KRÁTKÁ HISTORIE JEDNÉ TŮŇKY

Autor: Karel Křivanec

Před dvěma roky jsem na jedné říjnové vycházce na Vltavě 33 pod Dobrou narazil na nenápadnou, zato však hlubokou tůňku pod mělkým proudem. Bylo to kolem páté hodiny odpoledne, tedy v době, kdy už nás lipani zpravidla těžce drtí svým nezájmem o naše umělé nástrahy. Jejich sběr už toho dne skončil skoro před hodinou a tak jsem nerad přezbrojil na dno, ale nebylo to o moc lepší.

Dvě zatížené české nymfy, vycházející z původního vzoru larvy chrostíka z rodu Hydropsyche, které tu bývají zpravidla účinné po celý rok, jsem vedl nakrátko pod prutem a nechal je povalovat někde hluboko v tůňce. Prohazoval jsem systematicky tuto jámu a postupoval pomalu po vodě. V místě, kde se tůňka mírně stáčela doleva, jsem při jednom zvedání prutu vyzdvihl náhle nad vodu velkého lipana. Musel se přivěsit kousek pod hladinou a nezůstal mi na háčku. Byl to jen krátký okamžik a já ho odhadoval nejmíň na pětačtyřicítku.

V tak malé tůňce bych tak velkého lipana nečekal, přestože zde voda sahala někam nad pás dospělého muže. Pak jsem si ale uvědomil, že tůňka tvoří jakési nejhořejší předpolí rozsáhlé, dlouhé a stálé tůně, jejíž poloha a profil se s léty prakticky neměnily a tak jsem usoudil, že můj lipan byl nejspíš součástí menší skupiny velkých ryb, které jsem tu pravidelně pozoroval a občas i ulovil.

Po dvou týdnech jsem se do tohoto místa vypravil znovu. Čekal jsem na chalupě na příznivou hodinu, tedy do půl jedné odpoledne a pak jsem vyrazil. Lipani začínají sbírat po jedné a po půl druhé můžeme chytit na malou olivku či brčko i kapitální rybu. Trochu jsem se toho dne opozdil a ještě jsem se trochu zdržel i v oné hlavní tůni a tak jsem se do svého místa dostal až krátce před třetí. Sluníčko sice hřálo, ale ve stínu už byla zima. Azurová šumavská obloha byla částečně pokryta bílými mraky, které občas zahalily sluneční kotouč, takže počasí bylo přímo ideální pro rojení drobných jepiček a malých černých pakomárů.

V mé tůňce byl klid, ale já o tom věděl své. Pomalu jsem se plížil v kopcích ostřic na levém břehu a čekal na svou rybu. Netrvalo to ani moc dlouho a najednou jsem uviděl v nejužším místě, kde proud nabíhal do tůňky, lipaní kolečko prostřední velikosti. Nebyl to tedy žádný "lavór", jakým se zde občas prozrazují velké ryby, ale já přesto tušil, že by to mohl být on.

Přiblížil jsem se do ideální vzdálenosti a nahodil svou CDC-para olivku ve velikosti 18 nad místo, kde jsem tušil rybu. Muška přeplavala tůňkou bez povšimnutí, když vtom lipan sebral znovu a přesně mi označil svou polohu. Naprosto přesná nabídka správné mušky, uvázané na co nejtenčím vlákně, to jsou základní předpoklady úspěchu při podzimním suchém chytání na Teplé Vltavě. Udělal jsem dva plané hody, abych si vysušil mušku a pak jsem jí jemně posadil asi půldruhého metru nad místo, kde jsem uviděl poslední kolečko. Hod se mi opravdu povedl a drobná muška jela po hladině v ideální dráze přímo na lipana, kterého jsem tušil někde u dna. Vlasec vytvořil před muškou jakýsi vzdušný můstek, který nemohl být rybou spatřen a má muška vypadala jako živá.

