NÁSTAVEC PRO JEZERNÍ CHYTÁNÍ

Autor: Karel Křivanec

Stejný význam jako správná volby šňůry má při jezerním chytání i vhodně zvolený nástavec, který má pro tento druh rybolovu velmi mnoho variant. V optimálním případě se skládá ze tří částí, kterým se říká pažba, střed a tipet. Špatný výběr nástavce může zcela vyřadit i tu nejlepší mušku ze hry a proto je třeba se i této otázce pečlivě věnovat. Doposud totiž byla problematika správného nástavce málokdy zdůrazňována. Dříve než se rozhodneme pro určitý materiál na sestavení nástavce, nebo když hodláme lovit na nám neznámé vodě, měli bychom si zkontrolovat viditelnost tohoto nástavce ve vodě. To můžeme udělat tak, že ho namočíme někde u břehu, nebo si ho prohlédneme proti obloze v menším plastikovém akváriu, které jsme naplnili místní vodou.

Silně se lesknoucí silony, nebo jiné podobné materiály, mohou nepříznivě ovlivnit rybolov tím, že upozorní rybu, že není něco v pořádku. Jen trochu jiný odstín zelené, šedé či hnědé, než co máme vyzkoušený, může být najednou ve vodě dobře viditelný a na to se málokdy myslí. Některé průhledné monofily se stávají ve vodě bělejší a jsou překvapivě dobře vidět. Jiné silony, které nám vyhovují za šera, mohou v přímém slunečním světle nepříjemně zářit. Proto je třeba se této otázce dostatečně věnovat a posuzovat jí případ od případu.

Běžné silony mohou být celkem dobře použitelné v silnější části připojení nástavce ke šňůře a pak na ně lze navázat speciální monofily, které mají sníženou viditelnost, zvýšenou pevnost, vyšší hustotu a lepší odolnost proti odírání. Důležité je znát i pevnost vlákna pod dynamickým zatížením, neboť při jezerním chytání často reagujeme na záběr až citem a při prudkém zatažení se křehký materiál přetrhne dříve, i když má třeba lepší statickou nosnost.

Také se stává, že některý materiál se brzy unaví a po zdolání několika ryb nám najednou začne praskat. Některé předepjaté silony mají tendenci rychleji stárnout a to se projevuje praskáním v uzlu. Proto je třeba si raději udělat pro každé chytání nástavec znovu. Tuto zkušenost oceníte až při ztrátě trofejní ryby. Dříve než se tedy rozhodnete pro nějaký nový materiál, tak byste měli provést test jeho viditelnosti ve vodě, test pevnosti a test pružnosti.

Nástavec plní při házení funkci převodníku energie z muškařské šňůry na mušku. Proto bychom se měli snažit o to, aby byl tento přechod hladký a stupňovitý. Nesprávně zvolený nástavec a jeho nesoulad se šňůrou má za následek tu skutečnost, že nebudeme schopni rozbalit hod tak, aby se nástavec po dopadu na hladinu narovnal. Výsledkem této disharmonie je známý chumáč vlasce, s muškou omotanou kolem konce šňůry.

Připojení slabého silonu přímo k muškařské šňůře znamená náhlý přechod a třeba i pětinásobné zúžení profilu a pak ani přenos energie ze šňůry na nástavec nemůže být dobrý. Z tohoto důvodu se dnes běžně používají při jezerním chytání splétané návazce, u nichž je tento přechod pozvolný. Jejich výhoda spočívá také v tom, že nemají žádnou paměť a můžeme je ukončit těsnou smyčkou, nebo kovovým kroužkem a sem pak můžeme přivázat silnější ujímaný vlasec.

Ke šňůře připojujeme silnější část copu tím, že jí přehrneme přes začátek šňůry a zajistíme rychlospojkou, kterou zakápneme vteřinovým lepidlem. Máme-li však dost času, pak raději použijeme nějaké měkčí lepidlo. Mnoho komerčně vyráběných splétaných copů je příliš dlouhých ( i přes 3 metry) a ty se hodí hlavně k chytání velmi opatrných a velkých ryb metodou zvanou "stallking". Splétaný plovoucí úsek, kterému se říká pažba, by pro běžné chytání neměl být delší než 120 cm. Za tento splétaný úsek může být ještě napojena střední část nástavce. K tomu nám poslouží některý z komerčně vyráběných ujímaných nástavců, který si ještě zkrátíme na požadovanou délku, anebo zde můžeme použít některý silnější neujímaný vlasec.

