VEČERNÍ VZPOMÍNKA

Autor: Karel Křivanec

Blížil se konec června a jeho předposlední sobota se konečně vydařila. Jel jsem na svou chalupu u Volar se dvěma cíli. Chtěl jsem se podívat na jarní kolo druhé muškařské ligy v Lenoře a zároveň jsem musel pokosit trávu kolem chalupy, kterou mám napůl s kamarádem Pepíkem a jeho rodinou. V posledních pěti letech jsem toto místo silně zanedbával a využíval ho prakticky jen pro podzimní lipanové výpravy. Kromě toho to byl ještě každý červen, který byl poznamenán onou nutnou návštěvou za účelem kosení přerostlé trávy.

I když jsem měl muškařskou výzbroj v autě, moc jsem nevěřil, že bych jí rozbalil. Po dopoledním kosení jsem zajel odpoledne nad Lenoru, kde probíhalo již zmíněné klání. Počasí bylo znamenité, ryby braly a nikdo se nehádal a to mě naladilo do růžova. Když jsem se vrátil po šesté na chalupu, nadšení pro rybolov se počalo ztrácet a já pochybovat o tom, zda to má dnes ještě vůbec smysl. Povečeřel jsem a nakonec jsem přeci jen po sedmé vyrazil znovu směrem na Lenoru. Nevěděl jsem ale, kam se vydat.

Minul jsem odbočku na "Soumarák" a jel podél trati směrem proti zapadajícímu slunci. U lenorského přejezdu jsem odstavil auto na malém provizorním parkovišti a začal se oblékat a připravovat si prut. Můj zrak sklouzl k nové rybářské mapě revíru Vltava 33P, která byla nedaleko za tratí. Něco se mi na ní nezdálo a při bližším ohledání jsem zjistil, že jí nějaký lump poškodil kamenem na dvou místech. Vzpomněl jsem si, co to dalo práce, než jsme na tyto mapy sehnali peníze a než jsme přemluvili Frantu, aby je konečně instalovali a hned jsem měl po náladě.

Přímo u řeky jsem si všiml, že je tam vrak žluté škodovky a to mě dohřálo ještě víc a šel jsem se na to podívat z blízka. Pak se ale ukázalo, že ten vrak je ještě pojízdný a podle prutů v kabině jsem poznal, že patří rybářům. "Nemohli udělat těch asi 200 kroků navíc", sakroval jsem pro sebe a jen ze zvědavosti jsem se podíval na vodu. U protějšího břehu sebrala velká ryba. Nemohl jsem tomu uvěřit a tak jsem chvíli počkal a najednou jsem uviděl několik lipaních tlamek a pak opět zalovila neznámá ryba. O místě lovu bylo tedy rozhodnuto.

Nadešel jsem si asi sto metrů proti vodě, zeslabil koncové vlákno na průměr 0,12 mm a navázal černého CDC chrostíka s šedým křídlem, asi na čtrnáctce háčku. Postupoval jsem po vodě a hledal kolečka od sbírajících ryb. U levého břehu sebral lipan a tak jem mu tam poslal svého chrostíka. Při druhém přeplavání této mušky se ryba zvedla a s důvěrou jí vzala. Následovalo lehké přiseknutí a u dna se začal převalovat lipan. Souboj byl krátký a příliš jednostranný. Mlíčák ještě chvíli mával svou barevnou hřbetní ploutví a pak se položil na bok. Pravý koutek tlamky měl zmrzačen z předchozího boje s rybářem. Odhadoval jsem ho na pětatřicet centimetrů a bez zaváhání jsem ho pustil.

Chrostík byl hodně umolousaný od slizu, takže jsem ho nahradil za dalšího a pokračoval po vodě směrem k vyhlédnuté tůňce. Přede mnou sebrala ryba a tak jsem jí tam poslal svou vizitku. Po dopadu mušky na hladinu se postavil na ocas dvacátník potočák a předvedl mi krásnou svíčku. Moucha byla celá zmáčená a tak jsem jí chvíli vysušoval a hodil na další kolečko, ale opět to byl jen malý pstroužek. Takto jsem přišel ještě o dvě další mušky, než jsem se dostal k padlému kmeni, který ležel ve vodě šikmo od břehu a za ním v tůňce se pořád něco dělo.

