*UTOPICKÝ SOCIALISMUS* STRUKTURA MARXISMU* MARXISTICKÝ POHLED NA SPOLEČNOST* MARXISMUS A DĚJINY* ZÁVĚR* BIBLIOGRAFIE*
TŘI ZDROJE A TŘI SOUČÁSTI MARXISMU
Marxismus lze považovat za určitou odnož západní liberální tradice a západního optimistického evolucionismu. Jeho základy se úzce váži (často kriticky) především na :
- německou klasickou filozofii - Immanuel Kant (1724 - 1804), Johann Gottlieb Fichte (1762 - 1814), Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 - 1854) a Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831),
- anglickou politickou ekonomii - Adam Smith (1723 - 1790), DavidRicardo (1772 - 1832), Thomas Robert Malthus (1766-1834),
Francouz Jean Baptiste Say (1767 - 1832),
- francouzský utopický socialismus - Charles Francois Maria Fourier (1772 - 1837), Claude Henri de Rouvroy Saint Simon (1760-1825). Trojici nejvýznamnějších představitelů utopického socialismu pak dovršil Angličan Robert Owen (1771 - 1858).
UTOPICKÝ SOCIALISMUS - řecky u = ne, topos = místo čili utopie je neexistující místo, charakteristickým rysem utopického socialismu je to, že vytyčuje požadavek záměny kapitalismu socialismem v době, když kapitalismus se ještě plně nerozvinul a průmyslový proletariát se ještě nezkonstituoval v samostatnou třídu, proto kapitalistická společnost není odsuzována jako historický jev (tj. za určitých podmínek vzniklý a ve změněných podmínkách zákonitě zanikající), ale hlavně z pozic morálního hodnocení. A tak socialistickou přeměnu společnosti neváže utopický socialismus pouze na dělnickou třídu a obdobně nevidí v sociální revoluci jediný možný způsob realizace této přeměny. Většinou se utopičtí socialisté omezují na získání lidí pro vytyčené ideály intenzivní propagandou či příkladem (organizování komun) a počítají i se získáním vlivných představitelů vládnoucích tříd. Za zakladatele utopického socialismu se považuje Thomas More (1478 - 1535), anglický renesanční humanista, autor díla : "Knížka vpravdě zlatá, stejně užitečná jako zábavná, o nejlepším stavu státu a novém ostrově Utopii", 1516 - základní hospodářskou buňkou svobodného státu je rodina, výroba je založena na řemesle, vládne demokratická správa, rovnost ve vykonávání práce, lidé pracují šest hodin denně a ostatní čas věnují vědám a umění, neexistuje protiklad mezi fyzickou a duševní prací a mezi městem a venkovem. Rovněž Thomass Campanella (1568 - 1639) snil ve svém díle "Sluneční stát" (Civitas Solis), napsaném v roce 1602 a poprvé uveřejněném v roce 1623, utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života, vláda kněží, která je v podstatě teokratická. Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých "kacířů" (bohomilové, valdenští, albigenští =kataři, begkardové), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (1490 - 1525) - vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení "království božího na zemi". Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa (1760 - 1797), šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o "Republiku rovných" - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce1796 hnutí zorganizovalo "Spiknutí rovných", které však bylo odhaleno. Charles F. M. Fourier - tvrdil, že špatný není člověk, nýbrž společnost, v níž žije, proto je nutné vytvořit takové společenské podmínky, který by napomáhaly plnému uspokojování lidských vášní, jejich rozvoji a rozkvětu, základní jednotkou společnosti se stanou falangy, výrobně - spotřební celky, rušící obchod, každý člen falangy bude mít právo na práci, rozdělování se bude dít podle práce a nadání. Claude H. R. de Saint - Simon - budoucí společnost by měla být založena na vědecky organizovaném, plánovitém mohutném průmyslu, jednalo by se o centrální společenské řízení národního hospodářství, ovšem soukromé vlastnictví a třídy by byly zachovány, vládnoucí postavení by měla mít věda a průmysl, vědci a průmyslníci, k nimž řadí továrníky, obchodníky, bankéře i dělníky. Robert Owen - přikládal mimořádný význam výchově, připravoval "nový mravní svět", budoucí beztřídní společnost si představoval jako svobodnou federaci samosprávných komun, v nichž každá čítá od 300 do 2000 lidí, žádá odstranění všech bezpracných důchodů a rozdělování spotřebního fondu podle potřeb členů komun, organizoval pracovní komuny (dělnické osady), například "New Harmony" v USA v letech 1825-29 a "Harmony Hall" v Anglii vletech 1839 - 45, a směnné bazary (centrálně řízená výměna přebytků produkce komun), ovšem neúspěšně.