Očko, kterým spojíme pažbu se střední částí, si uděláme na splétaném copu s pomocí jehly, může býti i tak malé, jako bývá očko háčku. Zhotovíme si to tak, že do špičky copu zapíchneme podélně větší jehlu a do jejího očka provlékneme konec copu. Jehlu pak protáhneme copem a vytáhneme z copu asi po 15 mm ven a tudy protáhneme i začátek copu. Tak nám vznikne malé očko, které ještě nezapomeneme zajistit vteřinovým lepidlem.

Vedle plovoucích splétaných copů existují i potápivé splétané nástavce, které se používají k podobným účelům na potápivých šňůrách. Jejich smyslem je dopomáhat k rychlejšímu potápění mušek. Občas se může takovýto potápivý nástavec použít i v kombinaci s plovoucí šňůrou a pak má za úkol stáhnout mušky do požadované hloubky, v níž jsou pak udržovány plovoucí šňůrou.

V posledních letech začaly být vyráběny asi 1,5 metrů dlouhé poly-tipy , které jsou ze stejných materiálů jako, nejrůznější muškařské šňůry. Tyto tipy rovněž velmi dobře plní funkci pažby nástavce a jejich výhoda je i v tom, že nemají žádnou materiálovou paměť a dají se připojit přes malé očko ke šňůře jednoduchým smyčkovým uzlem. Musíme mu však vytvořit stejné ukončení i na šňůře. K tomu nám stačí jen 2,5 cm splétaného copu, na němž uděláme výše popsaným způsobem očko, které zajistíme na obou koncích vteřinovým lepidlem.

Střední část nástavce je méně běžný úsek, který řada rybářů ještě nezná a nedělá jim to žádné velké problémy. Špičkoví závodníci však s oblibou zařazují i tento krátký přechodný úsek (30 - 60 cm) mezi pažbou a tipetem. Přechod mezi pažbou a středem by měl být co nejplynulejší. Spojení obou částí lze uskutečnit různými způsoby, jako jsou smyčky, kroužky, uzly či slepováním. Střední část a pažba bývá též nahrazována delším ujímaným vlascem, ke kterému se připojí tipet s l - 3 (4) muškami. Pokud chceme spojit tuto tvrdou a neohebnou část s měkkým monofilem, je lepší k ní přilepit vteřinovým lepidlem ještě pár centimetru silnějšího monofilu a propojit oba úseky malým kovovým očkem.

Koncové části nástavce, kterou tvoří monofilové vlákno, se říká tipet. Správná volba jeho konstrukce má vliv jak na samotné házení, tak i na správné pokládání mušek. I když použijeme ve střední části nástavce ten nejperfektněji ujímaný vlasec, musíme za něj ještě připojit tipet, který nese vlastní mušky a jeho průměr nesmí být větší, než bude očko koncové mušky. K tomu, aby se tipet napnul je třeba trochu zátěže, kterou mu dodávají naše mušky. Příliš jemný vlasec na tipetu, ve vztahu k velikosti a zatížení mušek, nám bude způsobovat problémy při obracení šňůry a nástavce, který se bude v koncové části kroutit a zamotávat. Příliš silný vlasec na tipetu může naopak upozornit pstruha, že není něco v pořádku.

Celý nástavec můžeme zhotovit i tak, že jej vyrobíme z monofilních vlasců, které napojíme přímo na muškařskou šňůru. Jeho výhoda se projeví při házení ze břehu, když máme vítr v zádech. Jeho nevýhodou však jsou tendence nástavce ke zkrucování a zaplétání. Pokud má muškařská šňůra pletené jádro, pak stačí odstranit její obal do vzdálenosti 1,5 cm a z nahého jádra vytvořit malou smyčku, kterou zafixujeme vázací nití stejné barvy a vše zakápneme vteřinovým lepidlem. Do takto vytvořeného očka můžeme vhodným uzlem přivázat konec nástavce.

