průčelím obloukovitým oknem s letopočtem MDCCCXXXII na jeho dolním okraji, nyní toto okno protíná v půli. Celá stavba byla tedy zvýšena pravděpodobně proto, že stromy při ní rostoucí, ji začali překrývat. Kovový křížovnický znak, který byl dříve na střeše, zdobí nyní vrchol průčelního štítu. Při generální opravě kaple v roce 1996 byl upraven a také opraven interiér, hlavně v apsidě, která uzavírá obvodový plášť, vztyčený na půdorysu ve tvaru protáhlé podkovy o světlosti 5,5 x 9,5m.V apsidě ponechán jednoduchý oltář a soška korunované Panny Marie s Ježíškem, umístěna volně do půlkulatého hlubokého výklenku nad oltářem. Dříve byla součástí komplikovaného baldachýnu, který ji spojoval s oltářem. Stavba sama je tedy krásně opravena, ale z úpravy jejího těsného okolí, tak jak ji zařídil probošt Lang v roce 1832 nezbylo skoro nic. On tu tehdy založil zahradu o výměře 14 měřic a dal ji osázet ovocnými stromy a vinnou révou na 2/3 její plochy (260 višní, 66 třešní, 66 jabloní a 240 hlav vína). Zbylou jednu třetinu zabrali okrasné stromy a keře. Také nedaleká remízka (Červená tůňka??) byla olemována 60 vysokokmennými hrušněmi a 120 jeřáby. Do jaké míry se tato vegetace ujala a vzrostla nám neukáže současný stav, kdy kapli obklopuje pole, které sahá až ke hřbitovu a z užitkových dřevin tu zůstaly dvě třešně. Ale přestavba na přelomu století by mohla býti dokladem, že některé stromy vzrostly více než se očekávalo. Kaple označována běžně jako Mariacellská, se tak nazývá pro podobnost mariánské sošky s plastikou, která je paládiem Mariazell. Při úpravách kaple nechal v jejím okolí vybudovat probošt Florián Lang roku 1833 také křížovnický znak, který měl dodat kapli důstojný ráz. Při uvedených úpravách byly vztyčeny tři dřevěné kříže, byly přivaleny velké bílé kameny, aby tvořily Kalvarské návrší a celý prostor nechal olemovat malými křemennými oblázky, které vytvářely křížovnický znak v podobě, jako by byl zavěšen na řetěze. Oblázky se již dávno zabořily do trávy, nebo jinak zmizely, balvany však zůstávají a také jeden z křížů byl nedávno obnoven. Říká se tu "U oveček" nebo "U zkamenělého stáda". Romantický půvab tohoto zákoutí dal vzniku pověsti o nešťastném, utiskovaném obecním pasáčkovi, který se tu mezi svými ovečkami cítil šťastným. Dnes tato "zaniklá stavba" čeká na svoje obnovení.

KAPLIČKA JOSEFA A ELIÁŠE
Byla postavena v 17. století a dnes je spíše známá jako Eliášova kaplička. Stojí na kopci proti znojemskému hradu. Kaplička byla vysvěcena a opatřena oltářem. Dlouho do ní chodily zbožné ovečky až jednoho dne v ní nalezli uškrceného probošta hradišťských mnichů. Nato byla kaplička odsvěcena, oltář odstraněn a ponechán zubu času. Dnes je však již znovu opravena a dokola opatřena zábradlím, takže návštěvníci se mohou dívat do údolí i na hrad ze samého konce skály.