STRUKTURA MARXISMU
I. Marxistická filozofie
1. Dialektický materialismus
2. Historický materialismus
II. Politická ekonomie
1. Kritika kapitalismu
2. Ekonomie socialismu a komunismu
III. Vědecký komunismus
1. Strategie a taktika proletariátu
2. Výstavba socialistické a komunistické společnosti
FILOZOFICKÁ VÝCHODISKA MARXISMU
Marxismus je realistickým, ateistickým a materialistickým učením. Podle něho bytí je první, duch ho následuje. Vědomí, duchovno závisí na bytí, na materiálním, nikoliv naopak. "Bytí lidí není určeno jejich vědomím, nýbrž naopak jejich vědomí je určeno jejich společenským bytím" napsal Karel Marx (1818 - 1888), první z klasiků marxismu již v roce 1851 v předmluvě svého pojednání "Ke Kritice politické ekonomie".
Dále neexistuje žádný tvůrce světa (Bůh), ale naopak hmota (příroda) je věčná. Nemá začátek ani konec v čase a v prostoru. Je rovněž nekonečná ve své hloubce, je nevyčerpatelná, ve svém lůně skrývá nekonečnost forem, které se s ní postupně rozvíjejí (formy rostlinného života, živočichů, lidská společnost). Duch, vědomí je pak produktem a funkcí hmoty. Lidské poznání zase čistým odrazem (kopii, fotografií) vnějšího světa. Zde se zvlášť silně projevuje vliv učení německého poklasického filozofa Ludwiga Feuerbacha (1804 - 1872), který vznik náboženství a představy o Bohu vyložil jako projekci absolutizovaných a optimalizovaných lidských vlastností do nekonečna (základní dílo - "Podstata křesťanství" z roku 1841). Ideál člověka přitom Feuerbach vidí ve státě - obci, v níž by se spojil jeho egoismus i altruismus (komunismus) - tzv. člověk obcový (Gemeinmensch).
Marxistická metafyzika je tedy monistická, evolucionistická a optimistická :
- monistická, protože v konečném principu existuje jen jedna podstata, totiž hmota, příroda,
- evolucionistická, protože tato příroda, hmota se rozvíjí,a to vlastními silami,
- optimistická, protože se hmota, příroda, svět vyvíjí ke stále dokonalejšímu.
Vývoj přírody i společnosti ovšem děje dialekticky, zákonem pohybu a přeměny světa je tak dialektika, a to materialistická dialektika. Pojmem "dialektika" se původně označovalo umění dialogu a sporu (řecky "dialektike techne" = umění rozhovoru), ve středověku začali dialektikou nazývat formální logiku, která se stavěla proti rétorice, později dialektické myšlenky se objevily hlavně u představitelů německé klasické filozofie (idea vývoje, učení o antinomiích, učení o nevyhnutelnosti, se kterou vše spěje ke své negaci). Ovšem v marxismu se dialektikou rozumí "věda o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, společnosti a myšlení".
Za tvůrce dialektického materialismu se považuje Bedřich Engels (1820 - 1895), druhý klasik marxismu, autor takových filozofických prací jako "Ludwig Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie", "Podíl práce na polidštění opice", "Anti-Dühring" či "Dialektika přírody", který zevšeobecnil Marxovo sociální učení a jeho projekci (historický materialismu) na celý kosmos (vesmír, svět jako celek). Samotný název dialektický materialismus pak pochází od ruského marxisty Georgije Valentinoviče Plechanova (1856-1918).