Nahodil jsem ke kmeni a muška plavala po proudnici a najednou se potopila. Byla už totiž dost mokrá a tak jsem jí zvedl opatrně z vody a najednou jsem uviděl, že šňůra se nezvedla a vlasec jede proti mně. A pak už byl návazec bez chrostíka. Vtom u pravého břehu "blafla" ta tajemná ryba. Rychle jsem navázal svého posledního chrostíka a vtom ryba sebrala u levého břehu. Řeka tu totiž nemá víc než deset metrů.

Posadil jsem jí svou mušku do dráhy a nechal připlout do jejího zorného pole. Razantní záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Po záseku vyskočil tmavý pstruh dvakrát nad vodu a snažil se uniknout po vodě. Netroufl bych si v tu chvíli stoprocentně říci, o jakého pstruha se jedná a tak jsem byl zvědav na svůj úlovek. Můj pětkový prut Sage vyrovnával všechny pokusy ryby o únik a brzy jsem svůj úlovek uviděl pod hladinou. Na místní poměry slušný duhák, s úplně dorostlými ploutvemi, bojoval svůj poslední boj. Sáhl jsem do kapsy vesty a vytáhl fotoaparát, abych si zvěčnil zblízka tyto krátké chvilky a několikrát jsem zmáčkl spoušť. A pak jsem zabil svou první letošní rybu. Měřila pětatřicet centimetrů a byla plná větších chrostíků.V žaludku jsem našel ještě zbytek rybky, snad to byl letošní lipánek, nebo proudník, už se to nedalo poznat.

Toho duháka mi bylo trochu líto, jednalo se totiž o krásně vybarveného mlíčáka, ale musel jsem ho zabít, protože zdivočelý duhák se vzít může. Alespoň tak jsem si to zdůvodnil. Ve skutečnosti jsem ale chvíli bojoval s touhou, dát mu svobodu, protože takových pěkných ryb tu moc není. Nakonec vyhrála touha potomka pravěkého lovce zabít svou kořist, protože neustálé pouštění ryb je přeci jen demotivující. A v genech to máme ještě stále zakódované, ať chceme, či nechceme.

Začalo se stmívat a okolo se dělala lipaní kolečka a já už neměl toho správného chrostíka. Zkoušel jsem jiné podobné vzory, větší, menší, ale kromě několika malých potočáků jsem nechytl nic. Lipani začali brát něco drobného, ale mé jepičky je nezajímaly, ani když jsem zeslabil vlasec na průměr 0,10 mm. Občas jen naznačili sebrání mušky, ale zásek šel do prázdna. Přišel jsem k hejnku proudníků a několik mi ožužlalo mé mušky, než jsem je prohlédl.

Kolem deváté přestali lipani sbírat. Za zatáčkou zahlaholily nějaké hlasy a proti vodě se přihnal jeden z osádky té žluté škodovky. "To to bralo, co?", zahlaholil a přelezl vodu jen pár metrů nade mnou. Nechtěl jsem si kazit krásný večer a tak jsem předstíral, že ho nevidím. Nemyslím si, že by na mou případnou poznámkou reagoval jinak, než jak vypadal. Byl jsem rád, že mi jen trochu sákne pravá holinka a že nejsem mokrý celý.

Poklid rychle postupujícího večera prořízlo jen houkání motoráku na přejezdu. Vlahá letní noc se ohlašovala a já věděl, že navazuji poslední mušku. Na další už nebudu vidět. A pak jsem si vzpomněl odkud ten pocit znám. Před šesti lety jsem zde lovil s australským kolegou rybářem, který napsal několik rybářských cestopisů a neopomněl se zmínit ani o tom tehdejším večeru, kdy byla hladina plná lipanů a on si tak báječně zachytal na suchou Blue Dunn.

Chris Hole je už dva roky na pravdě boží a našeho setkání při australském šampionátu jsme se nedočkali. Na zlomu proudu se konečně ukazuje větší potočák a já se snažím dostat se mu na kobylku. Chrostík plave nad jeho stanovištěm a já čekám na záběr, který nepřichází. Poslední muška uvízla kdesi na větvi nade mnou a je konec. S myšlenkou na Chrise odcházím od vody. Budu asi muset do těch Volar jezdit častěji …