Seminární práce

U nás máme velmi čisté vápence na četných místech: je to zvláště vápenec koněpruský (obsahující 99,6% CaCO₃), a dále vápenec u Loděnic, Sv. Jana, Srbska, Sušice, Hořažďovic, Vrchlabí, Železného Brodu, v Moravském krasu, u Štramberka, Přerova, Černotína, Mladče (99,5% CaCO₃ ) atd.

Pálené vápno, kysličník vápenatý, je porézní, a přijde-li do styku s vodou, mocně se s ní slučuje na hydroxid vápenatý; ten s přebytkem vody dává vápennou kaši, hašené vápno, důležitou součást omítek.

Hašení vápna je fyzikálně chemický koloidní proces, při kterém porézní pálené vápno nejprve absorbuje vodu, pak dojde k chemickému sloučení, provázenému vývinem tepla (až 150°C) a značným přibýváním objemu, a konečně k rozpadu vápna.

Má-li být omítka opravdu hodnotná, nesmí být připravena z čerstvě vyhašeného vápna, které obsahuje ještě příliš “ohně”. Omítka by popraskala a nedohašené částečky by způsobily její drobné odprýskávání. Proto se vápno po vyhašení ukládá ve větším množství do jam, vykopaných do země a pokrytých poklopem, na který se přihazuje vrstva písku, aby vápno bylo chráněno před přístupem vzduchu a také před zmrznutím, jímž by se znehodnotilo. Tento způsob není nikterak nový a opírá se o starou zkušenost. Antičtí stavitelé používali vápna starého tři roky. Dlouhým ležením získá vápno mastnou, máslovitou strukturu, která je velmi výhodná pro přípravu omítky: lépe váže zrníčka písku a k jeho přeměně v uhličitan dochází později, což umožňuje déle malovat “do mokrého” technikou fresky.

Vypraný písek stejnoměrného zrna musí být úplně suchý, protože vlhký se s vápnem špatně váže. Vápna se přidává právě tolik, aby vyplnilo mezery mezi zrnky písku, tj. asi jedna čtvrtina až třetina, podle objemu. Taková malta se při schnutí méně smršťuje a méně praská nežli malta s přebytkem vápna. Písek určený do spodní vrstvy se mísí s jednou třetinou roztlučených tašek nebo cihel, přesátých na hrubém sítě, a ke třem dílům této kombinace se přidá jeden díl vápna. Tato směs se ponechává dva dny v klidu, uzavřena poklopem, který brání přístupu vzduchu. Krátce před nanášením se několikrát po sobě důkladně promíchá vodou; voda se přidává jen po troškách, ne na jednou, a je třeba bedlivě dbát, aby se vápno nevyplavilo.

Vsáknutím vody do spodních vrstev a také jejím odpařením se omítka v prvních hodinách “zatahuje”, tuhne a její objem se zmenšuje. Obsahuje-li přemíru vody, rozpukává, podobně jako rozpraskává příliš mokrá hlína, bláto. Teprve potom začíná schnutí chemické. Změna hydroxidu v uhličitan nepůsobí zpočátku sama o sobě tuhnutí omítky v celé vrstvě, nýbrž jen na jejím povrchu ve velmi tenké vrstvičce. Vhodné podmínky pro tuhnutí vznikají teprve tehdy, když je malta co nejhutněji stlačena a napěchována na zeď. Toho se dosáhne prudkým nahazováním a stlačováním malty pomocí zednické lžíce a tlakem hladítka.

Dokonale rovného povrchu omítnuté plochy dosáhneme nejsnáze tehdy, jestliže ještě před započetím vlastního omítání spustíme shora podél stěny olovnice ve vzdálenosti odpovídající předpokládané tloušťce první vrstvy (1,5 –2,5 cm). Prostor mezi motouzem a zdí vyplníme pomocí zednické lžíce maltou; tím vznikne na zdi svislý, 5 až 10 cm široký pruh omítky. Pruhy nanášíme v pravidelných, asi dvoumetrových vzdálenostech po celé stěně. Toto je nejlepší příprava pro vlastní omítání, při němž se musí všechny nerovnosti vyplnit tak, aby stěna byla dokonale rovná.

Malta se zednickou lžící nahazuje na zeď, předem navlhčenou několikerým postřikem měkké vody nebo vody vápenné. Když je nahozená vrstva dostatečně silná, přitlačí se lžící a zarovná asi dvoumetrovým pravítkem. Po tomto zarovnání omítky můžeme její povrch zbrázdit železným hřebenem, aby byl hrubý; pak necháme omítku úplně uschnout.