TŘI ZÁKLADNÍ ZÁKONY DIALEKTIKY
formulované Bedřichem Engelsem : - zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní (zákon dialektických skoků), podle něhož vývoj světa není lineární, každý podstatný vývoj se uskutečňuje revolucí, tj. skokem od jedné kvality k druhé, přičemž ovšem jsou tyto skoky připravovány malými, pomalými změnami kvantity, v důsledku dialektických skoků pak nejsou vývojové vyšší vrstvy jednoduše převoditelné na nižší - člověk není jen vyšším zvířetem, ale naopak od zvířat se podstatně odlišuje, pro marxismus člověk to je souhrn společenských vztahů, neboť sociální sféra má pro člověka konstituující význam (člověk jako rodová bytost), přitom platí : "Určením člověka je být člověkem" (K. Marx),
- zákon jednoty a boje protikladů (zákon rozporů), podle něhož v podstatě každé věci existují dvě vzájemně si odporující stránky, mezi nimiž vládne rozpor, který se musí nějak řešit, jednota (shoda, totožnost, rovnost působení) protikladů je pouze podmíněná, dočasná, relativní, boj vzájemně se vylučujících protikladů je pak absolutní, tento zákon tímto ukazuje na objektivní "vnitřní zdroj" každého pohybu a tedy umožňuje pochopení pohybu jako samopohybu,
- zákon negace negace (zákon dvojí negace), podle něhož negovat v dialektice neznamená nějakou věc pouze zničit (převedením v jiný předmět), musíme věc nejen negovat, nýbrž také negaci zrušit čili provést negaci negace, druhá negace je potom určitým návratem k původnímu východisku, ovšem návratem na jiné, vyšší úrovni (tak je negováno ječné zrnko, padne-li na vhodnou půdu, zánik zrna je však opětovně negován rostlinou, která z něho vzklíčí, až rostlina vyroste, rodí znovu ječná zrna, výsledkem takovéto negace pak není jedno, ale mnoho zrní).
MARXISTICKÝ POHLED NA SPOLEČNOST
Základním principem tzv. historického materialismu je to, že materiální podmínky (společenské bytí) určují vědomí, myšlení dané společnosti a nikoliv naopak, přitom tímto společenským bytím se myslí tzv. způsob výroby materiálních statků, tzn.způsob, jakým lidé v dané společnosti vyrábějí statky, které jsou pro ně životně důležité. Vše, co učí filozofie, právo, ekonomie, sociologie, náboženství je pak zcela závislé na výrobním způsobu. Ten je rozhodující (prvotní), z něhož jsou celý duchovní život společnosti a její vědomí odvozené, sekundární, závislé - je to jen tzv. nadstavba.
Prvním stupněm, faktorem ve struktuře společenského života jsou podle historického materialismu tzv. výrobní síly - výrobní prostředky a lidé, kteří mají určité znalosti, výrobní zkušenosti a pracovní návyky a kteří uvádějí výrobní prostředky v činnost. Výrobní prostředky přitom představují souhrn pracovních prostředků a pracovních předmětů, jichž se používá v procesu společenské výroby při vytváření hmotných statků. Pracovními prostředky se myslí výrobní nástroje (stroje a zařízení, nářadí apřístroje, motory atd.), provozní budovy a stavby, prostředky k přepravě nákladů a pracovními předměty pak věc nebo soubor věcí, na něž působí člověk v procesu výroby (materiály a suroviny).
Druhým stupněm, faktorem jsou tzv. výrobní (produkční) vztahy - souhrn společenským vztahů, které se vytvářejí mezi lidmi nezávisle na jejich vůli a vědomí, tj. objektivně, v procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby hmotných statků. Představují společenskou formu výroby (pohybu výrobních sil), pomocí níž si lidé přivlastňují předměty přírody. V jednotě s výrobními silami vytvářejí výrobní vztahy určitý výrobní způsob (například feudální výrobní způsob či kapitalistický výrobní způsob). Souhrn výrobních vztahů, tvořících ekonomickou strukturu společnosti se pak nazývá základnou společnosti.
Třetím stupněm, faktorem je tzv. právní a politická nadstavba ve smyslu reálných právních a politických vztahů a poměrů, organizací a institucí. A konečně posledním, čtvrtým stupněm jsou tzv. formy společenského vědomí - náboženství, filozofie, morálka, umění, sociální nauky (názory). Společenská nadstavba je potom tvořena právní a politickou nadstavbou a zahrnuje i formy společenského vědomí. Určitý typ společnosti s daným způsobem výroby, základnou a nadstavbou, které jsou pro něj charakteristické, tvoří posléze tzv. společenskoekonomickou formaci (např. otrokářský řád).