I perfektně sestavený nástavec nám může dělat při obracení šňůry problémy, které jsou zaviněné nevhodným výběrem mušek. Příliš chlupaté mušky kladou vzduchu značný odpor a brzdí plynulý chod nástavce tím, že ho tlačí dolů na šňůru. Také silně zatížené mušky se chovat jinak, když se pohybují po svých vlastních drahách, které není možné kontrolovat a pak nám hrozí nebezpečí poranění. V těchto případech je možno doporučit použít stupňovitě ujímané, svázané nástavce, které zhotovíme tak tuhé a krátké, jak je to jen možné pro dosažení úspěšnosti lovu.

Přívěsné mušky mají rovněž vliv na obracení šňůry a nástavce a proto je třeba je správně rozmístit. Nejtěžší muška by měla být až na konci tipetu, což nám zajistí správné obracení celého nástavce a jeho napřímení při potápění. Nejchlupatější muška se naopak dává až na horní (druhý) přívěs. Jsou však i případy, kdy musíme takovouto mušku umístit na konec tipetu a pak volíme mezi správným obracením šňůry a efektivitou lovu. Jestliže budeme házet na konkrétní sbírající ryby, pak bude třeba položit důraz na přesnou prezentaci mušek, v opačném případě se loví způsobem naslepo.

Pokud chceme chytat na určitou mušku, kterou ryby berou jen ve spojení se slabým vlascem, pak jí umístíme až na konci tipetu. Ten je přeci jen delší a pevnější, než postranní přívěsy stejného průměru. Na ty umístíme mušky, u kterých si můžeme dovolit použít silnější vlasec.

V posledních letech se i u nás začínají hojněji užívat fluorkarbonové vlasce, ať již pro konstrukci celého nástavce či jen tipetu. Používají se hlavně při chytání pod hladinou a v hloubkách. Jejich hlavní vyhodou je velmi malá viditelnost pro ryby, ale i to je třeba si ověřit, protože ne každý fluorkarbon je ve vodě "neviditelný". I zde platí zkušenost, že jiná situace může být při zatažené obloze a jiná zase za přímého slunečního svitu. Důležitá je totiž jeho povrchová úprava a množství odlesků, které zde vzniká.

Další výhodou tohoto materiálu je ta skutečnost, že fluorkarbonové vlasce jsou mnohem hustší než voda, takže se mohou potápět až pětkrát rychleji než běžné silony. To je důležité hlavně u nezatížených vzorů drobných a štíhlých nymf. Je však třeba také mít na paměti, že pro chytání s těmito vzory těsně pod hladinou, by mohlo dojít i k tomu, že by se potopily příliš hluboko a pak je třeba zvolit si pro takovýto tipet spíše málo viditelné silony.

Fluorkarbony našly své využití i při chytání se suchými vzory mušek, které napodobují různé rozence. V tom případě se fluorkarbonové vlákno dobře namastí a si 30 cm od mušek se tipet a návazce dokonale odmastí. Takováto úprava nástavce umožní jeho neviditelnost pro ryby, protože na hladině zůstanou pouze mušky a nástavec se vznáší těsně pod hladinou. Výhoda neviditelných fluorokarbonů spočívá i v tom, že boční mušky můžeme umístit i na 30 cm dlouhých a silných přívěsech, které se nám nezamotávají a ve vodě jakoby trčí od nástavce.

Délka nástavce je rovněž velmi důležitou otázkou a řekněme si, že odpověď není vůbec jednoduchá. Při zimním lovu s booby nymph na potápivé šňůře vystačíme s nástavcem o délce 50 - 100 cm. Naopak při lovu s pupami pakomárů a plovoucí šňůrou se dělají nástavce o délce 6 - 10 m. Také při lovu na úplně klidné hladině a pod ní, kdy má rušivý efekt muškařské šňůry mimořádný význam na úspěšnost lovu, se tento problém řeší značným prodloužením nástavce.