Má poněkud odlišné složení. Písek je jemnější a mísí se s vápnem v poměru 1 : 2,5 až 1: 3. Zaschlý povrch první vrstvy se důkladně namočí a krátce před omítáním se navlhčí nepatrným popraškem vody. Poté se rychle nahodí tenká vrstvička silněji zředěné malty, která umožňuje dobré spojení obou vrstev i pečlivé vypracování vlastní vrstvy. Tato druhá vrstva se za chvilku nanáší v celé tloušťce. Když je nanesena, stlačuje se, vyrovnává a hladí krouživým pohybem dřevěného hladítka. Její tloušťka bývá asi 1 cm.

Ponechá-li se takto připravená omítka důkladně uschnout, je již sama o sobě nejvhodnějším podkladem pro malbu jak jednoduchými vodovými barvami, tak také emulzními nebo disperzními temperami. Má-li se však na ni namalovat freska, vyžaduje ještě další úpravu. V tomto případě se nečeká s malbou ,až třetí vrstva úplně uschne, ale pokud možno co nejdříve a krátce před započetím s malbou se na ni nanese ještě další, subtilně tenká vrstvička, tzv. intonako, na které se maluje hned, dokud je vlhké.

Současně se ztvrdnutím povrchu omítky ztvrdne i celá malba a stane se nerozpustnou. Chemická reakce probíhá jenom tehdy, je-li omítka čerstvá, ještě mokrá; jejím vyschnutím se slučovací proces přerušuje. Ze začátku, dokud je omítka úplně mokrá, je průběh reakce volnější než při jejím schnutí. Je celkem přirozené, že čím dále omítka dosychá, tím více hydroxidu vystoupí na povrch a tím pevněji jsou barvy vázány. Je proto důležité, aby podklad fresky-omítka i zdivo-si co nejdéle podržel vodu a jenom pozvolna ji předával k povrchu. Takovou vlastnost má zejména zdivo cihlové a vápenná písková omítka, popř. směs vápna s úlomky terakotové pálené hlíny, která vodu intenzivně nasává Vápenná vazba barev vzniká na intonaku poměrně brzy, nejdéle po sedmi až dvanácti hodinách. Tím je zároveň vymezená lhůta, v níž musí malíř svou práci ukončit. Pod povrchem však trvá chemická přeměna mnohem déle, u velmi silných zdí celá staletí, a i pak zůstává proces nedokončen: ne řeckých stavbách a egyptských pyramidách byl ve spodních vrstvách omítek nalezen hydroxid vápenatý nezměněný. Intonaku může být buď z mramorové moučky, a pak má úplně hladký povrch, na němž barvy získávají akvarelovou průhlednost, nebo má povrch hrubší a je to tzv. intonako pískové, které má teplejší nádech. S ním se nánosy barev snadno pojí, takže malba může být hmotnější, pastóznější. Monumentální renesanční italské malby z doby největšího rozkvětu fresky jsou provedeny právě na intonaku pískovém.

Malta pro intonako se mísí v tomto poměru:

Před nanesením intonaka se zeď několikrát jemně pokropí vodou a v levém rohu nahoře, kde se s malbou fresky začíná, se vyznačí plocha, kterou má intonako přikrýt. Malta se jemně zředí vodou, ve velmi tenké vrstvě se nahodí na označenou plochu a asi po dvaceti minutách se nanáší malta normální hustoty, ovšem i ta v tenké, jen několik milimetrů silné vrstvě, a ihned se začne jemně hladit dřevěným hladítkem. Tím se získá mírně zrnitý povrch, který dobře přijímá barvu. Většina malířů dává přednost pískovému, hrubšímu povrchu před dokonale vyhlazeným intonakem. Naprosto hladké intonako získáme ocelovým, pečlivě vyleštěným hladítkem. Hladítko se navlhčí a téměř bez tlaku se krouživými pohyby hladí omítka. Současně se omítka zvlhčuje a přebytečná malta, vytlačená okraji hladítka, se odstraňuje houbou. K přenášení kresby z kartónu se přikročí ihned, jakmile se intonako “zatáhne” natolik, že snese lehké přitlačení prstem, aniž se proboří. Perforovaná pauza se přiloží přesně na patřičné místo a lehkými krouživými pohyby se přejíždí plátěným tampónem, naplněným jemnou práškovitou uhlovou černí. Podle renesančního vzoru lze však také obrysové linie do intonaka lehce vytlačit kostěným nebo dřevěným hrotem podle přiložené kresby; v takovém případě ovšem perforování a zaprašování pauzy odpadá.