Kromě pravěku lidstva se podle marxismu společnost vždy štěpila na velké skupiny lidí - třídy, mezi nimiž probíhal třídní boj - šlo tedy zatím vždy o třídní společnosti. Podle Vladimíra Iljiče Lenina (1870 - 1924), otce leninismu (spis "Velká iniciativa", červenec 1919) jsou třídy "velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému výroby, svým vztahem (zpravidla fixovaným a formulovaným právem) k výrobním prostředkům, svou rolí ve společenské organizací práce a konečně způsobem nabývání a velikostí podílu na společenském bohatství, jímž disponují." Navíc jedna třída se snaží přivlastňovat práci druhé třídy, protože zaujímá jiné místo v určité soustavě společenského bohatství.
Ve společnosti přitom existují jednak hlavní třídy - vykořisťovatelé a vykořisťování, mezi nimiž vládne nesmiřitelný antagonismus (např. feudálové a nevolníci, kapitalisté a proletáři), jednak vedlejší třídy (např. rolníci a malovýrobci v kapitalismu) a vztah mezi třídami může být také neantagonistický (např. mezi dělníky a rolníky za socialismu). Vedle tříd se rozlišují rovněž tzv. sociální skupiny - úřednictvo a inteligence, jejichž postavení je mezi hlavní třídami.
Každá společnost s antagonistickými třídami je potom zcela rozpolcená třídním bojem, kdy každá třída má svůj stát a kulturu a i národní rovina nemá větší význam. Cílem politického boje utlačované třídy (např. proletariátu) má pak být revoluční převzetí moci, zničení starého (buržoazního) státu a výstavba státu zcela nového (socialistického). S ohledem na odpor "reakce" je přitom mnohdy nutné užití násilí (tzv. úloha násilí v dějinách).
Tento boj mezi třídami a celkový program Marxova a Engelsova komunismu je shrnut v jejich Manifestu komunistické strany:
Mezi proletáři a buržoasii = vykořisťovanými a vykořisťovateli, kteří tu byli od počátku,probíhá neustálý boj. Proletáři jsou však pracující třída 19. století, kteří vznikli průmyslovou revolucí, která probíhala v polovině 18. století v Anglii a od té doby se opakovala ve všech civilizovaných zemích na světě. Průmyslová revoluce přivodila vynález parního stroje, různých spřádacích strojů a jiných mechanických zařízení. Tyto stroje, které byly velmi drahé a které si tedy mohli opatřit jen velcí kapitalisté, změnily celý dosavadní způsob výroby, takže kapitalisté brzy měli v rukou všechno a dělníkům nezůstalo nic. Zaváděla se dělba práce a umožnila vyrábět výrobky rychleji, a tím levněji. Omezila činnost každého dělníka na nějaký velmi jednoduchý, neustále opakovaný mechanický úkon, jejž mohl stejně dobře, ba dokonce mnohem lépe vykonávat stroj. Výrobní náklady práce se tedy rovnaly takovému množství životních prostředků, jehož je zapotřebí k tomu, aby byl dělník s to uchovat pracovní schopnost a aby dělnická třída nevymřela. Cena práce je tedy to nejnižší, jehož je třeba k živobytí.
Postavení proletariátu viděl Marx jako nejubožejší vůbec v dějinách. I otroci ve starověku nebyli nuceni každodenně prodávat svoji práci a stáli mimo konkurenci, tudíž nepociťovali všechna její kolísání a krize. Jako východisko z této krize vidí nastolení nového společenského řádu - komunismu = demokratické státní zřízení = vláda proletariátu, která se spojí proti buržoasii, pozvedne se revolucí na tuto panující třídu a násilně zruší staré výrobní vztahy a s nimi i výrobky existence třídního protikladu, zruší třídy vůbec, a tím i své vlastní panství jako třídy. Po nastolení komunismu, bude muset třída proletářů přijmout tato nezbytná opatření:
1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
2. Silně progresivní daň.
3. Zrušení dědického práva.
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
6. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
7. Zvýšení počtu státních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace
pozemků podle společného plánu
8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd.
Manifest končí výhrůžkou, otevřeně prohlašuje, že komunistům jde o násilné svržení celého dosavadního společenského řádu! Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobíti mohou celého světa."