V zásadě však můžeme říci, že délka běžného nástavce se pohybuje okolo 4 metrů. Volíme ji podle síly a směru větru, profilu břehu za námi, počtu mušek na nástavci, podle hloubky, ve které lovíme a podle způsobu a techniky lovu. Jedním z limitujících faktorů jsou i naše házecí schopnosti. Nemá smysl používat delší nástavec, který nejsme schopni při házení zvládnout. Kratší nástavec se dvěma muškami bude v takovém případě rozhodně lepší než dlouhý, který se nám neustále zamotává a nerozbaluje se při dopadu na hladinu.

Různé chyby a nedostatky při házení může zakrýt příznivý vítr v zádech. Pak můžeme mít i dlouhý nástavec, třeba i připojený přímo na muškařské šňůře. Jakmile však síla větru přesáhne určitou hranici, začínají se objevovat problémy s obracením šňůry a zamotáváním mušek. V takové situaci volíme při lovu na hladině plovoucí šňůry se slabším průměrem břicha, anebo stupňovitě ujímané plovoucí šňůry. Můžeme též použít třeba intermediální šňůru, kterou důkladně namastíme. Pokud budeme házet přímo na sbírající ryby, kdy nám mezi dopadem mušek a dalším hodem ( nebo záběrem) bude stačit jen pár vteřin, pak můžeme použít i tenkou rychle potápivou šňůru, která dobře prořízne i velmi silný vítr.

Největší problémy způsobuje v silném větru špatně zatížený návazec. Pro dobré obracení šňůry je třeba udělat si spíše krátký a tuhý nástavec a vybrat mušky se štíhlejším bočním profilem, které budou lépe prořezávat vítr. Prvořadá však zůstane házecí technika muškaře.

Pro její vylepšení je možno doporučit házet mušky na hladinu pod ostrým úhlem a nikoli paralelně s ní, protože by nám je nepříznivý vítr odfoukával mimo osu hodu.

Dalším doporučením je používat hody s dvojitým tahem za šňůru a poslední rada je škubnout za šňůru před dopadem mušek na hladinu. Tento jednoduchý trik nám totiž pomůže narovnat nástavec. Obě poslední doporučení můžeme uplatnit i v naprostém bezvětří, kdy se objevují podobné problémy s délkou hodu a natažením nástavce.

Měli bychom si též říci i pár slov o uzlových spojeních vlasců. Nejlepší uzel je takový který nedovolí soustředit střižnou sílu tahu ryby do jediného bodu. Při uzlovém spojení dvou vlasců je vždy nebezpečí, že se při silném tahu navzájem přeříznou. Chirurgický nebo vodní uzel je velmi dobrým řešením tohoto problému. Zbytek vlasce, který jde od spodní části uzlu, je velmi pevný a může být proto použit jako postranní návazec. Musí tu však být vytvořeny nejméně tři celé oviny. Pokud použijeme pro boční nástavec volný horní pramen spojení, pak může už i slabší zatažení způsobit přetržení vlasce v uzlu. Během lovu bychom si měli pravidelně kontrolovat, zda se nám na nástavci či na návazcích nevytvořily uzlíky. Při zjištění takovéto závady je jen jedno správné řešení, předělat či opravit nástavce či návazec.

Běžný osmičkový uzel, kterým přivazujeme mušku k vlasci, si žádá pět spolehlivých otáček. Pokud však volný konec silonu zavedeme ještě do smyčky nad očkem háčku, pak vystačíme se třemi oviny kolem vlasce. Tím ušetříme dva oviny na jednom uzlu a v konečné bilanci nám tento jednoduchý uzel umožní vyměnit více mušek na bočním přívěsu. Problém s vzájemným přestřižením v tomto případě odpadá, protože ocel a silon se vzájemně nemohou proříznout. Pečlivý rybář zpevňuje své uzly i pomocí vteřinového lepidla, což však spíše slouží k vyhlazení jejich povrchu a má tedy vliv na snížení zamotávání nástavce a zlepšení jeho průchodnosti očky prutu.