PYRENEJSKÁ HOUPAČKA - I. ČÁST

Autor: Karel Křivanec

Pořadatelem 23. mistrovství světa v muškaření pro rok 2003 bylo Španělsko, které je v představách nás, středoevropanů, mnohem spíše zapsáno jako země vhodná tak pro lov velkých sumců než pstruhů a jen málokdo z nás si uvědomuje, že by se zde také dalo muškařit. A přesto je to pravda, neboť Francii od Španělska odděluje vysoké pohoří, jemuž se španělsky řekne Pirineos, zatímco ve francouzštině je to Pyrénée a celý svět to po nich píše s ypsilonem. A právě v Pyrenejích je mnoho krásných řek, ve kterých žijí divocí potočáci.

Našemu odletu do Španělska předcházely nemalé komplikace, spojené s nečinností jedné tamní cestovní kanceláře, která nám zajišťovala ubytování před šampionátem. Její majitelka byla stále v klidu a i přes mé každodenní urgence, odeslala poslední informace o místě našeho ubytování elektronickou poštou takřka za minutu dvanáct, tedy jen pár hodin před odletem.

V týmu také došlo na poslední chvíli ke změně, když byl dodatečně nominován Antonín Pešek, který týden předtím vyhrál užší výběr reprezentace pro MS 2004. V sestavě byli dále Tomáš Starýchfojtů, Jaromír Šram, Karel Vacek a Pavel Macháň, který nenašel po přistání v Zaragoze na letišti svou objemnou sportovní tašku. Později jsme ale zjistili, že taška s námi neletěla už z Prahy, protože její obsah vypadal na prohlížečích asi jako nějaký pekelný strojek a tak šla taška na zvláštní prohlídku.

Nasedli jsme tedy do objednaného minibusu značky Citroen Jumper bez ní a kufr jsme mu zaplnili slušnou hromadou bagáže. Pak už jme vyrazili k Pyrenejím, ale pro jistotu oklikou, tedy po dálnici přes Zaragozu. Nechtěl jsem totiž na obyčejných silnicích riskovat žádné překvapení v podobě omezení rychlosti při průjezdech místními sídly. Krajina kolem byla plocha a dosti suchá, místy jsme viděli, že jedeme po dně dávného moře, z něhož vystupovaly kopečky bývalých korálových ostrovů či podmořských útesů.

V Zaragoze jsme uhnuli na sever a zamířili ke krajskému centru Huesca. Obloha byla plná olověných mraků a najednou se silně rozpršelo a k tomu se přidala i bouřka. Za Huescou už se začala zvedat hradba vysokých hor a tak naše netrpělivost rostla každým ujetým kilometrem. Po sedmé hodině navečer jsme, po pěti hodinách jízdy, přijeli do malé obce zvané Puente la Reina, kde se nám naskytl poprvé pohled na největší závodní řeku, Rio Aragon. Její šířka tu byla možná padesát metrů, protože jsme byli už pod soutokem s pravostranným přítokem zvaným Rio Aragon Subordan. Ve vodě pod mostem stálo několik trénujících muškařů, kteří sice pilně bičovali vodu, ale jinak se nedělo nic.

Rychle jsme koupili v místním krámku bochník čerstvého chleba a nějaké základní potraviny na večeři a snídaní a už jsme pokračovali proti proudu Aragonu do okresního města Jaca, které bylo oficiálním sídlem šampionátu. Tam ještě nastaly menší problémy s hledáním ubytování, ale po deváté večer jsme už byli v našem apartmá v universitní koleji. K dispozici jsme měli tři ložnice, větší obývací pokoj, kuchyň s lodžií a koupelnu s toaletou. Večeři jsme odbyli místními párky, které byly, k našemu údivu, i po deseti minutách vaření ještě značně tvrdé. Na rozdíl od těch našich byly totiž z masa a pak, aby se hoši dojedli, jsem ještě zaskočil do malé pekárničky pro tři pizzy. Skvělé italské pizzy v ní pekla naše rodačka Lída, pocházející odkudsi z podkrkonoší, jinak jediná Češka v celém okrese. Narazili jsme na ní čistě náhodou při hledání ubytování.