MARXISMUS A DĚJINY
Základní roli v marxistické dynamické analýze dějin má tzv.mechanismus nutného pokroku, kdy dějiny se bez přestání pohybují vpřed, i když existují periody, během nichž je chod dějin pomalý a někdy jakoby šlo i o pohyb zpět. A pak náhle vývoj prudce poskočí nahoru, vpřed, v dějinách totiž podle marxismu existují přeryvy a skoky (revoluční skoky).
Hnací silou mechanismu pokroku jsou výrobní síly, ty se proměňují jako první, zatímco výrobní vztahy je v tom následují se zpožděním. Mezi novými, rychle se rozvíjejícími výrobními silami a starými vztahy se vytváří napětí, tzv. rozpor. Napětí je větší a větší, až dojde k nutnému zlomu, kdy se skokem obnoví soulad mezi charakterem a úrovní výrobních sil a výrobních vztahů. Na základě zákona souladu výrobních vztahů s charakterem a úrovní výrobních sil se tak uskutečňuje přechod od jednoho společenského řádu k druhému, přičemž v podmínkách třídních, antagonistických společností probíhá tento přechod cestou sociálních revolucí.
Na úsvitu lidských dějin nacházíme tzv. prvotně pospolnou společnost založenou na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků jednotlivých občin (rodů, kmenů), s nízkou úrovní výrobních sil (primitivní pracovní nástroje) vynucující si kolektivní charakter lidské práce (sběračství, lovu, nerozvinutého rolnictví a pastevectví). Nyní dochází k první sociální revoluci, kterou provádějí otrokáři, kteří si zotročují dosud svobodné lidi. Tak vzniká druhá formace v lidských dějinách - otrokářská společnost.
Otrokářská společnost vznikla tehdy, když se v materiální výrobě začali otroci využívat jako základní, masová výrobní síla, došlo k rozkolu společnosti na třídy otroků a otrokářů, vznikl stát jako mocenský orgán otrokářů. Svého vrcholu dosáhl otrokářský řád ve starém Řecku (athénská demokracie) a starém Římě (římské císařství). Ovšem řada zemí tuto formaci vynechala a přímo přešla k feudalismu. Kromě toho existovaly v otrokářské společnosti i jiné třídy než otroci a otrokáři, a to svobodní rolníci, řemeslníci a kupci. Na konci starověku dochází k druhé sociální revoluci, kterou provádějí feudálové - vzniká feudalismus (feudální společnost).
Feudalismus - jeho základem je feudální vlastnictví hlavního výrobního prostředku - půdy a osobní závislost výrobců - rolníků, kteří na feudální půdě vedou drobné individuální hospodářství, na feudálech. Vládnoucí třídou jsou pozemkoví vlastníci (šlechta a církev), proti níž stojí třída rolníků (nevolníků). Existuje soustava mimoekonomického přinucení (přímá moc feudála nad rolníkem) a jako důsledek toho nízká úroveň techniky. Na konci této periody provádí buržoazie třetí sociální revoluci (jejím vrcholem je Velká francouzská revoluce) a vzniká kapitalismus (kapitalistická společnost).
Kapitalismus - společenský způsob výroby založený na soukromokapitalistickém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování námezdní práce. Za kapitalismu je společnost rozdělena na dvě antagonistické třídy - na třídu kapitalistů, kteří vlastní výrobní prostředky a vykořisťují pracující a na třídu proletářů, kteří jsou zbaveni výrobních prostředků i existenčních prostředků, a proto jsou nuceni neustále prodávat svou pracovní sílu kapitalistům. Hlavním zákonem kapitalismu je maximalizace nadhodnoty (zisku), jejímž zdrojem je nezaplacená práce námezdních dělníků (dělník dostává zaplacenou mzdu - hodnotu své pracovní síly, nikoliv však hodnotu své práce).
