nepíšu normálně žádný básničky, ale tak jen tak mě nějaký napadly, ale asi sou absolutně debilní, takže pokud tomu někdo rozumíte rád si vyslechnu vaší kritiku, a nebo pošlete svůj příspěvek.

Amio je tak malý hezký, lesklý, vytrvalý, hraje zpívá, bliká bzučí, někdy v něm i kručí, hranatý či kulatý, připadá mi buclatý, tlačítky se hemží, na stole tu leží, někdy hne se sám, ale ne, ten co já mám, zatřepe se, zaklepe se, a pak hlas zněj se vznese, přítel je to nejlepší, všecko zněj zní jemně, to nejhorší však nezlepší, ale ať to bolí nebo ne, zní to zněj vždy příjemně, někdy ani mluvit nemusí, písmenka to místo hlasu vydusí, složí se z nich slovo, a slova složí větu, ale to co chce nám říct je kdesi skryto, slova, věty, co z toho bez pocitů? studená jsou, nepoznáme jak zní, mysl naše si je znetvoří. Dívám se teď do něj, vždyť on je vlastně zloděj, zloděj našich citů, našich emocí, ano je to on, mobilní telefon, je naší společnou nemocí.	Smka, esemeska, přišla dneska, tak studená, tak divná, a člověk by čekal že bude spíše slibná, čekal sem na ni celý den, a když přišla byl se políben, ten pocit netrval však dlouho, její obsah serval tohle roucho, stálo v ní, jen jedno slovo stačí, nemiluju, jak kdyby na mě dejch dech dračí, v kámen sem ztuhnul,slzy vyrazily, jak kdyby srdce moje prorazily, čtu tu zprávu znovu, a znovu, chci to, ale zbavit se jí nemohu, moje srdce ještě nedozrálo, zbavit se toho slova co tam stálo.	Ráno ve škole sedím tu sám a nehybně, má střeva vyhrkla se ven, já žít nechci, já milovat se jen, má mysl rozvrácená je, a přesto chladná jako Pompeje, dokud zalitá byla láskou, dělalo ji něco krásnou, teď již temná je jak noc, vládne v ní svá bezmoc.	Konec Myslím na ni, miluju ji, lituju ji, cítím v sobě lásku, ale vím, že nedá mi ji, miluju tu božskou krásku, vždyť co ona dává v sázku, Ano mnoho, sebe samou, svojí mysl, svoje tělo, svojí duši, představuji si ji semnou jak zalití jsme travou, oboum se prohání to samé hlavou, Ano představuji si ji nahou, tak krásnou a tak mladou, Dost, zmáhán teď sem představou svou, To nebyla láska, to jen byl sen, jímž dodnes omámen stále jsem, ten sen mě nádherně tmou vedl, a teď do deprese svedl, zapomenout, láskou jsem nucen, Ano miluji ji jen, a přesto zabiji ten sen. Ano zabiji ten sen.
Díky aneb Konec romantika A vlastně díky, zbavilas mě tý tíhy, tíha, lásky a smutku z tebe, tohle odpuštění spadlo pro mě znebe, rozejít se, to nejde zustat vklidu, potřebujem energii a zlobu, Díky za tu volnost, teď mám rád tu tvojí skromnost, teď miluju tvou spornost, Díky, díky za to ulehčení, ode dneška žiju bez mučení, Díky, díky za mou svoboudu, slibuju, brečet už ti nebudu, Díky, díky za mé štěstí, který mi teď život klestí. Jenom za jedno ti nemůžu poděkovat, za to že ztratilo se ze mě něco, cit či láska, či schopnost milovat, už vím že není ideál, nikdy nebil, v mích představách sic žil, teď nežije a v dálce někde hnije. Díky, Katko díky.	Samota Co to je, strach mám, sem sám, sem rád, a přesto mě něco žere, snad možnost co kdyby.., a to, že dopouštím se asi chyby, chuť vyrazit do města já mám, ne nepůjdu, nepůjdu přece sám, ale sedět tady budu, a prožívat tu zmírající nudu, co asi uniklo mi, o co asi přišel jsem, možná o svou šanci jedinou, možná dobře sem udělal, nevím, co dělat dál mám, sem sám	Rohlík s máslem a kečupem Krásný je a třese se, dokud do pusinky nevleze, kečup na ňom stéká, jako by to byla krev, krev tak krásná, skoro jako ret, zvracet teď mě se chce, přesto, rohlík do mě vecpe se, ne, jíst já už nebudu ten krásný rohlík, protože, když sem se teď vohlíd, vidím velkej rohlík. tu, a tam , a tam zase, střídá se mi po čase. (báseň, jestli se to dá tak nazvat byla zpracována s poměrně velkým množstvím THC v krvi)	Tma černá, se mi zdá, ne, není černá, ale průhledná, noc je stejná jako den, krásná, jako vysněný sen. Ze začátku strach z ní vane, a pak tma už vstane, a když nebe říká luně, pane, něco kouzelného semnou se stane. Černé nebe objeví se, nekonečna hvězd rozsvítí se, a já ležím tady, a pozoruju všechny její vnady, tu čistotu, tu prostost, vše mi splývá, a přesto má svou ostrost, ležím tady v trávě, v trávě co usíná tak hravě, jen jedno přání teď já mám, a to je, nebýt tady sám.
báseň mého smutku Dita H. Duše v černém komínu hledá světlo,hledá, mátožná jako po vínu, přec smrtelně bledá. A klubko sazí smutku svou bez konce nit hledá v troskách skutku: BOŽE,JÁ CHCI JENOM ŽÍT!!!