ZAHÁJENÍ PLNÉ SLUNCE

Autor: Karel Křivanec

Zahájení pstruhové sezóny je pro zapáleného rybáře něco, jako dlouho očekávaná schůzkou s nezkušenou milenkou, na kterou se dlouho a opravdu těšil. I já si kdysi nedovedl představit, že bych chyběl ráno v šest ve Vyšším Brodu a vydrželo mi to hodně dlouho. Až v posledních letech jsem raději začal jezdit na Květoňov a už jen, spíš abych se dívat. Ta lovecká touha se jaksi vytratila a já si začal více uvědomovat, že už bych to měl přenechat těm mladším.

Tak ani letos jsem nečinil žádné velké přípravy, večer před 16. dubnem jsem naskládal do kufru auta skoro celou výbavu a ráno jsem v klidu vrazil po sedmé z Budějovic. Zastavil jsem se jen na chvíli u Vltavy v Březí, abych zkontroloval situaci. Bylo tu poměrně málo lovců a poměr muškařů a vláčkařů byl celkem vyrovnaný.

Na zastávce autobusu u těstáren mě upoutal starší muž s baťohem. Prut měl už v černém koženkovém pouzdře a pod ním se pohupovali, na speciálních kovových háčcích, povolení čtyři duháci. Bylo kolem čtvrt na osm a náš rybář měl odchytáno a na svůj úlovek byl jistě pyšný, když ho tak veřejně prezentoval. Skoro mi bylo líto, že neuslyším pochvalné výroky jeho vrstevnic, které už také čekaly na příjezd autobusu.

Ten muž byl naší veřejnou neplacenou reklamou a asi jedinou skrytou pochvalou pro dnešní den, neboť vím co říkám. Dnes si ještě budu muset párkrát vyslechnout, že ryby jsou malé a neberou. A to ještě nevím o všech fámách které se už teď jistě šíří. I když už jsem svou funkci krajského hospodáře předal, dobře vím, že ještě nějaký čas budu obviňován z nejrůznějších činů, o nichž nemám ani tušení.

Vzpomenul jsem si na doby, kdy Vltava byla odpornou stokou, za jejíž devastaci se mi podařilo vymámit od znečišťovatele pro ČRS během několika let sedmimístnou sumu, která byla základem pro obnovení rybího života na tomto třicetikilometrovém úseku. A byly to nejen lososovité ryby, ale i třeba podoustve či ostroretky, která se dnes právě třely ve Zlaté Koruně. Vloni se tam dokonce chytly i první větší parmy a byly to jistě ty, co jsem kdysi vysazoval, téměř potají, vlastníma rukama.

Nastartoval jsem auto a vydal se směrem ke Kaplici. Mým cílem byla i letos malá pstruhová nádrž Květoňov. Když jsem přejížděl v Mostkách přes Malši, bylo zde už plno aut, což svědčilo o tom, že rybáři už jsou na svých starých místech. Projel jsem kolem loňskou povodní těžce postiženého Pstruhařství a zamířil směrem na Malonty, kde už jsem podvědomě cítil Květoňov.

O zmíněné Pstruhařství se už sportovní rybáři přes deset let soudí s bývalými vedoucími pracovníky a zaměstnanci, kteří zde odstartovali jeden z prvních "tunelů", se kterým se naše skvělé soudy dodnes nedokázaly vypořádat. I Boží rozhodnutí už mezitím přišlo, v podobě loňské povodně, která přepravila tuny, kdysi ukradených ryb, ze sádek do Malše a tak se snad už letos možná dočkáme i dalšího zázraku, v podobě soudního rozhodnutí, které by pro rybáře mělo dopadnout stejně.

Odbočil jsem ze silničky na panely a uviděl obvyklý obraz tohoto dne. Všude bylo plno aut, nádržka byla v obležení. Na hladině byla jen jedna loďka a pár nafukovacích kol, zato břehy byly plné a pár rybářů dokonce brodilo. Rybářský řád to sice nezakazuje, ale vůči ostatním lovícím je to neetické. Holinky do půl lýtek se dají ještě tolerovat, ale brození ve vysokých kalhotách je zvrhlost. To proto, že lezením ve vodě se plaší ryby a snižují úlovky okolním rybářům. Buď se naučte daleko házet, anebo si najděte jiné místo, kde berou ryby i blízko u břehu. To je má rada těm, co ztratili veškerou soudnost.

A co ti na vodě, zeptá se možná někdo jiný? Zde platí nepsané pravidlo, že by neměli přijíždět blíže ke břehu, kde jsou rybáři, než na padesát metrů a stejnou vzdálenost by měli dodržovat mezi sebou, pokud se vzájemně nedohodnou na něčem jiném. To jsou taková naše nepsaná pravidla, která by měl každý ctít a pokud je někdo nezná, pak bychom ho na ně měli vlídným tónem upozornit. Vždyť jen málokdo z nás chodí k vodě proto, aby si tu vybíjel své agresivní sklony, k tomu ať slouží jiné sporty.

