DVOJNÁSOBNÉ ŠTĚSTÍ NA VLTAVĚ

Autor: Vojtěch Klobušník

Toho pošmurného sobotního rána podařilo se mi vylézt z postele velice brzy. Při pohledu z okna mi bylo jasné, že předpověď počasí se potvrdila, a tak jsem ihned využil každičké vteřiny k mé největší radosti. Pojedu na ryby! Ale nevěděl jsem, kam mám vlastně namířeno. Představil jsem si jen to klidné ráno u probouzející se řeky. Cíl cesty byl jasný: Květoňov; místo, kde o veliké úlovky není nouze. Sám jsem tam již párkrát byl, ale štěstěna nestála mé osobě tak blízko. Nu což, zkusím svou chvíli dnes. Znáte ten pocit prvotního nadšení - tu radost z Vašeho rozhodnutí. Konec bývá jiný, ne jako v představách a snech. Zkrátka se mi myšlenky na lov zamotaly a jako řidiči mi nedovolily odbočit správným směrem.

Vyhrála to tedy Vltava. Ano. Nebyl jsem na Osmadvacítce dlouhý čas a dnešní náladu z časného probuzení musí dovršit jen velký lov! Taková energie ve mně byla. Mnou předem neplánované místo rozehnalo veškeré chmury. Známá voda pod Vyšším Brodem a k tomu očekávání úlovku velké ryby. Stojím ve vodě a lovím. Nic. Nic. Nic. Prochytával jsem s mokrou muškou místa, od kterých jsem si sliboval své rybářské "co kdyby" a stále nic.

Pode mnou, asi sto metrů po proudu, v místech kde ubírá voda na rychlosti, a vytváří tůně s hlubokou vodou a vyčnívajícími balvany. A právě na nich dva muškaři. Na pohled utrápení muškaři z jejich Nic. Dělají mi starosti. To jejich "co kdyby" se jim nesmí vyplnit dříve než to mé. Ale zpátky k mým lovům. Jeden lipan, druhý lipan. Snad se zadaří a bude i pstruh. Po chvilce těchto malých úlovků jsem se otočil a ti rybáři už tam nechytají, jsou docela pryč. Zase jsem tu sám, abych prochytával vltavskou vodu. Stojím nad hlubokou tůní a očekávám, jak moje mokrá muška vyhraje nad úlovkem.

Nic. Nic. Nic. Bez jediného náznaku záběru. Rozhodl jsem se pro nymfu: velkou a těžkou nymfu. Ta, která mi přinesla velký zážitek z lovu před lety. Tak pojď, muško. Hod a rána do prutu. Srdce se mi prudce rozbušilo. Je to tady! Mám na prutě asi velikou rybu, říkal jsem si nahlas. Výpady doleva, výpady doprava, nahoru, dolů, otočky kolem osy. Chycená ryba se snažila ze všech sil vyprostit z udice. Vytočila mi celých pětadvacet metrů šňůry. Pak jsem ji poprvé spatřil jak znaveně vyplouvá k hladině a nechává se přitahovat. Taková krása! Těsně pod hladinou prohrává svůj poslední souboj, který mne odvedl téměř o padesát metrů níže po proudu řeky a který mohl trvat půl hodiny.

Tlukot srdce nepřestával a s úsměvem jsem prožíval jeden z nejkrásnějších pocitů v životě vůbec. Takové štěstí - co je vlastně štěstí? Byl to jediný okamžik ve mně, který mi vnukl myšlenku sáhnout po oné silnější dvaadvacítce. A co výběr mušek? První velká, druhá osvědčený Redbag a koncová - výběr nijak valný, ale ta jedna velká a těžká to jistila. Škoda, že tu teď nejsou ti tolik otravní vodáci. Ti by koukali, jaký jsem lovec! Ještě že tu nejsou! - Bál jsem se, že by mi celý veliký lov zkazili tím, že mi najedou na šňůru. Nenajeli. Danke.

Pocity velkého lovce jsem přivezl s hrdostí domů. Již mezi dveřmi, v ruce toho duhového macka, jsem si slíbil, že Vltavu nenechám jen tak klidně téci a navštívím ji i v neděli. Po měření a vážení (53 cm a 2,35 kg) následovala menší oslava, po které se mi v neděli už nevstávalo s takovou chutí, ale tušení z opakovaných pocitů radosti mi nedalo, abych nevyjel. Udice byla na svém místě v autě, dokonce jsem ji ani neuvěznil do futrálu. Zasloužila by si to, holka moje.

U červnové nedělní tůně jsem byl jenom já. Žádný muškař navíc. Veškeré mé snažení o úlovek ale končilo - Nic. Nic. Nic. Bez záběru. Ubohé nic. Napadlo mě navázat velkou bílou mušku, abych ji dobře viděl. Ve snaze chytit rybu šel jsem pomalu po proudu a vtom jsem si všiml, že u levého břehu řeky se něco hýbe. Po prvních hodech jsem měl na kontě jen několik dosud ještě hájených lipanů.

To snad ne! Další grupa vodáků. A zase je ta má šňůra ve vodě. Po vodáckém pozdravu a přání úspěšného lovu jsem si vydechl. Hody do tůně se opakovaly bez výsledku, bez jediného naznačení, že by se včerejší lov mohl opakovat. A najednou, jakoby to bez oné krasavice ani nešlo, navázal jsem opět mou starou těžkou nymfu. Následuje hod, a pan Vojtěch už stojí po prsa ve vodě. Ta tůň je vskutku hluboká. Ojoj. A najednou cítím známý zátah, že by se konečně objevil tloušť? Velmi pomalu tekoucí voda jim svědčí a mně, jako vášnivému rybáři, jakbysmet. Opatrně našlapuji; hledám nejvhodnější pozici na své hody. Šňůru vytáčím, povoluji ji a nechávám ji volně plout.

Přehazuji a následuje další záběr. Zvedám špičku prutu a … je tam! Další velký soupeř v mém rybářském životě. Točím a točím, ale odpovídá mi neuvěřitelná rybí energie! Vůbec nemůžu nic udělat, zatraceně nic. Nakonec se kousek rozjel proti mně a dovolil mi pěkně všechno utáhnout. Ovšem další část dramatického tance byla tu. Ten baleťák není tloušť, ale pstruh! Asi se zblázním … Musím bojovat, musím jej dostat na břeh. S představou ještě většího úlovku než včera jsem se pral svědomitě a snaživě. A dobojoval: duhák 63 cm; 2,90 kg. Můj kluk. Chlouba rybářského deníčku! Díky, muško a zase někdy na Vltavě.

Místo lovu:	Vltava pod Vyšším Brodem
Revír:	Vltava 28
Čas:	mezi 10. - 11. hod.
Způsob lovu:	červenozlatá lura
Čas zdolávání:	cca 25 min.
Váha/délka:	2,90/63
Podobný úlovek se mi povedl den předtím, na stejném místě, za stejných podmínek:
Váha/délka:	2,35/53