Jemné sebrání olivky s hladiny prozradilo, že se tentokrát nechal pán tůňky oklamat. Jen chvilku jsem počkal a pak jsem lehce švihl zápěstím Můj pětkový prut Sage se ohnul ve špičce a malou chvíli se nedělo nic, jen oblouk prutu naznačoval, že zásek sedí. Chvíli jsme takto stáli proti sobě v přímém kontaktu. Lipan jen nevěřícně zakýval hlavou, to aby se zbavil té titěrnosti v pravém koutku tlamky. Když se mu to nepovedlo, obrátil se po proudu a pomalu plaval směrem do tůňky.

Levou rukou jsem sáhl do muškařské vesty a snažil se z ní vylovit fotoaparát, abych se pokusil zachytit tyto krásné chvilky. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože má levačka nebyla na tuto práci zvyklá. Do cesty se jí pletly různé krabičky s muškami, pean, brýle, nůžky a kdoví ještě jaké rybářské drobnosti. Zároveň jsem ale musel udržovat pravou rukou kontakt s rybou, protože při malém háčku a jemném koncovém vlasci stačí jen málo a ryba by mohla být pryč.

Chtěl jsem si nafotit celý tento zápas se šumavským lipanem a tak jsem začal sestupovat po proudu, to abych vyvedl svou rybu z hlubiny tůňky na mělčí místa pod ní. Držel jsem tedy svého soupeře na prutu a šel za ním, neboť i on plaval směrem po proudu. Asi po třiceti metrech jsem nalezl to správné místo a tak jsem se zastavil a přitlačil na prut. Lipan nevěřícně vyrazil k hladině a vyskočil celým tělem nad vodu. V mělké vodě to velcí šumavští lipani opravdu dělají často, snad aby se nám tak pochlubili svým tmavofialovým převlečníkem.

Pravou rukou jsem držel prut a levou jsem mačkal spoušť svého Olympusu s velice citlivým filmem Kodak. Nespěchal jsem a prohlížel jsem si celý souboj přes hledáček fotoaparátu. Ryba začala zkoušet nejrůznější triky. Chvíli se válela u dna, chvíli dělala osmičky u hladiny, ale drobný japonský háček značky Hayabusha jí stále držel na konci mé stroftové desítky.

Přizvedl jsem lipana k hladině a několikrát zmáčkl spoušť. Boční sklon slunečních paprsků ideálně nasvítil vodu a já ještě několikrát znovu stisknul, než se ryba oddaně položila na bok a já ji pak mohl podebrat, abych si jí přeměřil. Vyndal jsem z košíku dřevěný metr a co nejpřesněji jsem se snažil o změření svého úlovku. Byl to nádherně stavěný mlíčňák lipana podhorního, nejspíše pouze čtyřletý, který měřil 422mm. Chvíli jsem si ho nedůvěřivě prohlížel, neboť jsem váhal, zda je to ta stejná ryba, která mi utekla před dvěma týdny. Pak jsem ale musel uznat, že jsem měl přeci jen tenkrát velké oči.

Opatrně jsem ho uvolnil z malého háčku a jemně ponořil do rodného živlu. Ještě asi nechápal, co se to vlastně stalo. Nevěřícně stál na mělčině a dovolil mi, abych si ho znovu vyfotografoval. Nevím jak dlouho trvala tato chvíle, snad minutu, snad méně a pak pomalu odplul proti vodě a ztratil se mi z očí. Věděl jsem, že to bylo naposledy, co jsem se s ním setkal, ale přesto mě zaplavila blažená radost.

V tom roce jsem se do těch míst už nedostal a tak jsem si v zimě alespoň prohlížel snímky, které se mi podařilo získat z tohoto lovu. Snažil jsem se znovu si vybavit ty nezapomenutelné okamžiky, které trvaly snad jen pár minut a doufal jsem, že jsem našel nové místo, kde by se ještě dala chytit velká ryba. Svého lipana jsem si nechal zvětšit a zarámovat a dokonce o něj projevilo zájem i několik známých doma i v cizině. Jednoho jsem daroval i známému anglickému píšícímu kreslíři a rybářskému všeumělci Charlesi Jardinovi a ten mi za to věnoval jednu svou velkou kresbu se pstruhem, která dnes zdobí stěnu v mé pracovně.