Ve čtvrtek 4. června jsme nejprve udělali velký nákup a po naplnění ledničky jsme si zajeli pro povolenky, na jejichž cenu si stěžoval kdekdo (stály 150 Euro pro jednoho). K nim jsme dostali i přehlednou mapku s vyznačenými závodními a tréninkovými úseky, pak jsme ještě vyzvedli Pavlovu tašku, která za námi mezitím dorazila a před polednem jsme se konečně vydali na první trénink. Jirka Klíma rozhodl jako trenér, že pojedeme na Rio Gallego. Byl tam totiž podle mapy nejkratší tréninkový úsek a ještě hodně nad tím závodním, takže hrozilo velké nebezpečí, že tu brzy nebude co chytat. Stejný myšlenkový postup měli i Italové, které jsme viděli při akreditaci před námi a ještě Jihoafričané a když jsme po hodině jízdy dojeli na místo, měli jsme problém dostat se vůbec k vodě.

Byly zde jen dvě přístupová místa a jinak neprůchodný kaňon, kterým protékal asi pět metrů široký potok. Na necelých dvou kilometrech tu bylo skoro dvacet muškařů. Přesto se nám všem nějakého pstroužka ještě podařilo ulovit. Brali skoro vše, jen se nesměli poplašit. Po třech hodinách chytání jsme měli přestávku na jídlo a rozhodli jsme se, že trénovat už tu nemá smysl.

Bylo kolem čtvrté odpoledne a tak jsme si řekli, že se alespoň zajedeme podívat na jezero Escarra, které mělo ležet v nadmořské výšce 1100 m. Z mapky jsme také zjistili, že se vedle něj má nacházet i oficiální tréninkové jezero a tak jsme se vydali po úzké silničce vzhůru do hor, na jejichž vrcholcích byly ještě vidět zbytky sněhu. První pokus o nalezení jezera se nám nepovedl a tak jsme vyjeli v obci Escarrilla znovu na státní silnici. Vrátili jsme se asi 4 km zpět a objevili cestu k jezeru, která však neměla žádné označení. Asi proto, že dělníci teprve narychlo dokončovali její rozšíření z původní dobytčí stezky.

Bylo to asi 6 - 8 km stále do kopce po šotolině a až když jsme potkali dvě auta s Belgičany, bylo nám jimi potvrzeno, že tam jezero opravdu je a že jedeme správně. Teď by se asi hodil místní průvodce, ale 150 Euro za den se nám zdálo jako vyhozené peníze, což nám později potvrdily jiné výpravy. Místní průvodci prý nebyli po muškařské stránce na moc vysoké úrovni. Jediného profesionála získali už v zimě Belgičané a nebylo divu, protože to byl jejich krajan.

Po další, asi patnáctiminutové jízdě, jsme se konečně dostali k jezeru, ale stále jsme nevěděli, zda je to závodní nebo tréninková voda. Podle rozlohy to nemohlo být závodní jezero, které mělo mít rozlohu 50 ha, tato voda před námi byla totiž aspoň pětkrát menší. Na hladině se tu jen v jedinám místě několikrát udělalo pstruží kolečko, zato kolem břehů plavala hejna střevlí. Nikde ani živáčka, nikde žádná informační cedule. Jen v povětří občas přelétl nějaký ten orel.

Pokračovali jsme tedy ještě asi necelé dva kilometry, ale dál už to nešlo. Byla tam závora a ohrada pro ovce a dobytek. Měl jsem trochu obavu, zda se tam vůbec otočíme, ale Jirka se ukázal jako zkušený řidič, který si s tím problémem dobře poradil. Hoši se vyhrnuli z auta a všimli si na protějším svahu podivného zajíce. Po bližším ohledání se z něj ale vyklubal svišť, který panáčkoval před svou norou. Při návratu jsme si ještě všimli, že jeden z potoků ústí do malého kousku stojaté vody, která mizela za kopcem. To jsme vůbec netušili, že je to konec jezera Escarra, k němuž zatím ještě nevedla žádná příjezdová cesta. Jen buldozer, pracující na protějším svahu, nám mohl napovědět, že už se na tom pracuje. Ve Španělsku to asi bude národní zvyk, nechat si vše až na poslední chvíli.