Maximalizace zisku nutí kapitalisty neustále zvyšovat vykořisťování pracujících, což vede k jejich rostoucímu relalitivní a někdy i absolutní zbídačování. Současně kapitalistická tržní ekonomika podléhá cyklickým výkyvům - hospodářským krizím z nadvýroby (zhruba asi v desetiletých intervalech). Postupně tak dochází k neustálému zaostřování základního rozporu kapitalismu mezi prohlubujícím se společenským charakterem výroby (v důsledku rozvoje společenské dělby práce, koncentrace a centralizace výroby) a soukromokapitalistickým přivlastňováním produktů práce. Na pořadu dne je čtvrtá a poslední sociální revoluce - proletářská revoluce, díky níž může lidstvo vstoupit do formace komunismu (komunistická formace).
Komunismus (z lat. communis = společný) - první společenskoekonomická formace v dějinách lidstva, vytvářející podmínky pro neomezený rozvoj lidstva odstraněním sociální nerovnosti a urychlením rozvoje výrobních sil. Cílem je beztřídní společnost s jednotným společenským vlastnictvím výrobních prostředků a úplnou společenskou samosprávou (odstranění státu). Práce se stává pro všechny první životní potřebou, postupně se realizuje rozdělování statků podle potřeb, výroba se rozvíjí plánovitě, na základě vědeckého předvídání, bez nutnosti tržní koordinace. Komunistická formace se vyvíjí v průběhu výstavby socialismu a komunismu - nižší a vyšší fáze komunistické společnosti, kdy přechod od socialismu ke komunismu se obejde bez další sociální revoluce.
Socialismus (z lat. socialis = společenský) tedy představuje nižší fázi komunistické společenskoekonomické formace (společnosti). převládá zde již společenské vlastnictví výrobních prostředků (družstevní, státní, samosprávné vlastnictví), ovšem výroba si ještě zachovává určitý tržní (zbožní) charakter, rozdělování se děje převážně podle práce, nejsou překonání úplně třídní rozdíly (i když vztahy mezi třídami a sociálními vrstvami mají být neantagonistické). Rozdíly mezi socialistickou a (plně)komunistickou společností jsou tedy nemalé, nelze však na základě nich tyto stupně považovat za zvláštní, samostatné nebo relativně samostatné výrobní způsoby či společenské formace.
ZÁVĚR
Stejně jako v člověku existují přirozené tendence, které brání vzniku totalitního režimu a nakonec jej ničí, existují v člověku i tendence, které totalitní režim podporují. Mezi první patří například přirozený lidský egoismus, touha po úspěchu, touha po seberealizaci, touha soutěžit. Mezi ty druhé patří třeba přirozená lidská netolerance, strach z čehokoli odlišného, potřeba nevyčnívat, tendence k přejímání názorů a postojů svého okolí apod.
Pokud jsou tedy tyto dvě tendence přítomny, dochází k žádoucímu vývoji a totalitní systém může fungovat pouze dočasně, protože potlačované lidské vlastnosti se budou snažit osvobodit. Samozřejmě existuje také opačná tendence, a to ta, že lidé jsou náchylní za určitých podmínek totalitní režim podporovat.
Přirozené lidské vlastnosti nelze úplně odstranit. Je proto možné, že i ve vyspělých zemích může dočasně vzniknout totalitní režim. Lze namítnout, že se společnost vyvíjí, že se "inteligence celé společnosti" zvyšuje, nebo se aspoň zvyšuje informovanost společnosti, ale masa lidí je stejně ovladatelná jako dříve. Můžeme připustit, že prostředky, které používal k nástupu totalitní režim dříve, by dnes již nebyly účinné, zároveň se však objevují stále nové a nové možnosti manipulace s lidmi. Masa lidí je stále xenofobní, netolerantní a manipulovatelná. Proto nelze nikdy úplně vyloučit vznik totalitního režimu i v relativně vyspělé společnosti.
Snaha o nalezení jediného ideálního společenského systému se mi jeví jako marná. Lze pouze hledat optimální společenský systém, který se v kontextu doby jeví jako relativně nejschopnější existence. Podle odborníků je to snad v současné době liberální demokracie, kterou však nelze také chápat jako nějaký finální a jediný možný systém společenského uspořádání.
BIBLIOGRAFIE
Engels,B., Marx,K.: Spisy. Svazek 4. Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1958
Holman, R.: Vývoj ekonomického myšlení,H&H, Praha 1994
Filozofický slovník, Nakladatelství Svoboda , Praha 1976
http://mujweb.cz/www/nenoviny/001/komunism.htm
http://misc.eunet.cz/marathon/98/mar985_p2