K dobrému zatvrdnutí omítky do hloubky pod povrch je třeba, aby freska vysychala zvolna a co nejdéle. Úplným vyschnutím omítky se proces tvrdnutí přerušuje. Největší pevnosti nabudou fresky schnoucí po několik týdnů v chladném a deštivém počasí. Doporučuje se zavěsit před malbu mokrá plátna a udržovat je vlhká.

Místo intonaka je odměnou, při níž malíř nanáší vápenný nátěr na pískovou omítku, která ještě obsahuje vlhkost. Vápno připravíme tak, že se staré, v zemi uleželé vápno důkladně rozmíchá s vodou na vápenné mléko a přecedí, aby se odstranily hrubší částečky. Potom se stejnoměrně nanáší v nepříliš silné vrstvičce.

Spočívá v tom, že se barvy ředí slabým kaseinovým roztokem. Příprava omítky a celý postup malby na vlhkém intonaku nebo vápenném nátěru je týž jako u pravé fresky. Tato technika je doporučována pro malby na vnějšku budov. Kaseinový roztok připravíme z tvarohu. Utřeme jej se 2 díly hašeného vápna na hustý roztok, který dále ředíme vodou a lehce emulgujeme s nepatrným množstvím kafru, rozpuštěného v xylenu.

Odlišuje se od fresky tím, že se nemaluje na čerstvou omítku, ale naopak na omítku úplně proschlou a ztvrdlou. Krátce před započetím malby se na ni nanese vápenný nátěr a do něho se maluje, dokud je ještě vlhký. Někdy se k vápnu přidává sbírané mléko, trochu klihu nebo kaseinu. Podobně jako u fresky, volíme i zde jednotlivé úseky malby tak velké, jaké stačíme ukončit v jediném dni.

Stěnu preparujeme podkladovým nátěrem na malbu tak, jak to provádíme na dřevěných deskách. Je však nutné vyvarovat se překlížení. Kaseinový roztok připravujeme z 5 dkg kaseinu na 1 l vody; jeho 1 objemový díl promícháme se 2 objemovými díly křídy, mramorové moučky nebo nepálené sádry.

Na omítky se cement mísí podobně jako vápno, tj. se 3 až 5 díly písku. Cementové plochy je nutno po dobu tuhnutí a ještě alespoň 2 následující dny zkrápět vodou, aby omítka úplně zatvrdla. Základní podmínkou pro jakoukoli malbu na cementovém podkladě je, aby podklad byl starý alespoň 2 roky. Cement se přidává i k vápenným maltám, aby omítky ztvrdly v celé vrstvě. Obyčejně se přidává 5 až 10% cementu v poměru k obsahu vápna. Pro fresku jsou takové omítky nevhodné, pro temperu jich lze použít teprve po důkladném proschnutí.

Postup: Nejdříve se na zdivo nahodí hrubá neobarvená malta a nechá se několik týdnů prosychat. Pak se připraví malta téhož složení, jaké má pro střední omítkovou vrstvu fresky, a zabarví se minerálními pigmenty. Pro interiérové sgrafito lze použít freskových pigmentů. Pro sgrafito na průčelí budovy je nejvhodnější manganová čerň, železitá čerň nebo červený kysličník železitý. Zvolený pigment se rozmíchá s vodou několik dní předem na pastu a ta se opatrně přidává k maltě. Obarvená malta se nahodí v tloušťce 4 až 5 mm a po jejím zatáhnutí se nanáší vrstvička bílé nebo lehce zbarvené světlé omítky, připravené z velmi jemného říčního písku a dobře uleželého vápna v poměru 5 : 7. Kresba nebo obrysy ploch se vyznačí týmž způsobem jako u fresky; přiloží se papír s kresbou a její obrysy se nepříliš ostrým hrotem vytlačí do vlhké omítky. Ihned potom se přikročí k práci železnými nástroji, nožíky, škrabkami a sochařskými špachtlemi. Plochy se vybírají škrabkami lžičkového tvaru, linie se vyškrabují nebo vyrývají. Řez do bílé vrstvy má být veden poněkud šikmo, aby dešťová voda snáze stékala a neusazovala se v prohlubních kresby. Kolmé a příliš úzké linie se mrazem porušují.

Sgrafito uvnitř budovy může být provedeno jemněji. Na čerstvě nahozenou tmavou omítkovou vrstvu se velkým štětcem nanáší dvakrát až třikrát po sobě vápenné mléko v hustotě smetany. Na vápenný nátěr se přiloží perforovaná pauza a zapráší se tampónem z řídkého plátna obsahujícího práškovou barvu. Seškrabávání a rytí do vápenného nátěru se provádí, dokud je nátěr vlhký. Proto se vápenný nátěr nanáší jenom na tak velkou plochu, kterou lze v jediném dni zpracovat.