Z hor jsme se tedy vraceli bez toho, že by nám bylo jasno, co nás čeká a nemine. Pro klid svědomí z nevyužitého dne jsme ještě zajeli na neoficiální tréninkové jezírko a zastavili se ještě podívat na Rio Gallego pod obec Biescas, kde už byla vytýčena závodní místa. Řeka zde byla mnohem širší než nahoře a její břehy byly velmi zarostlé a místy zcela neprůchodné. Úseky závodníků měřily přes 400 metrů, což napovídalo, že rybí obsádka tu nebude nic moc a bude třeba jí asi dlouho hledat. Vraceli jsme se domů skoro za tmy s pocitem promarněného dne a to nás ještě čekalo večerní kuchtění pro sedm hladových krků. Naštěstí však byla naše kuchyně pro tyto účely plně vybavena.

V pátek 5. června jsme se dohodli, že se ráno vypravíme na Aragon a to hned pod závodní úsek v osadě Santa Cilia. Jeli jsme asi ve stometrové vzdálenosti od řeky po dobré okresní silnici a v našem dohledu se neustále třepotalo několik černých či hnědých luňáků a nad osadou Binacla kroužilo v kilometrové výšce početné hejno supů, kteří tu asi čekali na nějakou umírající ovečku.

Kousek pod mostem v Santa Cilia jsme vysadili Toma, Karla a Jáju a pokračovali s Tondu a Pavlem na Subordan, jen kousek pod závodní úsek. Pak jsme se s Jirkou vydali na průzkum povodí Subordanu a Veralu. Bylo třeba najít vhodná tréninková místa a zjistit přístupy k vodě, kde bychom mohli nerušeně zkoušet. Museli jsme též prohlédnou závodní úseky, což bylo u obou jmenovaných toků poměrně snadné, protože tu cesty vedly podél vody.

Projížděli jsme podél Subordanu mezi obcemi Embun a Hecho a řeka se nám na první pohled moc zamlouvala. Ještě lépe vypadal tréninkový úsek v okolí Hecho a hlavně nad ním. Po dokončení průzkumu jsme se vrátili jen asi kilometr zpět a vydali se dál po horské silničce, která vedla přes vysoký hřbet do údolí Veralu. Cesta se klikatila a co chvíli jsme měli možnost pozorovat průlet orla. Jenom nám nebylo jasné, čím se tu všichni ti draví ptáci vlastně živí?

Řeka Veral byla v horním toku už jen větším potokem, který nám nad osadou Anso trochu připomínal staré vltavské koryto mezi Lipnem a Loučovicemi. Jeli jsme stále proti proudu, až k národnímu parku, kde byl konec závodního úseku. Příroda tu byla nádherná, říčka absolutně čistá a nahoře ve skalách kroužil osamělý sup. Sem bych se nechtěl dostat v pátém kole, to bude asi očistec tu ještě něco chytit.

Poobědvali jsme v malém penzionu na dvoře pod rozlehlým stromem, protože jsme chtěli ochutnat něco z místní kuchyně. V jídelníčku jsme se vůbec nevyznali i když domácí hovořili ještě francouzsky, což pro nás byl stejný problém jako španělština. Naznačili jsme majitelce a kuchařce v jedné roli, že to necháme na ní. Nic jiného nám ostatně ani nezbývalo. První, co přinesla na stůl, byl džbán červeného vína a nějaký salát. Pak následovala zeleninová polévka a nakonec skopové s kousíčkem brambor. Myslím, že bychom si to asi sami dokázali upravit lépe, ale aspoň jsme získali jednu cennou zkušenost, že zde v horách si na pestrou stravu příliš nepotrpí. O ceně mluvit netřeba, ale za ty peníze bychom mohli doma pozvat na oběd celou naší výpravu.