ODKAZY

1. Nicolaus Fishe (Fisse?). Č. R. Notarius publicus
2. jak uvádí Pessina ve svém Mars Moraviae Lib. I. cap. 6,
3. (Znayms Urgeschitte und Denkwürdigkeiten, Gedrukt in Znaim 1843, str. 9), podle Boczek´s Codex Diplomaticus I.díl
4. Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou (Ordo militaris (rucigerorum cum rubra stella in pede pontis Pragensis - což je plný název řádu), má kromě své výjimečnosti, spočívající v tom, že jde o jediný český rytířský řád a o jediný mužský řád, založený ženou (sv. Anežkou Přemyslovnou), také tu zvláštnost, že jeho název zahrnuje také popis řádového znaku. Řád, od jehož vzniku povýšením špitálního bratrstva při hospicu sv. Františka v Praze papežem Řehořem IX. na samostatný řád s řeholí sv. Augustina, uplynulo letos 4. dubna 760 let (1237), získal právo nosit na svém oděvu znamení červeného kříže jako ostatní podobná charitativní bratrstva r. 1250 a za dva roky nato mu jeho zakladatelka vymohla doplnění kříže, pro odlišení, červenou šesticípou hvězdou. Kříž měl zpočátku kotvovité nebo liliovité zakončení. V 18. Století nabyl dnešní podoby hluboce rozeklaného osmihrotého maltézského kříže, který vhodně symbolizuje duchovní i charitativní poslání křížovníků. Symboliku jednotlivých součástí tohoto ztvárnění znaku vyjádřil kresebně na své rytině v polovině 18. stol. F. D. Schachter (F. L. Schmitner ?): 8 hrotů kříže představuje osmero blahoslavenství podle sv. Matouše šesticípá hvězda je pak obrazem P. Marie podle Apokalypsy sv. Jana - žena oděná sluncem s 12 hvězdami kolem hlavy a měsícem pod nohama, její medailon zabírá celý střed hvězdy; jejich šest ramen je vyplněn dvanácti výjevy v každém rameni. Znak je po obou okrajích zdoben figurálními doplňky se spoustou andílků. S takto bohatě rozvinutou koncepcí křížovnického znaku se samozřejmě setkáváme jen na této rytině, která je také barevně reprodukována na obálce v r. 1996 vyšlé publikace Milana M. Bubna "Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou". Černobílá reprodukce této rytiny, jak byla otištěna v časopise "Od Karlova mostu" VI/I 1933 a která ilustruje tento příspěvek, ukazuje celou autorovu kresbu, protože na všech 4 stránkách je větší. Nahoře v oblacích je celá postava Boha Otce, po stranách jsou všechny postavy celé a dole dva latinské citáty o Marii, hvězdě mořské, která stála pod křížem na počátku jeho spásonosného účinku a druhý o sv. Kříži, jehož osmero rohů se má držet a konat osmero dobro ten, kdo chce žít 8x šťasten. Na Hradišti sv. Hippolyta se setkáme se znakem, který je společný celému řádu (červený maltézský kříž a červená hvězda na černé půdě), tak se znakem doplněným "hradišťské" prvky: postavu sv. Hippolyta jako rytíře (vojína) a vinný hrozen.
5. (Pltb. archiv I. sv. 2.3)
6. = Klafter
7. (P. A. I.B - 1. 6.)
8. (P. A. I. B. - 2. 7)

BIBLIOGRAFIE

Barokový prelát, Od Karlova mostu, 1, 1928, s. 141-152.
Bergteidingsbuchdes des Marktes Pöltenberg 1574, Wien 1856, s. 80-85.
Co straší na Hradišti, Od Karlova mostu, 1, 1928, s. 163-168.
Drnov, C.: Z dějin probošství "Hradiště nad Znojmem", Ochrana, 25, 1933, č. 7-11,vždy s. 2.
Dvořák, J.: Hradiště sv. Hippolyta 1240-1515, Od Karlova mostu, 1, 1928, s. 153-163.
Fučík, B., Štarha, I.: Hradiště, In: Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno 1979, s. 352.
Fukač, J.: Hudba na Hradišti, Podyjí, Znojmo 1958.
Fukač, J.: Znojemské Hradiště, Opus musicum, 2, 1970, s. 214-215.
Havlík, L. E.: K postavení znojemského Hradiště a hradu v 9.- 12. Století, Jižní Morava, roč. 24, sv. 27, 1988, s. 133-147.
Havlík, L. E.: Znojemské Hradiště sv. Hypolita, Vlastivěda moravská, 10, 1955, s. 133-138, 11, 1956, s. 3-10, 59-61, 107-109.
Irovský, B.: Znojemčan na Hradišti, ZZ, 1988, č. 4, s. 9-11.
Kadlec, V.: Znojemčan poprvé na Hradišti, Znojemský kalendář , 2, 1936, s. 22-25.
K. z M.: Ze starého Znojma, Ochrana, 8, 1916, č. 33, s.2, č. 40, s. 2.
Neumann, A.: Ve Znojmě před 200 roky, HP, 10, 1932-1933, s. 40-41, 58-60.
Nosek, F.: Příspěvky k dějinám vinařství na Moravě v 16. A 17. století, Vinařský obzor, 14, 1920, s. 55-57.
Pernica, B.: Barokový prelát J. F. Rivola, In: Rodné zemi,Brno 1958, s. 358-394.
Peřinka, F.: Počátky proboštství křížovníků s červenou hvězdou , Sborník Historického kroužku, 2, 1901, s. 91-101.
Pokorný, P. R., Chromý, M.: Schlessinovské erby na Hradišti u Znojma, Heraldická ročenka, 1977, s. 66-68.
Scholz, M.: Pöltenberg, In: Heimarskunde des politischen Bezirkwes Znaim, 1, Znojmo 1899, seš. 5, s. 11-71.
Skutil, j.: Zöchmannova kronika Hradiště u Znojma, Ročenka okresního archivu ve Znojmě, 1, 1986, s. 57-58.
Sládek, E.: Železná hůl a pistole, Od Karlova mostu, 1, 1928, s. 168-171.
Stehlík, M.: K restauraci díla F. A. Maulbertsche, Umění, 9, 1961,s. 104-108.
Sýkora, J.: Výzkum staroslovanského hradiska ve Znojmě - Hradišti,Naše vlast, 1954, s. 165-166.
Trmač, M.: "U oveček", Znojemsko, 23. 1. 1980, s. 4.