Obešel jsem si vodu a zjistil, že ráno to bralo pěkně, ale kolem půl osmé to už začalo slábnout a teď, o hodinu později, se chytají jen ojedinělé ryby. Není divu, protože sluníčko pěkně hřeje a na nebi není ani mráčku, takže ryby to srazilo jistě o dost níže, než byly ráno.

A taky že se nechytají žádní obři, jako v minulých letech, prostě že berou jen malé ryby. Ti obři, kterých bylo vždycky stejně jen pár, prostě letos nejsou, neboť byli v loňském létě vyplaveni do Malše a teď není kde brát. A směsice duhových třicátníků a čtyřicátníků je nám dnes už málo.

Každý by prostě chtěl, aby tu byla za sedm set padesát korun ročně druhá Polička, na které by mohlo bez omezení lovit několik set muškařů a za tytéž peníze by mohli chytat ještě na dalších pětačtyřiceti revírech v kraji. Skoro každý by chtěl chytit alespoň dvacet ryb za vycházku a když se mu to nepodaří, tak je z toho mrzutý a je přístupný k nejrůznějším vysvětlením. Jen málokdo si položí otázku, zda je to za tak málo peněz možné a jen málokdo si přizná, že před deseti lety možná koukal na muškaření na stojácích jako na něco velmi nesmyslného.

Přeci jen se ale chytlo pár slušných ryb a Jirka Rákosník z Příbrami vyndal z vody štiku, která by na tomto pstruhovém revíru napáchala hodně škody. Tentokrát jsem na břehu neviděl skoro žádné povalující se ryby, jako vloni a tak nevím, zda to bylo v důsledku mé loňské kritiky, nebo něčím jiným. Až v rohu u hráze se mi podařilo vyfotit tři poctivé čtyřicítky, které se ve vodě asi dlouho neohřály. Zato největší ryba, mimochodem chycená na mém oblíbeném místě, byl loňský mlíčák s dorostlými ploutvemi.

Na hrázi jsem potkal Roberta, který, jako každoročně, čekal, až to přestane brát a pak, aby si mohl říci, že to nebere a tak se mohl pustit se do nějaké ze svých taškařic. Já na tom byl skoro stejně, jen ty jeho kousky bych mu mohl závidět. Čekal jsem na vývoj situace a pozoroval okolí. Tahal jen jeden zelenáč pod silnicí a tak jsem ho šel okouknout. Jeho vybavení na první pohled ukazovalo na to, že se ještě mezi jezeráky počítat nemůže.

Měl kratší říční prut s plovoucí šňůrou a na nástavci tři zlatohlavé nymfy, přičemž ta koncová šplouchala, jako olůvko obalené srstí. Náš hoch neházel dál než na deset metrů, nechal koncovou mušku propadnout až ke dnu a pak jen zvedal své nástrahy pod ostrým úhlem, který odpovídal průběhu dna. Ryby, které hlídkovaly v hloubce u břehu, se mu ochotně věšely na udici. Taktika tedy byla jasná, zato mé místo se hned tak neuvolní. Sluníčko pěkně hřálo a čas letěl a to mě nakonec, po hodině váhání a focení, přimělo ke změně lokality.

Rozhodl jsem se zajet na Malši nad Zámeček, abych se podíval, jak to tam vypadá. Zámeček v Mostkách, ve kterém jsme v minulosti mnohokrát nocovali při nejrůznějších akcích, je stále bez nového majitele a i když je po venkovní opravě, těch několik let bez vytápění mu určitě nepřidalo. Značně nevzhledný je i chatový areál pod ním a je vidět, že se o něj nikdo moc nestará. Je to škoda, protože by to mohlo být výborné výchozí místo pro juniorský šampionát, který budeme za dva roky u nás pořádat. I když ještě není místo určeno, asi si to zase budu muset zajistit sám, protože zájemci o toto pořadatelství se zatím nehrnou.

Ani tady to nevypadalo jinak, než na rybářských závodech, ovšem s tím rozdílem, že vzdálenosti mezi rybáři byly mnohem kratší, než při podobných příležitostech. Asi se tu něco chytlo, protože vláčkařů tu bylo opravdu hodně a házeli dokola do stejného místa před sebou. Tam by se už nevmáčkl ani ten nejdrzejší muškař, kterému by nevadila přítomnost konkurence, což určitě nebyl můj případ a tak jsem jen párkrát zmáčkl spoušť a jel dál.