Po druhé hodině odpoledne jsme byli zpět na Aragonu, nakrmili část týmu a při tom zjistili, že jediného pstruha chytl Jája, jinak se ulovilo ještě pár parem a to bylo vše. Voda byla po nočním dešti hodně bílá, protože jí kalil pravostranný přítok Rio Gas, který vypadal, jako kdyby protékal cementárnou nebo vápenkou. Prý to však bylo jeho normální zbarvení, které stačilo obílit mnohem větší Aragon.

Dosti zklamáni jsme se vydali na Subordan, kde Pavel hlásil pět parem a jediný, kdo si jakž takž zachytal, byl s osmi pstruhy Toník. Ulovil je jak na nymfu, tak i na sucho. Skupina z Aragonu zůstala tedy zde a já se přidal k ní, zatímco Jirka odvezl zbývající dva kolegy zpět na Aragon, kde všichni zůstali až do večera. Každý si chtěl své mušky vyzkoušet na všech závodních úsecích a tak jsme museli dělat tyto půldenní přesuny, protože lovit celý den ve vápenném mléku by vydržel asi málokdo.

Hoši se tedy převlékli do vysokých holinek, nacpali si do vest krabičky s muškami, sestavili pruty, nasadili si klobouky a pak vyrazili k řece. Já jsem si chtěl udělat nějaké lovecké záběry do zásoby, ale všechno bylo akonec jinak. Chytání ryb se přeměnilo na koupání mušek. Všude kolem nás stála auta a ve vodě chodili muškaři, kteří chtěli totéž co my. Subordan byl v těchto místech už vícekrát proloven a pstruzi neměli zájem si nechat píchat do čumáku. Řeka byla čistá, i když v hlubších místech nebylo vidět na dno. Její šířka značně kolísala, od deseti metrů do čtyřiceti metrů, její dno bylo většinou kamenité až balvanité, občas s kamenným prahem.

Kolem páté jsem vlezl do vody i já a pak jsme chytali až do osmi do večera. Moc pěkné pochytání to nebylo a nebýt toho, že jsem se dostal do místa pod proudem u skalnaté stěny, kde přede mnou ještě asi nikdo nebyl, tak bych si nesáhl na rybu. Tedy vlastně rybičku, i když už patřila do kategorie hodnotilelných úlovků.

Byl to typický pyrenejský pstruh obecný v délce 218 mm, který vzal na druhý náhod v jamce na kraji proudu tmavohnědou českou nymfu se zlatým kroužkováním. Od našich potočáků se lišil menší hlavou, světle šedozeleným zbarvením hřbetu a stříbrnými boky, na kterých měl několik příčných tmavých pásů a jen ty červené a černé tečky byly podobné našim pstruhům. Jak dopadli ostatní, to už přesně nevím, ale řekl bych, že to bylo obdobné a někdo na tom byl asi ještě hůř. Na Aragonu se chytily opět jenom parmy a tak jsme nebyli ani po dvou dnech o moc moudřejší.

Třetí tréninkový den v sobotu 7. června jsme věnovali řekám Subordan a Veral. Úsek určený pro neoficiální trénink byl poměrně krátký, ale byly tu ryby, i když v některých místech to byli asi čerstvě vysazení pstruzi. Naše známá pekařka Lída tvrdila, že to psali v novinách, někteří jedinci se tak i chovali, ale hlavní organizátor soutěže to na poradě kapitánů jednoznačně popřel.

Pavla s Tomem jsme vysadili u malého kaňonu pod Anso a já s Jirkou jsme projeli kamennou osadou, kde na náměstíčku seděli starci s holemi a nedůvěřivě koukali po cizincích. Tak vypadaly všechny ty horské osady na sever od Jaca. V úzkých a strmých uličkách s kamennou dlažbou jakoby se zastavil čas, jen malé krámky s označením Supermercado a názvem prodejního řetězce, byly plné nejrůznějšího zboží. Prakticky všechny domy byly z hrubého kamene a na střechách se jim tyčily satelitní antény, což byl další příznak moderní civilizace. A ještě množství různých hospod a barů s naplno puštěnou televizí.