V další sezóně jsem neměl moc času a tak jsem se do tohoto místa dostal jen jednou. Bylo už ale po sběru, který byl onoho dne stejně jen velmi sporadický a také nymfa byla prakticky neúčinná. Má tůňka tam sice byla jako vloni, ale dnes se mi jevila opět jako prázdná a zcela nezajímavá, tedy taková, jakou jsem jí už znal z několika předchozích let.

A přišel další podzim a já si v něm našel dva volné dny na konci října na Teplou Vltavu. Kalendář ukazoval dušičkové období, ale počasí bylo stále teplé a dokonce ještě nebyl ani žádný větší ranní mrazík, takže listí bylo ještě na stromech, i když se jeho původní zeleň změnila na odstíny žlutých a rudých barev. Počasí bylo ideální a já znovu čekal na tu správnou hodinu. Čekal jsem, až se začnou zvedat lipani, abych si mohl zachytat se suchou muškou, protože o jiný způsob lovu jsem dnes opravdu nestál.

Chvíli po obědě jsem nasedl do auta a vydal se směrem na Dobrou. Projel jsem touto chalupářskou osadou a zjistil, že zde tito pracovití lidé udělali svépomocí několik zpomalovacích hrbolů, aby jim projíždějící auta za deště nezastříkala blátem bílé domovní fasády a případně nepřejela dítka či domácí miláčky. Upoutal mě jeden chalupář, jehož vzezření bych ohodnotil jako pražské. Táhl na obojku rezavého psa větší rasy a evidentně se na mne mračil, neboť se mu asi zdálo, že jedu moc rychle. Před obcí byla sice cedule s dvacítkou, ale nějak se mi ta značka nejevila být oficiální. Zkuste si také jet dva kilometry touto děsnou rychlostí.

Zastavil jsem za obcí a když jsem se chtěl obléci do brodících kalhot, tak jsem zjistil, že stále ještě stojí u pece na chalupě u Volar. Musel jsem tedy pro ně zpět na Stögerovu Huť. Mé dva další průjezdy kolem čackého chalupáře se psem dále vystupňovaly jeho agresivitu a jeho ústa byla jistě plná těch nejhorších nadávek na můj účet. Ještě, že jsem je nemohl v autě slyšet a odezírat naštěstí neumím. Dělal jsem mrtvého brouka a jen tak se mi podařilo se ovládnout, i když jsem měl sto chutí ho nakopat, jistěže víte kam.

Udržel sem si tedy dobrou náladu a rychle se oblékl do "plné polní". To rychlé oblečení by se sice někomu mohlo zdát dost pomalé, ale to by byl názor daný věkem. Zakrytý autem jsem vypustil tekutiny a přehodil si kšandy neoprénových kalhot přes ramena. Přes veškerou snahu se přeci jen předchozí úkon neobešel bez drobných následků. Pohlédl jsem k obloze a pro jistotu si nasadil teplou zimní čepici a konečně vyrazil k řece.

Byl přede mnou ještě skoro půlhodinový pochod těžkým terénem, ale v půl druhé jsem byl u Vltavy. Na zádech jsem cítil potoky potu a čepice už byla taky dost mokrá. Jakmile jsem uviděl první kolečko, začal jsem testovat mušky, abych zjistil, co dnes budou lipani brát. Tím jsem se zdržel skoro o další hodinu a k mé tůňce jsem přišel před třetí, jako tenkrát…

Ale ta má tůňka už tu nebyla!

Původně úzké, snad desetimetrové sevření toku, bylo nyní nejméně dvakrát tak široké. Má tůňka byla zcela zasypána valouny, které sem asi připlavila nějaká letošní zimní či jarní povodeň. Velká voda urvala celý levý ostřicový břeh a obnažila ho až na kamenitý podklad. Z té krásné tůňky se stala mělčina, na které uvízl vyvrácený kmen staré olše, který sem přinesla voda odkudsi shora.

Byl jsem z toho celý překvapený, protože takovou změnu bych tu opravdu nečekal. V mělkém proudku za kmenem jsem chytl dva pstroužky a z malého nadržení vody nad ním jsem vytáhl, na mokře vedenou larvu olivové jepice, ještě pět dvouletých lipánků. Stál jsem tu celý smutný a najednou se mi zdálo, že i ta Vltava si tiše šumí a bublá rekviem nad koncem mé slibné tůňky…