Tentokrát jsem zajel do středu Kaplic po čističku, ale ani zde mě to neuspokojilo. Řeka je tu zcela opevněná balvany a její nové břehy, bez snítky zeleně, mě vůbec nelákaly. Jeden starší rybář třpytkoval a uloveného pstroužka nechal dosti dlouho válet po tom kamenném struhadle, než se mu ho podařilo pustit. Druhý, na kterém bylo vidět, že je jen příležitostním pstruhařem, tahal bílý twister a za chvíli měl duháka kolem třicítky. Vysmýkl ho na břeh, kde na něj už čekal jakýsi poradce, který zařízl rybu kuchyňským nožem. Do toho všeho lomozilo několik stavebních strojů, které prováděly úpravy na přilehlých pozemcích. Taky žádná rybářská idylka.

Bylo už kolem jedenácté a já se přesunul nad Kaplice ke koupališti. I zde se to hemžilo rybáři a školní mládeží, která byla asi pro dnešní den uvolněna z vyučování. Sluníčko už docela pálilo a já si prohlížel následky loňských povodní, které tu likvidoval jeden důchodce. Po jedenácté máchl sv. Petr kouzelným proutkem a rybáři začali jeden po druhém odcházet a to byla chvíle, na kterou jsem čekal.

Nezvykle rychle se mi podařilo nasoukat do neoprénů a sestavit udici. Rozhodl jsem se vyzkoušet nejprve černého strímra, co kdyby tu ještě něco zbylo od loňska. Po třičtvrtihodině bylo jasné, že to není dobrá taktika. Jeden duháček přes dvacet a dvě drcnutí do nástrahy. Stejně je mi záhadou, jak taková malá ryba zaútočí na nástrahu, která je poloviční velikosti než ona sama. Duhák je prostě velký dravec a někdy i pořádný blbec.

Vylezl jsem z vody a proti mně šel Láďa Janoušek, velká vydra z Pomalší a Povltaví. Pochvaloval si dnešní lov, i když zatím chytal jen na bílého twistera a zrovna si šel pro mušák. Hlásil mi šest úlovků a z toho dvě zasáčkované ryby. Jeho bratr ráno padl na jednoho "zapomenutého" od loňska, kterému naměřili 69 cm. Tak vida, ještě má někdo štěstí. Láďa mi vysvětlil, abych šel výše proti vodě a tak jsem ho poslechl.

Bylo už po poledni, nikde nikdo, slunce pěkně hřálo a v tišince za větví sbíraly na větrem zčeřené hladině asi tři ryby. Můj černý strímr nebyl tou správnou nástrahou, ale přesto jsem to alespoň zkusil. Po dopadu mušky u protějšího břehu se hladina zavlnila a něco se začalo zmítat na prutu. Byl jsem dost překvapen, neboť tentokrát se nechal napálit asi dvaceticentimetrový tloušťík. Mé tři sbírající ryby se nedaly rušit, ale na strímra nereagovaly.

Sešel jsem ještě asi o třicet metrů po vodě a pak jsem se kajícně rozhodl vyměnit naviják a šňůru a rychle to předělat na suchou mušku. Ani ne za deset minut jsem byl zpět, ale po sbírajících rybách už nebylo ani památky. Hladina byla klidná, vlnky od větru byly ty tam, zkrátka nevstoupíš do stejné řeky! A přitom tam ty potvory musely být, ale na mou olivku neodpověděly.

Znovu jsem předělal nástavec a sáhl po balíčku poslední záchrany, kterou pro našince vždy je krátká nymfa. Za této situace ani jiná rozumná možnost nebyla. Dvě malé zlatohlavé nymfičky a česká klasika. Prvních pár náhodu, zastavení šňůry a duháček už se třepe na konci. Když už nechytneme větší rybu, tak se aspoň pobavíme, vykám si v duchu a postupuji pomalu po vodě. Něco se tam děje a tak podvědomě přiseknu a nad vodu vyskakuje třicítka duhák. Je to povodňový kousek s dorostlými ploutvičkami a tak skončil v košíku. Svůj dnešní limit jsem si už vyčerpal.

Stejně jdou už jen samí podměreční duháci a sem tam i nějaký ten potočáček, ale je to přece jen zábava. Občas zápasím s větvemi stromů, v nichž se zachytla má muška po nezdařeném záseku a čas rychle plyne. Za chvíli je tu druhá odpoledne, což je čas, který jsem si vymezil pro ukončení lovu. Musím se vrátit do Budějovic, kde jsem na čtvrtou neprozřetelně slíbil v rozhlase povídání o klíšťatech. Je to mrzuté, teď když to nejvíc bere! Ale nedá se nic dělat, slovo se musí plnit a to i při zahájení…