Zajeli jsme co nejblíže k vodě a octli jsme se na dvoře nějakého místního podniku, jehož zaměření jsme neuhádli. Všude se povalovalo plno starých součástek, pneumatik a dalšího nepotřebného odpadu a občas se něco z toho vyskytovalo i kolem říčky. Jirka, který je jinak inspektorem čistoty vody, se chytal za hlavu a přál si, aby to viděli naši ochranáři. Samostatnou kapitolou byly též místní skládky komunálního odpadu, které často trčely přímo z lůna panenské přírody.

Přelezli jsme tedy kamenný protipovodňový val a už jsme stáli přímo u Veralu. Jirka zůstal u první táhlé tůňky pod záhadnou provozovnou a já se vydal dolů po toku. Chůze tu ale nebyla vůbec příjemná. Po trním zarostlém břehu se jít nedalo a tak jsem se vydal po vyschlé části řečiště. Bylo to dosti náročné balancování po hlavách velkých a středních balvanů. V malých uzavřených tůňkách plavala hejna plůdku střevlí a sem tam se mezi nimi mihnul i pstroužek. Sešel jsem k jedné hluboké tůni s modrou vodou a přeručkoval po kamenné římse do jejího středu. Přede mnou ležely u dna parmy a mezi nimi plavali, jen pár metrů ode mne, pěkní pstruzi.

Pohlédl jsem proti vodě a jen patnáct metrů nad tůní stál mladý francouzský závodník, kterého jsem ještě neznal. Přitiskl jsem se za keř a věnoval jsem se pozorování Francouze, který byl snadno identifikovatelný podle oblečení a čepičky, která je pro ně tradiční, stejně jako třeba pro Italy. Jak jsem později zjistil, byl to nováček týmu Thibault Gulpain a počínal si opravdu znamenitě. Chytal na suchou mušku proti vodě s velmi dlouhým nástavcem, jehož konstrukce pro mne byla záhadou. Během 15 - 20 minut vytáhl 10 pstruhů, které podebíral a pak je znovu pouštěl. Francouzi ve své důslednosti, na rozdíl od nás, používají své velké zádové podběráky i při tréninku. Po tomto zjištění to začali praktikovat i dva z našich, shodou okolností byli celkově nejlepší, zatímco ostatní to ještě nepokládali za důležité. Při závodech však může rozhodnout i sebemenší detail, tedy i rychlé nalezení podběráku a správné navedení ryby do něj.

Když mi Thibault zmizel za zatáčkou, zkusil jsem chvíli přemlouvat ryby v tůni na nymfy. Sice na ně evidentně reagovaly, jezdily se na ně kouknout, občas do nich i šťouchly čenichem, ale to bylo tak vše. Jít po Francouzovi proti vodě mi nepřipadalo rozumné a tak jsem se vydal po toku dolů. Využil jsem k tomu tunel v břehové vegetaci, který si tu prošlapal skot z přilehlé pastviny a dával jsem přitom pozor, abych se tu nepotkal s nějakým býkem, protože bych zde nerad absolvoval běh, který se každoročně začátkem července pořádá v nedaleké Pamploně.

Když jsem se konečně dostal z tunelu k vodě, stál jsem asi dvacet metrů pod dalším Francouzem, našim starým známým Berangerem. Phillipe chytal na dlouhé mělké tůni a viditelně se tu trápil. I když jsem byl dosti daleko, dobře jsem viděl, že má na konci nástavce velkou křídlatou suchou mušku, patrně šedou májovku, které se tu také ukazovaly. Věnoval jsem i jemu nějaký čas a pak jsem sešel níže po toku, abych i tam narazil na další dva Francouze. Po zjištění, že se tedy pohybuji na francouzském výsostné teritoriu, jsem se rozhodl pro návrat do českých vod a namířil jsem přes pastvinu zpátky k Jirkovi. Místní přežvýkavci o mou osobu naštěstí neprojevili zájem.

Jirka byl stále ve své tůni a hlásil mi asi pět pstruhů, přičemž se zrovna snažil přemluvit dalšího na šedou jepici s křídlem z kanárdího peří. Vyšel jsem tedy možná ještě skoro půl kilometru nad něj a začal konečně chytat. Byl jasný letní den, slunce pálilo a voda byla nízká a čistá jako sklo. Do skončení tréninku už chyběla necelá hodinka a tak jsem postupoval dál proti vodě a prošel přitom asi 150 metrů se suchou muškou, kterou jsem podle situaci měnil za dvě lehké nymfy. Podařilo se mi přemluvit několik malých pstruhů, ale žádný z nich asi nepřesáhl oněch magických 20 cm. Většina záběrů byla v mělké vodě těsně u břehu a pstruhům patrně vadilo, že jsem použil koncový vlasec o průměru 0,12 mm, který byl asi ve skutečnosti ještě o něco silnější, než udává výrobce.

Jirka nakonec chytl za 2,5 hodiny lovu v jedné tůni 6 bodovatelných pstruhů a ještě dva utrhl, neboť chytal na osmičku vlasec. Tom se tvářil hodně kysele, i když také něco ulovil a Pavel nás zavedl k tůni, kde ve čtyřmetrové hloubce ležel u dna pstruh okolo 60 cm, na kterého tu nikdo neměl, ale Pavel tu chytl ještě 4 dobré pstruhy. Na to, že to bylo v místě, kde se vystřídalo již mnoho muškařů před ním, to byl docela slušný výkon. Všechny ryby chytl na drobné parašut CDC čokoládové jepičky ve velikosti 18 na desítce vlasci.

Vrátili jsme se přes kopec do Anso a vyměnili obě skupiny. Jirka se vrátil na Veral a já zůstal na Subordanu. Počkal jsem až na pátou odpoledne, tak budou začínat odpolední závody a pak jsem vlezl do vody nad horním mostem a pomalu prošel třísetmetrový proud plný balvanů. Dostal jsem tu několik dvacátníků, ale utekla mi velká ryba. Bylo to v ostrém proudu za velkým balvanem. Pstruh se spletl na tmavohnědého bobše se zlatým kroužkováním a zlatě vykroužkovanou hlavičkou. Po záseku zůstal chvíli nevěřícně stát na místě, pak se ve vodě dvakrát stříbřitě zableskly jeho široké boky a pstruh si to namířil přímo pod větev utopenou v proudu, o kterou se zachytla má přívěsná muška, zatímco koncová nymfa zůstala v čelisti ryby, jejíž velikost mohla být tak mezi půl až jedním kilem.

Tom s Pavlem si prvně trochu zachytali, i když Tomášovi zas vůbec pstruzi nedobírali suchou mušku, když všechny jeho pokusy o zásek skončily do prázdna a tak tyto prozrazené pstruhy odlovoval aspoň na nymfu. Také zbytek týmu, který se vrátil z Veralu, hlásil úlovky a nejvíce se opět dařilo Tondovi, který dokonce chytl jednoho pstruha s Jirkovou muškou v tlamce. Jeho taktika byla taková, že si sedl někde u vody na bobek a počkal si, až se vyplašení pstruzi vrátí a voda se uklidní. Někdy to trvalo pět minut, někdy i čtvrt hodiny, ale pak už si je v poklidu odlovoval, ať už na suchého chrostíka, jepičku, či zlatohlavou nymfičku, prostě pohoda u vody.

Ani po třech dnech trénování jsme z toho ale moc chytří nebyli. Jediné, co se už hochům ukázalo, bylo zjištění, že naše české nymfy zde příliš nefungují a bude třeba je vyměnit za drobnější nymfičky se zlaceným wolframovým korálkem na hlavičce. Pstruzi stáli často úplně v mělčinách. Pokud sbírali v tůni či proudu, pak se nechali chytit na sucho, buď na jepice, či na malé chrostíčky a někdy se dali také na vhodném místě i vyprovokovat k záběru, aniž se předtím projevili na hladině. Nejdůležitější asi bude umět správně "přečíst" vodu, najít si rybu a nepoplašit jí.